Neposkvrněná [2024]

Film mi dal poměrně zabrat. Skoro celou dobu sledování se mi hodnocení v hlavě převažovalo na nadprůměrné, ale ve výsledku mi vyšel lepší průměr. Úvodní scénu s nepovedeným útěkem jsem moc nepochopil, i když tam asi patřila. Do záhadného otěhotnění hlavní hrdinky se film pomalu vleče a nic moc zajímavého se tam neděje. Ale zase druhá půlka snímku je dost povedená. Jen je škoda, že na konci mi v hlavě zůstalo několik otázek. Kdo vlastně byli ti tajemní kapucíni v červených maskách? Kdy přesně Cecilia byla uměle oplodněna? Kolik jeptišek před ní podstoupilo (byť nejspíš neúspěšně) stejný proces jako ona? Bylo vůbec zmíněno, ve kterém roce se celý film odehrává? Jinak je to celkově zajímavý nápad. Nikdy jsem neměl blízko k církvi a vím, že nikdy mít nebudu. Ale i tak nepochybuji, že to tam za branami nebylo pouze svaté. A určitě tu a tam probíhalo několik podobných experimentů jako v tomto filmu. Nunsploitation je hororový subžánr, který měl největší rozmach v sedmdesátých letech. Převážně vždy se odehrává někde v klášteře a všechny jeptišky nejsou tak nevinné, jak se mnohdy o nich říká…
Sydney Sweeney byla pro hlavní roli dobrá volba. Je sympatická a dočkáme se i pro oko příjemných scén ve sprše. Její Cecilia je po zachránění a vytažení zpod ledu plně oddaná Bohu a tak místo v italském klášteře bere jako takové poslání. Je zajímavé, že po záhadném početí je nejprve mnohými považována za prokletou, ale poté v podstatě za svatou. A když zjistí, co se ve skutečnosti uvnitř kláštera odehrává, rozhodne se vzepřít. Trošku mě překvapilo (a vlastně i trochu vadilo), že po zapálení experimentální laboratoře otec Sal Tedeschi neutrpěl zas tak „velké“ zranění. A přitom pomalu dostal přímý zásah. K odhalení Cecilie v katakombách chybí jen málo. Jenže v opačném případě by film trval ještě dlouho (pokud by po dopadení vzpouzející se jeptišky hned lišácky neskončil). Během porodu následuje uširvoucí jekot, který trvá opravdu dlouho a myslím, že měl být o něco zkrácen. Naopak zajímavé je překousnutí pupeční šňůry. Ale největší zklamání je z úplného závěru. Proč nebyl vůbec zobrazen detail toho netvora, kterého Cecilia vlastně porodila? Celou dobu jsem se těšil a čekal na to a nakonec k tomu vůbec nedojde. Jediné, co vidíme, je při odhalování kamery jakýsi rudý tvar. Dobře, některé takto narozené tvory je vidět předtím v laboratoři naložené ve formaldehydu. Ale proč ho po porodu „v přímém přenosu“ nevidíme? Z jakého důvodu? Vždyť je filmu je zobrazeno několik brutálních a krvavých scén. Vlastně mi vůbec nevadilo, že pak v tu chvíli horor končí. Ale mutant by tam dle mého měl být vidět. Škoda.
Jak jsem zmínil v úvodu, dlouho mně tento snímek kolísal mezi průměrem a nadprůměrem. Co se týká vizuální stránky, nemám vlastně co vytknout. A že se děj odehrává v podstatě jen na jednom místě nevadí. Obsazení je sympatické (a to nejen hlavní hrdinka). Jen je opravdu škoda toho „zjemnělého“ závěru. Diváci by to jako neustáli? Druhá půlka a především poslední půlhodina dost nabrala na tempu a je o dost zajímavější než první část. Celkově film není špatný. Ale dle mého by se tam dalo několik věcí ještě zlepšit.

Neviditelné zlo [2024]

Jakmile v programu kina vidím nějaký horor, vždycky ho chci vidět. U tohoto konkrétního jsem byl ze dvou stran dokonce varován, že je to pěkná blbost. Sto lidí, sto chutí, říká se. Nicméně o to víc mě to jaksi přinutilo, abych se na tento snímek vypravil. Občas se totiž stane, že film, který je většinou okolí kritizován, se mi nakonec velmi líbí. A právě mě baví ta různorodost. Říkal jsem si, že v tomto případě by to přesně tak mohlo fungovat. Uvedu to na příkladu loňského horůrku Pavučina, kdy se mé hodnocení diametrálně lišilo. Zatímco můj známý (který mi právě Imaginary nedoporučoval) tomu horůrku dal plné hodnocení, já dal prakticky nejnižší. Ale je právě super, že to každý vidí jinak.
Jenže v případě letošního Imaginary bohužel musím souhlasit s tím, že se o žádný zázrak nejedná. Chvíli jsem uvažoval i o průměru, ale nakonec jsem usoudil, že by to i tak bylo vysoké. Na druhou stranu to nebylo úplně nejhorší. Jen spíš takové nudné. Prakticky se mi nestává, že bych u hororu (a natož v kině) usnul. Přiznám se, že v tomto případě se mi to párkrát stalo. Nemám příliš v oblibě složité příběhy, kde vás režisér vede různými klikatými uličkami a cestami, aby se to pak ve finále krásně spojilo a vytvořila v nás ten pověstný „wow efekt“. Ale zase na druhou stranu to taky má co do sebe. V případě Imaginary je děj v podstatě jednoduchý a možná lehce předvídatelný. Musím se přiznat, že místy jsem tam spatřoval jakousi vzdálenou inspiraci fenomenálním snímkem Us Jordana Peelea. Tak taky jedna z hlavních postav zažila v dětství trauma. Imaginary má celkem povedenou první půlku, kdy se režisérovi snaží vytvářet nějakou atmosféru. Bohužel to nevydrží dlouho. A závěrečná dvacetiminutovka je strašně nudná. Tam jsem pochopil, že to celé je myšleno jako taková temnější komedie. Jumpscary prakticky nulové, nevidíme žádnou vraždu na kameře a při přehnaně velkých očích některých postav jsem si okamžitě vzpomněl na skvělý videoklip Svaz českých bohémů od Wohnoutů, kde se vlastně použil stejný efekt. To se jen sbíraly další body ke komedii. A co ten imaginativní svět? Tady se očividně někdo inspiroval Beetlejuicem nebo obecně stylem Tima Burtona. A když už jsme u té komedie – nejvíce mě pobavil úplný závěr. Když k hořícímu domu přijedou hasiči, nikdo vůbec nespěchá s hašením. To jako fakt?
Přiznám se, že se mi moc nelíbí, když mají v hororu hlavní roli děti. I když tady to bylo tak napůl. Celkově na mě působil film příliš dlouhý a klidně bych bral sestříhanější verzi. No dobře, spadá to minimálně částečně do hororového žánru, ale je to spíš pro děti nebo obecně pro ty, kteří se normálně na horory vůbec nedívají. Potom jsem se podíval na oficiální plakát a bylo mi to jasné. Tvůrci lákali, že se jedná o producenty filmu Five Nights at Freddy’s. Tam jsem absolutně nebyl cílovka a tak jsem si to vůbec neužil. Pokud bych mohl něco tvůrčímu týmu Imaginary poradit, zvýšil bych přístupnost a přidal víc krve. Horor trpí zbytečnou délkou a závěrečný imaginativní svět by se určitě dal zkrátit. Je to ten typ filmu, který druhý den po zhlédnutí rychle vymizí z paměti, o čem vlastně vůbec byl.
To, že ho tady haním pro svou jednoduchost a nezáživnost, samozřejmě neznamená, že by neměl své zastánce a skalní fanoušky. A tak to je v pořádku. Pokud by obecně všechny filmy byly dokonalé a všem by se líbily, byla by to nuda. V naprosté většině případů si dopředu nečtu synopsi jakéhokoliv hororu, na který se vypravím do kina. Trailer sice někdy vidím, ale dávno vím, že trailery slouží jen k nalákání pozornosti. A nejhorší je, když vás tou upoutávkou tvůrci navnadí a ve finále to v tom filmu nakonec ani nebude. V tomto konkrétním případě Imaginary řadím k ostatním podprůměrným snímkům. Při sledování jsem v kině usínal a celkově mě to moc nebavilo. Určitě to není úplný odpad, ale i tak dost pod průměrem.

Kukuřičné děti [1984]

Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009.
V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl.
Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih.
Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.