Kuchyni naplnil smrad spálené cibule.
„Parkere, to je tvoje práce?!“ rozkřikl se Joseph Collins. Pracoval v luxusním hotelu Figario šest let a jen za rok a půl se vypracoval z pomocného kuchaře na šéfkuchaře. To on zodpovídal za výsledné pokrmy, které byly servírované hostům. Měl pod sebou osm lidí a i když byl přísný a velmi si potrpěl na kvalitu, dokázal taky ocenit dobrou práci. Jenže právě Parkera vůbec nemusel. Byl tam teda teprve necelé dva měsíce, ale Collinsovi připadalo jako by tu byl teprve první den. Musel ho velmi pozorně sledovat a často opravovat. Jistě, ostatní v kuchyni sem tam udělali nějakou menší chybu, ale Parker je dělal neustále a mnohdy i ty nejzákladnější. Collins by ho byl nejraději vyhodil, jenže Parker byl synovcem majitele hotelu, který ho v podstatě považoval za svého syna.
„Já…omlouvám se, pane,“ začal opatrně Parker. „Už se mi to nes…“
„Jo, to už jsem od tebe slyšel!“ přerušil ho prudce Collins. Cítil, jak se mu celé tělo naplňuje vztekem. Většinou z něj zloba poměrně rychle opadla, ale dnes to bylo jiné. Dnes mu jeho nádoba trpělivosti přetekla.
„A už toho mám dost! Ty nemáš v kuchyni co dělat, Parkere. Takže si sbal věci a koukej vypadnout!“
Parker se na něj chvíli jen zaraženě díval.
„Nemůžete mě vyhodit. Můj strýc…“
„Já vím, kdo je tvůj strýc,“ skočil mu do řeči Collins, „a je mi to jedno. Měl jsem to udělat už dávno. Zmiz mi z očí!“
Parker se otočil, ale vzápětí se rychle obrátil zpět ke Collinsovi a pevně mu sevřel levé zápěstí.
„Toho budete litovat. Proklínám vás!“ procedil mezi zuby. Než však stačil Collins nějak reagovat, Parker nakvašeně vyšel z kuchyně.
Té noci se Collinsovi nespalo vůbec dobře. Vzbudil se kolem půl třetí s velkou potřebou močit. Jenže na záchodě z něj vypadlo jen pár kapek. Rozhodl se tedy, že si udělá brusinkový čaj. Účinek dorazil celkem brzo a tak si mohl konečně ulevit. Jenomže než ráno vstával do práce, musel si takhle odskočit ještě nejmíň desetkrát. Ráno cítil, že už mu je lépe. K snídani si dal croisant s máslem, ale jakmile si dal první sousto do pusy, žaludek se mu obrátil vzhůru nohama a Collins to jen tak tak stihl ke dřezu. Opřel se o něj a začal naprázdno zvracet. Opláchl si obličej a zhluboka se nadechl. Usoudil, že to musí být těmi nočními příhodami. Natočil si sklenici vody, ale hned po prvním loku opět šlo všechno ven. Dostal velké křeče do žaludku a bolelo ho břicho. Pocit na zvracení ho neopouštěl.
„Dost! Přestaň!!“ zakřičel do prázdného bytu.
Křeče už byly nesnesitelné. Collins zaúpěl a svalil se na zem. Nehty si začal drásat břicho, až měl úplně zakrvácené prsty. Ale bolest neustupovala…
Později toho dne ho našel soused. Byl šokován, když u něj objevil nepřirozenou prohlubeň v místě břicha. Přivolaný lékař mohl jen konstatovat smrt. Při pozdější pitvě s údivem zjistil, že Collins má většinu orgánů rozleptaných, jako by vypil nemalé množství kyseliny…