Post Mortem

„Bože, Bille!! Dej pozor!!!“ zaječela Lucy.
„Kurvááá!!“
To už ale bylo pozdě. Po vydatném dvoudenním dešti bylo velmi snadné na kaluží plné silnici dostat smyk. A přesně to se stalo tmavě zelené Toyotě Prius rodiny Corndaleových. William Corndale za celý život neměl jedinou nehodu (pokud nepočítáme, když v v deseti letech na kole odřel tátův milovaný Buick Riviera z roku 1963). Kvůli práci ročně najel i padesát tisíc kilometrů. Jen teď doma u Corndaleových bylo dusno, protože Lucy minulý týden načapala Billa, jak s kolegyní z práce (velmi mladou kolegyní) spolu flirtujía koketují v jedné kavárně. Bill s ní i párkrát spal a i když to Lucy ještě neřekla naplno, on byl přesvědčený, že jeho žena o tom ví nebo to alespoň tuší. Takže nálada byla na bodu mrazu. Bill osobně to považoval jen za takový úlet (je pět vyspání bráno ještě jen jako úlet?), ale věděl, že to jednou musí prasknout.
Právě se teď vraceli od návštěvy Lucyiny matky. V autě bylo ticho. Na zadním sedadle spala šestiletá dvojčata Luna a Percy. Lucy se nepřítomně dívala z okna a Bill se zrovna chystal přeladit na jinou rádiovou stanici, protože v místě, kterým projížděli, nikdy nebyl signál, když v tom Lucy vykřikla. Bill přestal přemýšlet o nevěře a okamžitě zvedl oči k silnici, ale bylo už příliš pozdě. Auto dostalo hodiny a ačkoli se Bill snažil volantem a zvolna brzdou směr auta korigovat, za pár vteřin totálně ztratil nad vozidlem kontrolu. A aby toho nebylo málo, právě sjížděli poměrně prudký kopec a při posledním velkém smyku se zadní kola dostala na krajnici vozovky, kde byly různé ostré kamínky a větvičky. Ozvala se hlasitá rána, jak jedna pneumatika praskla. Z kotouče ráfku začaly prýštit jiskry. Auto ani daný smyk nedokončilo a kvůli defektu se otočilo opačným směrem. Přední část vozu narazila na kamenitý kraj, čímž se následně protrhl kus podvozku a na již mokrou silnici začala vytékat brzdící kapalina.
Bill věděl, že musí prostě něco udělat. Pevněji sevřel volant. Ještě chtěl zvolna sešlápnout brzdu, ale s úlekem zjistil, že auto na to ani sebemenší nereaguje. Jako poslední možnost ho napadla ruční brzda. Vozidlo se řítilo dolů z kopce a stále nabíralo na rychlosti. Bill věděl že je to riskantní, ale za pokus to stálo. Zatáhl za brzdu. Motor nesouhlasně zavyl, ale zdálo se, že auto přece jenom zpomaluje, i když na kluzkém povrchu to skoro ani nebylo znát. Billovi se na tváři mihl letmý úsměv. Jenže o půl vteřiny později nestihl včas zareagovat na nenápadnou díru v silnici, která tam očividně byla i dříve, ale následkem lijáku se ještě více prohloubila a zcela zaplnila vodou. Toyota svým pravým předním kolem vjela přímo do rigolu. Ozvala se hlasitá praskavá rána. Ojnice křupla a vyděšený Bill viděl, jak kolo ujíždí a mizí a mizí někde na krajnici v houští. Teď už auto nebylo vůbec možné ovládat. Bill totálně zpanikařil a chtěl vyskočit z auta, ale dveře byly zablokované.
„Ach néé!“ vykřikl ještě, ale přesně v tom momentě vozidlo plnou rychlostí vyrazilo do svodidla a prorazilo ho.
Malá Luna na zadní sedačce se předtím během jízdy nějakým způsobem odpoutala a teď následkem nárazu byla prudce vymrštěna dopředu. Narazila tak nešikovně do Billovy sedačky, že si rovnou zlomila vaz.
Lucy bezděčně chytla Billa za ruku a podívala se na něj. Bill v jejích očích viděl všechno – výčitky, lásku, nenávist, selhání, ale hlavně (co ho zahřálo u srdce) odpuštění. Stisk ji obětoval. Že zadního sedadla vřískal Percy. To vše se ale odehrálo ve dvou vteřinách. Poté již vůz prudce narazil na kamenný sráz. Airbag se sice aktivoval, ale nebylo to nic platné. Toyota se předkem zapíchla a přetočila se na střechu. Všechna okna se roztříštila. Chvilku jela takhle po střeše, aby se za kratičký okamžik otočila na bok a kutálela se dál dolů. Cestou se protrhla nádrž a začal vytékat benzín. Auto se konečně dostalo na dno srázu. I když popravdě to už Abu jako auto nevypadalo. Spíš jen zmačkané plechy, ze kterých stoupal dým. Z lesa vylétlo vyděšené hejno.

Byla tam tma a zima. Cítil něco chladného na kůži. Nemohl se vůbec ani pohnout. Neměl sebemenší tušení, kde by mohl být. Víc ho ale trápilo, že nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Nikdy netrpěl klaustrofobií, ale tady měl takový nepříjemný, svíjivý pocit. Nezbývalo než čekat. Náhle uslyšel vzdálené hlasy. Pomalu se blížily a on si byl jistý, že už jsou s ním v místnosti, ale ne tak docela. Hlasy slyšel zřetelnější, ale stejně jaksi vzdáleně. Neuměl si to vysvětlit. Ozval se skřípavým zvuk a náhle ho oslnilo prudké umělé světlo. Chtěl přivřít oči, ale zdálo se, že ani tyto sebemenší svaly nedokáže přimět, aby ho poslouchaly. Když si po chvilce přivykl na okolní záři, začal si prohlížet, kdo je s ním v místnosti.
Byli to dva muži, menší zavalitější a druhý velký jako hora. Oba měli bílé pláště, ochranné čiré brýle a latexové rukavice. Pomalu se k němu přiblížili, každý z jedné strany a uchopili ocelový plát, na kterém ležel. Zvedli ho a přenesli na mohutný stůl uprostřed místnosti.

Kde to jsem? Kdo jsou ti muži?

Oba muži si ho se zájmem prohlíželi.

Proč na mě tak zíráte? Hej??

„Tak se asi už můžeme podívat, co ukrývá, viď Johnny?“ řekl ten vysoký.
„Máš recht, sám jsem zvědavý.“

Počkat, to jsem jako mrtvý nebo co?! To je pěknej nesmysl. Vtip, že?

Tlustý muž se mezitím obrátil a on uslyšel další skřípavý zvuk. Koutkem oka zahlédl, jak tlusťoch tlačí menší stolek na kolečkách, na kterém byl velký ocelový kufr. Láskyplně ho pohladil.

Co se to sakra děje?!

Muž otevřel kufr a zasmál se. Kývl na kolegu, který se k němu připojia poplácal ho po rameni.

Co je jako v tom kufru? Kdyby ho aspoň otočili tak, abych do něj viděl.

„Tak, pane Wille, jste připravený odhalit nám své tajemství?“
Hromotluk rukama přejížděl po obsahu kufru. Úsměv se mu změnil ve škleb.
„Škoda, že většinu si v podstatě amputoval sám,“ řekl muž, kterého druhý oslovil Johnny.“
“ Škoda to je každopádně,“ odvětil ten vysoký, „ale i tak si ještě užijeme, co říkáš Johnny?“
„Máš pravdu, Time,“ odpověděl mu Johnny a zasmál se.
Tim se k němu připojil a vytáhl z kufru chirurgickou elektrickou pilku. Johnny si zvolil menší skalpel.

Bože ne!! Dost! Přestaňte!!! Copak nevidíte, že nejsem mrtvý?!

Tim zapnul pilku a mrkl na Johnnyho. Operace Post Mortem mohla začít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.