(věnováno S. M.)
Frank Doyle nemohl spát. První noc je vždy ta nejhorší, pomyslel si. Dřevěné špryncle postele ho tlačily do žeber, na místech děravá deka kousala. Když si představil, že ještě včera spal ještě ve svém pokoji u mámy. Sakra, ten malej blbeček pod ním pořád chrápe. Převalil se na druhý bok.
Budíček byl v půl šesté. Frank se vůbec nevyspal, začal usínat asi tak před čtvrt hodinou. Najednou se ozvala siréna.
„No tak vstávat, zelenáči! Nebo si snad myslíte, že na vás bude někdo zvědavej v poledne? Pohyb, do minuty vás všechny do jednoho chci vidět před schlafenhause!“
Frank rychle seskočil z palandy. Chlápek, který s ním sdílel pokoj, se nepatrně pohnul a s velkou námahou otevřel oči. Byl o pár let starší než Frank a víc při těle. Jen se trochu narovnal, ale ještě zůstal ležet.
„No tak, dělej, chlape,“ křikl na něj Frank zatímco si obouval boty. „Říkali, že nesmíme přijít pozdě!“ Lehce jím zatřásl.
„Jo-o,“ řekl pomalu ten týpek.
Frank se na něj ještě chvíli díval a pak vyběhl ven. Většina nováčků už tam byla. Na každém byla znát únava a vypadali nervózně. Nevěděli, co je čeká. Pár vojáků se tiše bavilo. Celkem nás je tak padesát, odhadoval v duchu Frank. A všichni jsou tu, protože to naše země potřebuje. Jsme dost možná i jediná naděje. A musíme spojit všechny síly, protože musíme vyhrát. Od toho tu taky jsme.
Jeho filozofování přerušily dunivé kroky. Pod tíhou těžkých bot křupal písek. Všichni se za tím zvukem otočili. Šel tam muž. Do tváře mu nebylo moc vidět, protože hluboko do čela měl nasazenou čepici s černým, lesklým štítkem. Když promluvil, měl drsný, hluboký hlas.
„Naše země vás potřebuje,“ začal. Už i ta první slova zapůsobila. Každý zmlknul a upřeně ho sledoval. Byl to ten typ člověka, který si okamžitě získá pozornost, člověk s velkou autoritou. „Všichni jste vlastně dobrovolníci – víceméně. Víte, proč tu jste. Abyste vyhráli!“ Poslední slovo skoro vykřikl. Dál měl trochu zvýšený hlas. „Nezajímá mě, jaký to pro vás bude nebo jestli si budete stěžovat. To je mi úplně u prdele. To řikám na rovinu. Nezajímá mě váš osobní život, nejsme tady ve škole. Jste tu od toho, abyste tuhle zemi…očitili. Je pořádně zaneřáděná různýma parazitama, kterých se musíme neprodleně zbavit. Jsou to červi, hnis, hnus. Chtějí se rozšířit, ale to za žádnou cenu nesmíme dopustit! Slyšíte mě dobře?! Musíme je vymýtit. Všechny do jednoho! Totálně zničit!!“ Přestal křičet a začal se rozhlížet. Oči se mu leskly vzrušením. Frankovi se zdálo, že obloha náhle potemněla.
Ozvaly se další kroky. Od „schlafenhause“ se pomalým krokem blížila zavalitější postava. Nikdo nevěděl, kdo to je, až na Franka, který po chvíli poznal svého spolubydlícího. Šel pomalu, dalo by se říct, že se až vlekl, a vypadal velmi unaveně. Uniformu měl jen ledabyle zapnutou a jednu botu částečně rozvázanou. Pleť měl podivně olivově nazelenalou. Frankovi připadalo, že trochu kulhá.
„Kde si, kurva, myslíš, že seš?!“ rozkřikl se muž se štítkem. „Zajímalo by mě, kolik vás ještě z různejch děr vyleze!“ Odmlčel se a posunul si čepici víc do čela. „Zelenáči,“ letmo přejel pohledem po nastoupených nováčcích, „tohle se tady dělat nebude! Kdo se zpozdí třeba jen o půl minuty, bude potrestán.“ Otočil se k důstojníkovi: „Odveďte ho do hnízda!“
Frank sledoval svého spolubydlícího. Vypadal zmateně – pořád se rozhlížel jako by nevěděl, kde je a jen slepě šel za důstojníkem. Všiml si, že občas si prsty mne čelo. Nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlépe…
Po celodenním tvrdém výcviku šli vojáci s ešusy pro jídlo. V jídelně s trochu zašpiněnými stoly se postavili do fronty a čekali na svůj příděl. Když na Franka došla řada, přisunul svůj ešus do okýnka. Obdržel podivně šedě zbarvenou, neidentifikovatelnou šlichtu. Ale po náročném a neustálém běhání a cvičení měl takový hlad, že by snědl vše na co by přišel. Nikde ale neviděl svého spolubydlícího. Příliš nad tím ale nepřemýšlel.
Po jídle zamířil Frank do svého kamrlíku, který pro něj byl současný domov. Dost ho překvapila nepřítomnost spolubydlícího. Začal nad tím přemýšlet. Když přijel včera navečer poprvé do výcvikového tábora, ten chlápek už ležel na posteli, obličejem ke stěně. Na Frankův pozdrav vůbec nereagoval. Frank ho nechal být a šel si taky rovnou lehnout, protože ta cesta sem ho docela zmohla. Během dne ho viděl jen ráno a pak při tom nástupu. Připadalo mu to ale divné. Rozhodl se, že musí zjistit co se stalo, kde je to ono „hnízdo“, jak říkal ten chlápek s černým kšiltem.
Po večerce počkal ještě tak třičtvrtě hodiny, nechtěl riskovat, že ho někdo uvidí. Opatrně vykoukl na chodbu, ale byl tam klid. Nevěděl kudy jít, ale rozhodně musel ven ze schlafenhause. Měsíc se právě trochu schoval za mraky a tak měl větší šanci, že ho nikdo neuvidí. Tábor měl tři hlavní budovy – schlafenhause, jídelnu a velitelství. Tam Frank zamířil. Rozhodně si musím dávat pořád velkýho majzla, pomyslel si. Říkal si, že tam u vchodu bude nějaká hlídka, ale nikdo tam nebyl. Vzal za kliku a otevřel dveře. Uslyšel tlumené hlasy a smích. Instinktivně se přikrčil za jednu z beden. Opatrně vykoukl, ale nikoho neviděl. Šel tedy pomalu za hlasy a stále se obezřetně rozhlížel. Došel k napůl otevřeným dveřím a škvírou uviděl velkou zakouřenou místnost. U stolu hráli důstojníci karty, smáli se u toho a kouřili. Seděl mezi nimi i ten muž s černým štítkem. Náhle se muž zvednul a řekl něco jednomu důstojníkovi. Ten jen přikývl a vstal také a pomalu šli ke dveřím. Naštěstí byli úplně na konci stolu a tak měl Frank dost času na to, aby se schoval za bedny s municí. Pěst měl před pusou a kousal si do ní, aby ztlumil dýchání a snažil se ani nepohnout. Muži si ho ale vůbec nevšimli, zabočili doprava a šli chodbou osvětlenou malými lampovými svítidly. Frank chvíli čekal a pak se opatrně vydal za nimi s určitým odstupem. Muži se náhle zastavili a Frank ztuhl. Ten s tím černým kšiltem vytáhl z kapsy svazek klíčů. Chvilku se v něm prohraboval až našel ten správný. Otevřel jím nenápadné dveře a spolu s tím druhým chlápkem do nich vešli. Když se dveře zavřely, Frank ještě chvíli čekal. Když ani po pár minutách nikdo nevyšel ven, rozhodl se, že půjde dovnitř.
Stál na vrcholku schodů. Pomalu po nich sešel, až se ocitl v poměrně úzké chodbě. Byla osvětlená trubicovými zářivkami, z nichž některé blikaly. Chodba se stáčela doleva a tam bylo několik dveří na každé straně. Frank nevěděl, kterými muži šli, když v tom uslyšel tlumený výkřik. Odhadoval, že vyšel z prvních dveří vpravo. Frank přemýšlel, zda tam má jít. Protože totiž jestli ho tam někdo chytí, bude to pořádný průser. Nakonec si řekl, že když už došel až sem, rovnou může jít i tady dovnitř. Vzal za kliku a už si rychle začal vymýšlet výmluvu, co tam dělá. Použít ji ale nemusel. Nikdo tam nebyl. Bylo to potemnělá místnost s šedě železnými dveřmi. Vedle dveří byl zasklený průzor ze kterého vycházelo světlo. Frank se přikrčil a zamířil k němu. Opatrně se jím podíval. Spolu s těmi dvěma muži, které Frank sledoval, tam byli další dva v bílých pláštích. Jako první si Frank všiml velké tabule, na které bylo několik poznámek, mnohé z nich přeškrtlé. Nejlépe se ale dal rozpoznat velký nápis:
C4H10FO2P
Frank přemýšlel, co to znamená. Je to nějaká šifra nebo snad vzorec? A kdo jsou ti muži v pláštích?
Náhle si všichni nasadili plynové masky. Ten jeden v bílém otevřel bezpečnostním kolem masivní ocelové dveře, kterých si Frank zprvu nevšiml. Vešel dovnitř a vyjel s mužem na pojízdných nosítkách. Frank si byl hned jistý, že to je ten chlápek z jeho pokoje. Vůbec se nehýbal. Je mrtvý, pomyslel si Frank. Zabili ho. Ale proč? Najednou se Frankovy oči setkaly s důstojníkovými. Ten se okamžitě za ním rozeběhl. Frank v šoku zakopl a svalil se na zem. Akorát se stačil zvednout, když se oteřely dveře. V nich stál důstojník a hlasitě dýchal. Než se Frank dostal ke dveřím, přiběhl k němu ten muž a srazil ho na zem. Frank narazil do železných dveřích a ošklivě se praštil do hlavy. Cítil, jak mu po čele stékají pramínky krve. Důstojník si sáhl dozadu na kalhoty a bleskurychle vytáhl pouta. Spoutal jimi Franka a odvedl ho do místnoti, do které se Frank díval. Frank se bránil ale důstojník byl silnější než on. Odvekl ho doprostřed a tam ho hodil na zem.
„Máme tu dalšího dobrovolníka, pane!“ řekl muži s černým štítkem.
Ten se na Franka jen letmo podíval a nařídil ho odvést do malé místnosti s ocelovými dveřmi. Důstojník Franka praštil obuškem do spánku a ten upadl do bezvědomí.
Když se probudil, byl úplně nahý. Šíleně ho bolela hlava. Zjistil, že má levou nohu připoutánu krátkým rezivým řetězem. Najednou se ocelové dveře otevřely a dovnitř vešli oba muži v bílých pláštích. Měli na sobě nasazené plynové masky. Jeden z nich došel k rohu, kde zatáhl za velkou páku. Vysunulo se několik trysek. Muž povolil kohout a tryskami se začal šířit plyn. Oba muži v bílém odešli a zavřeli dveře. Frank si snažil vyprostit spoutanou nohu, ale bez výsledku. Hlava ho začala ještě více bolet a dostal prudký záchvat kašle. Chtělo se mu zvracet. Začal vykašlávat nazelenalý hlen. Nemohl ovládat končetiny a ty mu nezávisle škubaly a dostával do nich křeče. Strašně ho pálily a bolely oči, jakoby mu je někdo zevnitř mačkal. Bezmocně padl na kolena. Matně si začal uvědomovat, že může stále hůř a hůř dýchat. Dýchací trubice se mu pomalu ucpávaly. Frank se svalil na bok a zůstal tak v prenatální poloze. Srdce mu přestalo bít a tep se zastavil. Už žádná bolest, žádné problémy, žádná matka…
konec