Prokletí? – část 1

Když otevřel oči, probudil se v jakési kamenné místnosti. Překvapilo ho, že zde nejsou žádná okna. Místnost byla osvětlena několika pochodněmi, které byly zasazeny do kovových držáků na zdech. Vstal a snažil se rozvzpomenout, co se vlastně stalo a kde je. Připadalo mu, že hlavu má úplně prázdnou. Začal se pomalu rozhlížet po místnosti. Byla to celkem prostorná kruhová místnost. Vzduch byl cítit jakousi zatuchlinou. U jedné stěny byla malá komoda, uzamčená velkým zámkem. Vedle ní byl malý stůl, na kterém byl štos zažloutlých papírů a nějaké zaprášené knihy. Vedle papírů bylo malé pouzdro, po krajích pozlacené. Po otevření spatřil nádherně zdobené plnící pero. Obdivně si ho prohlížel.
Vtom uslyšel nějaké hlasy. Byly však tiché, jako by byly hodně daleko. I když se snažil sebevíc, nebyl schopen nic z toho rozeznat. Pojednou se otevřely dveře, kterých si předtím vůbec nevšiml. Nikdo tam ale nestál. Hlasy se stále více přibližovaly a teprve teď mladík rozpoznal, že to jsou asi dvě ženy a jeden muž. Položil pero zpět na stůl a čekal, co se bude dít. Chodba přede dveřmi byla tmavá a asi po deseti metrech se stáčela doleva. A najednou se tam objevily tři postavy. Šly pomalým krokem vedle sebe. Postavy na kraji měly v ruce lucerny. Do tváří jim nebylo vidět, protože měly na sobě dlouhé pláště s kápěmi. Mladík si nebyl jistý, jestli se mu to zdálo, ale připadalo mu, že se postavy mírně vznášejí nad zemí. Skupinka konečně vešla do místnosti. Teď si je mohl lépe prohlédnout. Muž uprostřed měl tmavě hnědý plášť, lemovaný zlatou stuhou. Jinak byl celý v černém. Kolem krku měl na zlatém řetízku malý modrý sáček. Byl podstatně vyšší než jeho dvě společnice. Ty na sobě měly jasně červený hábit se stříbrným páskem. Na nohou měly vysoké boty se zlatou přezkou, jedna je měla černé a druhá v zelené barvě. Muž si sundal kápi a odhalil tak kudrnaté bílé vlasy. Když promluvil, měl podivně hluboký hlas:
„Tak jak se cítíte, pane Jarede?“ Než však mladík stačil cokoli říct, muž pokračoval:
„Promiňte mi mou neomalenost. Nepředstavil jsem se. Jsem doktor Wenlott. Všichni mi ale říkají prostě doktore.“
Konečně byl schopen mluvit: „Kde to sakra jsem? Co jste mi to udělali? Kdo vůbec jste?“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ promluvil tichým hlasem Wenlott. „Nebojte se, teď už je všechno v pořádku. Všechno vám povím. Spal jste jako zabitý.“
Mladík si všiml, že při téhle poznámce se obě dívky pousmály.
Doktor pokračoval: „Pojďte, prosím, se mnou. Jistě máte hlad. Mám pro vás přichystané malé pohoštění.“
Mladík chtěl ještě něco namítnout, ale ten pohled, kterým se na něj ten muž podíval, ho úplně umlčel.
„No tak, pane Jarede. Následujte mne a vše se dozvíte.“

Mladík neměl vůbec představu o čase. Po několika zatáčkách už začal ztrácet orientaci. Nakonec došli do velkého sálu, ve kterém bylo několik velkých dubových stolů s jídlem. Celá místnost byla osvětlena pochodněmi a loučemi. Doktor mladíkovi pokynul, ať si nabídne. Ani neměl moc hlad, ale aby ho neurazil, vzal si kousek pečeného masa.
„Už můžete začít. Doktore,“ vyzval Wenlotta.
„No dobře,“ odvětil doktor. „Předpokládám, že si na nic nevzpomínáte, že pane Jarede?“
Aniž by čekal na jakoukoli reakci, pokračoval: „Vím, že to bude pro vás znít zvláštně, ale opravdu se to tak stalo. Včera vás zastřelili. Ano, pro ostatní lidi jste mrtvý.“ A pak ještě dodal: „Teď patříte k nám.“
To už mladík nevydržel. „Hele, jestli si jako ze mě děláte legraci, je nejvyšší čas přestat!“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ řekl klidným hlasem Wenlott. „Myslel jsem si, že nebudete věřit. Teď už ale nepatříte mezi živé, i když si myslíte opak.“
„To jsem něco jako nemrtvý?“
„Něco na ten způsob,“ pousmál se Wenlott. „Není to zcela přesné, ale vám to takhle zatím bude stačit.“
Mladík měl v hlavě mnoho otázek, na které by rád znal odpovědi. Než však stačil něco říct, promluvil Wenlott:
„Obávám se, že vás teď budu muset opustit, pane Jarede,“ řekl. „Mám ještě něco na práci. Zatím se v klidu najezte. Dámy vám to tady pak ukážou.“
Doktor se otočil a odešel. Opět mladíka uchvátil způsob, jak se pohyboval. Šel s naprostou lehkostí a vůbec to nevypadalo, že by se nějak dotýkal země. Posadil se na mohotnou židli a pustil se do jídla.


konec 1. části

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.