Ta barva ho naplno pohltila. Nebyl to jeden odstín. Napočítal jich celkem tři, i když by klidně mohl odpřisáhnout i pět až šest. Mocný sluha, ale zlý pán, říká se. Samozřejmě to rčení dávno chápal, jen teď ho ještě hlouběji pochopil. A dávalo mu větší smysl. Dokud ho hlídáme, je to v pohodě. A když se pokusí o vzpouru, můžeme ho ještě zkrotit. Jenže čas od času využije naší chvilkové nepozornosti a zaútočí způsobem, který zná jen on. Opravdu stačí jen nepatrné zaváhání z naší strany a ze sluhy se rázem stane pán. Mocný pán. A pokud je nám štěstěna nakloněna a nám se ho přeci jenom podaří aspoň částečně zkrotit, stejně má nad námi navrch a vyhrává on. A cokoliv byť jen olízne jazykem, už nezůstane v původním stavu. To je jedna z jeho předností. – dokáže měnit stav a podstatu věcí. Prapůvodní účel je ztracen. Při naší rychlé reakci se nám to sice alespoň částečně podaří obnovit, ale stejně to dané věci ubere z původní vlastní síly a užitku.
Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlel. Ale teď, když hledí do jeho nejčistší nahé formy, se jeho pohled na něj rapidně změní. Náhle, jako by pochopil jeho pravý pravý úmysl a tvář. Možná si to přeci jen namlouvá. Možná on jen chce, aby si myslel, že to pochopil. Nechává se unášet jeho mocným tancem v rytmu transu. Zatím není schopen (či snad hoden) pochopit jeho skutečnou podstatu. Zírá do jeho nahého, odhaleného charakteru, ale jeho mozek zatím nedokáže uspokojit a ukojit jeho hlad po vědění. Touží o tom dozvědět se o něm více, ale prozatím toho není jednoduše schopen. Prozatím totiž může jen vnímat jeho barvu a cítit jeho žár. Samozřejmě by toho toužil poznat více, úplně po tom lační, ale on mu to nedovolí. Ne. Zatím ne. Musí totiž nejprve zjistit, zda-li je tím pravým. Někteří si totiž myslí, že již dosáhli toho pravého vědění, ale on ví své. A to, že právě teď to cítí nejsilněji, stále to neznamená, že si ho nakonec zvolí. To je nejdůležitější si uvědomit – oni si tu nevolí, to on si vybírá. To on jedině uzná, zda je daný individuál toho jednoduše hoden.
Dívá se přímo do plamenů. A nic z toho mu neprobíhá hlavou. Prozatím vnímá jen barvu
(v až šesti odstínech)
a víc nic. Má sice pocit, že by minimálně chtěl vnímat i něco víc,
(žár)
ale jednoduše to nedokáže. Ještě ne. Ještě není tím pravým vyvoleným.
Na čele se mu narodí první krůpěje potu. Ani je nevnímá, jak mu pomalu začínají stékat po špinavém čele. Stále jen hledí do plamenů. Zírá a ani nemrkne. Bojí se totiž, že jen jediná nepatrná chvilička nepozornosti by ho navždy připravila o spojení, po kterém tak prahne.
Teprve nyní začíná vnímat ten šepot. Zdá se, že se snad šíří ze všech směrů. Naslouchá ve snaze alespoň částečně porozumět. Slyší šepot, ale nedokáže blíže rozklíčovat jednotlivé věty a slova. Přijde mu to nespravedlivé. Kdyby ten šepot aspoň vůbec neslyšel! Najednou má pocit, že už to není jeden hlas; už to jsou jich tisíce a stovky. A jestliže již předtím nedokázal blíže identifikovat a rozklíčovat hlas jeden, nyní má za to, že je přeci jen slyší srozumitelněji. Naslouchá jim, byl by je snad dokázal pochopit, ale to by ty tisíce nemohly mluvit najednou v jeden okamžik.
Olízne si rty a jazykem ucítí pochuť benzínu. Zostří zrak a zjistí, že celou dobu zírá na svou hořící ruku. Od škrtnutí zapalovače uběhly necelé dvě vteřiny. Ale i během tohoto mikročasu mu bylo dovoleno poznat víc, než za celý svůj život. Plameny se šíří nekontrolovatelnou rychlostí. Už to není jen dlaň s prsty. Nyní mu už dlouhý jazyk
(v šesti odstínech)
olizuje celou paži, aby se na rameni svezl na druhou stranu. Teprve nyní ucítí tu vůni – smrad spáleného masa. Jeho vlastního masa. Zdá se, že mu krk slouží jako jakýsi izolant, kam (zatím) plameny nemůžou. Pochopitelně on pusu chce olíznout až úplně naposled. Chce ho totiž slyšet. Uplynuly čtyři vteřiny. Plameny se právě teď zaměřují na hrudník a břicho. Chlupy se škvaří. A nyní poprvé, jako by si všechno teprve začínal uvědomovat. A až teď se mu z úst dere ven nelidský jekot. Můžete být jakkoliv silní, ale přesto v jeho moci nikdy němí nebudete. Paradoxně a zcela nesmyslně mu blýskne hlavou, jaký byl důvtipný, že se před tím svlékl do naha. Tak se to totiž mnohem snáze šíří.
Začaly mu hořet genitálie. Nyní je v tom samém stavu, v jakém před pětadvaceti lety přišel na svět – bez chlupů, dokonale hladký, s chybějícími zuby.
I když zuby se vlastně jako jediné celistvé najdou. Najde je jeho čtyřletá dcera, když si hraje s kamarády na schovávanou a jako super skrýš najde ve sklepě, ve kterém se stále svítí. I přesto se jí podaří šlápnout do popela svého sebevražedného otce. Přitom špičkou bačkůrky kopne do tátových zubů, které se s křípotem přesunou na druhou stranu místnosti, kde ještě sebou vyzývavě blýsknou.
Sklepem se začne jako rakovina šířit neutišitelný holčičí jekot, křik a pláč.