Boss

Mickey Hall vztekle praštil zaťatou pěstí do masivního stolu.
„Děláš si snad ze mě prdel?!“
„Počkej, Mi…“
„Ne, ty počkej!“ rychle přerušil vysokého černocha Hall. „Měls snad jasnej úkol a takhle se to podělalo. Ježišikriste! Vždycky jsem tě považoval za jednoho z nejlepších, ale je vidět, že jsem se setsakra mýlil!! I ten pitomej Joe by tuhle práci zvládl mnohem líp a mohli sme to mít konečně z krku!“
Hall vstal a opřel se dlaněmi o stůl. Těžce dýchal a v obličeji byl celý rudý. Podíval se černochovi přímo do očí:
„Chceš snad  k tomu něco dodat, Terry?“
„Podívej se, Mickey,“ začal pomalu Terry. „Celá tahle akce byla hned od začátku v pohodě. Pár mých chlápků vyčmuchalo jeho doupě a začali jsme ho sledovat. Zjistili jsme, že pravidelně chodí každý den do nedalekýho baru. Kdo moh’ sakra tušit, že si toho dne k sobě pozve toho svýho všiváckýho bráchu? Vyšel první a tak jsem ho sejmul. A navíc sám jsi přece chtěl, aby to bylo rychlý. Nebyl prostě čas zjišťovat, jestli to je nebo není on.“
„Takže tím chceš říct, že je to jako moje vina?!“ zvýšil hlas Hall.
„To ne, Mickey, ale..“
„Teď mě hezky poslouchej, Terry!“ přerušil ho prudce Hall a opět usedl do křesla. „Dokud nebudu mít jeho hlavu na stole, nelez mi na voči! Rozumíme si?“
„Ano, Mickey.“
„A teď vypadni!“
Hall počkal, až černoch za sebou zavřel dveře a nalil si pořádnou dávku skotské.

Když si Mickey Hall šel někdy v půl druhé lehnout, netušil, že je sledován. Dva páry rudých očí ho za oknem pozorovaly. Byl to Charuban, posel démona Arghula. S Arghulem se Hall již kdysi setkal. Arghul na něj jednou narazil, když Hall ležel v kaluži krve po drsné přestřelce. Možná by se nad ním nezastavil, kdyby si nevšiml blyštivé věci, kterou měl Hall na řetízku kolem krku. Byl to Meskill, jeden z mocných prastarých medailonů. Věděl, že Hall vůbec netuší, jakou má moc. Nemohl, ubožák, když byl jen člověk. Ti k temné magii nikdy neměli přístup. Arghul po Meskillu pátral již téměř 200 let a už si začínal myslet, že ho nikdy nenajde. A přitom ho tolik potřeboval. Spolu s ostatními deseti medailony, které spolu tvoří mocný Oracus, se mu  pak podařilo porazit svého odvěkého nepřítele Khasdúla. Je to trochu paradox, že ze začátku byli spojenci. Oba se navzájem podporovali. Pak se ale jednoho dne jejich cesty rozdělily. Khasdúl jednou pomohl Satanovi doslova vyhladit jeden prastarý národ a Satan ho poté vzal pod svou ochranu. Dal mu dokonce i jednu zemi v podsvětí, kde se Khasdúl stal vládcem. Arghul to ale považoval za zradu. Proč si vybral jeho a ne mě? ptal se neustále. Zároveň ale věděl, že teď na Khasdúla tak jednoduše nemůže. Ne dokud mu pomáhá Satan. Jediná věc, která mu mohla pomoct, byl Oracus. Šlo o prastarou, velmi mocnou magii. Spolu s Khasdúlem se o ni dříve zajímali a chtěli ji vyzkoušet. Časem na ní zapomněli a asi po dvou letech se Khasdúl přidal k Satanovi. Arghul si však na Oracus dokázal vzpomenout. Tím chtěl Khasdúla zničit. Horší bylo, že k tomu potřeboval jedenáct speciálních medailonů, které měly být umístěny různě po světě. Největší problém měl právě s Meskillem, ten byl ze všech nejdůležitější. Arghul věděl, že ho někdy prostě musí najít. Nakonec to byl Hall, kdo měl Meskill u sebe. Arghul sice netušil, jak k němu přišel, ale to už nebylo podstatné. Získal tedy všechny medailony. Oracus byl tak mocný, že před Satanem zakryl Khasdúlův zánik. Arghul se rozhodl, že trochu Hallovi pomůže. Díky němu se Mickey Hall stal jedním z největších mafiánským bossů. Občas ale i sám Aghul potřeboval pomoct.
Tak tomu bylo i tuto noc. Vyslal Charubana, svého věrného posla, aby Halla přivedl. Charuban byl obrovský pavouk, patřil mezi prastarý rod a byl jeden z posledních svého druhu. Arghul si ho vybral, protože se vždy mohl spolehnout, že on zadaný úkol vždy splní. Charuban nyní vyčkával na vhodný okamžik, až Hall usne. Úkol byl pro pavouka celkem snadný – přivést mafiána na bezpečné místo k Arghulovi. S tím neměl žádný problém, často něco podobného dělal. Dotyčného zabalil do velmi pevné sítě a pak si ho položil na záda. Pohyboval se velmi rychle a přitom tiše, takže byl vždy na místě celkem brzo a přitom prakticky neviděn. Pro lepší manipulaci s obětí do ní stříknul trochu jedu pro znehybnění. Bez sebemenšího zádrhelu učinil stejný postup i u Halla.


Když Hall otevřel oči, byl zmatený. Vůbec netušil, kde je. Není divu, naposledy tu byl asi před osmi lety a dost se toho změnilo. Seděl v mohutném křesle a před sebou měl připravenou hostinu. Než však stačil cokoli udělat, otevřely se dveře a nějaký hluboký hlas promluvil:
„Vítej, Mickey. Už jsme se dlouho neviděli, viď?“
Hall si v tu chvíli nemohl ten hlas spojit s nikým určitým, ale asi ho musel znát. Otočil se tedy a spatřil Arghula. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak mohl vlastně zapomenout na svého zachránce?
Aniž by Arghul čekal na reakci, pokračoval: „Ano, uplynulo již mnoho let. Ale nyní potřebuju tvou pomoc.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal: „Škodný z toho určitě nebudeš, to mi věř.“
Teprve teď Hall promluvil: „A co bys potřeboval? Víš, že já rád pomůžu, když ti vděčím za život.“
„Tak to rád slyším, Mickey,“ odvětil Arghul a usmál se. Hall si všiml zvláštního lesku v jeho očích.
„Zkouším teď novou magii a k tomu potřebuju tvoji pomoc. Jsi tedy ochoten jít do toho se mnou?“
„Jak jsem řekl. Moje slovo platí.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Arghul. „Zatím se v klidu najez, určitě máš hlad. Já hned příjdu a dořešíme to spolu, ano?“
„Jasně, mám hlad jako vlk,“ řekl Hall a podíval se na stůl plný jídla. Chtěl ještě něco dodat Arghulovi, ale když se k němu otočil, již tam nebyl. Hall jen pokrčil rameny a pustil se do jídla. Bylo tam toho opravdu dost na výběr. Hall jídlo do sebe házel jako by týden nejedl. Po chvíli ale začal cítit takový zvláštní pocit v břichu. Zatím si s tím nedělal velkou hlavu, určitě je to tím, že jí moc rychle. Bolest však neustupovala, naopak byla stále horší. Najednou spatřil Arghula. Bylo dost možné, že byl po celou dobu někde v místnosti schován a sledoval Halla. Teď k němu přišel, aby ho lépe viděl.
„Tak jak ti chutná, Mickey?“ zasmál se Arghul. „Slyšel jsem o tobě, že jsi velký labužník a tak jsem ti trošku vylepšil jídlo. Mimochodem – bojíš se smrti?“ Na chvíli se odmlčel. „To je důvod, proč jsem tě sem pozval. Potřebuju jednu lidskou oběť a ty jsi vhodný kandidát.“ Znovu se zasmál, byl to příšerný a dost nepříjemný zvuk. „Abych se lépe vyjádřil – potřebuji doslova prázdné lidské tělo“
„Hej, ty hajzle,“ ozval se trošku přiškrceným hlasem Hall. „Zabiju tě.“
„Být tebou, moc nemluvím. I když na druhou stranu máš jednu z posledních možností, kdy můžeš promluvit. Víš proč? To jídlo, jak jsem říkal, není obyčejné. Za chvilku se už u tebe začnou projevovat jeho účinky. Doslova ti to rozeřere střeva a všechny orgány. Budou to strašná muka a takovou bolest jsi ještě v životě nezažil!“
Hall už ho vůbec nevnímal. To co právě zažíval se s ničím nedalo srovnat. Jediné co chtěl bylo, aby to co nejdřív skončilo. Najednou si začal uvědomovat, že spolupracovat s démony se nevyplácí. Měl sice velmi dobré společenské postavení, respekt mezi politiky, ale k čemu mu to teď bylo? Sice Arghulovi vděčil za svůj život, ale ani v nejmenším ho nenapadlo, že by mu jednoho dne mohl takhle vrazit dýku do zad. Že ho nakonec zneužije. Zvláště takhle brutálním způsobem.

Mickey Hall byl zabit. Způsobil na světu nespočet násilí a různých podvodů, že si to vlastně zasloužil. Hodně lidem se teď bude žít klidněji.


konec

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *