Prokletí? – část 2

„Volal jsi mě, Stanley?“
Drobný mužík zdvihl hlavu od jakéhosi rozepsaného listu. Měl malou vrásčitou tvář; byl téměř holohlavý, a tak bylo vidět jeho vysoké čelo. Na nose se mu leskl cvikr se zlatými obroučky.
„Ano,“ odvětil. „Mám dobrou zprávu. Našel jsem ho, doktore.“
„Opravdu? Tak to mě těší,“ řekl Wenlott a vešel do místnosti. Byla to malá pracovna. Stejně jako v ostatních místnostech ani tady nebyla okna. Přibližně uprostřed byl stůl s několika zásuvkami. Ačkoli zde byly dvě knihovny, po zemi se povalovalo mnoho knih. V malém krbu plápolal oheň.
„Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout,“ usmál se Wenlott.
„No, bylo to docela obtížné, doktore,“ řekl Stanley. „Byl neustále v pohybu, ale zdá se, že se konečně usadil. Je na jednom malém ostrově v Pacifiku.“
„Výborně. Brzy ho navštívím.“

Když Wenlott odešel k Stanleymu, obě dívky, co zůstaly s Jaredem, si sundaly kápě a mladík si je tak mohl lépe prohlédnout. Vyšší měla světlé blonďaté vlasy a tmavě modré oči. Pod mírně rozevřeným červeným pláštěm měla pevně upnutý zelený korzet. Plášť jí sahal až k černým vysokým botám se zlatou přezkou.
Druhá dívka byla menší a zavalitější. Měla velké, výrazné zelené oči a zrzavé vlasy po ramena. Na koženém provázku kolem krku měla malý medailónek. Kolem pasu byl nenápadný hnědý pásek.
Ticho prolomila ta vyšší z nich: „Já jsem Silth a toto je Callion.“ Obě dívky se mírně uklonily. „Máme za úkol naučit vás, abyste ovládal stav khappo.“
„Co to je?“ zeptal se Jared.
„Podrobněji vám to může vysvětlit doktor,“ řekla Silth. „Velmi jednoduše lze říct, že pomocí tohoto stavu můžete s lidmi libovolně manipulovat.“
Nato promluvila Callion. Měla jasný, vysoký hlas. „Pojďte s námi, prosím. Něco vám musíme ukázat“
Poté se obě dívky zaklesly do Jareda a opustily s ním místnost. Šli po dlouhé, poměrně vysoké chodbě, až došli k velkému schodišti. Po něm začali sestupovat dolů. Když došli na konec schodiště, zatočili doleva. Cestou míjeli několik dveří, malých i velkých, až se zastavili před menšími dřevěnými dveřmi, které byly natřeny červeným nátěrem. Silth vytáhla z kapsy malý klíč a otevřela dveře. Byla to prostorná obdélníková místnost s cihlovými zdmi. Malá knihovna nebyla ani z poloviny plná. Uprostřed bylo bílé lehátko s otevřeným krytem.
Jared se stále porozhlížel po místnosti. Silth proto pokračovala:
„Lůžko, které vidíte, slouží k dočasnému uspání. Když si tam lehnete, zavřeme víko a pustíme vám tam zdraví neškodnou látku, která vás uspí. Ukážeme vám to.“
„Počkat, počkat!“ promluvil konečně Jared. „Rozumím vám ani ne třetinu toho, co říkáte. V něčem bych ale chtěl mít jasno. Proč to vůbec děláte? Tvrdíte, že jsem mrtvý. To, že teď s vámi mluvím, je samo o sobě padlé na hlavu, ale já se znovu ptám proč? Dejme tomu, že vám všechno věřím. K čemu ale mám ovládat lidi? Proč?! Vždyť to už nemá význam! Horší ale je, že o sobě kromě jména vůbec nic nevím. Je to šílený!“
Silth se krátce podívala na Callion, jakoby nevěděla, co říct. Nakonec promluvila Callion: „Doktor nám přísně zakázal o tom s vámi mluvit, o tom, co se stalo. Wenlott věří, že každý máme před sebou nějaký úděl.“
„Přesně tak,“ řekla rychle Silth. Z jejího hlasu byla cítit úleva. „Teď je načase přistoupit k tréninku. Lehněte si, prosím, na lůžko, pane Jarede. A ničeho se nebojte.“
Callion, aby mu dodala odvahu, ho lehce vzala za ruku a odvedla ho k podivné posteli. Tam k němu promluvila: „Lehněte si a vůbec na nic nemyslete. Uvolněte se.“
Jared, stále ještě napůl ze všeho ohromený, si pomalu vlezl na lůžko.
„Až budete připraven, řekněte.“
Mladík se ještě jednou podíval na obě dívky, jakoby to mělo být naposled, a řekl jen: „Budiž.“
Silth stiskla tlačítko a víko na lůžku se začalo pomalu zavírat.
Chvíli se nedělo nic. Přes víko pak Jared uslyšel tlumený Silthin hlas: „Uvolněte se, pouštím vám uspávadlo.“
Nato se malými trubičkami začala v lůžku vytvářet podivná bílá mlha. Jared instinktivně zavřel oči. Pocítil najednou strašnou únavu. Vše jakoby se ztmavilo a vzdalovalo. Jaredovi připadalo, že se vznáší, vůbec nic ho netížilo. Chvíli se pokoušel se spánkem bojovat, ani vlastně nevěděl proč to dělá.

Když se vzbudil, byl v pekle. Vše kolem něho jen žhnulo a v dálce slyšel nějaké výbuchy. Ozýval se také křik a pláč. Zjistil, že leží na nějaké dřevěné desce a je pevně spoután tlustými koženými řemeny. Vůbec netušil, co se děje. Odněkud se ozval bláznivý smích. V jeho zorném poli se objevily dvě postavy. Zatím nemohl s jistotou určit, kdo to je, ale měl takové divné tušení.
„Tak, doktore, jak vidíte klient je připraven.“
„Výborně, ihned zahájíme operaci.“
Wenlott přistoupil k Jaredovi.
„Překvapení, není-liž pravda?“ řekl a pousmál se. „Vsadím se, že jste čekal cokoli, jen ne toto. Lhal jsem vám. Nic není tak, jak to vypadá. To si pamatujte.“
Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Za vaše hříchy jste byl shledán vinným a čeká vás ten nejhorší možný trest.“
„Co jste to, sakra za lidi?“ zařval Jared a snažil se vyprostit z pout.
„Lidi? Těmi už po mnoha staletí nejsme. My jsme spavedlnost! A vy, Winstone Jarede, si žádné slitování nezasloužíte.“
Wenlott pokynul svému společníkovi, že můžou začít. Peklo zaplnilo nový zvuk – Jaredovy zoufalé výkřiky…


konec

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.