„Tak už věříš, že jsem skutečný?“
Ticho.
„Upřímně na to moc nevypadáš.“
Žádná reakce.
„Nikde jsem nezaslechl, že by jsi oněměl. Nebo se snad mýlím?“
„Ee..“
„Už jsem si vážně začínal dělat obavy. Opravdu. Pro začátek ale dobré. Vskutku.“
„Co-co tady chceš?“
„Ty nevíš? Vskutku podivuhodné. Sám jsi to přeci chtěl. Jen si vzpomeň, co jsem ti slíbil. A já sliby plním. Když o tom tak přemýšlím, je to jediná věc, se kterou se na mě můžeš vždy spolehnout. A já nikdy nezapomínám. Nikdy. To si pamatuj. Vždycky jsem takový byl. Od pradávna. A nehodlám se změnit. Proč taky, takhle mi to zcela vyhovuje. Víš proč? Mám tak vždy jistotu, že dosáhnu svého. Jako takovou pojistku. Už jsem potkal tisíce lidí jako jsi ty. A každý z nich se zachoval naprosto stejně. Do puntíku. Jako podle šablony. Totéž. Stále je to totéž. Asi takoví už prostě jste. Každý je holt nějaký. Proto chápu, proč takoví jste. A proto vím, že takoví už budete napořád. A proto vždy zvítězím.“ Pauza. „A proto jsem tady – abych nenarušil koloběh. Navíc vy nejste zvyklí na velké změny. Neomlouvej se, prosím. Tak je to dané už od počátku. Vím to. Vždyť jsem byl u toho. Vlastně se dá říct, že je to tak kvůli mně. To já to zařídil. Nikdo mi nevěřil, že to bude důležité. Dobrá, přiznám se, že jsem to chtěl především pro sebe. Sobecké, vím, ale takový jsem prostě já. Takže se nemám z čeho vinit. Proč bych to také dělal, není-liž pravda?“ Pauza. „Vy stejně nechápete podstatu toho všeho. A nikdy zcela nebudete. A to na vás mám opravdu rád. Díky tomu budu vždy ten lepší. Když o tom tak přemýšlím, vlastně se to nemůže takhle brát. No ano. To je vlastně vaše zásluha. Já s tím už nic nenadělám. Jak to říkáte? Nikdy neříkej nikdy? Ano, to je ono. Ale já nemám žádný důvod měnit něco, co je dáno. Vy jste si na to již zcela jistě zvykli. A máte pravdu, že jsem ten lepší. Vždy budu. Důvodů je opravdu mnoho, ale bude stačit jediný. JÁ JSEM VĚČNÝ!“ Opět jsem se odmlčel.
„Kdo vlastně jsi?“
Podíval jsem se na něj a musel jsem se usmát. Ach, jak je oproti mně malý a drobný. A slabý.
„Kdo jsem? Proč tak často zapomínáte moje jméno?! Dobrá, řeknu ho tedy znovu. Jsem Morthynuss. Občas se mi také přezdívá Anděl z Pekla.“
V tu chvíli jsem roztáhl obrovská tmavě modrá křídla s jasně červeným okrajem a vznesl jsem se pár metrů nad zem. Na místě očí zelený paprsek, který může zabíjet. A také to často dělá. Protože jsem z Pekla, přirozeně ovládám oheň. Ten dovedu seslat z rukou. Pokud mi někdo chce utéct, snadno ho zastavím dlouhým uhlově černým jazykem. S ním krátce můžu paralyzovat části, kterých se dotkne. Na to jsou ale vhodnější dva obrovští stříbrní červi, kteří ze mně vyskočí. U nich je ten efekt mnohonásobně větší a účinnější. Pokud k tomu dojde, protivník nemá žádnou šanci. Pak si s ním můžu dělat, co se mi zlíbí. Prakticky cokoliv.
Opět jsem se snesl na zem a podíval se na něj.
„Dost bylo řečí, nyní nějaká ta zábava. Víš proč tady jsem? Tvoje srdce to ví zcela přesně,“ zasmál jsem se temným hlubokým smíchem, doprovázeným druhým stejným hlasem. Je to jako bych mluvil dvěma hlasy současně, jen jeden je o pár setin pomalejší.
„Tak co, otevřeš mi své srdce?“ Pauza. „Dobrovolně?“
Udělal přesně to, co jsem čekal. Proč si vždycky myslí, že mi můžou utéct? Vskutku k popukání.
Roztáhl jsem široko ruce a v tu chvíli mi na hrudi začalo zářit bílé oslepující světlo. Z něj vylezli dva Sabbalové – velcí červi bez očí, jen s velkou tlamou a malými ostny na hřbetě. Jeden se mu okamžitě zakousl do nohy. Stalo se to tak ani ne za půl vteřiny. Druhý se před ním zastavil a jen se začal těkavě pohupovat ze strany na stranu.
Pomalým krokem jsem k němu došel. Jedním rychlým pohybem jsem ho chytil pod krkem a vynesl ho do vzduchu. Volnou rukou jsem se přiblížil k jeho hrudi. Z dlaně mi vyšlehl plamen a ponořil jsem se s ním do jeho těla. Poté bylo slyšet krátké křupnutí a v ruce se mi najednou objevilo ještě pulzující srdce. Teplá krev pomalu odkapávala. Pak jsem jeho tělo pustil. Než dopadlo na zem, zachvátil jsem ho plamenem. Zbylo z něj jen pár kostí.
Bylo na čase vydat se na cestu. Můj Pán už na mě netrpělivě čeká.
konec