Wes Craven (1939-2015)

Do dnešního dne jsem netušil, že ve stejný den, co mám já narozeniny, je (bohužel už) měl i jeden filmový velikán. Dnes, jen před 82 lety, se narodil jeden z největších průkopníků hororového žánru.

Wesley Earl Craven, známější jen pod jménem Wes Craven se narodil 2. 8. 1939 v Clevelandu v Ohiu. Nejprve krátce vyučoval angličtinu na Westminster College a pak i na Madrid-Waddington High School ve městě Madrid ve státě New York. Během kariéry profesora si pořídil 16mm kameru a zkoušel natáčet krátké filmy. První skutečnou prací ve filmovém průmyslu byla práce zvukového střihače. Možná méně známým faktem je, že z mládí Craven natočil i několik erotických snímků, ale v podstatě vždy pod pseudonymy.

Prvním celovečerním snímkem Wese Cravena je Poslední dům nalevo (The Last House on the Left) z roku 1972. Původně chtěl slavný režisér film nechat promítat jen v několika kinech, protože se obával neúspěchu. Nakonec se ale film rozšířil po celé Americe. Ale kritika nebyla jeho debutem příliš pozitivní. Craven si proto pomyslel, že jeho další krokem bude film z nehororového žánru. Ale (naštěstí pro nás) si to nakonec rozmyslel. A tak diváci o pět let později mohli v kinech vidět horor Hory mají oči (The Hills Have Eyes) z roku 1977.

Bez žádných pochybností je Cravenovým nejznámějším dílem série Noční můra v Elm Street (A Nightmare on Elm Street) a její ústřední snový zabiják Freddy Krueger. V prvním díle této franšízy z roku 1984 debutoval tehdy jednadvacetiletý Johnny Depp v roli Glena Lantze.

Navzdory skutečnosti, že Wes Craven je považovaný především za režiséra hororů a thrillerů, natočil dokonce dva filmy úplně z jiného žánru: Hudba mého srdce (Music of the Heart), 1999 a také jako jeden z 22 režisérů povídkového romantického snímku Paříži, miluji Tě (Paris, je t’aime) z roku 2006.
Další slavnou hororovou sérií tohoto režiséra je Vřískot (Scream). Přímo pod jeho taktovkou byly všechny čtyři dosud zfilmované díly.

Wes Craven byl třikrát ženatý. Čtyři týdny po jeho 76. narozeninách, 30. 8. 2015 umírá na mozkový tumor v kruhu rodiny ve svém domě v Los Angeles.
Za svůj přínos hororovému žánru získal cenu Life Career Award od Academy of Science Fiction, Fantasy and Horror Films.

Níže je filmografie Wese Cravena:

Originální názevČeský názevDatum premiéry v USA
The Last House on the Left Poslední dům nalevo30. 8. 1972
The Hills Have Eyes Hory mají oči22. 7. 1977
Deadly Blessing Požehnání smrti14. 8. 1981
Swamp Thing Msta přichází z močálu19. 2. 1982
A Nightmare on Elm Street Noční můra v Elm Street16. 11. 1984
The Hills Have Eyes Part IIKruté oči hor 22. 8. 1985
Deadly Friend Smrtící přítelkyně10. 10. 1986
The Serpent and the Rainbow Had a duha: Smrtící voodoo5. 2. 1988
ShockerShocker27. 10. 1989
The People Under the Stairs Lidé pod schody1. 10. 1991
Wes Craven’s New Nightmare Nová noční můra14. 10. 1994
Vampire in BrooklynUpír v Brooklynu27. 10. 1995
ScreamVřískot18. 12. 1996
Scream 2Vřískot 210. 12. 1997
Music of the HeartHudba mého srdce29. 10. 1999
Scream 3Vřískot 33. 2. 2000
CursedProkletí25. 2. 2005
Red EyeNoční let4. 8. 2005
My Soul to TakeVem si mou duši8. 11. 2010
Scream 4Vřískot 411. 4. 2011

Použité zdroje: Wikipedia, csfd.cz, imdb.com, Google Images

AHS: Double Feature – nové plakáty

Sotva jsem včera zveřejnil článek o publikovaném teaseru, jsem tu s další aktuální novinkou. Byly oficiálně na veřejnost vypuštěny nějaké nové postery. A opět na to můžu pět jen chválu. Je vidět, že tvůrce AHS Ryan Murphy si dává opět hezky záležet na propagaci. A tento styl se mi osobně velmi líbí. Jakmile budu vědět zase něco nového, hned dám vědět.

AHS: Double Feature – teaser od stanice FX

Opět přidávám další aktualizaci k již brzy vysílané desáté řadě American Horror Story s podtitulem Double Feature. Dnes stanice FX zveřejnila svůj teaser, který již trošku více odhaluje, co máme od zbrusu nové série čekat, i když pochopitelně neobsahuje záběry, které uvidíme nakonec v seriálu. Již podle názvu nové řady víme, že se bude jednat o dva samostatné příběhy (které budou ovšem propojené) odehrávající se na souši a na moři („Two horrifying stories…One by the sea…one by the sand“). Z teaseru je patrné, že místo pro moře se bude jmenovat Red Tide a pro souš Death Valley.

Do nadcházejících budoucích sérií AHS bude možno využít mnoho námětů, ale na aktuální desátou se těším velmi kvůli avizovaným mimozemšťanům. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Oficiální trailer k seriálu CHUCKY

Jak jsem již avizoval minulý týden, v září se dočkáme samotné TV série o převtěleném vrahovi do těla panenky od GoodGuys. Osobně se na výsledek těším, protože Dětská hra je mojí oblíbenou hororovou franšízou. Všem dílům série jsem sice nedal plné hodnocení, ale ve výsledku je to povedená záležitost. Don Mancini a spol. konečně odhalil i první oficiální trailer k právě chystanému seriálu. Vzhledem k tomu, že za tím stojí právě sám tvůrce Chuckyho, neočekávám, že by to dopadlo špatně. Právě naopak.

Zde si tedy můžete prohlédnout danou upoutávku. Už aby to bylo.

MALIGNANT: Trailer k nejnovějšímu snímku Jamese Wana

Pokud bych měl jmenovat současné hororové režiséry, které kvalitou svých filmů dosahují klasických veteránů tohoto žánru jako je Craven, Carpenter, Cronenberg, Raimi, Argento či Romero, určitě by mezi zmiňovanými byli Jordan Peele a Ari Aster. A samozřejmě malajsijský rodák James Wan. I když má na svém kontě i jiné než hororové snímky (jako třeba Aquaman či Rychle a zběsile 7), má za sebou i velké milníky nového milénia, které se již navždy vepíší do dějin hororu. Však díky němu vznikly skvělé série jako SAW, Insidious nebo V Zajetí démonů (The Conjuring). Proto jsem netrpělivě čekal, s jakým svým originálním snímkem zase publikum překvapí. V mezičase občas usedl i na producentskou židli.

Relativně nedávno Wan odhalil název a poster svého nejnovějšího snímku. Je jím horor Malignant, jehož premiéra je předběžně naplánovaná na 10. září a to v kinech a na streamovací službě HBO Max. Dnes byl k tomu konečně zveřejněn i první oficiální trailer. A musím říct, že mě velmi navnadil.

CHUCKY: Teaser k zbrusu novému seriálu

Když v roce 2019 vtrhla do kin předělávka klasické Dětské hry, snímek si vysloužil jen průměrné hodnocení. Což si myslím, že je škoda, protože přece jenom dle mého názoru remake udělal svoje – poupravil si příběh po svém a oblékl ho do moderního hávu. Internetem ještě před uvedením této předělávky začaly létat různé zprávy, že Don Mancini, původní autor zabijácké panenky Chucky, chystá vlastní, zcela novou sérii, kde bude mít hlavní roli právě převtělený vrah Charles Lee Ray.

Koncem minulého týdne byl zveřejněn první teaser trailer. K příběhu povím jen velmi stručně, že čtrnáctiletý šikanovaný teenager na blešáku koupí právě Chuckyho, čímž u panenky opět probudí vražedné sklony. Dle zatím dostupných informací se do seriálu mají vracet někteří herci známí z předchozích dílů Child’s Play (například Alex Vincent jako Andy, Jennifer Tilly v roli Tiffany Valentine či Fiona Dourif jako Nica Pierce). O dabing Chuckyho se na rozdíl od remaku (kde ho i tak zdařile nahradil Mark Hamill) se opět postará veterán série Brad Dourif. Celý seriál bude vysílaný na streamovací platformě SYFY a USA Network. Datum premiéry by měl být 12. října. Oficiální trailer ke zbrusu novému TV seriálu má být odhalen během 2021’s Comic-Con@Home dne 25. července 2021. Níže si můžete prohlédnout zmiňovaný krátký teaser:

Panenka

„Dej mi tu zatracenou panenku!“ ječela osmiletá Claire.
„To by se ti líbilo, co? Naser si!“ smál se její o šest let starší bratr Leo.
„Dělej, řeknu to mámě,“ brečela už sestřička.
Žeknu ťo mámě,“ chechtal se dál Leo.
„Přestaň!“ nepřestávala křičet Claire a bušila mu malými pěstičkami do vypracovaného hrudníku.
„Tak to stačí!“ rozkřičel se konečně kluk. Silně vzal holčičku za pečlivě upravený copánek a mrštil jí na druhý konec pokoje, až dívka tvrdě narazila na pelest postele.
„Auuu!“ zaúpěla hlasitě Claire a mnohem víc se rozbrečela.
„Nech toho!“ zakřičel na ni Leo. Už se nesmál. „A už se mě v životě ani nedotkni!“
Holčička těžce oddychovala. Z očí ji neustále vytékaly nové a nové slzy. Na plovoucí podlahu skanulo trochu krve.
„Stejně to řeknu,“ zamumlala si pro sebe Claire.
„Tak ty nepřestaneš?!“ zařval na ni bratr. „Já tě naučím poslouchat, děvko!“
Zamkl dveře od pokoje a klíč si strčil do kapsy. „Tak a teď se svlíkni.“
„Co?“ zeptala se zmateně s brekem holčička.
„Tys mě jako neslyšela nebo co?“ zvýšil hlas Leo. „Sundej si ty zkurvený šaty!“
Dívka stále seděla na zemi s rozšířenýma očima.
„DĚLEJ!!“
To v ní uvolnilo další proud slz. Pomalu vstala. Chvíli jen tak stála, ale pak si přece jenom začala zvolna rozepínat pestrobarevné květinové šaty. Velmi pomalu je položila na zem. Pokusila se rukama zakrýt intimní partie, protože okamžitě pocítila stud. Takhle ji totiž viděla jen mamka.
„Řekl jsem snad, aby ses svlíkla, ne? Donaha!
„Nee!“ vykřikla Claire.
Leo k ní rychle přiskočil a prudce ji rukou udeřil do tváře. Dívenka opět tvrdě upadla. Okamžitě si přiložila ruku na obličej, kde se jí mezitím vytvořil zarudlý obtisk. Brečení nepřestávalo a znovu nabralo na intenzitě.
„Tak pohneš, ty děvko?!“ rozkřičel se bratr. Sklonil se k ní a surově ji zdvihl za dlouhé kaštanově hnědé vlasy. Holčička zaúpěla bolestí.
„Okamžitě to sundej, špíno! A nepřej si, abych to opakoval znova!“
Slzy dívce nepřestávaly téct a na obličej se jí přilepily pramínky vlasů. Pomalu si svlékla i spodní prádlo.
„To je poslušná čubka. Budeš na tom ale muset setsakra mnohem líp zapracovat,“ zasmál se Leo a začal si sundávat kalhoty. Penis se zvedl a rychle pulzoval. Malé Claire se při pohledu na něj hrůzou rozšířily oči.
„No a teď tě naučím, abys příště byla hodná!“
Vzal dívku pod krkem a hodil s ní na postel. Sundal si tričko a odhalil tak svalnaté tělo s vypracovanými bicepsy. Claire si oběma rukama objímala krk a přidušeně dýchala. Leo na nic nečekal a prudce do ní vnikl.
„Nee, přestaň… to bolí!!“ ječela dívka. „Auuu, nech toho! Přestáááň!“
To ale kluk neměl vůbec v úmyslu a stále rychleji a tvrději přirážel.
„Dost. To fakt bolí! Prosím!“ brečela holčička.
Lea to ale vůbec nezajímalo, naopak ještě víc přidal na tempu.
„Jo. Jo. JÓÓÓ!!“ vykřikl slastí, když ucítil, že dosáhl vyvrcholení. Chvíli ještě pokračoval a pak pomalu a vlastně i v podstatě neochotně vylezl.
„Tak a mě budeš ve všem poslouchat,“ vesele zvolal, když se začal oblékat. „A jestli o tomhle jenom slovem cekneš mámě, tak tě zabiju. Rozumíš? ROZUMÍŠ??!!“
Dívka křečovitě přikývla. Měla pocit, jako by se počůrala, protože cítila, jak z ní něco vytéká. Jenže tohle jí přišlo nějaké hustší. Nesnesitelná bolest neustupovala.
Leo mezitím došel ke dveřím, vytáhl z kapsy klíč a strčil ho do zámku. Než ale otevřel dveře, ještě se otočil.
„Jo a tady máš tu svoji debilní hračku,“ řekl a vytáhl z druhé kapsy panenku. Chvíli si ji jakoby prohlížel. Pak prudce škubl a utrhl panence hlavu. Obě části pak hodil ke Claire.
„Nééé!“ zavřeštěla dívka a rozběhla se k ní. Láskyplně ji zvedla. Panenka trochu zvlhla, jak na ni dopadaly dívčiny slzy. Ještě stále slyšela vzdalující se smích tyranského bratra.
Osmiletá dívenka se na posteli schoulila do klubíčka a stále brečela. Měla silné křeče v břiše a celé tělo ji bolelo. Hlavně tedy tam dole. Vůbec se necítila jako člověk; spíš jako zvíře, kterému bestiální lidé surově ublížili. Proč to udělal? ptala se stále dokola. Krev už jí tolik neprýštila, ale přeci jen něco málo ještě vytékalo. Na prostěradle byla rudá skvrna, která se stále zvětšovala. Vůbec se necítila jako lidská bytost. Pevně si k sobě tiskla panenku.
Po chvíli vstala a došla ke svému malému psacímu stolu. Klekla si a otevřela poslední šuplík, kde si schovávala různé poklady. Chvilku se v něm pohrabala, až vytáhla malou špulku s nití a jehlu. Opět si sedla na postel, vzala panenku a se slzami v očích jí začala přišívat hlavu zpátky k tělu.

Kéž by se mu něco stalo. Prosím, Panebože, vyslyš mě. Nikdy jsem v životě nikomu neublížila. Ale po tom, co mi dneska udělal? To bylo hrozné!! Cožpak jsi to neviděl? Nebo to tak prostě necháš být??

Když usínala, stále objímala svou milovanou panenku. Ještě trochu brečela.

Vzbudila se někdy před šestou. Panenka pokojně odpočívala vedle na polštáři. Něžně ji pohladila po vlasech. Chvíli jen tak seděla na kraji postele, až konečně spustila nohy dolů. Jakmile vstala, okamžitě ucítila, že na něco šlápla. Ustoupila a sehnula se, aby se na to blíž podívala. Byla to jakási ručně pletená panenka. Ale ne taková, která jí spočívala na posteli. Tahle vypadala úplně strašlivě a strašidelně. Byla totiž sešitá z různě barevných látek. Jednotlivé spoje byly klikatě přišité ebenově černou nití. Místo očí tam byly dva nestejně velké knoflíky. Jeden byl navíc poněkud zdeformovaný. Panenka měla opasek, za kterým byl zastrčený špendlík s velkou křišťálovou hlavičkou. Celkově působila velmi odpudivě.
Claire chvilku přemýšlela, jak se jí ta podivně hnusná panenka dostala do pokoje. Pak zvedla oči nahoru a usmála se. Děkuji, že jsi mě vyslyšel, špitla pro sebe. Nebyla si úplně jistá, co s tím má dělat. Opatrně vyndala špendlík a se zájmem si ho prohlížela. Lehce se hrotem dotkla prstu, jen aby zjistila, že je nebezpečně ostrý. Aniž by nad tím nějak přemýšlela, prudce vrazila špendlík do levé nohy panenky.
Kurvááá, auu,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje, kde spal Leo.
Claire se pousmála a oblékla se. Došla do kuchyně, kde si do misky nasypala cornflaky a zalila mlékem. Sedla si ke stolu a začala chroupat.
Po chvíli vešel její starší bratr. Silně kulhal. Holčička opět sklopila zrak a pokračovala v jídle.
„Co tak čumíš, krávo? Tobě to včera nestačilo?!“ řekl nesmyslně Leo, ačkoli se na něj Claire vůbec nedívala.
Dál chroupala lupínky a zrovna ve chvíli, když si strčila naloženou lžíci do pusy, se k ní rychle dobelhal Leo a prudce jí zezadu dal pohlavek. Claire to prostě nečekala a tak jí lžíce zajela hluboko do krku, až začala dávit a kašlat. Rychle ji proto vyndala ven a okamžitě začala zvracet. Do misky se tak začaly vracet nestrávené, mazlavé kousky kukuřičných lupínků. Směs se navíc mísila s horkými slzami, které holčičce okamžitě začaly kanout z jasně modrých očí.
„To jen tak, aby ses probrala,“ chechtal se jako blázen Leo. „A už teď se zase těš na večer. Však víš, jak se ti to včera líbilo.“
S těmi slovy odešel.
Claire stále brečela a při pohledu na směsku v misce se jí pořád zvedal žaludek. Už ale nezvracela. Vzala misku a roztřesenýma rukama ji odnesla do dřezu. V puse stále cítila zbytky zvratků. Napustila si do sklenice studenou vodu a pomalu a srkavě ji vypila. Opatrně ji položila na linku a pomalu zase došla k sobě do pokoje. Zavřela dveře a lehla si do postele.
Sáhla pod polštář a vytáhla tu děsivou panenku. Chvíli si ji prostě jen tak prohlížela a pak zase uchopila špendlík. Hlavička byla tak mohutná, že měla pomalu velikost dívčina oka. Vzala špendlík a během několika sekund ho zapíchla do ramene panenky. Nechala ho zabodnutý a kroutila s ním. Z vedlejšího pokoje se ozval nesnesitelný řev. Claire se zachichotala. Vytáhla špendlík a tentokrát ho píchla do krku.
„Hej?!“ zachroptěl Leo a vyšel z pokoje.
Sestřička se smála víc a víc. Náhle se rozrazily dveře a tam stál její bratr. Byl mírně pokrčený a jednou rukou si objímal krk.
„Co tady kurva děláš a čemu se jako směješ??“
Vtom spatřil panenku, kterou měla Claire v ruce. „Hej, co to máš, ty malá děvko?! Dej mi to!“
Začal se kulhavě belhat k dívce. Ta se na chvíli pozastavila, ale potom jakoby zlomyslně Leovi ukázala špendlík, zamávala s ním a na tváři se jí objevil široký úsměv, za kterým se zračila čistá radost.
„Koukej,“ řekla jenom a probodla panence pravé koleno.
„Néé,“ zaječel Leo a prudce si klekl, jak se mu podlomila kolena. Rukama si objímal nohy.
„Cos to udělala, ty špinavá couro??“ zařval a začal pomalu vstávat. Claire se na chvilku přestala smát. Potom jí ale něco napadlo a zašklebila se tak zlomyslně, až se Leo na chvíli dokonce zastavil. To u dívky rozhodlo. Prudce špendlík vrazila panence hluboko mezi nohy a zakroutila s ním. Bratr nelidsky zaječel a okamžitě si přiložil obě ruce na přirození.
„Tak co, líbí se ti to, LÍBÍ, LÍÍBÍÍÍ?!“ smála se Claire hlasem, který ani nebyl její. Pořád rychle bodala na stejné místo. Leo vřeštěl. Nikdy v životě nezažil takovou bolest. Ve škole byl známý díky nejubožejší šikaně na mladších spolužácích. Měl za to, že vždycky bude ten, co bude mít navrch, co se pořád bude smát naposled. A teď to je jeho sestřička, kdo je ten king.
„Přestaň. PROSÍÍÍM!!“ brečel bezmozek. Mezi nohama mu crčela krev a ruce už měl velmi zakrvácené. Se slzami v očích se podíval na Claire. Jenže žádná tam už nebyla. Byl to prostě Ďábel! Z očí bylo vidět jen bělmo.
„Auu, dost!!“ vřeštěl dál Leo, když ho holčička prostřednictvím panenky píchala na různých částech těla.
„Prosím. Už ti nikdy neublížím. Slibuju. Slyšíš? Prosím..“
Claire na chvíli přestala. Zvedla hlavu, v ruce stále držíc špendlík, a podívala se bratrovi přímo do očí.
„Nevěřím ti!“ zařvala jen a proklála panence srdce.
Leo vydal poslední nelidský řev. Krev mu silným proudem tekla z pusy a očí. Zavrávoral a obličejem spadl přímo do temně rudé kaluže. Naposledy sebou škubl a pak se přestal hýbat. Navždy.
Holčička pustila panenku a rozbrečela se. Oči už měla opět normální. Její mozek to prostě nepobíral.

Vtom uslyšela, jak v zámku zarachotil klíč.
„Děti, jsem doma,“ zvolala maminka a vešla do bytu.

Zásyp

Snažila se otevřít oči, ale jakási těžká vlhká hmota jí ležela na obličeji. I dýchání měla omezené, jako by ji někdo přestřihl nebo minimálně velmi silně přišlápl šňůru s kyslíkem. Chtěla křičet, ale vyšlo z ní jen tlumené mumlání. Zmocnila se jí naprostá a čistá panika. Měla pocit, že ruce i nohy má pevně spoutané, protože s nimi nemohla vůbec pohnout. Nedostatek kyslíku způsoboval, že stále více a více upadala do kómatu. Cítila jen tu těžkou hmotu. Hlína! Bez pochyby. Nějaký hajzl ji prostě a jednoduše pohřbil zaživa!! Zmobilizovala poslední již polomrtvé buňky v mozku a napnula svaly. Zpočátku se vůbec nic nedělo. Absolutně nic. Zkusila to znovu, ale opět bez úspěchu. Začala ji zase obestírat a svírat panika, malá mrška, která nás nutí dělat možné i nemožné, ale tentokrát se rozhodla, že ji nedovolí ovládnout. Znovu zabrala a najednou cítila, jak se jí ruce pomalu, velmi pomalu, ale jistě  dávají to těžkého pohybu. Šlo to dost ztuha a zpočátku měla pocit, že si to jen nalhává, že už takhle zůstane zasypaná navěky. Postupně si ruka razila cestu vzhůru. Vší silou se snažila odhrnout vlhkou, slepenou hlínu na stranu. Náhle se jí zdálo, že už dál dýchat prostě nemůže. A nebylo by to tak vlastně lepší? VZPAMATUJ SE! ječela v duchu pro sebe. Přeci to teď nevzdáš! Opět sebrala veškerou sílu a dál oběma rukama hrabala. Věděla, že kdyby teď přestala, mohla by to rovnou zabalit. Šlo to těžko, pořád měla za to, že to je jen sen, ale stále pomalu postupovala. Měla pocit, že každou chvíli prostě musí ztratit vědomí. Vůbec si neuvědomovala, jestli dýchá nebo už ne. Lidem těsně před smrtí prý v hlavě proběhne celý život. Od dětství, přes první zlomené srdce i neúspěchy ve škole a v práci. Člověk si náhle uvědomí, co nestihl udělat, jaké dluhy či závazky zůstanou nevyplněny, co mohl udělat lépe.
Ale nic z toho jí v hlavě neproběhlo. Místo toho náhle ucítila dešťové kapky na hřbetu ruky. Nedřív si prostě pochopitelně myslela, že to všechno je jen sen. Co by to taky mohlo být jiného? Ale voda na pokožce byla až příliš reálná, než aby to byla mystifikace mysli. I když měla stále velmi omezené pohyby, najednou jakoby nabrala novou sílu a usilovně odhrabovala hlínu. Jakmile jí déšť začal padat i na druhou ruku, celé tělo jí zaplavil pocit štěstí a radosti. Byla sice už velmi vyčerpaná a slabá, ale nedovolila si prostě zastavit a odpočinout. Teď už ne, když cítila, že je velmi blízko. Oběma rukama začala usilovně hrabat nad zasypaným obličejem. Za pár okamžiků ucítila vzduch. Byla to jen nepatrná škvírka, kudy začal proudit, ale byl tam! Z hlíny jí vykoukl již celý nos. Usilovně, rychle a sýpavě najednou nasávala mokrý vzduch malými nosními dírkami. Náhle vdechla i část hlíny a začala se dusit. Proto velmi rychle hrabala níž, dokud se jí konečně nepodařilo vyprostit pusu. Lačně lapala po dechu. Do úst ji neustále padaly kousky zeminy. Snažila se ji marně vykašlávat. Stále ale nemohla pohnout hlavou. Kdyby se na ni někdo podíval z výšky, uviděl by jen hromadu zkypřené půdy, po zápěstí zasypané ruce a tři otvory, kde se při troše představivosti dala tušit pusa a drobné nosní dírky. Vlhká hlína se jí dostávala až přímo na plíce. Začala dávit. Opět se jí začala do hlavy dobývat myšlenka, ať to prostě vzdá, že je to zbytečné a nejlepší bude, když se prostě nechá udusit. Rychle tu myšlenku zapudila, když začala rychle vykašlávat. Vyvrhnutá, mazlavá hlína se mísila s dešťovou vodou a slinami. Zabrala vší silou a konečně se jí objevila na vzduchu celá hlava.
Byl to až neuvěřitelný pocit. Sice sýpavě a těžce lapala po dechu, ale vzduch byl teď pro ni priorita číslo jedna. Stále ji třeštila hlava, ale to jí vůbec nevadilo. Smrt je přirozenou fází života. Celou dobu ji vůbec nevnímáme, ale když nám dýchá do tváře, probudí v nás pud sebezáchovy. Přežila! To bylo pro ni nejdůležitější. Měla smíšené pocity. Chtěla se z plných plic smát, chtěla zároveň brečet. Chtěla prostě vykřičet do celého světa, že ten bastard, co ji zaživa pohřbil, má smůlu, protože tu odpornou práci doslova zbabral.
Přestaň filozofovat, začni jednat. Ještě nejsi z toho venku , ozval se její vnitřní hlas. Zhluboka se nadechla a začala pomalu odhrnovat hlínu. Cítila se už opravdu velmi unavená. Každým dalším hrabáním rukou byla víc a víc vyčerpanější. Ach, jak ráda by prostě zavřela oči, neotvírala, dokud by se nedostavil tolik toužený spánek. Jen na kratičko by jí to stačilo. Ale zároveň věděla, že v tomto případě by to byl již spánek věčný a to po tom všem, co dosud dokázala, prostě nehodlala připustit.
Opět hluboký nádech do plic. Naposledy oběma rukama zahrábla. Chvíli jen tak sečkala. Pak se jí horní část trupu začala pomalu zvedat. Její ztuhlé tělo zaprotestovalo, ale to ji nezastavilo. Chtěla u toho křičet, ale hrdlo měla naprosto vyprahlé a tak svým způsobem vypadala komicky jen s otevřenou pusou dokořán. Všude cítila hlínu – ve vlasech, v nose, v očích. Odpornou mazlavou hmotu.
Déšť se změnil v liják. Ale jí to nevadilo, byla naprosto šťastná. Opatrně vylezla z jámy. Byla docela dezorientovaná. Netušila, kde je. Kousek od díry zahlédla koleje od nějakého terénního auta. Znovu se v ní ozval pocit hnusu a naprostého opovržení. Vždyť s ní zacházeli jako s odpadky! Ze všech sil se snažila vzpomenout, kdo jí to udělal. Měla ale zcela rozlítané myšlenky. Pokusila se naplno soustředit. Prsty přiložila na spánky a jemně s nimi třela. Náhle se jí trochu rozjasnila tvář. Napadlo ji jediné jméno. Brad Collins. Její bývalý cholerický přítel, se kterým se před několika týdny rozešla. Nedokázal ji ocenit, dokonce jí byl i párkrát nevěrný, ale vždycky mu stejně nakonec odpustila, protože naivně věřila, že ji má aspoň trochu rád. Jenže on myslel jen na sebe. Měl za to, že ji tímhle odporným činem úplně zlomí a zbaví se jí. Ale ona mu teď dokáže, jak se šeredně mýlil.
Žena vstala. Lehce si oprášila šaty od hlíny, i když věděla, že je to zbytečné. Celý život se považovala za klidného člověka, kterého nic moc nerozhází. Jenže jsou věci, které vás donutí pozměnit své přesvědčení. Nikdy nikomu neublížila. Jenže teď věděla, že to poruší. Sice zatím nevěděla jak, ale pomstí se mu. Za to, co jí udělal.

***

Policista, který byl přivolán kvůli rušení nočního klidu, stál s pusou dokořán, neschopen slova. To, co viděl, byla naprostá jatka. Z toho, co dříve býval muž, bylo jen zkrvavené tělo s potrhanými končetinami a stále krvácejícími tržnými ránami. Všude po místnosti byla spousta krve. Největší šok, ale představoval pohled na nízký konferenční stolek. Na skleněné desce byl krví nakreslený jakýsi hrob a vedle něj smajlík s širokým úsměvem.

Stvůra

Malý kluk utíkal co mu síly stačily, ale již mu docházel dech. Neodvažoval se ale zastavit. Píchalo ho v boku, nohy ho bolely tak hrozně, jako by vážily snad nejmíň tunu a zpocené oblečení se mu lepilo na tělo. Zdálo se, že les nemá konce. Ačkoli místy byla mezi stromy trochu vidět obloha, nebylo to nic platné, protože noc byla černá a bezměsíčná. Konečně se chlapec odvážil zpomalit. Vybral si široký dub a schoval se za ním. Opřel se o kmen a pomalu po něm sjel na zem, kde si s pokrčenýma nohama sednul. Ač napínal sluch jak chtěl, nic neslyšel. To ale nic neznamenalo. Věděl, že to může číhat opodál a v nečekaný okamžik vzít i jeho. V lese bylo naprosté ticho, neozvalo se sebemenší zašumění. To možná na tom všem bylo nejděsivější. Chlapec si objímal kolena a neustále se trochu třásl, až to vypadalo, že dostává mírné elektrické šoky. Znovu mu po tvářích začaly téct slzy.

Neil Sullyman byl vášnivým lovcem. Přes den vyráběl nábytek a různé hračky v truhlárně a volno trávil s puškou v lese. Už se to ani nedalo nazývat koníčkem, přerostlo to v naprostou a čistou vášeň. Před rokem a půl mu zemřela milovaná žena Grace. Dost ho to zasáhlo, ale žal mu dokázal zmírnit již osmiletý syn Ian. Neil věděl, jak malý po něm po očku kouká, když si bral pušku. Věděl, že touží, aby ho vzal sebou. Neil si ale dovedl představit, jak by se na to Grace tvářila. Již mnohokrát se na toto téma spolu bavili. Jakmile jeho žena umřela, Neil lovení omezil, i když s ním docela nepřestal. A pak ho při blížících se synkových narozenin napadlo, že mu dá i jeden speciální dárek. Po práci koupil pár zákusků přes ulici a poté doma věnoval Ianovi svůj malý zavírací nůž, který on sám dostal od svého otce. Byla to rybička s bohatě zdobenou rukojetí. Pak se Neil syna zeptal, jestli by s ním navečer nešel na lov. Při tom ho píchlo u srdce a ještě víc, když Ian s velkým nadšením souhlasil. Neil připravil rychlou večeři, sbalil potřebné věci a oba vyrazili.
Po necelých dvaceti minutách stáli na kraji lesa. Neil hned vstoupil, ale malý Ian váhal. Byl už pozdní večer a takhle pozdě nikdy v lese nebyl. Vypadal děsivě a strašidelně. A určitě je plný strašidel, pomyslel si chlapec. Otec se otočil, usmál se a pokynul mu, ať jde za ním. Ian se tedy osmělil a následoval tátu. Pomalu za ním kráčel a při každém zvuku se otáčel. Věděl ale, že s otcem je v bezpečí, ten ho před vším ochrání. Neil se najednou zastavil a Ian do něj téměř narazil. Otec se k němu otočil a přiložil si ukazováček k puse, aby byl potichu. Uprostřed mýtiny, na jejímž  okraji stáli, se pásl statný jelen – dvanácterák. Neil zlomil pušku a vložil do ní dva náboje. Opřel si pažbu o rameno a zamířil. Než však stačil zmáčknout spoušť, ozval se náhle ohlušující řev. Z druhého konce mýtiny vyskočil mohutný tvor. Neil žádné takové zvíře v životě neviděl. Na výšku měl určitě dobré dva, tři metry, i když se to nedalo přesně určit, protože stál na zadních končetinách a byl shrbený. Na zádech mu velmi výrazně vystupovala páteř. Tlapy měl mohutné s obřími drápy. Stále řvoucí rychle zamířil k jelenovi. Ačkoli měl paroháč dostatek času, aby se alespoň pokusil o útěk, stál na místě jako přimražený, jakoby ho nějaká tajemná síla prostě držela na místě. Netvor se na něj vrhnul a silně drápy zaťal do jelenova krku. Neil přidušeně vyjekl, protože úder byl tak mocně silný, že náhle jelenovi upadla celá hlava s parožím na zem. Z pahýlu stříkala a crčela krev. Na celé scenérii bylo nejpodivnější, že i když paroháč už neměl hlavu, zbytek jeho těla stál ještě chvíli na místě. O pár vteřin později se ale i tato část střetla se zemí.
Neilovi povolily nervy a vystřelil. Ačkoli mířil na místo, kde předpokládal, že má netvor srdce, vypadalo to, jakoby to stvůře vůbec nic neudělalo. Přestala se zaobírat jelenem a místo toho rychlými kroky zamířila ke dvojici, až se chůze změnila v běh.
„UTÍKEJ, IANE. BĚĚĚŽ!!!“ zaječel Neil na syna a dal se do pohybu.
Kluk utíkal jako nikdy v životě. V tom uslyšel otcův pronikavý jekot a tak se stále běžící otočil. Z toho, co v tu chvíli  uviděl, se mu zvedl žaludek a slzy se nahrnuly do očí. Otci pronikly netvorovy pařáty skrz záda a vylezly na břiše. Poté stvůra zvedla Neila do vzduchu. Ianův otec chroptěl a z pusy mu vytékala krev. Netvor chvíli takhle držel muže nahoře a pak s ním vší silou mrštil proti silnému buku. Ozvalo se hlasité křupnutí a poslední mužův výkřik. Neil na strom vletěl nejdříve hlavou a následkem toho mu doslova praskla lebka, ze které začal okamžitě vytékat mozek. Po odrazu od širokého kmenu navíc spadl tak nešťastně, že si zlomil vaz. Tedy, ne že by na tom ještě vůbec záleželo…

Ian stále seděl opřený o starý dub. Nechápal, jak ještě před chvílí se spolu s tátou smáli a jedli dorty. Teď je táta pryč – navždy – a on, Ian, je sám v temném lese, kde se stále toulá ta příšera, co mu zabila otce. Chlapec nevědomky sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Při pohledu na něj se mu zase u očí začaly kupit slzy, ale náhle ho upoutalo jakési slabé světlo vycházející ze složené čepele. Otevřel tedy nůž a zatajil se mu dech – ostří světélkovalo ve světle modré barvě. Ian musel několikrát mrknout, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Kluk netušil, že ve skutečnosti v ruce třímá amulet proti démonům. Ani Neil sám nevěděl, jak je mocný. Vždy ho nosil jen pro štěstí. Nůž se předával z generace na generaci. Jenže postupně se prostě zapomínalo, jakou má vlastně moc. Kdo ho držel, na něj temné síly nemohly.
Ian ještě chvíli naslouchal. Bylo absolutní ticho. Proto se po pár minutách zvednul a pomalu vyrazil. Nevěděl kudy, ale nůž ho jakoby vedl. Jakmile byl správným směrem, zářil víc, jinak méně. Při každém zapraskání větve pod botami chlapec strnul a poslouchal. Nic se ale neozývalo. Šel stále dál, veden světélkující čepelí. Náhle si uvědomil, že slyší sovu a jiné ptáky. Zpočátku samozřejmě ztuhl, ale potom klidně pokračoval. Netrvalo dlouho a došel na kraj lesa – tam, kde tak před třičtvrtě hodinou vstoupil s otce dovnitř. Ian si naštěstí pak už pamatoval cestu do městečka. Přemýšlel, kam půjde, až ho napadlo, že jediný, kdo mu teď může nějak pomoci, je místní šerif. Otec se s ním znal, občas ho jen tak navštívil a někdy bral sebou i malého Iana, který si tam hrál s o něco staršími šerifovými dětmi. Chlapec se rozhlédl, aby se zorientoval a pak zamířil k nevelké šerifově kanceláři, kde také bydlel. Zaklepal na hlavní dveře. Z očí mu kanuly slzy a stále se celý třásl. Po chvíli se v místnosti rozsvítilo a šerif otevřel dveře…

Výročí

Mary Goldsteinová si před zrcadlem sčesala neposedné bílé kadeře. Z předsíně si vzala bundu, šátek a hůlku. Otevřela dveře, ale vzápětí si musela pevněji uvázat pokrývku hlavy. Venku řádila menší vichřice. Ale byl to jejich den. A tak nezáleželo na počasí.
Zamkla a vydala se pomalou šouravou chůzí na konec vesnice. Mladý člověk by to hravě zvládl za pět minut, jenže pro pětadevadesátiletou Mary s postupující artrózou cesta zabrala bezmála půl hodiny. Minula místní hřbitov, který i ve dne vypadal strašidelně. Ale to její cíl dnes nebyl. Ten byl ještě necelý kilometr za vesnicí.
Do nosu se Mary opřela silná vůně moře. Věděla, že už není daleko. Bělavé útesy již byly kousek před ní. Byl jasný podvečer.

Franklin Goldstein pracoval jako obchodní cestující. Mary bývala často dny sama doma. Dřív byla hospodářkou na místní základní škole. Jenže jednoho dne zničehonic měla malou mozkovou mrtvici. Skoro dva týdny ležela v nemocnici a doktor jí přikázal, aby se nevystavovala stresu. Tehdy bylo Mary dvaapadesát. Od té doby byla doma.
Ale jednoho dne (bylo to dva dny od manželových šedesátin) musel Franklin opět odjet na obchodní jednání. Když se loučili, Mary ho políbila a jemně mu přejela prstem od obočí ke kořenu nosu. Franklin v odpověď dvakrát rychle mrknul. Byl to takový jejich rituál, který v podstatě znamenal: Zlom vaz! – Díky.
Jednání trvalo tři dny. Franklin chtěl jet po poslední schůzce přes noc domů, ale Mary ho po telefonu přiměla, aby to nechal až na ráno. Poslechl ji, ale nikdo se ani náznakem nenamáhal zmínit, že svou ženu slyší naposledy. Následující den, necelé tři hodiny od domova, ho smetl kamion se dřevem, který mu na křižovatce nedal přednost. Policie později zjistila, že kamioňák měl přes tři promile alkoholu v krvi. Franklin byl na místě mrtvý. Hasiči měli spoustu práce s vysvobozením mrtvého roztrhaného těla z velmi pochroumaného a zmačkaného auta…

Mary se zhluboka nadechla. Byla na místě. Často sem chodili s Franklinem. Bylo to vedle hlavní cesty, takže tam moc lidí nechodilo. Sedávali pod korunou starého jilmu. Seděli a rozjímali…
Když se to Mary stalo poprvé, byla v šoku. Její mysl to nemohla pobrat. Rok po Franklinově pohřbu šla Mary na obvyklou procházku k jilmu, jenže tentokrát sama. Sedla si a z očí jí neustále vytékaly potoky slz.
„Maaryy,“ ozval se potichu protáhlý hlas.
Mary vyděšeně vzhlédla. Byla tam ale úplně sama.
A znovu: „Maaryy!“
Najednou to ucítila. Vůně Franklina! Poznala ji bezpečně. Ale jak je to možné?
„Frankie?“ zvolala Mary. Odpovědí jí byl jen šum větví, jak jimi pohyboval vítr. Mary se podlomily nohy a klesla na kolena. Roztáhla paže a zaklonila hlavu. V široce otevřených očích měla pouze bělmo. Náhle se svalila na zem, obličej zabořila do vlhké trávy. Vzápětí hned vstala, jenže její tělo zůstalo ležet na zemi. Podvědomě něco vlevo zahlédla a otočila se tím směrem. Stál tam Franklin. V průhledném těle byly vidět pulzující orgány; tedy těch pár, co po jeho smrtelné nehodě zůstalo nedotčených. Zbytek těla byl už ve značném rozkladu. Mary zamířila ke svému milému, ten se ale rozplynul. Mary vstala ze země. Byla tam sama; jen ona a starý jilm. Pochopila, že ještě není připravena.

Takto chodívala k jejich jilmu pravidelně každý týden, ale pouze v den výročí Franklinovy smrti se mohla uvést do jakéhosi tranzu a vidět ho. Jen se ho nemohla dotknout. Proto si dnes sebou vzala nůž, který měla schovaný v kapse bundy. Jakmile vstala, zamířila k ležícímu tělu a vytáhla nůž. Chvíli ho držela v ruce a poté jím několikrát prudce bodla. Nakonec řezákem proklála hrdlo těla na zemi. Věděla, že je hotovo. Nyní se svým Franklinem mohla být navždy.

Země kolem starého jilmu se zbarvila do tmavě rudé a už tam nikdy nerostla tráva.