Nikdy mě nepřestane překvapovat, kolik hororů mám na svém tzv. „must-watch listu“. A tento seznam se stále rozšiřuje. A proto je nejlepší čas, abych si to postupně začal odškrtávat. Vybral jsem si snímek v originále nazvaný The Void (ano, tentokrát je to přeložené správně).
U některých filmů je lepší pomalejší rozjezd. To tady ale rozhodně nečekejte. Akce je tu v podstatě hned zpočátku. A tajemné postavy v bílém s černým trojúhelníkem slibovaly pěknou podívanou (ano, hned ve mě evokovaly dvě věci – KuKluxKlan a Squid Game). Celý film se v podstatě odehrává jen v jedné menší okresní nemocnici. Záleží pochopitelně na kvalitě scénáře, ale mnohdy i takto omezený prostor je dobrá volba. Kdo trošku zná horory, nemůže si nevšimnout odkazů na starší snímky, především Carpenterovu Věc. Musím rozhodně ocenit masky monster, které jsou opravdu povedené. Ale příběh jako takový je poněkud zvláštní a podle mě nedotažený. Osobně jsem moc nepochopil ty postavy v bílém. Vše je „jednoduše“ na konci vysvětleno jakýmsi „něčím vyšším“. Nevím, jak bych to líp vysvětlil. Takový konec se dal trochu čekat, ale přišlo mi to takové až moc zjednodušené. A také jsem v podstatě nemohl najít jakoukoliv postavu, které bych nějak vyloženě fandil. Je pravda, že atmosféra je docela povedená, praktické efekty též, ale přesto z mého pohledu bylo ve scénáři několik ne přímo chyb, ale spíš jako by nedotažených věcí. Takže za mě bohužel prostě jen další průměr.
Již dlouho jsem vyhlížel v programech kina nějaký nový horor. A konečně jsem se dočkal. A dokonce adaptace povídky od syna Stephena Kinga Joe Hilla. Bylo to mé první setkání s tímto autorem. Pochopitelně to nemůžu srovnávat s knižní předlohou, kterou jsem nečetl. Ale zase na druhou stranu režisér snímku Scott Derrickson mi není úplně neznámý. Muž, který stojí za skvělými horory Sinister či V moči ďábla. Proto jsem očekával i super podívanou. Nebylo to vyloženě špatné, ale mohlo to být mnohem lepší. Zde je poměrně velmi tenká linie mezi thrillerem a hororem. The Grabber je zajímavá postava a přece jenom musím říct, že jsem tomu únosci dětí fandil víc než hlavní dětské postavě Finneymu. Ethan Hawke se role zhostil skvěle. Zvláště se mi líbilo střídání masek podle emocí. O to víc, když je vytvořila snad největší žijící ikona mezi hororovými maskéry – Tom Savini. Ale zároveň The Grabber mohl dostat více prostoru, abychom se o něm dozvěděli více. Ze sourozenců mi hned zpočátku byla sympatičtější mladší Gwen v podání Madeleine McGraw. Musím také pochválit i výkon Jeremy Daviese v nevelké roli opileckého otce. Celý film se snaží ukradnout Mason Thames jako Finney. Ačkoli jako hlavní hororový prvek je telefonování titulním černým telefonem a kluk se ze sklepa nakonec přece jen pomocí dřívějších zemřelých obětí dokáže dostat, nepůsobilo to na mě příliš přesvědčivě. Těch unesených děti přeci jen bylo poměrně hodně a uniknout se podaří až teprve Finneymu?
Libila se mi ale celková atmosféra sedmdesátých (či osmdesátých?) let. Povedená lekačka – ano, víc jsem v podstatě nenapočítal. Předvídatelný happy end. Ale celkově mi z toho vyšel čistý průměr, protože některé věci ve scénáři mohly být více dotažené. Zase na druhou stranu musím říct, že mě snímek nalákal na přečtení povídkové předlohy. Už jen proto, abych zjistil o kolik moc by se z knihy dalo vytáhnout víc. Na druhou stranu Scott Derrickson už není v hororovém žánru žádným nováčkem a tak věřím, že on je s adaptací spokojený. Jen osobně od něj příště chci něco aspoň o trochu lepšího.
Jihokorejský horor, v anglicky mluvících zemí znám jako The Wailing. Kdysi jsem se už určitě zmiňoval, že kromě hororových komedií a upírů také vůbec nemám v oblibě korejské snímky (nebo prostě obecně z Asie). Pravděpodobně to je tím, že pro mě jako Evropana, je to prostředí celkově cizí. Jeden z mála jihokorejských hororů byl Vlak do Pusanu se zombíkama, který patří mezi mé vele oblíbené.
Tady to byl takový mix od všeho trochu – (pokus o) humor, vymítání, kletba, duchové, satan. Nejvíce si cením právě toho vymítání, protože podobné jsem nikdy neviděl. Nebylo to, jak jsme zvyklí, ale možná právě v Asii to takhle běžné je. Hned ze začátku musím říct, že film má opravdu strašně dlouhou stopáž. Proto jsem se ke konci už tolik nesoustředil na celkový příběh. I když musím říct, že finále je docela povedené. Jen mi něco předtím nedávalo tolik smysl. A určitě mi taky vadila právě ta místy komediální atmosféra. Není to horor, u kterého se budete bát. Tady je to spíš částečně o psychice. Rozhodně netvrdím, že je lepší když je jumpscare za jumpscarem. To podle mě také není dobře. Ale tady jsem se pořádně nemohl naladit na danou atmosféru. Hlavní hrdina policajt je docela sympatický, i když jsem si nebyl docela jist, jestli přeci jen není hlavnější ten šaman.
Celkově mi v hodnocení vyšel slabší průměr. Pro mě osobně by bylo lepší celý film více sestříhat, protože se mi opravdu zdál velmi dlouhý. V příběhu jsem se trošku ztrácel a ani tak mi nepřišel nějak výrazně zajímavý. Toto zamyšlení píšu poněkud s odstupem od zhlédnutí, ale i tak si myslím, že bych nic víc moc nenapsal, ani kdybych ho psal bezprostředně po zhlédnutí. Rozhodně mě to nenadchlo.
Kolik jsem vlastně dosud viděl švédských hororů? Dle mého účtu na Československé filmové databázi jsem celovečerní horor čistě ze Švédska ještě neviděl žádný, jen pár krátkometrážních. Mám tam ohodnoceno pár snímků, ale ty vždy vznikly v kooperaci jiných zemí. Asi bych se na tuto severskou tvorbu měl také zaměřit, protože věřím, že jak jsou zpracovány různé detektivky (o které se víceméně nezajímám), můžou být tyto severské země skvělé i horory. Ta celková jedinečná atmosféra si o to přímo žádá.
Neptejte se mě, jak jsem zrovna na snímek Låt den rätte komma in (jak se v originále jmenuje) přišel. Prostě jsem se rozhodl, že si udělám pořádek v mobilu v prohlížeči v záložkách a tento horor tam už byl opravdu dlouho uložený. Samotný název, který je dobře přeložený, toho opravdu příliš o ději nepoví. V traileru se už toho dozvíme o trochu více, i když u (aspoň pro mě) nových filmů si sice většinou upoutávku pustím, ale stejně tomu nevěnuji příliš pozornost, abych hned nebyl příliš ovlivněný obsahem. V tomto případě jsem se dozvěděl poměrně důležitou věc, která mě na chvíli ne přímo odradila, ale spíš lehce zarazila. Miluju veškerý horor, ale stejně jsou určité aspekty, které cílově vyloženě nevyhledávám. Nevím proč, ale třeba upíry jsem nikdy neměl rád. Ano, patří mezi klasická hororová monstra, ale pro mě osobně se nacházejí na konci mého seznamu oblíbenosti. Určitě bych byl nespravedlivý, kdybych tvrdil, že se mi žádné upírské horory nelíbily. Moc jich sice asi nebylo, ale nějaké by se našly určitě – okamžitě se mi hned vybaví minimálně Drákula (ať už zpracování s Gary Oldmanem či starší s Belou Lugosim).
Tento snímek byl ale v něčem trošku jiný. Předtím jsem asi nikdy neviděl, aby ústřední upírka byla pouze dvanáctiletá dívka. V tomto případě jménem Eli. Převážná většina filmu se odehrává na jednom švédském sídlišti. Oskar má rád samotu, nemá kamarády a nejvíc si přeje, aby jednoho dne dal co proto bastardům, co ho ve škole šikanují. Svou útěchu spatří právě v Eli, do které se okamžitě zamiluje. Kromě hororu to je tedy především drama se špetkou romantiky. Sice upírskou tématiku moc neznám, ale i tak jsem dosud nevěděl o jednom faktu. Vždy, když jde Eli navštívit Oskara, se ho dívka nejdřív zeptá, zda může jít dál. Zpočátku mi to nepřišlo nijak zvláštní. Ale poté to nakonec bylo vysvětleno (odkud také pochází název snímku). Upír nemůže vstoupit do domu bez pozvání. Jinak začne krvácet ze z očí, uší a dalších otvorů. O takových těch známých věcech, jako, že se upír neodráží v zrcadle nebo, že se nejbezpečněji zabije probodnutím kůlem do srdce a odřezáním hlavy, do které se vloží česnek do úst, o tom jsem věděl. Ale s tím pozváním to byla pro mě novinka.
Téměř celou dobu sledování jsem si pro sebe říkal, že se jedná jen o takový průměr. V mém finálním hodnocení film nakonec obdržel lehce nadprůměrnou známku. Líbilo se mi to celkové „podivné“ švédské prostředí, možná také, že to nebylo o dospělých, ale o starších dětech, co poprvé poznávají lásku. Pro toho, kdo vyhledává akční a krvavé scény, tento snímek asi nebude. Tempo je spíš pomalejší, ale právě dostatečné, abychom více poznali hlavní postavy. Vlastně nebýt té upírky, bylo by to takové drama o dospívání na drsném severu. Určitě to ale bude patřit k těm lepším filmům, kde se objevuje vampyrismus.
Clive Barker je záruka kvality. Po Stephenu Kingovi je to můj nejoblíbenější spisovatel hororů. Píše skvělé povídky, které jsou dosti ponuré, plné sexu a krve a většinou to skončí drasticky. Já jsem třeba dlouho netušil, že fenomenální Candyman vznikl právě podle Barkerovy předlohy. A zatím se vším, co jsem od něj ve filmové podobě viděl, jsem byl vždycky spokojený.
The Midnight Meat Train také není výjimkou. Vlastně je to po delší době opět horor, který si ode mě vysloužil plné hodnocení. Proč? Jednoduše zpracováním a příběhem. Vrah s kladivem je prostě tak dobře vytvořená postava. Dočkáme se poměrně dosti krve a brutální řezničiny (jaká náhoda, když naoko pracuje právě v masně :D). Sice je oficiálně jako hlavní postava newyorský fotograf, pro mě stejně stále zůstává pán v obleku a s pečlivě upravenými vlasy. On mi vlastně svým způsobem vzdáleně připomněl Michaela Myerse. Ten také chodí pomalu a nemluví. Tedy, vrah s kladivem by také neměl mluvit. Ke konci je totiž vidět, že jeho Pán všem jeho sluhům vytrhává jazyk. Jenomže pak v další scéně kladivoun jednu větu promluví. Což je v podstatě jen jediná chyba v celém filmu. Příběh má ale pěkný spád, i když jsou momenty, kdy se lehce zpomaluje, ale to k tomu prostě patří. Takových filmů o posedlosti zjistit něčí pravou totožnost už bylo natočeno mnoho. Tady mě ale poměrně dost překvapil konec. Nevím proč, ale skoro celý film jsem fandil právě kladivounovi. Pravým hororem to vlastně začne být až ke konci, ale jak už jsem zmínil, o brutalitu tam není nouze. Určitě můžu s čistým svědomím souhlasit s jedním kritikem, že se jedná o jednoduše nejlepší filmovou adaptaci Cliva Barkera od natočení Hellraisera. Skvělá atmosféra, dobré herecké výkony, výborný záporák a celkově úžasný horor. Těším se na další setkáním tohoto britského spisovatele, rodáka z beatlesáckého Liverpoolu, na filmovém plátně. Totální spokojenost.
Nikdy jsem nebyl na náboženství. Nikomu to ovšem neberu, ať si každý věří čemu chce. Chci tím říct, že záměrně si takto tématicky zaměřené filmy nevyhledávám. V případě Saint Maud mě trošku omlouvá fakt, že jsem absolutně neměl ponětí, co mě čeká. Jen jsem to prostě měl strašně dlouho zakořeněné v hlavě, že to musím vidět. Snad podle názvu, který ve mě trošku evokoval vzpomínku na povedený nizozemský horor Sint (Saint). Na úvod ale můžu říct, že mě Maud moc nenadchla.
Nevěřím v boha a tak si nedokážu představit, jaké to je ztratit víru (a pak opět ji najít). Jednou z největších výtek snímků je jeho pomalé, místy až vleklé tempo. A možná bych z žánrů rovnou vyškrnul horor. A místo toho dal prostě jen psychologické drama. K hororu se to možná přiblíží až v závěru. To mi ale nestačí. Nemyslím si, že hraje roli, když film režíruje muž nebo žena (viz například Nia DaCosta a její pro mě absolutně fenomenální remake Candyman z roku 2021). V případě Maud mě příběh dost nudil. Ano, psychologické filmy mají také co do sebe, ale musí to být dobře předložené. Asi kdybych byl věřící, viděl a chápal bych to jinak. A jak se vlastně hlavní protagonistka jmenovala? Maud? Proč ji tedy ale kamarádka Joy nazývala Katie? Pochopil jsem (nebo si to aspoň jen myslím, když nic jiného), že nějakou roli tam hraje ztráta víry ale zároveň také naprostá oddanost bohu. Vůbec jsem ale nepochopil závěrečné sebeobětování. Nejsem sice odborník, ale měl jsem za to, že svatými se stanou ti, kteří zemřou násilnou smrtí a ne, když si sami vezmou život.
Snad byl příběh na mě moc složitý. Protože i po víc jak deseti minutách od zhlédnutí jsem v podstatě netušil, na co jsem se to vlastně díval a nedokázal bych někomu vysvětlit zhruba děj. Přiznám se, že nemám moc v oblibě pomalé filmy, kde se většinu času ani nic neděje. A závěrečné rozuzlení mě od zmatení rozhodně neoprostilo. Ale na druhou stranu tomu nějakým způsobem nemůžu dát odpadové hodnocení. Ale neřeknu, co to konkrétně způsobilo. Ale asi jsem to prostě obecně čekal lepší.
Co patří mezi klasická hororová monstra? Upíři, zombies, duchové, mutanti….no a určitě taky vlkodlaci. Ti lidi fascinují již od pradávna. Nemám s nimi vůbec žádný problém, ale záměrně je také nevyhledávám. Odkud se ale vzali? Jako víme, jak dokáží „nakazit“ lidi, ale jaká je vlastně jejich historii a vývoj?
Pokud takovou otázku hledáte, zde se nic takového nedozvíte. Po nezbytném úvodu (který by rozhodně dle mého stál o prodloužení) celkem dlouho trvá, než se něco děje. Ale zase na druhou stranu vám celkem brzy dojde, kdo již není normálním člověkem. Bylo fajn vidět, že jednu z hlavních (možná úplně tu nejhlavnější) roli má pes, konkrétně německý ovčák – ne Rex, ale Thor. Pokaždé obdivuji, jak se dokáží takhle zvířata vycvičit, aby to ve filmu vypadalo, že se tak chovají přirozeně. A ještě zvláště si cením, že prakticky vždy ve snímku slyší na úplně jiné jména než jak se ve skutečnosti jmenují.
Co se týká samotného vlkodlaka, přišlo mi to dost odfláknuté. Při proměně jsem si to automaticky srovnával s legendárním hororem Americký vlkodlak v Londýně. To považuji za absolutně nejlepší a dosud nepřekonatelné. Tady to byla úplná katastrofa. Další věc, co mě zarazila, byla chůze. Vlkodlak je napůl člověk, napůl vlk. Tak bych snad předpokládal, že půjde spíš po čtyřech. Jenže tady to skutečně působilo jen jako člověk v kostýmu. Finální vzhled je sice poměrně povedený, ale celkově mě to příliš neuchvátilo. A největší „boj“ nastane až v posledních ani ne deseti minutách. Pro mě je prostě největší hvězda pes Thor. Jinak v celkovém hodnocení se film nepřehoupl přes průměr, ale ani pod. Ale jednu hlášku jsem si přece zapamatoval:
„Vlkodlak se dá zabít jen stříbrnou kulkou!“ „Garantuju ti, že když mu ustřelíš hlavu brokovnicí, bude taky po něm.“
Zklamání. Možná mě trošku omlouvá to, že jsem vůbec nevěděl do čeho jdu. Nedíval jsem se na trailer a taky jsem neznal synopsi. Asi před rokem mi psal jeden kamarád, že nutně potřebuje, abych se podíval na tento film, že chce se mnou probrat jednu věc. Měl jsem pocit, že už jsem to viděl a když jsem se mu snažil vysvětlit, že subžánr found footage moc nevyhledávám, po bližší specifikaci jsem pochopil, že došlo k záměně z mé strany. Spletl jsem si snímek s filmem nazvaným prostě jen Cloverfield (do češtiny překládáný jako Monstrum). No a abych to zkrátil – prostě jsem na to tak nějak pozapomněl a odložil jsem to a před pár dny mi to kamarád připomněl. Tak ten slib jsem tedy již splnil. Ale…
Kromě hororů, které jsou pro mě absolutní top, mám ve velké oblibě mysteriózní žánr a psychothriller. A nejlepší je, když je to kombinace všeho (samozřejmě skvěle namixovaná). Takže jsem se měl na co těšit.
Úvod snímku byl dost zajímavý. Takřka absolutně utlumený zvuk, jen hudba. Ani mi nechybělo, že jsme neznali důvod poněkud drsného rozvodu. Michelle možná neměla konkrétní cíl, prostě jen chtěla odjet co nejdál. A pak bum, prásk, nehoda. No a potom se již ocitneme na místě, kde se bude odehrávat 90 procent celého filmu. A tam jsem nepochopil dvě věci – proč byla žena připoutána řetězem, když ji Howard (jak tvrdil) chtěl „ochránit“, a dále jak to, že věděl, že se jmenuje Michelle? No, teď když jsem to napsal, nejspíš vlastně znám na obě otázky odpověď. Tvůrci chtěli divákovi vsadit do hlavy, že žena byla unesena. A vzhledem k tomu, že její osobní věci, včetně dokladů a mobilu, byly v jejím „pokoji“, dá se předpokládat, že si to Howard prostě sám zkontroloval. Ale tam mi právě od Michelle chyběla otázka, odkud zná její jméno. Postupně se dozvídáme trochu víc o charakterech jednotlivých postav. Ale tam jsem se právě začal poněkud nudit. Děj se značně zpomaluje a úvodní slušné tempo je tatam. Přímo se nedozvíme, jak Howard věděl, že nastane jakýsi mimozemský útok. Jasně, je tu zmíněno, že nějak trochu zkoumal satelity. Jo a že věří různým konspiracím. Pak pro mě opět jedna nepochopitelná věc. Když žena měla nehodu, Howard musel vylézt z auta, aby ji naložil. Sice to není nikde zmíněno, ale pochybuju, že by si bral nějakou ochrannou masku, když tvrdil, že je vzduch kontaminovaný. A očividně už musel být, protože jak se dozvíme, Emmett byl „zachráněn“ několik dní před Michelle a už i jemu Howard tvrdil, že nesmí vylézt z bunkru.
Film mi opravdu velmi vzdáleně připomněl Cuarónovu Gravitaci, kde byla v podstatě jen jedna herečka Sandra Bullock (dobře, spolu i s Georgem Clooneym). Ono to mnohdy stačí. Klidně obsadit jen pár herců a když je dobrý scénář, může to být i dobrý film. Jenže na tom to právě z mého pohledu ztroskotalo. Dlouho, ale opravdu strašně dlouho se nic neděje. Spolu s hlavní hrdinkou začínám věřit, že vše kolem mimozemského útoku je jen vymyšlené a ve skutečnosti se nic neděje. Howard je opravdu podivín. Chvíli jsem si dokonce myslel, že to je nějaký utečenec z blázince. Ale teď taky vyvstává otázka – opravdu by fungoval podomácku vyrobený oblek proti kontaminaci? Nejsem si úplně jist…
Mimozemšťanů se přeci dočkáme, ale sice až v posledních snad ani ne deseti minutách. Ale možná by k tomu ani nemuselo dojít, protože vizuálně se to moc nepovedlo. A proč se vlastně tam museli objevit? Opravdu to bylo nutné? Osobně bych byl radši za větší akci, myslím jako v celkovém filmu. Nechci, aby to vyznělo tak, že v každém hororu očekávám lekačku za lekačkou či vraždu za vraždou. Tady mi to přišlo takové ospalé. A monstra by mohla dostat větší prostor. 10 Cloverfield Lane není úplně špatný film, jen mi prostě vadilo strašně pomalé tempo. A ano, jedná se spíš o psychothriller než o samostatný horor. To mnohdy není na škodu, ale tady by rozhodně stálo za to vylepšit scénář.
očátkem 80. let ve městě Springwood v Ohiu psychopat Freddy Krueger zavraždil několik malých dětí (převážně dívek) pomocí rukavice s noži. Soud ho nakonec osvobodil, ale rodiče zabitých dětí se rozhodli, že to nenechají jen tak. Nalákali ho do školní kotelny, kam nosíval své oběti a budovu zapálili. Freddy sice byl upálen zaživa, ale jeho duch přežil. Začal se objevovat ve snech několika teenegerů a začal je ve spánku zabíjet. Byli to ti, jejichž rodiče byli zopovědní za Freddyho smrt. Mezi nimi byla i Nancy Thompson. Brzy pochopí, že pokud je Krueger zabije ve snu, zemřou i ve skutečnosti. Zbývají jí v podstatě dvě možnosti – najít způsob, jak Freddyho zastavit nebo už nikdy neusnout…
Po pěti letech od událostí prvního dílu se rodina Walshových přestěhuje do bývalého domu Nancy Thompsonové. Jejich syn Jesse začne mít noční můry – o chlápkovi v pruhovaném svetru, klobouku a s rukavicí s noži. Freddy Krueger si už vyhlíží další oběti…
Kristen se po několika nočních můrách ocitá v psychiatrické léčebně. Ve stejné době tam nastupuje i odbornice na sny Nancy Thompson. Ta zjistí, že se vrátil Freddy Krueger. Rozhodne se tedy s ostatními pacienty uspořádat sezení a dostat se do snu. S tím ji pomůže právě Kristen, která má schopnost kohokoliv do snu nakreslit. Všichni doufají, že tentokrát Freddyho porazí.
Kristen z předchozího dílu opět začne mít noční můry. Její kamarádi Kincaid a Joey žijí normálním životem, ale poté, co Freddy Krueger opět ožije, rozhodnou se, že ho jednou pro vždy zabijí. Místo toho Freddy usmrtí je. Dokáže ho Kristen zničit s pomocí kamarádky Alice?
Alice, známá z předchozí části, je těhotná. K životu se opět probouzí obávaný Freddy Krueger a rozhodne se zabíjet prostřednictvím snů ještě nenarozeného dítěte…
Freddy Krueger se zbavil téměř všech z městečka Springwood, kteří zapříčinili jeho smrt. Vyhlédne si Maggie, vychovatelku z dětského domova, a pomocí nočních můr se ji snaží nalákat do Springwoodu. Maggie časem zjistí, že Freddy je její otec. Když přijde na jeho temnou minulost, rozhodne se ho zabít. Podaří se jí spolu s přáteli přivézt Freddyho do reality, aby ho mohli zlikvidovat?
Heather Langenkamp, představitelka Nancy z prvního a třetího dílu série, právě dotáčí její poslední Noční můru. Náhle ve studiu ožije Freddyho rukavice. Zabije dva techniky a zraní Chase, manžela Heather. Heather se probudí a zjistí, že všechno to byl jen děsivý sen. Jenže poté objeví, že její manžel má skutečně pořezanou ruku. Studio osloví ženu, zda by nechtěla hrát v novém dílu Noční můry v Elm Street. Heather ale odmítá. Její manžel má cestou domů autonehodu, při které zemře. Následují další smrtelné incidenty, které připomínají dřívější scénáře této série. Heather navštíví režiséra Wese Cravena kvůli scénáři, ale ten jí řekne, že ještě neví, jak příběh dopadne. Heather netuší, že se brzy bude muset utkat tváří v tvář s Freddy Kruegerem.
Remake původního dílu této hororové série. Pětici přátel se začnou zdát stejné noční můry. Ve všech vystupuje muž s netvořenou tváří, který má klobouk, pruhovaný svetr a rukavici s noži, kterou zabíjí. Zachráněni jsou pouze, když jsou vzhůru. Musí se spojit, aby jednou pro vždy Fredyho Kruegera zabili…
Helen Lyle s kamarádkou Bernadette Walsh píše diplomovou práci o místních legendách. Během pátrání Helen zaujme postava jménem Candyman. Byl to syn otroků. Jeho otec zbohatnul, když vynalezl přístroj na velkovýrobu bot. Candyman mohl jít na školu a stal se výtvarníkem. Měl zakázku u jednoho muže z vyšší vrstvy. Jeho dcera ale poté otěhotněla a tak si daný muž najal několik lidí, aby Candymana zabili. Znetvoří ho a nechají, aby ho ubodaly včely. Legenda praví, že se Candyman objeví, pokud jeho jméno vyslovíte pětkrát před zrcadlem. Helen tomu nevěří a vydá se do části města Cabrini Green, kde k vraždě Candymana došlo. Místními je varována před nedávnými záhadnými vraždami Candymanem. Helen je skeptická a pokusí se ho oživit. Netuší ale, že tím vyvolá sérii dalších vražd.
Annie Tarrant je učitelka v New Orleans. Její otec byl brutálně zavražděn a z vraždy je obviněn její bratr. Annie věří, že je nevinný. Zjistí, že vražda otce připomíná legendu o Candymanovi, otrokovi, který se zamiloval do dívky z bohaté rodiny. Onou dívkou byla babička Annie. Učitelka se rozhodne vzkřísit Candymana, aby bratra očistila…
Caroline McKeever, vzdálená příbuzná Candymana, uspořádá v Los Angeles výstavu právě Daniela Robitaillea (přezdívaného Candyman). Návštěvníci přesvědčí Caroline, ať se pokusí oživit Candymana, když řekne jeho jméno pětkrát v zrcadle. Nic se nestane a všichni to považují jen za směšnou pohádku. Jenže nedlouho poté dojde k několika vraždám, u kterých se zdá, že ji způsobila právě Caroline.
Je to přímo navázání na původní film z roku 1992. Tentokrát vidíme v hlavní roli malíře Anthonyho, který bydlí nedaleko nechvalně proslulé části Cabrini Green. Zaslechne od kamaráda příběh o Candymanovi a příběh ho zcela zaujme. Rozhodne se, že to bude další impuls k momentálně stagnující kariéře.