Hotel Orientu

Theresa Foxxterová seděla na recepci hotelu Terrestrial. Byl to je jeden z nejstarších hotelů v celém Skotsku. A ačkoliv zde bylo pár moderních vychytávek, celkově majitel dbal na to, aby byl zachován původní styl. Žádná klimatizace, žádná WiFi, celkové vytápění v kotelně uhlím. I když majitel byl do morku kostí Skot, hotel byl bohatě zdobený v orientálním stylu. Na stěnách zlaté hieroglyfy a díky ornamentům na fasádě to z dálky opticky připomínalo pyramidu. Ozdoby byly provedeny do nejmenšího detailu. To bylo na tom vlastně to nejpozoruhodnější, protože majitel Gregory MacLloyd v životě v Egyptě nebyl. Jen o něm stále četl a byl jím úplně fascinován. Proto chtěl do svého rodného Skotska přinést kus té exotické země. Brzy po otevření se hotel stal velmi vyhlášeným. Sjížděli se sem hosté z celého světa. K nejbližšímu městu, jímž bylo Thurso, to bylo asi tak devět mil. Bylo to ideální místo pro toho, kdo se chtěl na nějaký čas zašít. Nutno říct, že převážně se tam sjížděla různá smetánka. A většina hostů se pyšnila šlechtickým titulem. V hotelu se rovněž konalo množství konferencí a odborných přednášek. Dá se v podstatě říct, že kdo jen trochu něco znamenal, strávil v hotelu aspoň noc. Nikdy tam nebylo prázdno. Hotel si utvářel svůj vlastní svět. Měl svou úroveň a to samé vyžadoval od hostů. Nikoho by ani nenapadlo vstoupit bez formálního oblečení.
Recepční Theresa Foxxterová, které bylo čerstvě dvacet let, nosila – ostatně jako všichni zaměstnanci hotelu – tradiční orientální oděv. Ten její se skládal ze sněhobílé tuniky, přes kterou byl bohatě zdobený dlouhý kaftan. Ten byl v typické karmazínově červené barvě s motivy granátového jablka, které byly vyšité pravými zlatými nitěmi.
Najednou uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Žena se pohodlně usadila a dychtivě vyhlížela, až se otevřou hlavní dveře.

Z nablýskaného stříbrného vozu značky Rolls-Royce vystoupil řidič – obtloustlý malý muž v komicky velkém obleku s velkým cylindrem. Nahrbeně došel k zadní klice a otevřel dveře. Z auta se vyvanul namodralý dým. Když se trošku rozplynul, objevila se drobná ruka v dlouhé černé rukavici s mohutným prstenem s velkým zeleným smaragdem. Skrček přicupital a jemně stiskl ručku svou bílou rukavicí. Objevila se malá nožka v luxusně zdobené punčoše s botami od Waltera Steigera s typicky vykrojeným podpatkem, které musely stát nejméně dvacet pět tisíc. Z auta konečně vystoupila enormně vysoká žena v temně rudé róbě, která byla zdobená nablýskanými brokáty. Na hlavě měla široký klobouk a obličej jí zakrývala sítka. V ruce měla elegantní psaníčko.
Chvíli stála před autem a rozhlížela se. Pak pomalým krokem zamířila ke vstupním dveřím hotelu. Při chůzi elegantně pohupovala boky, vlastně až trochu vyzývavě. Pár metrů za ní vlekl skrček asi čtyři různě velké kufry. Bůhví, co v nich vlastně bylo, ale vzhledem k tomu, jak byl sluha ohnutý, se dalo soudit, že to nic lehkého nebude. Dáma mezitím vešla do lobby hotelu. Uvnitř měla budova také typickou vůni, která měla u hostů budit dojem, že se právě ocitli uprostřed klasického orientálního trhu.
„Dobrý den, vítejte v hotelu Terrestrial,“ oslovila recepční novou příchozí, „máte rezervaci na jméno…?“
„Hraběnka DeLastoux, jaká čest!“ zvolal majitel hotelu Gregory MacLloyd, který právě vešel a ráznými kroky zamířil k dámě, aby jí políbil nastavenou ruku. „Už jste u nás dlouho nebyla.“
„Trochu jsem cestovala,“ odvětila hraběnka a při tom očima mírně sklouzla ke čtyřem zavazadlům, které nesl sluha.
„Chápu. Doufám, že Vám daří dobře.“
„Nemůžu si stěžovat, vlastně se cítím lépe než kdykoliv předtím,“ odpověděla dáma a podivně se usmála. „Máte pro mě můj pokoj?“
„Pro Vás vždy, madam,“ odvětil a otočil se k Therese na recepci. „Číslo 18, prosím.“
Slečna Foxxterová se obrátila a během dvou vteřin už klíč spočíval v dlani majitele.
„Následujte mě, prosím.“
Pomalým krokem zamířil ke zdobenému výtahu a přivolal ho. Počkal, až ho dáma dojde a pak vstoupili dovnitř. Sluha s kufry zamířil k nim.
„Tento výtah je pouze pro hosty hotelu, pane. Použijte vedlejší za rohem,“ zarazil ho MacLloyd a čekal, až se dveře výtahu zavřou.
„Máte vše připraveno?“ otázala se hraběnka.
„Zajisté. Vše zůstalo od Vaší poslední návštěvy na svém místě.“ Odmlčel se.
„Všiml jsem si, že máte opět něco nového, že?“
Dáma jenom přikývla. „Jen vyčkejte a večer uvidíte sám.“
„V obvyklý čas?“
„Samozřejmě. Ostatní tu již jsou?“
„Ano, čekali jsme pouze na Vás.“
Hraběnka se usmála. Věděla totiž, že bez ní nemohou začít.
Ve výtahu to cinklo a dveře se pomalu otevřely.
„Jsme tu, Vero.“
Rozprostřela se před nimi chodba, která byla osvícena zlatými svícny. Po stěnách se linuly orientální kresby prastarých národů z různých období. Ředitel si na to najal zručné řemeslníky, kteří s tak precizním přístupem zcela přesně napodobili původní styl. MacLloyd byl naprostý perfekcionista. Netoleroval nic než dokonalost.
Byl to až poslední pokoj na konci. I když ve skutečnosti to byl dvoupokoj. Jenomže o tom druhém vědělo jen pár lidí. Dokonce ani personál hotelu o tom nevěděl. Nechal ho vybudovat sám ředitel, protože vedle starověkého Egypta se velmi zajímal o okultismus a seance. A právě ta byla na programu na dnešní noc.
Těch lidí, kteří znali tajemství druhého skrytého pokoje, bylo celkem sedm. Kromě MacLloyda a hraběnky DeLastoux mezi ně patřil i Edward „Edouš“ Ketton, majitel zastavárny, John Murdroke, který vedl edinburskou knihovnu, Celleste Blanche – někdo by možná řekl až chorobně vášnivá sběratelka umění, peruánský obchodník s doutníky Leonardo Guerrero Diáz a lékař a přednosta chirurgické kliniky v Londýně Warwick Dwayne. Ti všichni tvořili jen část na správný průběh seance. Ale stejně hlavní byla hraběnka Veronique DeLastoux. Tato absolventka pařížské Sorbonny pocházela z bohatého šlechtického rodu s dlouhou historií. Její pradědeček bojoval po boku Napoleona. Už jako malá Vera ráda poslouchala vyprávění babičky Charlloty. Byla to vlastně ona, kdo ji zasvětil do tajemného hávu okultismu a mystiky. Netrvalo dlouho a už sama v sobě pocítila, že je jiná než ostatní. Přečetla mnoho knih o prastaré magii a rituálech. A pak začala hodně a pravidelně cestovat. Jejím cílem byly většinou malé vísky, kde se dočetla, že tam lidé převážně dodržují někdy i šamanské rituály. Bylo to prostě asi tím, že to byla místa, kde lidé nedůvěřovali (nebo spíše lépe neznali) moderním technologiím. A díky tomu byli svým způsobem čistí a nezkažení. A tím pádem dokonalí učitelé pro Veru. Z každé takové cesty si hraběnka něco přivezla.
MacLloyd mezitím vytáhl z náprsní kapsy klíč se zlatým číslem 18 na kulatém přívěsku. Lehce ho vložil do zámku, pootočil s ním a opět ho vytáhl a schoval v kapse. Dlaní se opřel o dveře a mírně zatlačil. Objevil se před nimi luxusně zařízený pokoj s obrovskou manželskou postelí s načechraným tmavě zeleným baldachýnem. Tak jako po celém hotelu i tady se po stěnách linuly orientální ornamenty. Veškerý nábytek byl ozdobený pravým dvacetičtyřkarátovým zlatem. Ručně vyšívané závěsy byly napůl zatažené.
„Udělejte si zatím pohodlí,“ řekl MacLloyd, zatímco jí pomáhal sundat róbu. „Večeře bude připravená na šestou a o půl jedenácté sem tedy s dovolením dorazíme spolu s ostatními. Mezitím relaxujte a odpočívejte.“
„Děkuji, Gregory. Jste laskav.“
MacLloyd se mírně uklonil a vytáhl opět klíč, aby ho položil na malou skříňku u dveří. Pak je otevřel a vyšel.
Hraběnka se ještě chvíli dívala na zavírající dveře. Pak se sklonila, aby jistě zašátrala v jednom z kufrů a vytáhla z něj čisté krajkové oblečení a malou dózu. V ní byl ručně smíchaný pleťový krém. Hraběnka si velmi potrpěla na mladistvý vzhled. Proto by jí nikdo zdaleka nehádal její skutečný věk. Bylo jí úctyhodných osmdesát osm. Ale právě díky aplikacím různých mastiček a krémů dosáhla bezchybného těla bez vrásek či pih, které by mohla závidět kdejaká čtyřicítka.
Svlékla se a chvíli si oběma rukama přejížděla po dokonalém těle. Nikdy nebyla vdaná. Celý život zkoumala různé horoskopy a vzhledem k její výjimečné povaze jí to prostě nedovolovalo svazovat se k někomu. Ale jí to vlastně ani nevadilo. Mohla tak naplno rozvíjet svůj talent. Spiritualismus, komunikace s mrtvými, reinkarnace. To všechny byly domény hraběnky DeLastoux. Avšak na dnešní seanci měla na programu něco, co ještě předtím nedělala.
Hraběnka vešla do koupelny, otočila velkými zlatými kohouty s hrubě broušenými safíry uprostřed, sedla si na kraj vany a sledovala, jak se pomalu plní vodou. Po chvilce vstala a stále nahá odešla zpět do pokoje, aby se za minutku vrátila s několika aromatickými svíčkami v rukách. Rozmístila je různě do několika nik a poliček a dvě postavila přímo na okraj vany. Postupně je začala zapalovat. Když všechno bylo připraveno, pořád ještě pár minut stála uprostřed místnosti a z plna hrdla inhalovala směs různých vůní, které ale dohromady tvořily dokonalou harmonii. Cítila, jak se jí celé tělo naplňuje čerstvou energií. Pak už si jen do vany nasypala speciální sůl a konečně vlezla dovnitř. Pokud měla za celý den nějaké nervy či stres, koupel v kombinaci se svíčkami jí to vše z těla vyplavila. Potřebovala mít zcela naplněnou svěží a čerstvou energii pro dnešní seanci…


Bylo pět minut před půl jedenáctou. Hraběnka neustále přecházela od chodby ke dveřím koupelny, kam pokaždé zlehka nakoukla. Byla však naprosto klidná, protože vše bylo perfektně připraveno. Náhle uslyšela kroky a tlumené hlasy. O dvě vteřiny později se ozvalo jemné zaklepání. Hraběnka došla ke dveřím a dokořán je otevřela. Byli tam všichni, v čele usmívající se MacLloyd.
„Konečně zase spolu. Ráda vás všechny vidím,“ usmála se hraběnka a pokynula jim, aby vstoupili. Každého se zlehka dotkla. Měla opravdu radost. Celý rok cestovala a s těmito šesti lidmi se prakticky viděla jeden den v roce. Aspoň za poslední dobu, dříve o něco častěji.
Všichni postupně vešli do koupelny, kde se přes dokonale skryté dveře dostali do tajného pokoje. Tam se tak nějak automaticky postavili do nepravidelného kruhu uprostřed místnosti. Hraběnka došla k menšímu, zlatem zdobenému kabinetu z ebenového dřeva a otevřela ho. Měla tam již předem nalito sedm vysokých sklenic se šampaňským. Postupně je každému z nich rozdala. Chvíli tam stále v kruhu, v pozvednutých rukách třímali bublinky. Stáli tam tak necelou minutu a pak, aniž by se nějak domlouvali, všichni najednou postoupili s napřaženými pažemi o tři kroky dopředu, aby si uprostřed všichni ťukli.
„Tak co je nového?“ zeptala se hraběnka poté, co se napila.
„Ale tady Edouš do toho konečně praštil,“ odvětil s úsměvem Leonardo Diáz se silným jižanským přízvukem.
„Opravdu? No to je skvělé!“
„No jo, už je to tak,“ řekl Edward Ketton a mírně se začervenal.
„Jak jste se seznámili?“ optala se se zájmem Vera.
„Jedna zákaznice, Nadine, prostě jednou přišla ke mně do krámu a pak ještě jednou a zas znovu. No a nějak jsme se do sebe zakoukali. Už jsou to skoro tři měsíce po svatbě.“
„To je ale seladon, že?“ zasmál se Diáz.
„Tak to vám oběma gratuluji,“ usmála se Vera a odhalila tak perfektně bílé zuby.
„Jo, děkuju.“
Konverzace plynula. S každým hraběnka prohodila pár slov. Byla to pro ni vskutku příjemná společnost. Ač každý byl trochu poněkud jiný, takhle pospolu tvořili dokonalou symbiózu.
Hraběnka nechala ostatní, aby se volně bavili a sama zamířila opět k tomu kabinetu, odkud předtím vyndala šampusky. Tentokrát se musela ohnout úplně až dolů, aby odtamtud vytáhla menší truhlu. Lehce si k ní přičichla. I přes dubové dřevo ucítila omamnou vůni koření. Chvíli po truhlici přejížděla prsty a pak ji pozvolna otevřela. Kolem skupinky začala rozmisťovat různě vysoké aromatické svíčky. Pak si pomalu sedla doprostřed kruhu do tureckého sedu. Ruce si položila na kolena s dlaněmi otočenými nahoru. Konverzace pozvolna utichala, jak si jednotlivý lidé postupně sedali po vzoru Veronique DeLastoux na zem. Všichni seděli mlčky a zhluboka vdechovali a vydechovali. Tak začínala každá seance. Až na hraběnku ale nikdo z nich netušil, jak to bude potom probíhat. Vždy to bylo jiné, ale tím pádem o to zajímavější.
Všichni stále inhalovali exotické koření. Důležité bylo, aby všichni byli naladěni na stejnou vlnu. Každá seance vyžadovala od každého plné soustředění, ale právě k tomu se museli naprosto uvolnit. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil.
Ticho prolomila hraběnka. Hlas ale měla poněkud změněný, což bylo způsobené vyvolanou atmosférou. Nyní byl o dost hlubší. Vždy tomu tak bylo.
„Myslím si, že můžeme začít. Cítím, že jsme všichni připraveni. Opakujte po mně: Sešli jsme se tu…“
„Sešli jsme se tu.“
„…abychom Tě uctili.“
„Abychom Tě uctili.“
„Věříme v Tvou moc. Jsi všemocný.“
„…VŠEMOCNÝ!“
„Nyní jsme Tví služebníci.“
„…JSME SLUŽEBNÍCI!!“
„Vždy Tě budeme ctít, vždy budeme věřit v Tebe.“
„…VĚŘIT V TEBE!!!“
„Na důkaz věrnosti Ti každý z nás věnuje část sebe.“
„…ČÁST SEBE!!“
Po těchto slovech se hraběnka zvedla a došla k jednomu menšímu kulatému kufru. Jistě v něm zašátrala a poté vytáhla vypouklý stříbrný kalich s vytlačenými kulatými vzory po stranách, v nichž byly vložené zelené smaragdy. Druhou rukou hraběnka vyndala malou dýku v ručně vyšívaném, bohatě zdrobeném koženém pouzdře. Chvíli obě věci jen tak třímala v rukou, jako by je potěžkávala, a stále hlavou otáčela postupně s pohledem na levou a pravou ruku. Skoro to až vypadalo, jako by se sama sebe uváděla do hypnózy. Po pár minutách si kalich přendala pod pravé podpaží, kde si ho velmi jemně podržela. Volnou rukou uchopila pouzdro a pomalu ho rozvázala. Krok za krokem vytahovala dýku, jejíž čepel začala okamžitě vydávat stříbřité odlesky. Pochvu poté položila zpět na kraj kufru. Pohledem se opět zaměřila na ruku třímající zbraň. Stále ji rozevírala a přivírala, čímž odhalovala rukojeť vykládanou různě broušenými diamanty. Poté hraběnka znovu uchopila kalich a přistoupila ke společníkům sedícím na zemi. Vešla do středu kruhu a po každém dokola přejížděla pohledem. Jako první zamířila k Leonardu Diázovi. Pár vteřin před ním stála a pak se hluboce sklonila, díky čemuž mu poskytla pohled do hlubokého výstřihu. Ačkoliv byl šťastně ženatý, nikdy neodolal kontrolovat ženská poprsí. Hraběnka měla vskutku co ukazovat. Svou dokonalou postavou prostě uhranula každého. Dneska si navíc zvolila kratší rudé šaty bez rukávů a silný parfém. Obzvlášť při této večerní seanci potřebovala upoutat pozornost všech. Skloněná hraběnka očima pokynula obchodníkovi, aby pozdvihl pravou ruku. Jakmile to udělal, hraběnka pod ni přistavila číši a jemně mu dýkou nařízla dlaň. Krev mu lehce začala po stroužcích vytékat. Hraběnka nemusela nic říkat, Diáz potočil zápěstím a sevřel prsty v pěst. Do kalichu začala po kapkách stékat krev. Vera se usmála a po chvilce poodešla k dalšímu sedícímu účastníkovi seance, u kterého provedla stejný postup. A tak postupně obešla celý kruh. Nakonec se zlehka řízla sama. Malý kalich byl tak z půlky naplněný krví. Hraběnka prstem přejela po okraji číše a olízla si rty. Široce se usmála a položila kalich doprostřed kola. Poté opět přešla ke svému objemnému kufru a za okamžik vytáhla středně velký pytlík. Rozvázala pozlacenou stuhu a začala z něj v kruhu vysypávat popel. Zpočátku to vypadalo, že to nemá žádný smysl. Když se ale pak skloněná hraběnka narovnala a poodešla, na podlaze byl vyobrazen pentagram.
Veronique DeLastoux se opět připojila k sedícím přátelům do tureckého sedu. Všichni zhluboka dýchali, nic neříkali, ani se nepohnuli. Hraběnka náhle prudce otevřela oči.
„SLÁVA SATANOVI!“ vykřikla.
„SLÁVA SATANOVI!!“ poslušně zopakovali ostatní, a právě v tu chvíli se náhle opět naplno vzňaly všechny svíčky a svíce, které předtím už jen tak skomíraly. Všichni až na hraběnku sebou nepatrně trhli. Místnost se ještě více naplnila aromatickými vůněmi. Každý co nejvíce roztáhl své plíce, aby je zcela naplnil směsicí nového vzduchu. Byla to tak neodolatelně nádherná, až omamná, vůně. Všem náhle připadalo, jako by jejich sedící těla byla jen prázdnými schránkami a oni se prostě vznášeli nad nimi. Bylo to, jako by byli pod vlivem hypnózy. A svým způsobem tomu tak bylo.
Ticho opět prolomila Veronique DeLastoux.
„Pro dnešní noc bych vás všechny ráda osobně seznámila s velkým uctívačem a obdivovatelem našeho Nejvyššího. Budete mít tu čest poznat samotného Night Stalkera.“
„Máte na mysli Richarda Ramireze?“ optal se MacLloyd.
„Přesně tak. Máme se od něj co učit!“
Chvíli se rozhostilo ticho. Svíčky lehce plápolaly, i když nikde nebylo žádné okno ani sebemenší vánek. Hraběnka cítila, že konečně jsou všichni kompletně naladěni. Jednalo se o velmi důležitou součást každoročního rituálu, ale obzvláště dnes to bylo mnohem víc potřeba. Zhmotnění nebylo vůbec jednoduché, sama to ještě v podstatě osobně nedělala. Ale zúčastnila se jedné takové letos v nitru černé Afriky. Místní šaman jako by jen tak oživil Nelsona Mandelu. Hraběnka o tom předtím jen četla, ale teprve, když to zažila na vlastní kůži, bylo to až neskutečné. S oním šamanem strávila poté hodiny a hodiny. Měla milión otázek a dostala cenné rady. I když zadarmo to tedy nebylo. Na pravém boku měla jizvu. Ale byla si jistá, že to stálo za to a že se to právě dneska zúročí.
Hraběnka náhle začala vydávat podivný hrdelní zvuk. Bylo to jakési zvláštní vrčení. Ostatní se na chvíli jenom dívali a potom se k ní samovolně přidali. Takhle to pak znělo, jako by několik sekaček předlo. Hučení nepřestávalo. A do toho hraběnka začala odříkávat, co ji naučil zmíněný šaman:


O magnige Allerhoogste.
Ek is u dienaar ek sal u vir ewig eer.
Niemand is beter as jy nie.
Niks is beter as jy nie.
U kra gis ontsaglik groot.
Daarom vra ek u en noem u u naam.
Luister asseblief na my.
Die dooies kom soms terug.
Met u hulp.
Ek vra u om die Night Stalker weer op te wek.
Ek sal jou vir ewig eer.
Dumballa Magna!“


Chvíli se absolutně nic nedělo. Podivný vánek, díky kterému lehce plápolaly svíčky, náhle ustal a všechny plameny doslova kolmo bez hnutí stály. Působilo to úplně nepřirozeně. V jeden moment se najednou všechny svíce sfoukly, aby se o pět vteřin později opět vzňaly. A právě přesně v tu chvíli se neznámo odkud začala celá místnost plnit tmavě modrým kouřem bez zápachu. Viditelnost se rapidně snížila. Dokonce i přímo vedle sebe sedící účastníci seance na sebe příliš dobře neviděli. Oči všech se náhle upřely do středu kruhu, protože z ničeho nic pentagram začal vydávat rudé světlo, které pulsovalo postupně sílící a slábnoucí září. Kouř začal ustávat. Pentagram opět úplně zmizel. Tmavě modrá mlha se přemístila čistě a pouze do středu kruhu a tam se vytvořil rotující sloup. Rychlost se stupňovala a tu a tam pableskovaly oslňující blesky. Náhle se na pět, šest vteřin rozlehla absolutní tma. Hned poté byla opět naplno vidět ona záhadná mlha. Byl tam i ten poblikávající sloup. Jenže něco se přece jenom změnilo. V kruhu se objevila silueta. Po chvilce bylo jasné, že se jedná o mužskou postavu o výšce přibližně 186 centimetrů. Mlha zcela opadla a uprostřed místnosti stál muž s kratšími, havranově černými vlasy, v džínové bundě s odtrhnutými rukávy s nápisy Black Sabbath, Ozzy, Metallica a Billy Idol. Kolem krku se mu vyjímal obrácený kříž s malým pentagramem v jeho středu. Všichni napjatě zírali na zhmotněného sériového vraha a násilníka, jehož nejznámější řádění probíhalo od 10. dubna 1984 do 24. srpna 1985. A který zemřel v padesáti třech letech, když si odpykával trest v cele smrti ve státní věznici San Quentin v Kalifornii! A teď stál v jednom tajném pokoji v pomalu nejstarším hotelu na severním cípu Skotska.
„To tady máme pěknou společnost,“ prolomil ticho Ramirez. Jeho hlas byl trochu zastřený. No, však nebylo divu, když se zhmotnil po téměř osmi letech od smrti.
„Vítáme tě, Ricardo, já jsem hraběnka Veronique DeLastoux a toto jsou mí přátelé. To já jsem tě povolala.“
„A čemu vděčím za své oživení?“
„Myslím, že se od tebe můžeme dost naučit.“
„Je pravda, že něco specifického umím,“ zasmál se Ramirez a podivně se mu zablýsklo v očích.
„V to jsem trochu doufala, a proto jsem si něco připravila,“ pousmála se hraběnka. Zvedla se z tureckého sedu a zamířila k jednomu ze svých zavazadel. Vzala kufr a přisunula ho k násilníkovi.
„Wow, to je teda parádní kolekce!“ zvolal nadšeně, jakmile kufr otevřel. V různých přihrádkách, kapsách a úchytech byly uložené nože a dýky různých tvarů a velikostí čepelí. Klasické, zahnuté, zubaté a všechny dokonale zabijácky ostré.
Ramirez si vybral velký řeznický nůž s širokým ostřím. Usmál se a v jeho odlesku spatřil své zažloutlé zkažené zuby. Okamžitě se mu vybavilo, co cítil, když zabil tu devítiletou dívku Mei Leung. Samozřejmě ji předtím neopomenul brutálně zbít a znásilnit. A tak to začalo. Jeho zabijácká kariéra se pak naplno rozjelo. Jo, to byly časy…
„Tak jo, vážení. Pojďte a vyberte si.“
Dvě, tři vteřiny se nikdo nepohnul. Pak se postupně začali zvedat a vybírat si zbraně. Ramirez je nechal, ať si každý vybere, co chce. Jen u hraběnky se pozastavil.
„Ten si neber, lepší je tendle,“ řekl, usmál se a podal ji úzký, ale dlouhý vroubkový nůž.
Ostatní stáli opět v kruhu se zbraněmi v rukách. Na některých bylo znát, že nůž často v ruce nedrželi, vypadali, že si nejsou moc jistí.
„Tak jo, jste připraveni na Ricardovu lekci killing spree?“
„Ano!“
„Neslyším vás!“
„ANOO!!!“
„To už je lepší. Pojďte za mnou. Nejdřív vám to trochu ukážu a pak to zkusí každý z vás sám!“
Otevřel dveře a vyšel z tajného pokoje. Počkal, až ho ostatní následují. Společně vyšli do chodby a zamířili k prvnímu vedlejšímu pokoji. Bylo už krátce po čtvrt na čtyři ráno, a tak se dalo předpokládat, že vše půjde hladce. A i kdyby ne, Night Stalker si s tím hravě poradí.
„Takže,“ řekl ztišeným hlasem Ramirez, když začal otvírat dveře, „pro vás nejjednodušší bude nejdříve podříznout hrdlo a pak prostě bodat a bodat. Uvidíte, že na tom vlastně nic není.“
Jen to dořekl, jal se daný příklad názorně ukázat. Z ložnice bylo slyšet hlasité chrápání. Ramirez bez sebemenšího zavrzání otevřel dveře a v tmavém pokoji uviděl na posteli ležet asi tak osmdesátiletého boháče. Ostatně takových jako on bylo v celém hotelu Terrestrial plno.
Ramirez přistoupil k posteli a zatřásl s dědkem. Sotva otevřel oči, spatřil nad sebou šklebícího se sériového vraha. Okamžitě otevřel pusu, ale přesně v ten moment Ramirez jedním mocným máchnutím přeťal muži krk. Oči boháče se otočily v sloup a z rány začala prýštit jasně červená krev.
„Tak a teď jste na řadě vy. Pojďte a dokončete to!“
Ostatní bez váhání přišli k lůžku a každý několikrát zapíchl svůj nůž do starého těla. Boháč i přes první Ramirezovo podříznutí hrdla nebyl okamžitě mrtvý, a tak cítil každé bodnutí až do konce.
„Dobře, dobře. Skvěle!“ usmál se Ramirez. „Zpočátku choďte po dvojicích. A nebojte, pokojů je tady jistě dost, a tak se bohatě dostane na každého. Já s dovolením začnu s toudle kráskou,“ řekl a přivinul si k sobě hraběnku a dlouze ji políbil.
„Tak jo, do práce!“


Recepční hotelu Terrestrial Theresa Foxxterová neměla dobré spaní. Stále se převalovala a pořádně nemohla usnout. Náhle uslyšela bouchnout dveře. Vstala a otevřela dveře na chodbu. Tam na konci právě vycházel z jednoho pokoje ředitel MacLloyd s nějakým mužem. MacLloydovy oči se náhle střetly s recepční a zamířil se svým společníkem k ní.
„Pane MacLloyde, je všechno v pořádku?“
„Jistě, jistě, nemějte strach.“ Při tom se otočil k Warwickovi Dwayneovi. „Teď jsi na řadě ty, Warwey!“
Ten jen přikývl a rozeběhl se chodbou. Theresa couvla a začala zavírat dveře, ale Dwayne byl rychlejší a stihl vsadit nohu mezi dveře. Prudce strčil recepční do hrudi a ta spadla na zem, kde se navíc praštila do hlavy. Oba muži k ní přišli a přikrčili se. Teprve teď si Theresa všimla blýskajících se čepelí a začalo jí to docházet.
„Ne, ne, prosím přestaňte. Prosím!!“
Víc toho už neřekla. Podlaha se začala zbarvovat krví…


„Tak co?“
„Bylo skvělé se zase takhle vidět, Vero. Věřím, že příští rok to bude znovu výjimečné. Ostatně jako vždy,“ odvětil MacLloyd, když ostatní jejich společníci již odjeli a on s hraběnkou stáli v opuštěné hotelové lobby.
„Tím si můžete být jist, Gregory.“
„A co teď máte v plánu?“
„No, musím se teď na nějaký čas vrátit na svůj zámek. Přece jsem tam už více jak půl roku nebyla. A pak se nejspíš opět vydám na další cesty pro další inspiraci.“
„Už teď se na Vás těšíme.“
„To já také.“


konec

Pozn.:
Nevím, zda v povídce zmíněná kletba opravdu funguje. Použil jsem ale k ní ale Google Překladač do afrikánštiny. Zde tedy uvádím český překlad:

„Ó mocný Nejvyšší.
Jsem tvůj služebník a navždy tě budu ctít.
Nikdo není lepší než ty.
Nic není lepší než ty.
Tvá moc je nesmírná.
Proto tě žádám a volám tvé jméno.
Prosím vyslyš mě.
Mrtví se někdy vrací.
S tvou pomocí.
Žádám tě o vzkříšení Night Stalkera.
Budu tě navždy ctít.
Dumballa Magna.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.