Wendyn den

Sandra Marksová si prsty proplétala pramínky vlasů. To dělala pokaždé, když byla nervózní. Dnes večer měla jít se svým manželem Peterem na večeři.
Peter pracoval na Wall Street jako investiční makléř. Právě dnes byl pozván do prestižní restaurace Le Bernardin, kde bude jeho šéf a několik důležitých lidí, se kterými bylo vhodné se seznámit. V New Yorku, a o to víc na Manhattanu, byly kontakty základ. Takže účast na večeři byla vlastně takřka povinná. Poslednímu Peterovu projektu pár lidí nevěřilo, že bude úspěšný, protože jeden partner měl menší výhrady k investiční smlouvě. V té době burza stagnovala a hodnota dolaru pomalu klesala. Podobná situace byla i před šesti lety, kdy Peter začal u investiční společnosti Value Garrant pracovat. Pro čerstvého absolventa z Harvardu to byly krušné chvilky, ale i cenná zkušenost. Spřátelil se s Lukem Handersenem, který mu pomohl, jak se ve světě burzy burzy orientovat. Peterovi se podařilo získat pár nových klientů a pomohl víceméně Value Garrant zachránit před krachem. V očích kolegů si polepšil a taky hlavně u svého šéfa Marcuse Leonarda, který ho považoval za zelenáče a příliš nevěřil, že vydrží víc jak pár týdnů. Všechny tedy překvapil a dostal se na vyšší pozici. Zmíněný poslední Peterův projekt nakonec proběhl bez obtíží a to i s pomocí Handersenových kontaktů. Pozvání na večeři se šéfem prakticky tradičně znamenalo kariérní postup. Kdyby na ni nešel, klidně by si Peter Marks mohl následující den začít skládat věci z kanceláře do krabice.

Sandra věděla, jak je pro Petera ta večeře důležitá. Příliš se jí tam ale nechtělo. Před necelými čtyřmi lety se jim narodila krásná dcera Wendy. Oba ji velmi milovali, ale i tak nějak Sandra cítila, že Wendyn vztah k ní byl o trošku silnější než k Peterovi. Bylo to nejspíš možná tím, že s dcerkou trávila nejvíc času ona, protože Peter byl do večera v práci a občas i přes víkend. Wendy byla hodná a milá holčička, ale někdy i pěkný generál. Takovou občasnou paličatost zdědila po otci. Když ale na někoho upřela své nádherné, jasně modré oči, a k tomu přidala i odzbrojující úsměv, každý byl ztracen a víceméně vždy dosáhla svého.
Důvod, proč se Sandře moc nechtělo jít, byl ohledně malé Wendy. Velmi se o ni bála a nikdy by si neodpustila, kdyby se jí něco stalo. Dnes to tedy znamenalo, že nutně potřebuje chůvu na hlídání. Za ty čtyři roky byla Wendy večer bez rodičů jen jednou. Tehdy šli Sandra a Peter do divadla. Shodou náhod byla ten den odpoledne u Sandry na návštěvě její kamarádka Bella. Ta jí poradila jednu agenturu a konkrétně doporučila paní Smithersovou. Byla to už dáma v důchodu, ale nade vše milovala děti. Vždy se k nim chovala velmi mile. Trochu paradoxem bylo, že ona sama děti neměla. Nemohla je mít. Sandra se s paní Smithersovou rychle spřátelila. Na svůj věk byla velmi čilá. Kromě dětí nade vše milovala čaj. Pokud si každý den ráno a přesně ve tři odpoledne nedala svůj oblíbený šálek, byla rozmrzelá. Kdykoliv ale měla kolem sebe děti, úplně se celá rozzářila. Milovala děti a ony zase ji. Ať už jakékoliv dítě brečelo, po chvilce v její přítomnosti plakat přestalo a z místnosti se poté ozýval jenom smích.
Paní Smithersová sice byla menšího vzrůstu, ale o to větší měla svůj dar. Když se někdo podíval do jejích tmavě zelených očí, spatřil tam inteligenci a čistou radost. Bílé vlasy měla vždy pečlivě stažené do mohutného drdolu. A třebaže svého manžela ztratila už před mnoha lety, byla šťastná. Její muž měl nevyléčitelnou chorobu a později trpěl demencí. Ke konci života už svou ženu nepoznával. Paní Smithersová si neustále říkala, že teď se má lépe, teď už netrpí. Každý den, za každého počasí, chodila na hřbitov zapálit svíčku a vyměnit vodu ve váze.

Sandra zvedla sluchátko a vytočila číslo zmíněné agentury. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Sandře to připadalo divné. Už už chtěla sluchátko položit a zkusit zavolat jinam, když vtom to někdo na druhé straně nakonec vzal. Byla to žena asi ve středních letech s lehce nakřáplým hlasem.
„Agentura Dellavere, přejete si?“
„Dobrý den, tady Sandra Marksová. Potřebovala bych na dnešní večer někoho na hlídání. Měla by paní Smithersová čas? Maggie Smithersová?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Nikdo takový u nás nepracuje, madam.“
Tentokrát se zarazila Sandra. Jak je to možné? Že by Maggie už přece jen odešla do plnohodnotné penze?
„Haló, paní, jste tam?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ano, jsem tady,“ odvětila Sandra.
„Chtěla jste tedy hlídání?“
„Ó, ano. Můžete někoho poslat dnes na šestou hodinu?“
„Od toho jsme tady, paní…mmh…“
„Marksová.“
„Marksová. Můžete mi říct jaká je vaše adresa?“
Sandra jí to nadiktovala a ještě pro jistotu jednou zopakovala čas, kdy by potřebovala hlídání. 
„Spolehněte se. Postaráme se o vaše děťátko.“
„Děkuji,“ řekla Sandra a než stačila cokoliv dodat, na druhé straně to cvaklo a rozhostilo se ticho.


Bylo už pět minut po šesté. Sandra nervózně přecházela z jednoho konce místnosti na druhý a co chvíli se koukla z okna na ulici před domem. 
„Jen klid, San,“ utěšoval ji Peter. „Máme ještě pár  minut čas a určitě tu každou chvíli bude.“
Jen to dořekl, Sandra uslyšela, jak přijíždí nějaké auto a brzdí u jejich domu. Sandra popoběhla k oknu a uviděla tam tmavě červený Cadillac s bílým pruhem uprostřed. Po chvilce z něj ladně vystoupila mladá žena v puntíkatých šatech. Měla menší vínovou kabelku, kterou si elegantně přehodila přes rameno. Její krok byl jistý a rychlý. Když uviděla v okně Sandru, usmála se a zamávala jí. Sanda jí pozdrav opětovala. Vypadá celkem mile, pomyslela si. Při večeři budu na Wendy sice stejně pořád myslet, ale nová chůva se o mojí holčičku jistě dobře postará. 
Ozval se zvonek. Sanda lehce seběhla ze schodů a otevřela dveře. Předtím si ani nevšimla, jak je ta mladá žena krásná. Měla velmi jemně narůžovělou pleť a výraznou rudou rtěnku. Mladá žena se usmála a přitom obnažila pečlivě udržované bílé zuby. 
„Zdravím,“ řekla vesela a podala Sandře ruku. „Jsem Jane Stokerová. Dnes večer budu dělat vaší dceři společnost.“ 
„Sandra Marksová, těší mě. A toto je můj manžel Peter,“ odvětila Sandra. „Jste naše záchrana.“ 
„Však já vám ji ráda pohlídám a postarám se jakoby to byla moje vlastní.“ Jane se přitom nepatrně zablýslko v očích. „Jak se vůbec jmenuje?“
„Wendy. Je to to nejcennější, co máme,“ řekla Sandra.
„Nerad vás vyrušuju, dámy,“ ozval se Peter, „ale pomalu bychom měli vyrazit, San.“
„Jistě, drahý,“ odvětila Sandra. „Jen to tu rychle Jane ukážu, ať ví, kde co je.“
„Dobře, ještě máme chvíli čas.“

Za deset minut již manželé Marksovi seděli v autě. Malá Wendy spala, ale když jí při odchodu Sandra dala pusu na tvář, Wendy se přitom pousmála. Jane Stokerová stála u hlavních dveří, usmívala se a dívala se za odjíždějícím autem. Její úsměv byl ale mrazivý. Čekala až jí auto zmizí z dohledu. Věřila, že vše půjde hladce. Konečně zavřela dveře a zajistila je řetízkem. Přejela si jazykem po tmavě červených rtech. Už měla hlad. 
Upravila si šaty a zamířila ke schodům. Zábradlí bylo krásně zdobené, schody pokrýval bledě modrý koberec se vzory. Jane šla pomalu, nespěchala. Ruka jí lehce klouzala po hladkém zábradlí. Mířila přímo k Wendy do pokoje. 


Wendy, poté co její rodiče odjeli, opět začala usínat. Náhle prudce otevřela oči. Zračil se v nich čistý strach a zděšení. Bylo to přesně ve chvíli, kdy Jane Stokerová vzala za kliku. Wendy začala brečet a zrychlil se jí dech. Cítila, jak se celý její pokoj naplňuje jakousi temnotou. Civěla na kliku, jak se pomalu pohybuje. Nevěděla, kdo za dveřmi je, ale přesto nějakým způsobem cítila, že ten někdo je zlý člověk. Nebo něco jiného, než člověk? 
Dveře se neslyšně otevřely. Na chodbě stála tmavá postava. Do pokoje svítily jen její velké rudé oči. Wendy chtěla prudce vstát, ale byla strachem celá paralizovaná.
„Ahoj, Wendy,“ řekla ta postava temným hlasem. „Budeme si spolu hrát?“
Wendy se stále nemohla pohnout. Připadalo jí, jakoby ji nějaká neviditelná síla tlačila do postele. Bytost vkročila do pokoje. Dívku najednou popadl chlad, až se začala třást a drkotat zuby.
„Přece tam jen tak nebudeš ležet a ani mě nepůjdeš přivítat, viď, že ne? Takové chování opravdu nemám RÁDA!!“ Poslední slovo skoro vyštěkla a začala se rychle blížit s napřaženýma rukama k Wendy. Té se strachem rozšířily zorničky. Postava byla už téměř u ní, když tu si dívka uvědomila, že už ji žádná síla nedrží a může se normálně hýbat. Svalila se z postele právě ve chvíli, když ji postava chtěla chytnout kolem krku. Wendy se rychle zvedla a s brekem se rozeběhla z pokoje. Bytost zasyčela a vydala se za ní. Zvolnila, protože věděla, že jí dívka neuteče. Nikdo jí neutekl.
Wendy seběhla po schodech a okamžitě zamířila k hlavním dveřím. Vzala za kliku, ale dveře se neotevřely. Několikrát to zkoušela, ale bez výsledku. Z hrdla se jí vydral zoufalý výkřik. Musela si rukama utřít vlhké oči. Vtom uslyšela kroky na schodech a proto se rychle vydala přes jídelnu do kuchyně, kde se schovala do komory na potraviny. Všechno jídlo jí náhle začalo připadat zkažené a podivně zapáchalo. Zaposlouchala se, ale nic neslyšela. Nekontrolovaně se třásla po celém těle.
Jen, ať je to celé jenom sen, říkala si pro sebe, příšerný živý sen. Panebože, prosím, panebože, pane –
„MÁM TĚ!!!“ zaječela nestvůra a prudce otevřela dveře od komory. Wendy se choulila v rohu a rukama si objímala kolena.
Bytost vešla dovnitř a zamířila rychlým a jistým krokem k dívce. Popadla ji za vlasy a začala ji vláčet ven. Wendy vřískala bolestí. Snažila se prsty něčeho zachytit, ale cizí ruka byla silnější. Před komorou jí nestvůra smýkla po laminátové podlaze a Wendy se při tom tvrdě praštila o něco do hlavy. Hned si přiložila ruku na bolavé místo a z očí se jí spustila nová várku slz.
„Tak už tě mám, holčičko,“ zvolala nestvůra.
„Však já tebe taky!“ ozval se nějaký hlas a v tu chvíli Wendy rozmazaně spatřila, jak se v horní části těla příšery objevil tlustý hrot. O vteřinu později druhý. Nestvůra zaječela a z huby jí začala vytékat podivná černá tekutina. Z hrdla se jí ozývalo děsivé chroptění. Dala obě ruce za záda ve snaze vytáhnout z těla zaražené čepele. Než to ale stihla udělat, ucítila náhle prudkou bolest na krku. Následovala další rána, tentokrát s větší razancí. Zaječela, ale hlas měla sípavý. Wendy zvedla oči a uviděla, jak hlava příšery je nakloněná v nepřirozeném úhlu na stranu. Z rány jí prýštila stejně temná tekutina jako z chřtánu. Většinu vazů měla zpřetrhaných a visely tak z krku jako tenké provazy.
Jakási ruka uchopila hlavu nestvůry a prudce jí zatáhla na stranu. Další dva tři vazy hlasitě praskly. Ze zbytků hrdla se ozýval dušený řev. Náhle se objevila druhá ruka, která držela velký sekáček zakrvácený černou krví. Volná ruka natáhla uvolněnou hlavu a druhá vší silou udeřila. Tělo příšery se zvrátilo a spadlo na zem. Wendy začala ječet. Až teď začala pomalu zkoumat, komu ty ruce patří. Údivem otevřela pusu a rozšířily se jí oči, protože tam před ní stála stará paní s bílými vlasy staženými do velkého drdolu. Vteřinu se na sebe dívaly a poté babička rychle otevřela připravenou kabelu a dala do ní useknutou hlavu.
„Omlouvám se za ten nepořádek, Wendy. Už se nemusíš bát, Je to pryč.“
Dívka stále seděla na podlaze, neschopna vůbec promluvit.
„Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem Maggie Smithersová a už jsem tady u vás byla, abych tě hlídala.“
Konečně se Wendy vrátil hlas. „Va-vážně to už skončilo?“
„Ano, Wendy. Neboj se. Opravdu to skončilo.“
„Ale, co to vlastně bylo? A jak jste se sem tak rychle dostala?“
„Co to bylo, je teď vedlejší. Něco ti řeknu, Wendy – jsi výjimečná. A máš obrovskou vnitřní sílu. Však díky tomu jsem tu byla tak brzo. Já vím, že máš před sebou velkou budoucnost.“
„Stejně to nechápu,“ řekla zamyšleně Wendy. „Proč ta…věc šla po mně?“
„Ta nestvůra pase po dětech. A také pouze děti ji můžou vidět.“
„Ale jak to…“
„Že jsem ji viděla já?“ pousmála se Maggie. „Taky jsem obdarovaná. Mým posláním je chránit děti, jako jsi ty, a starat se o to, aby těchto příšer ubylo. A to zajistím tímto způsobem,“ poklepala si na kabelu. Wendy při tom nasucho polkla.
„Nemáš hlad, Wendy?“ zeptala se Maggie. „Uvařím pudink, jestli chceš.“
„Ráda si dám,“ odvětila dívka a poprvé se od chvíle, co její rodiče odešli, usmála.
Maggie jí úsměv opětovala. „Tak dohodnuto. A pak tu budu stále s tebou, dokud se ti rodiče nevrátí.“


konec

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.