Před pikolou, za pikolou [2023]

Nečekal jsem nic, dostal jsem hodně. Svým názvem na první pohled možná úplně neupoutá pozornost a přiznám se, že jsem na ten film do kina šel hlavně z toho důvodu, že se prostě jedná o horor. A musím říct, že jsem vůbec nebyl zklamaný. Od kultovního Vymítače ďábla z roku 1973 mám prostě slabost pro posednutí. I přes to, že v tomto případě se nejedná o exorcismus, ale je tam posednutí předmětem. Pokud chcete zaujmout, zasaďte příběh do nějakého profláklého města s temnou historií (Salem) a máte takřka vyhráno. Když tak nad tím přemýšlím, nejsem vlastně velkým milovníkem, když film začíná závěrem a vy vlastně víte, jak to dopadne. I když v tomto případě to příliš mnoho neřekne, protože by se to v podstatě obešlo i bez toho. Vlastně to tam působilo trochu divně. Celý děj by se dal odvyprávět maximálně třemi větami. Je vždycky zajímavé využití dětských her v hororové realitě. Na hřišti se vám nic (pravděpodobně) nemůže nic stát. Když to pak ale hrají dospělí či dospívající, může se to lehce zvrhnout. Myslím si, že ve filmu byly použité celkem čtyři různé hry. Princip na schovávanou a oběšence netřeba vysvětlovat. Zaujala verze hry na babu s baterkami, i když popravdě nevím, jak se to přesně hraje. No a nakonec pro mě zcela neznámá Red Rover (do češtiny doslova přeložená jako Červený tulák). Trochu jsem pátral a zjistil jsem, že se u nás té hře říká Král vysílá své vojsko. U popisu se dočtete, že k tomu potřebujete aspoň deset hráčů. Proto teď dodatečně nechápu, jak to chtěli hrát jen ve dvou. Ale je možné, že v zahraničí se to prostě hraje trochu jinak.
Snad jediné, co mě trochu zarazilo, byl fakt, že bylo řečeno, že malému Danielovi byl vytrhávány postupně všechny zuby jeden po druhém, ale v následujícím záběru bylo jasně vidět, že má všechny zuby. To až později v démonické podobě. Ale to v celkovém hodnocení nehraje roli. A ačkoliv to u mě nedosáhlo na úplný TOP, vůbec to nebylo špatné. Pro mě to byla taková příjemná jednohubka, která i rychle utekla. Tohle bych klidně doporučil všem, i těm, kdo třeba ještě váhají, zda se začnou obecně dívat na horor. Myslím si, že to je úplně ideální jako první film a vůbec seznámení se s tímto velkým žánrem, kterému se říká horor. Pár lekaček tam je (malá část z nich i nepředvídatelná) a hlavně celkově to má dobrou atmosféru.
Jak jsem říkal na začátku – moc jsem nečekal a stejně mě to mile překvapilo. Tvůrci si možná nechali malá vrátka na případné pokračování, ale to by bylo podle mého zcela zbytečné, protože film sám o sobě působí dobře. Tohle se povedlo.

Démon ve mně [2023]

Na toto jsem byl velmi zvědavý. Zvláště proto, že výjimečně v USA byla premiéra o měsíc dříve než u nás. Obecně platí, že si k novým hororům dopředu nečtu synopse. To myslím platilo i o tomto snímku. Ale hlavně mě nejvíc zaujal samotný název. Počítal jsem, že to bude další vymítačský horor a tak jsem doufal, že by mohl být aspoň něčím obzvláštěn. Tentokrát jsme ochutnali Indii. Je fascinující, kolik různých kultur a lidí na Zemi žije. To, co je doma běžné a „normální“, to v cizině fascinuje a možná i udivuje. Indie je zvláštní země. Nikdy mě nelákalo a neláká ji navštívit. Působí totiž na mě strašně špinavě. Ale je i plná tajemství, zvláště co se jejich náboženství týče.

Nejdřív bych chtěl upozornit na několik hororových klišé, které mě už nebaví, jak se neustále opakují. Skoro každý film začíná krátkou scénou, kde uvidíme úhlavní monstrum – tedy, my ho neuvidíme, většinou to je jen v náznacích a ve stínech. To má pochopitelně nalákat na zbytek filmu. I když se často stává, že je to jediná akční scéna, protože pak strašně dlouho trvá, než se v příběhu skutečně něco začne dít. A navíc ten úvod mnohdy ani s celkovým filmem tolik nesouvisí. Pochopitelně jsou i výjimky. Další věc, která se opakuje a velmi mě irituje – jak nejlépe utéct monstru, které nás napadne a my spadneme na zem? No jedině stále se plazit po zemi a nejlépe ještě pozadu. Jojo, tak nejlépe a hlavně nejrychleji utečeme. Mnohdy mi to připomíná nejhorší a nejvíc přehnanou smrt v dějinách kinematografie (zasvěcení jistě vědí, co mám na mysli). Těch klišé je fakt hodně a tak nemá cenu je všechny zmiňovat – nejlepší je se rozdělit, jít do temných místností bez baterky a volat, zda tam někde někdo není… A opravdu nejhorší je, že se neustále tyto klišé recyklují a v každém filmu se opakují.

Prvotní nadšení z tohoto hororu (dané především zajímavým názvem), ale brzy pominulo, no a ve výsledku mi z toho prostě vyšel jen o trošku lepší průměr. Nemám moc rád, když se rozjede nějaká scéna, ale pak se nedokončí. Jako beru a chápu to tak, že tvůrci chtějí diváka nalákat a udržet v napětí. Jenže když jsou neustále jen naznačovány a nejsou dotaženy do konce, to moc nemusím. Kvalitní horor se pochopitelně obejde bez lekaček na každém rohu. Ale já si osobně myslím, že jen naznačování akce a následné nedokončení v divákovi je totožné jako v Cimrmanovi prvek očekávání následováný prvkem zklamání. A těchto nedokončených scén v tomto konrétním filmu It lives inside bylo na můj vkus až příliš. První větší akce se dočkáme na houpačce, která se celkem povedla. Dále musím velmi kladně ohodnotit samotný vzhled monstra, který je naprosto dokonalý. Je ale veliká škoda, že si ho naplno užijeme jen v několika posledních minutách snímku. Přitom by tam mohl být mnohem déle. Za nejlepší vymítání budu vždycky považovat to v klasickém Vymítači ďábla z roku 1973. Tady to vlastně vymítání v pravém smyslu asi vlastně ani nebylo. Ale až v závěru jsem si uvědomil, jak v podstatě zbytečný a nesmyslný byl celý název filmu. Když se to doslova stane až úplně na konci snímku. A ostatně celá závěrečná scéna mi příliš zajímavá nepřišla. Prostě ve výsledku je tento film průměr, ale ne úplně čistý, ale lehce nad. Jsem ale rád, že se „použila“ pro nás cizí indická kultura. To určitě bylo oživením snímků, které jsem viděl v poslední době.

V posledních zamyšleních si víc a víc uvědomuji, že než o snímcích samotných se v nich spíše věnuji hororovému žánru obecně. Ostatně, vím a již jsem to i dříve avizoval, že prostě a jednoduše neumím psát recenze. Mým úkolem není úplně napsat pro a proti. Vždycky to bylo jen o mých vlastních pocitech, ale právě většinou se o snímku začínám zmiňovat až v posledním odstavci a to jen zběžně a okrajově. Nemá smysl tu psát dopodrobna děj (ostatně si ho stejně příliš do detailů nepamatuju). Jsou to prostě jen mé osobní pocity a jak obecně vnímám horor. A právě při těchto „nedějových“ částí zamyšlení si víc a víc uvědomuji, proč tak miluju tento velký žánr zvaný horor. Tento web vlastně pro mě slouží jako takový deník, do kterého si zapisuji své myšlenky. A současně rád objevuji nové (nebo někdy jen pro mě nové) horory. Je parádní, jak je tento žánr zajímavý a komplexní. A už teď se těším na další film, který uvidím. Ať už mé celkové hodnocení dopadne jakkoliv.

Stáhni a zemřeš [2019]

Svůj první mobil jsem dostal, až když jsem v prváku na střední. Ne, že by za mě neexistovaly (není mi 105 :D), ale prostě jsem ho nepotřeboval. Bylo to véčko, Nokia, takový červenohnědý a po čase používání a hraní jednoduchých java her bylo tlačítko s pětkou úplně nečitelné. Možná, že někde doma ještě stále je a věřím, že bude stále funkční. Ne nadarmo se říká, Nokie jsou nezničitelné. 🙂
Sice mi je teprve 31, ale svým způsobem se můžu považovat za menšího pamětníka. Sice si nepamatuji přesný rok (což je vlastně takový protimluv k té předchozí větě), ale zažil jsem přechod tlačítkových telefonů na smartphony. Mladší populace se na to přirozeně rychle adaptuje (proto také umějí i s počítači lépe než důchodci), ale ti starší – minimálně v tom boomu „změny / výměny“ mobilů – s tím měli určitě větší problém. Ale je to přirozený vývoj. Když se vrátíme v čase o sto let zpátky (co o sto let, klidně stačí jen padesát let mínus od současnosti), je úplně fascinující a svým způsobem neuvěřitelné, kam jsme se jako lidstvo celkově posunuli. A teď si představme zase opačný posun – tj. plus padesát let. To, co je dneska moderní, bude pochopitelně už zastaralé a na denním pořádku budou technologie, které si dnes třeba ani nedovedeme představit.

Po delším úvodu konečně několik vět k samostatnému filmu. Chytré telefony má dneska prakticky každý. A máme tam milion aplikací a i když třeba všechny nepoužíváme, čas od času si stáhneme něco nového. A kdo by mohl odolat appce, díky které se dozvíme, kdy zemřeme? (Třeba já). Mělo to poměrně dobrý potenciál. Ze začátku pochopitelně nikdo nevěří tomu, že by to mohlo opravdu fungovat.
První výtku mám s podobností holky z úvodu, která se stala první obětí aplikace, s tou hlavní postavou. Bylo vidět, že ta „úvodní“ zemře a hned v následujícím záběru byla ta druhá (Quinn). Mohla mít aspoň jinou barvu vlasů. Ale pro mě nejhorší byl potrhlý kněz, který hlavním hrdinům měl pomoct s odehnáním zákeřné entity. Do té doby to mohl být celkem slušný horor, ale tímhle to úplně zazdili. Opravdu za každou cenu to od té chvíli měla být komedie? Podle mě je celý film cílený na mladší diváky a ti se určitě s knězem museli bavit. Pro mě to ale bylo trapné a okamžitě se díky tomu rapidně snížilo hodnocení.
Ne, nakonec z toho nevyšel odpad, ani druhé nejnižší hodnocení na ČSFD, ale pod průměr to u mě spadlo. S tím duchem to už bylo poněkud přehnané. Mohlo to být trochu udělané ve stylu Final Destination – že na každého po skončení odpočítávání bude čekat „osud“, který si pak pro něj přichystá nějakou nehodu. Tady se tvůrci snažili být trochu inovativní. Opět – komu se to líbí, tomu to rozhodně brát nebudu. Ale mě to moc nebavilo. A štve mě taková drzost filmařů, kteří na konci filmu počítají s tím, že budou mít velké zisky a tudíž si hned připraví zadní vrátka pro pokračování. Když to končí trochu otevřeným koncem, ještě to tak nějak beru. Ale když při posledním záběru Quinn vytáhne telefon a tam má oznámení na aktualizaci aplikace na Countdown 2 – jinými slovy, že už tvůrci chystají druhý díl. A zrovna u tohoto filmu nepovažuji pokračování za nutné, protože si nedovedu představit, v čem by se ten příběh mohl ještě rozvinout. Takže celkový pocit? Zklamání. Čekal jsem to daleko lepší a určitě se na to znova dívat nehodlám. A možná kdyby se z toho z půlky nestala komedie, dopadlo by to z mého pohledu lépe. A navíc mi to zpracování přišlo prostě celkově nezajímavé.

Ghoul [2015]

Nedá se říct, že by found footage patřil mezi můj oblíbený hororový žánr. Roztřesená kamera a amatérské podání tomu možná přidávají na autentičnosti, tak jak by to mohl natočit kdokoliv z nás, ale na mě to už prostě tak nepůsobí. Určitě souhlasím asi s většinou, že The Blair Witch Project z roku 1999 byl zásadní film tohoto subžánru a ve své době určitě musel způsobit velký boom. Už od počátku tvorby filmů bylo již mnoho zásadních období – nejdřív např. konec éry němých filmů, dále třeba přechod na barevný film. No a pak samozřejmě každý filmový žánr se různě vyvíjel. Nechci se tady pouštět do rozpitvávání vývoje hororového žánru. Chci říct, že některé subžánry ve mě zanechaly větší dojem a jiné zase ne. A třeba právě konkrétně found footage bych nemohl sledovat pravidelně.

Jakmile snímek Ghoul začal a viděl jsem o jaký typ hororu se jedná, přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný. Ale vždycky je dobré a vhodné samozřejmě hodnotit až později, nejlépe pochopitelně až na konci. A tak jsem se pohodlně usadil a začal se soustředit na děj. První věc, co mě zmátla, bylo, že jsem věděl, že se jedná o český film, ale dabing herců prostě poznáte. Ale bral jsem to, že je to od českého režiséra Petra Jákla a ačkoliv se ani nenatáčel u nás, považuji ho za český. Začátek díky rozhovorům s pár obyvateli ve mně (a nejen naposledy) vyvolal vzpomínku na již zmiňovanou Záhadu Blair Witch. Asi jsem se již někdy předtím zmínil, že nevěřím na duchy a jejich vyvolávání. Ale v hororu to funguje. A když v ději trochu poskočím, nenapadlo mě, že ukrajinský vrah a kanibal v jedné osobě, Andrej Čikatil, skutečně existoval. A prý za svou „kariéru“ spáchal asi padesát brutálních vražd a většinu nebohých obětí minimálně částečně ochutnal.
Musím na snímku pochválit celkem mrazivou atmosféru. Ne, to jsem se špatně vyjádřil. Myslím tím, že když se většina filmu odehrává skoro v jedné místnosti, působí to stísněně. Obdobně jako v Blair Witch to působí celkem reálně. Sice tam bylo pár lekaček, ale ty se naprosto minuly účinkem. Ale líbila se mi ta kletba, že se nemohli vzdálit daleko od domu.

Zpočátku jsem přemýšlel o poměrně dost nízkém hodnocením. Výsledný průměr sice nevypadá jako nějaký zásadní zvrat z mého pohledu, ale například mě na úplný závěr potěšilo, že jsme viděli samotného Čikatila. Chvíli jsem uvažoval i o vyšším ratingu, ale asi na mě prostě také svou vahou dolehl samotný found footage, ve kterém byl celý film natočen. Ano, někdo může namítnout, proč jsem se na to tedy díval, když tento hororový subžánr moc nemusím. Já jsem byl hlavně zvědavý, že se jedná o český horor a to si přiznejme, že se u nás obecně takové filmy příliš často netočí. Určitě to mělo ambice uspět i v zahraničí a je dost možné, že to i zaujalo. Špatné to rozhodně nebylo a z mého průměrného hodnocení (které chvílemi opravdu balancovalo s nadprůměrem) je jasné, že jsem si snímek vlastně i užil. Něco mi tam prostě vadilo či chybělo a teď nemyslím jen samostatný žánr. Ale jinak to takhle českým režisérům přeji, aby měli cíl aspoň nějakým způsobem zkusit „dobýt“ svět. Tady jsem tu ambici pana Jákla viděl (už jen tím, že tam obsadil samé cizí herce, i když to pochopitelně není rozhodující faktor). A takhle tímto poněkud otevřeným koncem bych toto zamyšlení zakončil. Nechám každého, ať se na snímek podívá a sám zhodnotí, ale kdo ví – třeba se mnou s tím průměrem bude i souhlasit.

30 a půl metru [2008]

Obecně vzato se mi duchařiny líbí. Je to ten typ filmu, který bez žádných pochyb k hororu jako subžánr prostě patří. Přiznám se, že jsem se docela bál toho poněkud zvláštního názvu (zvláště, jak je to česky přeloženo). Ono se mnohdy totiž stane, že název filmu se samotným dějem příliš nesouvisí. Nicméně tady to je vysvětleno hned na začátku a i ten český název dává smysl, abychom si i my, kdo používají metrický systém, dovedli aspoň zhruba představit, co je v anglosaských mírách sto stop. Pochopitelně nevím, zda je to bráno podle skutečnosti, ale líbilo se mi odhalení, jak vlastně funguje domácí vězení. Ze začátku se o důvodu tohoto trestu hlavní hrdinky moc nedozvíme. Filmy, které se odehrávají na jednom místě (konkrétně zde v jednom domě) mají trošku nevýhodu a tou je právě omezení jen na daný prostor. Nicméně tady v tomto případě to bylo ideální. Protože kdyby tam byla například nějaká scéna třeba z policejní stanice, působilo by to na mě poněkud rušivě. Ve filmu je sice vysvětleno, za co si má Marnie odpykat svůj trest, ale zmíněný čin není vůbec zobrazen. Ale líbila se mi zajímavá myšlenka, že když se chcete zbavit nějakého ducha, musíte se zbavit všech jeho původních věcí. Jumpscarů je tu minimum a v podstatě celý film si představitelka Marnie, Famke Janssen, krade pro sebe. Do půlky snímku jsem přemýšlel jen o průměrném hodnocení, ale nakonec se to i přes ten průměr dostalo. Je to dobře natočené a zvláště se mi líbil efekt ducha, když měl zkrvavenou hlavu. S největší pravděpodobností si tento duchařský horůrek již znovu nepustím, ale kdyby náhodou jo, vadit mi to nebude. Je to taková příjemná jednohubka, nad kterou není třeba nijak zvlášť přemýšlet. Povedená duchařina.