Štítek: horrorcom

Stáhni mě do pekla [2009]

Sam Raimi je pojem a filmová ikona, u které máte prakticky jistotu, že vás čeká výborná podívaná a skvělý filmový zážitek. Série Evil Dead či Spider-Man, pokračování Dr. Strange…
V tomto hororu se sešli všichni tři bratři Raimi (Raimiovi?? Raimiové?? – ať mě klidně opraví ten, kdo ví, jak se to správně česky píše :D) – nejstarší Ivan napsal scénář, Sam režíroval a nejmladší Ted si střihl menší roli doktora. A celkově to není vůbec špatné. Cikánka a kletba – okamžitě jsem si vzpomněl na knihu Richarda Bachmana (aka Stephena Kinga) Zhubni. V tomto případě se ale hlavní hrdinka ke kletbě dostane vlastně nevinně díky svému šéfovi. Možná obdobný příběh tu už byl, ale stejně se mi celkově velmi líbilo zpracování. K Christine Brown v podání Alison Lohman si rychle najdeme vztah a fandíme jí. A v její kůži bychom se určitě ocitnout nechtěli. Chvílemi se Raimi vrací ke svým kořenům, kdy kombinuje horor a komedii. Vlastně tam prakticky nenajdeme žádná hluchá či prázdná místa. Efekty na dobré úrovni a vše prokládané skvělým hudebním doprovodem. Tento film je určitě vhodný i pro hororové diváky-začátečníky. Je tam několik lekaček, ale celé je to doplněné dobrým černým humorem a vy Raimiho utrženého ze řetězu nemůžete brát zcela vážně. Ale i on jako zkušený režisér dovede pracovat s napětím a pár scén tam je i poměrně nechutných. Vrchol celého filmu je pochopitelně návštěva cikánčina domu a následné vymítání. Tam to byl čistokrevný horor (zapojení kozla bylo fajn) a hlavně to bylo skvěle natočené. Tam ten snímek získal tu pravou temnou atmosféru.
Jestli bych měl snímku něco vytknout, tak asi nejvíc mě mrzela absence Raimiho kamaráda Bruce Campbella. Ale Alison Lohman je velmi sympatická a byla to dobrá volba na hlavní roli. I k celému obsazení vlastně nemám co vytknout, ač se jedná opět o prakticky všechny pro mě neznámé herce. Ale příběh je dobrý a má to atmosféru. Jen bych možná trochu ubral na humoru v některých scénách, ale to je vlastně Raimiho styl. Jinak celková spokojenost.

Abigail [2024]

Úplně první zmínky o upírech pochází dokonce již z období Mezopotámie či Starověkého Egypta a postavy jako takové k hororu prostě patří. Při slově upír se naprosté většině lidí jako první jistě vybaví Dracula, kterého v roce 1897 přivedl na svět irský spisovatel Bram Stoker. Ale již v roce 1819, tedy o 78 let dříve, byl původně anonymně vydán příběh s prostým názvem The Vampyre. Nejprve bylo toto krátké dílko připisováno slavnému anglickému romantickému básníku lordu Byronovi (celým jménem George Gordon Noel Byron), ale ve skutečnosti příběh sepsal jeho osobní lékař Dr. John Polidori. A ještě jedna zajímavost. Je známý fakt, že upíři nesnášejí slunce. Jenomže ve Stokerově Draculovi není zmíněno, že tak mohou i zemřít. To je poprvé zobrazeno v dnes již kultovním německém němém hororu z roku 1922 Upír Nosferatu (celým originálním názvem Nosferatu, symfonie hrůzy), kdy tímto způsobem v závěru snímku umírá hrabě Orlok. K tomu si neodpustím ještě jeden poměrně známý fakt. Podoba mezi Orlokem a Draculou není náhodná. Německým tvůrcům se nepodařilo sehnat autorská práva a aby je obešli, tak jednoduše pozměnili jména a místo děje. Jedná se tedy o prvního zfilmovaného Draculu, který se tam vlastně ale nevyskytuje. Titulky byly přeložené do francouzštiny, ale poté, co film vyšel v USA, tak zase do angličtiny, ale již s použitím originálních jmen ze Stokerova románu. Pak se do toho vložila spisovatelova vdova Florence a vysoudila, že se původní titulky (s pozměněnými jmény) musí zničit. Ale nakonec se později ještě jedna kopie originálních titulků našla v jednom východoněmeckém archivu, co tam ležela bez povšimnutí skoro půl století.

Tak. Po vyčerpávajícím úvodu se konečně vrhnu na samotné zamyšlení snímku Abigail. Ještě bych rád podotknul, že upíři obecně nepatří k mým nejoblíbenějším hororovým stvořením. Čekal jsem jednoduchou oddechovku a tu jsem i dostal, ale zároveň i o něco víc. Trailer vypadal dost dobře a měl jsem i nějakou tu představu, ale i tak jsem byl zvědavý, co si tvůrci na nás tentokrát vymysleli. Úvodní scéna únosu Abigail je celkem povedená a tajně jsem doufal, aby se to poté neslo v podobném duchu. Z ukázky bylo jasné, že to bude také říznuté komedií. Můj vztah k „horrorcomu“ jsem již zmiňoval několikrát a tak k tomu nebudu nic dodávat. Při vtipných scénách jsem se jen lehce pousmál, ale víc jsem se soustředil na samotný děj. To, že se z baletky stane upír, bylo ukázáno již v traileru. Ale v konečném snímku to bylo místy opravdu pěkně akční a dobře natočeno. Dočkáme se krve, dočkáme se mrtvol a i pár (aspoň pro mě) nečekaných zvratů. Je zajímavé, že od začátku jsem vlastně fandil jen titulní Abigail a přál jsem si, aby prostě všechny rozsápala a vysála. Co mi ale přišlo přetažené za vlasy (a co vlastně možná způsobilo bod v hodnocení dolů) byla postava otce Abigail, Kristofa Lazaara. Moment, ale jako ostatní věděli, že tento mafiánský boss je zároveň upír? To mi přišlo takové zvláštní.
Co se týká délky snímku, je úplně adekvátní a tak akorát. Film nemá skoro žádná hluchá místa, i když zpočátku samozřejmě trvá, než začne nějaká ta akce. Pak to ale stojí za to. Člověk od tohoto filmu nemůže čekat nic hlubšího. Je to prostě jen ideální oddechovka, která ale i pěkně zabaví. Jinak se musím přiznat, že balet je pro mě velká neznámá. Nerozumím mu, ale to je tím, že se o něj nezajímám. Ale musím tvůrce pochválit za nápad upíří baletky. Nevybavuji si žádný obdobný hororový snímek, kdy by se někdo takový objevil. Takže to je jasné pozitivum. Abigail není úplně top, ale zároveň jsem si film dost užil.
Mimochodem, jsem jediný komu herec Kevin Durand (postava Petera) strašně připomínal Elona Muska? 😀

Creepshow [1982]

Stačilo málo a dostalo by se to pod průměr. Vím, že Stephen King napsal i několik scénářů. A Creepshow je jeden z nich. Přiznám se, že nejsem příliš velký fanoušek povídkových filmů. Vždy by to mělo mít jedno téma společné (tady v tomto případě byl pojítkem popelník, který se prý objevil ve všech pěti povídkách, ale já jsem si ho všiml jenom v té první). Bohužel musím říct, že jsem od Creepshow čekal víc a dostal jsem poněkud zklamání. První povídka byla vskutku dobrá (ač nefalšované béčko), ale zase druhá, kde se sám King objevil v titulní roli – to byla prostě jedna celá katastrofa. Vím, že Romero Kingovi řekl, ať to hraje podle sebe, ale to amatérské přehrávání bilo do očí a vůbec se mi to nelíbilo. Beztak vím, že právě tahle povídka bude pro někoho nejlepší. To ta moje best je určitě ta následující, třetí v pořadí. Leslie Nielsena znám pouze jen z parodií a komedií a nikdy bych si ho nedovedl představit v nějaké vážné roli. Tady byl opravdu skvělý a jen tím dokázal, že to byl pan Herec. Je slizký, brutální a s ničím se nemaže. Upřímně toto byla opravdu velmi hnusná smrt – když se nemůžete hýbat a jen čekáte, až vás navždy spláchne vlna. Zatímco všechny ostatní povídky měly vždy v sobě nějaký ten humorný a komediální prvek, v této konkrétní opravdu nic k smíchu nebylo. Ale líbila se mi asi úplně nejvíce. Čtvrtá s tajemnou bednou navazovala na stejnou notu jako první. Dle mého byla ale tato o něco slabší než ta úvodní. Ale nebyla špatná. Poslední povídka byla moc fajn a super. Zápletka velmi jednoduchá, ale přesto přesto vůbec nenudila. Moc se mi líbilo zpracování. Všechno bylo jen v jeho v hlavě, ale přesto na konci tomu tak úplně nebylo. Povídka působila zvláštně, ale to se mi na ní právě moc líbilo a užil jsem jsi ji.
Vím, že tímto filmem chtěli pánové King a Romero vzdát hold béčkovým a brakovým sešitovým komiksům a dost možná se jim to podařilo. Bohužel za mě byla nejvíc super jen jedna povídka (plus tedy ve velmi těsném závěsu ta poslední), ale musím snímek hodnotit jako celek. Líbilo se mi celkové propojení s otcem, který synkovi vyhodí ty brakové komiksy, ale pak sám na to doplatí. Jak jsem zmínil v úvodu, povídkové filmy obecně příliš nevyhledávám. Tím neříkám, že to bylo úplně špatné, ale některé věci bych prostě stejně upravil a vylepšil. Proto si myslím, že průměr je ode mě adekvátní hodnocení. Ale zase jsem na jednu stranu rád, že jsem to viděl a mohu si to odškrtnout jako splněné.

13 duchů [2001]

Říká se, že tisíc lidí, tisíc chutí. Jinými slovy – co se líbí jednomu automaticky neznamená, že se to bude líbit druhému. V tomto případě se řadím k té druhé skupině. Všude možně jsem na Thir13en Ghosts četl samou chválu. Jediné, co jsem o snímku věděl, bylo, že se jedná o remake z šedesátých let (konkrétně z roku 1960). Znáte to, když vás všude možně pozitivně na něco lákají a pak jste z toho akorát zklamaní? Tak to se mi přesně stalo. Abych zpočátku jen nehanil, musím pochválit vizuální stránku. Duchové jsou vyobrazeni fakt parádně. A i celkový skleněný dům je pro oko působivý. Dále chválím výběr hlavních herců. Ač jsem příliš nesledoval seriál Můj přitel Monk, jeho představitel Tony Shalhoub je opravdu nepřehlédnutelný. Ale mé největší potěšení bylo zjištění, že další výraznou postavu hraje jeden ze dvou vrahů původního Screamu z roku 1996, tedy Matthew Lillard.
Co mi ale na snímku chybělo byla absence větších krvavých scén, kterých by se dalo určitě využít (vlastně tam gore scény prakticky vůbec nebyly). Jenže problém je, že celkový film je koncipován jako „family friendly“ a tak tam moc násilí být nemohlo, aby byl přístupný i mladším divákům. Však je to taky uděláno minimálně částečně jako komedie. Pokud tam byly nějaké lekačky, tak jsem je buď zaspal nebo je vůbec neregistroval. Já nevím, příběh by mohl být propracovanější. Opravdu to na mě působilo spíše jako fantasy rodinný film s malými prvky hororu. A možná v mých třiceti letech jsem nebyl ta pravá cílová skupina. Jasně, věděl jsem minimálně podle zařazených žánrů k filmu, že to bude hororová komedie – tedy spojení, které jsem nikdy nedokázal spolknout. Ano, najdou se samozřejmě výjimky, kde se mi tyto pro mě zcela protikladné žánry ve společné kombinaci líbily. Takže z této strany by někdo mohl namítnout, proč jsem se na to vlastně díval, když „horrorcom“ ze své podstaty absolutně doborovolně nevyhledávám. Jak jsem uvedl, můžou být v tomto směru výjimky. V tomto případě jsem se prostě a jednoduše ke zhlédnutí nechal „přemluvit“ v podstatě samými pozitivními doporučeními na internetu.
V některých (pro mě spíše nepravděpodobných) situacích může dojít k tomu, že při opětovném druhém zhlédnutí po nějakém čase na film změním názor a hodnocení. Jenže v tomto případě mě již další rewatch prakticky nečeká, protože silně pochybuju, že by to nějak ovlivnilo celkový názor na tento snímek. Pro korektnost nebudu nikomu vyčítat, že toto bude pro danou osobu jako TOP a absolutně nejlepší horor. Je zcela a totálně normální a přirozené, že každý má tu svou hranici „vkusu a líbivosti“ někde jinde. V tomhle opravdu je třeba být tolerantní. Já neumím psát recenze. Proto tu mám místo toho kategorii nazvanou „Zamyšlení“. A to obsahuje jen čistě můj osobní názor a pocit z daného filmu. Občas se mi totiž stalo, že prakticky všemi haněný a sepsutý horor u mě vyvolal naprostý opak.
Je možné, že časem se kouknu i na těch původních 13 Ghosts z roku 1960. Někdy je originál lepší než remake, ale to rozhodně není pravidlo. A vice versa. Toto novější zpracování mě prostě absolutně vůbec nezaujalo. Takže v podstatě opravdu chválím prakticky jen vyobrazení duchů, ale když musím snímek hodnotit celkově i s příběhem, tak to hodnocení rapidně klesá. Pro rodiny asi dobré, ale určitě se z toho dalo vytěžit mnohem více. Za mě tedy zklamání.

Renfield [2023]

Tak to bylo opravdu super! Neříká se nadarmo, že výjimka potvrzuje pravidlo. Jedná se totiž o skvělou hororovou komedii. Kdysi dávno (opravdu to už je hodně let) jsem četl Drákulu od Brama Stokera. Ale rozhodně mám v plánu si to přečíst znovu. Vím, že tam nějaký Renfield vystupoval, který pojídal mouchy a pavouky a díky tomu skončil v blázinci. A tam ho právě našel sám Drákula.
Dost se mi líbil hned úvod snímku, kde byla jaksi reprízovaná scéna z klasického Drákuly ze 30. let studia Universal. Cage tam opravdu vypadá jako Bela Lugosi, příp. Christopher Lee. Už ze samotného traileru bylo jasné, že to opravdu bude pěkná komedie. Renfielda, či spíše jeho představitele Nicholase Houlta, jsem poprvé uviděl naservírovaného ve fenomenálním hororovém Menu. Už i tam mě velmi zaujal a určitě se nad jeho filmografií v budoucnu pozastavím. Tady se Drákulova posluhovače ujal opravdu znamenitě. Ale i Nicolas Cage se svého Drákuly zhostil na jedničku (a konečně se dočkal – prý tento valašský princ byl jeho vysněnou rolí). Vlastně se mi líbilo zapojení mafie do příběhu. A Awkwafinu jsem konečně někde viděl (znal jsem jí pouze jen podle zvláštního jména, resp. pseudonymu). Nejlepší část filmu byla rozhodně první půlka a pak samotný závěr. V Polovině se tempo lehce zpomalilo, ale ani to tak nevadilo. Musím pochválit povedené komediální akční scény (např. jak Renfield jednomu nepříteli utrhl obě ruce, aby jimi mohl následně propíchnout dva další mafiány). Nejedná se o žádnou parodii Drákuly – ten je zobrazen skvěle a Cage mu svým šarmem dodává ještě více. Není to ani žádný remake. Vlastně by se dalo říct, že to je jakési pokračování knihy, i když tam (jestli si dobře vzpomínám) se Drákulu podaří zabít. Je to prostě zasazené do současnosti. S tím jsem ale neměl žádný problém. Celé herecké obsazení je skvělé. Musíte si ale prostě hned ze začátku uvědomit, že film nevznikl kvůli tomu, aby vyloženě děsil nebo se bral vážně – je to prostě zábavná oddechovka. Každý se do Renfielda může vžít a mně byl mimo jiné díky panu Houltovi opravdu velmi sympatický. Film jsem si maximálně užil. A rozhodně musím tvůrce pochválit i za povedené závěrečné titulky. U mnoha filmů to totiž je, že jsou hezky udělané jenom hlavní herci, scénáristé či režisér, aby se to poté změnilo na nudný seznam zainteresovaných techniků, kostymérů, osvětlovačů atd. A zvlášť při návštěvě kina během tohoto jmenného seznamu hodně lidí ze sálu odchází. To rozhodně při mé včerejší projekci neplatilo. Každý seděl na svém místě až do úplného konce. Nebudu přesně popisovat, co tam během těch závěrečných titulků bylo, ale můžu říct, že se o žádnou nudu nejedná. A byla by škoda, kdyby to někdo vynechal.

Little Monsters [2019]

Na úvod dá se říct skoro tradičně zopakuji dvě věci, které jsem už určitě nesčetněkrát uváděl. Spojení komedie a hororu se mi víceméně z principu příčí, protože každý žánr je zcela odlišný. A další již známá věc je, že jedny z mých nejoblíbenějších hororových monster jsou právě zombie. Naštěstí (pro mě) se sem tam povede a hororovou komedii si užiju. V tomto případě to určitě platí a to nejen přítomností nemrtvých. Krásnou Lupitu Nyong’o zbožňuji mimo jiné kvůli jedinečnému jménu. Shodou okolností ve stejném roce 2019, kdy vyšel snímek Little Mosters, měl premiéru i horor Jordana Peelea – Us. V obou tedy měla hlavní roli zmíněná Lupita a v obou mě svým výkonem okouzlila. Bylo příjemné ze závěrečných titulků zjistit, že ve filmu na ukulele opravdu hraje ona. Horory s dětmi sice také příliš nevyhledávám, ale tady to bylo povedené. Kamarádi a učitelka z mateřské školky jedou na školní výlet do zábavného rezortu. Jenže brzy zjistí, že na ně příliš zábavy nečeká. Zajímavá pro mě byla i úvodní dlouhá hádka partnerů, i když jsem se trochu bál, že to bude prostě jen komedie a z hororu minimum. Ale já se příjemně bavil. Postava Teddyho McGiggleho mi zbytečná nepřišla, protože ve filmu má svůj podíl a o to víc, když se dozvíme o jeho pravém charakteru. A i přes dobrý výkon Davida v podání Alexandera Englanda si Lupita Nyong’o a její slečna Caroline celý film takřka krade pro sebe. Takovou učitelku by rozhodně chtěl mít každý. A zavěrečné vyvrcholení s vlivem hudby na zombie mě možná trošičku zaskočilo, ale zase to tak nějak spadalo do celého konceptu tohoto snímku. Jsem opravdu rád, že po delší době jsem nějakému hororu mohl s klidným svědomím dát plné hodnocení. Celou dobu jsem se bavil, zombie jsou povedení, pobavily mě některé hlášky (A jsou to pomalý nebo rychlý zombie? – Pomalý. – Díky bohu, že aspoň pomalý). Hororové komedie bych asi jen tak někomu nedoporučil, ale tady to klidně udělám. Pokud máte rádi zombie a naladíte se na stejnou vlnu snímku, tento film si určitě užijete. Já byl spokojený naprosto.