Noční můra [2023]

Spánková paralýza. Stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Osoba si uvědomuje, že se nachází ve stavu mezi bděním a spánkem, ale má pocit, že je připoutána k posteli. Velmi často dochází k halucinacím a pocitům strachu, které mohou končit až silnou úzkostí.“ (tolik poctivě ukradeno z Wikipedie 🙂 ).
Spánková paralýza mě vždycky nějakým způsobem přitahovala, ale zároveň také děsila. Pocit, že se nemůžu hýbat (nepočítám nějakou náhlou křeč) nebo i jen představa toho není určitě něco, co bych vyhledával. Ale je to fascinující. Naštěstí jsem poruchami spánku nikdy netrpěl. Ale známým faktem je, že při spánkové paralýze můžeme vidět temné bytosti a podobně. A vědomí, že tomu nemůžeme utéct, no…
Mám rád klasické horory, kde jsou monstra, duchové, upíři, zombie a hodně krve. Těch se opravdu nemůžu nabažit. Zároveň se mi ale líbí i také ty, kde zdánlivě nic nadpřirozeného není, kdy je to takové na hraně a spíše to záleží na divákovi samotném, jak si to přebere a jak moc je to pro něj děsivé. Teď se nebavím o hororech, které jsou na na hraně thriller/horor. Myslím tím ty, které se klidně můžou stát komukoliv z nás v realitě.

Marerittet, jak se snímek v norském originálu jmenuje, nepřináší vlastně vůbec žádná monstra. Mladý pár si koupí byt, ale po přestěhování začne Mona trpět poruchami spánku. A zjistí, že záchranou jí může být jen lucidní snění – totiž zjednodušeně ovládání snů. Už jsem to v nějakém zamyšlení určitě zmiňoval, ale jedním pro mě z nejděsivějších aspektů hororu je, když se to zlo nějakým způsobem uchytí na blízké v rodině, protože to hlavní hrdiny logicky trochu oslabuje a v některých případech jim to nedovoluje na ně útočit a tím pádem zneškodnit démony (a jiné) uvnitř.
Od začátku film pěkně postupně pluje a při jeho sledování jsem vlastně asi nikde nenašel hluché místo. Musíte se prostě popasovat s tím, že tam de facto nejsou žádné jumpscary a podobně. Místo toho film sází na realitu. Spánková paralýza je vědecky prozkoumaná a probádaná (i když asi ne zcela). A na mě tento norský horor působil místy jako takový „dokument“. Hororové prvky tam jsou, ale stejně částečně vycházejí z reality.
Severské filmy jsou obecně známé svou syrovostí a temnotou. V tomto případě to ale neplatí, i když vím, že pro některé slabší jedince to mohlo být děsivé až až. Přesto jsem tomu absolutně bez váhání dal plné hodnocení. Proč? Možná proto, že je to dost reálné (samozřejmě je tam dost věcí nadnesených, co pochází jen z hlavy scénáristů). Přesto jsem byl velmi spokojený. Jedním z důvodů (i když ne hlavní) také byl fakt, že přeci jen norské horory se k nám zas tak často nedostávají.
A taková zajímavost, resp. dvě. Tentokrát jsem nebyl na premiéře, ale až o den později v pátek. A překvapila mě obsazenost sálu (pravda, byl to asi jeden z nejmenších, co tam mají). Ale lidí bylo hodně. Další zajímavost se týká samotnému uvedení snímku. v závěrečných titulcích (a na filmových databázích) je uveden rok 2022. Pravděpodobně to bylo kvůli nějakému festivalu, protože v „rodném“ Norsku byl film uveden až cca v půli února 2023.
Je sice nepravděpodobné, že bych se na film podíval ještě jednou, nicméně z plnohodnotného hodnocení nic ubírat nebudu.