Šťastné a krvavé [2023]

Taková rodinná komedie s lehce hororovými prvky. Věděl jsem do čeho jdu, i když jsem tajně doufal, že by to místy mohlo být brutálnější a krvavější. Škoda nevyužitého potenciálu. Český název je schválně takový chytlavý, protože doslovný překlad – Něco je ve stodole – by upřímně třeba mě vůbec nezaujal. Názvy cizích děl se obecně musí přizpůsobit danému jazyku a publiku. Protože doslovný překlad ve velké většině případů prostě nefunguje.
Každoročně před Vánoci již několik let zveřejňuji několik tipů na horory, které se buďto odehrávají přímo o Vánocích nebo prostě jen v zimě. Tento snímek tam pochopitelně přidám taky a to hlavně z toho důvodu, že byl natočen letos. Synopse i trailer vypadaly skvěle a tak to přeci musela být paráda, že jo? No, ne tak docela. Místy jsem se v hlavě v hodnocení ubíral lehce nad průměr, ale nakonec to u toho čistého středu zůstalo. Nedávno jsem v nějakém zamyšlení zmiňoval přístupnost. Mnoho filmů tak trpí, protože se pak tvůrci musí krotit, omezovat a některé scény kompletně sestříhat a vyhodit. A to je fakt škoda. Ono taky záleží, jak k tomu ten daný režisér přistoupí. Když chce udělat fakt brutální řež a krvák (jako například letos Thanksgiving či Evil Dead: Rise), je jasné, že přístupnost musí omezit. Vím, že horory by neměly být pro děti. Ale na druhou stranu se mi nelíbí, když vidím skvělý trailer na horor a když se pak podívám na přístupnost, je tam od dvanácti let. Z mé zkušenosti, když už mám hororů doslova nakoukány stovky, vím, že to prostě bude ochuzené o detaily, mnoho krve se tam taky nedočkáme a všechny vraždy (nebo minimálně absolutní většina) se odehrají mimo kameru. Možná si tvůrci takovýchto mladších diváků přístupných filmů myslí, že tím vydělají více, protože na ten snímek půjde právě třeba celá rodina. Neříkám, že všechny takto nastavené a sestříhané horory jsou špatné. Však horor není jen o krvi a jumpscarech. Ale mnohdy je takového omezení prostě škoda.

Takže Šťastné a krvavé považuji za takovou rodinnou komedii lehce otřenou hororem. Hned úvodní scéna s losem napověděla, že z větší části to bude komedie. Samozřejmě potkat takové mohutné zvíře v reálu asi není nic příjemného, ale tady to bylo samozřejmě udělané s nadsázkou. Bylo zajímavé, jak si tvůrci udělali legraci ze stereotypů Američanů (naivní až hloupí, narážky na střílení a nošení zbraní) a Norů (chlastání alkoholu). Tady dávalo smysl, že mnoho (v podstatě všichni) obyvatelé ospalého norského městečka nově přistěhované rodince rozuměli. Všeobecně se ví, že právě severské národy se hodně učí anglicky už od mala a tak není pro ně větší problém domluvit se.
Líbil se mi vzhled jednotlivých „BarnElfů“. Všichni byli podobní a přeci jenom každý úplně jiný. Jen je škoda, že se na ně poměrně dlouho čeká (když nepočítám toho jednoho „zrádce“ ze začátku). Ke konci to tam slušně rozjedou, ale mohlo to být aspoň nějak trochu už i v první půlce filmu. Velké zklamání byla scéna s rampouchem, která mohla být úplně skvělá – je zajímavé, že padající rampouch by dvanáctiletým dětem vadil, ale když se pak v další scéně ukáže už zaražený skrz pusu, to už problém není. Ale o to víc mě pozitivně překvapilo přejetí místní šerifky skútrem. To byla v podstatě nejvíc krvavá scéna z celého snímku. Což je zatraceně škoda. A to jsem se právě divil, že konkrétně tato scéna tvůrcům prošla. Musím dát za pravdu několika komentářům na československé databázi, že jim řádění skřítků připomínalo legendární Gremliny. Jen si nejsem jistý jednou věcí. Když BarnElfové popíjejí alkohol, zdá se, že by poslouchali nahlas hudbu. Tím by ale samozřejmě porušili jedno ze svých pravidel. I když vlastně ne. Teprve teď, když jsem to napsal, ta hudba nahlas svým způsobem smysl dávala. Díky tomu se ještě více dokáží rozzuřit.
Víceméně celou dobu při sledování jsem byl přesvědčený, že snímku udělím nadprůměrné hodnocení. Samozřejmě to na TOPku nemělo, ale i tak jsem si myslel, že by se to nad ten průměr dostalo. Nakonec se tomu nestalo. Proč? Již jsem zmiňoval přístupnost. Dále na můj vkus hodně komediálních prvků a scén (možná tak při jedné, dvou jsem se lehce pousmál). Málo krve, málo brutality. A hlavně, že to všichni ti hlavní na konci přežili. Nojo, ale to by jinak nemohlo být přístupné dvanáctiletým. Takže, abych to shrnul. Tím, že si snímek nakonec vysloužil z mé strany úplně čistý průměr, to neznamená, že by se jednalo o špatný film. Některé scény jsou i povedené a skřítci se opravdu povedli. Jenomže pak jsem si vzpomněl na loňský rok, kdy byla takhle před vánoci v kině Šílená noc. Ta sice byla také dost říznutá komedií, ale tam aspoň bylo mnoho akcí a brutálnějších scén. A když jsem si ty dva snímky poté srovnal v hlavě, nebylo by fér, kdyby si oba snímky odnesly totožné hodnocení. Ani jeden ze zmíněných filmů nedosáhl toho nejvyššího ohodnocení, ale ani jsem to prostě nemohl srovnávat. Na letošním filmu s BarnElfy se mi nejvíc líbí český název, který určitě zaujme a je skvělý. Ale jak říkám, víceméně jsem tušil, do čeho jdu a tak úplně zklamaný nejsem. Rozhodně by to mohlo být lepší. Na jedno zhlédnutí to je ale úplně v pohodě.

Noční můra [2023]

Spánková paralýza. Stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Osoba si uvědomuje, že se nachází ve stavu mezi bděním a spánkem, ale má pocit, že je připoutána k posteli. Velmi často dochází k halucinacím a pocitům strachu, které mohou končit až silnou úzkostí.“ (tolik poctivě ukradeno z Wikipedie 🙂 ).
Spánková paralýza mě vždycky nějakým způsobem přitahovala, ale zároveň také děsila. Pocit, že se nemůžu hýbat (nepočítám nějakou náhlou křeč) nebo i jen představa toho není určitě něco, co bych vyhledával. Ale je to fascinující. Naštěstí jsem poruchami spánku nikdy netrpěl. Ale známým faktem je, že při spánkové paralýze můžeme vidět temné bytosti a podobně. A vědomí, že tomu nemůžeme utéct, no…
Mám rád klasické horory, kde jsou monstra, duchové, upíři, zombie a hodně krve. Těch se opravdu nemůžu nabažit. Zároveň se mi ale líbí i také ty, kde zdánlivě nic nadpřirozeného není, kdy je to takové na hraně a spíše to záleží na divákovi samotném, jak si to přebere a jak moc je to pro něj děsivé. Teď se nebavím o hororech, které jsou na na hraně thriller/horor. Myslím tím ty, které se klidně můžou stát komukoliv z nás v realitě.

Marerittet, jak se snímek v norském originálu jmenuje, nepřináší vlastně vůbec žádná monstra. Mladý pár si koupí byt, ale po přestěhování začne Mona trpět poruchami spánku. A zjistí, že záchranou jí může být jen lucidní snění – totiž zjednodušeně ovládání snů. Už jsem to v nějakém zamyšlení určitě zmiňoval, ale jedním pro mě z nejděsivějších aspektů hororu je, když se to zlo nějakým způsobem uchytí na blízké v rodině, protože to hlavní hrdiny logicky trochu oslabuje a v některých případech jim to nedovoluje na ně útočit a tím pádem zneškodnit démony (a jiné) uvnitř.
Od začátku film pěkně postupně pluje a při jeho sledování jsem vlastně asi nikde nenašel hluché místo. Musíte se prostě popasovat s tím, že tam de facto nejsou žádné jumpscary a podobně. Místo toho film sází na realitu. Spánková paralýza je vědecky prozkoumaná a probádaná (i když asi ne zcela). A na mě tento norský horor působil místy jako takový „dokument“. Hororové prvky tam jsou, ale stejně částečně vycházejí z reality.
Severské filmy jsou obecně známé svou syrovostí a temnotou. V tomto případě to ale neplatí, i když vím, že pro některé slabší jedince to mohlo být děsivé až až. Přesto jsem tomu absolutně bez váhání dal plné hodnocení. Proč? Možná proto, že je to dost reálné (samozřejmě je tam dost věcí nadnesených, co pochází jen z hlavy scénáristů). Přesto jsem byl velmi spokojený. Jedním z důvodů (i když ne hlavní) také byl fakt, že přeci jen norské horory se k nám zas tak často nedostávají.
A taková zajímavost, resp. dvě. Tentokrát jsem nebyl na premiéře, ale až o den později v pátek. A překvapila mě obsazenost sálu (pravda, byl to asi jeden z nejmenších, co tam mají). Ale lidí bylo hodně. Další zajímavost se týká samotnému uvedení snímku. v závěrečných titulcích (a na filmových databázích) je uveden rok 2022. Pravděpodobně to bylo kvůli nějakému festivalu, protože v „rodném“ Norsku byl film uveden až cca v půli února 2023.
Je sice nepravděpodobné, že bych se na film podíval ještě jednou, nicméně z plnohodnotného hodnocení nic ubírat nebudu.