Měsíc: Červen 2023

Noční můra [2023]

„Spánková paralýza. Stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Osoba si uvědomuje, že se nachází ve stavu mezi bděním a spánkem, ale má pocit, že je připoutána k posteli. Velmi často dochází k halucinacím a pocitům strachu, které mohou končit až silnou úzkostí.“ (tolik poctivě ukradeno z Wikipedie 🙂 ).
Spánková paralýza mě vždycky nějakým způsobem přitahovala, ale zároveň také děsila. Pocit, že se nemůžu hýbat (nepočítám nějakou náhlou křeč) nebo i jen představa toho není určitě něco, co bych vyhledával. Ale je to fascinující. Naštěstí jsem poruchami spánku nikdy netrpěl. Ale známým faktem je, že při spánkové paralýze můžeme vidět temné bytosti a podobně. A vědomí, že tomu nemůžeme utéct, no…
Mám rád klasické horory, kde jsou monstra, duchové, upíři, zombie a hodně krve. Těch se opravdu nemůžu nabažit. Zároveň se mi ale líbí i také ty, kde zdánlivě nic nadpřirozeného není, kdy je to takové na hraně a spíše to záleží na divákovi samotném, jak si to přebere a jak moc je to pro něj děsivé. Teď se nebavím o hororech, které jsou na na hraně thriller/horor. Myslím tím ty, které se klidně můžou stát komukoliv z nás v realitě.

Marerittet, jak se snímek v norském originálu jmenuje, nepřináší vlastně vůbec žádná monstra. Mladý pár si koupí byt, ale po přestěhování začne Mona trpět poruchami spánku. A zjistí, že záchranou jí může být jen lucidní snění – totiž zjednodušeně ovládání snů. Už jsem to v nějakém zamyšlení určitě zmiňoval, ale jedním pro mě z nejděsivějších aspektů hororu je, když se to zlo nějakým způsobem uchytí na blízké v rodině, protože to hlavní hrdiny logicky trochu oslabuje a v některých případech jim to nedovoluje na ně útočit a tím pádem zneškodnit démony (a jiné) uvnitř.
Od začátku film pěkně postupně pluje a při jeho sledování jsem vlastně asi nikde nenašel hluché místo. Musíte se prostě popasovat s tím, že tam de facto nejsou žádné jumpscary a podobně. Místo toho film sází na realitu. Spánková paralýza je vědecky prozkoumaná a probádaná (i když asi ne zcela). A na mě tento norský horor působil místy jako takový „dokument“. Hororové prvky tam jsou, ale stejně částečně vycházejí z reality.
Severské filmy jsou obecně známé svou syrovostí a temnotou. V tomto případě to ale neplatí, i když vím, že pro některé slabší jedince to mohlo být děsivé až až. Přesto jsem tomu absolutně bez váhání dal plné hodnocení. Proč? Možná proto, že je to dost reálné (samozřejmě je tam dost věcí nadnesených, co pochází jen z hlavy scénáristů). Přesto jsem byl velmi spokojený. Jedním z důvodů (i když ne hlavní) také byl fakt, že přeci jen norské horory se k nám zas tak často nedostávají.
A taková zajímavost, resp. dvě. Tentokrát jsem nebyl na premiéře, ale až o den později v pátek. A překvapila mě obsazenost sálu (pravda, byl to asi jeden z nejmenších, co tam mají). Ale lidí bylo hodně. Další zajímavost se týká samotnému uvedení snímku. v závěrečných titulcích (a na filmových databázích) je uveden rok 2022. Pravděpodobně to bylo kvůli nějakému festivalu, protože v „rodném“ Norsku byl film uveden až cca v půli února 2023.
Je sice nepravděpodobné, že bych se na film podíval ještě jednou, nicméně z plnohodnotného hodnocení nic ubírat nebudu.

Annabelle 3 [2019]

S Annabelle to mám jako na houpačce. První díl z roku 2014 byla pro mě úplná katastrofa. Vůbec mě to nebavilo, neodsýpalo to a každou chvíli jsem se díval na hodinky, kdy bude konec. O tři roky později bylo oznámeno pokračování, i když se vlastně jednalo o prequel. Pravděpodobně bych to nechal být. Ale moje přítelkyně, která by se na horor sama nikdy nedívala, chtěla jít na něco do kina a vybrala právě Annabelle 2: Zrození zla (je zajímavé, že když už jde se mnou do kina, tak prakticky vždy vybere horor 😀 ). Já jsem pochopitelně souhlasil, i když se mi příliš nechtělo, vzhledem k mým převažujících negativních pocitů z prvního dílu. A výsledek? Naprostá a totální spokojenost. Nebylo to poprvé, kdy jsem pocítil sílu kina. Mám na mysli, že jsem zvyklý chodit na čtvrteční premiéry (ovšem pouze a jen na horory). A ať je ve výsledku film jakkoliv natočený či napsaný, vždy si ode mě odnáší bonusový bod už jen za to, že jsem ho viděl v kině. Protože ta atmosféra v sále má prostě taky co do sebe. A je to rozhodně jiné, než když se na film kouknu doma na notebooku či tabletu. Ale abych to nesváděl jen na kino, dvojka Annabelle je povedená, má dobré lekačky a vůbec samostatný děj. Opravdu se mi ten film líbil.

V úvodu jsem mluvil o houpačce. A přesně to dopadlo i s třetím pokračováním prokleté panenky, v originálu nazvaném Annabelle Comes Home. Na pomyslné křivce je první film ve velkém mínusu pod čarou, poté prudký vzestup a následně zase pokles, i když ne v naprosto totožné rovině jako první snímek (ale není od něj daleko). Já nevím, občas (nebo možná spíš většinou) mi přijde, že natahování jednoho filmu do víc sérií je naprosto zbytečné a tvůrcům jde převážně jen o zisk, byť třeba samotná kvalita upadá. James Wan je špičkový hororový tvůrce, scénárista a producent v jedné osobě a jeho duchařské filmy jako Insidious či The Conjuring jsou divácky velmi dobře hodnocené, protože James dovede divákům zprostředkovat mrazivou atmosféru, zajímavé postavy a skvělý děj. No a ostatní tvůrci na něj a jeho úspěch pochopitelně chtějí navázat. Již teď existuje celé univerzum Conjuringu. Mám rád různé záhady a tajemno. Ed a Lorraine Warrenovi bezpochyby patřili mezi nejslavnější lovce paranormálních jevů. A i když především na duchy ve skutečnosti nevěřím, filmové zpracování případů zmíněné slavné dvojice mě víceméně vždycky bavilo.

Ale právě na tom stálo i to, že manželé Warrenovi byli součástí celého děje. Ale to bohužel ve třetí Annabelle nebylo. Byli tam jen ze začátku a pak prostě kamsi odjeli (pravděpodobně za dalším případem nebo nevím, to jsem totiž nějak vůbec nepochytil). Nevím jestli se o tom nějak zmiňovaly i jiné filmy, ale osobně až tady jsem se dozvěděl, že Warrenovi měli dceru. Vím, že především v USA je velmi populární babysitting. Proto si kdykoliv kamkoliv můžete odjet a starost o ratolesti a celou domácnost dáte do rukou chůvy. Klidně i přes noc…
Nebudu teď dopodrobna popisovat děj. Ale musím říct, že to bylo zase jedno velké zklamání. Byl to takový mišmaš. Tím, že ve filmu byly tři hlavnější postavy, tvůrci se rozhodli, že tam dají co nejvíc monster a duchů, co je budou jednotlivě honit – které Daniela vypustila, když se dotýkala různých předmětů v uzavřeném pokoji s artefakty manželů Warrenových. Ale právě takové kvantum posedlých věcí nebylo z mé strany dobrým tahem, protože pak jsem se tam začal v ději trochu ztrácet. Navíc prakticky všechny lekačky byly takové předvídatelné, že pak vlastně ani nefungovaly.
Ve finále to bylo o malý chlup lepší než první film s Annabelle z roku 2014. Ale opravdu to žádná sláva nebyla. Dokonce se to u mě na pomyslný průměr nedostalo. Já nevím, celé mi to přišlo takové nezajímavé a nezáživné. Nebyla to vyloženě katastrofa, ale teď si jen odškrtnu, že jsem ten film viděl a víc ho řešit nebudu.

Bude Annabelle 4? No, asi to nebude můj must-watch film. Ale kdo ví. Potřetí se vracím k úvodní houpačce. Když tento třetí přírůstek nic moc nebyl, může to znamenat, že se případné následující pokračování vyhoupne vzhůru mezi mé TOP filmy?

Kostlivec [2023]

Jakmile se dozvím, že se chystá adaptace nějakého díla Stephena Kinga, jsem v pozoru a nemůžu se dočkat. Obecně vzato se mi filmy založené na jeho románech či povídkách líbí. Ano, něco je třeba lepší a něco horší. Ale pana Kinga jsem si prostě zamiloval a dokonce se mi líbil jeho jediný, první a zároveň poslední režijní debut Maximum Overdrive, který on sám nenávidí. Jedním z dominant Kingových knih je jeho perfektní vykreslení postav a budování atmosféry. Především ho obdivuji za jeho mnohasetstránkové romány, které i přes svou délku čtenáře udržují v napětí a díky dobrému popisu si to všechno dokážeme skvěle představit. Trošku jinou kapitolou jsou povídky. Ano, přiznám se, že díky panu Kingovi jsem vlastně začal s psaním povídek i já, i když pochopitelně nikdy nebudu tak aktivní jako on, abych se tím mohl někdy živit… 🙂 Povídky jsou možná těžší v tom, že rozsah je samozřejmě mnohem kratší a nemůžete děj příliš do hloubky rozvinout. I když pan King je králem i v tomhle. Ano, musím se přiznat, že ne úplně všechny jeho povídky jsou TOP. Ale ty vynikající přesto převažují. Zdaleka jsem nečetl všechny sbírky povídek. Ale třeba konkrétně Noční směna je dost povedená.

A právě z této sbírky pochází povídka Kostlivec. Při čtení jsem tomu asi moc nevěnoval pozornost, ale teď když nad tím přemýšlím, nevím, proč se to do češtiny přeložilo právě takto. Myslím si, že lepší by bylo třeba Bubák či možná trochu obecněji Strašidlo. Ale třeba boogeyman je i přezdívka pro Michaela Myerse. Nicméně se musím přiznat, že z povídky jsem si absolutně nic nepamatoval. Do knihovny jsem to měl daleko, ale přece jen žijeme v elektronické době, kde na internetu najdeme vše. Proto nebyl problém si tu krátkou povídku vyhledat a znovu si ji přečíst, a to dokonce v originále. Obsahově je to jen asi tak na jedenáct stránek a i když se to zdá jakoby příliš jednoduché, zejména konec je opravdu mrazivý. Filmová adaptace se o povídku opírá jen okrajově a vlastně si tvoří svůj vlastní příběh. Bavilo mě, že boogeymana jsme si dlouhou dobu mohli jenom představovat. Je to prostě cosi, co žije v temnotě, ale vlastně to ani nemůžeme pojmenovat či popsat. Něco, co se pase na našem strachu. Něco, co vidí zejména jen malé děti. A zfilmovat něco takového, kde to něco do víc jak půlky filmu není vidět, to chtělo taky odvahu od režiséra. Původní povídkou to bylo opravdu spíše jenom lehce inspirováno. Ale co jsem někde četl, tak i samotnému Kingovi se film líbil. Ono to je taky takový marketingový tah na nalákání diváků, když na plakát uvedete, že je to „z mysli Stephena Kinga“. Někdo by řekl, že roztáhnout kratičkou povídku na hodinu a půl dlouhý film je úplný nesmysl a že tvůrci chtějí jen zužitkovat spisovatelovo slavné jméno. Možná to tak je, ale přesto jsem ze snímku cítil, že tak by to klidně mohl napsat i sám King, kdyby se rozhodl prodloužit povídku na novelu. A jak už jsem zmínil, byl dobrý tah od režiséra, že titulní monstrum jsme poprvé viděli dlouho po začátku snímku. Finální vzhled je totiž opravdu velmi působivý a my jsme si ho mohli jen porovnat s tím, co jsme si předtím jen představovali v hlavě. Filmu jsem nakonec nedal úplně plné hodnocení. Teď již nedokážu říct proč. Jedním z mým zlozvyků je psaní těchto zamyšlení týden a více později od zhlédnutí. Film měl dobrou atmosféru. A nejděsivější byl fakt, že boogeyman dokázal hlasově imitovat naše blízké, aby nás snadněji vylákal. Jen konec mě možná trošku zklamal, protože si tvůrci nechali zadní vrátka, pro případné pokračování (podle celosvětových výdělků). Ale podle mě by byl sequel zcela zbytečný a bylo by to jen natahování vcelku povedeného filmu. Určitě jsem z kina neodcházel zklamaný, i když v něčem by to mohlo i být lepší. O hercích nemůžu v podstatě říct nic negativního, když nepočítám, že jako takřka u všech nových hororů jsem nikoho z nich neznal. Každý se na svou roli hodil. A určitě musím pochválit CGI tým za dokonalé zpracování boogeymana. A do chvíle, než se ukáže v celé své kráse, je děj plný napětí. Takže ve výsledku mi vlastně ani nevadilo, že původní povídkou to je vlastně jen inspirováno a tvůrci si ji prodloužili po svém. Už teď se těším na další filmovou adaptaci nějakého dalšího Kingova díla.

Jack staví dům [2018]

Lars von Trier. Pro mě absolutně neznámý režisér, kterého znám jen podle jména. Ale pochopil jsem, že by to svým způsobem mohl být vlastně „brácha“ Davida Lynche. Oba totiž točí takové jakési „filmy náročného diváka“. Samozřejmě ne každému to vyhovuje (já mám třeba s Lynchem problém dosud, i když některá jeho díla jsou i z mého pohledu lepší a pochopitelnější). Nicméně tento konkrétní film jsem měl v hledáčku už dlouho. A určitě tomu nedám stoprocentní hodnocení. Musíte se přizpůsobit tomu, že je to vyprávěno z pohledu sériového vraha. To je samozřejmě zajímavá myšlenka. Nemůžu říct, že by mi to přímo vadilo, ale zpočátku pro mě bylo trošku zvláštní rozdělení filmu na asi pět kapitol, tzv. incidentů. Ale zase to mělo výhodu, že ty jednotlivé dílky postupně tvořily celek. Každý incident představoval jiný časový úsek. Pro mě byla nejzajímavější asi třetí část, kdy Jack má díky vousům totálně změněnou image a – co mě překvapilo nejvíc – dokonce i rodinu (kterou tedy stejně obětuje). Nikdy jsem ve filmu neviděl vraha (jako bych ho někdy viděl v reálu, haha), který by měl obsesi dokonale uklízet místo svého činu. A to i za cenu, že by se nechal přitom chytit.
Škoda jen, že některé scény mohly být více brutální. Nějakou dobu jsem přemýšlel pouze o průměru, ale nakonec se to dostalo lehce přes. Je to takový těžší film a určitě ne pro každého. Navíc zde je hrdina vrah. Musím ale pochválit casting, protože Matt Dillon se na roli slizkého Jacka hodí dokonale. Sám bych měl problém ho po tomto výkonu obsadit třeba do komedie. Konec snímku s peklem byl možná přeci jen trochu přehnaný, ale na druhou stranu to tam tak nějak logicky patřilo. The House that Jack Built není dokonalý film. A rozhodně mě už jeho „znovuzhlédnutí“ neláká. Neměl jsem problém s tím, že hlavní hrdinou příběhu je vrah. Spíš to na mě místy bylo až moc filozofické. Vím, že v názvu zmíněný dům měla být nějaká metafora čehosi, ale to už jsem moc nepobíral. Na konci filmu jsem přemýšlel – co by se stalo, kdyby Jack úspěšně přešel peklem a znovu a znovu začal vraždit? Režisér jasně ukázal, že když je někdo zlý člověk, čeká ho v pekle to nejhorší.
Opět se musím přiznat, že s tímto zamyšlením jsem zase nějaký čas otálel, protože jsem potřeboval chvíli na vstřebání dojmů. Pokud bych nad snímkem ještě dále přemýšlel, možná by se moje hodnocení změnilo (spíše tedy snížilo). Takže mé jediné větší výtky jsou k menší brutalitě při vraždách a že je to opět film, u kterého je nutné myslet s čistou hlavou. Nejsem schopen ho komukoliv doporučit, protože to je individuální na každém, jak snímek přijme. Nepochybuji, že bude mít své skalní fanoušky, který na něj nedají dopustit. U mě rozhodně platí, že jednou a dost.