Rubrika: Zamyšlení

Until Dawn [2025]

Happy Death Day. To je první film, který mi vytane na mysl, když se řekne časová smyčka. A ačkoli Všechno nejhorší bylo i dle propagace spíše komedie, v případě Until Dawn je to opačný případ. U podobně tématických snímků je pro tvůrce pochopitelně velkou výzvou, aby se smyčky často neopakovaly, protože by to pak těžko utáhlo celý film. Byl jsem rád, že jsem si o tomto snímku nic dopředu nezjišťoval. A taktéž jsem rád, že jsem dosud nehrál videoherní předlohu (ačkoli ji už mám pěkně dlouhou dobu nainstalovanou). Z nejbližších osobních zdrojů jsem se totiž dozvěděl, že to s hrou má jen pramálo společného. Já ale naštěstí hodnotím film jako celek a z této stránky za mě obstál na výbornou. Bylo super, že po nepříliš dlouhém (nezbytném) úvodu se hned začalo něco být. Postupem času se snímek stal stále akčnější a měl i pár povedených lekaček. Monstra jsou zpracovány velmi kvalitně. Jak už to tak bývá u snímků, kde se vyskytuje nějaká parta, většina z postav není příliš zapamatovatelná, tedy až na hlavní hrdinku, která je sympatická. Za mě je toto horor, jak má být. Má to dobrý příběh, monstra, hudbu, kameru a záporáka. Z kina jsem odcházel velmi nadšený. V nejbližší době se chystám i na již zmíněnou původní počítačovou hru a tak případně budu moci porovnat, jak moc je film odlišný. Určitě ale své hodnocené měnit nebudu. Mě ten snímek totiž velmi bavil. Film měl premiéru koncem dubna a od začátku roku 2025 to byl teprve druhý snímek s mým stoprocentním hodnocením (po skvělém Vlčím muži z ledna). Opravdu to mělo vše, co by dobrý horor mohl mít. Jsem přesvědčen, že kdybych tento film neviděl v kině ale doma, nic by to na mém pohledu nezměnilo. A samozřejmě o trochu více by se mé hodnocení navýšilo (což už bohužel stejně není možné), kdyby se jednalo o originální dílo a ne „jen“ o videoherní adaptaci. Můj další zářez mezi TOPy roku 2025 byl jednoznačný a stoprocentně si to zasloužil.

Vlčí muž [2025]

Velmi příjemný filmový zážitek, při kterém mi dost pomohla má pověstná síla kina. Musím říct, že mám Leigh Whannella rád. Samozřejmě mě nejdříve zaujal sérií Saw a následně pak i Insidious. A v roce 2020 se rozhodl, že začne zpracovávat hororové klasiky ze 30. a 40. letech od studia Universal. Vše ovšem zasazené do současnosti. Nejprve si vybral Neviditelného, který byl velmi dobrý a lehce nadprůměrný, ale úplného TOPu u mě nedosáhl. No a o pět let později si napsal scénář (spolu s Corbettem Tuckem) a režíroval remake další klasiky z roku 1941. Přiznám se, že ačkoliv se považuji za velkého hororového nadšence, dosud jsem včechny klasické horory studia Universal vlastně neviděl (jedině tak Draculu s Belou Lugosim a pak oba Frankensteiny s Borisem Karloffem). Takže v tomto případě nemůžu porovnávat s originálem. Hned ze začátku ale řeknu, že jsem byl ze snímku opravdu velmi nadšený. Ano, musíte si prostě zvyknout na to (zvlášť pokud znáte původní film), že vše je to pojaté moderně. Ale všechno tak nějak do sebe krásně hezky zapadalo a dávalo smysl. Osobně jsem žádná hluchá místa nenašel a scénář dobře drží pohromadě. Obecně musím říct, že vlkodlaky jsem nikdy nijak zvlášť nevyhledával. Ano, jsou to klasická monstra a k hororu patří, ale nikdy se nestali mou srdcovkou. Za nejlepší transformaci člověka ve vlkodlaka určitě považuji tu v An American Werewolf in London z roku 1981 (samotný snímek za nic nestojí, ale tato scéna mi dobře utkvěla v paměti). A tady se určitě musím kouknout i na původní The Wolf Man od Universalu. Tady byly dobře znázorněny lykantropické příznaky. Film končí dobře, vlkodlak je poražen a umírá. Myslím si, že je jedině dobře, když se některé kultovní klasiky předělávají pro moderního diváka. Diváci se samozřejmě mění a když se na více jak osmdesát let starý film podívají dneska, přijde jim to minimálně úsměvné (a nemluvím jen o efektech). Důležité ale je, aby si tvůrci moderního zpracování něco vzali z originálu (byť se to převede do současného světa). Jak jsem znímil, tady mi možná s hodnocením trochu vypomohl kinosál s velkým plátnem. Ale určitě ho s klidným svědomím můžu přiřadit k letošním TOPům.

Dlouhý pochod [2025]

Netajím se svou absolutní láskou k úžasnému Stephnenu Kingovi, potažmo k jeho alter egu Richardu Bachmanovi. Možná trochu paradoxem je, že knihu, kterou jsem četl nejvíckrát, je právě od Bachmana. The Long Walk jsem určitě četl minimálně třikrát. Ačkoli se svým rozsahem jedná spíše o kratší novelu, King svým skvělým vypravěčským stylem dokáže čtenáře přímo vtáhnout do děje. Přijde vám, jako byste kráčeli po boku té stovky mladistvých chlapců, kteří se do této drsné soutěže přihlásili dobrovolně. Svým způsobem se jedná o parafrázi či metaforu jedné z největších válek americké historie – totiž té ve Vietnamu. Je to dystopická verze Ameriky.
Už pár let se objevovaly zkazky o tom, že režírovat tuto adaptaci se chystá norský filmař André Øvredal, který mě velmi zaujal především fenomenálním snímky Tajemství smrti slečny Neznámé či Noční můry z temnot. Režie se nakonec ujal Francis Lawrence. Když jsem poprvé zjistil, že se chystá zfilmování mé velmi oblíbené knihy, byl jsem totálně nadšený. Pomalu se blížila premiéra a já si zároveň uvědomil jednu zásadní věc – jak se tvůrcům vůbec podaří (ve výsledku bezmála dvou hodinovou) podívanou zpracovat tak, aby to nenudilo při podobných záběrech na pochodující mladíky? Ve výsledku se to myslím podařilo velmi dobře. Občas se dozvídáme bližší informace o životě ostatních účastníků pochodu, ale stejně hlavními hrdiny je v podstatě jen Garraty a McVries (vlastně spolu se Stebbinsem).
V některých komentářích k tomuto filmu se objevily názory, že Dlouhý pochod je vlastně Kingovým zobrazením hrůzných nacistických pochodů smrti. Já s tím osobně nesouhlasím. Především z toho důvodu, že účastníci této brutální soutěže se do ní přihlásili dobrovolně. Stejně je to zvláštní. Předpokládám, že každý znal pravidla. Že pochod nemá žádný cíl a že může opravdu vyhrát (přežít) jen jeden z nich. Přesto do toho každý šel s vírou či přesvědčením, že právě on nakonec vyhraje a zvítězí. Výhra v této drsné soutěži byla vlastně výhrou nad sebou samým. A i jen samotná účast byl projevem cti.
Celkově toto kingovské zpracování ve výsledku musím hodnotit velmi kladně. Ano, trochu mě zklamal konec, který tvůrci oproti předloze dost změnili a otočili. Ale když nad tím teď celkově přemýšlím, vlastně to byl dobrý nápad. Aspoň u mě to způsobilo velké překvapení a vlastně i šok. Režisér Lawrence měl nelehký úkol zfilmovat něco, u čehož jsem si myslel, že je nezfilmovatelné. Ale povedlo se mu to a vlastně jsem dlouho ani nemusel přemýšlet nad finálním hodnocení – tedy tím nejvyšším.

Rituál [2025]

Kolik již bylo natočeno hororů o exorcismu? Opravdu velmi mnoho. Pochopitelně asi nejznámějším a jedním z nejlépe hodnocených je bezpochyby ten z roku 1973 s Lindou Blair, do níž vstoupil démon Pazuzu. Otázka tedy zní: může v dnešní době ještě vymítání ďábla zaujmout? Já jsem si jistý, že ano, když se k tomu přidá správný scénárista a režisér. Důležitá je ta správná atmosféra a příběh. Snímek Rituál je možná zvláštní tím, že se celý děj vlastně odehrává na jednom místě. A tím je františkánský kostel ve městě Earling v americké Iowě. Když to kupříkladu srovnám s ikonickým Vymítačem ďábla, tak ten má záběr různých prostředí daleko širší – počínaje vykopávkami v severním Iráku přes hlavní část děje ve Washingtonu D.C. Největší problém příběhu na jednom místě je, aby to prostě nenudilo. Tady bylo zajímavé, že jsme viděli celkem asi šest rituálů, při kterých se démon pokaždé choval trochu jinak. Ano, někdo by mohl tvrdit, že snímek The Ritual vlastně nepřináší nic nového, nic, co jsme už někdy předtím neviděli. Přesto jsem byl z něho nadšený. Proč? Já si myslím, že film není jenom o náboženství. Je o víře obecně. Možná i o poznání sebe sama. Sám mladý kněz je od začátku k exorcismu skeptický. Jelikož se s ním osobně nikdy nesetkal, považuje dívčiny projevy za nějakou psychickou nemoc (logicky). Ono totiž je zvláštní, že se démon projevuje pouze jakmile starší a s praktikováním exorcismu zkušenější otec z Řádu menších bratří kapucínů Theophilus Riensinger v podání Al Pacina začne citovat úryvky z Bible. Jinak je dívka vlastně normální. Pacino si celý film krade tak trochu pro sebe. Při pohledu na jeho hnědou kutnu se mi okamžitě vybavila postava otce Školastyka z mé nepříliš oblíbené pohádky Hrátky s čertem. Jinak určitě musím vyzdvihnout efekty a taktéž celkový hudební doprovod. Konec je sice trošku předvídatelný, ale i tak potěšil. Za mě je tento Rituál opravdu velmi povedený a bez ostychu ho můžu zařadit přímo po boku k již výše zmíněnému kultovního snímku z roku 1973. Určitě ho zařadím mezi mé TOP horory roku 2025. Totální spokojenost.

Frozen [2010]

Hodně dlouho jsem měl tento snímek uložený mezi seznamem filmů, které chci rozhodně vidět. Pořád jsem se k tomu nemohl dostat. Když už se to stalo, stejně to ve mě úplně dlouhé vzpomínky nezanechalo. V první řadě musím pochválit poměrně velkou realističnost – tedy, že by se to opravdu mohlo i stát ve skutečnosti. Teoreticky. Obsazení neznámých herců je vždycky trochu risk. Ale v tomto případě ta přátelská chemie funguje dobře. Tušil jsem zhruba, o čem celý film je. Proto jsem se ale právě bál, že to bude dlouhé. A taky, že bylo. Ono je to v podstatě stejné, jako když se nějaký snímek odehrává jen v jedné místnosti. V tom případě by tvůrci měli zajistit, aby to celé nenudilo. Tím, že se celý film odehrává na lanovce, byla pro režiséra Adama Greena výzva. Osobně si myslím, že se mu to povedlo tak napůl. Ano, atmosféra a hlavně ta celková beznaděj je dobrá. Ale ta délka by se měla opravdu zredukovat. O postavách se celkem dozvíme dost – minimálně tolik, abych s nimi nějak soucítili. Jsem rád, že já osobně na sjezdovky nejezdím, takže pravděpodobně by mě takováto situace nepotkala. Možná by si celý snímek ode mě nakonec vysloužil lehce nadprůměrné hodnocení, ale zůstanu čistě o průměru. A to zejména kvůli obohacení ději vlky, kteří byli ve skutečnosti hrány psy. Opravdu mi nepřijde moc pravděpodobné, že by se v okolí sjezdovky běžně objevovali vlci. Jako při představě, že si udělám večerní procházku kolem Ještědu a narazím na ně – to je minimálně úsměvné. U tohoto filmu tedy kladně hodnotím především herce, kteří si spolu sedli. A navíc je obdivuji, že většinu natáčení opravdu byli zhruba asi v patnáctimetrové výšce. Nikdy v životě jsem neměl omrzliny, ale opravdu to musí být něco příšerného. V tom film zase působí reálněji. Pokud to musím hodnotit celkově, opravdu mi to přišlo dost dlouhé, byť to má takových standardních 93 minut. Příběh je to sice vcelku fajn, ale rozhodně mě to nepřesvědčilo o tom, že bych to nutně potřeboval zhlédnout znovu. Ve výsledku prostě taková čistá jednohubka, která příliš nenadchne, ale ani zároveň neurazí.

Nepřivolávej nic zlého [2024]

O dva roky starší dánský originál neznám. Nemůžu tedy srovnávat. Trailer jsem párkrát viděl, nicméně mě ani moc nenalákal na to jít do kina. Ale tam jsem nakonec přeci šel hlavně z důvodu, že žádný jiný horor v té době nebyl a také kvůli Jamesovi McAvoyovi. Ten se mi především líbil v roli dospělého Billa Denbrougha v povedeném It: Chapter Two.
Speak No Evil vlastně ani za horor nepovažuji, spíše hodně temný thriller. Hranice mezi těmito žánry je občas dost tenká a někdy záleží prostě na pohledu každého. U některých snímků to dovedu rozlišit, ale tady v tom jsem nic hororového neviděl. Líbilo se mi postupné budování a zvedání napětí. McAvoy si roli šíleného psychopata vyloženě užívá. Určitě to celé je lehký nadprůměr. Přesto ale určitě nemám potřebu to zhlédnout znovu. Řekl bych, že obdobných filmů již vzniklo mnoho. Tady se mi líbila celková atmosféra. Přemýšlím, jestli se mám někdy časem podívat i na originální snímek ze Skandinávie. Protože jestli toto je vyloženě remake, viděl bych něco jiného? Na druhou stranu jsem rád, že jsem do kina zavítal, protože tam v podstatě chodím jen a pouze na čistokrevné horory. Tady si nějak nevybavím žádnou konkrétní scénu, která by mi uvízla v hlavě. Jedno zhlédnutí je za mě akorát. Líbilo se mi, jak se postava Paddyho postupně mění a my jen vidíme, jaký je ve skutečnosti psychopat. To pozvolné vykreslování napětí se povedlo a možná právě kvůli tomu jsem tomu dal lehce nadprůměrné hodnocení. Ale jinak to v podstatě není pro mě vyloženě zapamatovatelný snímek. Zkrátka jednou a dost.

Beetlejuice Beetlejuice [2024]

Timu Burtona mám rád. Líbí se mi jeho unikátní styl. Ať už se jedné o hrané snímky či animace, takřka vždy ho bezpečně rozpoznáte. Někdo o něm může říct, že je zvláštní, ale myslím si, že on sám by to bral úplně v pohodě. Viděl jsem většinu z jeho bohaté filmografie. A v podstatě všechno považuji za nadprůměr. Nejsem si úplně jistý, ale dost možná byl Beetlejuice prvním filmem, který jsem od něj viděl. Přiznám se, že jsem zpočátku možná ne úplně rozuměl tomu termínu bio-exorcista. Ale vybrat do hlavní role Michaela Keatona byl skvělá volba (možná si ho Burton tak oblíbil, že o rok později ho obsadil jako Batmana). Beetlejuice je hororová komedie – tedy žánr, který osobně absolutně nevyhledávám. Toto je ale jeden z několika těch šťastných snímků, které i přes tento fakt považuji za velmi povedené.
Nikdy bych si ale nedokázal představit, že by mohlo vzniknout pokračování. Ale je aspoň fajn, že u toho Burton zůstal a měl to tedy plně ve svých rukou. Hned zpočátku musím říct, že je to trošku slabší, než původní snímek. Keaton to zase celé vede. Je ale vidět, že Burton si taktéž oblíbil mladší tváře, protože navázal spolupráci i se sympatickou Jennou Ortegou. Ano, u filmu Beetlejuice Beetlujuice platí, že se dle standardu Tima Burtona jedná o nadprůměr. Ale rozhodně to nemůže překonat originál. Příběh je celkem fajn, ale už mi přijde, že to je jen ždímání původního skvělého nápadu. Do kina jsem se na snímek těšil, protože první film jsem v době uvedení nemohl vidět z toho jednoduchého důvodu, protože jsem v té době ještě nebyl na světě. Věřím, že se najdou lidé, kteří budou mít za to, že pokračovaní v lecčems překonalo originální film. V některých věcech je možná lepší (dost se mi třeba líbila postava, kterou ztvárnil Willem Dafoe). A vlastně i celá stylizace snímku se drží v původních kolejí. To je sice vlastně fajn, ale zároveň to nepřináší nic moc nového. Občas mi přišlo, že Keaton byl někdy dost upozaděn Ortegou, které se ve filmové branži vlastně už i celkem daří. Někde jsem slyšel zvěsti, že je v plánu opět další pokračování. To už si myslím, že je zbytečné a muselo by se přijít s fakt opravdu originálním námětem. Osobně bych to již takto nechal. Pokračování je fajn, neurazí a některé scény dost pobaví. Snímek se samozřejmě velmi opírá o originál. Zatímco původní snímek jsem v průběhu let viděl vícekrát, nevím, zda bych to stejné udělal i s tímto sequelem. Nejsem si jist, jestli by mi to náhodou trošku ten můj první dojem neovlivnilo (myšleno negativním směrem). Možná se přeci jenom na to znovu podívám, ale jen pod podmínkou, že bych ještě těsně před tím zhlédl originál. Třeba by mi víc došly nějaké ty souvislosti, které mi mohly uniknout a celé pokračování bych si více vychutnal. Teď už ale pouze spekuluji.
Závěrem bych tedy chtěl podotknout, že pokud jste fanoušci původního filmu, rozhodně se vyplatí vidět i dvojku. A nechám zcela na vás, jaký dojem si z toho odnesete.

Klaunovy Vánoce [2024]

Když se zamyslím nad svou v podstatě celoživotní láskou k velkému žánru zvaném horor, můžu zaznamenat určitý posun v oblíbenosti subžánrů. Úplně zpočátku jsem byl nejvíce unešen zombieky. Následně se to trošku přesunulo k exorcismu a různým paranormálním aktivitám a duchařinám. Posléze také k více psychologickým filmům. Toto vše zmíněné mám stále velmi rád, ale přece jenom jedna hororová kategorie se o něco více tyčí nad ostatními. A tím je gore. Zjednodušeně – čím víc krve, tím lépe. Současné efekty a samozřejmě stále vynikající práce maskérů jsou opravdu úžasné. Na druhou stranu nemám rád, když čekám pořádný masakr, ale tvůrci kvůli přístupnosti v té nejlepší scéně přesunou kameru bokem a my jen slyšíme zvukové efekty umírajících a zabíjených. To je mnohdy škoda. Ale jsem rád, že čas od času i do kin „proleze“ i krvavější a brutálnější snímek. A ještě, že jsou takoví režiséři, jako kupříkladu pan Damien Leone.

Tímto oslím můstkem se konečně dostávám k samotnému zamyšlení na pokračování vynikající hororové série. Výjimečně mi český překlad originálního názvu Terrifier 3 zas tolik nevadí. Mám mnoho velmi oblíbených hororových postav – Ash Williams, Freddy Krueger, John Kramer, Candyman, Karel Kopfrkingl či Pennywise. Ale přesto nad těmito všemi ikonami stojí Art the Clown. Ten si mě získal hned úvodním krátkometrážním filmem, kde ho tedy ještě nehrál úžasný David Howard Thornton. Je prostě vidět, že když je nějaká postava skvěle napsaná, nepotřebuje vůbec promluvit. A to je vlastně na Artovi to nejděsivější. Samozřejmě, že není z tohoto světa, ale mě se opravdu líbí a to jako hodně. Oproti třeba Dexterovi tady emoce používá naplno – byť jako mim. Užívá si, když jeho oběti trpí. Velký široký úsměv a jiskřivé oči to jen potvrzují. Líbí se mi, jak se postupně celá série dalším a dalším dílem stává brutálnější a krvavější. Citlivé diváky rozhodně nešetří. A to je jedině dobře.
Celou dosavadní sérii Terrifier hodnotím velmi kladně, i když třeba dvojka absolutního TOPu nedosáhla. Ale rozhodně nejlepší je tento třetí vánoční speciál. Dočkáme se všeho, co od šíleného Arta máme rádi. Opravdu se jedná o zatím nejbrutálnější díl celé frančízy. Za celkové zasazení příběhu do zimních svátků jsem opravdu rád, protože každoročně mám tradici zveřejňovat seznam tipů na vánočně laděně horory. A navíc Terriefier 3 se z mého pohledu dostal na absolutní TOP horor roku 2024. To neustálé „pošťuchování“ Arta a Sienny mě opravdu velmi baví a dost si ho užívám. Z osobního hlediska jsem opravdu rád, že v dalším (a předpokládaném posledním díle) se již nedočkáme otravného mladšího bratra hlavní ženské hrdinky, protože ten mi lezl na nervy už od prvního filmu. Občas si říkám, jak je až neuvěřitelné, co všechno herci pro svou roli musí podstoupit. U Arta se mi líbí celkový look a vlastně i osobnost, která ho tvoří. David Howard Thornton se v něm vyloženě vyžívá.
Terrifier 3 byl asi můj vůbec nejočekávanější horor roku a jsem opravdu rád, že se velmi lehce vyšplhal i na samotný vrchol celkového mého žebříčku za rok 2024. Už teď se nemůžu dočkat čtvrtého dílu, protože předpokládám, že bude ještě brutálnější, než tento. Dokonce se musím k něčemu přiznat. Já v hororech můžu opravdu všechno – střeva, krev, zvratky a tak dál. Přesto v tomto třetím díle mi Art předvedl jednu scénu, nad kterou jsem dokonce tak otrlý divák jako já musel na chvilku odvrátit oči. Nebudu to podrobně popisovat, ale stačí říct jen tři věci – plastová trubky, krysy a zapalovač. Ovšem pochopitelně ani to mi nemohlo zkazit celkový skvělý filmový zážitek.

Version 1.0.0

Longlegs [2024]

Pravděpodobně úplně největší překvapení roku 2024. Pochopitelně jsem zaznamenal, že se chystá nějaký horor s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Jakmile se začaly objevovat první trailery, pokaždé, když na mě vyskočily, jsem je úspěšně přeskakoval a ignoroval. Chtěl jsem jít do kina s úplně čistou hlavou a nebýt jakkoliv ovlivněn. A rozhodně jsem udělal správně. Tady moment překvapení funguje skvěle. Ačkoli obecně kriminálky nesleduji, tento případ o sériovém vrahovi mě velmi zaujal. Už jen to, že on sám v podstatě žádnou vraždu nespáchal. To, že tam celkem podstatnou roli hrálo náboženství, satanismus a především okultismus, vlastně ani nevadí. Mám rád, když vás jakýkoliv film zaujme hned první scénou. Zasněžená zahrada, za ní dům a poté detail jenom na Longlegsova ústa (ano, zpočátku jsem si myslel, že se jedná o chybu kina, když byla horní část obrazu oříznuta). Samostatná postava Longlegs je velmi dobře popsaná a líbilo se mi, jak postupně během snímku se o tomto psychopatovi dozvídáme více. A hlavně, proč to celé dělal. Ačkoli je dopaden, stále se dějí vraždy.
Pokaždé, když někdo zmíní tento snímek, okamžitě se mi vybaví bílá tvář s výraznými rty a dlouhé neupravené vlasy. On vlastně i ten samotný vzhled nám dává najevo, že se nebude jednat o žádného svatouška a „normálního“ sériového vraha. Už jenom to líčení Nicolase Cage je úplně dokonalé a plným právem byly masky alespoň nominovány na Oscara. Sice ho nezískaly, ale dostal ho za svůj scénář režisér Osgood Perkins. Jeho jméno jsem si nejprve nemohl s nikým spojit. Až poté mi došlo, že je to syn Normana Batese z Hitchcockova Psycha. Trochu mě překvapilo, že dle nominací na Oscara byl Cageův Longlegs jako vedlejší postava. Celý film tedy táhne agentka Lee Harker, kterou ztvárnila sympatická americká herečka se zajímavým jménem Maika Monroe. S tou jsem se poprvé setkal u celkem hezky povedeného horůrku It follows. Role agentky FBI ji sedla perfektně. Scénář Longlegs je napsán opravdu dobře a udržuje diváka v napnutí vlastně až do závěrečných titulků. Zaslouženě byl oceněn Cenou Akademie. A Nicolas Cage si svou roli satanistického naprosto užívá. Je to prostě herec, kterému nedělá absolutně žádný problém zahrát jakoukoliv postavu a charakter.

Co říci závěrem? Překvapení roku se konalo a naprosto splnilo své poslání. Film vás dostane hned prvním záběrem a pak už vás prostě nepustí. Budete více fandit vrahovi nebo mladé agentce? Každá z postav je napsána velmi dobře a každý si najde svého favorita. Líbila se mi kamera a celkový způsob natáčení a rozkrývání chytře napsaného příběhu. Na detektivky se prakticky nedívám, ale tady to opravdu stálo za to. Pěkná filmařská práce.

P. S.: Rozhodl jsem se absolutně předstírat, že neexistuje český překlad názvu snímku…

Vetřelec: Romulus [2024]

Sci-fi prostě není můj šálek kávy. Pokud to je ale v rámci hororu, jsem ochoten to „skousnout“. Samotná značka Alien je velmi silná a již vlastně legendární. Rád bych z počátku podotkl, že jsem zdaleka neviděl všechny díly této vetřelčí ságy. Do kina mě vlastně nalákaly dvě věci. Zaprvé to byl skvělý trailer, který jsem viděl několikrát a dokázal opravdu zaujmout. A za další Fede Alvarez. Tohoto uruguaysjkého režiséra a scénáristy jsem si nejprve všimnul v novém zpracování Evil Dead z roku 2013 a poté ve skvělém snímku Don’t Breathe. Do mé emailové schránky mám přihlášený odběr několika hororových webů s novinkami, které si občas čtu. A další důvod, proč vidět tohoto Vetřelce bylo, že v jedné z těchto novinek bylo, že Alvarez chce použít minimum CGI a namísto toho mnohem více těch praktických efektů. Tím vlastně vzdal hold tvůrci originální předlohy Ridley Scottovi, který se tentokrát „pouze“ účastnil role producenta.

Stojí za to jít na Alien: Romulus do kina? Pakliže nemáte doma dokonalé ozvučení, tak určitě. Protože zvuk a hudba je tady opravdu zásadní a jen to přidává plusové body k tak již skvělé atmosféře. Ve světě xenomorphů se příliš neorientuju a rozhodně neznám všechny díly. Jsem ale proto rád, že Alien: Romulus je v podstatě samostatný film, ke kterému nepotřebujete znalost předchozích snímků. Efekty jsou opravdu fantastické a je prostě znát, že milióny dolarů byly utraceny dopodrobna. Ačkoli zpočátku máme několik postav tvořících mladou posádku, celý příběh vlastně táhne humanoid Andy (David Jonsson), kterému skvěle sekunduje velmi sympatická Cailee Spaeny v roli Rain.
Několikrát se mi potvrdila moje teorie „síly kina“, kterou jsem již dříve několikrát zmiňoval. Ač má snímek bez dvou minut rovné dvě hodiny, z mého pohledu nedovolí divákovi, aby se některými scénami nudil. Alieni jsou zpracováni opravdu dobře a nejsem si vědom jakýchkoli hluchých míst.

Tento film patřil mezi mé favority o nejočekávanější filmy roku 2024. A stoprocentně toto očekávání splnil. Možná na tom opravdu nějaký podíl (určitě) mělo samosté kino. Možná bych z toho tak skvělý pocit doma neměl. Ale třeba také ano, kdo ví. Závěrem chci říct, že celá sága alienů je již legendární a tento velmi povedený díl to je potvrdil. Snímek můžu všem jen doporučit. Skvělý režisér a casting, dokonalá hudba a celkové zvukové (a praktické) efekty, velmi dobrá kamera. A především skvěle napsaný příběh.
V kině tradičně vždy zůstávám až do závěrečných titulků, během niž jsem si celý film znovu zrychleně v hlavě přehrál, abych si jen potvrdil, o jak výborně natočený film se jedná. Dobrá práce všem, kteří se jeho vývoji podíleli.