Mary Goldsteinová si před zrcadlem sčesala neposedné bílé kadeře. Z předsíně si vzala bundu, šátek a hůlku. Otevřela dveře, ale vzápětí si musela pevněji uvázat pokrývku hlavy. Venku řádila menší vichřice. Ale byl to jejich den. A tak nezáleželo na počasí.
Zamkla a vydala se pomalou šouravou chůzí na konec vesnice. Mladý člověk by to hravě zvládl za pět minut, jenže pro pětadevadesátiletou Mary s postupující artrózou cesta zabrala bezmála půl hodiny. Minula místní hřbitov, který i ve dne vypadal strašidelně. Ale to její cíl dnes nebyl. Ten byl ještě necelý kilometr za vesnicí.
Do nosu se Mary opřela silná vůně moře. Věděla, že už není daleko. Bělavé útesy již byly kousek před ní. Byl jasný podvečer.
Franklin Goldstein pracoval jako obchodní cestující. Mary bývala často dny sama doma. Dřív byla hospodářkou na místní základní škole. Jenže jednoho dne zničehonic měla malou mozkovou mrtvici. Skoro dva týdny ležela v nemocnici a doktor jí přikázal, aby se nevystavovala stresu. Tehdy bylo Mary dvaapadesát. Od té doby byla doma.
Ale jednoho dne (bylo to dva dny od manželových šedesátin) musel Franklin opět odjet na obchodní jednání. Když se loučili, Mary ho políbila a jemně mu přejela prstem od obočí ke kořenu nosu. Franklin v odpověď dvakrát rychle mrknul. Byl to takový jejich rituál, který v podstatě znamenal: Zlom vaz! – Díky.
Jednání trvalo tři dny. Franklin chtěl jet po poslední schůzce přes noc domů, ale Mary ho po telefonu přiměla, aby to nechal až na ráno. Poslechl ji, ale nikdo se ani náznakem nenamáhal zmínit, že svou ženu slyší naposledy. Následující den, necelé tři hodiny od domova, ho smetl kamion se dřevem, který mu na křižovatce nedal přednost. Policie později zjistila, že kamioňák měl přes tři promile alkoholu v krvi. Franklin byl na místě mrtvý. Hasiči měli spoustu práce s vysvobozením mrtvého roztrhaného těla z velmi pochroumaného a zmačkaného auta…
Mary se zhluboka nadechla. Byla na místě. Často sem chodili s Franklinem. Bylo to vedle hlavní cesty, takže tam moc lidí nechodilo. Sedávali pod korunou starého jilmu. Seděli a rozjímali…
Když se to Mary stalo poprvé, byla v šoku. Její mysl to nemohla pobrat. Rok po Franklinově pohřbu šla Mary na obvyklou procházku k jilmu, jenže tentokrát sama. Sedla si a z očí jí neustále vytékaly potoky slz.
„Maaryy,“ ozval se potichu protáhlý hlas.
Mary vyděšeně vzhlédla. Byla tam ale úplně sama.
A znovu: „Maaryy!“
Najednou to ucítila. Vůně Franklina! Poznala ji bezpečně. Ale jak je to možné?
„Frankie?“ zvolala Mary. Odpovědí jí byl jen šum větví, jak jimi pohyboval vítr. Mary se podlomily nohy a klesla na kolena. Roztáhla paže a zaklonila hlavu. V široce otevřených očích měla pouze bělmo. Náhle se svalila na zem, obličej zabořila do vlhké trávy. Vzápětí hned vstala, jenže její tělo zůstalo ležet na zemi. Podvědomě něco vlevo zahlédla a otočila se tím směrem. Stál tam Franklin. V průhledném těle byly vidět pulzující orgány; tedy těch pár, co po jeho smrtelné nehodě zůstalo nedotčených. Zbytek těla byl už ve značném rozkladu. Mary zamířila ke svému milému, ten se ale rozplynul. Mary vstala ze země. Byla tam sama; jen ona a starý jilm. Pochopila, že ještě není připravena.
Takto chodívala k jejich jilmu pravidelně každý týden, ale pouze v den výročí Franklinovy smrti se mohla uvést do jakéhosi tranzu a vidět ho. Jen se ho nemohla dotknout. Proto si dnes sebou vzala nůž, který měla schovaný v kapse bundy. Jakmile vstala, zamířila k ležícímu tělu a vytáhla nůž. Chvíli ho držela v ruce a poté jím několikrát prudce bodla. Nakonec řezákem proklála hrdlo těla na zemi. Věděla, že je hotovo. Nyní se svým Franklinem mohla být navždy.
Země kolem starého jilmu se zbarvila do tmavě rudé a už tam nikdy nerostla tráva.