Rubrika: Povídky

Zaznělo zvonění. Všichni se okamžitě zvedli a začali si co nejrychleji balit věci.
„Na příští hodinu si nastudujte kapitolu 12. Bude z toho test!“ křičela ještě profesorka Craftwardová do řvoucí třídy.
Pochopitelně ji už nikdo neposlouchal. Každý už totiž v hlavě měl mnohem lepší a důležitější věci než nějakou školu. Konec konců byl pátek.
Caroline Webstar mířila ke své skříňce.
„Čau, Carol,“ zvolala vesele Taissa Lincolnová, její spolužačka, která měla skříňku hned vedle ní.
„Hej, jak je?“
„Chystáš se dneska jít na tu Tomovu párty?“
„Spíš asi ne. Musím doma ještě něco dodělat.“
„Ale to je škoda. Bude to zábava“
„Jojo, Tom je děsnej vtipálek.“
„Přesně tak. Tak co, dorazíš možná třeba později?“
„Uvidím, možná.“
„Tak se uvidíme později.“
„Jasně. Měj se.“
Caroline se stále dívala za odcházející kamarádkou. Nějaká stupidní párty jí vůbec nezajímala. Musela totiž dneska ještě udělat dost věcí. Protože vždycky trvalo dlouho, než našla tu pravou, která dokonale padne, a tudíž si ji musela pečlivě vybírat. A dneska už byl ten nejvyšší čas.

***

Caroline Webstar neměla šťastné dětství. Původně byla z dvojčat, ale to jedno se zamotalo a uškrtilo na pupeční šnůře těsně před narozením. A ačkoli Caroline nikdy nepoznala svou sestru, občas měla pocit, jako by její část byla někde uvnitř ní. Ne, nebyla to vyloženě schizofrenie. Někdy prostě cítila, jako kdyby někdo v její hlavě činil a určoval rozhodnutí, o kterých z nějakého důvodu nemohla rozhodnout sama.
Když bylo Caroline osm, její rodiče měli tragickou autonehodu. Její matka byla v tu dobu těhotná s další Carolininou sestrou a otec ji vezl do nemocnice na běžnou pravidelnou prohlídku. Silnice byla stále lehce mokrá a kluzká, protože den předtím pršelo. Zkrátka – otec jednoduše ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk. V plné rychlosti rychlosti narazili do pouliční lampy. Klakson křičel jako šílený, výstražné blinkry hlasitě blikaly, stěrače stále stíraly jako splašené. Matka byla na místě mrtvá, otec měl jen několik zlomených žeber a menší pohmožděniny.
Aspoň to bylo ta oficiální verze. Ale Caroline věděla, co viděla. Viděla totiž, že zatímco byla její matka stále v koupelně, aby se převlékla, otec vytáhl z kuchyňské skříňky láhev brandy a dvakrát z ní krátce natáhl. A ačkoliv se Caroline později otce ptala a řekla mu o tom, on jednoduše všechno popřel. Od té doby ho nenáviděla. A co víc – teprve tři měsíce po matčině smrti si otec domů přivedl baculatou sestřičku, kterou potkal v nemocnici – s obříma silikinovýma kozama a velkými, botexem naplněnými rty. On vždycky měl slabost pro velmi vyvinuté ženy – ať už přírodní nebo chirurgicky upravené. Caroline je oba nenáviděla. Z toho důvodu se domů ze školy vracela až navečer, kdy pouze na moment otevřela ledničku, aby si odnesla jídlo nahoru do pokoje.
Jako malá holka, v době, kdy ještě všechno bylo v pořádku, chodívala prakticky každý víkend s otcem do lesa na procházku a výlety. Její otec Caroline naučil, jak milovat přírodu. A ta její láska a vášeň v ní stále zůstala. Existuje snad něco lepšího, jak si protáhnout plíce, než pěkná procházka na čerstvém vzduchu? Carolinin otec tu vášeň a touhu po přírodě ztratil před dlouho dobou – již roky ji vyměnil za pití Jacků.

Caroline to nebrala jako nějakou povinnost. Prostě jednoduše věděla, že pouze v lese mohla kompletně relaxovat a odhodit všechny starosti a strasti všedního života. Jednou, když se jen tak procházela, narazila v lese na malou jeskyni. I když ve skutečnosti to vlastně byla velká díra v zemi. Dívka tím z nějakého důvodu byla úplně fascinovaná. Caroline byla přirozeně manuálně zručná. Rozhodla se, že tu díru vylepší a zvětší a postaví si z toho takové doupě. Prostě místo, kam se bude moct schovat a jen tak relaxovat a odpočívat. A tak druhého dne šla do jejich garáže, kde úplně vzadu na policích otec ukládal různé nářadí. Dívka ho často sledovala vrtat se a spravovat menší přístroje a jiné věcičky na pracovním ponku. Nyní tedy Caroline otevřela její malý batůžek a dala do něj kladivo, provaz, hřebíky, pilu a panty na dveře. Provlékla si ruce popruhy a dala si batoh zpět na záda. Pod pracovním stolem byla pečlivě urovnána různě dlouhá prkna, a tak si dívka vybrala několik kratších a vzala si je do ruky. Už už málem vyšla ven z garáže, když v tom si na něco ještě vzpomněla a vrátila se pro malou roli látky, nůžky a taky malou skládací lopatku. Se vším tímto vybavením mířila do lesa. Zapomněla si vzít metr, ale čert to vem.
Jako první se rozhodla lopatou rozšířit jámu. Dívka málem okamžitě skočila do díry, ale náhle se zastavila. A jak se pak asi dostaneš ven, ty hloupá? zasmála se pro sebe. A tak se Caroline nejdříve rozhlédla po lese a sesbírala tlustší, delší a menší klády, aby z nich následně udělala lehce improvizovaný žebřík. Několik klád musela zkrátit pilou. Potom to všechno pevně svázala konopným lanem. Dívka opřela žebřík o strom a opatrně po něm vylezla nahoru. Dokonce na šprynclích párkrát skočila, aby zjistila, jestli je žebřík dostatečně silný a stabilní. Po úspěšném testu pomalu položila svůj výtvor do díry. Slezla dolů a začala kopat. Zpočátku si myslela, že to bude mít rychle hotové, ale ve výsledku tam první den strávila víc jak hodinu, protože ještě neměla gryf na správnou techniku. A aby toho nebylo málo, hlína se místy začala drolit i tam, kde to vůbec nechtěla. Dívka nesčetněkrát lezla po žebříku nahoru a dolů, aby do jámy nanosila silné dlouhé klády pro podporu stěn a improvizovaného stropu. Příště si s sebou musím vzít pytel cementu, abych zpevnila stěny, řekla si pro sebe. A také lepší a silnější baterku. Vždycky měla malou ledkovou v batohu, ale ta prostě nebyla dostatečná. Doma v garáži měli jednu obří, která polykala pět velkých baterií. Takže po další půlhodině musela dívka práce nechat, protože už na to neviděla.
V nejvzdálenějším koutě jeskyně Caroline nechala veškeré nářadí a vybavení. Na vrch jámy, která byla asi tak půldruhého metru široká, dala několik prken a celé to zakryla listím.
Ve výsledku jí celá práce na doupěti zabrala více než dva týdny. Byla překvapená, že dokázala vykopat místnost o rozměrech 3×3 metry – a to vše zcela sama bez cizí pomoci. Stěny byly obložené dřevem a vyztuženy betonem. Jako poslední udělala poklop z prken, látky a hřebíků, který připevnila na panty k mohutným kmenům, umístěným naproti žebříku. Celé padací dveře zajistila nahoře silným řetězem s velkým visacím zámkem a opět to celé vše zakryla listím.
Caroline byla na sebe neskutečně pyšná. Později si do svého doupěte přinesla židli, malý stolek a komodu. A tam v té jámě trávila veškerý volný čas, kde si kreslila, psala, poslouchala hudbu a mohla v klidu přemýšlet a relaxovat. Ve své noře se cítila naprosto bezpečně a volná, protože to bylo uprostřed lesa, uprostřed ničeho, úplně mimo civilizaci.

***

Asi před šesti měsíci zjistila, že má nějaké kožní problémy. Zpočátku to bylo jen akné, ale postupně se to zhoršovalo. Občas měla pocit, jako by celá její tvář byla jako v ohni. Proto si přes internet objednala nějaké speciální mastičky. Byly celkem dobré, ale působily jen dočasně. Musela je na tvář aplikovat alespoň třikrát denně.
Jednoho dne, když se jen tak dívala na různá videa na YouTube, narazila na jednoho youtubera, který mluvil o Dark webu a co všechno tam můžete najít. Caroline tím videem byla naprosto fascinovaná a věděla, že si o tom musí zjistit víc. Celý večer strávila v pokoji, aby se víc naučila, jak vlastně funguje Dark web. Obecně vzato nebyla moc technický typ a počítače ji nebavily, ale toto ji velmi chytlo. Předtím Caroline neměla ani tušení, co se všechno skrývá na temné části internetu.

(Chcete nové papíry, občanku či pas? Máme! Chcete prodávat drogy, ale nechcete chodit po ulici? Super! Máte otravného manžela, kterého se chcete zbavit? Zařídíme! Chcete si koupit první album Justina Biebera? OK!)

Nejprve byla Caroline úplně paf a šokovaná, protože Dark web byl a je stále záhadným místem. Ale také samozřejmě nebezpečným. Netrvalo dlouho a dívka narazila na detailní a propracovaný článek nebo spíše manuál, chcete-li. Tam se dozvěděla, jaké produkty by si měla koupit v drogérii, pokud by se chtěla zbavit mrtvoly uložené v garáži. Ani byste si nedokázali představit, jak jednoduše si můžete udělat účinnou a efektivní kyselinu, která vám pomůže zahladit stopy, ať už se jedná o kosti či nehty nebo vlasy. Bylo to současně hrozné a úžasné, protože to bylo psané formou i pro naprosté blbečky. A všechny potřebné věci jste si normálně legálně mohli koupit v místním obchodě ve vašem městě. A na Dark webu jste takovýchto podobných článků našli kvanta.
A právě na této černé straně internetu Caroline našla ten rituál. Článek byl možná až příliš jednoduše nazván „Face Time“. No není to k popukání? Dark web je skutečně neuvěřitelné místo se vším. Tento konkrétní článek byl velmi dlouhý a opravdu detailní. Celé to začínalo tímto:
Přemýšleli jste někdy o změně vizáže? A ne, teď nemyslím jednoduše si změnit oblečení, nabarvit vlasy nebo si přidat nějaký ten piercing. Ne. V tomto případě to je totiž totální výměna tváře – a to doslova. Pokračujte ve čtení a vše se dozvíte. Je to celkem jednoduché, ale za to vskutku velmi efektní…“
Caroline zírala na svůj laptop s pusou široce otevřenou. Vlastně nejtěžší na celém rituálu bylo, že jste si potřebovali najít, no, takového takzvaného dobrovolníka. Jednoduše někoho, s kým si tu tvář vyměníte. A to byl pro Caroline docela velký problém. Hlavně nevěděla, kde by takovou vhodnou osobu našla. Ona prakticky nikdy nechodila na párty či diskotéky. Byla prostě silný introvert. Zbytek rituálu byl celkem jednoduchý – potřebovali jste udělat jakousi směs z dvanácti různých bylin, které se většina nebo spíše všechny daly objednat online. Následný krok byla vzájemná inhalace a to proto, aby se tváře hezky a patřičně uvolnily…

***

Jakožto introvert nebyla Caroline zvyklá nosit make-up či nějaké vyzývavé oblečení. Nejlépe se prostě cítila ve vytahané mikině bez zipu a s volnými tepláky. Teď o tom přemýšlela. Pokud to chce udělat (a to ona opravdu chtěla, o tom už byla přesvědčená), tak musí kompletně změnit svůj vzhled a všechno, co k tomu náleží. Možná bude také muset nějak pozměnit své chování – je prakticky nemožné změnit svou pravou osobnost – ale dívka věděla, že bez toho to nebude fungovat. Další věcí, o které Caroline musela přemýšlet, bylo, kde najde takzvanou oběť. Pak si náhle vzpomněla na jeden místní klub, který byl zaměřený na gay komunitu. Protože to bylo přesně to jediné místo, kde se bude moct porozhlédnout po novém obličejovém designu.

Během čtení toho manuálu na Dark webu dívka okamžitě přemýšlela, že si bude muset objednat nové a vhodnější oblečení a jiné doplňky, tak aby proběhla i celková vizuální proměna. V duchu Caroline děkovala své milované matce, že ji před lety v bance založila účet. Tam ji matka pravidelně posílala peníze, a tak tam teď Caroline měla už dost našetřeno. Nikdy není lehké, když chcete odhodit svůj starý život, veškeré návyky a podobné věci, na které jste zvyklí, abyste si je vyměnili komplet za nové. To Caroline velmi dobře věděla, ale na druhou stranu ji ten článek na Dark webu opravdu zaujal a pevně chytil její pozornost, a proto byla ochotná všemu se přizpůsobit, ať už to stálo cokoliv.
Když dorazil balíček nového oblečení, dívka byla trošku nervózní. Přeci jenom to bude úplně jiný styl, než na který byla dosud zvyklá. Rozhodla se, že se zaměří na punkový/emo/metalový outfit. Proto si objednala extrémně krátkou černou minisukni, těsný kožený chocker s ostrými, dlouhými, ocelovými hroty, dále síťované podkolenky a kožený top bez rukávů s hlubokým výstřihem. Caroline neměla velká prsa. A tak musela trochu improvizovat s push-up podprsenkou a také korzetem, aby je aspoň naoko udělala větší. Dalším krokem ke změně vzhledu bylo nabarvení a styling vlasů. Dívka si zvolila kombinaci černých a fialových odstínů. Byla přírodní blondýna, ale již nějakou dobu koketovala s myšlenkou, že si je jednou nechá obarvit. Caroline obvykle nosila malé peckové náušnice. Tentokrát je nahradila opravdu obřími, kulatými. Původně uvažovala i o nějakém tom piercingu, ale nakonec nesebrala dostatek odvahy.
Tak jo. Carolinina totální životní přeměna byla hotová. Když si na sebe oblékla nové oblečení a nanesla make up, při pohledu do zrcadla byla poněkud šokovaná a nervózní. S pusou otevřenou zírala na svůj odraz. Protože dívka, kterou v zrcadle viděla, byla kompletně a úplně jiná než ta, kterou Caroline prakticky znala celý život. Ale na druhou stranu se v tom punkovém outfitu cítila naprosto uvolněně, jako by to k ní vždycky patřilo. Ano, byla jiná (minimálně ve vzhledu), ale po nasazení nového oblečení měla pocit, jako by s tím rovněž pozměnila i svoji osobnost. Ale to vše se jí zdálo naprosto přirozené. Carolinin věčně opilý otec si žádné změny vůbec nevšiml – velmi zásadní změny v jejím životě. Ale zato ve škole vzbudila hodně pozornosti – alespoň pro první dva tři dny. Nutno říct, že se Caroline cítila velmi šťastně a rychle si na to zvykla.

***

Konečně nastal ten velký den. Pátek večer. Tedy doba, kterou by Caroline normálně trávila ve svém doupěti uprostřed lesa. Nene – dneska mířila do gay klubu. Protože jinak by celá její životní proměna vešla v niveč.
Neonový růžový nápis „Flamingo“ zářil již z dálky. Naštěstí dneska už téměř nikdo neřešil, co vás přitahuje, jak se cítíte či identifikujete. Caroline si vlastně sama nebyla jistá, zda ji víc zajímají kluci nebo holky, protože jako introvert prakticky s nikým ven nechodila. A víceméně ji to vůbec nevadilo. Kluci můžou být debilové, ale stejně tak i holky. Caroline nicméně věděla, že beztak v tom klubu nesmí hledat lásku, ale oběť.
Když dívka otevřela dveře, přivítala ji ohlušující hudba. Ačkoliv by klub poměrně velký, i tak bylo takřka úplně plno. Chvíli trvalo, než si zvykla na hudbu. Caroline se stále trochu nervózně porozhlížela po místnosti. A pak se rozhodla, že zamíří k baru.
Barman byl třicátník se strništěm a dlouhými vlasy nagelovanými tužidlem do špičky, takže to trochu vypadalo, jako by měl na hlavě hvězdici.
„Tak co to bude, mladá dámo?“ zeptal se, zatímco stále myl sklenice.
„Hm…pomerančový džus,“ a když barman zdvihl oči, Caroline rychle dodala: „…s vodkou, prosím.“
„Hned to bude.“

Když obdržela své pití, znovu se začala rozhlížet po klubu. Mohli jste tam najít všechny druhy lidí – tedy ty, kteří milovali stejné pohlaví, abychom byli přesnější. Ale dneska, kdy pomalu nemůžete soudit jiné, každý mohl být homosexuál, i když se choval a vypadal „normálně“.
Najednou Caroline upoutala jedna holka. Byla velmi vysoká, téměř nejvyšší v celém klubu, ale stála sama na nejvzdálenějším rohu místnosti. Dívala se směrem na bar, a tak si ji Caroline mohla lépe prohlédnout. Co na ní bylo nejvýraznější? Vyjma ohnivě rudých vlasů to byl určitě velký úsměv, – stále se smála – který ale zároveň působil trochu nepřirozeně. Caroline si byla takřka stoprocentně jistá, že si určila vzala nějaký prášek, co jí někdo v klubu nabídl. Dokonce i její pohled byl takový nepřítomný. Caroline se krátce napila. Měla bych to zkusit? pomyslela si pro sebe. Zvažovala všechna pro a proti, a nakonec došla k závěru, že za pokus nic nedá.
Dopila vodku a vstala. Chvíli tam ještě postávala u baru a pak pomalu zamířila k té vysoké holce. Teprve až když byla přímo u ní si uvědomila, jak je vlastně obří a gigantická. Vůbec nebyla tlustá – naopak opravdu velmi hubená ale její výška byla doslova nesmírná. Dokonce když se Caroline dívala přímo rovně, viděla jen vršek její hrudi. Zdálo se, že Vysoká si Caroline dosud vůbec nevšimla, ačkoli ta už stála pouze dva metry od ní.
Caroline polkla a podívala se přímo do jasně zelených očí.
„Čau, bavíš se?“
„Nnaaazdaar, broooukuu!“ odvětila Vysoká a podle toho, jak se jí motal jazyk Caroline usoudila, že musí být sjetá jak kráva. Tak doufejme, že to s ní bude brnkančka, řekla si Caroline pro sebe.
„Viděla jsem tě támhle od baru. Jsi tu s někým?“
„Byylaa jsem, aaale ta čubkaa…“ a Vysoká někam neurčitě mávla rukou.
„Rozumím, jak se cítíš. Protože nedávno jsem zažila úplně to stejné.“
„Vážně?“
„Mhm.“
„Ó, chudinko.“
„To je v pořádku. Mimochodem, jsem Caroline.“
„Coo-ol jméno! A já Clara.“
„To je báječný! Takže můžeme být C-C jako ta moucha?“ zasmála se Caroline.
„To beru,“ odvětila Clara a přidala se k jejímu smíchu.
„Dáme si ještě něco k pití? Zvu tě!“
Clara se šíleně rozesmála. „To je ovšem nabídka, kterou nemouu odmítnout.
„Tak tedy pojďme!“ odvětila Caroline a chytla Vysokou za ruku.
Dívky přešly přes celý klub a sedli si k už poměrně plnému baru.
„Dvě vodky s džusem, prosím.“
„Ne-e, čisté!“ zasmála se Clara a zahýkala jako kobyla.

A tak čas plynul. Caroline nechtěla být úplně opilá, protože potřebovala fungovat, a tudíž předstírala, že pije své panáky, zatímco jejich obsahy nenápadně poté přelévala do Clařiny sklenice. Carolinina první oběť byla díky drogám už hezky dezorientovaná a omámená a teď ještě více s alkoholem.
Po hodině se Caroline rozhodla, že je čas. Nahnula se blízko ke své nové „kamarádce“ a takřka dotýkající se jejího ucha Vysoké zašeptala:
„C? Víš, hned jsem jsem tě předtím uviděla v tom rohu, tak jsi se mě strašně moc zalíbila. Znám nedaleko odsud jedno místo, takovou mojí schovku, kde bychom si mohli trochu zašpásovat. Co ty na to?“ a pak Claru políbila na tvář.
„Ó, to bylo tak super a sladké!“ řekla vášnivě Clara a blýskla očima. „Ano, prosím. S tebou půjdu klidně až na konec světa, C!“
„To se mi líbí, to je moje holka! Tak dopijme tuto poslední sklenku a můžeme jít.“
„Tak to mi vůbec nemusíš říkat dvakrát, krásko!“

***

Celou dobu v baru Caroline skutečně měla jen jednu vodku a pití těch ostatních prostě jen velmi přesvědčivě předstírala. Bála se, že to nebude fungovat, že si toho Clara všimne, ale naštěstí ta byla totálně mimo. Takže teď měla Caroline takřka čistou hlavu. Její kamarádka byl naprostý opak. Když dívky vyšly z klubu Flamingo, Clara se kývala ze strany na stranu a Caroline ji musela podpírat. Clara stále něco blábolila, ale nebylo jí rozumět a druhá dívka ji furt napomínala, aby nebyla tak hlasitá.

Po další půlhodině dívky konečně dívky dorazily ke Carolinině doupěti. Pro někoho, kdo o této schovce nevěděl (což byli všichni kromě Caroline), to bylo zcela skryté místo. Pro jistotu si Caroline v army shopu koupila kus maskáčové látky, kterou přibila na poklop, a navíc to vždy přikrývala listím. A kromě toho, ten večer byla úplná tma. Jakmile dívky opustily poslední zbytky světla z pouliční lampy a vkročily do lesa, okamžitě je pohltila temnota. Musely si vytáhnout mobily a zapnout svítilny, protože jinak by vůbec neviděly na cestu. No, vlastně to byla spíše jen Caroline, kdo svítil, protože zfetovaná a totálně grogy Clara prostě neudržela ruku nahoře, a tudíž mobil ozařoval pouze zem pod jejíma nohama. Obě dívky se stále držely pevně za ruce, když tu se náhle Caroline zastavila.
„Počkej tady, C a ani se nehni, prosím,“ řekla a klekla si. Očistila poklop od listí, odemkla zámek a otevřela padací dveře. Žebřík byl na svém místě, poslušně opřený o zeď. Caroline si dala mobil zpět do kapsy a opatrně vlezla na žebřík. Lezla po něm nahoru a dolů nejmíň milionkrát, ale určitě neprahla po tom, aby si zlomila nohu. Obzvlášť ne dneska, když se měla uskutečnit její životní změna (nebo spíše přeměna).
Když se dívka dotkla nohou podlahy, udělala tři kroky vlevo a jistě sáhla po krabičce zápalek, která ležela na poličce. Caroline jednu sirku vytáhla a zapálila. Chviličku se dívala přímo do právě narozeného plamene, aby jím následně zapálila velkou lucernu, která osvítila většinu místnosti. Na několika místech doupěte měla umístěny svíčky, které teď jednu po druhé začala zapalovat.
„OK, pomalu můžeš slézt ke mně dolů, C. Ale prosím tě buď opatrná!“ křikla nahoru na Claru.
„Jasně, jasně, už jdu.“
Jak Clara sestupovala po žebříku, minula předposlední příčku a začala padat. Naštěstí stála Caroline hned vedle žebříku, a tak se jí podařilo Claru obejmout a chytit kolem prsou a zpomalit její pád tím, že ji pomalu nechala dopadnout na sebe. Na chvíli se rozhostilo ticho.
Pak se ale Clara začala smát a Caroline se k ní posléze přidala.
„Díky, C. To bylo naprosto úžasný!“
„Myslíš tím, že je moje tělo perfektní plocha na přistání?“
„Přesně tak! Prostě jako polštář,“ odvětila Clara stále se smíchem.
„Dej mi chvilku, už začínáš být pěkně těžká,“ řekla Caroline lehce přidušeným hlasem, ale pořád se smějíce.
„Dobře, promiň. Ale jen abys věděla – mám ráda, když jsem nahoře.“
„Cool. Budu si to pamatovat.“

___

„Chceš něco k pití, myslím nealko, po tom všem, co jsme měly?“ zeptala se po chvíli Caroline, když byla osvobozena od kamarádčina těla.
„Ano, ráda.“
„Tak pojď a sedni si tady ke stolu.“
„Jasná páka.“
Clara následovala Caroline, která ukázala na kožené křeslo.
Caroline jí mezitím podala plechovku coly. Pak ze skříňky vytáhla láhev vody a malý vařič, na který umístila hrnec. Nalila vodu do hrnce a zapálila vařič.
„Co to děláš, princezno?“ zeptala se Clara.
„No, napadlo mě, že udělám pro nás čaj. Budeš taky chtít?“
„Možná jen trochu.“
„Super. Hned to bude.
Caroline se otočila zády ke Claře, aby ta nemohla vidět krabičku, kterou Caroline minulý týden objednala na Dark webu. Kromě těch dvanácti bylin zmíněných v tom manuálu, tak uvnitř krabičky bylo i speciální sérum, které jste jednoduše přidali do pití své oběti, se kterou si chcete vyměnit tvář. Další věcí v boxu byl malý skalpel. A jako poslední průhledná nádobka s jakousi zelenou tekutinou, která sloužila k tomu, aby nová tvář na tu původní perfektně sedla.
Když se voda začala vařit, Caroline vzala otvírací sítko na čaj, dala do něj byliny a vložila ho do hrnce. Nechala ho tam asi deset minut. Mezitím se podívala na svou oběť. Clara stále omámeně seděla v křesle, hlavu zvrácenou dozadu, v ruce pořád držíce plechovku. Bylo jasné, že toho už má za ten celý den dost. Chudinka! Ale již brzy z ní veškerá tíha spadne. Již velmi brzy…

Dívka nalila bylinný mix do dvou hrnků a do jednoho kápla sérum. Tekutina lehce zrudla.
„Tak tady to je, princezno,“ řekla Caroline a lehce zatřásla kamarádčiným ramene, aby ji probudila.
„Pojďme si dát čaj o páté!“
„Joo, přesně tak!“
Díky tomu článku na Dark webu Caroline věděla, že bylinná směs je naprosto bezpečná a zdravá. Přesto to zpočátku pila pomalu a opatrně. Nejdůležitější bylo nezaměnit to s tím, ve kterém je sérum. Protože jinak…
„COO-O SE TO DĚJE?“
Carolininy myšlenky byly přerušeny Clařiným pronikavým jekotem. Podívala se na svou oběť a málem vyprskla zbytek čaje, který ještě nespolkla. Clařina tvář se rapidně změnila. Byla celá rudá a hlava jí začala škubat v ticích.
„BOŽE, TO JE HROZNÝ. STRAŠNĚ TO PÁLÍ! MOJE TVÁŘ HOŘÍ. Prosím zastav to!“
Caroline zvedla obočí a široce otevřela oči. Absolutně nečekala, že sérum zareaguje tak rychle. Clara se začala potit a třást se. Najednou jí na obličeji vystouply žíly. Dívat se na ni byl úplný horor. Protože ty žíly začaly nepravidelně pulzovat.
„Arghhh..ne-nemůžu mlu…“
Zbytku věty už nebylo rozumět. Ano, to sérum způsobila paralýzu. Nemohla mluvit, nemohla vstát, nemohla se vůbec hýbat – no, mohla jenom hýbat očima. A ano, byla úplně vystrašená. Doslova vyděšená k smrti.

Caroline si všimla, jak se kůže na kraji obličeje začíná lehce loupat. Caroline byla stále v šoku, ale podařilo se jí vstát a dojít k objednanému boxu. Vytáhla skalpel. Čepel se blýskala ve svitu svíček. Dívka chvíli váhala, ale věděla, že už jednoduše nemůže udělat krok zpět, už to nešlo obejít ani zastavit. Teď už ne.
Musím to udělat rychle, nechci, aby trpěla víc, než je nezbytně nutné, řekla si pro sebe. Věděla, co podle manuálu nyní bude následovat. A nebude to příjemné.
Znovu se podívala na Claru. Okraje obličeje se ještě více oddělily. Ale ty oči! Naprosto plné strachu! Zdálo se, že se jí chce brečet, ale s tou paralýzou to jednoduše nebylo možné. Caroline přistoupila blíže k sedící dívce a zhluboka se nadechla. Vzala dívčinu hlavu do ruky a lehce ji natočila. Clařiny oči byly suché a jaksi matné. Ale stále v nich byl život! Po celou dobu.
Tak jo, jdeme na to! dodala si Caroline odvahu. Sevřela skalpel pevněji a začala opatrně řezat. To probudilo oči oběti, které začaly rychle těkat ze strany na stranu. Nejdůležitější bylo, aby celý obličej zůstal zcela neporušený. Caroline jemně oběma rukama uchopila překrásnou Clařinu tvář a opatrně ji začala strhávat z původní majitelky. Ještě dvakrát, třikrát si musela pomoct skalpelem, než tvář zcela oddělila.
Pohled na odhalenou „nahou“ tvář byl odporný. Rudé maso stále víc a víc pulzovalo, bylo plné krve a oči byly jediné, které oslnivě zářily jasně bílou barvou a ze strachu neustále těkaly ze strany na stranu. Pořád v nich byl život. Clara sice byla paralyzovaná, ale stejně veškerou bolest naplno cítila. Caroline musela odvrátit hlavu a podívat se jinam. Zamířila k malému zrcadlu a tentokrát bez zaváhání si položila Clařinu tvář na svoji. Byla stále teplá.

Caroline, stále držíce přiloženou tvář své první oběti, přešla k objednané krabičce a vytáhla z ní lahvičku se zelenou tekutinou. Otevřela ji a nakapala si trochu na tvář. Z manuálu na Dark webu věděla, že to musí nechat alespoň čtvrt hodiny působit. S tou speciální tekutinou v barvě Shrekovy kůže se odříznutá tvář přizpůsobila konturám a obrysům původní tváře. Splynula tedy dohromady, ale ta původní se „prosvítila“ skrz tu novou. V reálu to tedy vypadalo, jako by k žádné změně ani nedošlo. To bylo velmi důležité, jinak by to totiž v lidech mohlo vzbudit pozornost. Byla to její tvář – ale čistá a bez jakýchkoliv kosmetických nedostatků.

***

Někdo by možná mohl namítnout, že by Caroline nemusela přistoupit k tak drastickému kroku, ale mohla na svou tvář nadále aplikovat ty různé mastičky, které by zakryly to její zhoubné akné. Jenomže největší problém byl, že působily jen dočasně – po dobu několika hodin – a pak se musely aplikovat znovu. A to pro Caroline opravdu nebylo. A proto se rozhodla udělat jeden velký krok, který její dosavadní život změnil navždy. Nová tvář jí vždycky vydržela zhruba dva týdny a poté si Caroline musela najít novou oběť.

Maškaráda byla nyní kompletní.

konec

Na mobilu mi píplo oznámení nové zprávy z Messengeru. Odložil jsem nůž od zpola nakrájené cibule, otřel si ruce a se zájmem uchopil mobil. Psal mi můj bývalý spolužák a kamarád David, se kterým jsem seděl celou základku.
>>Čau, tak jak jde život?<<
Potěšilo mě to a zároveň i trochu překvapilo, protože, co jsme opustili lavice základní školy, jsme se každý rozutekli jiným směrem. A v kontaktu jsme v podstatě nebyli.
Konverzace plynula. A pak David napsal něco, o čem jsme kdysi přemýšleli, ale nikdy k tomu nedošlo.
>>Hele a co kdybychom udělali takovej menší sraz ze základky? Co ty na to? :-)<<
>To zní skvěle, jsem pro. Zkusím napsat Liuovi. Nevíš co dělá dělá Honza?<
>>Má teď autodílnu. Nedávno jsem si s ním psal, ale prý bohužel toho teď má hodně. Takže s ním asi nepočítejme. Ale nesmíme zapomenout na Jardu. Ten určitě bude chtít.<<
>JJ, Jarda byl vždycky pro každou špatnost.<
>>Přesně.<<
Začaly se mi vybavovat vzpomínky na základku. Bylo to takové bezstarostné období, kdy jsme neřešili bydlení, finance nebo čím se budeme živit. Nic nás netížilo. Teď už jsme všichni dospělí, s problémy a starostmi, které k této životní fázi prostě patří. Časy se mění, vzpomínky zůstávají.

Tak nakonec jsme se domluvili na termínu po třech týdnech od návrhu srazu. Místem setkání byla Davidova chalupa nedaleko Kolína. Plán byl následující – jelikož měl David velký gril, jako první jsme zamířili do místního supermarketu pro maso, klobásy a další pochoutky. A protože je nutné dodržovat pitný režim a všichni jsme věděli, že nás čeká dlouhá noc, velmi jsme se zásobili spirity a dalšími nápoji ve skle (po nějaké době otupující mysl), ale také pár minerálkami na probuzení. Chipsy, krekry, dipy. Prostě vše, co patří na správné setkání bývalých spolužáků po letech. Ono ve své podstatě nejde jen o žranici a alkohol, ale o to zase se vidět. Myslím, že na to jsme se těšili všichni. Nic neplánovat, jen to tak vše nechat volně plynout.
Netrvalo dlouho a zábava začala. Při pojídání steaků a chleba jsme pak tak nezávisle na sobě každý postupně začali vyprávět, co jsme dělali po škole a kolik prací jsme vystřídali. Každý měl co říct, každý byl vyslechnut. Nastala taková příjemná atmosféra. Vůbec jsme nevnímali čas. Největší radost jsem měl asi z toho, že jsme se dokázali vůbec domluvit. Co jsme opustili základku, párkrát tu byl pokus o třídní sraz, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. Nejdřív nemohl jeden, pak další, no a pak i ti nejzarputilejší příznivci srazu to vzdali. Netušil jsem, co dělali ostatní bývalí spolužáci, kolik měli pracovních úspěchů (a neúspěchů), zhrzených lásek a dětí, mnozí z nich teď jistě jsou úspěšnými manažery, návrhářkami oblečení a designu, taxikáři, operátory výroby v montovnách, někteří se nejspíš vydali hledat štěstí za hranice (a zůstali tam), ale zároveň jsem nepochyboval o tom, že pár z nich pravděpodobně propadlo hazardu, alkoholu a drogám.
Ale upřímně mě ostatní moc nezajímali, hlavní bylo, že naše čtyřka byla zase pohromadě. Párty byla v plném proudu. Nemám ponětí, kolik lahví jsme už vypili, ale stále nám hodně zbývalo a noc byla ještě mladá. David měl na chatě Xbox a protože Jarda dle dohody přivezl i další ovladač, rozhodli jsme se uspořádat turnaj – konkrétně šlo o herní tituly Mortal Combat a FIFA.
Velké ručičce na hodinách stačilo již jen dvakrát oběhnout ciferník, aby nastal nový den. My jsme čas ale absolutně nevnímali. Ta nastalá atmosféra a rozehrané hry udělaly své. Tak jsme se prostě a jednoduše do toho všeho tak ponořili, že nic jiného nebylo důležité.

Právě jsem vyhrál jeden z již několika zápasů a tak jsem měl zhruba čtvrthodinu volného času. Zvedl jsem se, abych si došel na záchod. Můj močový měchýř to už potřeboval. Dokonce i při této činnosti jsem se stále pousmíval. Jednak jsem byl již lehce otupělý požitým alkoholem, ale hlavně tím celkovým setkáním spolužáků po letech.
Pomalu jsem spláchl a šel si umýt ruce. A jako obvykle si vodou lehce omyl obličej a rukou upravil účes. Utřel jsem se do pruhovaného ručníku a když jsem se o vteřinu později znovu podíval do zrcadla, najednou se mi zdálo, že jsem tam zahlédl něco blýskavého. Okamžitě jsem se otočil k malému oknu, které bylo umístěné přímo naproti zrcadlu. Nic tam ale nebylo. Šel jsem blíž, abych okno otevřel a vyklonil se z něj. Díky půlměsíci jako na turecké vlajce nebyla úplná tma, ale ať jsem se rozhlížel jak chtěl, nic tam prostě nebylo. Jen potemnělá zahrada, malý altán a přístřešek na dřevo a zahradnické vybavení.
Zavřel jsem tedy okno a vrátil se ke klukům do obývacího pokoje, či spíše velké jizby, kde se akorát dokončoval poslední fotbalový zápas.
„Ondro, jdeš akorát včas!“ houkl na mě Jarda, kterému se už také pěkně motal jazyk. „Nás dva teď čeká finálový mač o zlato.“
„Super, ale bez tvého potu a slz ten triumf nechci!“
„To se ještě uvidí, kdo tady bude brečet,“ smál se Jarda, usrkl si piva a chopil se svého ovladače. Usmál jsem se a pohodlně se usadil do křesla. Liu s Davidem mezitím šli rychle udělat pár jednohubek. Párty jak má být, pomyslel jsem si.

„Však jsem ti to říkal!“ zvolal vesele Jarda, když mě v penaltách porazil o jeden gól.
„Jojo, gratuluju, ale stříbrná medaile je pořád medaile.“
„To máš pravdu,“ odvětil s úsměvem a přiťukli jsme si Napoleonem.
Podíval jsem se na hodinky, promnul si oči a musel se podívat ještě jednou, abych se přesvědčil, zda je to pravda. Digitální ciferník ukazoval 2:45. Skutečně jsme se tak ponořili do her, že jsme totálně přestali registrovat čas?
Opět jsem cítil potřebu vymočit se. Dopil jsem zbytek brandy a zamířil na toaletu. Už už jsem sahal na kliku, když v tom se ozvalo tiché zaklepání. Zarazil jsem se a zaposlouchal, jestli to nebylo jen nějaké klamání mé již otupělé mysli. Mé podezření se ukázalo jako nepravdivé, protože se vzápětí daný zvuk ozval znovu. Ťuk, ťuk, ťuk. Otočil jsem se od vstupu na záchod a snažil se určit, odkud bylo klepání slyšet. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Upřel jsem zrak na hlavní dveře. Byl jsem si jistý, že právě to byl zdroj a proto jsem tím směrem vykročil. A jakoby původce toho zvuku vytušil můj záměr, už se dále nic neozvalo. Byl jsem si ale jistý, že za těmi dveřmi stále někdo je. Dvě, tři vteřiny jsem jen tak před nimi stál. Nádech, výdech. A otevřel jsem dveře.
Byla tam mladá žena nebo spíš dívka, kterou jsem věkově odhadl maximálně na jednadvacet či dvaadvacet. Na sobě měla těsně upnutý hnědý kožený kabát s velkými zdobenými obsidiánovými knoflíky, které blýskavě odrážely světlo ze stojaté lampy v předsíni. Dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly až k pasu; několik pramínků bylo propleteno pestrobarevnými korálky. Velké světlemodré oči byly ještě více zvýrazněny uhlově černými linkami. Jiného významnějšího make-upu jsem si nevšiml. Postavou byla spíše malá a zároveň silnější, soudě tedy podle poněkud vypouklého břicha. Stačil mi po ní přejet letmým pohledem od nohou k hlavě, abych se ujistil, že je dobře a řádně vyvinutá a vyspělá.
„Ano?“ řekl jsem, když si musel nejprve odkašlat.
Upřela na mě své obří oči, které vypadaly jako studny.
„Promiň, promiň, že otravuju. Měla jsem se tady s někým sejít, ale on prostě nedorazil. A teď nemám kam jít. Přijela jsem busem a nejbližší mi jede až v půl sedmý.“
„A to jsi nemohla někomu zavolat, aby tě vyzvedl? Mimochodem, já jsem Ondra.“
„Maki. Ráda bych, ale mám totálně vybitý mobil. Šla jsem nějakou dobou městečkem a teprve až teď tady jsem uviděla, že se tu svítí v oknech.“
„Maki. Dost zajímavý jméno. Jak jsi k němu přišla?“
„No to by ses spíš měl zeptat rodičů,“ zasmála se.
„To je vlastně fakt. Ale líbí se mi.“
„Díky.“
Na chvíli jsme se oba odmlčeli a já jsem tak měl možnost si dívku znovu prohlédnout. A náhle, jako by se všechny barvy zvýraznily – vlasy měla zrzavější, oblečení barevnější, oči jasnější. Byla opravdu krásná.
„No,“ začala trochu váhavě, „já vím, že to to bude znít drze, ale myslíš, že bych u tebe mohla přečkat do rána, než mi pojede autobus?“
„No, tak zaprvé to není moje chata, ale mýho kámoše Davida. Máme tu takový menší sraz ze základky.“
„Aha. Tak to nebudu rušit.“
„Ne, to je nesmysl. Místo tady je, neboj. Klukům to vysvětlím.“
„Fakt? Dobře tedy. Jsi hodnej.“
„Tak pojď dál, Maki,“ pokynul jsem jí a uhnul jsem ze dveří, aby mohla vejít. Dívka si začala rozepínat kabát a já jsem jí z něj ochotně pomohl. Při tom jsem ucítil příjemně sladkou vůni parfému. Svrchník jsem pověsil na věšák a znovu si mladou ženu prohlédl. Měla pletený červeno-zelený svetr. A ano, opět jsem si nemohl nevšimnout jejích příjemně kyprých tvarů.

Z obývacího pokoje se ozýval smích a ťukání skleniček. Byla slyšet televize a podle častého výbuchu smíchu jsem usoudil, že se tam nejspíš dívají na různé faily z YouTube.
První si mě všimnul David.
„To je dost, že jdeš,“ řekl. „Pojď si sednout, je to děsná prdel!“
„Pánové, rád bych vám představil Maki. Pojď dál a neboj se. Pokud vím, tak tady nikdo nekouše.“
„Fakt nerada ruším,“ řekla dívka, nervózně se usmála a vešla do místnosti.
„Dovol mi, abych ti představil své bývalé spolužáky a tvé dočasné společníky. Tohle je Liu, David a Jarda.“
V rychlosti jsem ostatním osvětlil situaci.
„Ráda vás všechny poznávám,“ navázala Maki. „Opravdu vám nebude vadit moje společnost?“
„Absolutně ne,“ usmál se David. „Člověk by vždycky měl počítat s hostem navíc.“
„Tak děkuju.“
„No a co si dáš k pití? Máme, myslím, slušný výběr,“ optal se Jarda.
„To je úplně jedno, Járo,“ odvětila. „Já piju všechno, co teče!“
„Tak to jsi moje holka!“ zasmál se.
Pokud na nás předtím již útočila únava, s novou příchozí jakoby rázem zmizela. Maki se se všemi velmi živě bavila a Jarda skoro nestíhal dolévat skleničku za skleničkou, aby sní udržel krok. Bylo to příjemné zpestření našeho srazu a už předtím skvělou atmosféru Maki ještě o stupeň vylepšila, až to vypadalo, jako bychom ji znali již odjakživa, a ne teprve pár hodin.

Nakonec jsme to oficiálně zabalili krátce před čtvrt na šest. Už předtím mi bylo jasné, že tak jako tak by Maki tím prvním autobusem beztak nejela. Někdy kolem půl sedmé mě vzbudila potřeba vyprázdnit močák. Opět. Vstal jsem, protáhl si krk, dokud jsem si ho řádně neprokřupnul, a vyrazil směr toaleta. Sedl jsem si na prkýnko a začal si prsty mnít spánky a čelo. Do rána budu mít pěknou kocovinu. Nejsem zvyklý moc pít, ale při takové skvělé společnosti a nastalé velmi příjemné atmosféře se prostě nedalo odolat. Zavřel jsem oči a těšil se, až se zase vrátím do vyhřáté postele. A pak jako obvykle jsem si v koupelně opláchl vodou obličej.
Najednou se ozvaly tiché kroky na schodech z patra, kde jsme spali. Tedy kromě Jardy, který si zabral gauč dole v obýváku. Otočil jsem se ke dveřím a lehce je otevřel. Za nimi stála Maki. Měla na sobě jen pruhovanou košili, která ji sahala sotva do půlky stehen.
„Ahoj,“ řekla plaše.
„Ahoj.“
„Promiň, nemohla jsem spát,“ začala a vešla ke mně do koupelny. „Víš, chtěla bych ti poděkovat.“
„Za co?“
„No, že jsi mě nevypakoval pryč, když jsi mi včera otevřel.“
„Prosím tě, to by udělal každý,“ odvětil jsem s úsměvem.
„Ne, fakt jsi hodnej,“ řekla dívka a začala si prsty proplétat pramínky zrzavých vlasů. Dost vyzývavě.
„Vážně ti jsem strašně vděčná.“
Přistoupila blíž, až byla jen krok ode mě, a aby toho nebylo málo, rozepnula si horní dva knoflíky u košile. A ano, nemohl jsem se ubránit pohledu na její pořádně vyvinutá prsa.
Opřela se mi rukama o ramena a stoupla si na špičky.
„Počkej, mám přítelkyni!“
„Já vím,“ řekla tajemně. „Však já jí to neřeknu.“
A začala mě líbat. A jako bych byl něčím očarovaný, neodstrčil jsem ji, aby toho nechala. V hlavě jsem sice stále měl přítelkyni, ale zároveň se mi zdálo, že mi ji Maki snad i jen pouhou svou přítomností vytěsňuje ven. Bylo evidentní, že si je své krásy plně vědoma a dokáže ji využít. V tomto případě se jednalo o dokonalé svádění. Aniž bych to nějak zaregistroval, mezitím si dívka zcela rozepnula košili a přitiskla se víc ke mně. Tak nějak automaticky jsem jí, stále jako omámený, rukama zajel u pasu pod košili, abych je mohl propnout na zádech. Ucítil jsem, jak se Maki se svým větším bříškem tře o mé. Přivřel jsem oči a připadal si jako v ráji, jako by se vůbec nejednalo o realitu, ale o pouhý, ač nádherný, sen. Dívka se párkrát ode mě odtáhla, aby se následně zase přitiskla. Díky způsobenému vzrušení jsem si vůbec nevšiml, že naposledy se kráska přitiskla poněkud více.
Lehce jsem se ohnul a uchopil ji za prsa, abych jí je trochu promasíroval. Následně jsem ji začal na hrudi líbat a laskat jazykem. Poklekl jsem, abych mohl pokračovat níže. Náhle jsem se ale zarazil, protože jsem jazykem narazil na něco hrubého. Prudce jsem otevřel oči a trochu se odtáhl.
„Bože! Co se ti stalo?“ vykřikl jsem.
Kousek pod prsy se jí na břiše táhla klikatá jizva ve tvaru nepravidelného oválu, jehož vnitřek byl poněkud tmavší, než zbytek těla. A i letmým pohledem jsem si nemohl nevšimnout několika malých kruhových skvrn, které až moc připomínaly…jako by byly způsobené jakýmisi přísavkami.
„To nic,“ řekla Maki, „to je v pořádku.“
„Opravdu?!“
Vytřeštil jsem oči, protože když se dívka trochu pootočila bokem, bylo jasně vidět, že je značně hubenější a má o poznání mnohem menší břicho.
„Co jsi vlastně zač?!“
Než jsem dostal odpověď na svou otázku, ozval se z patra jekot. Netušil jsem, jestli to byl Liu nebo David, ale na tom absolutně nezáleželo.. Prosmýkl jsem se kolem dívky a vyrazil nahoru. Schody jsem bral rovnou po dvou, po třech. Rozrazil jsem dveře a zcela ztuhl.
David tam ležel v tratolišti krve. Rukou si stále držel krk, ze kterého mu pořád crčela a stříkala na podlahu z dubového dřeva tmavě rudá krev. Hrdlo mu vydávalo pořád slabší a slabší chroptivý zvuk. Ač jsem byl stále ještě v šoku, vytáhl jsem z kapsy mobil, abych zavolal záchranku. Žádný signál. Jak je to, kurva, možný?! Narychlo jsem nakoukl do vedlejšího pokoje. Liu ale nejevil vůbec žádné známky života. Bože!!
Ve dveřích na chodbu se objevila Maki. Opírala se o futra, košili stále rozepnutou s krvavým oválem na břiše. Stála tam a smála se. Vysokým a jasným hlasem. Pohlédl jsem jí do očí a spatřil jsem tam čisté, černočerné zlo. A ona se dál smála tím svým šíleným smíchem. Z očí jí jakoby náhle vyprchalo veškeré bělmo a měla tam jen dvě obrovské temné panenky.
„No tak, Molly, pojď sem,“ zvolala stále se smíchem, který ve skutečnosti připomínal krákání vrány.

Chvíli se nic nedělo. A já jsem na ni pořád zíral v šoku jako opařený. Když tu náhle jsem za sebou uslyšel jakýsi mlaskavý dusot, který se stále blížil a zesiloval. Otočil jsem se a to, co jsem o vteřinu a půl později spatřil, mi doslova vyrazilo dech. Po podlaze, jen pár metrů ode mě, se plazil mutant. Jiným slovem jsem ho popsat nedokázal. Vzhledem vzdáleně připomínal temně rudý, stále nevyvinutý lidský plod. Na délku mohl mít maximálně čtyřicet centimetrů. Největší část těla (či spíše jen torza) tvořila velká hlava bez očí s malými otvory po stranách, které pravděpodobně byly zárodky uší, a obří tlama s dvojitou řadou ostrých velkých zubů na každém patře. Neměl žádné nohy – koncovou část těla měl spojenou jakousi tenkou blánou – jen na stranách byly malé tříprsté ruce s drápy. Ty používal k pohybu, zadek mu sloužil prostě jako kormidlo. Jak jsem si stačil všimnout, pohyboval se velmi rychle a za sebou zanechával stopu ze slizu.
Sotva jsem se nadál, prosmýkl se mi mezi nohama a jedním mocným skokem vyskočil Maki na břicho, přímo do krvavého oválu. Jemně se jí zakousl do těla a o chviličku později téměř dokonale splynul s postavou dívky. Jediné, co se nedalo přehlédnout, byl prostě tmavý vyplněný ovál na břiše.
„Jen si hezky doplň energii a živiny, zlato,“ zvolala vesele Maki.
Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem z místnosti kolem dívky dolů po schodech. Nevypadalo to, že by mi v tom chtěla zabránit.
„Co se tady děje?“ zeptal se zmateně Jarda, kterého až teprve teď vzbudil ten hluk.
Uslyšel jsem ten šílený mlaskavý zvuk, jak se to monstrum žene po schodech do přízemí.
„BĚĚŽŽ!!!“ zaječel jsem ještě na Jardu. „Prostě utíkej pry… ááágh.“
A přesně v tu chvíli mi mutant skočil na záda a zakousl se do krku. Jeho mocné čelisti jednoduše zpřetrhaly všechny vazy, šlachy a žíly a monstrum bylo pokryto čerstvou krví. Mojí krví.

Než jsem úplně ztratil vědomí, stačil jsem ještě zaregistrovat, jak bouchly hlavni dveře…

konec

Theresa Foxxterová seděla na recepci hotelu Terrestrial. Byl to je jeden z nejstarších hotelů v celém Skotsku. A ačkoliv zde bylo pár moderních vychytávek, celkově majitel dbal na to, aby byl zachován původní styl. Žádná klimatizace, žádná WiFi, celkové vytápění v kotelně uhlím. I když majitel byl do morku kostí Skot, hotel byl bohatě zdobený v orientálním stylu. Na stěnách zlaté hieroglyfy a díky ornamentům na fasádě to z dálky opticky připomínalo pyramidu. Ozdoby byly provedeny do nejmenšího detailu. To bylo na tom vlastně to nejpozoruhodnější, protože majitel Gregory MacLloyd v životě v Egyptě nebyl. Jen o něm stále četl a byl jím úplně fascinován. Proto chtěl do svého rodného Skotska přinést kus té exotické země. Brzy po otevření se hotel stal velmi vyhlášeným. Sjížděli se sem hosté z celého světa. K nejbližšímu městu, jímž bylo Thurso, to bylo asi tak devět mil. Bylo to ideální místo pro toho, kdo se chtěl na nějaký čas zašít. Nutno říct, že převážně se tam sjížděla různá smetánka. A většina hostů se pyšnila šlechtickým titulem. V hotelu se rovněž konalo množství konferencí a odborných přednášek. Dá se v podstatě říct, že kdo jen trochu něco znamenal, strávil v hotelu aspoň noc. Nikdy tam nebylo prázdno. Hotel si utvářel svůj vlastní svět. Měl svou úroveň a to samé vyžadoval od hostů. Nikoho by ani nenapadlo vstoupit bez formálního oblečení.
Recepční Theresa Foxxterová, které bylo čerstvě dvacet let, nosila – ostatně jako všichni zaměstnanci hotelu – tradiční orientální oděv. Ten její se skládal ze sněhobílé tuniky, přes kterou byl bohatě zdobený dlouhý kaftan. Ten byl v typické karmazínově červené barvě s motivy granátového jablka, které byly vyšité pravými zlatými nitěmi.
Najednou uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Žena se pohodlně usadila a dychtivě vyhlížela, až se otevřou hlavní dveře.

Z nablýskaného stříbrného vozu značky Rolls-Royce vystoupil řidič – obtloustlý malý muž v komicky velkém obleku s velkým cylindrem. Nahrbeně došel k zadní klice a otevřel dveře. Z auta se vyvanul namodralý dým. Když se trošku rozplynul, objevila se drobná ruka v dlouhé černé rukavici s mohutným prstenem s velkým zeleným smaragdem. Skrček přicupital a jemně stiskl ručku svou bílou rukavicí. Objevila se malá nožka v luxusně zdobené punčoše s botami od Waltera Steigera s typicky vykrojeným podpatkem, které musely stát nejméně dvacet pět tisíc. Z auta konečně vystoupila enormně vysoká žena v temně rudé róbě, která byla zdobená nablýskanými brokáty. Na hlavě měla široký klobouk a obličej jí zakrývala sítka. V ruce měla elegantní psaníčko.
Chvíli stála před autem a rozhlížela se. Pak pomalým krokem zamířila ke vstupním dveřím hotelu. Při chůzi elegantně pohupovala boky, vlastně až trochu vyzývavě. Pár metrů za ní vlekl skrček asi čtyři různě velké kufry. Bůhví, co v nich vlastně bylo, ale vzhledem k tomu, jak byl sluha ohnutý, se dalo soudit, že to nic lehkého nebude. Dáma mezitím vešla do lobby hotelu. Uvnitř měla budova také typickou vůni, která měla u hostů budit dojem, že se právě ocitli uprostřed klasického orientálního trhu.
„Dobrý den, vítejte v hotelu Terrestrial,“ oslovila recepční novou příchozí, „máte rezervaci na jméno…?“
„Hraběnka DeLastoux, jaká čest!“ zvolal majitel hotelu Gregory MacLloyd, který právě vešel a ráznými kroky zamířil k dámě, aby jí políbil nastavenou ruku. „Už jste u nás dlouho nebyla.“
„Trochu jsem cestovala,“ odvětila hraběnka a při tom očima mírně sklouzla ke čtyřem zavazadlům, které nesl sluha.
„Chápu. Doufám, že Vám daří dobře.“
„Nemůžu si stěžovat, vlastně se cítím lépe než kdykoliv předtím,“ odpověděla dáma a podivně se usmála. „Máte pro mě můj pokoj?“
„Pro Vás vždy, madam,“ odvětil a otočil se k Therese na recepci. „Číslo 18, prosím.“
Slečna Foxxterová se obrátila a během dvou vteřin už klíč spočíval v dlani majitele.
„Následujte mě, prosím.“
Pomalým krokem zamířil ke zdobenému výtahu a přivolal ho. Počkal, až ho dáma dojde a pak vstoupili dovnitř. Sluha s kufry zamířil k nim.
„Tento výtah je pouze pro hosty hotelu, pane. Použijte vedlejší za rohem,“ zarazil ho MacLloyd a čekal, až se dveře výtahu zavřou.
„Máte vše připraveno?“ otázala se hraběnka.
„Zajisté. Vše zůstalo od Vaší poslední návštěvy na svém místě.“ Odmlčel se.
„Všiml jsem si, že máte opět něco nového, že?“
Dáma jenom přikývla. „Jen vyčkejte a večer uvidíte sám.“
„V obvyklý čas?“
„Samozřejmě. Ostatní tu již jsou?“
„Ano, čekali jsme pouze na Vás.“
Hraběnka se usmála. Věděla totiž, že bez ní nemohou začít.
Ve výtahu to cinklo a dveře se pomalu otevřely.
„Jsme tu, Vero.“
Rozprostřela se před nimi chodba, která byla osvícena zlatými svícny. Po stěnách se linuly orientální kresby prastarých národů z různých období. Ředitel si na to najal zručné řemeslníky, kteří s tak precizním přístupem zcela přesně napodobili původní styl. MacLloyd byl naprostý perfekcionista. Netoleroval nic než dokonalost.
Byl to až poslední pokoj na konci. I když ve skutečnosti to byl dvoupokoj. Jenomže o tom druhém vědělo jen pár lidí. Dokonce ani personál hotelu o tom nevěděl. Nechal ho vybudovat sám ředitel, protože vedle starověkého Egypta se velmi zajímal o okultismus a seance. A právě ta byla na programu na dnešní noc.
Těch lidí, kteří znali tajemství druhého skrytého pokoje, bylo celkem sedm. Kromě MacLloyda a hraběnky DeLastoux mezi ně patřil i Edward „Edouš“ Ketton, majitel zastavárny, John Murdroke, který vedl edinburskou knihovnu, Celleste Blanche – někdo by možná řekl až chorobně vášnivá sběratelka umění, peruánský obchodník s doutníky Leonardo Guerrero Diáz a lékař a přednosta chirurgické kliniky v Londýně Warwick Dwayne. Ti všichni tvořili jen část na správný průběh seance. Ale stejně hlavní byla hraběnka Veronique DeLastoux. Tato absolventka pařížské Sorbonny pocházela z bohatého šlechtického rodu s dlouhou historií. Její pradědeček bojoval po boku Napoleona. Už jako malá Vera ráda poslouchala vyprávění babičky Charlloty. Byla to vlastně ona, kdo ji zasvětil do tajemného hávu okultismu a mystiky. Netrvalo dlouho a už sama v sobě pocítila, že je jiná než ostatní. Přečetla mnoho knih o prastaré magii a rituálech. A pak začala hodně a pravidelně cestovat. Jejím cílem byly většinou malé vísky, kde se dočetla, že tam lidé převážně dodržují někdy i šamanské rituály. Bylo to prostě asi tím, že to byla místa, kde lidé nedůvěřovali (nebo spíše lépe neznali) moderním technologiím. A díky tomu byli svým způsobem čistí a nezkažení. A tím pádem dokonalí učitelé pro Veru. Z každé takové cesty si hraběnka něco přivezla.
MacLloyd mezitím vytáhl z náprsní kapsy klíč se zlatým číslem 18 na kulatém přívěsku. Lehce ho vložil do zámku, pootočil s ním a opět ho vytáhl a schoval v kapse. Dlaní se opřel o dveře a mírně zatlačil. Objevil se před nimi luxusně zařízený pokoj s obrovskou manželskou postelí s načechraným tmavě zeleným baldachýnem. Tak jako po celém hotelu i tady se po stěnách linuly orientální ornamenty. Veškerý nábytek byl ozdobený pravým dvacetičtyřkarátovým zlatem. Ručně vyšívané závěsy byly napůl zatažené.
„Udělejte si zatím pohodlí,“ řekl MacLloyd, zatímco jí pomáhal sundat róbu. „Večeře bude připravená na šestou a o půl jedenácté sem tedy s dovolením dorazíme spolu s ostatními. Mezitím relaxujte a odpočívejte.“
„Děkuji, Gregory. Jste laskav.“
MacLloyd se mírně uklonil a vytáhl opět klíč, aby ho položil na malou skříňku u dveří. Pak je otevřel a vyšel.
Hraběnka se ještě chvíli dívala na zavírající dveře. Pak se sklonila, aby jistě zašátrala v jednom z kufrů a vytáhla z něj čisté krajkové oblečení a malou dózu. V ní byl ručně smíchaný pleťový krém. Hraběnka si velmi potrpěla na mladistvý vzhled. Proto by jí nikdo zdaleka nehádal její skutečný věk. Bylo jí úctyhodných osmdesát osm. Ale právě díky aplikacím různých mastiček a krémů dosáhla bezchybného těla bez vrásek či pih, které by mohla závidět kdejaká čtyřicítka.
Svlékla se a chvíli si oběma rukama přejížděla po dokonalém těle. Nikdy nebyla vdaná. Celý život zkoumala různé horoskopy a vzhledem k její výjimečné povaze jí to prostě nedovolovalo svazovat se k někomu. Ale jí to vlastně ani nevadilo. Mohla tak naplno rozvíjet svůj talent. Spiritualismus, komunikace s mrtvými, reinkarnace. To všechny byly domény hraběnky DeLastoux. Avšak na dnešní seanci měla na programu něco, co ještě předtím nedělala.
Hraběnka vešla do koupelny, otočila velkými zlatými kohouty s hrubě broušenými safíry uprostřed, sedla si na kraj vany a sledovala, jak se pomalu plní vodou. Po chvilce vstala a stále nahá odešla zpět do pokoje, aby se za minutku vrátila s několika aromatickými svíčkami v rukách. Rozmístila je různě do několika nik a poliček a dvě postavila přímo na okraj vany. Postupně je začala zapalovat. Když všechno bylo připraveno, pořád ještě pár minut stála uprostřed místnosti a z plna hrdla inhalovala směs různých vůní, které ale dohromady tvořily dokonalou harmonii. Cítila, jak se jí celé tělo naplňuje čerstvou energií. Pak už si jen do vany nasypala speciální sůl a konečně vlezla dovnitř. Pokud měla za celý den nějaké nervy či stres, koupel v kombinaci se svíčkami jí to vše z těla vyplavila. Potřebovala mít zcela naplněnou svěží a čerstvou energii pro dnešní seanci…

Bylo pět minut před půl jedenáctou. Hraběnka neustále přecházela od chodby ke dveřím koupelny, kam pokaždé zlehka nakoukla. Byla však naprosto klidná, protože vše bylo perfektně připraveno. Náhle uslyšela kroky a tlumené hlasy. O dvě vteřiny později se ozvalo jemné zaklepání. Hraběnka došla ke dveřím a dokořán je otevřela. Byli tam všichni, v čele usmívající se MacLloyd.
„Konečně zase spolu. Ráda vás všechny vidím,“ usmála se hraběnka a pokynula jim, aby vstoupili. Každého se zlehka dotkla. Měla opravdu radost. Celý rok cestovala a s těmito šesti lidmi se prakticky viděla jeden den v roce. Aspoň za poslední dobu, dříve o něco častěji.
Všichni postupně vešli do koupelny, kde se přes dokonale skryté dveře dostali do tajného pokoje. Tam se tak nějak automaticky postavili do nepravidelného kruhu uprostřed místnosti. Hraběnka došla k menšímu, zlatem zdobenému kabinetu z ebenového dřeva a otevřela ho. Měla tam již předem nalito sedm vysokých sklenic se šampaňským. Postupně je každému z nich rozdala. Chvíli tam stále v kruhu, v pozvednutých rukách třímali bublinky. Stáli tam tak necelou minutu a pak, aniž by se nějak domlouvali, všichni najednou postoupili s napřaženými pažemi o tři kroky dopředu, aby si uprostřed všichni ťukli.
„Tak co je nového?“ zeptala se hraběnka poté, co se napila.
„Ale tady Edouš do toho konečně praštil,“ odvětil s úsměvem Leonardo Diáz se silným jižanským přízvukem.
„Opravdu? No to je skvělé!“
„No jo, už je to tak,“ řekl Edward Ketton a mírně se začervenal.
„Jak jste se seznámili?“ optala se se zájmem Vera.
„Jedna zákaznice, Nadine, prostě jednou přišla ke mně do krámu a pak ještě jednou a zas znovu. No a nějak jsme se do sebe zakoukali. Už jsou to skoro tři měsíce po svatbě.“
„To je ale seladon, že?“ zasmál se Diáz.
„Tak to vám oběma gratuluji,“ usmála se Vera a odhalila tak perfektně bílé zuby.
„Jo, děkuju.“
Konverzace plynula. S každým hraběnka prohodila pár slov. Byla to pro ni vskutku příjemná společnost. Ač každý byl trochu poněkud jiný, takhle pospolu tvořili dokonalou symbiózu.
Hraběnka nechala ostatní, aby se volně bavili a sama zamířila opět k tomu kabinetu, odkud předtím vyndala šampusky. Tentokrát se musela ohnout úplně až dolů, aby odtamtud vytáhla menší truhlu. Lehce si k ní přičichla. I přes dubové dřevo ucítila omamnou vůni koření. Chvíli po truhlici přejížděla prsty a pak ji pozvolna otevřela. Kolem skupinky začala rozmisťovat různě vysoké aromatické svíčky. Pak si pomalu sedla doprostřed kruhu do tureckého sedu. Ruce si položila na kolena s dlaněmi otočenými nahoru. Konverzace pozvolna utichala, jak si jednotlivý lidé postupně sedali po vzoru Veronique DeLastoux na zem. Všichni seděli mlčky a zhluboka vdechovali a vydechovali. Tak začínala každá seance. Až na hraběnku ale nikdo z nich netušil, jak to bude potom probíhat. Vždy to bylo jiné, ale tím pádem o to zajímavější.
Všichni stále inhalovali exotické koření. Důležité bylo, aby všichni byli naladěni na stejnou vlnu. Každá seance vyžadovala od každého plné soustředění, ale právě k tomu se museli naprosto uvolnit. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil.
Ticho prolomila hraběnka. Hlas ale měla poněkud změněný, což bylo způsobené vyvolanou atmosférou. Nyní byl o dost hlubší. Vždy tomu tak bylo.
„Myslím si, že můžeme začít. Cítím, že jsme všichni připraveni. Opakujte po mně: Sešli jsme se tu…“
„Sešli jsme se tu.“
„…abychom Tě uctili.“
„Abychom Tě uctili.“
„Věříme v Tvou moc. Jsi všemocný.“
„…VŠEMOCNÝ!“
„Nyní jsme Tví služebníci.“
„…JSME SLUŽEBNÍCI!!“
„Vždy Tě budeme ctít, vždy budeme věřit v Tebe.“
„…VĚŘIT V TEBE!!!“
„Na důkaz věrnosti Ti každý z nás věnuje část sebe.“
„…ČÁST SEBE!!“
Po těchto slovech se hraběnka zvedla a došla k jednomu menšímu kulatému kufru. Jistě v něm zašátrala a poté vytáhla vypouklý stříbrný kalich s vytlačenými kulatými vzory po stranách, v nichž byly vložené zelené smaragdy. Druhou rukou hraběnka vyndala malou dýku v ručně vyšívaném, bohatě zdrobeném koženém pouzdře. Chvíli obě věci jen tak třímala v rukou, jako by je potěžkávala, a stále hlavou otáčela postupně s pohledem na levou a pravou ruku. Skoro to až vypadalo, jako by se sama sebe uváděla do hypnózy. Po pár minutách si kalich přendala pod pravé podpaží, kde si ho velmi jemně podržela. Volnou rukou uchopila pouzdro a pomalu ho rozvázala. Krok za krokem vytahovala dýku, jejíž čepel začala okamžitě vydávat stříbřité odlesky. Pochvu poté položila zpět na kraj kufru. Pohledem se opět zaměřila na ruku třímající zbraň. Stále ji rozevírala a přivírala, čímž odhalovala rukojeť vykládanou různě broušenými diamanty. Poté hraběnka znovu uchopila kalich a přistoupila ke společníkům sedícím na zemi. Vešla do středu kruhu a po každém dokola přejížděla pohledem. Jako první zamířila k Leonardu Diázovi. Pár vteřin před ním stála a pak se hluboce sklonila, díky čemuž mu poskytla pohled do hlubokého výstřihu. Ačkoliv byl šťastně ženatý, nikdy neodolal kontrolovat ženská poprsí. Hraběnka měla vskutku co ukazovat. Svou dokonalou postavou prostě uhranula každého. Dneska si navíc zvolila kratší rudé šaty bez rukávů a silný parfém. Obzvlášť při této večerní seanci potřebovala upoutat pozornost všech. Skloněná hraběnka očima pokynula obchodníkovi, aby pozdvihl pravou ruku. Jakmile to udělal, hraběnka pod ni přistavila číši a jemně mu dýkou nařízla dlaň. Krev mu lehce začala po stroužcích vytékat. Hraběnka nemusela nic říkat, Diáz potočil zápěstím a sevřel prsty v pěst. Do kalichu začala po kapkách stékat krev. Vera se usmála a po chvilce poodešla k dalšímu sedícímu účastníkovi seance, u kterého provedla stejný postup. A tak postupně obešla celý kruh. Nakonec se zlehka řízla sama. Malý kalich byl tak z půlky naplněný krví. Hraběnka prstem přejela po okraji číše a olízla si rty. Široce se usmála a položila kalich doprostřed kola. Poté opět přešla ke svému objemnému kufru a za okamžik vytáhla středně velký pytlík. Rozvázala pozlacenou stuhu a začala z něj v kruhu vysypávat popel. Zpočátku to vypadalo, že to nemá žádný smysl. Když se ale pak skloněná hraběnka narovnala a poodešla, na podlaze byl vyobrazen pentagram.
Veronique DeLastoux se opět připojila k sedícím přátelům do tureckého sedu. Všichni zhluboka dýchali, nic neříkali, ani se nepohnuli. Hraběnka náhle prudce otevřela oči.
„SLÁVA SATANOVI!“ vykřikla.
„SLÁVA SATANOVI!!“ poslušně zopakovali ostatní, a právě v tu chvíli se náhle opět naplno vzňaly všechny svíčky a svíce, které předtím už jen tak skomíraly. Všichni až na hraběnku sebou nepatrně trhli. Místnost se ještě více naplnila aromatickými vůněmi. Každý co nejvíce roztáhl své plíce, aby je zcela naplnil směsicí nového vzduchu. Byla to tak neodolatelně nádherná, až omamná, vůně. Všem náhle připadalo, jako by jejich sedící těla byla jen prázdnými schránkami a oni se prostě vznášeli nad nimi. Bylo to, jako by byli pod vlivem hypnózy. A svým způsobem tomu tak bylo.
Ticho opět prolomila Veronique DeLastoux.
„Pro dnešní noc bych vás všechny ráda osobně seznámila s velkým uctívačem a obdivovatelem našeho Nejvyššího. Budete mít tu čest poznat samotného Night Stalkera.“
„Máte na mysli Richarda Ramireze?“ optal se MacLloyd.
„Přesně tak. Máme se od něj co učit!“
Chvíli se rozhostilo ticho. Svíčky lehce plápolaly, i když nikde nebylo žádné okno ani sebemenší vánek. Hraběnka cítila, že konečně jsou všichni kompletně naladěni. Jednalo se o velmi důležitou součást každoročního rituálu, ale obzvláště dnes to bylo mnohem víc potřeba. Zhmotnění nebylo vůbec jednoduché, sama to ještě v podstatě osobně nedělala. Ale zúčastnila se jedné takové letos v nitru černé Afriky. Místní šaman jako by jen tak oživil Nelsona Mandelu. Hraběnka o tom předtím jen četla, ale teprve, když to zažila na vlastní kůži, bylo to až neskutečné. S oním šamanem strávila poté hodiny a hodiny. Měla milión otázek a dostala cenné rady. I když zadarmo to tedy nebylo. Na pravém boku měla jizvu. Ale byla si jistá, že to stálo za to a že se to právě dneska zúročí.
Hraběnka náhle začala vydávat podivný hrdelní zvuk. Bylo to jakési zvláštní vrčení. Ostatní se na chvíli jenom dívali a potom se k ní samovolně přidali. Takhle to pak znělo, jako by několik sekaček předlo. Hučení nepřestávalo. A do toho hraběnka začala odříkávat, co ji naučil zmíněný šaman:

„O magnige Allerhoogste.
Ek is u dienaar ek sal u vir ewig eer.
Niemand is beter as jy nie.
Niks is beter as jy nie.
U kra gis ontsaglik groot.
Daarom vra ek u en noem u u naam.
Luister asseblief na my.
Die dooies kom soms terug.
Met u hulp.
Ek vra u om die Night Stalker weer op te wek.
Ek sal jou vir ewig eer.
Dumballa Magna!“

Chvíli se absolutně nic nedělo. Podivný vánek, díky kterému lehce plápolaly svíčky, náhle ustal a všechny plameny doslova kolmo bez hnutí stály. Působilo to úplně nepřirozeně. V jeden moment se najednou všechny svíce sfoukly, aby se o pět vteřin později opět vzňaly. A právě přesně v tu chvíli se neznámo odkud začala celá místnost plnit tmavě modrým kouřem bez zápachu. Viditelnost se rapidně snížila. Dokonce i přímo vedle sebe sedící účastníci seance na sebe příliš dobře neviděli. Oči všech se náhle upřely do středu kruhu, protože z ničeho nic pentagram začal vydávat rudé světlo, které pulsovalo postupně sílící a slábnoucí září. Kouř začal ustávat. Pentagram opět úplně zmizel. Tmavě modrá mlha se přemístila čistě a pouze do středu kruhu a tam se vytvořil rotující sloup. Rychlost se stupňovala a tu a tam pableskovaly oslňující blesky. Náhle se na pět, šest vteřin rozlehla absolutní tma. Hned poté byla opět naplno vidět ona záhadná mlha. Byl tam i ten poblikávající sloup. Jenže něco se přece jenom změnilo. V kruhu se objevila silueta. Po chvilce bylo jasné, že se jedná o mužskou postavu o výšce přibližně 186 centimetrů. Mlha zcela opadla a uprostřed místnosti stál muž s kratšími, havranově černými vlasy, v džínové bundě s odtrhnutými rukávy s nápisy Black Sabbath, Ozzy, Metallica a Billy Idol. Kolem krku se mu vyjímal obrácený kříž s malým pentagramem v jeho středu. Všichni napjatě zírali na zhmotněného sériového vraha a násilníka, jehož nejznámější řádění probíhalo od 10. dubna 1984 do 24. srpna 1985. A který zemřel v padesáti třech letech, když si odpykával trest v cele smrti ve státní věznici San Quentin v Kalifornii! A teď stál v jednom tajném pokoji v pomalu nejstarším hotelu na severním cípu Skotska.
„To tady máme pěknou společnost,“ prolomil ticho Ramirez. Jeho hlas byl trochu zastřený. No, však nebylo divu, když se zhmotnil po téměř osmi letech od smrti.
„Vítáme tě, Ricardo, já jsem hraběnka Veronique DeLastoux a toto jsou mí přátelé. To já jsem tě povolala.“
„A čemu vděčím za své oživení?“
„Myslím, že se od tebe můžeme dost naučit.“
„Je pravda, že něco specifického umím,“ zasmál se Ramirez a podivně se mu zablýsklo v očích.
„V to jsem trochu doufala, a proto jsem si něco připravila,“ pousmála se hraběnka. Zvedla se z tureckého sedu a zamířila k jednomu ze svých zavazadel. Vzala kufr a přisunula ho k násilníkovi.
„Wow, to je teda parádní kolekce!“ zvolal nadšeně, jakmile kufr otevřel. V různých přihrádkách, kapsách a úchytech byly uložené nože a dýky různých tvarů a velikostí čepelí. Klasické, zahnuté, zubaté a všechny dokonale zabijácky ostré.
Ramirez si vybral velký řeznický nůž s širokým ostřím. Usmál se a v jeho odlesku spatřil své zažloutlé zkažené zuby. Okamžitě se mu vybavilo, co cítil, když zabil tu devítiletou dívku Mei Leung. Samozřejmě ji předtím neopomenul brutálně zbít a znásilnit. A tak to začalo. Jeho zabijácká kariéra se pak naplno rozjelo. Jo, to byly časy…
„Tak jo, vážení. Pojďte a vyberte si.“
Dvě, tři vteřiny se nikdo nepohnul. Pak se postupně začali zvedat a vybírat si zbraně. Ramirez je nechal, ať si každý vybere, co chce. Jen u hraběnky se pozastavil.
„Ten si neber, lepší je tendle,“ řekl, usmál se a podal ji úzký, ale dlouhý vroubkový nůž.
Ostatní stáli opět v kruhu se zbraněmi v rukách. Na některých bylo znát, že nůž často v ruce nedrželi, vypadali, že si nejsou moc jistí.
„Tak jo, jste připraveni na Ricardovu lekci killing spree?“
„Ano!“
„Neslyším vás!“
„ANOO!!!“
„To už je lepší. Pojďte za mnou. Nejdřív vám to trochu ukážu a pak to zkusí každý z vás sám!“
Otevřel dveře a vyšel z tajného pokoje. Počkal, až ho ostatní následují. Společně vyšli do chodby a zamířili k prvnímu vedlejšímu pokoji. Bylo už krátce po čtvrt na čtyři ráno, a tak se dalo předpokládat, že vše půjde hladce. A i kdyby ne, Night Stalker si s tím hravě poradí.
„Takže,“ řekl ztišeným hlasem Ramirez, když začal otvírat dveře, „pro vás nejjednodušší bude nejdříve podříznout hrdlo a pak prostě bodat a bodat. Uvidíte, že na tom vlastně nic není.“
Jen to dořekl, jal se daný příklad názorně ukázat. Z ložnice bylo slyšet hlasité chrápání. Ramirez bez sebemenšího zavrzání otevřel dveře a v tmavém pokoji uviděl na posteli ležet asi tak osmdesátiletého boháče. Ostatně takových jako on bylo v celém hotelu Terrestrial plno.
Ramirez přistoupil k posteli a zatřásl s dědkem. Sotva otevřel oči, spatřil nad sebou šklebícího se sériového vraha. Okamžitě otevřel pusu, ale přesně v ten moment Ramirez jedním mocným máchnutím přeťal muži krk. Oči boháče se otočily v sloup a z rány začala prýštit jasně červená krev.
„Tak a teď jste na řadě vy. Pojďte a dokončete to!“
Ostatní bez váhání přišli k lůžku a každý několikrát zapíchl svůj nůž do starého těla. Boháč i přes první Ramirezovo podříznutí hrdla nebyl okamžitě mrtvý, a tak cítil každé bodnutí až do konce.
„Dobře, dobře. Skvěle!“ usmál se Ramirez. „Zpočátku choďte po dvojicích. A nebojte, pokojů je tady jistě dost, a tak se bohatě dostane na každého. Já s dovolením začnu s toudle kráskou,“ řekl a přivinul si k sobě hraběnku a dlouze ji políbil.
„Tak jo, do práce!“

Recepční hotelu Terrestrial Theresa Foxxterová neměla dobré spaní. Stále se převalovala a pořádně nemohla usnout. Náhle uslyšela bouchnout dveře. Vstala a otevřela dveře na chodbu. Tam na konci právě vycházel z jednoho pokoje ředitel MacLloyd s nějakým mužem. MacLloydovy oči se náhle střetly s recepční a zamířil se svým společníkem k ní.
„Pane MacLloyde, je všechno v pořádku?“
„Jistě, jistě, nemějte strach.“ Při tom se otočil k Warwickovi Dwayneovi. „Teď jsi na řadě ty, Warwey!“
Ten jen přikývl a rozeběhl se chodbou. Theresa couvla a začala zavírat dveře, ale Dwayne byl rychlejší a stihl vsadit nohu mezi dveře. Prudce strčil recepční do hrudi a ta spadla na zem, kde se navíc praštila do hlavy. Oba muži k ní přišli a přikrčili se. Teprve teď si Theresa všimla blýskajících se čepelí a začalo jí to docházet.
„Ne, ne, prosím přestaňte. Prosím!!“
Víc toho už neřekla. Podlaha se začala zbarvovat krví…

„Tak co?“
„Bylo skvělé se zase takhle vidět, Vero. Věřím, že příští rok to bude znovu výjimečné. Ostatně jako vždy,“ odvětil MacLloyd, když ostatní jejich společníci již odjeli a on s hraběnkou stáli v opuštěné hotelové lobby.
„Tím si můžete být jist, Gregory.“
„A co teď máte v plánu?“
„No, musím se teď na nějaký čas vrátit na svůj zámek. Přece jsem tam už více jak půl roku nebyla. A pak se nejspíš opět vydám na další cesty pro další inspiraci.“
„Už teď se na Vás těšíme.“
„To já také.“

konec

Pozn.:
Nevím, zda v povídce zmíněná kletba opravdu funguje. Použil jsem ale k ní ale Google Překladač do afrikánštiny. Zde tedy uvádím český překlad:

„Ó mocný Nejvyšší.
Jsem tvůj služebník a navždy tě budu ctít.
Nikdo není lepší než ty.
Nic není lepší než ty.
Tvá moc je nesmírná.
Proto tě žádám a volám tvé jméno.
Prosím vyslyš mě.
Mrtví se někdy vrací.
S tvou pomocí.
Žádám tě o vzkříšení Night Stalkera.
Budu tě navždy ctít.
Dumballa Magna.“

To mu teda dělat neměla! Co si o sobě vlastně vůbec myslí?! Děvka!!
Gordon Britt se výjimečně vrátil z práce dřív než obvykle a když odemkl dveře do bytu, uslyšel tlumené sténání. Ten zvuk poznal okamžitě. Zlostně rozrazil dveře do ložnice, i když v podstatě už věděl, co uvidí. Jen nevěděl s kým. Už pár týdnů měl takové tušení.
„Počkej, vysvětlím ti to…“ začala zbytečně Connie, když Gordonův šéf byl v podstatě ještě v ní.
Gordon práskl dveřmi, z šuplíku si vyndal klíče a nakvašeně vyšel z domu. Tělo měl plné vzteku. Děvka jedna! Zamířil k bledě modrému Jeepu Cherokee. Sedl si a prsty zlostně bubnoval po volantu. Ne, musel prostě pryč. Nastartoval, chvíli naslouchal pravidelnému vrčení motoru, pak zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Věděl přesně, kde si vyčistí hlavu.

Po asi dvaceti minutách jízdy, tak patnáct kilometrů za městem, vjel do oblasti Avion Dessert. Byla to vyprahlá část Ameriky, takřka bez života, ale Gordon se tam cítil naprosto uvolněně a fantasticky. Po chvíli sjel na menší prašnou cestu a po dvou minutách dorazil do cíle. Vypnul motor a pomalu šel k malému hangáru, přičemž si neustále pohazoval se svazkem klíčů.

Gordon byl letadly fascinován už od mala. Jeho děda byl pilotem v armádě a párkrát se s ním proletěl. Hodně si spolu rozuměli a malý Gordon strašně rád naslouchal vyprávění o různých akcích, co dědeček zažil. Proto ho velmi zasáhla jeho smrt. Nechápal, proč je život tak krutý…

Muž odemkl dveře hangáru a paprsky odpoledního slunce částečně osvítily jeho milovaný dvouplošník Stearman N2S-5 Kaydet v nachově zeleném provedení. Gordon se prsty lehce dotkl pravého křídla a láskyplně po něm přejížděl. Odemkl dveře a nastoupil do kabiny. Chvíli jen tak seděl a užíval si vůni milovaného stroje. Pak nastartoval. Motor se hlasitě rozvrčel a listy vrtule se nejdříve líně začaly otáčet, ale za okamžik již nabíraly na rychlosti. Letadlo se začalo rozjíždět po široké prašné ploše. Netrvalo dlouho a stroj se zvedl do výšky.

Gordon létal často. Ve vzduchu se cítil naprosto svobodný. Vždycky záviděl ptákům jejich volnost. Sice se jim nikdy nedokázal zcela vyrovnat, ale byl tomu blízko. Vrtule letadla lehce krájela vzduch. Gordon se usmíval a pomalu se mu z hlavy vytrácela scéna s nevěrnou Connie. Náhle motor začal lehce vynechávat. Muž tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, protože letadlo, ač udržované, mělo již svá léta. Po chvíli opět měl pravidelný rytmus. Gordon se už pomalu chtěl začít vracet, ale rozhodl se, že si dnešní vzdušný trip prodlouží, než normálně. Minul malý ostrov s majákem, kde se běžně otáčel na zpáteční cestu a letěl stále dál. Důvod, proč tak miloval létání, byl prostě a jednoduše ten rozhled na krajinu pod ním. Slunce se stále posunovalo níž a níž a na hladině tvořilo blýštivé obrazce. Ve značné dálce za dvouplošníkem byly už sotva patrné obrysy mrakodrapů na pobřeží.
Vše tikalo, jak hodinky. Letadlo se začalo pomalu různě naklánět, protože tam byly mírné turbulence. Teprve pak si pilot uvědomil, že se nachází v čím dál hustší mlze, ale vůbec si právě neuvědomoval, kdy do ní vlétnul. Chvíli o tom přemýšlel, ale z myšlenek ho náhle probrala prudká rána na spodku letadla. Gordonovi se občas stávalo, že do něj někdy lehce narazil pták, jenže tohle bylo mnohem silnější. Muž se díval z kokpitu dolů, ale nic nezahlédl. Jen tu zpropadenou mlhu. Přesto s letadlem o něco klesl. Zdálo se mu, že kousek před sebou dole vidí vzdálené obrysy nějakého ostrova. Letěl stále dál, když v tu náhle čelním sklem prudce proletěla jakási tyč. Gordon zaječel a letadlo se zakymácelo, jak nad ním na chvíli ztratil kontrolu.
„Co to kur…“ začal roztřeseným hlasem, ale v tom okamžiku znovu hlasitě vykřikl, protože si náhle uvědomil, že necelých deset centimetrů před obličejem má ostrý hrot té tyče. Jenže v tu chvíli se mu rozšířily oči a téměř přestal dýchat. Na druhém konci oštěpu byla skrz pusu nabodnutá lidská hlava! Až na jeden zub byly všechny ostatní vymlácené. Muž se bezděčně podíval na oči, jenže žádné tam nebyly – civěly na něj prázdné jamky, ze kterých stále odkapávala krev. Gordon vykřikl, když spatřil další letící oštěp, jak vlétl přímo do vrtule motoru. Rotor byl ale silnější a přelomil dlouhý klacek vedví. Jenže o okamžik později na kabinu letadla letěl nálet asi pěti oštěpů najednou. Dva z nich se zasekly přímo do motoru a tentokrát byly silnější než vrtule. Rotor se marně snažil otáčet, ale ozývalo se jen chrčení, které stále sláblo. Letadlo začalo velmi prudce klesat. Gordon se ho snažil nějak (jakkoliv) zvednout. Ručičky tachometrů a ukazatelů šíleně kmitaly nahoru a dolů jako pominuté. Stroj se stal naprosto neovladatelným. Gordon ječel. Snažil se odpoutat, aby se mohl nouzově katapultovat, ale pás byl prostě zaseklý. Muž zběsile cvakal ve snaze zbavit se bezpečnostního zajištění. Letadlo stále nabíralo na rychlosti a spirálovitě se střemhlav nemilosrdně blížilo k zemi. Celý svět se točil a Gordon si náhle uvědomil, že se za pár setin jistojistě roztříští. Třicet šest let není bůhvíjaký věk. Jistě, mohl toho ještě dost zažít. Ale i tak byl svým způsobem spokojený. Najednou zatoužil, aby s ním v kokpitu byla i Connie.
Proud jeho myšlenek přerušila obrovská rána a náhle všude byla pouze naprostá tma…

Kolem byla cítit nasládlá vůně mokrého dřeva. Zem tvořila jemná kůra. Zmateně otevřel oči a zamžoural. Lekl se, když vše kolem viděl rozmazaně. Chtěl vykřiknout, ale zjistil, že prostě nemůže mluvit. Opřel se rukama, aby vstal, ale byl příliš slabý. Celé tělo měl úplně ztuhlé. Byl zcela vyčerpaný a bez energie. Náhle si uvědomil, že je nahý. Jen kolem pasu měl jakýsi velice jednoduchý kilt. Jenže za žádnou cenu si prostě nemohl vůbec vzpomenout, co se vlastně stalo. V tu chvíli se odhrnul rákosový závěs a mužovu tvář prudce osvítily ostré paprsky slunce. Gordon tlumeně vykřikl, protože ho začaly lehce pálit oči. Když se mu po chvíli povedlo zaostřit zrak, spatřil dva muže s podivně červeno-šedou kůží a s uhlově černými vlasy mikádového střihu. Nosy byly široké, až jaksi rozpláclé, ale jinak celkově měli tváře zcela bez výrazu. Chvíli tam jen tak stáli a posléze pomalým krokem vykročili k ležícímu muži. Jemně ho vzali pod rameny, každý z jedné strany, a zvedli ho. Chvíli počkali, až se stabilizuje, a pak s ním pomalu vyrazili ven z primitivního obydlí. Ostré slunce téměř nesnesitelně pálilo. Když si po chvíli Gordonovy oči navykly na okolní světlo, spatřil, že kolem dokola je asi tak dvacet žen a mužů. Všichni byli stejně prostě oděni jako Gordon. Dokonce i ženy měly zakrytý jen pas.
Pilot neustále přemýšlel, co se přesně stalo, ale hlavu měl úplně prázdnou. Věděl, že byl v letadle a poté došlo k jakési nehodě. A teď stojí uprostřed pustiny mezi jakousi podivnou komunitou, takřka nahý, bez žádných osobních věcí.
Oba muži, kteří Gordona podpírali, s ním mezitím došli doprostřed „náměstí“. Všichni se na muže upřeně dívali. Mlčeli. Gordon se znovu pokusil promluvit, ale opět bez úspěchu. Náhle se odkudsi ozvalo intenzivní bubnování na bonga, které se stále stupňovalo. Všichni kolem stáli zcela bez hnutí jako sochy. Gordon byl rád, že ho podpírají, protože se cítil úplně a zcela vyčerpaný. Neměl ponětí, co se vůbec děje. Vnímal jen bubny, které byly stále hlasitější. Náhle si všiml, že na jednom místě lidského řetězu se obyvatelé trochu odestoupili. Do kruhu vstoupilo nejdřív asi pět mužů, s prsty stále bubnující na bonga. Za nimi pomalým houpavým krokem šel vysoký muž. Spíš by se dalo říct přímo obr, protože oproti ostatním byl opravdu gigantický. Skrz mohutný nos mu trčela jakási namodralá, nahoru ohnutá kost. Kolem krku měl nějaký náhrdelník z pestrobarevných kamínků a kostí. Vlasy měl husté a uhlově černé. Svalnaté tělo zakrýval pouze barevný kilt a nepatrný šátek, zakrývající část mohutných ramen. Na hlavě měl čelenku s různě dlouhými ptačími pery.
Císař. Císař Pustina, problesklo Gordonovi nesmyslně hlavou.
Bubny náhle ustaly. Pilot zamžoural. Myšlenky měl rozlítané a vůbec se nemohl soustředit. Vůdce udělal dva kroky směrem ke Gordonovi. Pohlédl nejdřív na jednoho, pak na druhého muže, kteří pilota podpírali. Ti okamžitě beze slov zatlačili Gordonovi na ramena, aby si kleknul. Muž neměl sílu jim odporovat. Proč taky? Ani nezaregistroval, že dvojice mezitím odešla, aby se zařadila do lidského řetězu.
Gordon se upřeně díval Císaři do očí. Byl jimi úplně fascinován. Byly velké a jasně hnědé, ale bylo v nich zároveň i něco tajemného, až nebezpečného. Přesto ho přímo fanaticky přitahovaly.
Gordonovi začaly pálit oči. Přesto však nedokázal odvrátit zrak ani o milimetr. Pilotovi z očí začaly kanout slzy a pak dokonce i krev. Ničeho z toho si ale nevšímal. Byl úplně jako v transu.
Císař se mírně skrčil a položil mu obě ruce na ramena. Gordon měl pocit, že se mu ty horké prsty prostě musí propálit skrz pokožku. Neměl sílu, ani vůli odporovat. Změnilo by to něco? A chtěl vůbec proti tomu bojovat?
Vůdce náhle znovu zvedl ruce a pomalu si sundal ten zvláštně zdobený náhrdelník. Malou chvíli si ho prohlížel a potom ho zapnul kolem pilotova krku. Ačkoli Císař měl vskutku mohutný krk a Gordonovi byl volný, muž měl ale prostě pocit, že se přímo škrtí. Najednou cítil, jakoby mu všude po těle vyvstaly různé boláky. Opatrně zvednul trochu ruce a přidušeně s hrůzou v očích vykřikl, když zjistil, že to je strašná pravda. Pokožka se mu zbarvila do podivného modrofialového odstínu a všude měl mokvající boule a vředy. Cítil, že mu celý obličej nesnesitelně nabobtnul. Začalo se mu zatmívat před očima. Než úplně ztratil vědomí, zvedl hlavu. Spatřil Císaře, jak do něj doslova zapichuje zrak, ty jeho magické oči, a poprvé se zcela široce usmíval. Gordonovi spadla hlava na hruď.

Pilot otevřel oči. Tentokrát byl už úplně nahý. Ruce měl nad hlavou pevně svázané k silnému kůlu. Opět se ozvalo bubnování bong.
A přišel Císař. Zase se pohyboval takovým tím houpavým způsobem. Došel až ke Gordonovi. Chvíli stál přímo před ním, tak necelých deset centimetrů od pilotova nosu. Muž se krátce podíval Císaři do očí, ale byl totálně vyčerpaný, takže mu hlava zase rychle klesla. Jenom zaregistroval jakýsi svistyvý zvuk.
Císař totiž vytáhl zahnutou mačetu. I když toto byla spíš primitivní zbraň, jakoby podomácku vyrobená.
Gordon náhle zaječel. Byl to až nelidský křik, který vůbec nepřestával. Prudce otevřel oči a s hrůzou si uvědomil, jak se v pase úplně zlomil a ohnul se až k připoutaným nohám. Nepřestával ale řvát. Cítil, jak mu z ramenou rychle tečou silné stroužky krve. Stále ze sebe vydával mohutný křik. Chtěl si ještě trošku jen tak (nesmyslně) protáhnout prsty. Vtom mu hlas začal prudce přeskakovat, až ochroptěl úplně. Žádné prsty ani ruce už neměl. Císař mu je nemilosrdně uťal a ty zůstaly stále spoutané viset nahoře na kůlu.
Vůdce udělal jakýsi mlaskavý zvuk. Dva muži, kteří předtím podpírali Gordona, k Císaři okamžitě přišli. Ten znovu mlaskl a ukázal na pilota, který byl pořád bezděčně ohnutý k nohám, protože mezitím ještě navíc ztratil vědomí.
Oba muži chytili Gordona za neustále krvácejí pahýly paží a narovnali ho. Stále ho drželi za ramena a pomalu obešli kůl, až stáli za ním.
Císař opět zvedl mačetu.
Slunce víc a víc pálilo a neúnavně se odráželo od čepele zbraně.
Císař vítězoslavně zakřičel a jedním prudkým pohybem pilotovi amputoval obě nohy najednou. Oba muži tělo stále drželi ve stejné poloze na kůlu. Z dálky to skoro vlastně až vypadalo, jako by tělo bylo neporušené. Tedy až na krvácející nohy. A na chybějící ruce samozřejmě.
Císař na muže kývl a ti pilotovo tělo okamžitě pustili. Torzo s hloupým zvukem dopadlo na udusanou zem. Gordonova hlava sebou náhle začala škubat. Císař se na to chvíli pobaveně díval. O pár okamžiků později se s mačetou rozmáchl a pilotovi ji uťal. Vzal hlavu za vlasy a s vítězným gestem ji zvedl do výšky. Dav propukl v jásot. Vůdce hlavu opět pustil.
Dvakrát tleskl. Z kruhu vyběhli asi tři muži a začali připravovat ohniště. Již brzy bude hostina…

konec

Všechna okna kancelářského komplexu Union Centre byla zhasnutá. Tedy kromě jednoho dvoukřídla v předposledním sedmnáctém patře. Bianca Stephensová měla rozdělaný nový projekt. Tak to obvykle dělávala, když měla nápad a Múzu. V ateliéru měla jemně růžové tapety, které byly na pár místech doplněné kresbami trávy. Na poličce se blýštilo mnoho cen a pohárů z různých soutěží. Na to, že Biance bylo teprve devětadvacet, měla již velmi dobře rozjetou kariéru.
Ale dětství neměla šťastné. Její otec byl opilec a často bil matku. A několikrát bezdůvodně seřezal i Biancu obnošeným koženým páskem. Otec si prostě našel jakýkoliv důvod. Jednoho dne to už dívka ale nevydržela. Po dalším výprasku se zamkla u sebe v pokoji. V rychlosti si sbalila pár věcí do batohu, z šuplíku vyndala třicet dolarů, které si strčila do zadní kapsy kalhot, a vyčkávala. Okolo půl druhé v noci otevřela dveře, opatrně vykoukla a zaposlouchala se. Po celém domě bylo ticho. Jen zespodu se ozývalo otcovo pronikavé chrápání. Byl čas. Potichu seběhla po schodech dolů a otevřela dveře.
Vyrostla na ulici, vystřídala několik prací – tedy v podstatě jen brigád. Vždy ale u sebe měla poznámkový blok a tužku. Každou volnou chvílí si něco kreslila. Pak ji jednoho dne napadlo, že zkusí vybrat své nejlepší obrázky a bude je vystavovat různě po městě. Zjistila totiž, že se její doménou stávají hyperrealistické kresby. Vlastně ani sama nevěděla, proč by to měla ukazovat, jen ji to prostě jen tak napadlo. Později ji objevil jeden agent a nabídl jí, že by mohla mít vlastní výstavu. To byl první krok. Nyní už měla vlastní designové studio. Kromě obrazů vytvářela i různé modely. Velmi realistické.

Bianca si vždycky namlouvala, že svůj talent tak nějak odjakživa měla v sobě. Nebyla to ale tak docela pravda. Chtěla na to zapomenout, ale on ji právě dneska opět navštívil a tím jí to celé připomněl. Ten slib, co mu před těmi lety dala…

Stalo se to tu noc, co jako čtrnáctiletá utekla z domu. Vůbec netušila, kam jít. Neměla moc kamarádů a tak se jen tak toulala po městě. Nakonec zamířila do opuštěných uliček i tak špinavého města. Opřela se o cihlovou zeď vedle kontejneru u zadního vchodu do jednoho místního baru a pomalu se po stěně svezla na zem. Dnešek stráví prozatím takhle a zítra se uvidí. Náhle uslyšela jakýsi řinčivý zvuk, jako by někdo kopl do prázdné plechovky. No super, jen chvíli po mém úžasném dobrodružství mě tady podřízne nějakej feťák, pomyslela si Bianca. Instinktivně se víc přikrčila, i když věděla, že jí to nebude nic platné. Slyšela kroky, letmo vykoukla zpoza kontejneru, ale nikoho neviděla. Ale přitom tam zněl klapot podrážek.
„Neměj strach, mladá dámo,“ ozval se nad ní temný sametový hlas.
Bianca vzhlédla a před ní stál vysoký muž v dlouhém černém kabátu a s vysokým kloboukem s červenou stuhou, který byl v módě asi tak v polovině devatenáctého století. Do tváře mu neviděla, ale nebylo to tím, že by byla úplná tma (bylo tu pár pouličních světel); ten muž prostě vypadal, jako by měl oči zcela černé, bez bělma.
Usmál se na dívku, čímž odhalil ty nejbělejší zuby, co Bianca kdy viděla, i když se jí zdálo, že jsou spíše přímo průsvitné s diamantovými odlesky. Ale z těch očí, které vlastně ani očima nebyly měla jakýsi neurčitý, svíjivý pocit.
„Vím, jak se cítíš,“ pokračoval klidně. „Také já jsem byl donucen odejít ze své domoviny.“ Opět se na chvilku odmlčel a zvolna si dívku od hlavy k patě prohlížel.
„Líbíš se mi. Pomůžu ti. Ale nebude to úplně zadarmo.“
„Co chcete?“ ozvala se tiše dívka.
„Nic moc,“ odvětil muž a zazubil se. „Vím, že ráda kreslíš. A máš skutečný talent. Zařídím ti vlastní studio. To zní skvěle, ne?“
„To ano,“ řekla dívka a usmála se.
„Budeš mít hodně nápadů a zakázek,“ pokračoval cizinec. „Já tě jednou za čtrnáct dní navštívím a přinesu ti fotografii muže nebo ženy. Tvým jediným úkolem bude věrně je překreslit a – co je nejdůležitější – po dokončení obrysy obtáhneš touhle červenou tužkou.“ Sáhl do vnitřní kapsy a ve skutečnosti vytáhl zdobené plnící kaligrafické pero.
Bianca se na muže tázavě podívala, ale jakmile spatřila široký úsměv, bělostné zuby a ty nejzvláštnější oči, které kdy v životě viděla, pero si bez ptaní automaticky vzala. Obdivně si ho prohlížela. Vypadalo, že je hodně staré, ale zároveň také jako nové, jak bylo celou dobu pečlivě uschováno. Tělo bylo imitací dřeva se zlatavými ornamenty.
Dívka opět upřela pohled do mužovy tváře a na malý okamžik se jí zastavilo srdce, protože v těch jeho očích náhle spatřila čisté zlo. Později sama sebe přesvědčovala, že se jí to pouze zdálo, protože o vteřinu později v cizincových očích nic zlověstného nebylo. Opět zůstaly normální – tedy stále ty nejtajemnější.
Muž se otočil a pomalu začal odcházet.
„Počkejte,“ zvolala za ním dívka. „Kdo vůbec jste?“.
Cizinec se zastavil a jen trochu natočil hlavu.
„Na jménu nezáleží,“ řekl tichým hlasem. „Hlavně stále kresli, nepřestávej. Brzy tě někdo osloví. Ale nezapomeň na náš slib.“
Bianca chtěla ještě něco dodat, jenže muž mezitím zmizel v mlze, která se záhadně v uličce objevila.
Dívka se opět pomalu svezla po zdi na zem a pokrčila si nohy. Přehodila si přes hlavu kapuci a během několika minut usnula.
Probudila se někdy kolem půl šesté, když už začali první lidé chodit do práce po hlavní ulici. Bianca se divila, ale kupodivu nebyla moc rozlámaná. Zprvu si pomyslela, že včera to byl jen sen. Co by to taky mohlo být jiného? Jenže na to to bylo příliš reálné. Pamatovala si na jakýsi slib. Spojený s jejím milovaným kreslením. Usmála se, protože si vzpomněla, co jí ten tajemný muž slíbil. Biance bylo tehdy čtrnáct. Neuvědomila si, že to vypadá poněkud jednoduše a podezřele.

Šla si koupit lehkou snídani a pak se rozhodla, že půjde do nedalekého parku. Seděla na lavičce a vytáhla z papírového sáčku její oblíbený ořechový croissant. Pomalu ukusovala sousto po soustu a sledovala dění v parku. Bylo něco po sedmé a na lavičkách nikdo neseděl. Přišli tam jenom asi tak tři lidé, aby vyvenčili své psí miláčky. U fontánky pár maličkých sýkorek provádělo ranní hygienu a do toho jim dva kosové dělali hudební doprovod. V jednu chvíli dokonce z větve vysokého platanu vykoukla ven malá veverka, aby poté následně přeskočila na vedlejší ruku stromu. Bianca to vše se zájmem pozorovala a byla šťastná. Byla ráda, že jen kousek od ruchu velkoměsta se nachází takový hezký kus přírody. Aniž by si to uvědomila, sáhla do batohu a vytáhla svůj skicák a tužku. Nalistovala prázdnou stránku a s očima stále upřenýma na celý park začala kreslit. Kdyby tam někdo před ní stál, jistě by byl překvapený – to minimálně. Její oči vypadaly, jako by byly vzdálené a bez života. Bianca se dostala do jakéhosi tranzu. Její ruka rychle klouzala po papíře a pohled jí zůstával skelný. Po pár minutách se vrátila do normálního světa, bez triků a iluzí. Pohlédla na svůj výtvor na klíně a na chvilku strnula a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Vždycky ráda kreslila, už od mala. Ale byly to spíš takové čmáranice a jednoduché obrázky. Jenže teď měla před sebou něco, co vypadalo úplně jako fotka. Ano; jen v černobílém provedení. Kůra stromů byla vyvedena do nejmenšího detailu. Bylo to prostě, jako by někdo v parku natáčel film, v jednu chvíli ho pozastavil a danou scénu následně hned vytisknul.
Během dne si takhle Bianca sedla několikrát a kreslila. Penězi šetřila, protože zatím nevěděla, jak si vydělat nové. Den pomalu plynul. Bianca ho trávila částečně toulkami po městě a kreslením. K večeři si koupila malý sendvič s tuňákem. Když si pak později večer lehala na okraji parku, vtom ji napadlo, že by svůj objevený talent na kreslení mohla využít. A tak hned následující den zrána s tím začala. Kreslila všechno možné – stromy, budovy, ptáky, poštovní schránky, dokonce i postavy. Na levém dolním rohu vždy nechávala pseudonym Busta. V papírnictví si koupila krabičku připínáčků, lepící pásku, tvrdé desky a nový arch skicáků. Původně si dívka myslela, že se z ní stane pouliční umělkyně, která bude na počkání dělat portréty. Jenže záhy zjistila, že k tomu, aby mohla tvořit své hyperrealistické kresby, musí být zcela sama.
A tak se po městě začaly objevovat různé obrázky. Bianca náhodou našla inzerát na roznos letáků a čištění bot. Nebylo to sice nic extra, ale pro začátek jí to stačilo. Peníze dostávala hned na ruku, což jí vyhovovalo.
Uplynul přesně týden od chvíle, co opustila rodný dům. Právě dověšovala svou denní várku kreseb (většinou jich měla tak deset) a otočila se, že si půjde koupit nějakou večeři, když vtom jí někdo lehce poklepal na rameno. Bianca nadskočila a zdušeně vykřikla. Za sebou spatřila muže v elegantním tvídovém obleku s nagelovanými, uhlově černými vlasy, která měl pečlivě zčesané na stranu. Kolem krku mu visela hedvábná vázanka.
„Vy budete jistě Busta, že?“ oslovil dívku hlubším hlasem.
„Jojo, to asi budu,“ odvětila zmateně.
„Jmenuji se Malcolm Leathers a jsem agentem pana Xaviéra. A tohle je pro vás.“ Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl na kroužku tři klíče s přívěškem, na kterém byl zlatým písmem nápis ‚U.C.‘
Bianca na svazek hleděla a nebyla schopná slova. Došlo jí, kdo asi je ten pan Xaviér, i když si pomyslela, že to není jeho skutečné jméno. Kdoví, jestli je vůbec z tohoto světa…
„Slečno?“
Dívka se vrátila zpět do reality. Pohlédla muži do tváře a ten se na ni jen usmál a přiblížil klíče blíž k Biance. Ta tak nějak automaticky natáhla ruku s nastavenou dlaní a Malcolm Leathers jí tam lehce vhodil svazek. Dívka si ho chvíli prohlížela a pak sevřela ruku v pěst.
„Vaše studio se nachází na Main Street 1947 v komplexu Union Centre. Pan Xaviér vám zařídil i kompletní sevis. Jinými slovy tam budete mít zajištěné stravování a ubytování.“
Muž jí ještě řekl několik věcí, ale dívka už moc nevnímala. Stále nemohla pochopit, že to není sen; že se to skutečně děje.
A tak to, až pohádkově, začalo.

Bianca skutečně měla hodně hodně zakázek, které jí nepochybně zajišťoval onen tajemný pan Xaviér. Ten ji také dle dohody jednou za čtrnáct dní přinesl fotku. Dívka, ze které se již pomalu stávala žena, to brala jako hru. Bavilo jí to a s každou další kresbou to vypadalo ještě lépe, než fotografická předloha. Prostě jen překreslit a obtáhnout červeným perem. Jenže brzo měla zjistit, že to zas tak nevinné není.
Obvykle se Bianca na zprávy v televizi nedívala. Ale toho dne si je zapnula. V Iráku atentátníci při výbuchu těžce zranili deset lidí. Thajsko pustoší povodně. Vědci objevili novou planetu. Za záhadných okolností zemřel doktor William Carter. Teprve při této zprávě Bianca zpozorněla. Ne, že by jí to jméno něco říkalo, ale jakmile na obrazovce uviděla fotografii toho muže, rozšířily se jí oči a zakryla si rukou ústa. Nevědomky si kousala pěst. Byl to totiž ten samý chlap, kterého kreslila minulý týden! Ale co, může to být prostě jen náhoda. To se přece stává, ne? Ale něco uvnitř jí tomu nevěřilo. A brzy se měla přesvědčit, že za tím je skutečně i něco víc. Je ale zvláštní, že si toho dřív prostě nevšimla!
A tak, když k ní opět přišel veletajemný pan Xaviér, už to nevydržela:
„Co je s těmi kresbami?! A proč ti lidé tak najednou umírají?!!“
Xaviér se pohodlně posadil do velkého koženého křesla, propletl prsty a nasadil ten nejoslnější úsměv, kterým před těmi několika lety učaroval Biancu. V očích mu svítily plamínky, ale bylo v nich zároveň i cosi skrytého, cosi děsivého. Muž stále nic neříkal.
„No tak?!“ zvýšila hlas mladá žena.
„Jsi štastná, Busto?“ odvětil jí otázkou, čímž ji trochu zmátl. „Máš všechno, co jsi chtěla. Vlastní studio, pryč od tyranského otce. Tak sis to vždycky přála, ne?“
Dívka mlčela.
„Lidé mají rádi, když se jim plní sny. Vše má ale svou cenu. I když ta tvoje není nijak vysoká, není-liž pravda? Děláš to, co jsi vždycky měla ráda. To je super, ne? Ostatní už je vedlejší.“
„Už mi konečně řeknete, kdo doopravdy jste?“
„Rád plním lidem jejich sny. Žiju už dost dlouho na to, abych věděl, co přesně chtějí. Takže je jedno, kdo jsem. Jsem prostě jejich spása! I ta tvoje!! Uvědomuješ si vůbec, že vděčíš MNĚ za to, kde jsi?!“
Opět trochu ztišil hlas a vypadalo to, jako by mluvil spíš sám pro sebe:
„Lidstvo je úžasné. Stačí tak málo, jen nějaký jejich ubohý a pitomý sen, a pak jsou tak snadno manipulativní.“ Pohlédl ženě přímo do očí.
Bianca chtěla od toho pohledu odvrátit zrak, ale cosi jí to nedovolovalo. Teprve teď jí konečně skutečně došlo, jak jsou ty oči vlastně nelidské.
„Už to nebude dlouho trvat a budeš celá moje!“ Odmlčel se.
„Nebo jsi tak naivní, že sis myslela, že je něco zadarmo?!“ rozesmál se Xaviér. „Někdo touží po penězích, mně bohatě stačí to, co mají lidé uvnitř. Díky jejich chtíči, touze a zaslepenosti tu jsem tak dlouho. Občas jsem nazýván ‚pojídač duší‚. Jsem tu už od pradávna. A vždycky budu!“
Bianca zjistila, že nemůže mluvit ani se hýbat; jakoby byla celá paralizovaná. Teprve jí to to všechno začalo pomalu docházet. Bože, jak mohla být tak hloupá? Došlo jí, že nebude dlouho trvat a už nebude jako dřív. Co se vlastně stane s tělem, když nebude mít duši? Už nepochybovala, že něco takového skutečně existuje. A když pak duše prostě není? Potom z těla zbyde jen prázdná schránka. Žádné city, emoce či vůle. Veškerá lidskost se ztratí. Zůstane jen zombie tělo. A přesně takový osud jistě čeká Biancu…

Žena vydala z hrdla krátký ječivý zvuk a svalila se na laminátovou podlahu. Tělo jí lehce škubalo v nepravidelných intervalech.
Xaviér se pohodlně opřel v křesle, propnul prsty a usmál se. Tentokrát to šlo lépe, než jindy.

konec

Vzala sis prášky?

Joan Loanová nasucho polkla a olízla si rty. Pevněji sevřela volant svého starého volva. Náhle si prudce přiložila ruku na čelo a trochu zkřivila tvář. Cítila, že se jí zase začíná zmocňovat migréna. Poslední dobou ji mívala často. Blížil se její sjezd a tak hodila blinkr. Sjela dolů a pokračovala dál do centra. Chvíli jela po hlavní silnici a pak odbočila do jedné z postranních ulic.
Joan pracovala jako účetní u jedné malé právnické firmy. Nikdy nebyla vdaná. V mládí měla dva chlapce, ale vždy to vydrželo jen krátce. Otec jí zemřel, když jí byly dva. Matka po jeho smrti začala pít a postupně se od ní začali odvracet její přátelé. Joan dětství převážně prožila sama – matka s věčnými kocovinami se o ni nestarala a navíc ji začalo šplouchat na maják. Z domu prakticky nevycházela; nákupy obstarávala Joan. Matka opouštěla dům jen ve chvíli, kdy jí došla zásoba alkoholu. Obchod s lihovinami byl jen půl bloku daleko.

Joan zaparkovala své volvo a vytáhla klíček. Chvíli jen tak seděla, jako by ani nechtěla vystoupit. Sáhla po kabelce na sedadle spolujezdce, trochu se v ní pohrabala, než našla oranžovou lahvičku Flurbiprofenu. Bylo zvláštní, že třeba aspirin jí tolik nepomáhal. Začínala být na něm lehce závislá. Joan stále seděla a pozorovala dění na ulici. V dálce viděla babičku s pestrobarevným šátkem na hlavě a s holí v ruce, na druhé straně se líbal mladý pár a o kousek dál šla matka s dítětem. V malé kaluži na kraji chodníku se koupali dva vrabčáci. Před několika minutami krásně svítilo slunce; teď se chabě snažilo prorazit skrz mraky. Joan to vše pozorovala a usmívala se. Vtom se najednou prudce na její levé straně ozvala velká rána a v okně se objevila hlava muže, který měl jedno oko skleněné, v obličeji několik jizev a byl zcela plešatý. Joan zaječela. Koutkem oka zahlédla pohyb a už už chtěla sáhnout do kabelky pro mobil a zavolat pomoc, když vtom se hlava plešatce oddálila a někdo ho přisunul k sobě. V okénku se objevil druhý muž.
„Promiňte,“ řekl jenom a odváděl kumpána pryč. Očividně včera něco slavili a protáhlo se to až do rána. Joanin výraz se zkřivil do znechucení. Opilci ji totálně odpuzovali. Tuto averzi k alkoholu vlastně získala díky své matce. V patnácti zkusila ochutnat pivo, ale hned po prvním loku se jí zvednul žaludek. Od té doby na alkohol nesáhla.
Konečně Joan popadla kabelku a otevřela dvěře. Zamkla auto a pomalým krokem se vydala do kanceláře. S recepčním vždy prohodila pár slov. Byl to milý chapík, vdovec, který pokaždé dovedl zvednout náladu. Pan Slowney byl v práci nejstarší, táhlo mu už na osmdesátku, ale byl plný elánu a vitality. Dokonce i úplnému cizímu člověku dovedl zlepšit den. To se nedalo říct o sexistickém řediteli Patricku McHershellovi. Vždy když šel kolem Joan, nikdy ji neopomenul plácnout přes zadek. Zpočátku si stěžovala, ale když jí pohrozil, že by ji mohl vyhodit a k tomu zajistit, aby už další práci nezískala, tak zatnula zuby. Opravdu tu práci potřebovala.

Usedla za stůl a při pohledu na stoh faktur a daňových přiznání tušila, že dnes bude muset zůstat v práci déle. Ani jí to moc nevadilo, stejně na večer neměla žádné plány. Náhle jí do očí uhodila faktura, která jí vůbec nic neříkala. Byla na jméno Dr. Jonathan Pier. Vedle jména bylo umístěné malé logo – jakýsi strom s houpačkou. Pod tím Isle au Haut. Joan to místo něco říkalo, ale nemohla to hned někam zařadit. Zvedla se ze židle, jistě zašmátrala v polici s šanony a vytáhla ohmataný atlas Států. Nalistovala si rejstřík a jela pomalu prstem dolů. Konečně to našla. Otevřela si patřičnou stránku, rychle se zorientovala v souřadnicích a několikrát poklepala na malý ostrůvek. Isle au Haut. Joan si znovu prohlédla mapu. Zkontrolovala měřítko, v duchu si to propočítala a zjistila, z Montpelieru, kde pracovala, je to na ostrov vzdušnou čarou cca 330 kilometrů. Isle au Haut. Ten název se jí v hlavě omílal znovu a znovu, stále dokola. Začala být tím místem úplně fascinovaná a posedlá. Netušila proč. Musela o tom zjistit víc. Možná ho i jednoho dne navštíví…

Dny pomalu plynuly. Joan měla stále hodně práce, ale v části mozku měla pořád zafixovaný ostrůvek Isle au Haut. Náhle prudce zvedla oči. Byly čtyři odpoledne. Ještě tu bude hodinu a pak ji čeká již pouze pátek. Už byla rozhodnutá. V sobotu podnikne cestu na Isle au Haut.
Následující den dopoledne měla napilno. Koukla se na hodinky. Za devět minut dvanáct, takže za chvilku oběd, pomyslela si. Neměla moc hlad a tak si dala jen lehký zeleninový salát. Frank Bolt právě vyprávěl nějakou vtipnou historku. Moc ho neposlouchala a když se ostatní kolegové začali smát, zasmála se taky i když jen podvědomě a jaksi nepřítomně. Nabrala vidličkou poslední sousto, zvedla se a odnesla tác. V kantýně si ještě na odpoledne koupila jablko. Poté se vrátila do své kanceláře a zavřela dveře. Sedla si a popadla rozečtenou smlouvu. Četla a dělala si poznámky. Po dvaceti minutách byla hotová. Vzpomněla si, že musí napsat jeden důležitý e-mail, který stále odkládala. Otevřela si novou zprávu a chvíli jen pozorovala blikající kurzor. Pak si položila prsty na klávesnici a začala psát všemi deseti. Chvílemi se zastavila, aby si promyslela větu, a pak opět pokračovala. Netrvalo dlouho a měla zprávu napsanou. Ještě si to celé přečetla a následně odeslala. Protáhla si krk a propnula prsty. Luplo to, jako by někdo vystřelil z malé pistole.

Vzala sis prášky?

Joan si opřela lokty o stůl a oběma rukama si začala masírovat čelo a spánky. Už zase, pomyslela si. Nějakou dobu tak setrvala v této předkloněné poloze. Když ani po několika minutách bolest neodezněla, vstala a ze skleněného džbánku si do sklenice nalila vodu s citrónem. Došla k věšáku k pověšené kabelce a, aniž by ji sundala, jistě do ní hrábla a vyndala Flurbiprofen. Otevřela bílé víčko a nasypala si do dlaně rovnou dvě pilulky. Hm, zásoby mi už dochází, příští týden si budu muset pořídit novou lahvičku, řekla si pro sebe.
Migréna pomalu začala ustupovat. Joan si ještě jednou promnula spánky. Protáhla se a opět usedla k počítači. Rozložila si prsty na klávesnici a tak nějak automaticky do vyhledávače napsala „Isle au Haut“. Hned první odkaz ji dovedl na oficiální web ostrova. Joan natáhla ruku, vzala jablko a kousla do něj. Pak okamžitě vrátila zrak na obrazovku. Isle au Haut. Malý ostrov u Maine, na který se dalo dostat jedině přívozem ze Stoningtonu. Mimo sezónu tam trvale žilo 72 obyvatel, v sezóně až dvě stě. Hlavní příjem tvořil lov krabů. Na jihovýchodní části ostrova se rozkládal Acadia National Park. Svou rozlohou zaujímal takřka polovinu území Isle au Haut. Několik lidí pracovalo v místní elektrárně. Dále tu byla škola, kostel, obchod, kde jste si mohli koupit všechno, pošta, radnice a malá hasičárna. Samozřejmě nemohla chybět hospůdka, Lighthouse Inn. Zájemci o přestěhování na ostrov museli vyplnit malý formulář, ale dle oficiálních stránek jsou všichni vítáni, protože místní jsou velmi vstřícní a milí. Na webu byla i fotogalerie, kterou si Joan se zájmem rozklikla. Jablko, na které mezitím úplně zapomněla, již začínalo být v místě nakousnutí okoralé. Světlé, takřka bílé jádro bylo po krajích již nahnědlé a postupně po celé ploše začalo tmavnout, jako když za jasného dne zastíní slunce mrak.
V pravém rohu obrazovky bliklo oznámení, že přišel nový e-mail. To Joan opět vrátilo do reality. Mrkla na hodiny a zjistila, že jí do konce zbývá něco přes půl hodiny. Naplno se opět začala věnovat práci. Ještě musela poslat pár mailů.
Už bylo deset minut po páté. Teprve teď si srovnala složky do regálů a vypnula počítač. Vzala si z věšáku lehký kabát a vyšla z kanceláře. Byl před ní poslední zářijový víkend. Portland byl už poměrně na severu a tak se zde léto jenom rychle prožene a brzy začne vládnout chladivý podzim. Joan si klíčkem otevřela dveře od auta a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. Rozhodla se, že si ještě zajede do obchodu pro zásoby na víkend.

V sobotu na ostrov Isle au Haut jezdil pouze jeden přívoz o půl sedmé. Joan na místo dorazila už před šestou s menší cestovní taškou přes rameno. Měla na sobě tmavou koženou bundu a denimové kalhoty. Dle předpovědi počasí mělo být lehce pod mrakem. Joan na molu stála sama a nikdo se k ní nepřipojil, ani když dorazila menší loď. Převozník byl postarší muž s ostře řezanými rysy v obličeji. Něco zamručel na pozdrav a řekl částku za cestu. Joan zaplatila a nastoupila. Během plavby se několikrát snažila s mužem zapříst rozhovor, ale když vždy od něj dostala pouze strohou odpověď, brzy toho nechala. Plavba trvala asi čtyřicet minut. Moře bylo klidné. Dosud lehce svítilo slunce, ale místy se už začaly kupit menší mraky. Joan byla ráda, že si vzala lehkou kostkovanou šálu; teď se do ní trochu víc zavrtala. Náhle se před ní začaly objevovat první obrysy ostrova Isle au Haut. Byl celý zahalený do krémové mlhy, ačkoli – což Joan připadalo zvláštní – nikde jinde kromě ostrova nebyla. Převozník mezitím s lodí bezpečně zajel do přístaviště k širšímu molu. Joan vstala, zvedla si tašku a vystoupila z lodi. Ještě se ale otočila a zeptala se muže, kdy se bude vracet na pevninu.
„Ve tři.“ Nic víc neřekl.
Joan jen lehce pokývla hlavou a vyrazila po molu. Na jeho konci stála menší budova s širokou střechou. Vepředu byla dřevěná veranda, na rozích podpírána zdobenými sloupy. Lehce vybledlý vývěsní štít již z dálky hlásal: „Hayley Connor’s General Store“. Joan se rozhodla, že svou výpravu na ostrov začne právě tady. Okna byla potemnělá. No co, v sobotu se asi otevírá později, pomyslela si žena. Přesto zkusmo vzala za kliku. Bylo otevřeno. I jen mírné otevření dveří probudilo zvonek na futrech, který upozorňoval na nové příchozí. Krámek byl malý, ale našli byste tam snad vše – od potravin a galoší, po rybářské pruty a kanystry s benzínem. Joan opatrně vešla a chtěla zavřít dveře, ale vzápětí si uvědomila, že by tak přišla o v podstatě jediný zdroj světla. Skrz různou špínu a prach nebylo moc vidět z oken ven.
„Haló?“ zkusila zavolat Joan. Místnost jí však odpověděla tichem. Náhle se ozval dětský smích. Joan se instinktivně otočila k pootevřeným dveřím a spatřila tam od nich utíkat malou holčičku.
„Počkej!“ křikla Joan a vydala se za ní. Dívka běžela po molu a poté doprava. Joan zamířila stejným směrem. Vůbec si přitom nevšimla, že u mola už není loďka, kterou ji převozník na ostrov převezl.
Žena vběhla do lesa, kde naposledy viděla tu malou, ale nikdo tam nebyl. Joan se rozhlížela stále dokola. Najednou uslyšela praskot větviček. Bez váhání tam zamířila. Vyšla z lesa a s údivem zjistila, že se venku mezitím dost setmělo. Ženě to přišlo divné, ale než nad tím mohla víc přemýšlet, náhle spatřila tu holčičku, jak necelých sto metrů před ní otevřela ozdobně kovanou bránu a zmizela za ní. Joan na nic nečekala a rozeběhla se k bráně. Z ramena jí vypadla taška, ale nechala ji ležet. Asi metr před oplocením se zastavila a zůstala stát s otevřenou pusou, kterou  si pomalu zakryla rukou. Oči se jí rozšířily. Po stranách brány totiž byly dva znaky, ve kterých ihned poznala logo z faktury, která ji na ostrov Isle au Haut vlastně přivedla – ten strom s houpačkou. Jenomže teprve až teď zjistila, to není houpačka, ale oběšenec…
Joan chtěla vykřiknout, ale v hrdle měla vyprahlo. Místo toho se nyní zaměřila na sídlo za bránou. Byl to obrovský dům z tmavě červených cihel, který spíše připomínal zámek. V přízemí měl několik velkých oválných oken a u vstupních dveří byly dva mramorové sloupy se sochami lvů. Součástí sídla byl i menší park s fontánou a sestříhanými keři do tvaru zvířat. Při pohledu zepředu dům díky rozmístění oken evokoval rozšklebený obličej. Ve dne to mohlo být hezké, ale v noci, zvláště pouze za lehkého svitu měsíce, to byl vskutku děsivý pohled. Joan stále stála na místě, ale přesto měla pocit, jako by se k ní dům postupně sám posunoval. Najednou se prudce se zaskřípěním otevřely vchodové dveře. Nikdo tam ale nestál. Joan se chtěla otočit a utéct pryč, ale nohy jí neposlouchaly, jako by nebyly její. Jakási neviditelná síla ji donutila otevřít bránu a jít rychlým krokem ke vchodu. Tam se na chvilku zastavila, ale posléze vešla do potemnělého domu.

Když se trochu rozkoukala, zjistila, že se nachází ve velké místnosti s mnoha dveřmi, která byla vybavená starobylým nábytkem. Přímo před vchodem bylo obrovské schodiště s temně rudým kobercem. Zhruba uprostřed místnosti ze stropu visel zdobený lustr, osazený deseti nezapálenými svícemi. Po stěnách bylo umístěno několik svícnů a pochodní. Joan pomalu zrakem zkoumala místnost z jednoho rohu do druhého. A vtom náhle se  nečekaně vzňaly všechny svíce, až žena zaječela. Celá místnost se tak rozzářila mohutným plápolavým světlem. Na stěnách se tím zobrazily různé obrazy s děsivě rozšklebenými obličeji. Další šok byl při pohledu na nábytek. Byl podivně zdeformovaný – šikmý stůl se dvěma nestejně uříznutýma nohama, kostra křesla bez potahu, šatní skříň s rozbitým zrcadlem, roztrhané závěsy. Žena měla pocit, že se na ni dívá tisíc očí. V tu chvíli se ozvaly otřesy a začaly praskat stěny. Z nich postupně vylézaly šedivé, shrbené nestvůry s mohutnými drápy a rozšklebenými obrazy místo hlav. Začaly se blížit k Joan. Ta s křikem vytrhla ze stojanu na stěně jednu pochodeň, se kterou se zběsile oháněla kolem sebe. Skřeti byli stále blíž a blíž. Jeden už byl téměř u ní, ale žena plná adrenalinu instinktivně máchla a zasáhla bytost přímo do hrudi. Ozval se uširvoucí jekot a nestvůra se svalila na zem. Tam si začala drápy sápat břicho, dokud ji plameny zcela nestrávily. Místnost naplnil smrad spáleného masa a vzduch byl podivně nakyslý. To probudilo u ostatních agresi a s hlasitým chrčením a chroptěním se rozeběhli k Joan. Žena několik z nich odrazila a usmrtila, ale nevšimla si dvou skřetů, kteří se jí dostali za záda. Obrazy na jejich ramenou se rozpadly a místo nich se objevila hlava bez očí s tlamou plnou stovkami ostrých zubů. Ihned se jí zakously do levé paže a nohy. Joan zavyla bolestí, protože to bylo, jako by ji někdo obmotal končetiny ostnatým drátem a utáhl. Podívala se doleva a spatřila, jak na zem tryská zčernalá krev. Náhle ucítila, jak ji maso začíná zaživa na těle hnít. Joan vykřikla, upustila pochodeň a s křikem upadla na zem, kde se silně udeřila do hlavy. Asi jen tak pět vteřin byla v bezvědomí, protože louč spadla hned u její hlavy a trvalo to právě jenom těch pár mikrosekund, než jí začaly hořet vlasy. Žena ze sebe vydala nelidský jekot. Cítila, jak se jí škvaří mozek. A ten puch spálené kůže! Vlasy už neměla zhola žádné a plameny jí začaly olizovat obličej.
„A DOST!!!“ zahřměl odněkud hluboký hlas a přesně v tu chvíli se uhasily všechny svíce a plameny. Místnost se opět ponořila do tmy. Joan sebrala poslední kousky síly a zvedla hlavu. Po schodech šla vysoká postava v dlouhém plášti s kapucí. Vlastně nešla, vznášela se. Joan zase klesla hlava. Celé její tělo se nekontrolovatelně třáslo, jako by dostávalo elektrické šoky. Zavřela oči. Náhle u sebe ucítila pohyb. Naposledy otevřela oči a s hrůzou spatřila, jak se k jejímu krku přibližují dva ostré bělavé tesáky. Pak už vše pohltila absolutní tma.

Vzala sis prášky?

konec

Pozn.:
Ostrov Isle au Haut skutečně existuje, nevymyslel jsem si ho. Spadá pod okres Knox County státu Maine a konkrétně ho najdete v zátoce Penobscot Bay. Zde je oficiální web ostrova: www.isleauhaut.org

Sandra Marksová si prsty proplétala pramínky vlasů. To dělala pokaždé, když byla nervózní. Dnes večer měla jít se svým manželem Peterem na večeři.
Peter pracoval na Wall Street jako investiční makléř. Právě dnes byl pozván do prestižní restaurace Le Bernardin, kde bude jeho šéf a několik důležitých lidí, se kterými bylo vhodné se seznámit. V New Yorku, a o to víc na Manhattanu, byly kontakty základ. Takže účast na večeři byla vlastně takřka povinná. Poslednímu Peterovu projektu pár lidí nevěřilo, že bude úspěšný, protože jeden partner měl menší výhrady k investiční smlouvě. V té době burza stagnovala a hodnota dolaru pomalu klesala. Podobná situace byla i před šesti lety, kdy Peter začal u investiční společnosti Value Garrant pracovat. Pro čerstvého absolventa z Harvardu to byly krušné chvilky, ale i cenná zkušenost. Spřátelil se s Lukem Handersenem, který mu pomohl, jak se ve světě burzy burzy orientovat. Peterovi se podařilo získat pár nových klientů a pomohl víceméně Value Garrant zachránit před krachem. V očích kolegů si polepšil a taky hlavně u svého šéfa Marcuse Leonarda, který ho považoval za zelenáče a příliš nevěřil, že vydrží víc jak pár týdnů. Všechny tedy překvapil a dostal se na vyšší pozici. Zmíněný poslední Peterův projekt nakonec proběhl bez obtíží a to i s pomocí Handersenových kontaktů. Pozvání na večeři se šéfem prakticky tradičně znamenalo kariérní postup. Kdyby na ni nešel, klidně by si Peter Marks mohl následující den začít skládat věci z kanceláře do krabice.

Sandra věděla, jak je pro Petera ta večeře důležitá. Příliš se jí tam ale nechtělo. Před necelými čtyřmi lety se jim narodila krásná dcera Wendy. Oba ji velmi milovali, ale i tak nějak Sandra cítila, že Wendyn vztah k ní byl o trošku silnější než k Peterovi. Bylo to nejspíš možná tím, že s dcerkou trávila nejvíc času ona, protože Peter byl do večera v práci a občas i přes víkend. Wendy byla hodná a milá holčička, ale někdy i pěkný generál. Takovou občasnou paličatost zdědila po otci. Když ale na někoho upřela své nádherné, jasně modré oči, a k tomu přidala i odzbrojující úsměv, každý byl ztracen a víceméně vždy dosáhla svého.
Důvod, proč se Sandře moc nechtělo jít, byl ohledně malé Wendy. Velmi se o ni bála a nikdy by si neodpustila, kdyby se jí něco stalo. Dnes to tedy znamenalo, že nutně potřebuje chůvu na hlídání. Za ty čtyři roky byla Wendy večer bez rodičů jen jednou. Tehdy šli Sandra a Peter do divadla. Shodou náhod byla ten den odpoledne u Sandry na návštěvě její kamarádka Bella. Ta jí poradila jednu agenturu a konkrétně doporučila paní Smithersovou. Byla to už dáma v důchodu, ale nade vše milovala děti. Vždy se k nim chovala velmi mile. Trochu paradoxem bylo, že ona sama děti neměla. Nemohla je mít. Sandra se s paní Smithersovou rychle spřátelila. Na svůj věk byla velmi čilá. Kromě dětí nade vše milovala čaj. Pokud si každý den ráno a přesně ve tři odpoledne nedala svůj oblíbený šálek, byla rozmrzelá. Kdykoliv ale měla kolem sebe děti, úplně se celá rozzářila. Milovala děti a ony zase ji. Ať už jakékoliv dítě brečelo, po chvilce v její přítomnosti plakat přestalo a z místnosti se poté ozýval jenom smích.
Paní Smithersová sice byla menšího vzrůstu, ale o to větší měla svůj dar. Když se někdo podíval do jejích tmavě zelených očí, spatřil tam inteligenci a čistou radost. Bílé vlasy měla vždy pečlivě stažené do mohutného drdolu. A třebaže svého manžela ztratila už před mnoha lety, byla šťastná. Její muž měl nevyléčitelnou chorobu a později trpěl demencí. Ke konci života už svou ženu nepoznával. Paní Smithersová si neustále říkala, že teď se má lépe, teď už netrpí. Každý den, za každého počasí, chodila na hřbitov zapálit svíčku a vyměnit vodu ve váze.

Sandra zvedla sluchátko a vytočila číslo zmíněné agentury. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Sandře to připadalo divné. Už už chtěla sluchátko položit a zkusit zavolat jinam, když vtom to někdo na druhé straně nakonec vzal. Byla to žena asi ve středních letech s lehce nakřáplým hlasem.
„Agentura Dellavere, přejete si?“
„Dobrý den, tady Sandra Marksová. Potřebovala bych na dnešní večer někoho na hlídání. Měla by paní Smithersová čas? Maggie Smithersová?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Nikdo takový u nás nepracuje, madam.“
Tentokrát se zarazila Sandra. Jak je to možné? Že by Maggie už přece jen odešla do plnohodnotné penze?
„Haló, paní, jste tam?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ano, jsem tady,“ odvětila Sandra.
„Chtěla jste tedy hlídání?“
„Ó, ano. Můžete někoho poslat dnes na šestou hodinu?“
„Od toho jsme tady, paní…mmh…“
„Marksová.“
„Marksová. Můžete mi říct jaká je vaše adresa?“
Sandra jí to nadiktovala a ještě pro jistotu jednou zopakovala čas, kdy by potřebovala hlídání. 
„Spolehněte se. Postaráme se o vaše děťátko.“
„Děkuji,“ řekla Sandra a než stačila cokoliv dodat, na druhé straně to cvaklo a rozhostilo se ticho.

Bylo už pět minut po šesté. Sandra nervózně přecházela z jednoho konce místnosti na druhý a co chvíli se koukla z okna na ulici před domem. 
„Jen klid, San,“ utěšoval ji Peter. „Máme ještě pár  minut čas a určitě tu každou chvíli bude.“
Jen to dořekl, Sandra uslyšela, jak přijíždí nějaké auto a brzdí u jejich domu. Sandra popoběhla k oknu a uviděla tam tmavě červený Cadillac s bílým pruhem uprostřed. Po chvilce z něj ladně vystoupila mladá žena v puntíkatých šatech. Měla menší vínovou kabelku, kterou si elegantně přehodila přes rameno. Její krok byl jistý a rychlý. Když uviděla v okně Sandru, usmála se a zamávala jí. Sanda jí pozdrav opětovala. Vypadá celkem mile, pomyslela si. Při večeři budu na Wendy sice stejně pořád myslet, ale nová chůva se o mojí holčičku jistě dobře postará. 
Ozval se zvonek. Sanda lehce seběhla ze schodů a otevřela dveře. Předtím si ani nevšimla, jak je ta mladá žena krásná. Měla velmi jemně narůžovělou pleť a výraznou rudou rtěnku. Mladá žena se usmála a přitom obnažila pečlivě udržované bílé zuby. 
„Zdravím,“ řekla vesela a podala Sandře ruku. „Jsem Jane Stokerová. Dnes večer budu dělat vaší dceři společnost.“ 
„Sandra Marksová, těší mě. A toto je můj manžel Peter,“ odvětila Sandra. „Jste naše záchrana.“ 
„Však já vám ji ráda pohlídám a postarám se jakoby to byla moje vlastní.“ Jane se přitom nepatrně zablýslko v očích. „Jak se vůbec jmenuje?“
„Wendy. Je to to nejcennější, co máme,“ řekla Sandra.
„Nerad vás vyrušuju, dámy,“ ozval se Peter, „ale pomalu bychom měli vyrazit, San.“
„Jistě, drahý,“ odvětila Sandra. „Jen to tu rychle Jane ukážu, ať ví, kde co je.“
„Dobře, ještě máme chvíli čas.“

Za deset minut již manželé Marksovi seděli v autě. Malá Wendy spala, ale když jí při odchodu Sandra dala pusu na tvář, Wendy se přitom pousmála. Jane Stokerová stála u hlavních dveří, usmívala se a dívala se za odjíždějícím autem. Její úsměv byl ale mrazivý. Čekala až jí auto zmizí z dohledu. Věřila, že vše půjde hladce. Konečně zavřela dveře a zajistila je řetízkem. Přejela si jazykem po tmavě červených rtech. Už měla hlad. 
Upravila si šaty a zamířila ke schodům. Zábradlí bylo krásně zdobené, schody pokrýval bledě modrý koberec se vzory. Jane šla pomalu, nespěchala. Ruka jí lehce klouzala po hladkém zábradlí. Mířila přímo k Wendy do pokoje. 

Wendy, poté co její rodiče odjeli, opět začala usínat. Náhle prudce otevřela oči. Zračil se v nich čistý strach a zděšení. Bylo to přesně ve chvíli, kdy Jane Stokerová vzala za kliku. Wendy začala brečet a zrychlil se jí dech. Cítila, jak se celý její pokoj naplňuje jakousi temnotou. Civěla na kliku, jak se pomalu pohybuje. Nevěděla, kdo za dveřmi je, ale přesto nějakým způsobem cítila, že ten někdo je zlý člověk. Nebo něco jiného, než člověk? 
Dveře se neslyšně otevřely. Na chodbě stála tmavá postava. Do pokoje svítily jen její velké rudé oči. Wendy chtěla prudce vstát, ale byla strachem celá paralizovaná.
„Ahoj, Wendy,“ řekla ta postava temným hlasem. „Budeme si spolu hrát?“
Wendy se stále nemohla pohnout. Připadalo jí, jakoby ji nějaká neviditelná síla tlačila do postele. Bytost vkročila do pokoje. Dívku najednou popadl chlad, až se začala třást a drkotat zuby.
„Přece tam jen tak nebudeš ležet a ani mě nepůjdeš přivítat, viď, že ne? Takové chování opravdu nemám RÁDA!!“ Poslední slovo skoro vyštěkla a začala se rychle blížit s napřaženýma rukama k Wendy. Té se strachem rozšířily zorničky. Postava byla už téměř u ní, když tu si dívka uvědomila, že už ji žádná síla nedrží a může se normálně hýbat. Svalila se z postele právě ve chvíli, když ji postava chtěla chytnout kolem krku. Wendy se rychle zvedla a s brekem se rozeběhla z pokoje. Bytost zasyčela a vydala se za ní. Zvolnila, protože věděla, že jí dívka neuteče. Nikdo jí neutekl.
Wendy seběhla po schodech a okamžitě zamířila k hlavním dveřím. Vzala za kliku, ale dveře se neotevřely. Několikrát to zkoušela, ale bez výsledku. Z hrdla se jí vydral zoufalý výkřik. Musela si rukama utřít vlhké oči. Vtom uslyšela kroky na schodech a proto se rychle vydala přes jídelnu do kuchyně, kde se schovala do komory na potraviny. Všechno jídlo jí náhle začalo připadat zkažené a podivně zapáchalo. Zaposlouchala se, ale nic neslyšela. Nekontrolovaně se třásla po celém těle.
Jen, ať je to celé jenom sen, říkala si pro sebe, příšerný živý sen. Panebože, prosím, panebože, pane –
„MÁM TĚ!!!“ zaječela nestvůra a prudce otevřela dveře od komory. Wendy se choulila v rohu a rukama si objímala kolena.
Bytost vešla dovnitř a zamířila rychlým a jistým krokem k dívce. Popadla ji za vlasy a začala ji vláčet ven. Wendy vřískala bolestí. Snažila se prsty něčeho zachytit, ale cizí ruka byla silnější. Před komorou jí nestvůra smýkla po laminátové podlaze a Wendy se při tom tvrdě praštila o něco do hlavy. Hned si přiložila ruku na bolavé místo a z očí se jí spustila nová várku slz.
„Tak už tě mám, holčičko,“ zvolala nestvůra.
„Však já tebe taky!“ ozval se nějaký hlas a v tu chvíli Wendy rozmazaně spatřila, jak se v horní části těla příšery objevil tlustý hrot. O vteřinu později druhý. Nestvůra zaječela a z huby jí začala vytékat podivná černá tekutina. Z hrdla se jí ozývalo děsivé chroptění. Dala obě ruce za záda ve snaze vytáhnout z těla zaražené čepele. Než to ale stihla udělat, ucítila náhle prudkou bolest na krku. Následovala další rána, tentokrát s větší razancí. Zaječela, ale hlas měla sípavý. Wendy zvedla oči a uviděla, jak hlava příšery je nakloněná v nepřirozeném úhlu na stranu. Z rány jí prýštila stejně temná tekutina jako z chřtánu. Většinu vazů měla zpřetrhaných a visely tak z krku jako tenké provazy.
Jakási ruka uchopila hlavu nestvůry a prudce jí zatáhla na stranu. Další dva tři vazy hlasitě praskly. Ze zbytků hrdla se ozýval dušený řev. Náhle se objevila druhá ruka, která držela velký sekáček zakrvácený černou krví. Volná ruka natáhla uvolněnou hlavu a druhá vší silou udeřila. Tělo příšery se zvrátilo a spadlo na zem. Wendy začala ječet. Až teď začala pomalu zkoumat, komu ty ruce patří. Údivem otevřela pusu a rozšířily se jí oči, protože tam před ní stála stará paní s bílými vlasy staženými do velkého drdolu. Vteřinu se na sebe dívaly a poté babička rychle otevřela připravenou kabelu a dala do ní useknutou hlavu.
„Omlouvám se za ten nepořádek, Wendy. Už se nemusíš bát, Je to pryč.“
Dívka stále seděla na podlaze, neschopna vůbec promluvit.
„Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem Maggie Smithersová a už jsem tady u vás byla, abych tě hlídala.“
Konečně se Wendy vrátil hlas. „Va-vážně to už skončilo?“
„Ano, Wendy. Neboj se. Opravdu to skončilo.“
„Ale, co to vlastně bylo? A jak jste se sem tak rychle dostala?“
„Co to bylo, je teď vedlejší. Něco ti řeknu, Wendy – jsi výjimečná. A máš obrovskou vnitřní sílu. Však díky tomu jsem tu byla tak brzo. Já vím, že máš před sebou velkou budoucnost.“
„Stejně to nechápu,“ řekla zamyšleně Wendy. „Proč ta…věc šla po mně?“
„Ta nestvůra pase po dětech. A také pouze děti ji můžou vidět.“
„Ale jak to…“
„Že jsem ji viděla já?“ pousmála se Maggie. „Taky jsem obdarovaná. Mým posláním je chránit děti, jako jsi ty, a starat se o to, aby těchto příšer ubylo. A to zajistím tímto způsobem,“ poklepala si na kabelu. Wendy při tom nasucho polkla.
„Nemáš hlad, Wendy?“ zeptala se Maggie. „Uvařím pudink, jestli chceš.“
„Ráda si dám,“ odvětila dívka a poprvé se od chvíle, co její rodiče odešli, usmála.
Maggie jí úsměv opětovala. „Tak dohodnuto. A pak tu budu stále s tebou, dokud se ti rodiče nevrátí.“

konec

„Vyrvi mu to srdce!“ ječela Herriet. „Dělej!!

Mladík zachroptěl. Teprve teď mu to začalo docházet.

Šel do hostince U Bílého grošáka na jednu pintu černého. Přestože věděl, že ho dnes čeká ještě hodně práce, nespěchal a jen si užíval ten příjemně chladivý mok. Jeho otec byl místní radní, ale on nechtěl být jako on. Šel se vyučit kovářem u mistra Willuma, se kterým se i brzy spřátelil. Tento týden musel mistr na pár dnů odcestovat a on, Josh, měl celou kovárnu na starost. Byl již chladivý podzim. Ach, jen ať ta nadcházející zima není tak krutá jako ta předešlá, pomyslel si Josh.
Joshovy myšlenky přerušil nový příchozí. Byla jím velmi mladá žena s krásnou tváří. Na sobě měla jednoduché, ale přitom skvostné tmavé šaty s černým páskem. Kolem krku měla pevně upnutou stuhu se zeleným smaragdem. Živůtek měl zdobený střih a každému zcela jistě upoutal pozornost. Josh nebyl jediný kdo na ni zíral – doslova na ni zírala celá knajpa. Dívka byla očividně zvyklá na pozornost a schválně si začala dráždivě hrát s vlasy. Podívala se doleva na Joshe, usmála se a řekla mu:
„Tak co, fešáku? Objednáš mi nějaké pití?“
„A-ale jistě,“ opověděl okamžitě Josh a poručil hrnek vína. Dívka se s ním dala do řeči a on z ní prostě nemohl spustit oči. Úplně zapomněl, kolik ho dnes ještě čeká práce, nevnímal nic, utápěl se v jejích jasně zelených očích, občas mu pohled sjel i o něco níž, byl dívkou úplně okouzlen. Čas plynul a oni si spolu stále povídali a upíjeli. Joshovi se už lehce začal zamlžovat zrak. Dívka mu najednou něco zašeptala do ucha a on přikývl. Pomohl dívce vstát a položil na bar čtyři zlaťáky.

Venku se dívka automaticky zaklesla do Joshe a pomalu šli na konec městečka. Josh se po požití množství alkoholu jen nechal dívkou vést. Mladá žena měla jistý krok a společně se vydali po úzké písčité cestě. Po krátkém době došli do lesa. I když byl té noci úplněk, měsíc neměl tolik síly, aby nenašel nic víc než pouze nepatrné skuliny skrz husté koruny stromů. Náhle se před nimi objevila malá chatrč. Dovnitř nebylo vidět, protože všechny okenice byly pečlivě zavřené. Kolem chaty byly rozházené větší i menší kusy hadrů a části oblečení, ve vyhaslém ohništi kousky kostí. Josh si ale ničeho z toho nevšímal. Vešli spolu do chatrče. Dívka nejprve zapálila lucernu a poté Joshe odvedla do skromně vybavené místnosti, kde byla modrá kachlová kamna, menší poloprázdná knihovna a postel. Právě na ni Joshe posadila. Vyhrnula si sukni a začala si před ním sundávat jemné punčochy. Pomalu si rozvázala šaty a pod ním měla pevně upnutý korzet s hlubokým dekoltem. Joshovi se zrychlil tep. Dívka si svůdně olízla rty. Pomalu se blížila k posteli a dráždivě přitom hýbala boky. Josh se chtěl na posteli posadit, ale žena ho rukou přinutila opět lehnout. Lehla si na něj obkročmo a zlehka ho začala líbat na krk. Mladík slastí zavřel oči. Najednou ucítil krátké bodnutí. Prudce otevřel oči a překvapením se mu zatajil dech. Nad ním seděla ošklivá babice, jednu velkou bradavici měla u kořenu nosu a několik dalších menších bylo rozseto po celém obličeji. Sice měla na sobě naprosto to stejné jako ta dívka z hostince, ale nebyla to ona. Nemohla to být. Také oči byly jiné – už nebyly jasně zelené, ale tmavě šedé s odstíny černi.
Zaskřípaly dveře a někdo vešel do místnosti. Po prkenné podlaze se rozléhalo pravidelné klapání bot. Josh  chtěl zvednout hlavu, ale v tu chvíli ho jakýsi tupý předmět prudce udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.

Když mladík opět přišel k sobě, byl celý nahý a připoutaný na kříži ve tvaru písmene X. Pokusil se pohnout, ale jednotlivá lana byla velmi pevně svázaná. Než stačil cokoliv říct, otočily se k němu dvě babice, které předtím byly obrácené zády. Obě měly jemně nazelenavý obličej, dlouhé černé šaty a bělavé vlasy. Na kamnech za nimi cosi v hrnci bublalo a Josh ucítil pach síry. Jedna z babic měla v ruce dlouhý nůž s velkou čepelí.
„Konečně!“ zvolala skřípavým hlasem jedna jaga. „Konečně můžeme začít!“
V tu chvíli babice, která měla v ruce nůž, začala postupovat směrem k Joshovi. Ten chtěl vykřiknout ale s hrůzou zjistil, že vydává jen slabé a dusivé zvuky. Ty čarodějnice mu vyřízly jazyk! Mladík viděl, jak nůž vydává stříbřité odlesky a spatřil v něm svůj vyděšený výraz. Jaga se před ním zastavila a jen obracela nástroj v ruce. Josh cítil její dech. Připomínal mu shnilá vejce. Čarodějnice se bez mrknutí upřeně dívala přímo do Joshových očí. Mladík náhle ucítil podivnou únavu. Víčka byla těžká, odolával otupělé ospalosti, ale i tak se mu oči pomalu začaly zavírat. Stačil ještě zaregistrovat úsměv jagy, ve kterém nebyla žádná radost, jen čisté zlo. V tu chvíli se z jeho hrdla navzdory chybějícímu jazyku ozval ohromný řev. Letmo otevřel oči a rozostřeně uviděl, jak babice drží v ruce něco malého a růžového. Trvalo mu pár vteřin než pochopil, co to vlastně vidí. Opět dušeně vykřikl. Ucho! Jeho ucho! Ta čubka mu nožem uřízla ucho! Stále z něho odkapávala krev. Mačkala ho v ruce a ždímala. Joshovi se zvedl žaludek a začal zvracet. Zvratky mu tekly po bradě a také po hrudi. Cítil, že znovu začíná ztrácet vědomí, když vtom se jaga pustila do odřezávání druhého ucha. Bolest to byla neskutečná, nikdy nic tak hrozného necítil. Připadalo mu, že to trvá celou věčnost. Navzdory bolesti si náhle uvědomil ten děsivý fakt. Vše se okamžitě ztlumilo. Cítil svůj zrychlený tep, ale vše ostatní bylo vzdálené. Babice stále držela a mačkala Joshovy uši, byla jimi úplně fascinovaná. Náhle se otočila k druhé čarodějnici, která jí něco říkala. Josh netušil o čem se baví a vlastně mu to bylo úplně jedno. Než se mu opět zavřely oči, stačil postřehnout, jak babice vhodila jeho uši do bublajícího hrnce. Josh otevřel oči právě ve chvíli, kdy se k němu blížila jaga a měla něco ukrytého v ruce. Najednou mladík ucítil ukrutnou bolest na hrudi. Jaga do něj vrazila rezavý hák a pomalu s ním táhla dolů až k břichu. Josh začal zvracet nazelenavý sliz, který se mu začal mísit s vyhřezlými vnitřnosti. Vylézavaly mu ven natržená střeva a části žaludku. Jaga se ještě jednou otočila ke své společnici a pak prudce vrazila  ruku do Joshova těla. Chvilku tam šmátrala a po pár sekundách začala něco trhat ven. Zaječela vzrušením a prudce škubla. Josh už měl hlavu zvrácenou a vypadal, že jen spí. Jenže to už byl spánek věčný. V ruce čarodějnice se lesklo stále ještě pulzující srdce. Jaga si ho chvíli fascinovaně prohlížela a  různě mačkala a poté ho vhodila do hrnce. Místnost zaplnil pach vnitřností a krve…

konec

(věnováno S. M.)

Frank Doyle nemohl spát. První noc je vždy ta nejhorší, pomyslel si. Dřevěné špryncle postele ho tlačily do žeber, na místech děravá deka kousala. Když si představil, že ještě včera spal ještě ve svém pokoji u mámy. Sakra, ten malej blbeček pod ním pořád chrápe. Převalil se na druhý bok.

Budíček byl v půl šesté. Frank se vůbec nevyspal, začal usínat asi tak před čtvrt hodinou. Najednou se ozvala siréna.
„No tak vstávat, zelenáči! Nebo si snad myslíte, že na vás bude někdo zvědavej v poledne? Pohyb, do minuty vás všechny do jednoho chci vidět před schlafenhause!“
Frank rychle seskočil z palandy. Chlápek, který s ním sdílel pokoj, se nepatrně pohnul a s velkou námahou otevřel oči. Byl o pár let starší než Frank a víc při těle. Jen se trochu narovnal, ale ještě zůstal ležet.
„No tak, dělej, chlape,“ křikl na něj Frank zatímco si obouval boty. „Říkali, že nesmíme přijít pozdě!“ Lehce jím zatřásl.
„Jo-o,“ řekl pomalu ten týpek.
Frank se na něj ještě chvíli díval a pak vyběhl ven. Většina nováčků už tam byla. Na každém byla znát únava a vypadali nervózně. Nevěděli, co je čeká. Pár vojáků se tiše bavilo. Celkem nás je tak padesát, odhadoval v duchu Frank. A všichni jsou tu, protože to naše země potřebuje. Jsme dost možná i jediná naděje. A musíme spojit všechny síly, protože musíme vyhrát. Od toho tu taky jsme.

Jeho filozofování přerušily dunivé kroky. Pod tíhou těžkých bot křupal písek. Všichni se za tím zvukem otočili. Šel tam muž. Do tváře mu nebylo moc vidět, protože hluboko do čela měl nasazenou čepici s černým, lesklým štítkem. Když promluvil, měl drsný, hluboký hlas.
„Naše země vás potřebuje,“ začal. Už i ta první slova zapůsobila. Každý zmlknul a upřeně ho sledoval. Byl to ten typ člověka, který si okamžitě získá pozornost, člověk s velkou autoritou. „Všichni jste vlastně dobrovolníci – víceméně. Víte, proč tu jste. Abyste vyhráli!“ Poslední slovo skoro vykřikl. Dál měl trochu zvýšený hlas. „Nezajímá mě, jaký to pro vás bude nebo jestli si budete stěžovat. To je mi úplně u prdele. To řikám na rovinu. Nezajímá mě váš osobní život, nejsme tady ve škole. Jste tu od toho, abyste tuhle zemi…očitili. Je pořádně zaneřáděná různýma parazitama, kterých se musíme neprodleně zbavit. Jsou to červi, hnis, hnus. Chtějí se rozšířit, ale to za žádnou cenu nesmíme dopustit! Slyšíte mě dobře?! Musíme je vymýtit. Všechny do jednoho! Totálně zničit!!“ Přestal křičet a začal se rozhlížet. Oči se mu leskly vzrušením. Frankovi se zdálo, že obloha náhle potemněla.
Ozvaly se další kroky. Od „schlafenhause“ se pomalým krokem blížila zavalitější postava. Nikdo nevěděl, kdo to je, až na Franka, který po chvíli poznal svého spolubydlícího. Šel pomalu, dalo by se říct, že se až vlekl, a vypadal velmi unaveně. Uniformu měl jen ledabyle zapnutou a jednu botu částečně rozvázanou. Pleť měl podivně olivově nazelenalou. Frankovi připadalo, že trochu kulhá.
„Kde si, kurva, myslíš, že seš?!“ rozkřikl se muž se štítkem. „Zajímalo by mě, kolik vás ještě z různejch děr vyleze!“ Odmlčel se a posunul si čepici víc do čela. „Zelenáči,“ letmo přejel pohledem po nastoupených nováčcích, „tohle se tady dělat nebude! Kdo se zpozdí třeba jen o půl minuty, bude potrestán.“ Otočil se k důstojníkovi: „Odveďte ho do hnízda!“
Frank sledoval svého spolubydlícího. Vypadal zmateně – pořád se rozhlížel jako by nevěděl, kde je a jen slepě šel za důstojníkem. Všiml si, že občas si prsty mne čelo. Nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlépe…

Po celodenním tvrdém výcviku šli vojáci s ešusy pro jídlo. V jídelně s trochu zašpiněnými stoly se postavili do fronty a čekali na svůj příděl. Když na Franka došla řada, přisunul svůj ešus do okýnka. Obdržel podivně šedě zbarvenou, neidentifikovatelnou šlichtu. Ale po náročném a neustálém běhání a cvičení měl takový hlad, že by snědl vše na co by přišel. Nikde ale neviděl svého spolubydlícího. Příliš nad tím ale nepřemýšlel.
Po jídle zamířil Frank do svého kamrlíku, který pro něj byl současný domov. Dost ho překvapila nepřítomnost spolubydlícího. Začal nad tím přemýšlet. Když přijel včera navečer poprvé do výcvikového tábora, ten chlápek už ležel na posteli, obličejem ke stěně. Na Frankův pozdrav vůbec nereagoval. Frank ho nechal být a šel si taky rovnou lehnout, protože ta cesta sem ho docela zmohla. Během dne ho viděl jen ráno a pak při tom nástupu. Připadalo mu to ale divné. Rozhodl se, že musí zjistit co se stalo, kde je to ono „hnízdo“, jak říkal ten chlápek s černým kšiltem.
Po večerce počkal ještě tak třičtvrtě hodiny, nechtěl riskovat, že ho někdo uvidí. Opatrně vykoukl na chodbu, ale byl tam klid. Nevěděl kudy jít, ale rozhodně musel ven ze schlafenhause. Měsíc se právě trochu schoval za mraky a tak měl větší šanci, že ho nikdo neuvidí. Tábor měl tři hlavní budovy – schlafenhause, jídelnu a velitelství. Tam Frank zamířil. Rozhodně si musím dávat pořád velkýho majzla, pomyslel si. Říkal si, že tam u vchodu bude nějaká hlídka, ale nikdo tam nebyl. Vzal za kliku a otevřel dveře. Uslyšel tlumené hlasy a smích. Instinktivně se přikrčil za jednu z beden. Opatrně vykoukl, ale nikoho neviděl. Šel tedy pomalu za hlasy a stále se obezřetně rozhlížel. Došel k napůl otevřeným dveřím a škvírou uviděl velkou zakouřenou místnost. U stolu hráli důstojníci karty, smáli se u toho a kouřili. Seděl mezi nimi i ten muž s černým štítkem. Náhle se muž zvednul a řekl něco jednomu důstojníkovi. Ten jen přikývl a vstal také a pomalu šli ke dveřím. Naštěstí byli úplně na konci stolu a tak měl Frank dost času na to, aby se schoval za bedny s municí. Pěst měl před pusou a  kousal si do ní, aby ztlumil dýchání a snažil se ani nepohnout. Muži si ho ale vůbec nevšimli, zabočili doprava a šli chodbou osvětlenou malými lampovými svítidly. Frank chvíli čekal a pak se opatrně vydal za nimi s určitým odstupem. Muži se náhle zastavili a Frank ztuhl. Ten s tím černým kšiltem vytáhl z kapsy svazek klíčů. Chvilku se v něm prohraboval až našel ten správný. Otevřel jím nenápadné dveře a spolu s tím druhým chlápkem do nich vešli. Když se dveře zavřely, Frank ještě chvíli čekal. Když ani po pár minutách nikdo nevyšel ven, rozhodl se, že půjde dovnitř.
Stál na vrcholku schodů. Pomalu po nich sešel, až se ocitl v poměrně úzké chodbě. Byla osvětlená trubicovými zářivkami, z nichž některé blikaly. Chodba se stáčela doleva a tam bylo několik dveří na každé straně. Frank nevěděl, kterými muži šli, když v tom uslyšel tlumený výkřik. Odhadoval, že vyšel z prvních dveří vpravo. Frank přemýšlel, zda tam má jít. Protože totiž jestli ho tam někdo chytí, bude to pořádný průser. Nakonec si řekl, že když už došel až sem, rovnou může jít i tady dovnitř. Vzal za kliku a už si rychle začal vymýšlet výmluvu, co tam dělá. Použít ji ale nemusel. Nikdo tam nebyl. Bylo to potemnělá místnost s šedě železnými dveřmi. Vedle dveří byl zasklený průzor ze kterého vycházelo světlo. Frank se přikrčil a zamířil k němu. Opatrně se jím podíval. Spolu s těmi dvěma muži, které Frank sledoval, tam byli další dva v bílých pláštích. Jako první si Frank všiml velké tabule, na které bylo několik poznámek, mnohé z nich přeškrtlé. Nejlépe se ale dal rozpoznat velký nápis:

C4H10FO2P

Frank přemýšlel, co to znamená. Je to nějaká šifra nebo snad vzorec? A kdo jsou ti muži v pláštích?
Náhle si všichni nasadili plynové masky. Ten jeden v bílém otevřel bezpečnostním kolem masivní ocelové dveře, kterých si Frank zprvu nevšiml. Vešel dovnitř a vyjel s mužem na pojízdných nosítkách. Frank si byl hned jistý, že to je ten chlápek z jeho pokoje. Vůbec se nehýbal. Je mrtvý, pomyslel si Frank. Zabili ho. Ale proč? Najednou se Frankovy oči setkaly s důstojníkovými. Ten se okamžitě za ním rozeběhl. Frank v šoku zakopl a svalil se na zem. Akorát se stačil zvednout, když se oteřely dveře. V nich stál důstojník a hlasitě dýchal. Než se Frank dostal ke dveřím, přiběhl k němu ten muž a srazil ho na zem. Frank narazil do železných dveřích a ošklivě se praštil do hlavy. Cítil, jak mu po čele stékají pramínky krve. Důstojník si sáhl dozadu na kalhoty a bleskurychle vytáhl pouta. Spoutal jimi Franka a odvedl ho do místnoti, do které se Frank díval. Frank se bránil ale důstojník byl silnější než on. Odvekl ho doprostřed a tam ho hodil na zem.
„Máme tu dalšího dobrovolníka, pane!“ řekl muži s černým štítkem.
Ten se na Franka jen letmo podíval a nařídil ho odvést do malé místnosti s ocelovými dveřmi. Důstojník Franka praštil obuškem do spánku a ten upadl do bezvědomí.
Když se probudil, byl úplně nahý. Šíleně ho bolela hlava. Zjistil, že má levou nohu připoutánu krátkým rezivým řetězem. Najednou se ocelové dveře otevřely a dovnitř vešli oba muži v bílých pláštích. Měli na sobě nasazené plynové masky. Jeden z nich došel k rohu, kde zatáhl za velkou páku. Vysunulo se několik trysek. Muž povolil kohout a tryskami se začal šířit plyn. Oba muži v bílém odešli a zavřeli dveře. Frank si snažil vyprostit spoutanou nohu, ale bez výsledku. Hlava ho začala ještě více bolet a dostal prudký záchvat kašle. Chtělo se mu zvracet. Začal vykašlávat nazelenalý hlen. Nemohl ovládat končetiny a ty mu nezávisle škubaly a dostával do nich křeče. Strašně ho pálily a bolely oči, jakoby mu je někdo zevnitř mačkal. Bezmocně padl na kolena. Matně si začal uvědomovat, že může stále hůř a hůř dýchat. Dýchací trubice se mu pomalu ucpávaly. Frank se svalil na bok a zůstal tak v prenatální poloze. Srdce mu přestalo bít a tep se zastavil. Už žádná bolest, žádné problémy, žádná matka…

konec

Devítiletý Jimmy Hoster se probudil ve tři hodiny v noci. Měl sice zatažené závěsy (byl na nich velký Medvídek Pú s tlapkou zabořenou do obřího džbánu s medem), ale přesto škvírou na okraji pronikalo naoranžovělé světlo z pouliční lampy. Jimmyho pohled zaujalo cosi drobného, co přerušovalo onu barevnou záři. Odhrnul přikrývku (a pečlivě s ní opět přikryl svého Teddyho) a šel k oknu. Roztáhl závěsy a oči se mu rozzářily. Obličej mu zalil široký úsměv odhalující jeho bílé zuby. Do dnešního dne ještě nesněžilo. A za dva dny jsou Vánoce! Jimmy si moc přál najít pod stromečkem kovboje Woodyho z Toy Story. Po ničem jiném vlastně neprahnul. Ale teď momentálně měl ohromnou radost z toho sněhu. Říkal si, že hned ráno po snídani vezme sáňky a půjde se projet. Třeba s ním půjde i Carrie, drobná a zrzavá osmiletá dívenka od sousedů, se kterou kamarádil.
Dostal žízeň a tak otevřel dvěře pokoje a vyšel na chodbu ke schodišti. Teď už neměl strach (však už nebyl mimino) jít po schodech v noci, protože tam nechávali svítit světlo. Před pár lety, když ještě měli kočku, takhle právě vyšel z pokoje a chtěl jít dolů, když vtom Mickey hlasitě zamňoukal a rozeběhl se s dunivými kroky z přízemí do patra. Jimmy si nechal v pokoji svítit světlo a tak uviděl jeho velké zářící oči, jak přímo k němu bleskurychle míří. Vypadaly nebezpečně, zvláště proto, že byly trochu podlité krví. Jimmy vykřikl a se slzami v očích vběhl do matčiny ložnice. Marry Hosterová ho musela dlouho utěšovat.
Došel tedy do kuchyně a natočil si do sklenice trochu vody. Dal nádobí do dřezu a šel zpátky nahoru do pokoje. Přikryl se a netrvalo dlouho a znovu usnul.

Probudil ho křik. Matčin křik. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdá, ale po pár vteřinách mu došlo, že je to ve skutečnosti. Oblékl si rychle župan a prudce otevřel. Vyrazil chodbou k matčině ložnici a vzal za kliku. Dveře však byly zamknuté. Uslyšel, jak matka pláče a prosí někoho, aby toho nechal. Zevnitř bylo slyšet vzdychání a jakési duté rány. Jimmy měl pocit, že slyší i nějaké čvachtání.
„Nee-e..! Prosím…,nee!!“ zaječela Marry Hosterová. Měla již slabý hlas a plakala.
„Mamii!!“ vykřikl s brekem Jimmy.
Opět se ozval ten mlaskavý zvuk následovaný matčiným přidušeným výkřikem. Vtom se otevřely dveře a stál tam starý zarostlý chlap se stále spuštěnými kalhotami. V ruce měl dlouhý kuchyňský nůž, ze kterého stále kapala krev. Jimmy koutkem oka uviděl, jak ten chlap olíznul jazykem čepel a začal se šíleně smát. Znělo to jako krákání vrány.
Na posteli ležela máma. Byla nahá a celá od krve. Z břicha, které bylo probodáno mnoha četnými ranami, jí tekla krev a lezla vyhřezlá střeva. Krční tepnu měla proříznutou a pusu dokořán.
„Chceš se přidat? Rád si užiju i s tebou!“ zvolal ten chlap chraplavým hlasem na Jimmyho. Jimmy na nic nečekal, otočil se a začal utíkat ke schodům.
„Kurva!“ uslyšel ještě a pak i zapínání poklopce. Mezitím už byl Jimmy v přízemí a hnal se k hlavním dveřím. Všiml si, že klíč je v zámku (matka ho tam tak ale nenechávala) a zkusil kliku. Bylo zamčeno. Uslyšel pískání a kroky na schodech. Snažil se otočit klíčem, ale ten byl zaseklý. Pískání přešlo v chechot. Jimmy brečel a vztekem (spíš strachem) bouchnul do dveří. Ozvalo se napatrné cvaknutí. Jimmy zkusil znovu otočit klíčem a nakonec se mu konečně podařilo dveře otevřít. Vyběhl na ulici a začal utíkat. Měl strach se zastavit a tak pořád bez přestávky pokračoval. Aniž by se rozhlédl, začal přecházet hlavní silnici, když vtom na něho hlasitě zatroubilo auto. Byla to policie. Po chvíli nedorozumění a vysvětlování zavolali policisté vysílačkou posily a vydali se k domu Jimmyho. Jimmy byl v šoku. Jeden policista s ním zůstal v autě a druhý šel pomalu s připravenou zbraní dovnitř. Brzy dorazila další policejní vozidla, ale v domě policisté kromě zavražděné matky nikoho nenašli.

Odvezli Jimmyho na stanici, kde po jeho mírném uklidnění sestavili spolu s portrétistou předběžnou podobu násilníka. Rozjelo se celostátní pátrání, ale pachatel nebyl nikdy dopaden.

konec