Tarot [2024]

Dvě „P“ – prostě paráda! Prozatím pro letošek absolutní TOP. A to přitom při oznámení a prvním viděném traileru jsem tomu moc šancí nedával a do kina jsem spíš šel jen z povinnosti, než abych se na snímek těšil. Očekával jsem další tuctovou „lekačku pro teenagery“ a víc jak průměr jsem ani neočekával. Naštěstí se stále v dnešní době daří semtam urodit překvapení. Ukazuje se, že někdy je prostě lepší od hororu nic nečekat a vzápětí dostanete perfektní podívanou.
V tomto případě nejde ani tak o lekačky (většina jich je tady bohužel předvídatelných), ale jako spíše o celkové vizuální zpracování. Tady se to prostě povedlo na jedničku. Každý oživlý obrázek z prokletých tarotových karet vypadá skvostně. Drží se své namalované předlohy, ale právě ještě k tomu přidává něco navíc. Nejvíc se mi stejně líbilo – a nevybavuji si, že bych to viděl někdy jinde – že po každém útoku jsme danou příšeru viděli v plné kráse. Jako by se chtěl ještě divákům extra pochlubit. Jednotlivé smrti jsou dobře vymyšlené a hned třeba první s žebříkem je vyloženě lahůdka. Je vidět, že se občas prostě vyplatí dát si kvalitně záležet na vizuální stránce. Samozřejmě, že celkový dojem z filmu nestojí jen na tom, ale já to vidím vždy jako pozitivum. Možná by bylo dobré nějak zmínit, proč jsem tomu po zhlédnutí traileru nedával moc velkou šanci. Je to podobné jako s filmy o náboženství – jednoduše na takové podobné věci nevěřím. Amulety, které vás mají ochránit, víra v jakousi vyšší moc, jaký život budeme mít nám určí hvězdy, čtení z ruky – to vše jsou pro mě naprosto totální nesmysly, kterým zároveň ale polovina lidí věří. Ti, kteří denně do novin píší (resp. pouze vymýšlí) horoskopy, musí být báječní pohádkáři, co si ale zároveň musí dávat pozor, aby se často neopakovali. Budu pokračovat ve své skepsi když řeknu, že mám za to, že veškeré horoskopy a podobné věci mají již z kdysi dávna daný scénář – jakýsi mustr, který se prostě jen podle potřeby vždy upraví. Každý ale ať si věří čemu chce.

Tarot je pro mě zatím největší překvapení letoška. Měl jsem možnost film vidět dokonce dvakrát a ani opakované zhlédnutí rozhodně není na škodu – ba spíše naopak. Ačkoliv jsem v podstatě přesně věděl, co se v jaké scéně stane, stále jsem byl uchvácen (ano vím – již několikrát zmiňovanou) vizuální stránkou. Ta se prostě povedla. A i celkový děj vlastně dává smysl. Musíte ale vydržet úvodní scénu do názvu filmu, která právě může mylně napovídat, že se bude jednat o průměrný (až podprůměrný) popcornový horůrek pro mladistvé. Ano, místy je to lehce říznuté komedií, ale v tomto případě mi to vlastně ani tolik nevadilo. Potěšila mě v závěru zobrazená Smrt, která mi prostě vzhledem evokovala Eddieho – legendárního maskota neméně legendární britské heavy metalové skupiny Iron Maiden. Všechny nestvůry do jedné byly opravdu povedené. Závěr filmu je poněkud přehnaný a osobně bych ho tak přehnaně vtipný nenechal. Ale i tak to nezmění celkový výborný pocit z celého hororu. A opakované zhlédnutí určitě není na škodu. Já se bavil přímo královsky.

Carrie [1976]

Stephen King je bez pochyby můj absolutně nejoblíbenější spisovatel vůbec. Opravdu musím smeknout před jeho aktivitou. Je to nevysychající pramen perfektně vykreslených postav, míst a příběhů. Než jsem začal s četbou jeho jednotlivých knih, nejdříve jsem viděl pár zfilmovaných adaptací. Stále ale mám za to, že kniha by v tomto případě měla mít vždy přednost. Ano, některá zpracování jsou skvělá, ale stejně nikdo nemůže dokonale napodobit celou knihu. Někdo si buďto vybere jen takové ty hlavní části a mnohé důležité momenty vynechá nebo to celé pojme prostě po svém. Chápu, že filmy jsou primárně dělané i pro ty diváky, co vůbec nečtou. Ti následně pak hodnotí film jako každý jiný a nezastavují se nad nesrovnalostmi. Ostatní, kdo knižní předlohu znají, pak mají možnost srovnání, jak moc se lišila podoba určité postavy, když četli knihu a posléze, když ve filmu viděli herce, který danou postavu nakonec ztvárnil. Na jednu stranu si myslím, že vidění adaptace před přečtením předlohy taky má co do sebe. Divák ví, jak postava ve filmu vypadala a lépe si ji v knize přiřadí. Já osobně to mám tak, že když čtu první knihu, mám o podobách hlavních hrdinů jen velmi hrubou představu. A od chvíle, kdy to uvidím zpracované na filmovém plátně, už pořád v hlavě budu mít určitého herce přiřazeného k té postavě. Pravda, filmy nám poněkud ubírají z fantazie. Ale zase někdy nám může přinést i jiný vizuální zážitek (mám na mysli různé speciální efekty), který si v knize jinak musíme pouze hrubě představit.

Po dlouhém úvodu se konečně dostávám k samotnému zamyšlení. Carrie má u mě tu zvláštnost, že to bylo vůbec poprvé, co jsem nejprve četl knihu a teprve poté viděl první filmovou verzi od Briana de Palmy. Naposledy jsem snímek viděl asi tak před deseti lety a teď jsem si to pouštěl znovu. A přesto na svém původním hodnocení nehodlám nic měnit. Je pravda, že teď si pochopitelně už knihu úplně nevybavím. Ale o to víc mě to momentálně přesvědčilo, abych si v nejbližší době tu knihu znovu přečetl – ten první Kingův román, který dopsal díky své manželce, která rukopis Carrie vytáhla z koše a „donutila“ svého manžela dílo dokončit. To ona, Tabitha Kingová, měla asi ten nejzásadnější vliv na to, že se z Kinga stal jeden z nejslavnějších spisovatelů v žánru. Teď při druhém zhlédnutí má poněkud nevýhodu oproti tomu prvnímu, protože tehdy jsem knihu četl opravdu velmi krátce před filmem. Takže nemůžu teď srovnávat. Ale můžu hodnotit, co jsem viděl. Carrie je beze sporu zásadním Kingovým dílem. A pouhé dva roky po vydání tohoto prvorománu světlo světa spatřila první z mnoha a mnoha filmových adaptací Stephena Kinga. Je zajímavé, že při úvodních titulcích je spisovatelovo jméno psáno špatně – Steven namísto Stephen. Netuším, zda to byl záměr nebo jen prostá chyba. Carrie představuje postavu, kterou, jakožto typ, King použil ve více dílech. Tedy utlačovaný hrdina, který v zásadě není zlý a nechce nikomu ublížit, ale okolnosti ho k tomu donutí. Opravdu velmi musím pochválit Sissy Spacek, která byla za svůj výkon zaslouženě nominována na Oscara, ale slavnou sošku nakonec nezískala. Což je opravdu škoda, protože by si ji naplno zasloužila. Stejně jako druhá nominovaná, tentokrát jen ve vedlejší roli, Piper Laurie, která úplně neskutečně hrála její nábožensky fanatickou matku (svým způsobem mi připomněla jednu z postav z Mlhy). Takovou matku by opravdu nikdo nechtěl. Její výkon byl tak přesvědčivý a myslím si, že ji potkal osud, o který si říkala a plně si ho zasloužila. Samozřejmě nejzásadnější částí celé Carrie je asi maturitní ples. Tam se to, co Carrie držela celou dobu v sobě, uvolní v celé své síle. Myslím si, že i ona sama byla překvapená, co se v ní skrývalo. Celý film je vlastně o pomstě. Ono pak je ve výsledku úplně jedno, když to „odnesou“ i nevinní. Ponížili Carrie a ta se konečně rozhodne, že si to nenechá líbit. Nikdy nezapomenu na vytřeštěné oči Sissy Spacek. A následné promítání několika úhlů kamery najednou. To určitě ovlivnilo celý filmový svět. Vím, že vzniklo několik adaptací tohoto Kingova románu a já sám jsem kromě tohoto viděl i remake z roku 2013. Ale určitě tuto verzi od Briana de Palmy považuji za zdaleka nejzdařilejší. V kvalitě adaptace Stephena Kinga to je považováno za asi nejlepší, spolu se Zelenou mílí a Vykoupení z věznice Shawshank od Franka Darabonta. Opravdu skvělá práce.

Saw X [2023]

Ohledně celé série Saw jsem se již dříve zmiňoval. Proto jen ve zkratce – poprvé se mi to vůbec nelíbilo, po nějakém čase jsem tomu dal druhou šanci a pak se to stalo mou oblíbenou hororovou sérií. A díky celosvětovému úspěchu se z Jamese Wana stala hvězda a žijící legenda žánru. Někomu možná může vadit to, že jednotlivé díly na sebe příliš chronologicky nenavazují. Mám na mysli to, že v dalším a dalším novém filmu jsme se zase trochu více dozvěděli o minulosti, médii zvaného Jigsawa. John Kramer. To je beze sporu jedna z nejzajímavějších hororových postav, která kdy byla vytvořena. A dle mého je jeho označení sériový vrah, či prostě jen vrah, zcela zcestné. Sám to několikrát zopakoval, že on sám nikdy nikoho nezabil. A to je pravda. Proto se mi mnohem více pro něj líbí, že je jakýsi (pravda, zvláštní) životní kouč. To je rozhodně lepší označení. Chce dát druhou šanci těm, kteří si dříve svého života nevážili. Ano, Jigsaw je sice vlastně psychopat, který ale (minimálně dle sebe) dělá dobré věci. Každý se může vykoupit, ale to vždycky znamená zaplatit určitou cenu. I tady platí, že nic není zadarmo. Je opravdu jen pár lidí, kteří prošli celou hrou. Protože původní Jigsawova myšlenka byla, že všechny pasti se dají přežít (bez zranění to ale stejně nepůjde). Jenomže po Kramerově smrti jeho následovník již únikovou cestu nenabízí. Tím ale zabíjí celou jeho myšlenku.

Dosud jsem žádný díl se série Saw neměl možnost vidět v kině. Jsem ale rád, že jsem toto „prokletí“ zlomil právě jubilejním desátým snímkem, nazvaným jednoduše Saw X (klidně by to ale třeba mohlo být i např. Saw Origins, když nad tím teď tak trochu přemýšlím). Zde se nám totiž dokonale a úplně propojí celý život Johna Kramera. Potěšil návrat Amandy i Hoffmana (i když ten se mihne jen na necelou minutu v potitulkové scéně). Mám opravdu radost, že tomuto dílu série nemám absolutně co vytknout. Nejvíc se mi asi líbilo, jak byl i sám Jigsaw donucen na vlastní kůži ochutnat jednu ze svých pastí. Ale pochopitelně mi bylo jasné, že bude mít nějaký záložní plán. Ale přesto jsem takový závěrečný zvrat nečekal. Sice doktorka Pedersonová na konci vyhraje svou hru, ale předpokládám, že stejně zemře. Protože z té zamknuté místnosti se nemá šanci dostat.
Mám opravdu radost, že jsem měl v kině možnost vidět právě konkrétně tento snímek, protože je zcela bezpochyby dle mého skromného názoru úplně perfektní a nejlepší z celé série. A je super, že tři režiséři natočili více než pouze jeden díl z celé frančízy. Tím je vlastně zachována jakási jednotlivost a pospolitost. Někde jsem četl, že by se mohlo jednat o poslední díl této skvělé série. Vlastně proč by ne. Příběh Jigsawa bych klidně tímto považoval za úplný a dokončený. Nejsem si jistý, co by nám případné další filmy mohly přinést nového, aby neopakovaly ty předešlé. Přece jen Tobinu Bellovi je již 81 a je otázkou, zda by se chtěl natáčení ještě zúčastnit. Je pravda, že ty prvních sedm dílů vždy vycházelo po roce. Já osobně bych to už považoval za zcela ukončené. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Temná okna [2023]

Vím, že můj brácha by to za horor rozhodně nepovažoval. Ale home invasion ve skutečnosti je samotný podžánr hororu. Občas mám pocit, že kdybych nějaký konkrétní film viděl doma a ne v kině, asi bych to vnímal a hodnotil jinak. Já ale miluji čtvrteční premiéry. Ta samotná atmosféra v potemnělém sále má prostě co do sebe. Původně jsem chtěl úvod k tomuto zamyšlení napsat delší, ale už mě nějak nenapadá jak. Protože se toriž obávám, že tato moje „recenze“ nebude moc dlouhá.
Víme, že se stala nehoda. Sice se ke konci filmu dozvíme, co se asi stalo, nicméně úplně to vysvětleno není a my se můžeme jen domýšlet, jak to ve skutečnosti bylo a co tomu úplně předcházelo. Odjet do domu (tady to rozhodně chata není!), aby trojice kamarádů přišla na jiné myšlenky po tragédii, zní celkem jako fajn nápad. Jsem rád, že tam hlavní postavy jsou v podstatě jen tři (pokud nepočítám vraha), protože je samozřejmě mnohem jednoduší se v celém příběhu dobře orientovat. Celé by to mohlo být pojaté jako takové tragické drama s happy endem. Dům sám o sobě není absolutně vůbec strašidelný a aby se divák leknul, jen se v určitou chvíli zvýší hlasitost hudby. Líbilo se mi neustálé zhasínání a opětovné zapalování svíček u malého oltáře. Už jen pocit, že někdo byl v domě, aby to udělal, je velmi zneklidňující. Dle mého názoru dlouho trvalo, v podstatě až do třičtvrtě filmu, než se něco trochu začalo dít. Každý se se ztrátou kamarádky vyrovnává po svém. Líbilo se mi využití nahrávky jako důkazu. Ale přeci jen mi to přijde divné. Dobře, Ali volala svému tátovi a nechala to zvonit, protože to nebral. On si to pak celé nahrál. Jenomže háček je v tom, že během flashbacků v autě u Ali nikde není položen ten její mobil. Myslím si, že by bylo mnohem lepší, kdyby tam třeba jen kratičký záběr na něj byl. Ale stejně – kdo by si chtěl nahrávat nějaký hovor? A tím víc, aby ho pak použil jako důkaz? Proč by to někoho vůbec napadlo? Takhle to skoro vypadalo, jako by s tím táta Ali prostě počítal. Ale nejhorší kiks přišel v závěru, který jsem vůbec nepochopil. Proč ten táta na konci Tilly nezabil? Jen jí řekl, že jako trest s tím bude muset žít do konce života. A to jako proč? Vždyť tak to ona měla už předtím hned po té nehodě?! Celý film se z mého pohledu držel těsně nad průměrem a ke konci, kdy dojde ke konfrontaci s vrahem, jsem chvíli přemýšlel ještě o vyšším hodnocení. To bych dal, kdyby přeci jenom se Tilly na konci předávkovala. Jenže ona si vesele odjíždí v policejním autě. To mě vyloženě zklamalo.
Jak jsem zmínil, celkově snímek balancoval na hranici čistého průměru a lehkého nadprůměru. Možná přeci jenom o finálním lepším hodnocení rozhodla samotná atmosféra kina. Na další opětovné zhlédnutí mě to ale rozhodně nenalákalo.