Den: 22. 6. 2021

Annie Tornová se na dnešek velmi těšila. Rodiče se stále divili, že to jejich téměř plnoletou dceru pořád baví.
„Místo toho, abys konečně měla nějakého mládence, stále jen sama chodíš žebrat,“ říkala vždy s úsměvem její matka. Letošní Halloween vycházel na pátek.
Annie byla samotářka. Nikdy si nevytvořila účet na žádné sociální síti. Nevadilo jí to, že to má téměř každý. Připadalo jí to naprosto zbytečné. Nechápala, co na tom všichni tak vidí. Neměla vlastní počítač. Když něco potřebovala do školy, použila ten od rodičů. Stále si pokládala otázku, proč někdo na něm musí být prakticky pořád. Ji by to rozhodně nebavilo. Svůj volný čas nejčastěji trávila v místní knihovně. Tam mohla být neustále. Občas si vůbec nic nepůjčila, jen tak procházela regály plné knih. Pár si jich vždy vzala a sedla si s nimi. Milovala historii, nejvíc éru královny Victorie.

Dnes ale byla knihovna zavřená. Tak jako vždy na Halloween. Annie si už na to zvykla. Od doby, kdy s otcem jako pětiletá dívka poprvé šla koledovat, chodila pravidelně každý rok. A pokaždé měla jiný kostým. Vždy k tomu navštěvovala Legrační obchod pana Rippleyho. Neměla ráda masky, radši si vše chtěla nalíčit sama. A pak pár hodin trávila v koupelně, aby se patřičně nalíčila. Milovala to, přímo to zbožňovala. Připadalo jí, že pak je zcela někým jiným. Proto si na tom dávala tak záležet.
Byla už zvyklá, že chodí sama. Neměla takřka žádné přátele, ale jí to ani nevadilo. Zvláště ne na Halloween. Měla svůj vlastní svět. A vyhovovalo jí to.

Letos si vybrala zombie. Protože v tom chtěla být dokonalá, už byla v koupelně přes tři hodiny. Rodiče se jí to dřív pokoušeli již několikrát vymluvit, ale vždy s neúspěchem. Dá se říct, že se na tom stala závislou.
Nejdřív slabá vrstva make-upu, poté postupně přidávat další. Jemně a pomalu nanášet. Obtáhnout oční důlky. Překrýt obočí. Nezapomenout i na krk. Tento rok si koupila i pár balíčků falešné krve. Vždy chtěla vypadat co nejvěrohodněji. V tom byla perfekcionistka.

Byl čas vyrazit. Ještě si chvíli před zrcadlem zkoušela patřičnou šouravou chůzi. Otevřela dveře a vyšla do již chladné tmy. Všude kolem zářily šklebící se dýně, zahlédla skupinky koledníků. Zatím nevěděla, kam půjde jako první. Bylo to malé městečko a tak na tom zase tolik nezáleželo. Napadlo ji, že nejdřív půjde směrem k místnímu hřbitovu a rozhodne se tam. Od domu to měla asi tak čtvrt hodiny.

I ve dne vypadal hřbitov strašidelně. Teď pochopitelně ještě mnohem více. Vchod tvořila velká zdobená vrata, jedno křídlo stále otevřené. Na bocích brány byla dvě torza. Na každém betonovém sloupku oplocení byla umístěna socha havrana. Některé ale pomalu opadávaly. A městečko zrovna nemělo peníze na rozhazování. Asi před dvěma týdny zemřel starý hrobník a nový se o hřbitov pořádně nestaral. Proto se většina lidí o hroby svých milovaných starala sama. I tak jich dost bylo neudržovaných a pokrýval je mech a jiný plevel.
Nový hrobník se jmenoval Crayton. Nikdo nevěděl, jaké bylo jeho křestní jméno. Byl to prošedivělý stařec, bručoun, a když velmi zřídka promluvil, řval, protože byl na jedno ucho zcela hluchý a na druhé beztak málo slyšel. Nikdo ho ani jednou neviděl mimo hřbitov a to ani, aby si třeba koupil jídlo nebo jiné věci. Mnoho lidí ho považovalo za bláznivého podivína. Malé děti se ho bály a nic je nepřinutilo, aby se u hřbitova zastavily. Měl také svůj vlastní svět.

Annie se často po škole chodila jen tak projít a většinou se vždy zastavila u hřbitovní brány. Za celou dobu ale viděla Craytona snad jen jednou.
Dneska tam byl. Kopal nový hrob, protože ráno zemřela žena lékárníka Willise. Vždy dvakrát kopl, pak zapíchl lopatu a opřel se o ni, poté vytáhl z náprsní kapsy placatku a upil. Annie ho chvíli z dálky pozorovala, ani nevěděla proč. Najednou se stalo něco divného. Nechápala, co přesně se stalo. Kopal a pak zničehonic zmizel. Jen lopata zůstala zabořená do hlíny. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadlo nesmyslně Annie. Stále tam zírala, pusu dokořán a nemohla se pohnout. Chtěla zakřičet, ale hlasivky ji neposlouchaly.
„Pane Craytone!“ vykřikla po chvíli a rozeběhla se k čerstvému hrobu.
„Pane…“ slova jí uvízla v hrdle. Díra byla prázdná. Nechápala to. Vždyť před chvílí tam byl. Nemohl se jen tak vypařit. Pak ji napadlo, že možná šel na chvíli do svého malého chátrajícího domku. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Několikrát zaklepala a volala, ale bez odezvy. Podívala se do místnosti malým oknem. Uvnitř bylo šero. Ve středu místnosti byl malý stůl a židle s jednou kratší nohou. V rohu stála malá kredenc. Nikdo tam ale nebyl.

Ozvalo se cinknutí. To lopata spadla a narazila na vedlejší náhrobek. Annie se dost lekla. Ještě jednou zavolala Craytonovo jméno a pak šla pomalu ven. Napadlo ji, že by o tom měla někomu říct. I když ji nejspíš budou považovat za blázna. Normální to rozhodně nebylo. Šla právě kolem čerstvého hrobu, když ji něco chytilo za nohu. Prudce se otočila a to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Z vykopané díry ji pevně držela kostlivá ruka. Z hlíny se najednou vynořila druhá a obě je začaly pomalu stahovat do hrobu. Annie ječela, oči jí lezly z důlků, a zkoušela se vyprostit z pevného sevření. Vůbec nic proti tomu nemohla dělat. Z hrobu se postupně vynořila i jakási chapadla a začala ji omotávat. Spadla do díry. Stále tam ležela, z kostlivých rukou byla vidět jen zápěstí. Zvedla hlavu, ale v tom se objevilo další chapadlo a začalo ji škrtit. Annie lapala po dechu.
Najednou zaslechla odněkud shora pískání. Nic ale neviděla. Pak se tam najednou objevil Crayton, lopatu opřenou o rameno. Pobrukoval si nějakou starou odrhovačku. Jen tam tak stál a díval se na ni. Pak se usmál. Ne, nebyl to úsměv. Nic děsivějšího Annie nikdy neviděla. Připomnělo jí to jedno vyobrazení Satana, které jednou náhodou viděla v knihovně. Craytonovi žhnuly oči. Začal si opět pískat. Vzal lopatu do ruky a začal s ní nabírat hlínu. Annie chtěla vykřiknout, ale nemohla. Zkoušela se jakkoliv dostat ze sevření. Ucítila, jak na ní dopadla první sprška hlíny. Pokoušela se kopat a mlátit rukama. Druhá dávka ji padla na hruď. Už i cítila pach zeminy. Zatřásla obličejem, když na něj Crayton hodil další zeminu.

Za pár minut byl na hřbitově naprostý klid.

konec

Noc byla temná. Obloha byla pokrytá ocelově šedými mraky. Celý den zuřivě pršelo, avšak nyní se zdálo, že se počasí uklidnilo. Aspoň prozatím. Okolní ticho najednou prořízl zvuk. Z blízkého lesíku vyletělo malé hejno.
Motor vrčel a těžce oddychoval. Kamion měl celou dálnici jen a jen pro sebe. Přesto ale jel pomalu, protože po celodenním lijáku byl asfaltový povrch silnice velmi mokrý a kluzký. Vypadalo to, jako když vozidlo jede po zrcadle a jen tak s lehkostí se pohybuje dopředu.
Sam Leeds se podíval na vypnuté rádio. Hodiny na něm ukazovaly dvacet minut po půlnoci. Za chvíli si bude muset udělat přestávku. Lehce tedy zpomalil a začal se dívat po informačních cedulích. Najednou ho upoutala velká tabule. Stálo na ní:

Netrvalo dlouho a uviděl sjezd k motelu. Jelo se tam po klikaté temné cestě. A pak až za zatáčkou byla vidět poměrně velká budova, na které blikaly pestrobarevné svítící pásy.
Sam musel zaparkovat přes dvě místa. Vypnul motor, vyšel z kabiny a šel zkontrolovat, zda je náklad pečlivě a bezpečně zajištěn. Poté vyrazil ke vstupním dveřím.

Uvnitř se motel zdál větší než zvenku. Hned u dveří byl vycpaný medvěd a mnoho paroží. Stěny byly vylepeny velkým množstvím různých plakátů, filmových i hudebních. Někde v rohu vyhrával jukebox. Téměř polovinu místnosti zabíral bar ve tvaru písmene U. Obklad baru byl z průhledných panelů, které chaoticky měnily barvu; jinak pod horní deskou trvale svítil červený pásek. Sokl byl nasvícen zeleně.
Sam se rozhlédl kolem. Mohlo tam s ním být tak dvacet, dvacet pět lidí. A samozřejmě personál. Až na barmana to byly mladé ženy. Všechny nosily krátké fialové minisukně s bílými pruhy, vysoké černé boty na podpatku, bílé podkolenky a světle žluté topy bez rukávů. Barman, kterému mohlo být tak kolem padesátky, byl celý v černém – kalhoty a košile, jen motýlek byl bledě modrý se světlým okrajem.
Sam zamířil k baru a zeptal se, zda by mohl do termosky dostat čerstvou kávu. Barman jen přikývl a začal ji připravovat. Vedle Sama si přisedl bělovlasý stařík s mohutným plnovousem. Na tváři měl hluboké vrásky a na levé tváři malou, ale výraznou jizvu. Velmi tmavě černé oči měl již trochu zapadlé, pod nimi velké váčky. Na barovou desku položil notně opotřebovaný kožený klobouk se zlatou přezkou.
„Jako obvykle, Henry,“ zahulákal na barmana. Pak se otočil k Samovi.
„Já jsem nějakej Bill Carston, pro přátele a přátele přátel Billy.“
„Těší mě, Sam Leeds,“ podal mu ruku Sam.
„Vy asi nejste místní, co?“ zvolal Billy. Očividně už moc neslyšel a tak stále hulákal.
„To tedy nejsem,“ odpověděl mu Sam. „Čím jste mě odhalil?“
„No, prostě,“ Billy popadl svou whisky a obrátil jí do sebe, „prostě máte trošku jinej přízvuk, no.“
„Ach tak.“
„A čím se živíte, jestli se můžu voptat?“
„Jezdím s kamionem,“ řekl Sam. „Pracuju pro firmu McLoad.“
„Myslíte starýho McLoada,“ ožil Billy, „Freddyho McLoada?“
„Ano, akorát, že on už je v důchodu,“ vysvětlil Sam. „Firmu teď řídí spolu jeho dva synové – Carl a Joseph.“
„Tak on už je, parchant, v důchodě,“ pokýval hlavou Billy a na udivený Samův pohled pokračoval: „Je to můj starej kamarád z vojny, víte?“
„Myslel jsem si to.“
„Jste bystrej chlapík,“ řekl Billy a dal si další whisky. „Pardóón, nějak mi vylítlo vaše jméno?“
„Sam.“
„Jo, Sam,“ vykřikl Billy. „To víte, hlava mi už prostě neslouží a prostě dost zapomínám, no.“
„Nic se nestalo,“ usmál se Sam. „Vy tady někde bydlíte?“
„Jojo, celičkej život jsem strávil v takový prťavý vesnici asi tak, no kolik, Henry?“ obrátil se na barmana, ale pak si sám odpověděl: „tak půl hodiny vodsaď volnou chůzí.“ Upil. „Takže já to mám tak za hodinku, ale jen když se neflákám,“ zasmál se a znělo to jako kobyla.
Uklidnil se a sáhl po další sklenici.
Sam se podíval na hodiny nad barem. Čas vyrazit, pokud to chce v klidu stihnout do svítání.
„Díky, Bille, že jsem vás poznal,“ řekl mu, „ale už budu muset jet dál.“
„No jasně, to se musí,“ vyhrkl Billy. „No tak teda pěknou štreku..no, eehm..“
„S..“
„Same,“ usmál se Billy a odhalil tak svých šest zubů. Tři z nich byly zlaté.
„Opatrujte se.“
„Jojo, vy taky,“ křikl Billy a chopil se další sklenky.

Sam se zvedl, zaplatil za kávu a s termoskou vyšel z motelu. Otevřel kabinu a vlezl do ní. Chvíli tam jen tak seděl. Pak otočil klíčkem a nastartoval. Zařadil rychlost, ale sotva ujel pět metrů, motor mu chcípnul. Zkusil znovu nastartovat. Bez účinku, motor se vůbec nechytal.
Praštil do volantu a vystoupil. Otevřel motor a pár minut ho zkoumal. Vše se zdálo ale v pořádku. Ani nic nebylo poničené ani poškozené. Vytáhnul si mobil, ale zjistil, že ho má úplně vybitý. Nechápal to, protože před necelou hodinou volal své ženě Ireth a měl ho zcela nabitý. Hodil ho na sedadlo. Otočil se k motelu a vydal se k němu zpátky.

„Máte tu telefon, prosím?“ zeptal se barmana.
„Nahoře v patře,“ odpověděl barman jménem Henry. „Monico,“ zavolal na blízkou servírku, „zaveď tady pána k telefonu.“
„Samozřejmě,“ ozvala se vysokým hláskem. Došla až k Samovi a zvedla k němu své velké, temně zelené oči. Byl z ní cítit velmi silný parfém.
„Následujte mě, prosím,“ řekla a vyšla od baru.
Sam se vydal za ní. Byla velice drobná, podle jeho odhadu nemohla mít víc než 160 centimetrů. Dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly až po pás. Kráčela s naprostou lehkostí a elegancí. Chlapi z ní museli šílet, i když jí nemohlo být snad ani sedmnáct. Dráždivě kývala na její postavu poměrně velkými boky a vlasy se jí hezky vlnily.
Došli ke schodišti a začali stoupat nahoru. Samovi se párkrát naskytl pohled na Moniččiny růžové kalhotky. Sam se snažil vždy odvrátit zrak, ale stejně se tam po chvilce opět podíval. Kdyby dívku viděl zepředu, spatřil by, jak se usmívá. Očividně byla zvyklá, že na sebe láká pozornost a užívala si to. Občas si rukama prohrábla ohnivé vlasy.
Cesta se zdála téměř nekonečná. Konečně oba překročili poslední schod a vyšli do úzké chodby s prkennou podlahou. Na straně, kde končilo schodiště, byl okraj ohraničen zdobeným zábradlím. Sam se z něho podíval dolů. Byla vidět celá místnost s barem a hosty. Zvláštní ale bylo, že odtamtud nebyl slyšel žádný zvuk. Jako by v celém motelu najednou byl jen Sam s Monicou. Což byl samozřejmě nesmysl. Chvíli tak tam prostě stál, opřen o zábradlí, a přemýšlel o tom.
„Chtěl jste k telefonu?“ probudila ho z myšlenek Monica.
„Och, ano, jen jsem se nějak zamyslel,“ odvětil Sam a otočil se k ní. A zůstal tam jen tak stát. Teprve teď si uvědomil, jak je překrásná. Neobvykle přesně symetrický obličej, bez jediného kazu, zvýrazněný množstvím make-upu. Jasně rudá rtěnka zcela zviditelnila její plné rty, oční linky zase velmi velké oči. Bohyně. To bylo první slovo, které teď Sama napadlo. Bohyně existují a právě jedna sestoupila z nebes. Je dokonalá. Naprosto.
Sam tam stále stál jako přikovaný. Zapomněl na okolní svět, zapomněl na svou ženu Ireth, která byla přes šest set kilometrů daleko, nevnímal vůbec nic. Jen Monicu. Vypadalo to jako sen. Byla to ale realita, tím si byl jistý. Opravdu? Opravdu to tak bylo? Ano, ano, ujišťoval se. Tohle se skutečně děje.
Monica k němu došla a vzala ho za ruce. Znovu ucítil silný parfém, ucítil její teplo. Vedla ho do jednoho pokoje. Nechal se vést. Zamknula dveře. Posadila ho na postel a sedla si mu na klín. Začala mu laskat vlasy. Rukama mu zavřela oči. Pak ho políbila zlehka na čelo a pak na ústa. Objal ji. Vstala a začali si sundávat šaty. Během chvilky se už různě po zemi válelo veškeré oblečení.
Začali se milovat. Užívali si to, nespěchali. V jednu chvíli měl Sam pocit, že se Monice změnily oči. Byly o dost menší a úplně černé. Usoudil ale, že se mu to zdálo.
Najednou jí z očí začal vycházet narůžovělý obláček. Ozářil Samovi obličej.
„Dýchej,“ řekla Monica. Její hlas byl ale ale trošku hlubší. „Dýchej a připoj se.“ Pak tiše dodala: „Poznej náš svět.“
Sorrin působil rychle. Sam se cítil jako v rauši. Jako hypnotizovaný. Najednou pocítil zvláštní brnění po celém těle. Začal se třást. Monica se stále jen usmívala. Ztratil vědomí.

Když otevřel oči, vůbec nechápal co se děje, ani si nepamatoval, kde je. Vše najednou viděl v odstínech červené.
„Uklidni se, vše je v pořádku,“ řekl nějaký ženský hlas. Monica. Pamatoval si její jméno.
„Co se…“
„Ššš,“ utišila ho Monica. „Ničím se netrap, nic se neděje. Jsi už jedním z nás.“ Odmlčela se. „Brzy si na vše zvykneš.“
„Na co si mám zvykat?“
„Už nejsi člověk. Jsi démon.“
„Démon?“
Přikývla. „Uvidíš, že to je lepší.“
Mlčel a přemýšlel.
„Pojď,“ vyzvala ho Monica a pomohla mu vstát z postele. „Musím ti vše ukázat. Hlavně jak využívat metamorfózu.“
Zaklonila hlavu a roztáhla paže. Lehce se začala vznášet. Otočila se a Sam najednou spatřil, jak má na zádech křídla.
„Dokážeme se měnit do lidské podoby, když je třeba. Vše ti ale řekne náš vládce Osscarus Magni. Už tě očekává.“
Nechápal nic. Kdo vlastně je? Čím dřív byl? Na nic si nevzpomínal.
„Pojď,“ řekla Monica a podala mu ruku. „Zavedu tě k němu.“
Sam, ze všeho ještě omámený, se jí chytil a nechal se vést…

konec