Měsíc: Duben 2022

Kolik jsem vlastně dosud viděl švédských hororů? Dle mého účtu na Československé filmové databázi jsem celovečerní horor čistě ze Švédska ještě neviděl žádný, jen pár krátkometrážních. Mám tam ohodnoceno pár snímků, ale ty vždy vznikly v kooperaci jiných zemí. Asi bych se na tuto severskou tvorbu měl také zaměřit, protože věřím, že jak jsou zpracovány různé detektivky (o které se víceméně nezajímám), můžou být tyto severské země skvělé i horory. Ta celková jedinečná atmosféra si o to přímo žádá.

Neptejte se mě, jak jsem zrovna na snímek  Låt den rätte komma in (jak se v originále jmenuje) přišel. Prostě jsem se rozhodl, že si udělám pořádek v mobilu v prohlížeči v záložkách a tento horor tam už byl opravdu dlouho uložený. Samotný název, který je dobře přeložený, toho opravdu příliš o ději nepoví. V traileru se už toho dozvíme o trochu více, i když u (aspoň pro mě) nových filmů si sice většinou upoutávku pustím, ale stejně tomu nevěnuji příliš pozornost, abych hned nebyl příliš ovlivněný obsahem. V tomto případě jsem se dozvěděl poměrně důležitou věc, která mě na chvíli ne přímo odradila, ale spíš lehce zarazila. Miluju veškerý horor, ale stejně jsou určité aspekty, které cílově vyloženě nevyhledávám. Nevím proč, ale třeba upíry jsem nikdy neměl rád. Ano, patří mezi klasická hororová monstra, ale pro mě osobně se nacházejí na konci mého seznamu oblíbenosti. Určitě bych byl nespravedlivý, kdybych tvrdil, že se mi žádné upírské horory nelíbily. Moc jich sice asi nebylo, ale nějaké by se našly určitě – okamžitě se mi hned vybaví minimálně Drákula (ať už zpracování s Gary Oldmanem či starší s Belou Lugosim).

Tento snímek byl ale v něčem trošku jiný. Předtím jsem asi nikdy neviděl, aby ústřední upírka byla pouze dvanáctiletá dívka. V tomto případě jménem Eli. Převážná většina filmu se odehrává na jednom švédském sídlišti. Oskar má rád samotu, nemá kamarády a nejvíc si přeje, aby jednoho dne dal co proto bastardům, co ho ve škole šikanují. Svou útěchu spatří právě v Eli, do které se okamžitě zamiluje. Kromě hororu to je tedy především drama se špetkou romantiky. Sice upírskou tématiku moc neznám, ale i tak jsem dosud nevěděl o jednom faktu. Vždy, když jde Eli navštívit Oskara, se ho dívka nejdřív zeptá, zda může jít dál. Zpočátku mi to nepřišlo nijak zvláštní. Ale poté to nakonec bylo vysvětleno (odkud také pochází název snímku). Upír nemůže vstoupit do domu bez pozvání. Jinak začne krvácet ze z očí, uší a dalších otvorů. O takových těch známých věcech, jako, že se upír neodráží v zrcadle nebo, že se nejbezpečněji zabije probodnutím kůlem do srdce a odřezáním hlavy, do které se vloží česnek do úst, o tom jsem věděl. Ale s tím pozváním to byla pro mě novinka.

Téměř celou dobu sledování jsem si pro sebe říkal, že se jedná jen o takový průměr. V mém finálním hodnocení film nakonec obdržel lehce nadprůměrnou známku. Líbilo se mi to celkové „podivné“ švédské prostředí, možná také, že to nebylo o dospělých, ale o starších dětech, co poprvé poznávají lásku. Pro toho, kdo vyhledává akční a krvavé scény, tento snímek asi nebude. Tempo je spíš pomalejší, ale právě dostatečné, abychom více poznali hlavní postavy. Vlastně nebýt té upírky, bylo by to takové drama o dospívání na drsném severu. Určitě to ale bude patřit k těm lepším filmům, kde se objevuje vampyrismus.

Clive Barker je záruka kvality. Po Stephenu Kingovi je to můj nejoblíbenější spisovatel hororů. Píše skvělé povídky, které jsou dosti ponuré, plné sexu a krve a většinou to skončí drasticky. Já jsem třeba dlouho netušil, že fenomenální Candyman vznikl právě podle Barkerovy předlohy. A zatím se vším, co jsem od něj ve filmové podobě viděl, jsem byl vždycky spokojený.

The Midnight Meat Train také není výjimkou. Vlastně je to po delší době opět horor, který si ode mě vysloužil plné hodnocení. Proč? Jednoduše zpracováním a příběhem. Vrah s kladivem je prostě tak dobře vytvořená postava. Dočkáme se poměrně dosti krve a brutální řezničiny (jaká náhoda, když naoko pracuje právě v masně :D). Sice je oficiálně jako hlavní postava newyorský fotograf, pro mě stejně stále zůstává pán v obleku a s pečlivě upravenými vlasy. On mi vlastně svým způsobem vzdáleně připomněl Michaela Myerse. Ten také chodí pomalu a nemluví. Tedy, vrah s kladivem by také neměl mluvit. Ke konci je totiž vidět, že jeho Pán všem jeho sluhům vytrhává jazyk. Jenomže pak v další scéně kladivoun jednu větu promluví. Což je v podstatě jen jediná chyba v celém filmu. Příběh má ale pěkný spád, i když jsou momenty, kdy se lehce zpomaluje, ale to k tomu prostě patří. Takových filmů o posedlosti zjistit něčí pravou totožnost už bylo natočeno mnoho. Tady mě ale poměrně dost překvapil konec. Nevím proč, ale skoro celý film jsem fandil právě kladivounovi. Pravým hororem to vlastně začne být až ke konci, ale jak už jsem zmínil, o brutalitu tam není nouze. Určitě můžu s čistým svědomím souhlasit s jedním kritikem, že se jedná o jednoduše nejlepší filmovou adaptaci Cliva Barkera od natočení Hellraisera. Skvělá atmosféra, dobré herecké výkony, výborný záporák a celkově úžasný horor. Těším se na další setkáním tohoto britského spisovatele, rodáka z beatlesáckého Liverpoolu, na filmovém plátně. Totální spokojenost.

Nikdy jsem nebyl na náboženství. Nikomu to ovšem neberu, ať si každý věří čemu chce. Chci tím říct, že záměrně si takto tématicky zaměřené filmy nevyhledávám. V případě Saint Maud mě trošku omlouvá fakt, že jsem absolutně neměl ponětí, co mě čeká. Jen jsem to prostě měl strašně dlouho zakořeněné v hlavě, že to musím vidět. Snad podle názvu, který ve mě trošku evokoval vzpomínku na povedený nizozemský horor Sint (Saint). Na úvod ale můžu říct, že mě Maud moc nenadchla.

Nevěřím v boha a tak si nedokážu představit, jaké to je ztratit víru (a pak opět ji najít). Jednou z největších výtek snímků je jeho pomalé, místy až vleklé tempo. A možná bych z žánrů rovnou vyškrnul horor. A místo toho dal prostě jen psychologické drama. K hororu se to možná přiblíží až v závěru. To mi ale nestačí. Nemyslím si, že hraje roli, když film režíruje muž nebo žena (viz například Nia DaCosta a její pro mě absolutně fenomenální remake Candyman z roku 2021). V případě Maud mě příběh dost nudil. Ano, psychologické filmy mají také co do sebe, ale musí to být dobře předložené. Asi kdybych byl věřící, viděl a chápal bych to jinak. A jak se vlastně hlavní protagonistka jmenovala? Maud? Proč ji tedy ale kamarádka Joy nazývala Katie? Pochopil jsem (nebo si to aspoň jen myslím, když nic jiného), že nějakou roli tam hraje ztráta víry ale zároveň také naprostá oddanost bohu. Vůbec jsem ale nepochopil závěrečné sebeobětování. Nejsem sice odborník, ale měl jsem za to, že svatými se stanou ti, kteří zemřou násilnou smrtí a ne, když si sami vezmou život.

Snad byl příběh na mě moc složitý. Protože i po víc jak deseti minutách od zhlédnutí jsem v podstatě netušil, na co jsem se to vlastně díval a nedokázal bych někomu vysvětlit zhruba děj. Přiznám se, že nemám moc v oblibě pomalé filmy, kde se většinu času ani nic neděje. A závěrečné rozuzlení mě od zmatení rozhodně neoprostilo. Ale na druhou stranu tomu nějakým způsobem nemůžu dát odpadové hodnocení. Ale neřeknu, co to konkrétně způsobilo. Ale asi jsem to prostě obecně čekal lepší.