Na úvod dá se říct skoro tradičně zopakuji dvě věci, které jsem už určitě nesčetněkrát uváděl. Spojení komedie a hororu se mi víceméně z principu příčí, protože každý žánr je zcela odlišný. A další již známá věc je, že jedny z mých nejoblíbenějších hororových monster jsou právě zombie. Naštěstí (pro mě) se sem tam povede a hororovou komedii si užiju. V tomto případě to určitě platí a to nejen přítomností nemrtvých. Krásnou Lupitu Nyong’o zbožňuji mimo jiné kvůli jedinečnému jménu. Shodou okolností ve stejném roce 2019, kdy vyšel snímek Little Mosters, měl premiéru i horor Jordana Peelea – Us. V obou tedy měla hlavní roli zmíněná Lupita a v obou mě svým výkonem okouzlila. Bylo příjemné ze závěrečných titulků zjistit, že ve filmu na ukulele opravdu hraje ona. Horory s dětmi sice také příliš nevyhledávám, ale tady to bylo povedené. Kamarádi a učitelka z mateřské školky jedou na školní výlet do zábavného rezortu. Jenže brzy zjistí, že na ně příliš zábavy nečeká. Zajímavá pro mě byla i úvodní dlouhá hádka partnerů, i když jsem se trochu bál, že to bude prostě jen komedie a z hororu minimum. Ale já se příjemně bavil. Postava Teddyho McGiggleho mi zbytečná nepřišla, protože ve filmu má svůj podíl a o to víc, když se dozvíme o jeho pravém charakteru. A i přes dobrý výkon Davida v podání Alexandera Englanda si Lupita Nyong’o a její slečna Caroline celý film takřka krade pro sebe. Takovou učitelku by rozhodně chtěl mít každý. A zavěrečné vyvrcholení s vlivem hudby na zombie mě možná trošičku zaskočilo, ale zase to tak nějak spadalo do celého konceptu tohoto snímku. Jsem opravdu rád, že po delší době jsem nějakému hororu mohl s klidným svědomím dát plné hodnocení. Celou dobu jsem se bavil, zombie jsou povedení, pobavily mě některé hlášky (A jsou to pomalý nebo rychlý zombie? – Pomalý. – Díky bohu, že aspoň pomalý). Hororové komedie bych asi jen tak někomu nedoporučil, ale tady to klidně udělám. Pokud máte rádi zombie a naladíte se na stejnou vlnu snímku, tento film si určitě užijete. Já byl spokojený naprosto.
Dlouhých dvanáct let předtím, než Sam Raimi přišel se Spider-Manem, si napsal vlastní komiksový scénář. Chtěl tak vzdát hold klasickým hororům ze 30. let. Vzhled hlavního hrdiny je jistě silně inspirován zejména Neviditelným od H. G. Wellse. Toto zamyšlení opět (klasicky) píšu mnohem později po zhlédnutí. Podobně jako již zmíněný Neviditelný se jedná spíše o sci-fi. Ale myslím si, že to přeci jen trochu působí poměrně reálně. Speciální efekty jsou povedené a v tomto filmu je vlastně předchůdce dnes dost populárního 3D tisku. Je to příběh o pomstě. Proč by všichni superhrdinové museli být svalnatí, namakaní týpci, co s každým jednoduše zatočí? Snímek občas ukazuje komediálnější stránku pana Raimiho a určitě potěší i krátké cameo Bruce Campbella na úplném konci. Závěrečná scéna na traverzách mi zase připomněla fenomenální krátkometrážní snímek Liberty s Laurelem a Hardym. U Darkmana mi vyšel úplně čistý průměr – nic víc, nic míň. Dneska se už na superhrdinské filmy prakticky nedívám, ale dřív jsem je docela i hltal. Je znát, že třeba Spider-Man je již více hollywoodský a o to víc je možná Darkman jedinečný. Přesto se nadprůměr nekoná. Film sice ubíhá poměrně rychle, ale nějaká menší, hlušší místa tam také jsou. Liam Neeseon mi byl v hlavní roli sympatický a řekl bych, že si to i sám užil. Povedená je scéna s naklonovanou hlavou zabijáckého bosse. Celkově je to docela příjemná jednohubka, která nenaštve, ale ani vyloženě nenadchne. Ale obecně filmy Sama Raimiho mám rád. Ale vím, že na tento konkrétní se již znovu nekouknu.
Relativně nedávno jsem se znovu díval na veškeré díly Noční můry v Elm Street. A uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pan Wes Craven (letos na konci srpna už to bude osm let, co zemřel). Byl to režisér a scénárista, který vytvořil především hororové snímky, které se prostě staly klasikou. A takový status mají dodnes. Filmy, které jsem od něho viděl, se mi vesměs celkem líbily. Ale právě jedna konkrétní série je taková moje nepříliš oblíbená. Není to, že bych to vyloženě nesnášel, ale možná za to vypovídá mé hodnocení, kde u čtyřech dílů, které Craven sám režíroval, mám u každého filmu zcela jiné hodnocení. Úplně po prvním zhlédnutí se mi Scream vlastně ani moc nelíbil. Před třemi, čtyřmi lety jsem tomu dal ještě znovu šanci a tentokrát to už bylo o něco lepší, ale za úplně nejlepší asi považuji díl třetí. A ačkoli Ghostface nebude pravděpodobně nikdy patřit k mým oblíbeným, nemůžu popřít fakt, že se z něho stala další hororová ikona. V dnešní době je taková móda všechno předělávat. Co už bylo natočeno prostě obléct do nového hávu, možná pro mladší publikum, které nezná originální snímky. Tento trend remaků moc v oblibě nemám, ale někdy se to povede docela dobře (např. se mi líbí nová trilogie Halloweenu – i když tam to úplně čistý remake není). Ačkoli možná vznikají nové hororové ikony (jako třeba můj velmi oblíbený Art the Clown ze série Terrifier), producenti vědí, že když „zrecyklují“ nějakou klasiku, znamená to, že se o to obzvláště mladší budou více zajímat a to tím pádem znamená víc a víc peněz pro filmová studia. Často mi to přijde naprosto zbytečné a tvůrce a producenty za to nenávidím, když to dělají jen a pouze kvůli ziskům. Ale na druhou stranu musím uznat, že se to někdy povede a svěží restart nějaké hororové série je dobrý tah a někdy (ale to je stále spíše jen vzácná výjimka) nová verze předčí originál.
Musím se přiznat, že takový delší úvod jsem sepsal záměrně, protože k tomuto aktuálnímu zamyšlení toho moc nemám. Scream mi prostě stále přijde jako taková velmi průměrná série a řekl bych, že se nikdy nestanu jejím skalním fanouškem. Osobně si myslím, že by stačilo, kdyby to vše skončilo čtvrtým dílem, kde všechny díly napsal a zrežíroval sám otec série Wes Craven. Vřískot 4 je jeho posledním filmem a kdoví, jestli by souhlasil s dalším pokračováním. Ono je to takové těžké hodnotit, když všechny díly v podstatě využívají stejný koncept. Ale musím říct, že první snímek rozhodně opět definoval takový nový druh hororu. Někdo se možná (oprávněně) může ptát, proč jsem tedy na tento šestý díl šel do kina, když nejsem velkým příznivcem celé série. A o to víc, když se mi předchozí loňský vůbec nelíbil (nebyl to vyloženě odpad, ale na víc jak 1/5 to prostě nemělo). Do kina jsem šel ze dvou důvodů. Jednak to byl pro mě po delší době další nový horor v kině, ale také proto, že jsem se chtěl přesvědčit (abych parafrázoval Cimrmana), zda další díl bude stejně slabý jako ten předcházející. Naštěstí se hodnocení lehce (i když jen o jednu hvězdičku navíc) zvedlo nahoru. Před zhlédnutím loňského nového startu jsem přemýšlel, jak na to chtějí tvůrci navázat – bezmála po jedenácti letech. Mohlo mi přijít logické, že hlavní postava bude dcera úplně prvního vraha v masce Ghostface. Jenže Billy Loomis v prvním dílu zemře a o nějaké případné dceři není ani zmínka. Na druhou stranu se hororový žánr slasher vyznačuje přítomností mladých, často velmi nadržených teenagerů. A tak by bylo vysvětlení na světě. Ale stejně…
U šestého Vřískotu se mi možná líbilo, že se to konečně neodehrávalo ve stále stejném ospalém městečku Woodsboro, ale v opravdovém velkoměstě, v New Yorku. Nejvíce se mi rozhodně líbila scéna v metru, která je opravdu povedená. Samotné závěrečné rozuzlení jsem sice nečekal, ale ani mě to nijak neuchvátilo. Vraždy jsou povedené a i obsazení je fajn (tedy až na Courteney Cox, která jako herečka mi je naprosto nesympatická). A to že se tam neobjevila Sidney Prescott, která jinak byla u všech předešlých dílů? Myslím si, že to ani nebylo na škodu. Tvůrci očividně chtějí těmito dvěma novými snímky začít novou kapitolu Screamu a tam se prostě staré postavy již hodit nebudou. Pár slov na závěr. Scream 6 jede v podstatě ve stále stejných kolejích, ale už je to zase dle mého trošku upraveno pro mladší publikum. Celá nová kapitola Vřískotu (počínaje loňským snímkem) má zatím u mě velmi malou, postupně stoupající tendenci. Po dvou nových filmech se to ale rozhodně nemůže brát zcela vážně. Už teď je jasné, že tvůrci budou chtít v sérii pokračovat. A jestli se těším na budoucí díly? Jak jsem řekl, není to moje krevní skupina, ale třeba se něco změní a další snímek si ode mě odnese plné hodnocení, kdo ví. Nejspíš na něj do kina půjdu, tedy spíše ze zvědavosti – pokud tedy v ten samý den nebude na programu něco zajímavějšího.
