Měsíc: Prosinec 2025

Until Dawn [2025]

Happy Death Day. To je první film, který mi vytane na mysl, když se řekne časová smyčka. A ačkoli Všechno nejhorší bylo i dle propagace spíše komedie, v případě Until Dawn je to opačný případ. U podobně tématických snímků je pro tvůrce pochopitelně velkou výzvou, aby se smyčky často neopakovaly, protože by to pak těžko utáhlo celý film. Byl jsem rád, že jsem si o tomto snímku nic dopředu nezjišťoval. A taktéž jsem rád, že jsem dosud nehrál videoherní předlohu (ačkoli ji už mám pěkně dlouhou dobu nainstalovanou). Z nejbližších osobních zdrojů jsem se totiž dozvěděl, že to s hrou má jen pramálo společného. Já ale naštěstí hodnotím film jako celek a z této stránky za mě obstál na výbornou. Bylo super, že po nepříliš dlouhém (nezbytném) úvodu se hned začalo něco být. Postupem času se snímek stal stále akčnější a měl i pár povedených lekaček. Monstra jsou zpracovány velmi kvalitně. Jak už to tak bývá u snímků, kde se vyskytuje nějaká parta, většina z postav není příliš zapamatovatelná, tedy až na hlavní hrdinku, která je sympatická. Za mě je toto horor, jak má být. Má to dobrý příběh, monstra, hudbu, kameru a záporáka. Z kina jsem odcházel velmi nadšený. V nejbližší době se chystám i na již zmíněnou původní počítačovou hru a tak případně budu moci porovnat, jak moc je film odlišný. Určitě ale své hodnocené měnit nebudu. Mě ten snímek totiž velmi bavil. Film měl premiéru koncem dubna a od začátku roku 2025 to byl teprve druhý snímek s mým stoprocentním hodnocením (po skvělém Vlčím muži z ledna). Opravdu to mělo vše, co by dobrý horor mohl mít. Jsem přesvědčen, že kdybych tento film neviděl v kině ale doma, nic by to na mém pohledu nezměnilo. A samozřejmě o trochu více by se mé hodnocení navýšilo (což už bohužel stejně není možné), kdyby se jednalo o originální dílo a ne „jen“ o videoherní adaptaci. Můj další zářez mezi TOPy roku 2025 byl jednoznačný a stoprocentně si to zasloužil.

Vlčí muž [2025]

Velmi příjemný filmový zážitek, při kterém mi dost pomohla má pověstná síla kina. Musím říct, že mám Leigh Whannella rád. Samozřejmě mě nejdříve zaujal sérií Saw a následně pak i Insidious. A v roce 2020 se rozhodl, že začne zpracovávat hororové klasiky ze 30. a 40. letech od studia Universal. Vše ovšem zasazené do současnosti. Nejprve si vybral Neviditelného, který byl velmi dobrý a lehce nadprůměrný, ale úplného TOPu u mě nedosáhl. No a o pět let později si napsal scénář (spolu s Corbettem Tuckem) a režíroval remake další klasiky z roku 1941. Přiznám se, že ačkoliv se považuji za velkého hororového nadšence, dosud jsem včechny klasické horory studia Universal vlastně neviděl (jedině tak Draculu s Belou Lugosim a pak oba Frankensteiny s Borisem Karloffem). Takže v tomto případě nemůžu porovnávat s originálem. Hned ze začátku ale řeknu, že jsem byl ze snímku opravdu velmi nadšený. Ano, musíte si prostě zvyknout na to (zvlášť pokud znáte původní film), že vše je to pojaté moderně. Ale všechno tak nějak do sebe krásně hezky zapadalo a dávalo smysl. Osobně jsem žádná hluchá místa nenašel a scénář dobře drží pohromadě. Obecně musím říct, že vlkodlaky jsem nikdy nijak zvlášť nevyhledával. Ano, jsou to klasická monstra a k hororu patří, ale nikdy se nestali mou srdcovkou. Za nejlepší transformaci člověka ve vlkodlaka určitě považuji tu v An American Werewolf in London z roku 1981 (samotný snímek za nic nestojí, ale tato scéna mi dobře utkvěla v paměti). A tady se určitě musím kouknout i na původní The Wolf Man od Universalu. Tady byly dobře znázorněny lykantropické příznaky. Film končí dobře, vlkodlak je poražen a umírá. Myslím si, že je jedině dobře, když se některé kultovní klasiky předělávají pro moderního diváka. Diváci se samozřejmě mění a když se na více jak osmdesát let starý film podívají dneska, přijde jim to minimálně úsměvné (a nemluvím jen o efektech). Důležité ale je, aby si tvůrci moderního zpracování něco vzali z originálu (byť se to převede do současného světa). Jak jsem znímil, tady mi možná s hodnocením trochu vypomohl kinosál s velkým plátnem. Ale určitě ho s klidným svědomím můžu přiřadit k letošním TOPům.

Dlouhý pochod [2025]

Netajím se svou absolutní láskou k úžasnému Stephnenu Kingovi, potažmo k jeho alter egu Richardu Bachmanovi. Možná trochu paradoxem je, že knihu, kterou jsem četl nejvíckrát, je právě od Bachmana. The Long Walk jsem určitě četl minimálně třikrát. Ačkoli se svým rozsahem jedná spíše o kratší novelu, King svým skvělým vypravěčským stylem dokáže čtenáře přímo vtáhnout do děje. Přijde vám, jako byste kráčeli po boku té stovky mladistvých chlapců, kteří se do této drsné soutěže přihlásili dobrovolně. Svým způsobem se jedná o parafrázi či metaforu jedné z největších válek americké historie – totiž té ve Vietnamu. Je to dystopická verze Ameriky.
Už pár let se objevovaly zkazky o tom, že režírovat tuto adaptaci se chystá norský filmař André Øvredal, který mě velmi zaujal především fenomenálním snímky Tajemství smrti slečny Neznámé či Noční můry z temnot. Režie se nakonec ujal Francis Lawrence. Když jsem poprvé zjistil, že se chystá zfilmování mé velmi oblíbené knihy, byl jsem totálně nadšený. Pomalu se blížila premiéra a já si zároveň uvědomil jednu zásadní věc – jak se tvůrcům vůbec podaří (ve výsledku bezmála dvou hodinovou) podívanou zpracovat tak, aby to nenudilo při podobných záběrech na pochodující mladíky? Ve výsledku se to myslím podařilo velmi dobře. Občas se dozvídáme bližší informace o životě ostatních účastníků pochodu, ale stejně hlavními hrdiny je v podstatě jen Garraty a McVries (vlastně spolu se Stebbinsem).
V některých komentářích k tomuto filmu se objevily názory, že Dlouhý pochod je vlastně Kingovým zobrazením hrůzných nacistických pochodů smrti. Já s tím osobně nesouhlasím. Především z toho důvodu, že účastníci této brutální soutěže se do ní přihlásili dobrovolně. Stejně je to zvláštní. Předpokládám, že každý znal pravidla. Že pochod nemá žádný cíl a že může opravdu vyhrát (přežít) jen jeden z nich. Přesto do toho každý šel s vírou či přesvědčením, že právě on nakonec vyhraje a zvítězí. Výhra v této drsné soutěži byla vlastně výhrou nad sebou samým. A i jen samotná účast byl projevem cti.
Celkově toto kingovské zpracování ve výsledku musím hodnotit velmi kladně. Ano, trochu mě zklamal konec, který tvůrci oproti předloze dost změnili a otočili. Ale když nad tím teď celkově přemýšlím, vlastně to byl dobrý nápad. Aspoň u mě to způsobilo velké překvapení a vlastně i šok. Režisér Lawrence měl nelehký úkol zfilmovat něco, u čehož jsem si myslel, že je nezfilmovatelné. Ale povedlo se mu to a vlastně jsem dlouho ani nemusel přemýšlet nad finálním hodnocení – tedy tím nejvyšším.

Rituál [2025]

Kolik již bylo natočeno hororů o exorcismu? Opravdu velmi mnoho. Pochopitelně asi nejznámějším a jedním z nejlépe hodnocených je bezpochyby ten z roku 1973 s Lindou Blair, do níž vstoupil démon Pazuzu. Otázka tedy zní: může v dnešní době ještě vymítání ďábla zaujmout? Já jsem si jistý, že ano, když se k tomu přidá správný scénárista a režisér. Důležitá je ta správná atmosféra a příběh. Snímek Rituál je možná zvláštní tím, že se celý děj vlastně odehrává na jednom místě. A tím je františkánský kostel ve městě Earling v americké Iowě. Když to kupříkladu srovnám s ikonickým Vymítačem ďábla, tak ten má záběr různých prostředí daleko širší – počínaje vykopávkami v severním Iráku přes hlavní část děje ve Washingtonu D.C. Největší problém příběhu na jednom místě je, aby to prostě nenudilo. Tady bylo zajímavé, že jsme viděli celkem asi šest rituálů, při kterých se démon pokaždé choval trochu jinak. Ano, někdo by mohl tvrdit, že snímek The Ritual vlastně nepřináší nic nového, nic, co jsme už někdy předtím neviděli. Přesto jsem byl z něho nadšený. Proč? Já si myslím, že film není jenom o náboženství. Je o víře obecně. Možná i o poznání sebe sama. Sám mladý kněz je od začátku k exorcismu skeptický. Jelikož se s ním osobně nikdy nesetkal, považuje dívčiny projevy za nějakou psychickou nemoc (logicky). Ono totiž je zvláštní, že se démon projevuje pouze jakmile starší a s praktikováním exorcismu zkušenější otec z Řádu menších bratří kapucínů Theophilus Riensinger v podání Al Pacina začne citovat úryvky z Bible. Jinak je dívka vlastně normální. Pacino si celý film krade tak trochu pro sebe. Při pohledu na jeho hnědou kutnu se mi okamžitě vybavila postava otce Školastyka z mé nepříliš oblíbené pohádky Hrátky s čertem. Jinak určitě musím vyzdvihnout efekty a taktéž celkový hudební doprovod. Konec je sice trošku předvídatelný, ale i tak potěšil. Za mě je tento Rituál opravdu velmi povedený a bez ostychu ho můžu zařadit přímo po boku k již výše zmíněnému kultovního snímku z roku 1973. Určitě ho zařadím mezi mé TOP horory roku 2025. Totální spokojenost.