Měsíc: Leden 2026

Krokodýl 2 [2002]

Už první film z roku 2000 (ač v režii věhlasného Tobe Hoopera) byl čistý průměr. Takovéto filmy se opravdu nemůžou brát vůbec vážně. Jenže problém je, že se u toho ani vlastně neodreaguju. Jednoznačně můžu říct, že oba Krokodýlové jsou o stupínek lepší, než třeba všechny možné druhy „Sharknád„. Kdo má vlastně potřebu podobné věci vůbec točit?. A víc, kdo má nutkání a potřebu tyto snímky vyhledávat a sledovat? Není ale slušné soudit jiné. Každý ať si dělá a kouká, na co má chuť. Jenže já s tím mám celkem zásadní problém. Samotný scénář je opravdu velmi bídný a jakoby ochotnický. Jedněmi z prvních zástupců tohoto hororového žánru jsou bezesporu Spielbergovi Čelisti. Ty v době uvedení musely vyvolat velký poprask, protože do té doby nic takového prostě nebylo. Když jsem se na ně díval znovu po několika letech, stále to je lehký nadprůměr, ale z dnešního pohledu působí animatronický žralok minimálně úsměvně. To ovšem nic nemění na skvělém scénáři a celkovém příběhu. Je ale trochu smutné, že po téměř třiceti letech vznikne snímek, který co se efektů týče za zmíněnými Čelistmi dost zaostává (tady to skoro zní, že naopak příběh je výborný, což absolutně nikdo nemůže myslet vážně a není to pravda). Nejsem velkým fanouškem podobných céčkových blafů. Vím, že je to primárně určené k pobavení a odreagování. Jenže to u mě opravdu vůbec neplatí a je mi vlastně líto všech dobrovolně zúčastněných herců, kteří do podobného projektu šli. Jasně, chápu, že všechny tyto filmy jsou opravdu velmi nízkorozpočtové a tvůrci si nemůžou dovolit kdovíjaké speciální efekty. I když jsem zmínil, že žralok z Čelistí dnes už může pro někoho působit až směšně, je třeba si uvědomit, že v době vzniku se ještě dělalo dost praktických efektů a v tomto případě trikaři odvedli vynikající práci. Jenomže když v moderní době vznikne film, kde je loutka jasně vidět, není to pro tvůrce dobrou vizitkou. Pro mě to jsou opravdu jen paskvily, na které, když narazím, je to čistě jen z důvodu, že čas od času má pro každého z nás vesmír připravené překvapení, které nám prostě přihodí do cesty. Pokud se v tomto případě budu držet čistě konceptu příběhu (pominu-li především nelogické chování postav), je to ještě ucházející. A jen z toho důvodu to sice bylo dost podprůměrné, ale samotného dna to ještě nedosáhlo. Toto je vlastně jen velmi, ale opravdu velmi volné pokračování původního, o dva roky staršího Krokodýla. Už ten nebyl rozhodně žádná sláva, ale tento trošku novější jde s kvalitou o další velký kus níže.
Je mi jasné, že tvůrci si budou za filmem stát. A u mnohých fanoušků bude bezesporu patřit mezi kultovní horory. Takovéto filmy rozhodně dobrovolně nevyhledávám. Vždy se tam snažím najít aspoň špetku něčeho pozitivního, ale velmi často bojuji sám se sebou, abych snímek vůbec dokončil. Je to prostě hororová kategorie sama o sobě a mě tedy vůbec neoslovuje.

Sám v temnotě [1982]

Slasher k hororovému žánru patří již mnoho desetiletí. Já ho vnímám úplně v pohodě. Někdy sice může dojít k velmi obdobnému napodobování. Přeci jenom přijít s něčím opravdu originálním není jen tak. V tomto konkrétním případě se jedná o hezký průměr (ale lepší). Běžně v tomto žánru je jen jeden vrah. Tady jich byli rovnou čtyři. A ještě k tomu poněkud mentálně vyšinutí. Úvodní útěk díky výpadku elektrického proudu patří skoro k tomu nejlepšímu z celého filmu. Velmi se mi líbila role Donalda Pleasence, který mimojiné zazářil jako Dr. Loomis v Halloweenu. Vlastně to celkově ani špatné nebylo. Díky utečencům z psychiatrické léčebny to dostalo pěkný náboj. A režisér Jack Sholder nás pěkně drží v napětí. Oproti již zmíněného Halloweenu tady v tomto případě je stáří filmu poměrně znát. A za mě můžu říct, že jedno zhlédnutí je tak akorát. Nebudete křičet strachy, ale i tak si myslím, že se nudit vyloženě nebudete. Je tam mnoho různých postav, kterým můžete fandit. Možná lehce zamrzí trošku předvídatelný konec. Je to ale jeden z těch filmů, který neurazí ale vlastně zároveň ani nijak extra nenadchne. V žánru slasher jsem viděl už i lepší kousky (obecně Noční můra v Elm Street či třeba vybrané části Pátku třináctého). Tady jsou sice občas hezké zvraty, ale ve skutečnosti se nic moc nového nepřidává. Trochu mi už dochází slova. Potěšil celkem rychlý úvod. A samozřejmě nejzásadnější je druhá půlka, kdy se doktorova rodina brání před agresory.
Zajímalo by mě, zda se tvůrci herní série Alone in the Dark inspirovali právě tímto filme. Hry neznám, ale osobně si myslím, že ne. Celý snímek jsem zařadil k filmům, které jsem viděl, na konci řekl OK a uložil ho do šuplíku, ze kterého už nebudu vytahovat. Fakt nemám potřebu toto dílo vidět znovu. Opravdu to není špatné, ale to mé rozhodnutí o průměru nezmění. Vlastně se dá říct, že slasher obecně není ani nejvíce ani ani naopak nejméně mým oblíbeným hororovým žánrem. Drží se prostě čistě ve středu.

Godzilla -1.0 [2023]

Co si jako první představíte, když se řekne Japonsko? Určitě sushi, různé čaje, vysoká životní úroveň, manga, anime, nejlidnatější město na světě (Tokio), všeobecný pořádek a preciznost. Co se týká filmů, má Japonsko také něco originálního. Už od třicátých let minulého století se začaly objevovat snímky, kde ústřední roli hrály tzv. kaiju. Zjednoduše se dá říct, že se jedná o monstra gigantických rozměrů a síly. Nejznámějšími zástupci jsou především King King, Gamera či právě Godzilla. Je jich samozřejmě ještě mnohem více a dohromady takovýchto specifických filmů opravdu vzniklo už velmi mnoho. Musím se přiznat, že japonskou filmografii (či asijskou obecně) vlastně vůbec nevyhledávám. Ale občas jsem nějaký film odtamtud viděl.
Jako Godzilly samotné jsem viděl pouze dvě – tuto a velmi průměrně hodnocenou americkou verzi od Rolanda Emmericha z roku 1998. Ale ta pravá japonská byla o dost lepší. Není to můj oblíbený žánr a tak to nedostalo hodnocení nejvyšší. Líbilo se mi celkové zapojení armádního pilota a že se to neodehrávalo v současnosti. Kaiju mají tu zvláštnost, že klasické (byť i nějak vylepšené) zbraně na ně takřka nemají žádný vliv a akorát to v těch gigamonstrech vyvolává větší a větší agresi. V tomto případě se mi moc líbila postupná regenerace. Tím se stala prakticky nezničitelnou. Ale to by nebyla Godzilla, aby nebyla nakonec nějakým způsobem poražena. I když tady to dávalo smysl. Postupným útokem totiž nebude mít dost času, aby si všechny rány a šrámy obnovila.
Film jsem si pustil již s určitou představou. Asi nikdy nebudu fanouškem takovýchto podobných snímků, ale jednou za čas to není úplně k zahození. Jasně, celé to je přehnané, ale to právě filmy s kaiju dělá takové jedinečné. Z mé strany to tady skončilo s lehkým nadprůměrem. Ještě před zhlédnutím jsem si říkal, co může Godzilla ještě přinést nového v dnešní době. Ale zase upřímně budu radši sledovat ji, než různá Sharkanada a podobné céčkové kýče.
Určitě takováto gigantická monstra k Japonsku patří. A určitě to má mnoho fanoušků a obdivovatelů. Kaiju filmy rozhodně vyhledávat nebudu, ale když už mi nějaký ten snímek přijde do cesty, určitě ho zkouknu. Byť ne cíleně.

Tumbbad [2018]

Úplně úžasné a fantastické! Dokonalá premiéra. A to v tom smyslu, že nikdy předtím jsem žádný čistě indický horor neviděl (nebo jakýkoliv jiný žánr). S Indií mám poněkud problém s mnohonásobně převyšující populací, než kolik je ta země schopna zvládnout, přehršle odpadků a skládek a a všude naprostá špína. Lidi tam jsou úplní chudáci.
Marně se pokouším vzpomenout, kde přesně jsem k snímku Tumbadd přišel. Pravděpodobně jsem to u někoho zahlédl v nějakým seznamu doporučených hororů. Jelikož obecně s filmografií z této země nemám žádné zkušenosti, absolutně jsem nevěděl, co mám vůbec čekat. Podvědomě jsem tomu ale moc šancí nedával. Jenomže to, co v téměř bezmála dvouhodinové podívané následovalo, bylo opravdu velké překvapení. Ale velmi příjemné. Spíš jako horor se to dá vnímat v podstatě jako čistou pohádku. Je tam dobro, je tam zlo (především chamtivost) a také na konci dostaneme krásné ponaučení. Velmi se mi líbily proložené indické písně, které se tam prostě hodily (a tím jen utvrdily pohádkovější ražení). Pochopitelně to není pro malé děti. Super je, že celou dobu film krásně odsýpá. Bylo fajn seznámit se s takovým totálně odlišným prostředím a zvyky z pro mě dost exotické země. Jsem si takřka jistý, že takovýto příběh je velmi starý a vychází z místního folklóru. Samotný děj je vlastně jednoduchý a v několika málo vět snadno převyprávětelný. Pohádka je to také v tom, že hlavním cílem je poučit a občas nutnost bojovat se svými démony a porazit zlo. Prozřít. Koho by zajímal význam názvu filmu, nemusí za tím hledat nějakou záludnost. Je to prostě jméno vesnice, kde se příběh odehrává (mimochodem ta vesnice skutečně existuje).
Rád si rozšiřuji své filmové obzory. Je vidět i v takovýchto pro mě dost extrémních zemí se najdou úžasní filmový tvůrci. Příběh je samozřejmě scénáristicky upravený, ale určitě je nějakým způsobem spojený s místním vyprávěním. Já tady opravdu musím pět jenom chválu. Nebýt toho nějakého výše zmíněného seznamu, nikdy v životě bych na tento horor nepřišel. A ti démoni zvláště na konci tam byly úplně super. Celkově mě to velmi bavilo. Užíval jsem si každý moment. Zaslouženě a snadno si to ode mě odneslo hodnocení zcela nejvyšší. O tom jsem byl mimochodem přesvědčený ještě dávno před koncem samotného filmu. Mám teď skoro chuť prohledat a najít další z indických hororů. Tady to bylo skvostně povedená podívaná.

H.P. Lovecraft’s Witch House [2021]

Upřímně – nevím o čem to bylo. Ale problém je, že ani ne proto, že toto zamyšlení píšu prakticky přesně po roce po zhlédnutí. Na tom by nic nezměnilo, ani kdybych to psal ještě tentýž den. Miluji horor nade vše, ale musím se přiznat, že s tvorbou H. P. Lovecrafta nejsem vůbec obeznámen a nic jsem od něho nečetl. Co jsem se dozvěděl, v tomto případě se jedná o jednu z jeho povídek zasazenou do současnosti. Jenomže celé je to žalostné. Ubohý scénář, nekvalitní herecké výkony, laciné triky. Ano, některé amatérské filmy se povedou. A pochopitelně ne každý si zpočátku může dovolit milionové budgety. Jenže problém je, když to vypadá opravdu až moc amatérsky. Dá se říct, že od absolutního odpadu to zachránila pouze herečka v hlavní roli Portia Chellelynn (vlastním jménem Michelle Morris), která je dost sympatická. Pro asi větší atraktivitu filmu byl do děje zakomponován lesbický prvek. Celý snímek se snaží tvářit, že spolu s hlavní hrdinkou se unášíme na jakési psychedelické vlně.
Už dlouho jsem neviděl tak špatný film, který mě navíc vůbec dějově nebavil. V tuto chvíli mi už doslova dochází slova a nevím co víc mám k tomuto zamyšlení ještě napsat. Tentokrát to bude velmi krátké. Problém je, že po pár hodinách od zhlédnutí se mi snímek úplně vypařil z hlavy. I u těch horších snímků je semtam nějaká scéna, která mi nějak alespoň trochu uvízne v paměti. V tomto konkrétním případě se mi nevybaví ale vůbec nic. Na druhou stranu si říkám, že kdyby se točily pouze nadprůměrné filmy, byla by to dost nuda. Musí to být právě proloženo i takovými „skvosty“, ovšem za mě zbytečnými. Ale jak se říká – každé zboží má svého kupce. A tak jsem přesvědčený, že někdo jiný může tento horůrek adorovat a vychvalovat do nebe.

Nosferatu [2024]

Musím tomu dát ještě jednu šanci. Protože dle mého je kolem toho jen velký hype. Ano, filmařsky to je skvělá práce – celková výprava, dobové kostýmy a kamera. A pochopitelně k nepoznání nalíčený můj oblíbený Bill Skarsgård. To vše je perfektní. Trošku „problémový“ je pro mě režisér a scénárista Robert Eggers. Problémový v tom smyslu, že dohromady jsem od něj viděl pouze tři filmy (včetně tohoto) a hodnocení je velmi kolísavé. Zatímco jeho režijní debut Čarodějnice (mj. první větší role mé milované Anye Taylor-Joy) byl hezký nadprůměr, jeho druhý film Maják byl z mého pohledu až příliš „artový“ a tudíž to skončilo velkým podprůměrem. No a Nosferatu je film z mého pohledu jen průměrný. Ale je to lepší průměr, tj. 3+.
Trošku mám problém s tím, že snímek v podstatě nepřináší nic nového. Přeci jenom adaptací Dráculy jsme viděli již mnoho. Toto je navíc remake úžasného němého filmu Upír Nosferatu z roku 1922 (ten si taktéž musím znovu připomenout, ale vím, že jsem jím byl poprvé naprosto fascinovaný a uchvácen).
Eggersův Nosferatu sází především na zvučná jména. A nebýt závěrečných titulků, tak bych skutečně netušil, kdo se skrývá pod maskou rumunského hraběte. Líbil se mi taktéž Willem Dafoe, který zde vlastně ztvárňuje Van Helsinga. Docela dost prostoru dostala Lily-Rose Depp, kterou jsem ve filmu viděl vůbec poprvé. Určitě nás jako Čechy potěší, že dost scén se natáčelo u nás a i ve štábu bylo mnoho našich lidí. Pokud by měl být tento film oceněn Oscarem, rozhodně by si to zasloužila výprava (která je naprosto skvělá) spolu s povedenými kostýmy. Moc se mi líbil samotný hrad „Dráculy“.
Tentokrát mi ona má pověstná síla kina moc nepomohla. Rozhodně se nejedná o špatný film – je vlastně hodně dobrý. Jenomže já musím vždy film hodnotit jako celek a tady mě trošku mrzelo, že to není originální dílo. Jako, tedy svým způsobem je. A jelikož minimálně 95% současných diváků nikdy původní němý německý snímek nevidělo (nebál bych se ještě nějaké to procento přidat), je to fajn. Je to vlastně dělané pro nové diváky, kteří by si to třeba vlastně ani s Dráculou vůbec nespojili.
Takovéto „omlazování“ dnes již kultovních hororů určitě má co do sebe (viz třeba Leigh Whannellův Neviditelný a Vlčí muž). Chce prostě zaujmout mladší publikum a to se těmto snímkům bezesporu daří. Sice se mi moc nestává, abych po opětovném zhlédnutí nějaké filmu měnil (nějak výrazně) celkové hodnocení. Z poslední doby dám ale šanci minimálně dvěma snímkům – tomuto a také vysoce hodnoceným Hříšníkům.
Osobně nejsem příliš velkým příznivcem remaků. Ale čas od času se povede něco dobrého. Při druhém zhlédnutí se úplně oprostím od originálu z dvacátých let minulého století. A Nosferatu budu vnímat jako úplně samostatný film. Už teď mám takový menší pocit, že bych hodnocení přeci jen mohl o trochu zvednout. Ale nechci předbíhat.