admin – 12. stránka – www.hororovy-pavilon.cz

Maškaráda

Zaznělo zvonění. Všichni se okamžitě zvedli a začali si co nejrychleji balit věci.
„Na příští hodinu si nastudujte kapitolu 12. Bude z toho test!“ křičela ještě profesorka Craftwardová do řvoucí třídy.
Pochopitelně ji už nikdo neposlouchal. Každý už totiž v hlavě měl mnohem lepší a důležitější věci než nějakou školu. Konec konců byl pátek.
Caroline Webstar mířila ke své skříňce.
„Čau, Carol,“ zvolala vesele Taissa Lincolnová, její spolužačka, která měla skříňku hned vedle ní.
„Hej, jak je?“
„Chystáš se dneska jít na tu Tomovu párty?“
„Spíš asi ne. Musím doma ještě něco dodělat.“
„Ale to je škoda. Bude to zábava“
„Jojo, Tom je děsnej vtipálek.“
„Přesně tak. Tak co, dorazíš možná třeba později?“
„Uvidím, možná.“
„Tak se uvidíme později.“
„Jasně. Měj se.“
Caroline se stále dívala za odcházející kamarádkou. Nějaká stupidní párty jí vůbec nezajímala. Musela totiž dneska ještě udělat dost věcí. Protože vždycky trvalo dlouho, než našla tu pravou, která dokonale padne, a tudíž si ji musela pečlivě vybírat. A dneska už byl ten nejvyšší čas.

***

Caroline Webstar neměla šťastné dětství. Původně byla z dvojčat, ale to jedno se zamotalo a uškrtilo na pupeční šnůře těsně před narozením. A ačkoli Caroline nikdy nepoznala svou sestru, občas měla pocit, jako by její část byla někde uvnitř ní. Ne, nebyla to vyloženě schizofrenie. Někdy prostě cítila, jako kdyby někdo v její hlavě činil a určoval rozhodnutí, o kterých z nějakého důvodu nemohla rozhodnout sama.
Když bylo Caroline osm, její rodiče měli tragickou autonehodu. Její matka byla v tu dobu těhotná s další Carolininou sestrou a otec ji vezl do nemocnice na běžnou pravidelnou prohlídku. Silnice byla stále lehce mokrá a kluzká, protože den předtím pršelo. Zkrátka – otec jednoduše ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk. V plné rychlosti rychlosti narazili do pouliční lampy. Klakson křičel jako šílený, výstražné blinkry hlasitě blikaly, stěrače stále stíraly jako splašené. Matka byla na místě mrtvá, otec měl jen několik zlomených žeber a menší pohmožděniny.
Aspoň to bylo ta oficiální verze. Ale Caroline věděla, co viděla. Viděla totiž, že zatímco byla její matka stále v koupelně, aby se převlékla, otec vytáhl z kuchyňské skříňky láhev brandy a dvakrát z ní krátce natáhl. A ačkoliv se Caroline později otce ptala a řekla mu o tom, on jednoduše všechno popřel. Od té doby ho nenáviděla. A co víc – teprve tři měsíce po matčině smrti si otec domů přivedl baculatou sestřičku, kterou potkal v nemocnici – s obříma silikinovýma kozama a velkými, botexem naplněnými rty. On vždycky měl slabost pro velmi vyvinuté ženy – ať už přírodní nebo chirurgicky upravené. Caroline je oba nenáviděla. Z toho důvodu se domů ze školy vracela až navečer, kdy pouze na moment otevřela ledničku, aby si odnesla jídlo nahoru do pokoje.
Jako malá holka, v době, kdy ještě všechno bylo v pořádku, chodívala prakticky každý víkend s otcem do lesa na procházku a výlety. Její otec Caroline naučil, jak milovat přírodu. A ta její láska a vášeň v ní stále zůstala. Existuje snad něco lepšího, jak si protáhnout plíce, než pěkná procházka na čerstvém vzduchu? Carolinin otec tu vášeň a touhu po přírodě ztratil před dlouho dobou – již roky ji vyměnil za pití Jacků.

Caroline to nebrala jako nějakou povinnost. Prostě jednoduše věděla, že pouze v lese mohla kompletně relaxovat a odhodit všechny starosti a strasti všedního života. Jednou, když se jen tak procházela, narazila v lese na malou jeskyni. I když ve skutečnosti to vlastně byla velká díra v zemi. Dívka tím z nějakého důvodu byla úplně fascinovaná. Caroline byla přirozeně manuálně zručná. Rozhodla se, že tu díru vylepší a zvětší a postaví si z toho takové doupě. Prostě místo, kam se bude moct schovat a jen tak relaxovat a odpočívat. A tak druhého dne šla do jejich garáže, kde úplně vzadu na policích otec ukládal různé nářadí. Dívka ho často sledovala vrtat se a spravovat menší přístroje a jiné věcičky na pracovním ponku. Nyní tedy Caroline otevřela její malý batůžek a dala do něj kladivo, provaz, hřebíky, pilu a panty na dveře. Provlékla si ruce popruhy a dala si batoh zpět na záda. Pod pracovním stolem byla pečlivě urovnána různě dlouhá prkna, a tak si dívka vybrala několik kratších a vzala si je do ruky. Už už málem vyšla ven z garáže, když v tom si na něco ještě vzpomněla a vrátila se pro malou roli látky, nůžky a taky malou skládací lopatku. Se vším tímto vybavením mířila do lesa. Zapomněla si vzít metr, ale čert to vem.
Jako první se rozhodla lopatou rozšířit jámu. Dívka málem okamžitě skočila do díry, ale náhle se zastavila. A jak se pak asi dostaneš ven, ty hloupá? zasmála se pro sebe. A tak se Caroline nejdříve rozhlédla po lese a sesbírala tlustší, delší a menší klády, aby z nich následně udělala lehce improvizovaný žebřík. Několik klád musela zkrátit pilou. Potom to všechno pevně svázala konopným lanem. Dívka opřela žebřík o strom a opatrně po něm vylezla nahoru. Dokonce na šprynclích párkrát skočila, aby zjistila, jestli je žebřík dostatečně silný a stabilní. Po úspěšném testu pomalu položila svůj výtvor do díry. Slezla dolů a začala kopat. Zpočátku si myslela, že to bude mít rychle hotové, ale ve výsledku tam první den strávila víc jak hodinu, protože ještě neměla gryf na správnou techniku. A aby toho nebylo málo, hlína se místy začala drolit i tam, kde to vůbec nechtěla. Dívka nesčetněkrát lezla po žebříku nahoru a dolů, aby do jámy nanosila silné dlouhé klády pro podporu stěn a improvizovaného stropu. Příště si s sebou musím vzít pytel cementu, abych zpevnila stěny, řekla si pro sebe. A také lepší a silnější baterku. Vždycky měla malou ledkovou v batohu, ale ta prostě nebyla dostatečná. Doma v garáži měli jednu obří, která polykala pět velkých baterií. Takže po další půlhodině musela dívka práce nechat, protože už na to neviděla.
V nejvzdálenějším koutě jeskyně Caroline nechala veškeré nářadí a vybavení. Na vrch jámy, která byla asi tak půldruhého metru široká, dala několik prken a celé to zakryla listím.
Ve výsledku jí celá práce na doupěti zabrala více než dva týdny. Byla překvapená, že dokázala vykopat místnost o rozměrech 3×3 metry – a to vše zcela sama bez cizí pomoci. Stěny byly obložené dřevem a vyztuženy betonem. Jako poslední udělala poklop z prken, látky a hřebíků, který připevnila na panty k mohutným kmenům, umístěným naproti žebříku. Celé padací dveře zajistila nahoře silným řetězem s velkým visacím zámkem a opět to celé vše zakryla listím.
Caroline byla na sebe neskutečně pyšná. Později si do svého doupěte přinesla židli, malý stolek a komodu. A tam v té jámě trávila veškerý volný čas, kde si kreslila, psala, poslouchala hudbu a mohla v klidu přemýšlet a relaxovat. Ve své noře se cítila naprosto bezpečně a volná, protože to bylo uprostřed lesa, uprostřed ničeho, úplně mimo civilizaci.

***

Asi před šesti měsíci zjistila, že má nějaké kožní problémy. Zpočátku to bylo jen akné, ale postupně se to zhoršovalo. Občas měla pocit, jako by celá její tvář byla jako v ohni. Proto si přes internet objednala nějaké speciální mastičky. Byly celkem dobré, ale působily jen dočasně. Musela je na tvář aplikovat alespoň třikrát denně.
Jednoho dne, když se jen tak dívala na různá videa na YouTube, narazila na jednoho youtubera, který mluvil o Dark webu a co všechno tam můžete najít. Caroline tím videem byla naprosto fascinovaná a věděla, že si o tom musí zjistit víc. Celý večer strávila v pokoji, aby se víc naučila, jak vlastně funguje Dark web. Obecně vzato nebyla moc technický typ a počítače ji nebavily, ale toto ji velmi chytlo. Předtím Caroline neměla ani tušení, co se všechno skrývá na temné části internetu.

(Chcete nové papíry, občanku či pas? Máme! Chcete prodávat drogy, ale nechcete chodit po ulici? Super! Máte otravného manžela, kterého se chcete zbavit? Zařídíme! Chcete si koupit první album Justina Biebera? OK!)

Nejprve byla Caroline úplně paf a šokovaná, protože Dark web byl a je stále záhadným místem. Ale také samozřejmě nebezpečným. Netrvalo dlouho a dívka narazila na detailní a propracovaný článek nebo spíše manuál, chcete-li. Tam se dozvěděla, jaké produkty by si měla koupit v drogérii, pokud by se chtěla zbavit mrtvoly uložené v garáži. Ani byste si nedokázali představit, jak jednoduše si můžete udělat účinnou a efektivní kyselinu, která vám pomůže zahladit stopy, ať už se jedná o kosti či nehty nebo vlasy. Bylo to současně hrozné a úžasné, protože to bylo psané formou i pro naprosté blbečky. A všechny potřebné věci jste si normálně legálně mohli koupit v místním obchodě ve vašem městě. A na Dark webu jste takovýchto podobných článků našli kvanta.
A právě na této černé straně internetu Caroline našla ten rituál. Článek byl možná až příliš jednoduše nazván „Face Time“. No není to k popukání? Dark web je skutečně neuvěřitelné místo se vším. Tento konkrétní článek byl velmi dlouhý a opravdu detailní. Celé to začínalo tímto:
Přemýšleli jste někdy o změně vizáže? A ne, teď nemyslím jednoduše si změnit oblečení, nabarvit vlasy nebo si přidat nějaký ten piercing. Ne. V tomto případě to je totiž totální výměna tváře – a to doslova. Pokračujte ve čtení a vše se dozvíte. Je to celkem jednoduché, ale za to vskutku velmi efektní…“
Caroline zírala na svůj laptop s pusou široce otevřenou. Vlastně nejtěžší na celém rituálu bylo, že jste si potřebovali najít, no, takového takzvaného dobrovolníka. Jednoduše někoho, s kým si tu tvář vyměníte. A to byl pro Caroline docela velký problém. Hlavně nevěděla, kde by takovou vhodnou osobu našla. Ona prakticky nikdy nechodila na párty či diskotéky. Byla prostě silný introvert. Zbytek rituálu byl celkem jednoduchý – potřebovali jste udělat jakousi směs z dvanácti různých bylin, které se většina nebo spíše všechny daly objednat online. Následný krok byla vzájemná inhalace a to proto, aby se tváře hezky a patřičně uvolnily…

***

Jakožto introvert nebyla Caroline zvyklá nosit make-up či nějaké vyzývavé oblečení. Nejlépe se prostě cítila ve vytahané mikině bez zipu a s volnými tepláky. Teď o tom přemýšlela. Pokud to chce udělat (a to ona opravdu chtěla, o tom už byla přesvědčená), tak musí kompletně změnit svůj vzhled a všechno, co k tomu náleží. Možná bude také muset nějak pozměnit své chování – je prakticky nemožné změnit svou pravou osobnost – ale dívka věděla, že bez toho to nebude fungovat. Další věcí, o které Caroline musela přemýšlet, bylo, kde najde takzvanou oběť. Pak si náhle vzpomněla na jeden místní klub, který byl zaměřený na gay komunitu. Protože to bylo přesně to jediné místo, kde se bude moct porozhlédnout po novém obličejovém designu.

Během čtení toho manuálu na Dark webu dívka okamžitě přemýšlela, že si bude muset objednat nové a vhodnější oblečení a jiné doplňky, tak aby proběhla i celková vizuální proměna. V duchu Caroline děkovala své milované matce, že ji před lety v bance založila účet. Tam ji matka pravidelně posílala peníze, a tak tam teď Caroline měla už dost našetřeno. Nikdy není lehké, když chcete odhodit svůj starý život, veškeré návyky a podobné věci, na které jste zvyklí, abyste si je vyměnili komplet za nové. To Caroline velmi dobře věděla, ale na druhou stranu ji ten článek na Dark webu opravdu zaujal a pevně chytil její pozornost, a proto byla ochotná všemu se přizpůsobit, ať už to stálo cokoliv.
Když dorazil balíček nového oblečení, dívka byla trošku nervózní. Přeci jenom to bude úplně jiný styl, než na který byla dosud zvyklá. Rozhodla se, že se zaměří na punkový/emo/metalový outfit. Proto si objednala extrémně krátkou černou minisukni, těsný kožený chocker s ostrými, dlouhými, ocelovými hroty, dále síťované podkolenky a kožený top bez rukávů s hlubokým výstřihem. Caroline neměla velká prsa. A tak musela trochu improvizovat s push-up podprsenkou a také korzetem, aby je aspoň naoko udělala větší. Dalším krokem ke změně vzhledu bylo nabarvení a styling vlasů. Dívka si zvolila kombinaci černých a fialových odstínů. Byla přírodní blondýna, ale již nějakou dobu koketovala s myšlenkou, že si je jednou nechá obarvit. Caroline obvykle nosila malé peckové náušnice. Tentokrát je nahradila opravdu obřími, kulatými. Původně uvažovala i o nějakém tom piercingu, ale nakonec nesebrala dostatek odvahy.
Tak jo. Carolinina totální životní přeměna byla hotová. Když si na sebe oblékla nové oblečení a nanesla make up, při pohledu do zrcadla byla poněkud šokovaná a nervózní. S pusou otevřenou zírala na svůj odraz. Protože dívka, kterou v zrcadle viděla, byla kompletně a úplně jiná než ta, kterou Caroline prakticky znala celý život. Ale na druhou stranu se v tom punkovém outfitu cítila naprosto uvolněně, jako by to k ní vždycky patřilo. Ano, byla jiná (minimálně ve vzhledu), ale po nasazení nového oblečení měla pocit, jako by s tím rovněž pozměnila i svoji osobnost. Ale to vše se jí zdálo naprosto přirozené. Carolinin věčně opilý otec si žádné změny vůbec nevšiml – velmi zásadní změny v jejím životě. Ale zato ve škole vzbudila hodně pozornosti – alespoň pro první dva tři dny. Nutno říct, že se Caroline cítila velmi šťastně a rychle si na to zvykla.

***

Konečně nastal ten velký den. Pátek večer. Tedy doba, kterou by Caroline normálně trávila ve svém doupěti uprostřed lesa. Nene – dneska mířila do gay klubu. Protože jinak by celá její životní proměna vešla v niveč.
Neonový růžový nápis „Flamingo“ zářil již z dálky. Naštěstí dneska už téměř nikdo neřešil, co vás přitahuje, jak se cítíte či identifikujete. Caroline si vlastně sama nebyla jistá, zda ji víc zajímají kluci nebo holky, protože jako introvert prakticky s nikým ven nechodila. A víceméně ji to vůbec nevadilo. Kluci můžou být debilové, ale stejně tak i holky. Caroline nicméně věděla, že beztak v tom klubu nesmí hledat lásku, ale oběť.
Když dívka otevřela dveře, přivítala ji ohlušující hudba. Ačkoliv by klub poměrně velký, i tak bylo takřka úplně plno. Chvíli trvalo, než si zvykla na hudbu. Caroline se stále trochu nervózně porozhlížela po místnosti. A pak se rozhodla, že zamíří k baru.
Barman byl třicátník se strništěm a dlouhými vlasy nagelovanými tužidlem do špičky, takže to trochu vypadalo, jako by měl na hlavě hvězdici.
„Tak co to bude, mladá dámo?“ zeptal se, zatímco stále myl sklenice.
„Hm…pomerančový džus,“ a když barman zdvihl oči, Caroline rychle dodala: „…s vodkou, prosím.“
„Hned to bude.“

Když obdržela své pití, znovu se začala rozhlížet po klubu. Mohli jste tam najít všechny druhy lidí – tedy ty, kteří milovali stejné pohlaví, abychom byli přesnější. Ale dneska, kdy pomalu nemůžete soudit jiné, každý mohl být homosexuál, i když se choval a vypadal „normálně“.
Najednou Caroline upoutala jedna holka. Byla velmi vysoká, téměř nejvyšší v celém klubu, ale stála sama na nejvzdálenějším rohu místnosti. Dívala se směrem na bar, a tak si ji Caroline mohla lépe prohlédnout. Co na ní bylo nejvýraznější? Vyjma ohnivě rudých vlasů to byl určitě velký úsměv, – stále se smála – který ale zároveň působil trochu nepřirozeně. Caroline si byla takřka stoprocentně jistá, že si určila vzala nějaký prášek, co jí někdo v klubu nabídl. Dokonce i její pohled byl takový nepřítomný. Caroline se krátce napila. Měla bych to zkusit? pomyslela si pro sebe. Zvažovala všechna pro a proti, a nakonec došla k závěru, že za pokus nic nedá.
Dopila vodku a vstala. Chvíli tam ještě postávala u baru a pak pomalu zamířila k té vysoké holce. Teprve až když byla přímo u ní si uvědomila, jak je vlastně obří a gigantická. Vůbec nebyla tlustá – naopak opravdu velmi hubená ale její výška byla doslova nesmírná. Dokonce když se Caroline dívala přímo rovně, viděla jen vršek její hrudi. Zdálo se, že Vysoká si Caroline dosud vůbec nevšimla, ačkoli ta už stála pouze dva metry od ní.
Caroline polkla a podívala se přímo do jasně zelených očí.
„Čau, bavíš se?“
„Nnaaazdaar, broooukuu!“ odvětila Vysoká a podle toho, jak se jí motal jazyk Caroline usoudila, že musí být sjetá jak kráva. Tak doufejme, že to s ní bude brnkančka, řekla si Caroline pro sebe.
„Viděla jsem tě támhle od baru. Jsi tu s někým?“
„Byylaa jsem, aaale ta čubkaa…“ a Vysoká někam neurčitě mávla rukou.
„Rozumím, jak se cítíš. Protože nedávno jsem zažila úplně to stejné.“
„Vážně?“
„Mhm.“
„Ó, chudinko.“
„To je v pořádku. Mimochodem, jsem Caroline.“
„Coo-ol jméno! A já Clara.“
„To je báječný! Takže můžeme být C-C jako ta moucha?“ zasmála se Caroline.
„To beru,“ odvětila Clara a přidala se k jejímu smíchu.
„Dáme si ještě něco k pití? Zvu tě!“
Clara se šíleně rozesmála. „To je ovšem nabídka, kterou nemouu odmítnout.
„Tak tedy pojďme!“ odvětila Caroline a chytla Vysokou za ruku.
Dívky přešly přes celý klub a sedli si k už poměrně plnému baru.
„Dvě vodky s džusem, prosím.“
„Ne-e, čisté!“ zasmála se Clara a zahýkala jako kobyla.

A tak čas plynul. Caroline nechtěla být úplně opilá, protože potřebovala fungovat, a tudíž předstírala, že pije své panáky, zatímco jejich obsahy nenápadně poté přelévala do Clařiny sklenice. Carolinina první oběť byla díky drogám už hezky dezorientovaná a omámená a teď ještě více s alkoholem.
Po hodině se Caroline rozhodla, že je čas. Nahnula se blízko ke své nové „kamarádce“ a takřka dotýkající se jejího ucha Vysoké zašeptala:
„C? Víš, hned jsem jsem tě předtím uviděla v tom rohu, tak jsi se mě strašně moc zalíbila. Znám nedaleko odsud jedno místo, takovou mojí schovku, kde bychom si mohli trochu zašpásovat. Co ty na to?“ a pak Claru políbila na tvář.
„Ó, to bylo tak super a sladké!“ řekla vášnivě Clara a blýskla očima. „Ano, prosím. S tebou půjdu klidně až na konec světa, C!“
„To se mi líbí, to je moje holka! Tak dopijme tuto poslední sklenku a můžeme jít.“
„Tak to mi vůbec nemusíš říkat dvakrát, krásko!“

***

Celou dobu v baru Caroline skutečně měla jen jednu vodku a pití těch ostatních prostě jen velmi přesvědčivě předstírala. Bála se, že to nebude fungovat, že si toho Clara všimne, ale naštěstí ta byla totálně mimo. Takže teď měla Caroline takřka čistou hlavu. Její kamarádka byl naprostý opak. Když dívky vyšly z klubu Flamingo, Clara se kývala ze strany na stranu a Caroline ji musela podpírat. Clara stále něco blábolila, ale nebylo jí rozumět a druhá dívka ji furt napomínala, aby nebyla tak hlasitá.

Po další půlhodině dívky konečně dívky dorazily ke Carolinině doupěti. Pro někoho, kdo o této schovce nevěděl (což byli všichni kromě Caroline), to bylo zcela skryté místo. Pro jistotu si Caroline v army shopu koupila kus maskáčové látky, kterou přibila na poklop, a navíc to vždy přikrývala listím. A kromě toho, ten večer byla úplná tma. Jakmile dívky opustily poslední zbytky světla z pouliční lampy a vkročily do lesa, okamžitě je pohltila temnota. Musely si vytáhnout mobily a zapnout svítilny, protože jinak by vůbec neviděly na cestu. No, vlastně to byla spíše jen Caroline, kdo svítil, protože zfetovaná a totálně grogy Clara prostě neudržela ruku nahoře, a tudíž mobil ozařoval pouze zem pod jejíma nohama. Obě dívky se stále držely pevně za ruce, když tu se náhle Caroline zastavila.
„Počkej tady, C a ani se nehni, prosím,“ řekla a klekla si. Očistila poklop od listí, odemkla zámek a otevřela padací dveře. Žebřík byl na svém místě, poslušně opřený o zeď. Caroline si dala mobil zpět do kapsy a opatrně vlezla na žebřík. Lezla po něm nahoru a dolů nejmíň milionkrát, ale určitě neprahla po tom, aby si zlomila nohu. Obzvlášť ne dneska, když se měla uskutečnit její životní změna (nebo spíše přeměna).
Když se dívka dotkla nohou podlahy, udělala tři kroky vlevo a jistě sáhla po krabičce zápalek, která ležela na poličce. Caroline jednu sirku vytáhla a zapálila. Chviličku se dívala přímo do právě narozeného plamene, aby jím následně zapálila velkou lucernu, která osvítila většinu místnosti. Na několika místech doupěte měla umístěny svíčky, které teď jednu po druhé začala zapalovat.
„OK, pomalu můžeš slézt ke mně dolů, C. Ale prosím tě buď opatrná!“ křikla nahoru na Claru.
„Jasně, jasně, už jdu.“
Jak Clara sestupovala po žebříku, minula předposlední příčku a začala padat. Naštěstí stála Caroline hned vedle žebříku, a tak se jí podařilo Claru obejmout a chytit kolem prsou a zpomalit její pád tím, že ji pomalu nechala dopadnout na sebe. Na chvíli se rozhostilo ticho.
Pak se ale Clara začala smát a Caroline se k ní posléze přidala.
„Díky, C. To bylo naprosto úžasný!“
„Myslíš tím, že je moje tělo perfektní plocha na přistání?“
„Přesně tak! Prostě jako polštář,“ odvětila Clara stále se smíchem.
„Dej mi chvilku, už začínáš být pěkně těžká,“ řekla Caroline lehce přidušeným hlasem, ale pořád se smějíce.
„Dobře, promiň. Ale jen abys věděla – mám ráda, když jsem nahoře.“
„Cool. Budu si to pamatovat.“

___

„Chceš něco k pití, myslím nealko, po tom všem, co jsme měly?“ zeptala se po chvíli Caroline, když byla osvobozena od kamarádčina těla.
„Ano, ráda.“
„Tak pojď a sedni si tady ke stolu.“
„Jasná páka.“
Clara následovala Caroline, která ukázala na kožené křeslo.
Caroline jí mezitím podala plechovku coly. Pak ze skříňky vytáhla láhev vody a malý vařič, na který umístila hrnec. Nalila vodu do hrnce a zapálila vařič.
„Co to děláš, princezno?“ zeptala se Clara.
„No, napadlo mě, že udělám pro nás čaj. Budeš taky chtít?“
„Možná jen trochu.“
„Super. Hned to bude.
Caroline se otočila zády ke Claře, aby ta nemohla vidět krabičku, kterou Caroline minulý týden objednala na Dark webu. Kromě těch dvanácti bylin zmíněných v tom manuálu, tak uvnitř krabičky bylo i speciální sérum, které jste jednoduše přidali do pití své oběti, se kterou si chcete vyměnit tvář. Další věcí v boxu byl malý skalpel. A jako poslední průhledná nádobka s jakousi zelenou tekutinou, která sloužila k tomu, aby nová tvář na tu původní perfektně sedla.
Když se voda začala vařit, Caroline vzala otvírací sítko na čaj, dala do něj byliny a vložila ho do hrnce. Nechala ho tam asi deset minut. Mezitím se podívala na svou oběť. Clara stále omámeně seděla v křesle, hlavu zvrácenou dozadu, v ruce pořád držíce plechovku. Bylo jasné, že toho už má za ten celý den dost. Chudinka! Ale již brzy z ní veškerá tíha spadne. Již velmi brzy…

Dívka nalila bylinný mix do dvou hrnků a do jednoho kápla sérum. Tekutina lehce zrudla.
„Tak tady to je, princezno,“ řekla Caroline a lehce zatřásla kamarádčiným ramene, aby ji probudila.
„Pojďme si dát čaj o páté!“
„Joo, přesně tak!“
Díky tomu článku na Dark webu Caroline věděla, že bylinná směs je naprosto bezpečná a zdravá. Přesto to zpočátku pila pomalu a opatrně. Nejdůležitější bylo nezaměnit to s tím, ve kterém je sérum. Protože jinak…
„COO-O SE TO DĚJE?“
Carolininy myšlenky byly přerušeny Clařiným pronikavým jekotem. Podívala se na svou oběť a málem vyprskla zbytek čaje, který ještě nespolkla. Clařina tvář se rapidně změnila. Byla celá rudá a hlava jí začala škubat v ticích.
„BOŽE, TO JE HROZNÝ. STRAŠNĚ TO PÁLÍ! MOJE TVÁŘ HOŘÍ. Prosím zastav to!“
Caroline zvedla obočí a široce otevřela oči. Absolutně nečekala, že sérum zareaguje tak rychle. Clara se začala potit a třást se. Najednou jí na obličeji vystouply žíly. Dívat se na ni byl úplný horor. Protože ty žíly začaly nepravidelně pulzovat.
„Arghhh..ne-nemůžu mlu…“
Zbytku věty už nebylo rozumět. Ano, to sérum způsobila paralýzu. Nemohla mluvit, nemohla vstát, nemohla se vůbec hýbat – no, mohla jenom hýbat očima. A ano, byla úplně vystrašená. Doslova vyděšená k smrti.

Caroline si všimla, jak se kůže na kraji obličeje začíná lehce loupat. Caroline byla stále v šoku, ale podařilo se jí vstát a dojít k objednanému boxu. Vytáhla skalpel. Čepel se blýskala ve svitu svíček. Dívka chvíli váhala, ale věděla, že už jednoduše nemůže udělat krok zpět, už to nešlo obejít ani zastavit. Teď už ne.
Musím to udělat rychle, nechci, aby trpěla víc, než je nezbytně nutné, řekla si pro sebe. Věděla, co podle manuálu nyní bude následovat. A nebude to příjemné.
Znovu se podívala na Claru. Okraje obličeje se ještě více oddělily. Ale ty oči! Naprosto plné strachu! Zdálo se, že se jí chce brečet, ale s tou paralýzou to jednoduše nebylo možné. Caroline přistoupila blíže k sedící dívce a zhluboka se nadechla. Vzala dívčinu hlavu do ruky a lehce ji natočila. Clařiny oči byly suché a jaksi matné. Ale stále v nich byl život! Po celou dobu.
Tak jo, jdeme na to! dodala si Caroline odvahu. Sevřela skalpel pevněji a začala opatrně řezat. To probudilo oči oběti, které začaly rychle těkat ze strany na stranu. Nejdůležitější bylo, aby celý obličej zůstal zcela neporušený. Caroline jemně oběma rukama uchopila překrásnou Clařinu tvář a opatrně ji začala strhávat z původní majitelky. Ještě dvakrát, třikrát si musela pomoct skalpelem, než tvář zcela oddělila.
Pohled na odhalenou „nahou“ tvář byl odporný. Rudé maso stále víc a víc pulzovalo, bylo plné krve a oči byly jediné, které oslnivě zářily jasně bílou barvou a ze strachu neustále těkaly ze strany na stranu. Pořád v nich byl život. Clara sice byla paralyzovaná, ale stejně veškerou bolest naplno cítila. Caroline musela odvrátit hlavu a podívat se jinam. Zamířila k malému zrcadlu a tentokrát bez zaváhání si položila Clařinu tvář na svoji. Byla stále teplá.

Caroline, stále držíce přiloženou tvář své první oběti, přešla k objednané krabičce a vytáhla z ní lahvičku se zelenou tekutinou. Otevřela ji a nakapala si trochu na tvář. Z manuálu na Dark webu věděla, že to musí nechat alespoň čtvrt hodiny působit. S tou speciální tekutinou v barvě Shrekovy kůže se odříznutá tvář přizpůsobila konturám a obrysům původní tváře. Splynula tedy dohromady, ale ta původní se „prosvítila“ skrz tu novou. V reálu to tedy vypadalo, jako by k žádné změně ani nedošlo. To bylo velmi důležité, jinak by to totiž v lidech mohlo vzbudit pozornost. Byla to její tvář – ale čistá a bez jakýchkoliv kosmetických nedostatků.

***

Někdo by možná mohl namítnout, že by Caroline nemusela přistoupit k tak drastickému kroku, ale mohla na svou tvář nadále aplikovat ty různé mastičky, které by zakryly to její zhoubné akné. Jenomže největší problém byl, že působily jen dočasně – po dobu několika hodin – a pak se musely aplikovat znovu. A to pro Caroline opravdu nebylo. A proto se rozhodla udělat jeden velký krok, který její dosavadní život změnil navždy. Nová tvář jí vždycky vydržela zhruba dva týdny a poté si Caroline musela najít novou oběť.

Maškaráda byla nyní kompletní.

konec

Démon ve mně [2023]

Na toto jsem byl velmi zvědavý. Zvláště proto, že výjimečně v USA byla premiéra o měsíc dříve než u nás. Obecně platí, že si k novým hororům dopředu nečtu synopse. To myslím platilo i o tomto snímku. Ale hlavně mě nejvíc zaujal samotný název. Počítal jsem, že to bude další vymítačský horor a tak jsem doufal, že by mohl být aspoň něčím obzvláštěn. Tentokrát jsme ochutnali Indii. Je fascinující, kolik různých kultur a lidí na Zemi žije. To, co je doma běžné a „normální“, to v cizině fascinuje a možná i udivuje. Indie je zvláštní země. Nikdy mě nelákalo a neláká ji navštívit. Působí totiž na mě strašně špinavě. Ale je i plná tajemství, zvláště co se jejich náboženství týče.

Nejdřív bych chtěl upozornit na několik hororových klišé, které mě už nebaví, jak se neustále opakují. Skoro každý film začíná krátkou scénou, kde uvidíme úhlavní monstrum – tedy, my ho neuvidíme, většinou to je jen v náznacích a ve stínech. To má pochopitelně nalákat na zbytek filmu. I když se často stává, že je to jediná akční scéna, protože pak strašně dlouho trvá, než se v příběhu skutečně něco začne dít. A navíc ten úvod mnohdy ani s celkovým filmem tolik nesouvisí. Pochopitelně jsou i výjimky. Další věc, která se opakuje a velmi mě irituje – jak nejlépe utéct monstru, které nás napadne a my spadneme na zem? No jedině stále se plazit po zemi a nejlépe ještě pozadu. Jojo, tak nejlépe a hlavně nejrychleji utečeme. Mnohdy mi to připomíná nejhorší a nejvíc přehnanou smrt v dějinách kinematografie (zasvěcení jistě vědí, co mám na mysli). Těch klišé je fakt hodně a tak nemá cenu je všechny zmiňovat – nejlepší je se rozdělit, jít do temných místností bez baterky a volat, zda tam někde někdo není… A opravdu nejhorší je, že se neustále tyto klišé recyklují a v každém filmu se opakují.

Prvotní nadšení z tohoto hororu (dané především zajímavým názvem), ale brzy pominulo, no a ve výsledku mi z toho prostě vyšel jen o trošku lepší průměr. Nemám moc rád, když se rozjede nějaká scéna, ale pak se nedokončí. Jako beru a chápu to tak, že tvůrci chtějí diváka nalákat a udržet v napětí. Jenže když jsou neustále jen naznačovány a nejsou dotaženy do konce, to moc nemusím. Kvalitní horor se pochopitelně obejde bez lekaček na každém rohu. Ale já si osobně myslím, že jen naznačování akce a následné nedokončení v divákovi je totožné jako v Cimrmanovi prvek očekávání následováný prvkem zklamání. A těchto nedokončených scén v tomto konrétním filmu It lives inside bylo na můj vkus až příliš. První větší akce se dočkáme na houpačce, která se celkem povedla. Dále musím velmi kladně ohodnotit samotný vzhled monstra, který je naprosto dokonalý. Je ale veliká škoda, že si ho naplno užijeme jen v několika posledních minutách snímku. Přitom by tam mohl být mnohem déle. Za nejlepší vymítání budu vždycky považovat to v klasickém Vymítači ďábla z roku 1973. Tady to vlastně vymítání v pravém smyslu asi vlastně ani nebylo. Ale až v závěru jsem si uvědomil, jak v podstatě zbytečný a nesmyslný byl celý název filmu. Když se to doslova stane až úplně na konci snímku. A ostatně celá závěrečná scéna mi příliš zajímavá nepřišla. Prostě ve výsledku je tento film průměr, ale ne úplně čistý, ale lehce nad. Jsem ale rád, že se „použila“ pro nás cizí indická kultura. To určitě bylo oživením snímků, které jsem viděl v poslední době.

V posledních zamyšleních si víc a víc uvědomuji, že než o snímcích samotných se v nich spíše věnuji hororovému žánru obecně. Ostatně, vím a již jsem to i dříve avizoval, že prostě a jednoduše neumím psát recenze. Mým úkolem není úplně napsat pro a proti. Vždycky to bylo jen o mých vlastních pocitech, ale právě většinou se o snímku začínám zmiňovat až v posledním odstavci a to jen zběžně a okrajově. Nemá smysl tu psát dopodrobna děj (ostatně si ho stejně příliš do detailů nepamatuju). Jsou to prostě jen mé osobní pocity a jak obecně vnímám horor. A právě při těchto „nedějových“ částí zamyšlení si víc a víc uvědomuji, proč tak miluju tento velký žánr zvaný horor. Tento web vlastně pro mě slouží jako takový deník, do kterého si zapisuji své myšlenky. A současně rád objevuji nové (nebo někdy jen pro mě nové) horory. Je parádní, jak je tento žánr zajímavý a komplexní. A už teď se těším na další film, který uvidím. Ať už mé celkové hodnocení dopadne jakkoliv.

Vymítač ďábla: Znamení víry [2023]

Bohužel totální zklamání. Dle mého to je film, který se znaží jen přilákat vytřískat co nejvíc z úspěšného snímku z roku 1973. Režisér David Gordon Green má na svém kontě především komedie. Když před časem oznámil, že chystá pokračování kultovního Halloweenu, nejprve jsem byl trošičku skeptický. Vím, že Michael Myers je kultovní hororová postava a v rámci různých anket a žebříčků se vždy umísťuje na předních pozicích, ale ke mě si cestu moc příliš nenašel. Přesto jsem Gordonově trilogii dal šanci. A musím říct, že oproti obecnému diváckému zklamání já byl naopak velmi spokojený. No dobře, je třeba si říct, že oživování úspěšných filmů a značek dělají producenti především kvůli ziskům a možná také proto, že to chtějí přiblížit mladší generaci, která původní snímek třeba ani nezná. Už jsem se k tomu asi dříve vyjadřoval a tak nechám na každém, aby si na remaky udělal názor podle sebe.

Vím, že Gordon již dříve avizoval, že stejně jako s Halloweenem hodlá z Vymítače udělat trilogii. Pravděpodobně tomu dám šanci, i když popravdě první mě dost zklamal. Respektive jsem asi čekal, že bude dost navazovat na původní kultovní snímek. Z traileru mě nejvíc nalákala typická píseň Mikea Oldsfielda Tubular Bells. Té jsme se bohužel ve výsledném snímku prakticky nedočkali. Podle mě je The Exorcist: Believer vhodný spíš pro ty, kteří původní film neviděli. Ti aspoň nemůžou mít tendenci srovnávat. A tím pádem si to více užijí. Mě osobně třeba také poněkud vadilo, že posedlá nebyla jedna, ale dvě holky. Na jednu stranu je to zajímavý nápad. Ale pak jsem se v tom tím pádem trochu ztrácel. A nejzbytečnější na celém filmu? Rozhodně cameo Ellen Burstyn a Lindy Blair. K čemu tam byly, když to s původním filmem nijak nesouviselo? Asi na to chtěli tvůrci prostě jen nalákat.
Opravdu mi to celé přišlo jen jako ždímání úspěšného filmu. Dobrá, když se oprostím od „přímého pokračování“ a budu to brát jako komplet samostatný film, bohužel mi to přijde jako průměrný horor o exorcismu. Jen tentokrát je posedlých najednou víc. Vizuálně je to povedené, ale to bohužel nestačí. A navíc je to strašně dlouhé. Bezmála dvouhodinový film by měl mít „zajištěný“ poutavý scénář, aby se diváci nenudili. Já nevím, celé mi to přišlo nemastné neslané a žádná z postav se mi nevryla pod kůži, že bych jí fandil. To pochopitelně nemusí nic znamenat. Další výtka je v tom, že po úvodu snímku strašně dlouho trvá, než se něco konečně začne dít. Neříkám, že je nutné mít lekačky hned na začátku, ale v tomto filmu těch pár, co tam bylo, se dalo dost předvídat.
Abych snímku nekřivdil, nedal jsem mu ve výsledném hodnocení odpad. Má to učitou atmosféru a i výběr herců není špatný. Ale jinak to je dost podprůměrné. Pravda, asi jsem čekal větší navázání na původní film. I když na druhou stranu je pravda, že ten jsem relativně nedávno znovu viděl a nějaké pokračování mi nepřišlo vůbec nutné. Já prostě nového Vymítače chápu tak, že slouží jako přilákání mladších diváků, příp. těch, kteří původní snímek neviděli. Vůbec nikomu neberu, že z tohoto nového zpracování bude nadšen. Svůj názor na to jsem řekl. Dle mého by to tedy mělo být určitě kratší a mělo by se víc zapracovat na scénáři. Opravdu ty dvě holky vyvolaly démona tím, že jedna z nich chtěla mluvit se svou zesnulou matkou? No dobře, to ještě tak nějak beru. Ale nějak jsem asi v kině zaspal nebo mi uteklo vysvětlení, jak se pak z ničeho nic dostaly na tu farmu. Ale jak je možné, že to byl zase démon Pazuzu, který pak znovu poznal Chris MacNeilovou a připomněl jí její dceru Regan? A jeden z největších nesmyslů? Když Chris řekne, že ona vymítat neumí a vlastně ani nemůže a vzápětí to stejně dělá? No a jak pak za to dopadla? Zkrátka – na konci filmu jsem měl v hlavě víc otázek než odpovědí. Ale zase na druhou stranu se mi líbilo, že na konci to přežila jen jedna z dívek. To byl zvrat, který jsem vůbec nečekal.

Takže ve výsledku mě tento první díl nové trilogie vyloženě zklamal. Protože jsem si říkal, že když předešlá Gordonova Halloweenská trilogie celkově obecně pro větší většinu diváků byla zklamáním a mně se naopak líbila, tak jsem si právě říkal, že něco podobného se může stát i s Vymítačem. Ale na druhou stranu je ještě brzo dělat předčasné závěry. Za dva roky by se měl v kinech objevit druhý díl. Je otázka, jak moc bude celá trilogie na sebe navazovat. Na další film do kina opět nejspíše zase půjdu a budu doufat, že tentokrát bude lepší. Tento tedy nic moc.

Saw X [2023]

Ohledně celé série Saw jsem se již dříve zmiňoval. Proto jen ve zkratce – poprvé se mi to vůbec nelíbilo, po nějakém čase jsem tomu dal druhou šanci a pak se to stalo mou oblíbenou hororovou sérií. A díky celosvětovému úspěchu se z Jamese Wana stala hvězda a žijící legenda žánru. Někomu možná může vadit to, že jednotlivé díly na sebe příliš chronologicky nenavazují. Mám na mysli to, že v dalším a dalším novém filmu jsme se zase trochu více dozvěděli o minulosti, médii zvaného Jigsawa. John Kramer. To je beze sporu jedna z nejzajímavějších hororových postav, která kdy byla vytvořena. A dle mého je jeho označení sériový vrah, či prostě jen vrah, zcela zcestné. Sám to několikrát zopakoval, že on sám nikdy nikoho nezabil. A to je pravda. Proto se mi mnohem více pro něj líbí, že je jakýsi (pravda, zvláštní) životní kouč. To je rozhodně lepší označení. Chce dát druhou šanci těm, kteří si dříve svého života nevážili. Ano, Jigsaw je sice vlastně psychopat, který ale (minimálně dle sebe) dělá dobré věci. Každý se může vykoupit, ale to vždycky znamená zaplatit určitou cenu. I tady platí, že nic není zadarmo. Je opravdu jen pár lidí, kteří prošli celou hrou. Protože původní Jigsawova myšlenka byla, že všechny pasti se dají přežít (bez zranění to ale stejně nepůjde). Jenomže po Kramerově smrti jeho následovník již únikovou cestu nenabízí. Tím ale zabíjí celou jeho myšlenku.

Dosud jsem žádný díl se série Saw neměl možnost vidět v kině. Jsem ale rád, že jsem toto „prokletí“ zlomil právě jubilejním desátým snímkem, nazvaným jednoduše Saw X (klidně by to ale třeba mohlo být i např. Saw Origins, když nad tím teď tak trochu přemýšlím). Zde se nám totiž dokonale a úplně propojí celý život Johna Kramera. Potěšil návrat Amandy i Hoffmana (i když ten se mihne jen na necelou minutu v potitulkové scéně). Mám opravdu radost, že tomuto dílu série nemám absolutně co vytknout. Nejvíc se mi asi líbilo, jak byl i sám Jigsaw donucen na vlastní kůži ochutnat jednu ze svých pastí. Ale pochopitelně mi bylo jasné, že bude mít nějaký záložní plán. Ale přesto jsem takový závěrečný zvrat nečekal. Sice doktorka Pedersonová na konci vyhraje svou hru, ale předpokládám, že stejně zemře. Protože z té zamknuté místnosti se nemá šanci dostat.
Mám opravdu radost, že jsem měl v kině možnost vidět právě konkrétně tento snímek, protože je zcela bezpochyby dle mého skromného názoru úplně perfektní a nejlepší z celé série. A je super, že tři režiséři natočili více než pouze jeden díl z celé frančízy. Tím je vlastně zachována jakási jednotlivost a pospolitost. Někde jsem četl, že by se mohlo jednat o poslední díl této skvělé série. Vlastně proč by ne. Příběh Jigsawa bych klidně tímto považoval za úplný a dokončený. Nejsem si jistý, co by nám případné další filmy mohly přinést nového, aby neopakovaly ty předešlé. Přece jen Tobinu Bellovi je již 81 a je otázkou, zda by se chtěl natáčení ještě zúčastnit. Je pravda, že ty prvních sedm dílů vždy vycházelo po roce. Já osobně bych to už považoval za zcela ukončené. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Ve víru ohně

Ta barva ho naplno pohltila. Nebyl to jeden odstín. Napočítal jich celkem tři, i když by klidně mohl odpřisáhnout i pět až šest. Mocný sluha, ale zlý pán, říká se. Samozřejmě to rčení dávno chápal, jen teď ho ještě hlouběji pochopil. A dávalo mu větší smysl. Dokud ho hlídáme, je to v pohodě. A když se pokusí o vzpouru, můžeme ho ještě zkrotit. Jenže čas od času využije naší chvilkové nepozornosti a zaútočí způsobem, který zná jen on. Opravdu stačí jen nepatrné zaváhání z naší strany a ze sluhy se rázem stane pán. Mocný pán. A pokud je nám štěstěna nakloněna a nám se ho přeci jenom podaří aspoň částečně zkrotit, stejně má nad námi navrch a vyhrává on. A cokoliv byť jen olízne jazykem, už nezůstane v původním stavu. To je jedna z jeho předností. – dokáže měnit stav a podstatu věcí. Prapůvodní účel je ztracen. Při naší rychlé reakci se nám to sice alespoň částečně podaří obnovit, ale stejně to dané věci ubere z původní vlastní síly a užitku.
Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlel. Ale teď, když hledí do jeho nejčistší nahé formy, se jeho pohled na něj rapidně změní. Náhle, jako by pochopil jeho pravý pravý úmysl a tvář. Možná si to přeci jen namlouvá. Možná on jen chce, aby si myslel, že to pochopil. Nechává se unášet jeho mocným tancem v rytmu transu. Zatím není schopen (či snad hoden) pochopit jeho skutečnou podstatu. Zírá do jeho nahého, odhaleného charakteru, ale jeho mozek zatím nedokáže uspokojit a ukojit jeho hlad po vědění. Touží o tom dozvědět se o něm více, ale prozatím toho není jednoduše schopen. Prozatím totiž může jen vnímat jeho barvu a cítit jeho žár. Samozřejmě by toho toužil poznat více, úplně po tom lační, ale on mu to nedovolí. Ne. Zatím ne. Musí totiž nejprve zjistit, zda-li je tím pravým. Někteří si totiž myslí, že již dosáhli toho pravého vědění, ale on ví své. A to, že právě teď to cítí nejsilněji, stále to neznamená, že si ho nakonec zvolí. To je nejdůležitější si uvědomit – oni si tu nevolí, to on si vybírá. To on jedině uzná, zda je daný individuál toho jednoduše hoden.
Dívá se přímo do plamenů. A nic z toho mu neprobíhá hlavou. Prozatím vnímá jen barvu
(v až šesti odstínech)
a víc nic. Má sice pocit, že by minimálně chtěl vnímat i něco víc,
(žár)
ale jednoduše to nedokáže. Ještě ne. Ještě není tím pravým vyvoleným.
Na čele se mu narodí první krůpěje potu. Ani je nevnímá, jak mu pomalu začínají stékat po špinavém čele. Stále jen hledí do plamenů. Zírá a ani nemrkne. Bojí se totiž, že jen jediná nepatrná chvilička nepozornosti by ho navždy připravila o spojení, po kterém tak prahne.
Teprve nyní začíná vnímat ten šepot. Zdá se, že se snad šíří ze všech směrů. Naslouchá ve snaze alespoň částečně porozumět. Slyší šepot, ale nedokáže blíže rozklíčovat jednotlivé věty a slova. Přijde mu to nespravedlivé. Kdyby ten šepot aspoň vůbec neslyšel! Najednou má pocit, že už to není jeden hlas; už to jsou jich tisíce a stovky. A jestliže již předtím nedokázal blíže identifikovat a rozklíčovat hlas jeden, nyní má za to, že je přeci jen slyší srozumitelněji. Naslouchá jim, byl by je snad dokázal pochopit, ale to by ty tisíce nemohly mluvit najednou v jeden okamžik.

Olízne si rty a jazykem ucítí pochuť benzínu. Zostří zrak a zjistí, že celou dobu zírá na svou hořící ruku. Od škrtnutí zapalovače uběhly necelé dvě vteřiny. Ale i během tohoto mikročasu mu bylo dovoleno poznat víc, než za celý svůj život. Plameny se šíří nekontrolovatelnou rychlostí. Už to není jen dlaň s prsty. Nyní mu už dlouhý jazyk
(v šesti odstínech)
olizuje celou paži, aby se na rameni svezl na druhou stranu. Teprve nyní ucítí tu vůni – smrad spáleného masa. Jeho vlastního masa. Zdá se, že mu krk slouží jako jakýsi izolant, kam (zatím) plameny nemůžou. Pochopitelně on pusu chce olíznout až úplně naposled. Chce ho totiž slyšet. Uplynuly čtyři vteřiny. Plameny se právě teď zaměřují na hrudník a břicho. Chlupy se škvaří. A nyní poprvé, jako by si všechno teprve začínal uvědomovat. A až teď se mu z úst dere ven nelidský jekot. Můžete být jakkoliv silní, ale přesto v jeho moci nikdy němí nebudete. Paradoxně a zcela nesmyslně mu blýskne hlavou, jaký byl důvtipný, že se před tím svlékl do naha. Tak se to totiž mnohem snáze šíří.
Začaly mu hořet genitálie. Nyní je v tom samém stavu, v jakém před pětadvaceti lety přišel na svět – bez chlupů, dokonale hladký, s chybějícími zuby.
I když zuby se vlastně jako jediné celistvé najdou. Najde je jeho čtyřletá dcera, když si hraje s kamarády na schovávanou a jako super skrýš najde ve sklepě, ve kterém se stále svítí. I přesto se jí podaří šlápnout do popela svého sebevražedného otce. Přitom špičkou bačkůrky kopne do tátových zubů, které se s křípotem přesunou na druhou stranu místnosti, kde ještě sebou vyzývavě blýsknou.

Sklepem se začne jako rakovina šířit neutišitelný holčičí jekot, křik a pláč.

Temná okna [2023]

Vím, že můj brácha by to za horor rozhodně nepovažoval. Ale home invasion ve skutečnosti je samotný podžánr hororu. Občas mám pocit, že kdybych nějaký konkrétní film viděl doma a ne v kině, asi bych to vnímal a hodnotil jinak. Já ale miluji čtvrteční premiéry. Ta samotná atmosféra v potemnělém sále má prostě co do sebe. Původně jsem chtěl úvod k tomuto zamyšlení napsat delší, ale už mě nějak nenapadá jak. Protože se toriž obávám, že tato moje „recenze“ nebude moc dlouhá.
Víme, že se stala nehoda. Sice se ke konci filmu dozvíme, co se asi stalo, nicméně úplně to vysvětleno není a my se můžeme jen domýšlet, jak to ve skutečnosti bylo a co tomu úplně předcházelo. Odjet do domu (tady to rozhodně chata není!), aby trojice kamarádů přišla na jiné myšlenky po tragédii, zní celkem jako fajn nápad. Jsem rád, že tam hlavní postavy jsou v podstatě jen tři (pokud nepočítám vraha), protože je samozřejmě mnohem jednoduší se v celém příběhu dobře orientovat. Celé by to mohlo být pojaté jako takové tragické drama s happy endem. Dům sám o sobě není absolutně vůbec strašidelný a aby se divák leknul, jen se v určitou chvíli zvýší hlasitost hudby. Líbilo se mi neustálé zhasínání a opětovné zapalování svíček u malého oltáře. Už jen pocit, že někdo byl v domě, aby to udělal, je velmi zneklidňující. Dle mého názoru dlouho trvalo, v podstatě až do třičtvrtě filmu, než se něco trochu začalo dít. Každý se se ztrátou kamarádky vyrovnává po svém. Líbilo se mi využití nahrávky jako důkazu. Ale přeci jen mi to přijde divné. Dobře, Ali volala svému tátovi a nechala to zvonit, protože to nebral. On si to pak celé nahrál. Jenomže háček je v tom, že během flashbacků v autě u Ali nikde není položen ten její mobil. Myslím si, že by bylo mnohem lepší, kdyby tam třeba jen kratičký záběr na něj byl. Ale stejně – kdo by si chtěl nahrávat nějaký hovor? A tím víc, aby ho pak použil jako důkaz? Proč by to někoho vůbec napadlo? Takhle to skoro vypadalo, jako by s tím táta Ali prostě počítal. Ale nejhorší kiks přišel v závěru, který jsem vůbec nepochopil. Proč ten táta na konci Tilly nezabil? Jen jí řekl, že jako trest s tím bude muset žít do konce života. A to jako proč? Vždyť tak to ona měla už předtím hned po té nehodě?! Celý film se z mého pohledu držel těsně nad průměrem a ke konci, kdy dojde ke konfrontaci s vrahem, jsem chvíli přemýšlel ještě o vyšším hodnocení. To bych dal, kdyby přeci jenom se Tilly na konci předávkovala. Jenže ona si vesele odjíždí v policejním autě. To mě vyloženě zklamalo.
Jak jsem zmínil, celkově snímek balancoval na hranici čistého průměru a lehkého nadprůměru. Možná přeci jenom o finálním lepším hodnocení rozhodla samotná atmosféra kina. Na další opětovné zhlédnutí mě to ale rozhodně nenalákalo.

Sestra II [2023]

Jubilejní desátý film z veleúspěšného univerza The Conjuring, který roku 2013 filmovému světu představil malajsijský rodák a hororový mág James Wan. On sám sice na režisérské židli seděl jen dvakrát, ale na ostatní filmy ze série aspoň dohlížel jako producent. První dva filmy V zajetí démonů pod jeho taktovku jsou velmi dobře divácky i kriticky hodnocené. Pod to se klidně podepíšu i já. U ostatních snímků ze stejného univerza se vystřídalo několik různých režisérů (ačkoliv někteří se na tuto pozici vrátili). A jak má každý svůj styl, trošku se to odráží i na kvalitě. Jednou z nejvýraznějších postav celé série je určitě démon Valak, který má podobu děsivé jeptišky a který se poprvé objevil v The Conjuring 2 (legendární scéna s obživlým obrazem). Bylo jasné, že dříve či později tato oblíbená postava dostane svůj vlastní film, kde se více dozvíme o její minulosti. V roce 2018 se diváci dočkali. A mě osobně velmi potěšilo obsazení mé oblíbené herečky Taissy Farmigy (mladší sestry známější Very, která je s celým Conjuringem silně spjata). Ačkoli celkové hodnocení na ČSFD je v podstatě čistě průměrné, já jsem se bavil hodně a užíval jsem si to. A zvlášť povedená je samotná představitelka Valaka, tedy herečka Bonnie Aarons. Byla to skvělá volba protože díky jejímu unikátnímu vzhledu maskérům „stačilo pouze její tvář natřít na bílo, přidat falešné zuby a kontaktní čočky“. A pochopitelně celkový kostým je velmi povedený.

Na plakátech k aktuálnímu snímkuThe Nun II se tvůrci snaží diváky nalákat tvrzení, že je se jedná o největší zlou entitu v celém tomto univerzu. S tím vlastně souhlasím, protože jak jsem zmiňoval, vzhled démona je opravdu velmi povedený a celkově se mi moc líbí. Možná až tak, že Valakovi vlastně nejvíc fandím ze všech ostatních postav. Nejsem si upřímně jistý, kdy jsem poprvé zaznamenal zvěsti o tom, že se chystá pokračování původní Sestry. A asi zpočátku mi to přišlo jen zbytečné s úmyslem vytřískat z toho co nejvíc, co půjde. Svým způsobem je to pravda, ale řádění Valaka je zde skvělé a líbilo se mi to, i když si to zcela nejvyšší hodnocení ode mě neodneslo, ač k tomu nebylo daleko. Byl bych rád, aby budoucí hororoví tvůrci trochu pozměnili podobu současných hororů a zvláště se vyvarovali poněkud opakujících se klišé. A to zejména, když se ozve odněkud záhadný zvuk, určitě se tam nepůjdu hned podívat. Samy od sebe se otevřou dveře a tak do nich nenakouknu, ale pěkně se vzdálím. Nebudu se v potemnělé místnosti ptát, jestli tam někdo je (démon či vrah se díky odpovědi určitě neprozradí). Nebudu spokojený pouze s jednou „smrtelnou ránou“, ale abych parafrázoval Zombieland – udělám ještě double tap…

Role sestry Debry mi přišla jen taková doplňující a kdyby tam nebyla, nějak zásadně by mi to vlastně ani nevadilo. Byla super myšlenka, že Valak po Evropě cestoval minimálně částečně v těle sympatického Maurice. U tohoto druhého dílu jsem se trochu obával, že bude nějak zásadně navazovat na díl první, který jsem si přeci jenom po pěti letech příliš do detailů nepamatoval. Naštěstí dvojka by klidně obstála jako samostatný film. Sice se dočkáme jakýchsi „flashbacků“ a vysvětlení, ale i pro toho, kdo původní film neviděl, tento bude působit srozumitelně. Dále oceňuji do děje zapojeného ďábla v jedné z klasických podob, tedy jako černý kozel Philip. Musím teď trošku porovnávat. Původní snímek z roku 2018 mě velmi zaujal svou originalitou, protože přeci jenom jsme se o Valakovi v druhém Conjuringu příliš mnoho nedozvěděli (pokud si tedy dobře vzpomínám). A příběh, který mu scénáristé přidělili a vymysleli, určitě není špatný. Z kina jsem opravdu tehdy odcházel velmi spokojený a plný dojmů. V případě pokračování to přeci jen tak stoprocentně dokonalé nebylo. Jednak mi přišel původní film dostatečný samo o sobě bez nutnosti přídavku a také jsme se o Valakovi nedozvěděli nic moc nového. Některé lekačky byly často předvídatelné a tak nepůsobily tak, jak by měly. O hororových klišé v chování některých postav jsem se již zmínil. Úvod snímku není vůbec špatný a přiznám se, že mi v té části vůbec nedošlo, kdo to tam odcházel od kostela. Vše samozřejmě později bylo vysvětleno. Nejpůsobivější jsou pochopitelně scény se samotným Valakem. A v původním snímku ústřední sestra Irene v podání Taissy Farmigy zde v pokračování byla poněkud upozaděna a děj se soustředil na mladou školačku.

Ač by se na první pohled mohlo zdát, že závěr filmu dal jasné znamení o zničení Valaka, jsem si takřka jistý, že se s oním démonem ještě několikrát setkáme. Přeci jenom se jedná o zlovolnou entitu, která vždycky a za každých okolností najde způsob, jak se vrátit (a doufám, že ne jen kvůli vidinám dalších zisků producentů a tvůrců). Musím, či spíše chci přehodnotit můj seznam hororových superhrdinů, kterému na čele vévodí Freddy Kruger, Pennywise, Art The Clown či Ash Williams. Valak tam bude také mít své pevné místo. Je to postava, která má charisma, má skvělý vizuál a moc naplno si přivlastnit scény, ve kterých se objeví. Ještě jednou díky za démona, kteremu vdechla život skvělá Bonnie Aarons. A ač jsem úplně ze začátku o druhé Sestře při jejím prvotním oznámení neměl velké mínění (viděl jsem za tím jen zisk), tak mě to mile překvapilo. Pár much to mělo, to sice ano, ale celkově svět Conjuringu se mi velmi líbí a tohle to do toho univerza prostě zapadá a patří tam. Takže jsem teď trošku povolnější případnému třetímu pokračování. Samozřejmě se příběh démonické jeptišky nedá ždímat donekonečna a třeba by se tvůrci mohli zaměřit i další postavy, které se v průběhu těch deseti filmů objevily.
Doporučil bych tedy The Nun II pro zhlédnutí v kině? Já si myslím, že ano. Má to dobrou atmosféru a i když se to někdy dá čekat, občas se prostě leknete. Potěší návrat původních herců a jejich postav (Valak, Irene, Maurice) a i když se děj odehrává v podstatě jen na jednom místě, nevadí to tolik. Valaka si užijete bohatě a to neskutečné charisma na vás prostě předá a vy si to taky prostě užijete.
Vše samozřejmě také záleží na celkových celosvětových tržbách, ale i tak se dá předpokládat, že bude ještě další díl. Jestli to bude jen zbytečně natahovaná kaše či tvůrci přijdou ještě s něčím originálním, je otázka, o které se dá debatovat hodně dlouho. Nechme se tedy překvapit.

Bestie [2022]

Na tento survival horror mě přivedl můj starší brácha, který říkal, že nebudu litovat. Měl pravdu, i když naprosto plnohodnotné hodnocení si snímek ode mě neodnesl. Což ale vůbec neznamená, že se mi to nelíbilo. Idris Elba je skvělý herec, i když se přiznám, že já osobně jsem ho v mnoha filmech ještě neviděl. Ale je sympatický. A tady mu role doktora sedla perfektně. Je super, že v příběhu není příliš postav, protože to akorát více umocňuje celkový zážitek, kdy tříčlenné rodině jde doslova o život. Když tak nad tím přemýšlím, tak Afrika je jedním z nejzajímavějších a a zároveň pro mě nejtajemnějších kontinentů naší planety. Je to prostě úplně jiný svět. A vždycky mě fascinovala tamější příroda a zvířata. prostě vidět volně běhající slony, žirafy či antilopy musí být zážitek na celý život. Nemyslím si, že bych měl někdy možnost tento černý světadíl navštívit. Ale nějaké ty dokumenty jsem pochopitelně viděl a je to celkově fascinující.

Ve volné přírodě jsem lva naživo nikdy neviděl. Nemůžu tedy posoudit velikost bestie (ano, vím, že to bylo udělané pomocí CGI). I v reálu to je obří šelma, která prý může vážit až 250 kg. Takže člověk komplet beze zbraně by neměl proti němu šanci. Ve filmu nebylo nijak zmíněno, že by se jednalo o nějakého hybrida. Proto mě zpočátku trochu zaráželo označení jednoho z žánrů tohoto filmu jako horor. V tomto případě by to asi nemuselo být, ale zase na druhou stranu jenom z označením thriller by si snímek nevystačil. Já osobně si totiž thriller představuji jako film ze současnosti, kde třeba jsou mafiáni, není nouze o napětí a nic nadpřirozeného. Ano, vím, že některé horory se tu hranici mezi thrillerem a hororem snaží bourat (teď mě narychlo napadá jen série Scream). Jenomže horory jsou také velmi často stavěny na přežití hlavních postav. Takže v tomto ohledu to kritérium hororového žánru splňuje. To, že úhlavní lev byl větší než dva ze začátku (a finále) snímku ještě nedokazuje, že je to něco, co by v reálu nemohlo být. Rozdíl mezi nimi nebyl zas tak markantní. Nejvíc se mi asi líbila ta celková myšlenka filmu – totiž, že lev se mstí člověku, který mu nějakým způsobem ublížil (vybil jeho smečku). A pochopitelně zvířeti je jedno, koho si na pomstu vybere. Nevím proč, ale hned ze začátku filmu jsem věděl, že to to všichni z rodinky přežijí. Největších akcí se sice dočkáme vlastně spíše pouze a jen s bestií, ale celkově to má dobrou atmosféru. Štve mě, že stále existují individua (lidé to rozhodně nejsou), kteří zabíjejí zvířata, jen aby z nich dostali hřívu, srst či rohy a ty mohli zpeněžit (za těžký prachy). Bohužel peníze hýbou světem a to je pravidlo, které bude platit navždy. A tomu lvovi se tedy absolutně nedivím, že prahne po tom, aby ublížil (zabil) ty, kteří ho připravili o jeho vlastní rodinu.

Závěrem tedy můžu říct, že se mi film líbil a užil jsem si ho. Malilinkaté mínus má možná finále snímku, kdy Elba a lev spolu bojují. Osobně si myslím, že by doktora ten lev bez problému usmrtil. Dobře, sice už byl nějakým způsobem zraněný, ale když na vás skočí téměř třísetkilový obr…no, nevím… Takže to je možná moje jediná výtka, ale jinak film nijak v ničem nenudí a má i sympatické postavy. Takže vlastně doporučuji.

Sledovaní [2022]

Tak se nám Greta dostala do filmu! Ona totiž ta podobnost s hlavní hrdinkou v podání Molly Nutley je dost velká. Obě jsou pro mě po fyzické stránce a vzhledově naprosto nesympatické 😀 Před dvěma měsíci jsem možná poprvé v hororu slyšel norštinu a nyní pro změnu švédštinu. Od filmu jsem prakticky nic nečekal. Nic jsem si o něm schválně nechtěl zjišťovat, ani trailer, prostě nic, protože to mnohdy je lepší. Člověk totiž může být zklamaný jen ze špatného zpracování. A když synopsi znáte, máte tak aspoň hrubou představu. Samozřejmě to není pravidlem, ale může to mít vliv na celkové hodnocení. A já právě spíše preferuji, když do něčeho jdu právě detailně neobeznámen. A líbí se mi, že česká kina uvádějí kromě amerického mainstreamu i filmy z jiných zemí. Sice se občas stane, že snímek k nám dorazí třeba i s ročním zpožděním (jako je třeba případ tohoto filmu Feed), ale to myslím vůbec není na škodu. Nejdůležitějším aspektem jakéhokoliv filmu je kvalitní scénář, na kterém se odráží celkové zpracování. Nemusí tam být úplně ti nejznámější herci – nicméně v tomto případě se může jednat o nastupující švédskou mladou filmovou generaci. Co vlastně v hororu znamená pojem mainstream? Že je v lese sériový vrah? Že je film nadupaný samými lekačkami? Že jsou tam démoni a jiná klasická monstra? Že producenti od filmu očekávají velké zisky? Že je to z USA? Já myslím, že takových filmů už máme všude kolem dost. A proto jsem rád, když mám možnost v kině vidět film z jiné země. Skandinávie obecně je známá svými temnými a syrovými detektivkami. Dalo se tedy očekávat, že to bude i v tomto případě. Já to ale osobně vnímám jako film pro většinové, tj. mainstreamové publikum. Což ovšem automaticky neznamená špatný snímek. Protože tady to z mého pohledu absolutně neplatí. Právě naopak – dokonalý horor, který mě ve všech ohledech bavil a rozhodně se na něj vyplatilo jít do kina.

Zpočátku jsem se trochu obával, že se bude jednat o found footage – tedy hororový žánr, který příliš nemám v oblibě. Naštěstí tyto obavy byly liché. Sice žiju v době, kdy v podstatě každý má Instagram či TikTok, ale já je nemám a účet na těchto „sociálech“ si vytvářet nehodlám. Mám Facebook, ale stejně ho příliš moc nepoužívám. Proto nerozumím těm, kteří svou „práci“ označují termínem vloger či influencer. To jsou jinými slovy lidé, kteří pracovat nechtějí a přežívají jen díky propagaci různých značek. Sice to bylo jedním z ústředních témat celého filmu (minimálně důvod cesty na „kemp“ na malebném ostrově), ale naštěstí to nestálo jen na tom. Kolik už bylo natočeno filmů, kde byla nějaká místní legenda, která se stala skutečností. I když to tady vlastně úplně neplatilo. Ale zase mě to velmi chytlo – tím celkovým pojetím a zpracováním. Věděl jsem (no dobrá, možná jen tušil), že za čarodějnicí utopenou v jezeře nebude něco nadpřirozeného. Ale tipoval jsem špatně, kdo se skrývá za tou železnou masku se zvonečkem. Nejvíc mě potěšil závěrečný zvrat, kdo že to byl synem majitelů ubytování na ostrově. Jen jsem věděl, že závěrečný útěk nebude jen tak – to by u mě jinak to hodnocení asi trochu pokleslo. Tady jsem se ale celou dobu bavil. Vím, že úvod by měl do celkového příběhu nalákat, ale možná by to mohlo být rovnou o té čarodějnici. Ale nevadí. Často totiž úvody nemají moc společného s celkovým dějem. Jak říkám, slouží to spíš jako takové lákadlo. Pokud bych přeci jenom měl aspoň jednu věc vytknout – když došlo k zabití, často to bylo vidět mimo kameru a pak byl pohled na zraněné tělo oběti. A taky se dalo předpokládat, že minimálně hlavní hrdinka přežije. Teď jsem si vzpomněl ještě na jednu takovou nelogickou věc. Když jedna holka z party při útěku do sauny zakopne a spadne na zem, nikdo jí nejde pomoct a nechají ji ležet (sama to sice říkala, že hned příjde, ale logické mi to moc nepřijde). Zvláště když vás někdo honí…
Ale stejně to jsou spíše takové maličkosti, které neměli absolutní šanci překazit můj dokonalý filmový zážitek. Chci více těchto „mimo mainstreamových“ hororů. Protože tady se to povedlo. Skvěle natočeno, dobrá „monstra“, hezké prostředí. Líbilo se mi to. A peněz za lístek do kina určitě nelituji. Stálo to za to. Před dvěma měsíci v půli června jsem viděl norský horor a teď další ze stejné části Evropy. Je vidět, že tyto státy mají temné vypravování v krvi. A svědčí jim. Sice Feed se letos neobjeví na mém trůnu nejlepšího hororu (tam stále nepřekonatelně zůstává Evil Dead Rise), ale i tak se umístí na velmi dobré příčce. Budu se těšit na další horůrek ze Skandinávie. Protože tyto národy umí natočit kvalitní filmy, které zaujmou. Tady se mi to opravdu velmi líbilo. Jen tak dál!

Masquerade

The school bell rang. Everyone immediately started to quickly get up and pack their things.
„Study chapter 12 for the next lesson. There will be a test!“ professor Craftward yelled into the roaring class. Of course nobody listened to her anymore. They already had different and better things int their heads than school. After all, it was Friday.
Caroline Webstar headed to her locker.
„Hey, Carol,“ cheerfully said Taissa Lincoln, a friend from the class who had locker right next to hers.
„Hey. What’s up?“
„Are you going to go to that Tom’s party today?“
„Probably not. I gotta do some stuff.“
„Oh, that’s a pitty. There will be fun!“
„Yeah, Tom is a prankster.“
„Exactly. So will you arrive later, maybe?“
„I’ll see. Maybe.“
„So see you later.“
„See ya!“
Caroline was still looking after her leaving friend. Some party didn’t bother her at all. She had a lot of things to do. Because it always took a long time to find the right one which fit and therefore she had to choose it carefully. And today was the highest time.

***

Caroline Webstar hadn’t had a happy childhood. She was originally from the twins but that one got tangled and strangled on the umbilical cord just a sec before birth. And although Caroline had never known or met her sister, she still sometimes felt that she had a piece of her inside her body. It wasn’t exactly schisophrenia. She just sometimes thought that someone in her head was making decisions for her, which somehow or for some reason she couldn’t decide for herself.
When Caroline was eight, her parents had a tragic car accident. Her mother was pregnant with Caroline’s another sister at that time and her father took her to the hospital for a routine checkup. The road was slightly wet as it had rained a little the day before. Long story short – the father simply lost control and skidded. They hit a street lamp at the full speed. The mother was dead on the spot, the father only had a few broken ribs and a few miner cuts. At least that was the official version. But Caroline knew what she had seen. She saw that while her mother was still in the bathroom to change the clothes, the father pulled out a bottle of brandy from one kitchen cupboard and took a double sip. Although Caroline later asked and told him about that, her father just lied and denied it all. She hated him ever since. And what more, only three months after her mother’s death the father brought home a chubby nurse which he had met in the hospital – with giant plastic silicone tits and big botox-infused lips. He always had a weakness for very evolved women – either naturrally or surgically modified. Caroline hated them both. For that reason she only came home from the school in the evening, when she only opened the fridge for a moment to take the food upstairs to her room.
As a little girl, when everything was still alright, she used to go to the forest with her father – practically every single weekend for a walk. Her father taught Caroline how to love nature. And that love and passion still remained in her. What’s a better way to stretch your lungs than a nice walk in the freash air? Her father lost that desire for nature long ago – years ago he traded it for drinking Jacks.

Caroline didn’t take it as some obligation. She simply knew that only in the forest she could completely relax and leave all the sorrows and worries of everyday life there. Once, while just walking around, she discovered a small cave. Even though it was actually a big hole in the ground. She was really fascinated by that. Caroline was naturally manual dexterous. So she decided to improve it and build a den from that. Like a place where she could hide and just relax and chill. And so one day she went to their garage, where father had various tools in the very back on the shelves. She often watched him tinkering at the workbench. So Caroline opened her small backpack and put there a hammer, rope, nails, saw and hinged for the door. She put her backpack back to her back and took in her hand several shorter planks that she found collected under the worktop. The girl almost went out of garage but a moment later she remembered something and returned for a smaller role of cloth, scissors and also a short folding shovel. With all this equipments she headed into the forest. She forgot to take a measuring tape but damn it.
At first she decided to enlarge the pit a bit with a shovel. The girl almost immediately jumped into that hole but suddenly she stopped. How will you get out of this then, you stupid? she laughed for herself. So Caroline needed to find the thicker woods and smaller logs to make a slightly improvised ladder. A lot of woods she picked up from the ground but still had to use even saw. Then she fixed it with a rope. The girl leaned the ladder against a tree and carefully climbed it. She even jumped on it a little to see if it was strong and stable enough. After a succesful test she slowly put the ladder into the pit. And started digging. She thought that it would be done quickly but still she spent there almost more than an hour because at first she didn’t have the right technique. And what more, the soil started to dropping off, even there where she didn’t want. The girl had to climb up and down the ladder innumerable times to bring strong long logs in order to make a support for the improvised ceiling. She said to herself to bring a bag of cement with her next time to regidify the walls of the den. And also to have better and stronger battery torch. She always had a small flashlight in her bacpack but it wasn’t enough. They had a massive electrical torch in their garage which consumed five big batteries. So after another hour and half she had to stop working because she simply couldn’t see anymore. Caroline left all her equipments in the farthest corner of the cave. She placed the planks at the entrance to the pit, which was about meter and half wide, and covered it all with leaves.
In the end, the whole work with that den took her almost two weeks. She surprised herself that she was able to dig a room measuring 3×3 meters – and all by herself. The walls were paneled with woods and reinforced with cement. As the last thing she made a hatch out of planks, nails and cloth, which attached them to the massive trunks on one side, where there was also a ladder. She secured the entire trapdoor at the top with a strong chain with a big padlock, and again she covered it all with leaves.
Caroline was so incredible proud of herself. Later, she brought a chair, small table and cabinet to the den. And so she spent all her free time there so she could paint, write and think in peace and simply rest, relax and chill. She felt absolutely safe in her burrow because it was in the middle of the forest, in the middle of nowhere, completely for away from civilization.

***

She discovered the fact that she had some skin problem about six months ago. It was just acne at first but it got worse and worse as the time went on. Sometimes she felt like her whole face was on fire. She found and ordered some special creams on the internet. They were quite good but worked only temporarily. She had to apply them at least three times a day.
One day, when she was watching random videos on YouTube, she discovered one youtuber who was talking about the Dark web and what all you can find there. Caroline was really fascinated and had to find more about it. She spent the whole evening in her room learning more about the Dark web. She wasn’t too interested in computers in general, but this really got her interest and hooked her. Before that Caroline had no idea what actually was on that dark side of the internet.
Do you need a fake passport or ID card? We have it! Do you want to sell drugs but don’t want to be out on the street? Cool! Do you have an annoying husband and want to get rid of him? We will arrange that! Wanna buy Justin Bieber’s first album? Okay!
At first Caroline was really shocked because the Dark web was still very mysterious place. But also very dangerous too. It didn’t take a long time and she discovered very detailed and elaborated article or rather manual if you want. There you could get to know what products you should buy in local drugstore when you want get rid of dead body in your garage. You wouldn’t even imagine how easily you can make simple yet effective acid which help you fast vanish everything from bones and nails to hair. It was incredibly awful and awesome at the same time because it was written for even total dumbass. And all stuff you could legally buy in every mall in your town. And on the Dark web you really found a lot of similar articles like this one.
And on that black part part of the internet Caroline found that ritual. The article was maybe too simply called „Face Time.“ Isn’t that hilarious? Dark web is really interesting place with everything. That particular article was very long and really detailed. It all started with:
„Have you ever been thinking about changing your current visage? And no, I don’t mean to simply change the clothes, dye your hair or put on some piercing. No. In this case it’s litteraly deep faked – for real. Keep reading. It’s quite simple yet very effective indeed…“
Caroline gazed on her laptop screen with mouth widely opened. Actually the hardest part of this particular ritual was that you needed to find, well, kind of so-called volunteer. Simply someone who you would swap a face with. And that was kinda problem for Caroline. At first she had absolutely no idea how and where to find the proper person. You know, she wasn’t some party girl and whatmore, almost only introvert. The rest of the ritual was quite easy – well, you needed to brew a mixture of twelve different herbs where most or all of them could be ordered online. The subsequent step was mutual inhalation to keep the faces relaxed…

***

As an introvert, Caroline wasn’t used to wear make-up or any fancy clothes. She felt best in a pulled up sweatshirt without a zipper and with loose tracksuit bottoms. She thought about it. If she wanted to go for it (and she really wanted), the girl had to completely change her appearence and all aspects. She might had to change her behaviour somehow – which is basically almost impossible to change her true nature – but she knew that it wouldn’t work without that. The next thing Caroline needed to think was where she would find so-called victim. Then she remembered one local club that was geared towards the gay community. Because that was exactly and the only place to look for a new face design.

At the same moment, when she was looking at the right manul on the Dark web, she immediately thought about ordering new and more suitable clothes and other stuff online for a brand new image change of her. In her mind Caroline really thanked her beloved mother for setting up her own bank account years ago, where the mother sent her money regularly and she already had a lot saved there.
It’s never easy when you want to completely put away your old life and habbits in order to switch it with a new ones. Caroline knew this very well but the article on the Dark web really caught her attention and she was willing to adapt whatever it would take.
The girl was kinda nervous when her ordered package arrived. She decided to be more punk/emo/metal hearted chick. So there was extremely short black miniskirt, tight leather chocker with sharp long steel spikes, fishnet stocking and sleeveless leather top with a plunging neckline. Caroline didn’t have very big breasts. So she needed to slightly improvised with a push-up bra and also some corset in order to at least make her bust appear bigger. The next step in changing her look was coloring and styling her hair. The girl opted for a mixture of black and purple colours. She was naturally blonde but she had been flirting with idea of dying it for some time. Caroline used to wear small stud earrings. But this time she replaced them with the big circular ones. At first she thought about putting also some piercing but finally she wasn’t brave enough.
Alright. Caroline’s total life transformation was complete. When she put all new clothes and make-up on and looked into the mirror, she was somewhat shocked and nervous. She stared at herself with mouth wide open. Because the girl in the mirror was completely different person from the one who Caroline had known basically her whole life. But in some way she felt so loosely in this punk outfit as if it had always belonged to her. Yes, she was different, at least in appearence, but after getting dressed she had feeling that she had somehow changed in character as well. But it just seemed completely and absolutely natural to her. Caroline’s eternally drunk father basically didn’t even notice the big change in her life, but she attracted a lot of attention at school – for at least the first two, three days. And it must be said that Caroline felt really happy and got used to it pretty quickly.

***

The big day has finally arrived. Friday evening. A day or rather time that Caroline would normally spend in her den in the middle of forest. Nope – this time she headed to a gay club. Because otherwise her entire life transformation would be poitntless.
The pink neon sign „Flamingo“ glowed from afar. Fortunately, today almost no one has dealth with what attracts you, how you feel or identify yourself. Actually, Caroline wasn’t even sure if she was more straight or gay because as an introvert she practically didn’t go out with people at all. And she more or less didn’t care about it. Boys can be assholes, but so can girls. But she knew that she must not look for a love in the club but for a victim.
When Caroline opened the door and entered, a loud music welcomed her. Although the club was quite big, it was crowdy and almost full too. At first it took a while to adapt to that loud music. The girl was still kinda nervously looking around the whole place. And then she decided to sit at the bar.
The bartender was in his mid-thirties with long hair gelled to the tip, giving the impression like he would had a starfish on his head.
„What will it be, young lady?“ he asked her while still washing the glasses.
„Well… one orange juice,“ and when the man raised his eyes, Caroline quickly added: „…with vodka, please.“
„Sure thing.“

After getting her drink, she started looking around the club. There you could find all kind of people – who love the same sex, to be more specific. But today, when you almost can’t judge others, anyone can be gay, even the one who looks and acts „normal„.
Suddenly, one girl caught Caroline’s eye. She was very tall, almost the tallest in the whole club, but she stood alone at the very side of the room. She was facing the bar so Caroline could get a better look at her. What was the most remarkable thing about her? In addition to the fiery red hair, it was definitely a really big smile, which at the same time seemed a little unnatural. Caroline was almost sure that she had taken some pill that somebody had offered her. Even her gaze was somewhat absent. Caroline took a short sip of her drink. She was thinking: Should I try it? The girl weighed all the pros and cons and finally came to the conclusion that she would give nothing for the attempt.
She finished her vodka and stood up. She was waiting for a while and then slowly headed to the tall girl. It wasn’t until she was right next to her that Caroline realized how giant the girl was. She wasn’t fat at all – in fact very thin and skinny but her height was totally enormous. Even when Caroline was looking straight ahead, she was staring at the top of the other girl’s chest. The tall one seemed to have more or less not noticed her yet, even though she was already only two meters away.
Caroline swallowed and looked directly into the other girl’s bright green eyes.
„Hiya! Having fun?“
„Hee-ell ye-aah, darling!“ the tall girl replied and from the way how her tongue was tangling, Caroline figured she was high as fuck. So let’s hope it will be easy peasy lemon squeezy then, she thought to herself.
„I saw you from the bar,“ Caroline said. „Are you here with someone?“
„I-I was but that bitch…“ and the girl waved her hand vaguely somewhere.
„I know how you feel. ‚Cause I recently experienced it too.“
„Really?“
„Mhm.“
„Oh-h, poor thing.“
„It’s okay. Btw, I’m Caroline,“
„Coo-ol name! And I am Clara.“
„Incredible! So we can be C-C?“ Caroline smiled.
„Hell yeah!“ the tall one laughed.
„Wanna some drink? I invite you!“
„Well, this offer I simply can’t refuse!“ Clara laughed madly.
„So let’s go then!“ Caroline replied and grabbed her hand.
The girls made their ways across the club and set down at the relatively full bar.
„Two vodkas with juice, please.“
„No, pure!“ Clara crazy laughed.

And time passed. Caroline didn’t want to be completely drunk because she needed to function and therefore she pretended to down her drinks in order to pour them into Clara’s glass afterwards. Caroline’s first victim was already totally zonked and spacy with drugs and now even more with alcohol.
After an hour Caroline decided that it was the time. She leaned closely to her new „friend“ and almost touching her ear, she whispered:
„C? You know, from the first moment I saw you in that corner I really liked you. I know a place near here, quite like my hideout, where we could have some fun. What do you think?“ and then Caroline kissed Clara’s cheek.
„Oh-h, that was so sweet,“ Clara said passionately and her eyes flashed. „Yes, please. I’ll go anywhere with you, C!“
„That’s my girl! So let’s finish this last shot and we can go!“
„Well, you don’t have to tell me that twice, beautiful!“

***

In all their time at the bar Caroline only really had one drink and every else drinking after she just faked very convincingly. So now Caroline had almost clean head. Her new friend was the complete opposite.
When they left the club Flamingo, Clara was swaying from side to side and Caroline had to support her. Clara kept babbling but she couldn’t be heard very well and the other girl had to guide her not to be so loud.

After another half an hour passed, the girls finally arrived in front of Caroline’s den. Well, to anyone who didn’t know the hideout (which was everyone except for Caroline) it was completely hidden place. The girl had to attached camouglage fabric from the army shop to the hatch and always covered it all with leaves. And besides that it was completely dark that evening. As the girls left last remmants of light from the street lamp and stepped into the forest, they were immediately surrounded by the darkness. The girls had to pulled out their cell phones and turned on the flashlight in order to see the way. Well, to be honest it was more like only Caroline was shining because the groggy drunk Clara didn’t keep her hand up and therefore her mobile only shone on the ground. The girls were holding hands when suddenly Caroline stopped.
„C, wait here and please don’t move,“ she said and knelt down. She cleared the hatch of leaves, unlocked the lock and opened the trap door. The ladder stood there – obediently leaning against one wall. Caroline put her smartphone back into her pocket and carefully stood on the ladder. She had climbed it a million times but she definitely didn’t want to break her leg. Especially today when her big life change (or rather exchange) was about to happen.
When the girl touched the ground, she made three steps to the left and sure enough she reached for a box of matches, lying on the shelf. Caroline took one out and lit it. She looked at the flame for a moment before lighting a large lantern which lit up most of the space. She had several candles place in different places in the den, which she lit one after the other.
„OK, now you can slowly come down to me, C. But be careful!“ she shouted to Clara.
„Alright, alright, I’m going.“
As Clara was descending the ladder, she misstepped on the penultimate step and began to fall. Fortunately Caroline was right next to ladder so she managed to hug Clara and grab around her first victim’s breasts, stopping her slowly fall by letting the tall one fall on top of Caroline. For a while there was a silence. But then Clara started to laugh and Caroline joined her.
„Thanks, C. That was awesome!“
„You mean that my body is perfect for landing?“
„Exactly, like a pillow,“ replied Clara, still laughing.
„Give me a break for a second, you’re getting pretty heavy,“ Caroline said in slightly choked voice but smiling.
„Okay, sorry. But just so you know – I like being on top.“
„Great. I’ll keep it in my mind.“

„Do you want some soda after all that drinks we had?“ asked Caroline when she was set free from friend’s body.
„Yes, glad to.“
„So come and join me at the table.
„Sure thing!“
Clara followed Caroline who showed on armchair.
Caroline handed her a can of Coke. Then she took a bottle of water and pulled out a small gas stove on which she placed a pot. She poured water into it and started heating it up.
„What are you doing, dear?“ asked Clara.
„Well, I guess that I can make a tea for us. Wanna join me too?“
„Maybe just a small cup.“
„Cool. It’ll be right away.
Caroline turned her back on Clara so she couldn’t see the box which Caroline had ordered on the Dark web last week. In addition to the twelve different herbs, there was a special serum that you only had to drip on the victim you wanted to swap face with. There was also a scalpel in the box. And in a small transparent container there was a green liquid that served as the last step to make your new face fit perfectly on your old one.
When the water reached the boiling point, Caroline took a resealable tea strainer, placed the herbs flowers in it and placed it all into the pot. She left it there for about ten minutes. Meanwhile she took a look on her new friend. Clara still sat dazed in the armchair, her head thrown back, the can still in her hand. It was obvious that she had enough for that day. Poor thing! But soon she will be relieved and the weight will fall off her…

The girl poured the herbal mixture into two mugs and dripped the serum into one. The liquid turned slightly red.
„So here we go, princess,“ said Caroline and gently shook with friend’s shoulder to wake her up.
„Let’s have a little girl’s tea party!“
„Yeah, let’s go!“
Caroline knew from the article on the Dark web that the herb mixture is completely safe and healthy. But still she drank it with caution at first. The most important was not to switch with the one with serum. Because…
„Wha-what is going on?!“
Caroline’s thoughs were interrupted by Clara’s scream. She looked at first victim and almost spat out the herbal concoction. Clara’s face changed rapidly. She was completely red and getting tics in her head.
„It’s really unpleasant! Stop it!“ the tall girl yelled. „My face is burning!“
Caroline raised her eyebrows and widely opened the mouth. She had no idea that the serum would react so quickly. Clara began to sweat a lot and shake. Suddenly the veins on her face stood up. It was kinda terrifying to look at her. Because her veins were even pulsing a little.
„I-I-I caan’t spea…“
But the end of sentence was no longer understandable. Yes, that serum caused paralysis. She couldn’t speak, she couldn’t stand up, she couldn’t move at all – well she could only move with the eyes. And she was scared to death.
Caroline noticed that the skin on the edge of the tall girl’s face was peeling off slightly. Caroline was still in a bit of shock but managed to get up and walk over to the ordered box. She pulled out the scalpel and opened it. Its blade glistened in the candlelight. She hesitated for a while but she knew that simply couldn’t take a step back now, there was no way around it. Not anymore.

I have to do it quick, I don’t want her to suffer more than necessary, Caroline told herself. She knew what was coming next according to the manual. And it won’t be pleasant. The girl looked at Clara again. The edges of the face had become even more detached. But her eyes! Full of fear! It seemed that the tall girl wanted to cry but with that paralysis it wasn’t possible. Caroline stepped closer to the sitting girl and took a deep breath. She grabbed the other girl’s head and turned her a bit. Clara’s eyes were dry and kinda glassy. But they where still alive for the whole time.
Alright, let’s do it, Caroline encouraged herself. She gripped the scalpel tighter and began to cut carefully. The main thing was that the face had to be completely intact. Caroline gently grabbed Clara’s beautiful face on both sides and carefully started to pull it off. She had to cut more with the scalpel once or twice to get it completely separated.
The sight of an exposed „naked“ head was disgusting. The red flesh was pulsating a little, it was full of blood and the eyes were the only things which were shining with their bright white colour and darting from side to side in fear. Caroline had to turn her head and look away. She stood in front of a small mirror and this time without hesitation she placed Clara’s face on her own. It was still warm.

Caroline, still holding cut face on her own, went to the ordered box. She pulled out the green liquid. She opened it and dripped some on the face. She knew she had to let it react for at least a quarter of an hour. With that special liquid in the colour of Shrek’s skin the cut face conformed to the new face and copied the contours of the old face. It clung to Caroline’s head and her original one soon „showed through“ the new one. This was important so that it wouldn’t arouse attention among the people…

***

Some might say that Caroline would be fine with those mastics and creams for her malignant acne, but they only worked for a few hours. But it wasn’t enough for the girl, so she decided to take a big step that changed her life forever. A new face always lasted her two weeks and then Caroline had to find a new victim.

The masquerade was complete!

[The End]

Listopad 2026
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
						1
2	3	4	5	6	7	8
9	10	11	12	13	14	15
16	17	18	19	20	21	22
23	24	25	26	27	28	29
30