První znamení: Přichází satan! [2024]

Prequely jsou takové boční uličky každého filmu. Pokud je nějaký snímek úspěšný, dost tvůrců se rozhodne to dané univerzum rozšířit různými dalšími díly a pokračováními. Jenže mnohdy s dalšími následujícími filmy rapidně upadá kvalita. Není to úplné pravidlo, ale většinou to tak je. Přebytečné ždímání původního snímku navíc lehce může nudit. Pokud se ale tvůrci vydají opačnou cestou, může to být i pozitivní. Prequel popisuje události, které předcházejí původnímu ději. Proto tam nutně nemusí být (a mnohdy tedy vlastně ani nejsou) známé postavy z originu. Ale stejně by minimálně ke konci měl prequel jaksi navázat na původní snímek a celé to univerzum spojit.
Již jsem si zvykl, že české názvy zahraničních snímků málokdy zcela odpovídají originálu. Na jednu stranu to chápu, protože v češtině bychom to tak mnohdy neřekli a dává to větší smysl než od původních tvůrců. I když je fakt, že někdy prostě ty překlady moc nechápu a nelíbí se mi. V případě The Omen je naopak český název dle mého mnohem zajímavější (i když na druhou stranu možná dopředu příliš prozrazuje). Kdyby se to totiž doslova překládalo jako Předzvěst či Osudové znamení, osobně by mě to dle názvu nenalákalo. Ale právě Přichází satan! je česky velmi povedené. Původní snímek je z roku 1976 (mimochodem ve stejném roce, kdy měly premiéry např. moje dobře hodnocené horory Carrie nebo ¿Quién puede matar a un niño?).
První The Omen s Gregory Peckem jsem kdysi jednou viděl a ohodnotil jsem to nadprůměrem, takže jsem byl se zpracováním spokojený. Problém ale je, že si z toho původního snímku vlastně prakticky vůbec nic nepamatuji. Naštěstí ale pro letošní, v pořadí již asi čtvrtý nebo pátý díl této frančízy, není nutné znát originální film. Snímek stojí sám o sobě a o jeho zpracování v podstatě nemůžu říct nic negativního. Tématicky to vlastně trochu připomínalo možná očekávanější, ale za to o dost průměrnější horor Neposkvrněná, který měl nedávno taky premiéru. Hororový subžánr nunsploitation má taky co do sebe. Pokud ještě můžu odbočit malým srovnáním s právě zmiňovaným Immaculate, v tomto případě hlavní hrdinka sice není tolik sympatická a atraktivní jako Cecilia v podání Sydney Sweeney, ale zase je její postava o něco více rozvinuta. Když teď nad tím přemýšlím, skoro týden po zhlédnutí, nějak si nedokážu vybavit důvod, proč byla Margaret vlastně poslána do Říma. Snímek si ale postupně buduje dobrou atmosféru a líbilo se mi postupné představování některých „obyvatel“ sirotčince. Celou dobu bylo naznačeno, že se hlavně máme zaměřit na Carlitu. Ta ve výsledku úplně hlavní nebyla, ač byla taky poměrně dost v celém příběhu důležitá. Děj pomalu plyne, ale vlastně nenudí. A největší divákovo probuzení nastává ve chvíli skvěle natočeného sebeupálení sestry Anjelicy. Pak to už dostane ten správný spád. A závěrečný porod je úplná lahůdka. Chybělo opravdu málo a žádný Damien by už nebyl. Jenže to pochopitelně nešlo, když je to hlavní postava již takřka padesátiletého originálu.
Ve výsledku tedy spokojenost a skvělá práce. Výborné je, že stejně jako v Neposkvrněné je ukázáno, že církev není vždy jen tak svatá, jak se navenek tváří. Určitě si chci znovu připomenout očividně povedený původní snímek z roku 1976. Jsem zvědavý, jak moc plynulé navázání s tím letošním tam bude. Tady to je dobře natočené. A bezpochyby se jedná o ten z lepších prequelů. Jak jsem zmínil v úvodu, pokud film dějově předchází původnímu dílu, mají tvůrci určitou volnost, ale přesto nesmí zapomínat ctít a nejlépe přímo navázat na originál. Tady se to myslím podařilo.

X [2022]

Zhlédnutí tohoto hororu jsem poměrně odkládal, ale vlastně jsem to stihnul ještě včas. Letos by totiž měl být uvedený závěrečný díl trilogie Ti Westa. Jasně, chybí mi ještě prequel Pearl. Stejně je zvláštní, že stejný režisér a scénárista v jeden rok uvede do kin rovnou dva filmy. Ano, natáčely se z větší části společně.
Synopsi k X jsem docela dobře znal, ale možná právě kvůli tomu jsem to spíš odkládal. Přišlo mi to takové nezáživné. Původně jsem navíc chtěl pustit něco úplně jiného. Jenže shodou náhod mi kýžený snímek nešel spustit a tak jsem si prohledával ty, které mám uložené v tabletu. A konečné volby vůbec nelituju. Asi největším pozitivem je ten osmdesátkový feeling. Celkový styl kamery a výprava se povedly na jedničku. Občas jsem se dokonce přistihl, že jsem musel sám sebe přesvědčovat, že se jedná o nový film a ne čtyřicet let starý. Jenže tak do poloviny snímku u mě převažovalo hodnocení k průměru. Dlouho se tam nic zásadního neděje a i když je herecké obsazení sympatické, moc to nudu nezachraňuje. Mia Goth je sice propagována jako hlavní hrdinka, ale moc to znát není. Poněkud vtipné mi přišlo jezírko s krokodýlem. A jak mu Maxine – absolutně netušíce – jen o sekundu unikla ze spárů. To bylo možná trošku přehnané. I když důvod to mělo k jedné pozdější scéně. Největší překvapení bylo asi zjištění, kdo je tentokrát tím monstrem. Pokud chcete opravdu zaujmout (a možná vlastně i šokovat) dejte hlavní role záporáků dětem nebo naopak seniorům. Nevím, co je vlastně děsivější. Ale líbil se mi motiv stařenky, kdy zatoužila po dávno zašlé slávě. A protože moc dobře věděla, že už ji ona nikdy mít nebude, rozhodla se, že to nebude mít ani nikdo jiný. Druhá půlka pak nasadila slušné tempo a přidala více akčních scén. A taky brutality. Což všemu akorát prospělo. Od začátku bylo jasné, že to Maxine přežije. I když jsem to i přál „kostelní myšce“ v podání Jenny Ortegy.

Snažil jsem se v celkovém příběhu najít nějaké nelogičnosti, ale naštěstí se nepodařilo. Téma filmu je jednoduché, jen to prostě zpočátku pomalu plyne. A co se týká herců, tak kromě Ortegy jsem nikoho předtím v žádném filmu asi neviděl. Ale obsazení bylo v pohodě. Musím zopakovat svou chválu, jakým stylem byl celkový film natočen – opravdu to působilo moc dobře. A vraždy jsou krásně brutální a krví se nešetří. Těším se na prequel a zároveň poté později i na celkový závěr trilogie. Je vidět, že Ti West je opravdu talentovaný filmový tvůrce, kterému horory jdou. Dovede vytvořit napínavou atmosféru a děj, který má hlavu a patu. Už teď se těším na další jeho filmy.

Neposkvrněná [2024]

Film mi dal poměrně zabrat. Skoro celou dobu sledování se mi hodnocení v hlavě převažovalo na nadprůměrné, ale ve výsledku mi vyšel lepší průměr. Úvodní scénu s nepovedeným útěkem jsem moc nepochopil, i když tam asi patřila. Do záhadného otěhotnění hlavní hrdinky se film pomalu vleče a nic moc zajímavého se tam neděje. Ale zase druhá půlka snímku je dost povedená. Jen je škoda, že na konci mi v hlavě zůstalo několik otázek. Kdo vlastně byli ti tajemní kapucíni v červených maskách? Kdy přesně Cecilia byla uměle oplodněna? Kolik jeptišek před ní podstoupilo (byť nejspíš neúspěšně) stejný proces jako ona? Bylo vůbec zmíněno, ve kterém roce se celý film odehrává? Jinak je to celkově zajímavý nápad. Nikdy jsem neměl blízko k církvi a vím, že nikdy mít nebudu. Ale i tak nepochybuji, že to tam za branami nebylo pouze svaté. A určitě tu a tam probíhalo několik podobných experimentů jako v tomto filmu. Nunsploitation je hororový subžánr, který měl největší rozmach v sedmdesátých letech. Převážně vždy se odehrává někde v klášteře a všechny jeptišky nejsou tak nevinné, jak se mnohdy o nich říká…
Sydney Sweeney byla pro hlavní roli dobrá volba. Je sympatická a dočkáme se i pro oko příjemných scén ve sprše. Její Cecilia je po zachránění a vytažení zpod ledu plně oddaná Bohu a tak místo v italském klášteře bere jako takové poslání. Je zajímavé, že po záhadném početí je nejprve mnohými považována za prokletou, ale poté v podstatě za svatou. A když zjistí, co se ve skutečnosti uvnitř kláštera odehrává, rozhodne se vzepřít. Trošku mě překvapilo (a vlastně i trochu vadilo), že po zapálení experimentální laboratoře otec Sal Tedeschi neutrpěl zas tak „velké“ zranění. A přitom pomalu dostal přímý zásah. K odhalení Cecilie v katakombách chybí jen málo. Jenže v opačném případě by film trval ještě dlouho (pokud by po dopadení vzpouzející se jeptišky hned lišácky neskončil). Během porodu následuje uširvoucí jekot, který trvá opravdu dlouho a myslím, že měl být o něco zkrácen. Naopak zajímavé je překousnutí pupeční šňůry. Ale největší zklamání je z úplného závěru. Proč nebyl vůbec zobrazen detail toho netvora, kterého Cecilia vlastně porodila? Celou dobu jsem se těšil a čekal na to a nakonec k tomu vůbec nedojde. Jediné, co vidíme, je při odhalování kamery jakýsi rudý tvar. Dobře, některé takto narozené tvory je vidět předtím v laboratoři naložené ve formaldehydu. Ale proč ho po porodu „v přímém přenosu“ nevidíme? Z jakého důvodu? Vždyť je filmu je zobrazeno několik brutálních a krvavých scén. Vlastně mi vůbec nevadilo, že pak v tu chvíli horor končí. Ale mutant by tam dle mého měl být vidět. Škoda.
Jak jsem zmínil v úvodu, dlouho mně tento snímek kolísal mezi průměrem a nadprůměrem. Co se týká vizuální stránky, nemám vlastně co vytknout. A že se děj odehrává v podstatě jen na jednom místě nevadí. Obsazení je sympatické (a to nejen hlavní hrdinka). Jen je opravdu škoda toho „zjemnělého“ závěru. Diváci by to jako neustáli? Druhá půlka a především poslední půlhodina dost nabrala na tempu a je o dost zajímavější než první část. Celkově film není špatný. Ale dle mého by se tam dalo několik věcí ještě zlepšit.

Neviditelné zlo [2024]

Jakmile v programu kina vidím nějaký horor, vždycky ho chci vidět. U tohoto konkrétního jsem byl ze dvou stran dokonce varován, že je to pěkná blbost. Sto lidí, sto chutí, říká se. Nicméně o to víc mě to jaksi přinutilo, abych se na tento snímek vypravil. Občas se totiž stane, že film, který je většinou okolí kritizován, se mi nakonec velmi líbí. A právě mě baví ta různorodost. Říkal jsem si, že v tomto případě by to přesně tak mohlo fungovat. Uvedu to na příkladu loňského horůrku Pavučina, kdy se mé hodnocení diametrálně lišilo. Zatímco můj známý (který mi právě Imaginary nedoporučoval) tomu horůrku dal plné hodnocení, já dal prakticky nejnižší. Ale je právě super, že to každý vidí jinak.
Jenže v případě letošního Imaginary bohužel musím souhlasit s tím, že se o žádný zázrak nejedná. Chvíli jsem uvažoval i o průměru, ale nakonec jsem usoudil, že by to i tak bylo vysoké. Na druhou stranu to nebylo úplně nejhorší. Jen spíš takové nudné. Prakticky se mi nestává, že bych u hororu (a natož v kině) usnul. Přiznám se, že v tomto případě se mi to párkrát stalo. Nemám příliš v oblibě složité příběhy, kde vás režisér vede různými klikatými uličkami a cestami, aby se to pak ve finále krásně spojilo a vytvořila v nás ten pověstný „wow efekt“. Ale zase na druhou stranu to taky má co do sebe. V případě Imaginary je děj v podstatě jednoduchý a možná lehce předvídatelný. Musím se přiznat, že místy jsem tam spatřoval jakousi vzdálenou inspiraci fenomenálním snímkem Us Jordana Peelea. Tak taky jedna z hlavních postav zažila v dětství trauma. Imaginary má celkem povedenou první půlku, kdy se režisérovi snaží vytvářet nějakou atmosféru. Bohužel to nevydrží dlouho. A závěrečná dvacetiminutovka je strašně nudná. Tam jsem pochopil, že to celé je myšleno jako taková temnější komedie. Jumpscary prakticky nulové, nevidíme žádnou vraždu na kameře a při přehnaně velkých očích některých postav jsem si okamžitě vzpomněl na skvělý videoklip Svaz českých bohémů od Wohnoutů, kde se vlastně použil stejný efekt. To se jen sbíraly další body ke komedii. A co ten imaginativní svět? Tady se očividně někdo inspiroval Beetlejuicem nebo obecně stylem Tima Burtona. A když už jsme u té komedie – nejvíce mě pobavil úplný závěr. Když k hořícímu domu přijedou hasiči, nikdo vůbec nespěchá s hašením. To jako fakt?
Přiznám se, že se mi moc nelíbí, když mají v hororu hlavní roli děti. I když tady to bylo tak napůl. Celkově na mě působil film příliš dlouhý a klidně bych bral sestříhanější verzi. No dobře, spadá to minimálně částečně do hororového žánru, ale je to spíš pro děti nebo obecně pro ty, kteří se normálně na horory vůbec nedívají. Potom jsem se podíval na oficiální plakát a bylo mi to jasné. Tvůrci lákali, že se jedná o producenty filmu Five Nights at Freddy’s. Tam jsem absolutně nebyl cílovka a tak jsem si to vůbec neužil. Pokud bych mohl něco tvůrčímu týmu Imaginary poradit, zvýšil bych přístupnost a přidal víc krve. Horor trpí zbytečnou délkou a závěrečný imaginativní svět by se určitě dal zkrátit. Je to ten typ filmu, který druhý den po zhlédnutí rychle vymizí z paměti, o čem vlastně vůbec byl.
To, že ho tady haním pro svou jednoduchost a nezáživnost, samozřejmě neznamená, že by neměl své zastánce a skalní fanoušky. A tak to je v pořádku. Pokud by obecně všechny filmy byly dokonalé a všem by se líbily, byla by to nuda. V naprosté většině případů si dopředu nečtu synopsi jakéhokoliv hororu, na který se vypravím do kina. Trailer sice někdy vidím, ale dávno vím, že trailery slouží jen k nalákání pozornosti. A nejhorší je, když vás tou upoutávkou tvůrci navnadí a ve finále to v tom filmu nakonec ani nebude. V tomto konkrétním případě Imaginary řadím k ostatním podprůměrným snímkům. Při sledování jsem v kině usínal a celkově mě to moc nebavilo. Určitě to není úplný odpad, ale i tak dost pod průměrem.

Kukuřičné děti [1984]

Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009.
V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl.
Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih.
Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.

Hlasy mrtvých [2023]

Po víc jak měsíci jsem konečně vyrazil do kina na horor. A bohužel musím konstatovat, že letošek je zatím jeden průměr za druhým. Na rozdíl od Nočního koupání, na které jsem viděl několikrát trailer, o Baghead jsem nevěděl vůbec nic. Proto jsem netrpělivě čekal, až na nový horor vyrazím do kina. Asi nemůžu říct, že by to bylo vyloženě zklamání. Jenže na druhou stranu se ani o žádný zázrak taky nejednalo. Slyšel jsem o srovnání toho snímku s loňskou skvělou novinkou Mluv se mnou. Něco na tom asi bude, oba filmy mají podobné téma. Ačkoliv Hlasy mrtvých mají neotřelý způsob komunikace s mrtvými a v Talk to me k tomu sloužila „obyčejná“ porcelánová ruka, letošní novinka (tedy aspoň u nás) mě prostě tolik nezaujala. Proč? Tentokrát mě úvodní scéna vůbec nebavila. Jasně, že většinou z ní nic dopředu nevyčteme a něčím film prostě začít musí, ale kdyby po tomto úvodu film skončil, nějak by mě to ani nenalákalo na zbytek filmu. Měl jsem totiž po té počáteční sekvence v hlavě mnoho otázek. Jak se o tom místě dozvěděl Neil a proč ho Owen odmítl? Proč dále ve filmu nebylo podrobněji vysvětleno, z jakého důvodu se musela hlavní hrdinka Iris vystěhovat? Již léta nebyla s otcem v kontaktu, ale když ji náhle zavolá notář, že po něm něco zdědila, neváhá a hned se s úředníkem jde sejít? Musím uznat, že po (alespoň pro mě) zvláštním a nudném úvodu tempo snímku lehce zrychlí – netrvá dlouho a hlavní hrdinka již tráví noc úplně sama ve staré budově, jejíž menší část tvoří opuštěná hospoda. Překvapil mě poněkud nečekaný zvrat, kdy za Iris přijede její kamarádka Katie. V podobných případech totiž blízcí dorazí až skoro ke konci snímku a buďto hned zemřou nebo jsou to právě oni, kdo hlavní charaktery zachrání. Takže tady to hodnotím kladně. Další skvělou věcí byla samostatná podstata komunikace s mrtvými. Přemýšlel jsem, jestli jsem někde jinde v jiném snímku viděl něco takového. Ano, určitě to nebylo poprvé, co se musel přinést nějaký osobní předmět, který patřil dané zemřelé osobě, ale moc se mi líbilo, že to ta nestvůra „Baghead“ musela pozřít a teprve poté vytvořila dokonalou iluzi toho blízkého člověka.
Bohužel teď musím udělit zase nějaké ty minusové body. Když to Katie rozmlouvá Iris, aby toho nechaly, ona na to řekne, že by se tím dalo snadno a rychle vydělat. Proč se tedy ve snímku neobjevilo víc lidí, kromě Neila? Stačilo by jít jen o nějaké kratičké sekvence, ale rozhodně by to bylo zajímavější. Některé scény v domě (když nepočítám ty ve sklepě) se mi zdály zbytečně zdlouhavé a natahované a celkově by filmu asi neuškodilo nějaké to zkrácení. Ale zase závěr byl zajímavý v tom, že tvůrci nechali hlavní hrdinku Iris zemřít. I když to vlastně není úplně pravda. V jejím případě jsem to chápal jako jakési převtělení.

Ať počítám, jak počítám, vyšel mi z toho zase průměr. Ale musím říct, že aspoň o něco trochu lepší než Night Swim. Samozřejmě to mělo několik povedených věcí (mj. vzhled samotné „Baghead“), ale to bohužel nestačilo. Druhý letošní horor a podruhé průměr. Velmi doufám, že se to s dalšími snímky zlomí. Loňský rok koneckonců také nebyl vůbec špatný, i když nějaké ty průměry tam pochopitelně také byly. Tak jen se nechme překvapit, co nám letošek ještě připraví.

Christine [1983]

Jsem opravdu moc rád, že jsem se rozhodl znovu podívat na filmové adaptace pana Kinga. Kromě Osvícení jsem si nejvíce pamatoval právě z této aktuální Christine. Vím, že hned moje první seznámení s tímto filmem se mi hodně líbilo, ale musím říct, že kdyby to bylo možné, tak bych teď opětovně to své hodnocení klidně ještě zvednul. Je to opravdu dobře natočené a hlavně musím pochválit, že jsem tam prostě a jednoduše nenašel žádná hluchá místa. Je úžasně neskutečná proměna hlavního Arnieho. Kdyby si toho jednoho dne nevšiml prakticky-do-šrotu-vhodného Plymouthu Fury z roku 1958, nejspíš by stále byl šikanovaným outsiderem. Dokonce i jeho nejlepší kamarád Dennis nechápe Arnieho posedlost. Snaží se ho od toho odradit, ale když některým lidem něco vleze do hlavy, nic je před tím nezastaví. A sama Christine vycítí, jak je do ní Arnie blázen. Pro toho teenagera je to auto vším. Myslí si, že ho vlastní, ale je to přesně naopak.
Stejně to je úžasný nápad. Auto, které samo myslí a dokáže se regenerovat. Film obsahuje mnoho legendárních scén – hořící Christine; vejde se do úzké uličky i za cenu vlastního sebepoškození; jak probíhá její sebeoprava; poslední scéna, kde vyjde najevo, že ani po sešrotování tím její budoucí řádění neskončí. Je vidět, že John Carpenter jako režisér byl skvělá volba. Pouhý rok před tím šla do kin jeho legendární Věc. Sice jsem od něj viděl zatím jen pouze čtyři filmy, ale o jeho kvalitě svědčí to, že jsem těm všem snímkům vždy dal to nejvyšší hodnocení. A v případě Christine jsem opravdu vůbec neváhal. Film mě zaujal už od první scény z továrny na auta. obsazení je sympatické. Při samojízdě Christine jsem si s nostalgií vzpomněl na legendárního KITTa z Knight Ridera. Pokud bych ale přeci jen musel filmu vytknout aspoň jednu věc, tak by to asi bylo, že v českém znění autu říkají Kristýna. Vím, že to je možná pro někoho zajímavější, když se doslova překládají i názvy, ale dle mého by bylo mnohem lepší, kdyby se zachoval originální název, který by se ani nepotřeboval skloňovat. Ve výsledku to vlastně ani chyba není, protože to stejně zůstává jednou z nejlepších Kingových adaptací a klidně si to zařadím k mým TOP hororům vůbec. K ústřednímu tématu auta se Stephen King ještě později vrátil minimálně ve fenomenální knize Z Buicku 8 (i když pochopitelně v jiném smyslu), o jejíž filmovém zpracování se již delší dobu mluví.

Očekávám, že se ke Chritine ještě někdy v budoucnu znovu vrátím. Patří totiž k filmům, jejichž opětovné zhlédnutí nevadí, nenudí a není vůbec na škodu. Snímek obsahuje skvělé efekty a opravdu mě baví. Ačkoliv se o auta absolutně vůbec nezajímám, v tomto Plymouthu Fury bych se někdy chtěl aspoň na chvíli projet (samozřejmě ne s duší Christine hahaha). Myslím si, že se John Carpenter velmi dobře držel předlohy. Škoda, že jsem nemohl vidět přímo premiéru v kině. Film je opravdu povedený a moc si jeho každé zhlédnutí užívám. Kéž by takových snímků bylo stále víc a víc. Dokonalá super práce filmařského řemesla. Výborné. Skvělé!

Mrtvá zóna [1983]

Občas se stane, že se po opětovném zhlédnutí sníží hodnocení. A stejně to nastalo i v tomto případě. Původně to bylo z mé strany nadprůměrné, ale teď už se to dostalo i pod ten zlatý střed. Nepamatuji se, kdy jsem film viděl, ani kdy jsem četl knihu. Jediné, co tak nějak vím, bylo, že jsem se dlouho nemohl do románu začíst. Z Kingových předloh opravdu mám v hlavě jen takové spíše útržky. To je hlavní důvod, proč si ty všechny jeho knihy chci hezky od začátku opětovně přečíst.
Když jsem Mrtvou zónu viděl teď podruhé, největší negativum nyní spatřuji v celkové pomalosti. Děj se tak nějak táhne a nic moc se neděje. Christopher Walken je ovšem skvělý a výborně se na tu postavu hodí. Z knihy jsem si pamatoval, že jednou z nejhlavnějších částí je politická kampaň Grega Stillsona. Jenomže ve filmu mi přišlo, že dostala přeci jen málo prostoru. Jasně, první polovinu my jako diváci zjišťujeme, jakou schopnost vlastně Johnny získal a jak se s ní vyrovnává. Dle mého se to ale strašně dlouho protahuje. Nevím, ale myslím si, že takový pocit jsem při prvním zhlédnutí neměl. Možná to bylo tím, že jsem film tuším viděl krátce po přečtení předlohy. I když bylo ve filmu tak nějak vysvětleno, co vlastně znamená ta ona „mrtvá zóna„, stejně jsem to moc nepochopil. Je to tedy změna budoucích událostí? A proč někdy Johnny viděl budoucnost a jindy minulost?
Bohužel musím konstatovat, že při druhém zhlédnutí tohoto filmu jsem se často nudil. Herecké obsazení je ovšem dobré, to ale nezachrání z mého pohledu pomalé celkové tempo. Dřív jsem to možná viděl jinak, ale za mě to není bůhvíjak zapamatovatelný snímek. Navíc část je o politice, o kterou se absolutně nezajímám. Ale to samozřejmě není ten hlavní důvod, proč mě teď ten film tak nezaujal. Ale celkově mi to prostě přišlo takové nemastné neslané a bohužel se to ani v úrovni průměru neudrželo a spadlo to lehce pod něj. Další zhlédnutí rozhodně v plánu nemám a nechystám.

Cujo, vzteklý pes [1983]

Cuja považuju za takový „spíše jednodušší“ Kingův příběh. Nemůžete tam hledat nějaké příliš hluboké myšlenky. Ale vše působí velmi reálně a asi by se to i mohlo stát. Ale nevím. U každého tohoto „nového Kingova zamyšlení“ zdůrazňuji, že si pak postupně musím (znovu) přečíst všechny knižní předlohy. Občas si něco pamatuji víc, ale obecně spíše méně, protože ve většině případů zjišťuji, že tyto filmové adaptace nemůžu úplně srovnávat s romány a povídkami. Ukažte mi jakýkoliv jediný film, který byl natočen podle knižní předlohy a který by úplně věrně zachytil veškerý děj i s jeho vedlejšími odbočkami. Na jednu stranu, v tom je síla knih – můžeme si to představovat úplně jakkoliv (a každý pokaždé navíc zcela jinak). Jenomže pokud nemáte v úmyslu udělat pěti-hodinový film, jako filmař musíte vypíchnout jen ty nejdůležitější momenty. Pro běžného diváka, „nezkaženého“ a neovlivněného předlohou, je hodnocení takového filmu jako každý jiný. Kingovi čtenáři, ale mají přirozeně tendenci to okamžitě srovnávat a hledat nesrovnalosti a rozdíly. Na jednu stranu to je asi dobře, ale pro mě osobně film nemusí být úplně přesnou kopií knihy. Musí prostě zaujmout.

Cujo není vůbec špatný film. Ale stejně teď při druhém zhlédnutí se mé hodnocení trošičku zhoršilo. Půl filmu se totiž řeší nevěrná manželka a s tím související rodinné problémy. Při prvním filmovém setkáním s tímto nemocným bernardýnem mi to tolik nevadilo. Teď už ano, protože mi to přišlo poněkud zdlouhavé. Naštěstí se vše změní, když na scénu vlítne samotný Cujo. Útoky na auto uprostřed farmy patří vlastně k tomu nejlepšímu z celého filmu. Trenéři odvedli ze všemi psy (prý jich bylo dohromady asi čtyři) skvělou práci. A k tomu samozřejmě i maskéři. Jak postupně vzteklina na bernardýna působí, tím je jeho vzhled „strašnější“. Jen jsem moc nerozuměl kompletně změněnému závěru, kdy v knize malý Tad na konci zemře. Ve filmu ne a koná se happy end. Proč? Diváci by to neustáli? Vždyť o tom horor je. Nemusí to přeci vždy skončit dobře. Ale jinak je to celkově dobrý film. I když ve většině Kingových knihách jsou antihrdinové lidé, ale občas to jsou i zvířata. Ale ty sami za to mnohdy nemůžou. Pes Cujo by pravděpodobně nikdy nikomu neublížil, nebýt infikovaného netopýra. Ale potom by to nebyl horor.

Nejsem si jistý, zda se na Cuja ještě v budoucnu znovu podívám. Možné to je, ale s aktuálním hodnocením bych pak už asi nehýbal. Obecně řečeno, v opětovném zhlédnutí můžete objevit další nedostatky (ale zároveň i pozitiva). Něco jiného je zhlédnutí filmu po několika letech. Jinak si myslím, že by měly platit úplně první dojmy. A když si něčeho napoprvé nevšimnete, nedělal bych z toho tragédii. Důležité je, jak na vás ten daný film celkově zapůsobí. A každé další zhlédnutí to vše může ovlivnit. Cujo je dobře natočený film, i když pro mě ne zcela stoprocentně skvělý. Ale klidně ho můžu každému doporučit.

Creepshow [1982]

Stačilo málo a dostalo by se to pod průměr. Vím, že Stephen King napsal i několik scénářů. A Creepshow je jeden z nich. Přiznám se, že nejsem příliš velký fanoušek povídkových filmů. Vždy by to mělo mít jedno téma společné (tady v tomto případě byl pojítkem popelník, který se prý objevil ve všech pěti povídkách, ale já jsem si ho všiml jenom v té první). Bohužel musím říct, že jsem od Creepshow čekal víc a dostal jsem poněkud zklamání. První povídka byla vskutku dobrá (ač nefalšované béčko), ale zase druhá, kde se sám King objevil v titulní roli – to byla prostě jedna celá katastrofa. Vím, že Romero Kingovi řekl, ať to hraje podle sebe, ale to amatérské přehrávání bilo do očí a vůbec se mi to nelíbilo. Beztak vím, že právě tahle povídka bude pro někoho nejlepší. To ta moje best je určitě ta následující, třetí v pořadí. Leslie Nielsena znám pouze jen z parodií a komedií a nikdy bych si ho nedovedl představit v nějaké vážné roli. Tady byl opravdu skvělý a jen tím dokázal, že to byl pan Herec. Je slizký, brutální a s ničím se nemaže. Upřímně toto byla opravdu velmi hnusná smrt – když se nemůžete hýbat a jen čekáte, až vás navždy spláchne vlna. Zatímco všechny ostatní povídky měly vždy v sobě nějaký ten humorný a komediální prvek, v této konkrétní opravdu nic k smíchu nebylo. Ale líbila se mi asi úplně nejvíce. Čtvrtá s tajemnou bednou navazovala na stejnou notu jako první. Dle mého byla ale tato o něco slabší než ta úvodní. Ale nebyla špatná. Poslední povídka byla moc fajn a super. Zápletka velmi jednoduchá, ale přesto přesto vůbec nenudila. Moc se mi líbilo zpracování. Všechno bylo jen v jeho v hlavě, ale přesto na konci tomu tak úplně nebylo. Povídka působila zvláštně, ale to se mi na ní právě moc líbilo a užil jsem jsi ji.
Vím, že tímto filmem chtěli pánové King a Romero vzdát hold béčkovým a brakovým sešitovým komiksům a dost možná se jim to podařilo. Bohužel za mě byla nejvíc super jen jedna povídka (plus tedy ve velmi těsném závěsu ta poslední), ale musím snímek hodnotit jako celek. Líbilo se mi celkové propojení s otcem, který synkovi vyhodí ty brakové komiksy, ale pak sám na to doplatí. Jak jsem zmínil v úvodu, povídkové filmy obecně příliš nevyhledávám. Tím neříkám, že to bylo úplně špatné, ale některé věci bych prostě stejně upravil a vylepšil. Proto si myslím, že průměr je ode mě adekvátní hodnocení. Ale zase jsem na jednu stranu rád, že jsem to viděl a mohu si to odškrtnout jako splněné.