Rubrika: Zamyšlení

Vůbec bych se nezlobil, kdybych premiérové čtvrtky trávil pravidelně v kině. Hororů bude celý rok spousta a tak by to mohlo vyjít. Na dnešní večer jsem měl naplánovanou očekávanou novinku, respektive pokračování úžasného snímku z roku 2019. Ačkoli v reálu jsem v žádné únikovce nebyl, i tak mě to celkem i láká. Sice nejsem úplně na rébusy a kódy, ale za pokus by to asi stálo.
Dva roky starý film Úniková hra mě opravdu velmi zaujal. Pro mě to je ten typ filmu, co prostě miluju – stačí jen pár úvodních minut a vím, že mě to až do konce nepustí. Je to opravdu tak úžasné, že prostě při závěrečných titulcích jenom tak sedíte a mozek vám ještě v rychlosti přehrává celý film a hlavně ty nejlepší momenty.
Ani jsem nečekal, že bude pokračování, protože občas si myslím, že skvělé filmy by z podstaty neměly mít pokračování. Samozřejmě jsem pak v průběhu roku zaregistroval, že se přece jen chystá druhý díl, ale nějak jsem to nevnímal a řekl bych, že jsem ani neviděl trailer. Ale jelikož jsem byl přesně i minulý týden na premiéře, o zhlédnutí Únikové hře jsem se dlouho nerozmýšlel. A navíc vzhledem k tomu, že za pokračování stojí stejný režisér Adam Robitel, mohl jsem jen očekávat stejné kvality a „mind-blowingové“ stavy i u druhého díly s podtitulem Turnaj šampiónů. Můžu konstatovat, že oba snímky si ode mě zcela oprávněně zasloužily plné hodnocení, ale přece jenom tento druhý se mi líbil ještě o kapánek více. Trochu mě zklamaly podle mě nepříliš reálné blesky v úvodu snímku (co se dneska už nedělá bez CGI?), ale poté to byla opět akce za akcí. Skvělé nápady na úkoly. Když o tom tak přemýšlím, celý koncept mi přijde na trochu podobné vlně jako SAW.
Úkoly byly možná ještě více promyšlené a navíc všechno celkově působilo tak reálně a přirozeně, jako by to takhle probíhalo i v každé druhé skutečné únikové hře. Nejvíc se mi asi líbila scéna na pláži a během kyselinového deště. Tvůrci jistě předpokládají tučné tržby a tak si rovnou pro strejčka příhodu připravili základ pro třetí díl. Jestli u toho zůstane stejný režisér, už teď se těším. Jak jsem se již zmínil, tyhle filmy to je doslova slast je sledovat. Úplně v každé únikovce jde především o spolupráci a když doslova hrajete na život a na smrt, platí to dvojnásob.
Vím, že na to pěji jen samou chválu, ale já si opravdu nemůžu pomoct jinak. Sympatická hlavní hrdinka Zoey to celé v podstatě táhne, ale musím říct, že každý tak či onak přispěl o trochu blíže k úspěšnému konci. Takže to zkrátím – naprostá dokonalost, vlastně nemám co vytknout. Jak jsem říkal, na další díl půjdu úplně bez rozmýšlení. A řekl bych, že je to začátek pěkné hororové série. A když to diváka chytne již od prvních úvodních minut, je to přece to nejlepší, co si tvůrci můžou přát, no ne? U mě to aspoň funguje zcela stoprocentně. Tak schválně, kdy bude trojka?

Neuběhl ani týden a opět jsem se vydal do kina. Už jsem to měl naplánované dřív, protože tuto sérii mám rád. Ale musím říct, že obdobně jako u SAW to nebyla hned úplně láska na první pohled. I když zde to možná bylo o něco jednodušší, protože netrvá ani dlouho a člověku dojde, že něco takového docela i dává smysl. No, i když…
Ale stejně přemýšlím, jestli by vůbec šlo, aby se Očista odehrávala někde jinde než v Americe. Ale zvláště u tohoto aktuálně posledního dílu hraje vcelku podstatnou roli migrace a zejména pochopitelně Mexiko. Trošku odbočím od filmu. O Americe se říká, že je to země neomezených možností. Nikdy jsem tam nebyl (a tak to nemůžu osobně posoudit), ale vím, že tam pohromadě žije mnoho a mnoho různých národností. Jasně, u nás taky nejsou jenom Češi, ale s USA se to prostě nedá srovnat. A poté, co tam Trump nechal postavit mezi Mexikem a USA zeď, si myslím, že se vztahy těchto dvou národností poměrně dost zhoršily. Můj názor.
Abych se ale vrátil k filmu Forever Purge. Hned jako první mě napadlo, proč tvůrcům trvalo pět filmů, aby ukázali, že se najdou tací, kteří prostě nebudou respektovat sirény oznamující konec Očisty. To předtím jako jednoduše se všichni následující den tak uklidnili a nepáchali žádný trestný čin, zejména vraždy? To asi těžko. A stejně jako u předchozích filmů série se vždy trochu zamýšlím nad tím, jestli by to fungovalo i ve skutečnosti. A abych byl upřímný, chápu myšlenku, ale stejně zároveň si nějak nedokážu představit, jestli by ten jeden den v roce k něčemu skutečně byl. Co by to řešilo? Spíš mi to přijde jako úmyslné snížení populace. Z nejnovějšího snímku mi zejména utkvěla jedna věta, která by se mohla i zarámovat: Víš kdo vymyslel Očistu? Tlustí byznysmeni z Washingtonu D.C. a abys to udělal za ně jako jejich poskok. To je úplně přesné.
Migranti jsou po celém světě. A když se kohokoliv zeptáte na nejčastější přistěhovalce v USA, určitě mezi nimi budou Mexičani. Takže to mělo vlastně i rasový podtext. Ale vůbec to vlastně nevadilo, spíš to prostě bylo takové oživení série. Jinak musím určitě pochválit práci s kamerou. Přestřelky ve středu města vypadají dost realisticky, jako byste tam přímo byli. Myslím si, že je podle mého obecně známý fakt, že dobrý film dělá pochopitelně i dobrý soundtrack (tady zejména pak při závěrečných titulcích – Esto no a termido (This isn’t over). A určitě se snímek vyplatí vidět v kině. Osobně toto pokračování zařadím na stejnou úroveň jako můj snad nejoblíbenější druhý díl – Očista: Anarchie. Opravdu jsem si užíval každou scénu a byl jsem vlastně zvědavý, kam to bude směřovat. Určitě jsem rád, že konečně tvůrce napadlo divákům představit jakýsi den poté. Za mě se tedy scénář rozhodně povedl. A z kina jsem odcházel zcela spokojený. Zároveň ale netuším, kam by se případná další Očista měla posunout. Jasně, že podle tržeb se pravděpodobně bude uvažovat o dalším pokračování, ale trošku mám obavy, aby to ještě mělo smysl. Ne každý díl je pětihvězdičkový, ale i tak se mi celá série hodně líbí.
Takže celkově se jedná o solidní pokračování, které zase nabídlo trochu jiný pohled než předchozí díly. Když o tom teď tak přemýšlím, klidně bych snesl i další Očistu. Ale musel by být podobný či o něco lepší příběh. Forever Purge splnila svůj účel a rázem bude u mě patřit k té nejlepší části celé frančízy.

Jsem velmi rád, že jsem po covidové pauze mohl opět navštívit kino. Protože co si budeme povídat – na notebooku či televizi je film sice taky fajn, ale stejně se nic nevyrovná zážitku v kinosále. Jako úvodní horor jsem si zvolil třetí díl oblíbené série The Conjuring. Tentokrát s podtitulem The Devil Made Me Do It se vydáme do roku 1981. Jedná se vlastně o historickou událost, protože poprvé soud uznal jako příčinu vraždy posednutí démonem.
Víc bližšího o obsahu psát nechci, ale rád bych naopak přidal několik obecnějších poznatků. Po prvních dvou dílech série její tvůrce James Wan usedl pouze do křesla producenta. To na jednu stranu uškodilo, ale zase to bylo takové trochu osvěžení. Michael Chaves se do světa hororu představil poprvé před dvěma lety ve snímku La Llorana. Ačkoli je hodnocen spíše průměrně, já jsem s ním byl spokojený a i když to úplně na plný počet v hodnocení nebylo, nebyl to vůbec špatný film. Proto jsem byl celkem zvědavý, jak se Chaves popasuje s pokračováním již rozjeté série. Hned zpočátku musím říct, že tento druhý horor zmíněného režiséra mě nenadchl natolik, že bych na něj musel hned jít znovu do kina. Ano, přiznám se, že mi trochu chybělo vedení Wana. Jedná se prostě o další případ manželů Warrenových, ale oproti třeba V zajetí démonů 2 mi nějak chyběla ta správná atmosféra. Neříkám, že film je špatný, to vůbec ne. Dokonce i úvodní scénu vymítání i třeba v márnici považuji za velmi povedenou. Zamrzely mě občas čekané jump scary. Další výtku bych měl, že tvůrci rozhodně mohli lépe využít a rozvést příběh hlavní záporačky. Tady mi to místy přišlo takové uspěchané.
Od druhého dílu série uplynulo pět let. A zatímco první dva filmy jsou víceméně dokonalé ve všech směrech, ve třetím pokračování tomu tak již moc není. Opět opakuji, že to není zlý film. Sledování jsem si užil a vždycky jsem rád, když někdo vytáhne (možná ne tolik veřejnosti známý) další děsivý případ slavné manželské dvojice. Někdo by mohl říct, že hororů na téma démoni a jejich následné vymítání je mnoho a jsou si dost podobné. S tím souhlasím jen tak napůl. Základem je prostě nějaký zajímavý námět a příběh, který diváky od začátku chytí a nepustí.
Třetí snímek série má ale také dobré efekty a triky a celkově hezky rozvíjí svět Conjuringu. Prostředí a lokace jsou dobře vybrány. Vera Farmiga a Patrick Willson táhnou celý film. Velmi mě ale zaujal začátek závěrečných titulků, kde byly v porovnání zobrazeny autentické fotky a opravdový záznam z vymítání Davida Glatzela. Je škoda, že už ani jeden z manželů Warrenových nežije. Zvláště Lorraine byla prý velkou fanynkou a odbornou konzultantkou celé série. Mohla pak tvůrcům přímo radit, jak to skutečně bylo.
Sečteno a podtrženo – V zajetí démonů 3 dobře doplňuje rozjetou sérii, ale podle mého by mohl mít více propracovanější příběh a zejména atmosféru. I když mi jedno zhlédnutí určitě stačilo, stejně ho celkově nakonec hodnotím nadprůměrně 4/5. Duchařiny patří k mým velmi oblíbených hororovým žánrům a tak neodolám jakémukoli novému snímku. Jestli se do budoucna chystá další případ manželů Warrenových, který bude opět rozšířením The Conjuring univerza, určitě se na něj taky kouknu, ale zároveň bych si přál u něj jako režiséra vidět opět Jamese Wana. Dobrý snímek.

Horory z osmdesátek jsou prostě fajn. Mám teď ovšem na mysli béčkovou kategorii. Jasně, některé jsou fakt hrozné a člověk se baví jednoduchými (a levnými) efekty. Mnohdy je to spojené s komediálními prvky, i když ne vždy to tak tvůrci původně plánovali. Pak jsou tu na druhou stranu takové filmy, které by si zasloužily lepší hodnocení. Důležitý je příběh, herci, kteří se charakterově i vzhledově k dané postavě hodí, a celkové prostředí. Pokud to vše snímek (ač béčkový) splňuje, bude myslím i tak poměrně úspěšný. To jenom tak k úvodu.

Proč tu tedy mám film, který není z osmdesátých let, ale z poloviny devadesátých? Po zhlédnutí to totiž evokuje právě předešlá léta béčkového hororu. A není to na škodu. Zde převládá především humorná stránka, i když tu samozřejmě hororové prvky jsou (rozemletý pes, oko a švábi ve zmrzlině, uřízlé hlavy). Myslím, že jsem se již zmiňoval, že nejsem milovníkem hororových komedií, protože je osobně považuji za jakési znesvěcení samotného žánru. Jenže občas existují výjimky. Ještě musím říct, že na film jsem narazil čistě náhodou a prakticky jsem si o něm žádné podrobnější informace nezjišťoval. A hned dialog z úvodu filmu je naprosto geniální. Matka se po vraždě zmrzlináře ptá syna, jestli se mu nic nestalo a on odpoví: „A kdo nám teď bude vozit zmrzlinu?“ Výše jsem psal, že k dobrému filmu patří vhodní herci. Clinta Howarda, který zde má hlavní roli, jsem předtím neznal. Role Gregoryho Tudora mu ovšem sedla dokonale. Dlouho jsem již neviděl tak „slizkého“ herce. A to myslím v tom nejlepším smyslu slova. Někdy prostě mám, že když je ústřední postava čistě záporná, fandím jí a přeju, ať dosáhne svého. Nejlepší jsou snímky, u kterých již od prvních minut vím, že to bude skvělé. Ice Cream Man má takovou atmosféru, že mě okamžitě chytnul. Hlavní děsivá část pro mě byla psychiatrická léčebna. Z takového prostředí se často necítím úplně dobře. Jistě měla v příběhu své odůvodnění (i několik jejích krátkých útržků v průběhu celého filmu), nicméně teď, pár dnů po zhlédnutí, mi přijde, že samotná část s léčebnou a policajty možná byla zbytečně dlouhá. Trochu jsem taky nepochopil, proč Tunak byl vždy tak pomalý. Ale to vůbec nemění můj celkový dojem z filmu. Stále bude zcela určitě patřit mezi mé nejoblíbenější. Myslím, že se mi nijak nezmění chuť na zmrzlinu (i když si ji osobně příliš často nedávám), ale možná si při konzumaci přeci jen vzpomenu na tento skvost.

Oznámení o pokračování snímku Annabelle mě nechávalo vcelku chladným. První Annabell mě vůbec nezaujala a tak jsem byl přesvědčený, že se na její druhý díl nekouknu. Navíc obecně (dle mého názoru, ale kromě jistých výjimek samozřejmě) nejsou pokračování na takové úrovni jako první film. No dobře, s tímto názorem se ztotožňuji i v tomto případě ačkoli v úplně diametrálně odlišné pozici – druhý film předčil film první.

Po dlouhé době jsem šel do kina. Když jsem se díval na program, nenašlo se tam takřka nic, co by nějak vystupovalo a zaujalo mě. Samozřejmě jsem si všimnul i druhé Annabelle, ale nezabýval jsem se tím. Byla to vlastně má přítelkyně, která to rozhodla (ačkoli sama horory nevyhledává). Opět jsem si uvědomil, jaký vliv na celkový dojem má sledování filmu v kině. To je ale v tomto případě velmi nepatrná věc, která ve skutečnosti neměla takovou váhu pro hodnocení snímku. Annabelle 2 má svižný děj a nenašel jsem tam hluchá místa. Také mě potěšilo, že se film neodehrával v současnosti, protože to tomu dodalo takovou tu potřebnou atmosféru. Snad jen jedna věc (není to ale výtka, protože to je vlastně standard dnešních hororů) je ohledně hudby. Hudbě samotné nemám co vytknout. Dnes je typické, že tvůrci hororů nám předem naznačují, že bude následovat nějaká lekačka tím, že přestane v určitou chvíli hrát hudba. Není to podle mě problém, protože aspoň máme jako diváci větší šanci nedostat infarkt 🙂
Z počátku filmu jsem si nebyl jistý, která z těch dvou dívek bude „ta šťastná“, která se ujme panenky. Asi to bylo tím, že oproti ostatním dívkám přece jen kvůli obrně byla jiná. Tak si to tím aspoň vykompenzovala 🙂 Celkový příběh je vynikající a velmi mě potěšila přímá návaznost na film první (na který se ale znovu již nechystám). Trochu jsem jenom přemýšlel,  jak se Janice/Annabell dostala najednou do jiného sirotčince. Ale zlo je mocné a prostě si nějak cestu našlo. Potěšila mě i skutečná panenka Annabell, která se ke konci filmu objevila – s červeným trojúhelníkovým nosem a červenými vlasy. Upřímně bych nechtěl v reálném životě potkat ani jednu, ale přesto mě víc děsí ta skutečná Annabell než ta použitá ve filmu.

Bylo by super, kdyby tento film byl natočen dříve než oficiální první díl, protože pak bych třeba možná snímek z roku 2014 ohodnotil jinak i lépe, ale to samozřejmě už nezjistím. Annabell 2 bude nyní patřit na čestné místo mých nejoblíbenějších hororů. Zjišťuji, že démoni velmi silně konkurují mým oblíbeným zombies a možná je už nepatrně posunují na pomyslné druhé místo…

V poslední době jsem horory zanedbával, protože jsem měl jiné povinnosti. Zjistil jsem ale jak mi chybí, a tak jsem se – k těm filmovým – opět vrátil. Mám rád takřka veškeré žánry hororů, ale na duchy jsem se (vědomě) příliš nezaměřoval. Musím samozřejmě počítat mé velmi oblíbené série Insidious a Conjuring.

Nedávno jsem podruhé viděl povedenou duchařinu Hrůza v Connecticutu. Osobně se mi velmi líbila. Věděl jsem, že je i druhý díl, ale občas (rozhodně ne vždy) se druhých a dalších dílů nějakého „mého super filmu“ děsím. Někdy to je stejně dobré jako díl první, ba i lepší, ale mnohdy to je katastrofa, která jen těží z výborné značky. S druhou „Hrůzou“ jsem si nebyl jistý. Po prvním zhlédnutí filmu prvního jsem si četl komentáře i na druhý díl. Vesměs se tam psalo, že to na jedničku rozhodně nemá a hlavně, že tam není žádná spojitost mezi Connecticutem a asi 1600 km vzdáleným státem Georgia. S názorem ohledně názvu musím souhlasit, s tím ostatním už nikoli.

U filmů (a nemyslím jen horory) se při jejich sledování zaměřuji na několik kritérií, podle kterých pak následně film hodnotím. Určitě nejhlavnější položkou je děj, se kterým v podstatě přímo souvisí případné (ne)logické chování postav. Dalším důležitým milníkem jsou i použité efekty. Myslím si, že v dnešní době se již předpokládá, že tvůrci použijí co nejkvalitnější a „nejreálnější“ efekty. Přece jen ale stále obdivuji ty staré filmy, kde se prakticky veškeré triky dělaly ručně, a přece vypadají kvalitně. Jako další aspekt při zhodnocení filmového díla považuji vybranou hudbu. To má taky svůj podíl na celkovém ději. Když už jsem zmínil staré filmy, vzpomněl jsem si na jednu (snad podivnou) skutečnost.  Tvůrci hororů dnes chtějí diváka co nejvíc vylekat – typická scéna, kdy hlavní postava stojí otočená zády a někdo jiný mu zezadu položí ruku na rameno. V dnešních filmech je prakticky běžné doprovázet obdobnou scénu děsivým zvukem či hudbou. Dříve to tak mnohdy ani nemuselo být.

Ale abych se již konečně dostal ke konkrétnímu filmu – Hrůza v Connecticutu 2: Duch Georgie. Zpočátku jsem (ač marně) hledal nějakou spojitost s prvním dílem. Už po pár minutách jsem si trochu říkal, že to bude tak nějak víc akčnější. Mnozí si stěžují, že se každou chvíli objevovali různí duchové a že jich bylo mnoho. To mi ale vůbec nevadilo a akorát mě to víc navnadilo na celý film. Zápletka ohledně „přednosty stanice“ mi přišla velmi zajímavá a neokoukaná. Všichni herci se mi líbili a přišlo mi, že tam přesně patří. Nejradši mám ty filmy, které vás hned od počátku připoutají k obrazovce, a nepustí a nepustí, a postupně vás víc „vplétají“ do děje. Přesně jak jsem dříve očekával, akčních scén byl dostatek a byly dobře zpracované. Efekty byly na opravdu skvělé úrovni a přišly mi i zajímavé různé barevné filtry a jejich prolínání. Dle mého názoru je atmosféra tohoto dílu temnější než toho „předešlého“. Zarazil mě snad jen jediný fakt. Když Lisa vídávala duchy (a brala na ně prášky), proč jí přišlo divné, že duchy vidí i její dcera Heidi, když bylo zmíněno, že tento dar se v rodině dědí a stejně to má i Lisina setra Joyce? To je ale jen drobná vada (pokud napočítám samotný název), která ale můj celkový dojem z filmu zkazit nemůže. Dlouho jsem již neviděl tak pěkný horor, kde byl zajímavý děj, dostatek akce a skvělé triky a efekty. Určitě bude patřit mezi mé oblíbené. Kdo čeká pokračování první Hrůzy v Connecticutu, bude asi zklamaný, ale jinak je to velmi povedená duchařina. Je to jen můj názor a kdo si o tom myslí něco jiného, nebudu mu to vůbec brát.