Rubrika: Zamyšlení

Pavučina [2023]

Nevybavuju si, kdy jsem v kině u hororu usínal. Úplně minimálně, spíš vůbec. Ale tady se mi to opravdu několikrát stalo. A paradoxně den předtím jsem naopak z kina odcházel nadšený. Jenže v tomto případě to byla strašná nuda. A navíc mi to přišlo takové family friendly – tedy přístupné pro rodiny s dětmi. Může klepání ze zdi být pro někoho dostatečně děsivé? To bych ještě bral, ale myslím si, že v takovémto hororu by diváci více ocenili, aby tam ta pavoučí „sestra“ byla častěji. Vždyť ji pořádně uvidíme až pomalu v posledních minutách snímku – a já bych byl radši, kdyby k tomu ani nedošlo. Protože to zpracování bylo fakt nepovedené a působilo to až směšně. Nevadí mi (víceméně), když je hlavní postava v hororu dítě. Jenže celý příběh na mě působil až moc dětinsky. Na hodnocení filmů má taky malý vliv i to, jak se třeba ten cen celkově cítíme. Když máme mizernou náladu, občas se to může promítnout i na celkové pocity ze snímku. Přiznám se, že teď jen přemýšlím, jak toto zamyšlení prodloužit. Bohužel někdy se prostě stane, že vás film totálně mine účinkem. Ne, nemůžu se vymlouvat na blbou náladu. Moje zamyšlení mají tu výhodu, že to schválně nenazývám recenzemi (které psát neumím) a tudíž zde předkládám jen svůj osobní názor a pohled na horory. Nebudu se divit nikomu, komu horor Cobweb přijde dokonalý. Já se ale strašně nudil. A rádoby komická část, kdy si bratranec a kamarádi Briana, který šikanoval našeho hlavního hrdinu, oblečou komické zvířecí masky, aby mu dali co proto, to byla pro mě úplné utrpení. A jak s nimi „pavoučí sestřička“ hezky rychle zametla. Měl jsem nutkání se smát, ale věřil jsem, že je to jen takový úlet, aby udržel diváky trochu jakoby „odlehčené“ před závěrečným finále. S čistým svědomím tento snímek po svém pohledu nemůžu doporučit. Bylo to dost nezajímavé a hlavně nudné bez napětí. A i po vizuální stránce to mohlo být mnohem lepší. Na celé filmu mě vlastně nejvíc zaujala australská herečka Cleopatra Coleman, která díky své atraktivitě dostala příjemnou vedlejší roli učitelky. Na scény s ní bych se klidně podíval znovu. Ale zbytek bych nejradši vynechal. Prostě ne vždycky se to povede, ale zase na druhou stranu se nám teď dostává hodně hororů. A věřím, že ten další v kině dopadne zase lépe. Prostě závěrem – tohle nebylo nic moc. Tečka.

Mluv se mnou [2023]

Po nějaké době jsem šel do kina a rozhodně jsem nelitoval. Když je někdo ve filmové branži nový, jeho debut je velmi zásadní. Jeho kvalita může ovlivnit celou jeho budoucí kariéru. Co když se ze dvou australských youtuberů postupně stanou úspěšní režiséři? I to se může stát. Navíc když je při jejich debutu zaštítí takové studio, jaké je A24, což je v dnešní době jedním z největších producentů hororů. Tento debut bratrů Dannyho a Michaela Philippou měl premiéru na filmovém festivalu Sundance, sbírá velmi slušné recenze a už jen teď utržil přes pětinásobek původního rozpočtu. A já věřím, že zisky z toho dále porostou. A musím pochválit zajímavý nápad, který jsem myslím dosud nikde jinde neviděl. Ono vymyslet v dnešní době něco, co tu ještě nebylo, je docela těžké. V tomto případě to bylo super.

Na duchy nevěřím (nevím, proč to furt opakuji, ale aby bylo jasno haha). S tím souvisí vyvolávání a následná komunikace s mrtvými. Jenže tady není žádná ouija tabulka. Ke spojení stačí popsaná porcelánová ruka. Zajímavé bylo, že když jste duchovi dovolili, aby do vás vstoupil, začali jste se chovat jako on. Zdánlivě neškodná zábava. Minimálně pro partu znuděných teenagerů. Bylo jasné, že jednou se to muselo zvrtnout. Navíc jste nikdy dopředu nevěděli, kterého ducha vyvoláte. Tady se příliš nehraje na lekačky. Ale kupodivu mi to ani nevadilo, protože celková atmosféra filmu byla dokonalá. Konec snímku mi sice poněkud unikl a moc jsem ho nepochopil. Ale to je dobře, protože teď nad tím budu víc přemýšlet. Tak by měl skončit každý film – aby vám v hlavě zůstalo něco, co jste buďto úplně nepochytili nebo naopak to, co vás nejvíc zaujalo. Určitě ještě jednou musím pochválit celý námět tohoto australského debutu. Už teď díky dobrým výdělkům se uvažuje o pokračování. To nezní vůbec špatně, i když tvůrci to budou muset víc pozměnit, aby se příliš neopakovali, ale aby zároveň zůstali na stejné notě. Od dokonalého hodnocení mi utekl jen ten závěr, o kterém budu muset chvíli přemýšlet. Jinak ale snímek můžu každému jen vřele doporučit. Bylo to zábavné, místy děsivější a hlavně neotřelé. Myslím, že nám bratři Philippou jen ukázali, že bychom se na ně měli zaměřit. A to já rozhodně udělám. Protože tady odvedli velmi dobrou práci.

Někdo klepe na dveře [2023]

Bohužel poslední dobou nemám na horory šťastnou ruku. Z těch několika, co jsem v posledních dnech viděl, byl jen jeden lehce nadprůměrný, další dva čisté průměry a pak několik podprůměrných. A z nich dokonce dva, které v hodnocení skončily těsně nad odpadem. A ano, mluvím teď i o tomto v aktuálním zamyšlení.

Filmy M. Night Shyamalana, které jsem dosud viděl, dostaly ode mě často nadprůměrné ohodnocení, jenže tak jak to někdy bývá, někdy nastane zkrat. Co je obecně na filmu nejdůležitější? I když na tom (občas nemalou) roli hrají vybraní herci, na nich to úplně nestojí. Hudba? Občas mi přijde takové fascinující, když si uvědomím, že při natáčení na place žádná hudba většinou není. Ta se později přidá až v postprodukci. Ale s tím jsem v žádném filmu neměl žádný problém. Ano, jasně, hudba je velmi důležitý prvek, který dokresluje atmosféru. Ale nejdůležitějším aspektem je samotný příběh. Herci moc nedostávají příležitost, aby si upravili dialogy nebo nějak změnili děj (ano, všude jsou výjimky). A tak jsou mnohdy jakoby nuceni „odříkat to, co pro ně napsal někdo jiný“. A když je scénář strašný, žádná super hvězda to prostě nespasí. Ačkoli Shyamalana příliš neznám, vím o něm minimálně tři věci. Než vyjde jeho nový film, tak si detaily k příběhu drží pevně pod pokličkou a ven se dostane jen velmi malá, nepatrná část. Další známou věcí je, že si k svým filmům píše sám i scénář. No a dále, že se s oblibou sám obsazuje do malých roliček. Svým způsobem tak trochu připomíná např. Woodyho Allena. Je sice pravda, že každý Shyamalanův film je originál, ale to přirozeně vůbec neznamená pokaždé úspěch.

Mám rád postapokalyptické filmy. Jenže, co když si vypůjčíte část z bible a vyšlete čtyři jezdce apokalypsy, aby vám oznámily konec světa a jak tomu zabránit? Jako námět to zní přinejmenším zajímavě. Ale tady to zpracování mi vůbec nesedlo. Musím se přiznat, že jsem spíše příznivcem „klasických vztahů“. Samozřejmě každý má právo si to v životě udělat jak chce a je třeba to rozhodnutí prostě respektovat. Nechci říct, že by snad role gayů měla na hodnocení nějaký vliv, ale možná do toho nepatrně (a skoro nevědomky) zasáhla. Víc jsem se soustředil na samostatný děj. Co se mi naopak velmi líbilo, že čtveřice „jezdců“ na dveře chaty zaklepe hned v úvodu snímku. To byl dobrý krok, protože kdyby se to stalo třeba až v půlce filmu, první půlka by pak byla jen zbytečné natahování. Místo čtyř jezdců bych asi spíše mohl použít „čtyři sebevrazi“. To by vlastně bylo přesnější označení. Proč se postupně vlastně zabíjeli? A co kdyby na konci oba rodiče s Wen všichni přežili? Aha, jasně, nastal by konec světa. No, celý film na mě působil jaksi mdle a neuvěřitelně (v negativním smyslu pochopitelně). Co se týká hereckého obsazení není vlastně asi co vytknout, ale jak jsem říkal v úvodu, na tom to rozhodně nestojí. Příběh byl takový nemastný, neslaný a vůbec to na mě nepůsobilo dobře. Dobrý film také poznáte, že po závěrečných titulcích ten film ještě v hlavě zpracováváte a přivoláváte si znovu ty nejlepší části či scény a užíváte si prostě celkový „dojezd“. Jenže tady v mém případě k ničemu takovému vůbec nedošlo. A to je špatně. Jak se říká, každé zboží má svého kupce. Tudíž každý film má svoje příznivce, který na snímek nedají dopustit, no a pak ty druhé. Pane Shyamalane, příště vymyslete něco lepšího, prosím.

Spirála strachu: Saw pokračuje [2021]

Opět si neodpustím menší úvod, než se pustím k samostatnému zamyšlení. Protože k sérii Saw mám taky co říct. Je zvláštní, že se občas stane, že snímek, který vás hned nezaujme, vás po nějakém čase tak nějak samovolně přinutí na druhé zhlédnutí. Mnohdy si pak všimnete detailů, které vám předtím unikly, a je možné, že díky nim se váš pohled změní a tím pádem se i hodnocení zvýší. Neříkám, že se to v mém případě stalo každému filmu (když už jsem se na něj podíval znovu), ale u většiny takových jsem opravdu hodnocení upravoval (pozitivně). A tak to bylo i u Saw. První zhlédnutí jsem stěží dokoukal a nechápal jsem, komu se takové brutality můžou líbit (a užívat si to). Na vysvětlenou – do té chvíle jsem podobný horor ještě neviděl a tak jsem byl poměrně dost šokován. A taky jsem si říkal, že jedno zhlédnutí bohatě stačilo a už nikdy více. Jenomže znáte to. Stane se, že pak postupně na ten film všude možně třeba na internetu budete narážet, že je to super film a tak podobně. Nevím po jaké době od zhlédnutí to bylo, ale nějak se mi to zachytilo v hlavě a začalo mi to šrotovat. Jakoby mi něco říkalo, ať tomu dám ještě jednu šanci. A dobře jsem udělal. Možná na to taky mělo vliv to, že jsem se hned poté postupně podíval na všechny díly (v té době to bylo myslím sedm), ale zkrátka to celkové hodnocení se mi rapidně zvýšilo. Protože pak vám ten příběh začne dávat smysl a skoro až žasnete nad nápady scénáristů, jak se vám to postupně poskládá dohromady. Já Johna Kramera alias Jigsawa nepovažuji za zápornou postavu. Ke svým hrám si vybírá kriminálníky a další individua na okraji společnosti a dává jim druhou šanci. Sám Kramer má dost smutný životní příběh. Je zajímavé, že v zhruba od půlky série je už Jigsaw po smrti, ale jeho odkaz žije dál. Když teď nad tím přemýšlím, budu si muset dát v nejbližší době znovu kompletní maraton Saw.

V roce 2021 se filmaři rozhodli, že značku Jigsaw oživí a pokusili se o reboot celé série (možná se inspirovali D.G. Greenem a jeho oživením Halloweenu). Jenomže hned ze začátku musím říct, že se to moc nepovedlo. Nejvíc mě tam vlastně potěšil můj oblíbený Samuel L. Jackson, kterého jsem popravdě vlastně ani nepoznal. Jenomže celý příběh je takový divný. Jako jo, máme tu pár propracovaných pastí, které vizuálně vypadají skvěle, ale hlavním negativem je, že jich je strašně málo (oproti předešlým dílům) a taky mi přišlo, že jsou tam jen tak navíc a není k nim dán propracovanější příběh. Ale po vizuální stránce zase jsou zobrazené výborně, to zase jo. Jenomže hezké efekty nemůžou utáhnout celý film, když příběh samotný moc nefunguje. Chválím ale aspoň původní znělku (i když v poněkud pozměněné podobě), která prostě k této sérii neodmyslitelně patří. Ale ten konec? Kdo ho vymýšlel, prosím? Jako jasně, mělo to být šokující, ale dát jeden z posledních záběrů na prchajícího nového napodobitele skládačkového vraha a hned poté už závěrečné titulky? Takový konec jsem sice rozhodně nečekal, ale tak nějak nechci, aby byl ten policajt zase hlavní záporák v následujícím, již desátým, dílu, který jde do kin už někdy koncem září. Jako jasně, záporák je od toho, aby nebyl moc sympatický, ale tady je podle mě extrém. John Kramer měl svůj charakter (a silný životní příběh) a navíc prakticky u všech jeho pastí byla možnost dostat se z nich ven. To v tomto restartu nebylo. Já má prostě za to, že tvůrci chtějí využít značky Saw (a hlavně na tom vydělat). No nevím, mě osobně moc nepřesvědčili a snímek se mi dostal dokonce lehce pod průměr. Ale věřím, že další díl bude lepší. Už jen, že se tam dočkáme návratu samotného Johna, Amandy a Hoffmana. Ale nechám se překvapit.

Stáhni a zemřeš [2019]

Svůj první mobil jsem dostal, až když jsem v prváku na střední. Ne, že by za mě neexistovaly (není mi 105 :D), ale prostě jsem ho nepotřeboval. Bylo to véčko, Nokia, takový červenohnědý a po čase používání a hraní jednoduchých java her bylo tlačítko s pětkou úplně nečitelné. Možná, že někde doma ještě stále je a věřím, že bude stále funkční. Ne nadarmo se říká, Nokie jsou nezničitelné. 🙂
Sice mi je teprve 31, ale svým způsobem se můžu považovat za menšího pamětníka. Sice si nepamatuji přesný rok (což je vlastně takový protimluv k té předchozí větě), ale zažil jsem přechod tlačítkových telefonů na smartphony. Mladší populace se na to přirozeně rychle adaptuje (proto také umějí i s počítači lépe než důchodci), ale ti starší – minimálně v tom boomu „změny / výměny“ mobilů – s tím měli určitě větší problém. Ale je to přirozený vývoj. Když se vrátíme v čase o sto let zpátky (co o sto let, klidně stačí jen padesát let mínus od současnosti), je úplně fascinující a svým způsobem neuvěřitelné, kam jsme se jako lidstvo celkově posunuli. A teď si představme zase opačný posun – tj. plus padesát let. To, co je dneska moderní, bude pochopitelně už zastaralé a na denním pořádku budou technologie, které si dnes třeba ani nedovedeme představit.

Po delším úvodu konečně několik vět k samostatnému filmu. Chytré telefony má dneska prakticky každý. A máme tam milion aplikací a i když třeba všechny nepoužíváme, čas od času si stáhneme něco nového. A kdo by mohl odolat appce, díky které se dozvíme, kdy zemřeme? (Třeba já). Mělo to poměrně dobrý potenciál. Ze začátku pochopitelně nikdo nevěří tomu, že by to mohlo opravdu fungovat.
První výtku mám s podobností holky z úvodu, která se stala první obětí aplikace, s tou hlavní postavou. Bylo vidět, že ta „úvodní“ zemře a hned v následujícím záběru byla ta druhá (Quinn). Mohla mít aspoň jinou barvu vlasů. Ale pro mě nejhorší byl potrhlý kněz, který hlavním hrdinům měl pomoct s odehnáním zákeřné entity. Do té doby to mohl být celkem slušný horor, ale tímhle to úplně zazdili. Opravdu za každou cenu to od té chvíli měla být komedie? Podle mě je celý film cílený na mladší diváky a ti se určitě s knězem museli bavit. Pro mě to ale bylo trapné a okamžitě se díky tomu rapidně snížilo hodnocení.
Ne, nakonec z toho nevyšel odpad, ani druhé nejnižší hodnocení na ČSFD, ale pod průměr to u mě spadlo. S tím duchem to už bylo poněkud přehnané. Mohlo to být trochu udělané ve stylu Final Destination – že na každého po skončení odpočítávání bude čekat „osud“, který si pak pro něj přichystá nějakou nehodu. Tady se tvůrci snažili být trochu inovativní. Opět – komu se to líbí, tomu to rozhodně brát nebudu. Ale mě to moc nebavilo. A štve mě taková drzost filmařů, kteří na konci filmu počítají s tím, že budou mít velké zisky a tudíž si hned připraví zadní vrátka pro pokračování. Když to končí trochu otevřeným koncem, ještě to tak nějak beru. Ale když při posledním záběru Quinn vytáhne telefon a tam má oznámení na aktualizaci aplikace na Countdown 2 – jinými slovy, že už tvůrci chystají druhý díl. A zrovna u tohoto filmu nepovažuji pokračování za nutné, protože si nedovedu představit, v čem by se ten příběh mohl ještě rozvinout. Takže celkový pocit? Zklamání. Čekal jsem to daleko lepší a určitě se na to znova dívat nehodlám. A možná kdyby se z toho z půlky nestala komedie, dopadlo by to z mého pohledu lépe. A navíc mi to zpracování přišlo prostě celkově nezajímavé.

Ghoul [2015]

Nedá se říct, že by found footage patřil mezi můj oblíbený hororový žánr. Roztřesená kamera a amatérské podání tomu možná přidávají na autentičnosti, tak jak by to mohl natočit kdokoliv z nás, ale na mě to už prostě tak nepůsobí. Určitě souhlasím asi s většinou, že The Blair Witch Project z roku 1999 byl zásadní film tohoto subžánru a ve své době určitě musel způsobit velký boom. Už od počátku tvorby filmů bylo již mnoho zásadních období – nejdřív např. konec éry němých filmů, dále třeba přechod na barevný film. No a pak samozřejmě každý filmový žánr se různě vyvíjel. Nechci se tady pouštět do rozpitvávání vývoje hororového žánru. Chci říct, že některé subžánry ve mě zanechaly větší dojem a jiné zase ne. A třeba právě konkrétně found footage bych nemohl sledovat pravidelně.

Jakmile snímek Ghoul začal a viděl jsem o jaký typ hororu se jedná, přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný. Ale vždycky je dobré a vhodné samozřejmě hodnotit až později, nejlépe pochopitelně až na konci. A tak jsem se pohodlně usadil a začal se soustředit na děj. První věc, co mě zmátla, bylo, že jsem věděl, že se jedná o český film, ale dabing herců prostě poznáte. Ale bral jsem to, že je to od českého režiséra Petra Jákla a ačkoliv se ani nenatáčel u nás, považuji ho za český. Začátek díky rozhovorům s pár obyvateli ve mně (a nejen naposledy) vyvolal vzpomínku na již zmiňovanou Záhadu Blair Witch. Asi jsem se již někdy předtím zmínil, že nevěřím na duchy a jejich vyvolávání. Ale v hororu to funguje. A když v ději trochu poskočím, nenapadlo mě, že ukrajinský vrah a kanibal v jedné osobě, Andrej Čikatil, skutečně existoval. A prý za svou „kariéru“ spáchal asi padesát brutálních vražd a většinu nebohých obětí minimálně částečně ochutnal.
Musím na snímku pochválit celkem mrazivou atmosféru. Ne, to jsem se špatně vyjádřil. Myslím tím, že když se většina filmu odehrává skoro v jedné místnosti, působí to stísněně. Obdobně jako v Blair Witch to působí celkem reálně. Sice tam bylo pár lekaček, ale ty se naprosto minuly účinkem. Ale líbila se mi ta kletba, že se nemohli vzdálit daleko od domu.

Zpočátku jsem přemýšlel o poměrně dost nízkém hodnocením. Výsledný průměr sice nevypadá jako nějaký zásadní zvrat z mého pohledu, ale například mě na úplný závěr potěšilo, že jsme viděli samotného Čikatila. Chvíli jsem uvažoval i o vyšším ratingu, ale asi na mě prostě také svou vahou dolehl samotný found footage, ve kterém byl celý film natočen. Ano, někdo může namítnout, proč jsem se na to tedy díval, když tento hororový subžánr moc nemusím. Já jsem byl hlavně zvědavý, že se jedná o český horor a to si přiznejme, že se u nás obecně takové filmy příliš často netočí. Určitě to mělo ambice uspět i v zahraničí a je dost možné, že to i zaujalo. Špatné to rozhodně nebylo a z mého průměrného hodnocení (které chvílemi opravdu balancovalo s nadprůměrem) je jasné, že jsem si snímek vlastně i užil. Něco mi tam prostě vadilo či chybělo a teď nemyslím jen samostatný žánr. Ale jinak to takhle českým režisérům přeji, aby měli cíl aspoň nějakým způsobem zkusit „dobýt“ svět. Tady jsem tu ambici pana Jákla viděl (už jen tím, že tam obsadil samé cizí herce, i když to pochopitelně není rozhodující faktor). A takhle tímto poněkud otevřeným koncem bych toto zamyšlení zakončil. Nechám každého, ať se na snímek podívá a sám zhodnotí, ale kdo ví – třeba se mnou s tím průměrem bude i souhlasit.

Insidious: Červené dveře [2023]

James Wan nám, hororovým nadšencům, přinesl na plátno již mnoho skvostných děsivých snímků. The Conjuring, Saw či Malignant. A pak samozřejmě Insidious. On sám sice režíroval jen první dva filmy, ale oba byly divácky velmi úspěšné (oba díly mají na ČSFD takřka shodné nadprůměrné hodnocení cca 74%). Na ostatních filmech ze série se „pouze“ podílel jako producent. A Wanův kamarád Leigh Whannell ke všem (tedy konkrétněji k prvním čtyřem dílům) napsal scénář (třetí film i sám režíroval). Měl jsem za to, že jsem viděl jen první dva snímky, ale co jsem se teď díval na ČSFD, tak si můžu odškrtnout i třetí pokračování jako zhlédnuté. Ale přiznám se, že žádný díl si dopodrobna už nepamatuju.
A to možná byla chyba. Proto jsem původně na Insidious: The Red Door, tedy v pořadí již páté pokračovaní, do kina ani nechtěl jít. Bál jsem se totiž, že to na sebe bude hodně navazovat a vzhledem k tomu, že jsem ten předcházející díl ani neviděl, tak se budu v ději ztrácet. No, tomto ohledu nebyl ten strach úplně nasnadě. No, i když… Mělo to pár povedených lekaček, ale zároveň i několik předvídatelných. Ale dějově mi pak z toho vyšel pouze průměr. Možná to taky bylo tím, že mi přišlo takové zvláštní (možná spíše, že jsem si to z předešlých dílů nepamatoval), že by Dalton po odpočítání od deseti okamžitě usnul, aby se díky astrální projekci ocitl ve snovém světě Dálava. A už i v úvodní části filmu jsem netušil, o čí pohřeb se jedná. A na jaký díl série byla reference, když Dalton namaloval svého posedlého otce, jak chtěl zabít svoji rodinu?
Jako natočené to je hezky, jen mi prostě pár věcí nedávalo smysl. Ale zase na druhou stranu mě potěšilo, že do režisérského křesla usedl Patrick Wilson (kdo by kromě Wana a Whannella mohl být povolanějším, když se Wilson objevil ve všech dílech?). Stejně jsem nikdy nechápal, jak může film režírovat někdo, kdo v něm i hraje. Jako chápu, že od toho tam je asistent režie, ale stejně.
Někde jsem zaslechl, že se bude jednat o poslední díl série Insidious. Osobně tomu moc nevěřím. Pokračování takřka libovolného filmu totiž mj. záleží na celkových ziscích. Ale myslím si, že takto dobře rozjetá série jen tak neskončí. Samozřejmě s přibývajícími díly může celkem rychle klesat kvalita. Přece jen Insidious můžu řadit mezi ty nejlepší horory. Když tak nad tím přemýšlím, zajímalo by mě, jestli někdy nastane den, kdy by James Wan natočil vyloženě špatný horor. Zatím vše, co jsem od něj viděl, mě velmi zaujalo. A myslím si, že když minimálně na svou (jím) rozjetou série bude dohlížet z producentské pozice, tak nějak se postará, aby to nebyl vyloženě odpad.
Ale abych tedy znovu shrnul mé pocity z nejnovějšího příspěvku do univerza Insidious. Pro ty, kteří snímek ještě neviděli, bych určitě doporučil, aby se předtím podívali na předešlé díly. Já se totiž občas v ději ztrácel. Ke castingu asi nemůžu co vytknout. Scénář byl taky víceméně v pohodě, ale přišlo mi, že to potřebovalo prostě znalost celé série (pro maximální požitek). Ale je to jen a pouze můj subjektivní pocit. Ale na druhou stranu je ten film do kina ideální. A plus dávám za pár povedených lekaček. Ale prostě jinak průměr.

Anakonda: Honba za krvavou orchidejí [2004]

Takovýchto podobných filmů už vznikla kvanta. A všechny do puntíku patří do béčkové kategorie. Takové série jako Sharknado jsou vyloženě pro pobavení a rozhodně se nemůžou brát vážně (tady bych to mnohdy zařadil i mezi céčko). Někdy mi je až trapně za ty herce, co do toho jdou. Jenže pokud nejste nějaká mega star, která si role může vybírat, berete prostě vše, co se naskytne. Vždyť kolik dnešních „velký“ herců začínalo v maličkých roličkách. Ale zase na druhou stranu nebýt těchto filmů, nevznikla by celá tato podkategorie hororů. Většinou to kazí laciné, do očí bijící umělé a nepřirozené efekty. A velmi chabý scénář. Herci můžou dělat co můžou, ale přeci jen se řídí tím, co pro ně někdo napsal. V této kategorii nevěřím na improvizaci, protože u všech těchto snímků jistě před natáčením existuje scénář (je to sice béčko / céčko, ale věřím, že i tak to je film jako každý jiný). Kvalitu komentovat nebudu, protože i áčkové filmy mají samozřejmě své brilianty a odpady.

Věděl jsem tedy do čeho jdu. Očekával jsem….nebo spíš jsem tušil, že to bude zase další katastrofa, která ale trošku zároveň i pobaví. A vskutku mě to pobavilo, ale kupodivu v pozitivním smyslu. Což to obecně v této podkategorii není určitě pravidlem (ano, stejně jako jinde i tady se najdou světlé výjimky).
Tady kupodivu fungoval i scénář. Přiznám se, že teď už si nevybavím, jak přesně ten tým „rádoby“ vědců přišel na elixír mládí v podobě květů té vzácné orchideje (ale určitě to nějak ve filmu bylo zmíněno). Ano, trošku přitažené za vlasy mi přišel ten hlavní zvrat, kdy se zjistilo, že nepřirozeně dlouhý život obřích hadů zajišťovaly ty titulní exotické rostliny. Jako celkově to působilo až nepřirozeně – myslím jako obecný nápad s tou dlouhověkostí. Ale co, bral jsem to jako součást příběhu. Vím, že existuje mnoho druhů hadů a mnozí z nich můžou dosahovat velkých rozměrů, ale nevím nakolik by ty zobrazené anakondy byly reálné. Ale nechal jsem to být a neřešil to. Asi tak od půlky fimu mi bylo zhruba jasné, jak to skončí. Nejvíc na mě asi zapůsobila scéna s pavoukem. Jako to v reálu by byla asi ta vůbec nejhorší smrt, když jste zcela paralizovaní a jen se můžete dívat, jak za pár vteřin vás čeká jistá smrt a vy s tím nemůžete absolutně nic dělat…
Anacondas: The Hunt for the Blood Orchid je i přes svou béčkovou kategorii zábavný a mě osobně to bavilo. Příběh je celkově takový smysluplný a nenašel jsem tam moc hluchá místa. Nejsem herpetolog a tak nemůžu porovnat zobrazenou extra dlouhou délku titulních anakond. Ale věřím, že jsme jako lidstvo zdaleka neprobádali všechna tajemství deštných pralesů a tak je docela možné, ba i pravděpodobné, že podobná monstra tam žijí. Od tohoto filmu jsem prakticky neočekával nic a přesto jsem byl mile a příjemně překvapen. Nejlepší herec byl pochopitelně Kong – drobná opička doprovázející celou výpravu. Ale i ostatní podali slušné herecké výkony. U podobných hororů mnohdy usínám, ale v tomto případě se to vůbec nestalo. Je vidět, že když se najde schopný scénárista, může i takovýto film, který mnohdy v hodnocení končí v odpadu, udělat výjimku a umístit se (aspoň dle mého názoru) mnohem výše. Ano, bavilo mě to.

Z hadů mám respekt a dalo by se říct, že i fóbii. Dokonce i v zoo za sklem si udržuji značnou vzdálenost. Stačí si jen vzpomenout na první díl Harryho Pottera, jak se Dudley opíral o sklo terária a pak se tam dovnitř propadl. Někde jsem slyšel, že fóbie se můžete aspoň částečně zbavit tím, že tomu svému strachu budete po troškách čelit. Jako jasně, tím, že si takhle hady pustím na tabletu, nehrozí, že by na mě najednou vyskočili z obrazovky. Ono je taky rozdíl, když je sledujete v nějakém pořadu a když je pak vidíte v reálu tváří v tvář. Neříkám, že mi je jejich sledování ve filmu nějak extra příjemné, ale samozřejmě se to dá vydržet.

13 duchů [2001]

Říká se, že tisíc lidí, tisíc chutí. Jinými slovy – co se líbí jednomu automaticky neznamená, že se to bude líbit druhému. V tomto případě se řadím k té druhé skupině. Všude možně jsem na Thir13en Ghosts četl samou chválu. Jediné, co jsem o snímku věděl, bylo, že se jedná o remake z šedesátých let (konkrétně z roku 1960). Znáte to, když vás všude možně pozitivně na něco lákají a pak jste z toho akorát zklamaní? Tak to se mi přesně stalo. Abych zpočátku jen nehanil, musím pochválit vizuální stránku. Duchové jsou vyobrazeni fakt parádně. A i celkový skleněný dům je pro oko působivý. Dále chválím výběr hlavních herců. Ač jsem příliš nesledoval seriál Můj přitel Monk, jeho představitel Tony Shalhoub je opravdu nepřehlédnutelný. Ale mé největší potěšení bylo zjištění, že další výraznou postavu hraje jeden ze dvou vrahů původního Screamu z roku 1996, tedy Matthew Lillard.
Co mi ale na snímku chybělo byla absence větších krvavých scén, kterých by se dalo určitě využít (vlastně tam gore scény prakticky vůbec nebyly). Jenže problém je, že celkový film je koncipován jako „family friendly“ a tak tam moc násilí být nemohlo, aby byl přístupný i mladším divákům. Však je to taky uděláno minimálně částečně jako komedie. Pokud tam byly nějaké lekačky, tak jsem je buď zaspal nebo je vůbec neregistroval. Já nevím, příběh by mohl být propracovanější. Opravdu to na mě působilo spíše jako fantasy rodinný film s malými prvky hororu. A možná v mých třiceti letech jsem nebyl ta pravá cílová skupina. Jasně, věděl jsem minimálně podle zařazených žánrů k filmu, že to bude hororová komedie – tedy spojení, které jsem nikdy nedokázal spolknout. Ano, najdou se samozřejmě výjimky, kde se mi tyto pro mě zcela protikladné žánry ve společné kombinaci líbily. Takže z této strany by někdo mohl namítnout, proč jsem se na to vlastně díval, když „horrorcom“ ze své podstaty absolutně doborovolně nevyhledávám. Jak jsem uvedl, můžou být v tomto směru výjimky. V tomto případě jsem se prostě a jednoduše ke zhlédnutí nechal „přemluvit“ v podstatě samými pozitivními doporučeními na internetu.
V některých (pro mě spíše nepravděpodobných) situacích může dojít k tomu, že při opětovném druhém zhlédnutí po nějakém čase na film změním názor a hodnocení. Jenže v tomto případě mě již další rewatch prakticky nečeká, protože silně pochybuju, že by to nějak ovlivnilo celkový názor na tento snímek. Pro korektnost nebudu nikomu vyčítat, že toto bude pro danou osobu jako TOP a absolutně nejlepší horor. Je zcela a totálně normální a přirozené, že každý má tu svou hranici „vkusu a líbivosti“ někde jinde. V tomhle opravdu je třeba být tolerantní. Já neumím psát recenze. Proto tu mám místo toho kategorii nazvanou „Zamyšlení“. A to obsahuje jen čistě můj osobní názor a pocit z daného filmu. Občas se mi totiž stalo, že prakticky všemi haněný a sepsutý horor u mě vyvolal naprostý opak.
Je možné, že časem se kouknu i na těch původních 13 Ghosts z roku 1960. Někdy je originál lepší než remake, ale to rozhodně není pravidlo. A vice versa. Toto novější zpracování mě prostě absolutně vůbec nezaujalo. Takže v podstatě opravdu chválím prakticky jen vyobrazení duchů, ale když musím snímek hodnotit celkově i s příběhem, tak to hodnocení rapidně klesá. Pro rodiny asi dobré, ale určitě se z toho dalo vytěžit mnohem více. Za mě tedy zklamání.

Noční můra [2023]

„Spánková paralýza. Stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. Osoba si uvědomuje, že se nachází ve stavu mezi bděním a spánkem, ale má pocit, že je připoutána k posteli. Velmi často dochází k halucinacím a pocitům strachu, které mohou končit až silnou úzkostí.“ (tolik poctivě ukradeno z Wikipedie 🙂 ).
Spánková paralýza mě vždycky nějakým způsobem přitahovala, ale zároveň také děsila. Pocit, že se nemůžu hýbat (nepočítám nějakou náhlou křeč) nebo i jen představa toho není určitě něco, co bych vyhledával. Ale je to fascinující. Naštěstí jsem poruchami spánku nikdy netrpěl. Ale známým faktem je, že při spánkové paralýze můžeme vidět temné bytosti a podobně. A vědomí, že tomu nemůžeme utéct, no…
Mám rád klasické horory, kde jsou monstra, duchové, upíři, zombie a hodně krve. Těch se opravdu nemůžu nabažit. Zároveň se mi ale líbí i také ty, kde zdánlivě nic nadpřirozeného není, kdy je to takové na hraně a spíše to záleží na divákovi samotném, jak si to přebere a jak moc je to pro něj děsivé. Teď se nebavím o hororech, které jsou na na hraně thriller/horor. Myslím tím ty, které se klidně můžou stát komukoliv z nás v realitě.

Marerittet, jak se snímek v norském originálu jmenuje, nepřináší vlastně vůbec žádná monstra. Mladý pár si koupí byt, ale po přestěhování začne Mona trpět poruchami spánku. A zjistí, že záchranou jí může být jen lucidní snění – totiž zjednodušeně ovládání snů. Už jsem to v nějakém zamyšlení určitě zmiňoval, ale jedním pro mě z nejděsivějších aspektů hororu je, když se to zlo nějakým způsobem uchytí na blízké v rodině, protože to hlavní hrdiny logicky trochu oslabuje a v některých případech jim to nedovoluje na ně útočit a tím pádem zneškodnit démony (a jiné) uvnitř.
Od začátku film pěkně postupně pluje a při jeho sledování jsem vlastně asi nikde nenašel hluché místo. Musíte se prostě popasovat s tím, že tam de facto nejsou žádné jumpscary a podobně. Místo toho film sází na realitu. Spánková paralýza je vědecky prozkoumaná a probádaná (i když asi ne zcela). A na mě tento norský horor působil místy jako takový „dokument“. Hororové prvky tam jsou, ale stejně částečně vycházejí z reality.
Severské filmy jsou obecně známé svou syrovostí a temnotou. V tomto případě to ale neplatí, i když vím, že pro některé slabší jedince to mohlo být děsivé až až. Přesto jsem tomu absolutně bez váhání dal plné hodnocení. Proč? Možná proto, že je to dost reálné (samozřejmě je tam dost věcí nadnesených, co pochází jen z hlavy scénáristů). Přesto jsem byl velmi spokojený. Jedním z důvodů (i když ne hlavní) také byl fakt, že přeci jen norské horory se k nám zas tak často nedostávají.
A taková zajímavost, resp. dvě. Tentokrát jsem nebyl na premiéře, ale až o den později v pátek. A překvapila mě obsazenost sálu (pravda, byl to asi jeden z nejmenších, co tam mají). Ale lidí bylo hodně. Další zajímavost se týká samotnému uvedení snímku. v závěrečných titulcích (a na filmových databázích) je uveden rok 2022. Pravděpodobně to bylo kvůli nějakému festivalu, protože v „rodném“ Norsku byl film uveden až cca v půli února 2023.
Je sice nepravděpodobné, že bych se na film podíval ještě jednou, nicméně z plnohodnotného hodnocení nic ubírat nebudu.