Rubrika: Zamyšlení

Kostlivec [2023]

Jakmile se dozvím, že se chystá adaptace nějakého díla Stephena Kinga, jsem v pozoru a nemůžu se dočkat. Obecně vzato se mi filmy založené na jeho románech či povídkách líbí. Ano, něco je třeba lepší a něco horší. Ale pana Kinga jsem si prostě zamiloval a dokonce se mi líbil jeho jediný, první a zároveň poslední režijní debut Maximum Overdrive, který on sám nenávidí. Jedním z dominant Kingových knih je jeho perfektní vykreslení postav a budování atmosféry. Především ho obdivuji za jeho mnohasetstránkové romány, které i přes svou délku čtenáře udržují v napětí a díky dobrému popisu si to všechno dokážeme skvěle představit. Trošku jinou kapitolou jsou povídky. Ano, přiznám se, že díky panu Kingovi jsem vlastně začal s psaním povídek i já, i když pochopitelně nikdy nebudu tak aktivní jako on, abych se tím mohl někdy živit… 🙂 Povídky jsou možná těžší v tom, že rozsah je samozřejmě mnohem kratší a nemůžete děj příliš do hloubky rozvinout. I když pan King je králem i v tomhle. Ano, musím se přiznat, že ne úplně všechny jeho povídky jsou TOP. Ale ty vynikající přesto převažují. Zdaleka jsem nečetl všechny sbírky povídek. Ale třeba konkrétně Noční směna je dost povedená.

A právě z této sbírky pochází povídka Kostlivec. Při čtení jsem tomu asi moc nevěnoval pozornost, ale teď když nad tím přemýšlím, nevím, proč se to do češtiny přeložilo právě takto. Myslím si, že lepší by bylo třeba Bubák či možná trochu obecněji Strašidlo. Ale třeba boogeyman je i přezdívka pro Michaela Myerse. Nicméně se musím přiznat, že z povídky jsem si absolutně nic nepamatoval. Do knihovny jsem to měl daleko, ale přece jen žijeme v elektronické době, kde na internetu najdeme vše. Proto nebyl problém si tu krátkou povídku vyhledat a znovu si ji přečíst, a to dokonce v originále. Obsahově je to jen asi tak na jedenáct stránek a i když se to zdá jakoby příliš jednoduché, zejména konec je opravdu mrazivý. Filmová adaptace se o povídku opírá jen okrajově a vlastně si tvoří svůj vlastní příběh. Bavilo mě, že boogeymana jsme si dlouhou dobu mohli jenom představovat. Je to prostě cosi, co žije v temnotě, ale vlastně to ani nemůžeme pojmenovat či popsat. Něco, co se pase na našem strachu. Něco, co vidí zejména jen malé děti. A zfilmovat něco takového, kde to něco do víc jak půlky filmu není vidět, to chtělo taky odvahu od režiséra. Původní povídkou to bylo opravdu spíše jenom lehce inspirováno. Ale co jsem někde četl, tak i samotnému Kingovi se film líbil. Ono to je taky takový marketingový tah na nalákání diváků, když na plakát uvedete, že je to „z mysli Stephena Kinga“. Někdo by řekl, že roztáhnout kratičkou povídku na hodinu a půl dlouhý film je úplný nesmysl a že tvůrci chtějí jen zužitkovat spisovatelovo slavné jméno. Možná to tak je, ale přesto jsem ze snímku cítil, že tak by to klidně mohl napsat i sám King, kdyby se rozhodl prodloužit povídku na novelu. A jak už jsem zmínil, byl dobrý tah od režiséra, že titulní monstrum jsme poprvé viděli dlouho po začátku snímku. Finální vzhled je totiž opravdu velmi působivý a my jsme si ho mohli jen porovnat s tím, co jsme si předtím jen představovali v hlavě. Filmu jsem nakonec nedal úplně plné hodnocení. Teď již nedokážu říct proč. Jedním z mým zlozvyků je psaní těchto zamyšlení týden a více později od zhlédnutí. Film měl dobrou atmosféru. A nejděsivější byl fakt, že boogeyman dokázal hlasově imitovat naše blízké, aby nás snadněji vylákal. Jen konec mě možná trošku zklamal, protože si tvůrci nechali zadní vrátka, pro případné pokračování (podle celosvětových výdělků). Ale podle mě by byl sequel zcela zbytečný a bylo by to jen natahování vcelku povedeného filmu. Určitě jsem z kina neodcházel zklamaný, i když v něčem by to mohlo i být lepší. O hercích nemůžu v podstatě říct nic negativního, když nepočítám, že jako takřka u všech nových hororů jsem nikoho z nich neznal. Každý se na svou roli hodil. A určitě musím pochválit CGI tým za dokonalé zpracování boogeymana. A do chvíle, než se ukáže v celé své kráse, je děj plný napětí. Takže ve výsledku mi vlastně ani nevadilo, že původní povídkou to je vlastně jen inspirováno a tvůrci si ji prodloužili po svém. Už teď se těším na další filmovou adaptaci nějakého dalšího Kingova díla.

Jack staví dům [2018]

Lars von Trier. Pro mě absolutně neznámý režisér, kterého znám jen podle jména. Ale pochopil jsem, že by to svým způsobem mohl být vlastně „brácha“ Davida Lynche. Oba totiž točí takové jakési „filmy náročného diváka“. Samozřejmě ne každému to vyhovuje (já mám třeba s Lynchem problém dosud, i když některá jeho díla jsou i z mého pohledu lepší a pochopitelnější). Nicméně tento konkrétní film jsem měl v hledáčku už dlouho. A určitě tomu nedám stoprocentní hodnocení. Musíte se přizpůsobit tomu, že je to vyprávěno z pohledu sériového vraha. To je samozřejmě zajímavá myšlenka. Nemůžu říct, že by mi to přímo vadilo, ale zpočátku pro mě bylo trošku zvláštní rozdělení filmu na asi pět kapitol, tzv. incidentů. Ale zase to mělo výhodu, že ty jednotlivé dílky postupně tvořily celek. Každý incident představoval jiný časový úsek. Pro mě byla nejzajímavější asi třetí část, kdy Jack má díky vousům totálně změněnou image a – co mě překvapilo nejvíc – dokonce i rodinu (kterou tedy stejně obětuje). Nikdy jsem ve filmu neviděl vraha (jako bych ho někdy viděl v reálu, haha), který by měl obsesi dokonale uklízet místo svého činu. A to i za cenu, že by se nechal přitom chytit.
Škoda jen, že některé scény mohly být více brutální. Nějakou dobu jsem přemýšlel pouze o průměru, ale nakonec se to dostalo lehce přes. Je to takový těžší film a určitě ne pro každého. Navíc zde je hrdina vrah. Musím ale pochválit casting, protože Matt Dillon se na roli slizkého Jacka hodí dokonale. Sám bych měl problém ho po tomto výkonu obsadit třeba do komedie. Konec snímku s peklem byl možná přeci jen trochu přehnaný, ale na druhou stranu to tam tak nějak logicky patřilo. The House that Jack Built není dokonalý film. A rozhodně mě už jeho „znovuzhlédnutí“ neláká. Neměl jsem problém s tím, že hlavní hrdinou příběhu je vrah. Spíš to na mě místy bylo až moc filozofické. Vím, že v názvu zmíněný dům měla být nějaká metafora čehosi, ale to už jsem moc nepobíral. Na konci filmu jsem přemýšlel – co by se stalo, kdyby Jack úspěšně přešel peklem a znovu a znovu začal vraždit? Režisér jasně ukázal, že když je někdo zlý člověk, čeká ho v pekle to nejhorší.
Opět se musím přiznat, že s tímto zamyšlením jsem zase nějaký čas otálel, protože jsem potřeboval chvíli na vstřebání dojmů. Pokud bych nad snímkem ještě dále přemýšlel, možná by se moje hodnocení změnilo (spíše tedy snížilo). Takže mé jediné větší výtky jsou k menší brutalitě při vraždách a že je to opět film, u kterého je nutné myslet s čistou hlavou. Nejsem schopen ho komukoliv doporučit, protože to je individuální na každém, jak snímek přijme. Nepochybuji, že bude mít své skalní fanoušky, který na něj nedají dopustit. U mě rozhodně platí, že jednou a dost.

Smrt ve tmě 2 [2021]

Když jsem před lety viděl snímek Don’t Breathe byl jsem naprosto uchvácen, protože nic takového jsem ještě neviděl. Když si vezmeme různé handicapy, který je nejhorší? Když je někdo hluchý, němý či kombinace obou? Je to špatné, ale přeci jenom vidíme. Kdybych náhle ohluchl – jasně, bylo by to hrozné a dlouho by mi trvalo, než bych se uzpůsobil – ale přece jen bych mohl pozorovat věci. Zrak je totiž podle mě asi nejdůležitější lidský orgán. Hmat se pochopitelně taky hodí, ale přece jenom, když se na nějaký předmět podíváme pouze okem, víme, jaký má tvar a i zhruba co se týče povrchu, aniž bychom se ho nějak dotkli. Okamžitě jsem si vybavil povídku od H. G. Wellse Země slepců, která na mě opravdu velmi zapůsobila. Tam to ještě bylo o to horší, že hlavní postava by si kvůli dívce, do které se zamiloval, musel dobrovolně vypíchnout oči a oslepnout…


Ani nevím, proč jsem Don’t Breathe 2 tak odkládal, když už to je takřka dva roky od natočení. Vzpomínám si, že to nebylo uváděno v českých kinech a tak jsem si to jen poznamenal s tím, že se na to kouknu až příležitostně. A ta chvíle nastala teď. Bál jsem se, jak moc snímek bude navazovat na film první, protože po pravdě jsem si ho moc dopodrobna nepamatoval (zvláště konec). A taky jsem se bál, aby to nebyl v podstatě jen trošku jinak natočený původní film, byť třeba s jinými postavami. Částečně se mi ten strach naplnil, protože hned v úvodu dojde opět k vloupání do domu slepého válečného veterána Normana Nordstroma – tedy k podobné scéně jako v předešlém snímku. Ale to je možná tak jediná výtka. Zvláště se mi líbila scéna s hořícím domem a geniální byl také tah scénáristů, že slepce dovede do domu záporáka pes, kterého tam po požáru zanechal a odjel. Trošku jsem se začínal bát, když se Norman začal potulovat a nahlížet do auta. Pokud by se tvůrci nějakým zvráceným způsobem rozhodli, že by slepec mohl řídit auto, to už by bylo hodně přes čáru a mé hodnocení by velmi rychle a rapidně kleslo. Pár brutálnějších scén se tu taky dočkáme, i když dle mého by se jich dalo využít ještě více.
Jsem rád, že se tvůrčí tým nezměnil. Jen Fede Alvarez uvolnil režisérské křeslo svému scénáristickému parťákovi Rodo Sayaguesovi. Tak by to u každého sequelu mělo být. Jedině tak se dá dohlédnout na to, aby film pokračoval třeba ve stejné myšlence a na stejné vlně.
Dle hodnocení na ČSFD se jedná o lehce nadprůměrný i když spíše průměrný film. S tím já tedy nesouhlasím, protože já se bavil královsky. Zatímco v jedničce se děj točil v podstatě pouze v domě slepého Normana, tady to bylo jen asi tak z půlky. Takže pouze jediné, co by tvůrci mohli zlepšit, by bylo přidat víc brutálnějších scén. Ale ani to nemůže zkazit perfektní thriller s nádechem hororu.
Teď vyvstává otázka – dočkáme se někdy dalšího pokračování, tedy Don’t Breathe 3? Dle kraťoučké potitulkové scény by to bylo možné, protože ačkoli se zdálo, že je Norman Nordstrom mrtvý, nebylo to úplně jednoznačné. Myslím si, že si tím prostě tvůrci nechali jakési zadní vrátka, kdyby náhodou…Co se mě týče, už bych to dále nerozšiřoval. Sice jsem se v případě tohoto druhého snímku bál, jak s tím tvůrci příběhově naloží, ale přesto se jim podařilo vytvořit film, který by vlastně obstál i sám o sobě a k pochopení by nepotřeboval první snímek. Je pravda, že mezi zrealizováním prvního a druhého dílu uběhlo pět let a tak je trošku možné, že by za stejný čas vzniklo třetí pokračování, nicméně by zase mohlo hrozit, že by to bylo jen jakési natahování kaše. Tak se nechme překvapit a nepředbíhejme. Proto toto zamyšlení šalamounsky zakončím – bude někdy trojka? Případně víc dílů série? Uvidíme 🙂

Smrtelné zlo: Probuzení [2023]

Když jsem před lety viděl dnes již kultovní Raimiho trilogii Evil Dead, přiznám se, že z počátku jsem byl lehce v rozpacích. Čistý horor je v podstatě jen ten úplně první snímek z roku 1981. Ty další mají už velkou příměs komedie. Nicméně po zhlédnutí seriálu Ash vs. Evil Dead jsem si hlavní postavu Ashe Williamse natolik oblíbil, že ho dnes řadím mezi mé nejoblíbenější hororové ikony. Ale s celkovým hodnocením této série to mám trochu jako na houpačce. První film byl skvělý, ale ne nejlepší – za ten považuji díl druhý. Třetí Armáda Temnot je pro mě zcela určitě nejslabší a musel jsem mu udělit jen a pouze průměrné hodnocení. Při oznámení připravovaného remaku v roce 2013 jsem byl spíše skeptický – přece jenom ve většině případů remake nic zásadně nového nepřinese, i když děj třeba přesune do současnosti. Jenže pochopitelně výjimka potvrzuje pravidlo a tak tento nový Lesní duch (tento český název se mi nelíbí) si ode mě vysloužil maximální možné hodnocení. Hlavně se tam dočkáme více mého milovaného gore.

Od prvních informacích o chystaném pokračování této hororové série jsem byl nadšen – ale zároveň jsem se lehce bál možné kolísavé kvality příběhu, jak už to u dalších dílů v sériích bývá. Sice zůstala myšlenka jednoho místa, ale velmi jsem ocenil, že místo další chaty v lese jsme se tentokrát přesunuli kamsi na předměstí do „paneláku“. Ono tedy je nutné podotknout, že filmy zasazené do jedné místnosti či místa mají to úskalí, že to diváky může začít nudit, pakliže není skvělý scénář. Tady se to ale rozhodně povedlo. Už jen úvod snímku je perfektní a let kamerou mi okamžitě evokoval původní filmy s Ashem. Stejně by mě zajímalo, co vlastně ti lidé vidí, když ti démoni na ně letí. Láká mě to zjistit, ale zase na druhou stranu bych byl nejspíše zklamaný, kdybych to věděl. Takhle to je vlastně dobře, protože jen divák sám může použít svou fantazii a představivost. Další plus tohoto nového horůrku vidím v tom, že jsem již dlouho neviděl tak sympatické duo hlavní hrdina-záporák. Tady to bylo opravdu skvělé a musím velmi ocenit maskéry za povedené masky a celkově efekty. Komu vadí třeba jen drobné říznutí nože a z toho pár kapek krve, pro toho tento film asi nebude. Protože tady se doslova budete koupat v hektolitrech krve. Tvůrcům cením odkaz na Kubrickovo Osvícení (odkazů na jiné horory tam možná bylo více, ale já jsem zaznamenal pouze tento). Samozřejmě není pravidlo, že když je film hodně gore, tak že je to vždy skvělé. Ale tady to bylo perfektní. Ve filmech mi často vadí dětští herci, ale v tomto v případě to bylo naprosto na pohodu. A doufám, že ty děti u hororů zůstanou, i když pak vyrostou. Vlastně k celému hereckému ansámblu nemám co vytknout. Možná by filmu slušelo více jump scarů, ale to si zase tvůrci vynahradili potoky červené. Je vidět, že se Evil Dead dostal do dobrých rukou. Je samozřejmě škoda, že tam již není Bruce Campbell (ve filmu se prý někde objevil, ale absolutně jsem ho nezaregistroval). A taky jsem dlouho přemýšlel nad názvem. Má to evokovat pokračování jakési druhé série od remaku z roku 2013? Přeci jenom je zvláštní, že Evil Dead 2 se u nás prostě uvádí jako Smrtelné zlo 2 a přitom přitom Evil Dead (jak 1981, tak 2013) se překládá jako Lesní duch (u originálu je český alternativní festivalový název právě Smrtelné zlo).
Nový Evil Dead Rise je perfektní podívaná a pro milovníky gore subžánru ho mohu velmi doporučit. Stopáž tak akorát, sympatičtí herci, dobrý příběh a skvělé efekty. Jen dál takových filmů. Protože ty fakt opravdu můžu.

The Deep House [2021]

Co se týká fobií, určitě nesnáším hady. Pak možná i pavouky, hlavně tedy ty větší, ale nemám vlastně rád žádné. No a jako další věc – mám strach z potápění. Nikdy jsem se nějak nepotápěl (když teda nepočítám, když vyletím z tobogánu v aquaparku a rychlostí mě to jednoduše ponoří do vody s prty pevně připnutými k nosu). Svým způsobem obdivuju všechny kdo mají potápění jako svůj koníček. Vím, že já mezi ně nikdy patřit nebudu.

V tomto zamyšlení porušuji jedno mé nepsané pravidlo. Většinou to píšu až třeba další den nebo i po týdnu, ale tady v tomto případě musím udělat výjimku. Teprve před pár minutami jsem snímek zhlédl a zážitek z něj je prostě tak silný, že to jednoduše musím napsat ihned. Jaká je nejhorší smrt? Je to vlastně zvláštní otázka protože to my nevíme, dokud to sami nezažijeme. Ano, máme tak nějakou (správnou?) představu, jak třeba musí trpět oběti, co někde uhoří či zemřou při autonehodě. Ale stejně si to jenom představujeme. No a kdybych měl sepsat seznam nejhorších smrtí, z mého pohledu by na vrchol asi dosáhlo utonutí. Musí to být fakt hnusný pocit, když víte, že víc dechu nezadržíte, začínáte polykat vodu a víte, že každou chvíli u vás nastane absolutní blackout. Ne…už jen teď to pomyšlení na to ve mně doslova vyvolává husí kůži a nepříjemný, svíjející pocit. A co horší může být, když vám k dosažení hladiny chybí tak dva, tři metry? Ale to teď předbíhám.

U snímku The Deep House jsem se zpočátku trošku byl, že to bude další found footage. Jako ten hororový subžánr mi v podstatě tak nevadí, ale ani ho nevyhledávám – jen prostě scénář nesmí být nudný. Hlavními postavami jsou Tina a Ben, mladý pár, co vyhledává a navštěvuje různá tajemná místa. Myslím si, že úvod filmu je dobrý, i když vlastně nic moc nenapoví, o čem celý děj bude (ano, nemalá nápověda je již v samotném názvu). Jakmile se ale pár seznámí s Pierem, který je následně dovede na opuštěné křídlo jezera, kam žádní turisti nechodí, tak tam to vše začne. Každému snad musí být jasné, že se zmíněným Pierem nebude něco úplně v pořádku. Bál jsem se, že budou následovat nekonečné záběry dna jezera, vybafne nějaký duch, mladý pár uteče a bude happy end. Jenže tak to ani není. Záběry jsem si užíval, i když je pravda, že dokud se pár nedostane k bráně domu, není to nijak extra záživné. Opuštěné domy (myslím teď obecně, ne jen ty potopené na dně jezer) mají sami o sobě takovou temnou moc. Miluju horory, ale přiznám se, že bych do takhle nějakého opuštěného domu dobrovolně nešel, tedy minimálně ne sám. Lidská fantazie a představivost je mocná čarodějka, která ze stínů či předmětů může vytvořit celé postavy. Tady je prohlídka potopeného domu vyloženě skvělá. Možná bych ale přece jenom více ocenil víc záběrů z první osoby. Tady to totiž převážně bylo, jako byste vy pluli vedle po-tajemství-hladovém páru. Záměrně zde nebudu popisovat detaily průzkumu (mám je sice ještě čerstvě v hlavě, ale nechci zkazit případný nečekaný zážitek tomu, kdo tenhle film neviděl). A proto trochu zrychlím ve svém zamyšlení. Nevím proč, ale tak nějak jsem doufal (a přál si), aby nebyl happy end. To jsem si mohl oddechnout. Zaujalo mě jakési Benovo posednutí, ale bylo to perfektní (možná i trošku očekávané).

Celkově jsem filmu dal nejvyšší možné hodnocení. Prostě jsem musel. Scénář je velmi dobře napsaný a průzkum „podjezerního“ domu dostatečně děsivý. Celou dobu jsem měl oči upřené jen na obrazovku a vzhledem k mé neoblíbenosti potápění jsem byl napnutý ještě o něco víc. Tady mi vůbec nevadilo minimální množství gore. Je to ten typ snímku, který asi není úplně stoprocentně děsivý, ale pro někoho, zvláště kdo má strach a respekt z vody či potápění, to může vystrašit. Na druhou stranu jsem hlavním hrdinům tak trochu záviděl, protože takhle si proplouvat zatopeným domem vypadalo parádně (a až moc jednoduše). To já bych celou dobu měl strach, že mi dojde kyslík, maska nebude těsnit, přestane mi svítit baterka, do něčeho se zaháknu atd., atd. Proto znovu respekt všem, co mají potápění jako hobby. Já určitě zůstanu pouze u toho filmového. Protože – a opět se opakuju – tento film je natočen naprosto skvěle.

Renfield [2023]

Tak to bylo opravdu super! Neříká se nadarmo, že výjimka potvrzuje pravidlo. Jedná se totiž o skvělou hororovou komedii. Kdysi dávno (opravdu to už je hodně let) jsem četl Drákulu od Brama Stokera. Ale rozhodně mám v plánu si to přečíst znovu. Vím, že tam nějaký Renfield vystupoval, který pojídal mouchy a pavouky a díky tomu skončil v blázinci. A tam ho právě našel sám Drákula.
Dost se mi líbil hned úvod snímku, kde byla jaksi reprízovaná scéna z klasického Drákuly ze 30. let studia Universal. Cage tam opravdu vypadá jako Bela Lugosi, příp. Christopher Lee. Už ze samotného traileru bylo jasné, že to opravdu bude pěkná komedie. Renfielda, či spíše jeho představitele Nicholase Houlta, jsem poprvé uviděl naservírovaného ve fenomenálním hororovém Menu. Už i tam mě velmi zaujal a určitě se nad jeho filmografií v budoucnu pozastavím. Tady se Drákulova posluhovače ujal opravdu znamenitě. Ale i Nicolas Cage se svého Drákuly zhostil na jedničku (a konečně se dočkal – prý tento valašský princ byl jeho vysněnou rolí). Vlastně se mi líbilo zapojení mafie do příběhu. A Awkwafinu jsem konečně někde viděl (znal jsem jí pouze jen podle zvláštního jména, resp. pseudonymu). Nejlepší část filmu byla rozhodně první půlka a pak samotný závěr. V Polovině se tempo lehce zpomalilo, ale ani to tak nevadilo. Musím pochválit povedené komediální akční scény (např. jak Renfield jednomu nepříteli utrhl obě ruce, aby jimi mohl následně propíchnout dva další mafiány). Nejedná se o žádnou parodii Drákuly – ten je zobrazen skvěle a Cage mu svým šarmem dodává ještě více. Není to ani žádný remake. Vlastně by se dalo říct, že to je jakési pokračování knihy, i když tam (jestli si dobře vzpomínám) se Drákulu podaří zabít. Je to prostě zasazené do současnosti. S tím jsem ale neměl žádný problém. Celé herecké obsazení je skvělé. Musíte si ale prostě hned ze začátku uvědomit, že film nevznikl kvůli tomu, aby vyloženě děsil nebo se bral vážně – je to prostě zábavná oddechovka. Každý se do Renfielda může vžít a mně byl mimo jiné díky panu Houltovi opravdu velmi sympatický. Film jsem si maximálně užil. A rozhodně musím tvůrce pochválit i za povedené závěrečné titulky. U mnoha filmů to totiž je, že jsou hezky udělané jenom hlavní herci, scénáristé či režisér, aby se to poté změnilo na nudný seznam zainteresovaných techniků, kostymérů, osvětlovačů atd. A zvlášť při návštěvě kina během tohoto jmenného seznamu hodně lidí ze sálu odchází. To rozhodně při mé včerejší projekci neplatilo. Každý seděl na svém místě až do úplného konce. Nebudu přesně popisovat, co tam během těch závěrečných titulků bylo, ale můžu říct, že se o žádnou nudu nejedná. A byla by škoda, kdyby to někdo vynechal.

Papežův vymítač [2023]

Konečně se zase blýská na hororové časy. Minimálně v dubnu toho bude celkem plno. 🙂
Kdokoliv se mě zeptá na můj první horor, vždy hned odpovídám, že to byl Vymítač ďábla z roku 1973. Je ovšem trošku paradox, že jsem ho snad viděl pouze jednou. Exorcismus mě vždycky bavil. Samozřejmě myslím jen ten zobrazovaný v kultuře, protože na duchy a démony absolutně nevěřím. Jako vysvětlení považuji různé psychické nemoci, které třeba v dané době ještě nebyly známy.
Russel Crowe mě v roli otce Amortha mile překvapil. A překvapilo mě, že právě The Pope’s Exorcist je jeho prvním hororem. Amorth v jeho podání je vtipný (super je jeho hláška „Ku-ku“) a klidně se postaví proti „nadřízeným“. Jeho šéf je ale samotný papež, se kterým dobře vychází. Hned zajímavý byl úvod snímku, kde se posednutí člověka přesunulo na prase. To jsem myslím ještě v žádném filmu o exorcismu neviděl. Když se nad tímto vymítačem opětovně zamýšlím, nadprůměrnou známku hodnocení si snímek vysloužil vlastně díky sympatickému Russellovi. Protože bez toho by to spíš byl takový průměrný snímek o vymítání, kterých již bylo natočeno mnoho. Efekty a hlas démona jsou samozřejmě dobré. Ale kromě exorcisty na mopedu film ve svém žánru nepřinesl nic moc nového. I když je pravda, že teď přemýšlím, jestli jsem někde viděl, že démon přeskočí rovnou do těla toho, kdo ho vymítá. Je možné, že ano, ale momentálně si nic takového nevybavím. Zkouším si vzpomenout na nějakou výraznější postavu kromě Amortha, co by mě nějakým způsobem více zaujala. Snad možná jen otec Esquibel, kterého si zahrál Daniel Zovatto. Je to mladý kněz, který považuje Amortha za svůj vzor. A i když na konci se docela dost zaslouží o vymícení démona z těla svého idolu, moc víc prostoru ve filmu nemá. Většinu času si totiž krade Crowe pro sebe. A to je myslím i dobře. Exorcista, který má smysl pro humor? Nakonec proč ne. Možná, kdyby tuto roli dostal jiný, pro mě neznámý herec, snímek by si asi vysloužil o něco nižší hodnocení, protože tam opravdu není něco extra nového, co bych už třeba neviděl dříve. Ale jako dobrý horůrek na večer to určitě stačí.

30 a půl metru [2008]

Obecně vzato se mi duchařiny líbí. Je to ten typ filmu, který bez žádných pochyb k hororu jako subžánr prostě patří. Přiznám se, že jsem se docela bál toho poněkud zvláštního názvu (zvláště, jak je to česky přeloženo). Ono se mnohdy totiž stane, že název filmu se samotným dějem příliš nesouvisí. Nicméně tady to je vysvětleno hned na začátku a i ten český název dává smysl, abychom si i my, kdo používají metrický systém, dovedli aspoň zhruba představit, co je v anglosaských mírách sto stop. Pochopitelně nevím, zda je to bráno podle skutečnosti, ale líbilo se mi odhalení, jak vlastně funguje domácí vězení. Ze začátku se o důvodu tohoto trestu hlavní hrdinky moc nedozvíme. Filmy, které se odehrávají na jednom místě (konkrétně zde v jednom domě) mají trošku nevýhodu a tou je právě omezení jen na daný prostor. Nicméně tady v tomto případě to bylo ideální. Protože kdyby tam byla například nějaká scéna třeba z policejní stanice, působilo by to na mě poněkud rušivě. Ve filmu je sice vysvětleno, za co si má Marnie odpykat svůj trest, ale zmíněný čin není vůbec zobrazen. Ale líbila se mi zajímavá myšlenka, že když se chcete zbavit nějakého ducha, musíte se zbavit všech jeho původních věcí. Jumpscarů je tu minimum a v podstatě celý film si představitelka Marnie, Famke Janssen, krade pro sebe. Do půlky snímku jsem přemýšlel jen o průměrném hodnocení, ale nakonec se to i přes ten průměr dostalo. Je to dobře natočené a zvláště se mi líbil efekt ducha, když měl zkrvavenou hlavu. S největší pravděpodobností si tento duchařský horůrek již znovu nepustím, ale kdyby náhodou jo, vadit mi to nebude. Je to taková příjemná jednohubka, nad kterou není třeba nijak zvlášť přemýšlet. Povedená duchařina.

Little Monsters [2019]

Na úvod dá se říct skoro tradičně zopakuji dvě věci, které jsem už určitě nesčetněkrát uváděl. Spojení komedie a hororu se mi víceméně z principu příčí, protože každý žánr je zcela odlišný. A další již známá věc je, že jedny z mých nejoblíbenějších hororových monster jsou právě zombie. Naštěstí (pro mě) se sem tam povede a hororovou komedii si užiju. V tomto případě to určitě platí a to nejen přítomností nemrtvých. Krásnou Lupitu Nyong’o zbožňuji mimo jiné kvůli jedinečnému jménu. Shodou okolností ve stejném roce 2019, kdy vyšel snímek Little Mosters, měl premiéru i horor Jordana Peelea – Us. V obou tedy měla hlavní roli zmíněná Lupita a v obou mě svým výkonem okouzlila. Bylo příjemné ze závěrečných titulků zjistit, že ve filmu na ukulele opravdu hraje ona. Horory s dětmi sice také příliš nevyhledávám, ale tady to bylo povedené. Kamarádi a učitelka z mateřské školky jedou na školní výlet do zábavného rezortu. Jenže brzy zjistí, že na ně příliš zábavy nečeká. Zajímavá pro mě byla i úvodní dlouhá hádka partnerů, i když jsem se trochu bál, že to bude prostě jen komedie a z hororu minimum. Ale já se příjemně bavil. Postava Teddyho McGiggleho mi zbytečná nepřišla, protože ve filmu má svůj podíl a o to víc, když se dozvíme o jeho pravém charakteru. A i přes dobrý výkon Davida v podání Alexandera Englanda si Lupita Nyong’o a její slečna Caroline celý film takřka krade pro sebe. Takovou učitelku by rozhodně chtěl mít každý. A zavěrečné vyvrcholení s vlivem hudby na zombie mě možná trošičku zaskočilo, ale zase to tak nějak spadalo do celého konceptu tohoto snímku. Jsem opravdu rád, že po delší době jsem nějakému hororu mohl s klidným svědomím dát plné hodnocení. Celou dobu jsem se bavil, zombie jsou povedení, pobavily mě některé hlášky (A jsou to pomalý nebo rychlý zombie? – Pomalý. – Díky bohu, že aspoň pomalý). Hororové komedie bych asi jen tak někomu nedoporučil, ale tady to klidně udělám. Pokud máte rádi zombie a naladíte se na stejnou vlnu snímku, tento film si určitě užijete. Já byl spokojený naprosto.

Darkman [1998]

Dlouhých dvanáct let předtím, než Sam Raimi přišel se Spider-Manem, si napsal vlastní komiksový scénář. Chtěl tak vzdát hold klasickým hororům ze 30. let. Vzhled hlavního hrdiny je jistě silně inspirován zejména Neviditelným od H. G. Wellse. Toto zamyšlení opět (klasicky) píšu mnohem později po zhlédnutí. Podobně jako již zmíněný Neviditelný je jedná spíše o sci-fi. Ale myslím si, že to přeci jen trochu působí poměrně reálně. Speciální efekty jsou povedené a v tomto filmu je vlastně předchůdce dnes dost populárního 3D tisku. Je to příběh o pomstě. Proč by všichni superhrdinové museli být svalnatí, namakaní týpci, co s každým jednoduše zatočí? Snímek občas ukazuje komediálnější stránku pana Raimiho a určitě potěší i krátké cameo Bruce Campbella na úplném konci. Závěrečná scéna na traverzách mi zase připomněla fenomenální krátkometrážní snímek Liberty s Laurelem a Hardym.
U Darkmana mi vyšel úplně čistý průměr – nic víc, nic míň. Dneska se už na superhrdinské filmy prakticky nedívám, ale dřív jsem je docela i hltal. Je znát, že třeba Spider-Man je již více hollywoodský a o to víc je možná Darkman jedinečný. Přesto se nadprůměr nekoná. Film sice ubíhá poměrně rychle, ale nějaká menší, hlušší místa tam také jsou. Liam Neeseon mi byl v hlavní roli sympatický a řekl bych, že si to i sám užil. Povedená je scéna s naklonovanou hlavou zabijáckého bosse. Celkově je to docela příjemná jednohubka, která nenaštve, ale ani vyloženě nenadchne. Ale obecně filmy Sama Raimiho mám rád. Ale vím, že na tento konkrétní se již znovu nekouknu.