Malý kluk utíkal co mu síly stačily, ale již mu docházel dech. Neodvažoval se ale zastavit. Píchalo ho v boku, nohy ho bolely tak hrozně, jako by vážily snad nejmíň tunu a zpocené oblečení se mu lepilo na tělo. Zdálo se, že les nemá konce. Ačkoli místy byla mezi stromy trochu vidět obloha, nebylo to nic platné, protože noc byla černá a bezměsíčná. Konečně se chlapec odvážil zpomalit. Vybral si široký dub a schoval se za ním. Opřel se o kmen a pomalu po něm sjel na zem, kde si s pokrčenýma nohama sednul. Ač napínal sluch jak chtěl, nic neslyšel. To ale nic neznamenalo. Věděl, že to může číhat opodál a v nečekaný okamžik vzít i jeho. V lese bylo naprosté ticho, neozvalo se sebemenší zašumění. To možná na tom všem bylo nejděsivější. Chlapec si objímal kolena a neustále se trochu třásl, až to vypadalo, že dostává mírné elektrické šoky. Znovu mu po tvářích začaly téct slzy.
Neil Sullyman byl vášnivým lovcem. Přes den vyráběl nábytek a různé hračky v truhlárně a volno trávil s puškou v lese. Už se to ani nedalo nazývat koníčkem, přerostlo to v naprostou a čistou vášeň. Před rokem a půl mu zemřela milovaná žena Grace. Dost ho to zasáhlo, ale žal mu dokázal zmírnit již osmiletý syn Ian. Neil věděl, jak malý po něm po očku kouká, když si bral pušku. Věděl, že touží, aby ho vzal sebou. Neil si ale dovedl představit, jak by se na to Grace tvářila. Již mnohokrát se na toto téma spolu bavili. Jakmile jeho žena umřela, Neil lovení omezil, i když s ním docela nepřestal. A pak ho při blížících se synkových narozenin napadlo, že mu dá i jeden speciální dárek. Po práci koupil pár zákusků přes ulici a poté doma věnoval Ianovi svůj malý zavírací nůž, který on sám dostal od svého otce. Byla to rybička s bohatě zdobenou rukojetí. Pak se Neil syna zeptal, jestli by s ním navečer nešel na lov. Při tom ho píchlo u srdce a ještě víc, když Ian s velkým nadšením souhlasil. Neil připravil rychlou večeři, sbalil potřebné věci a oba vyrazili.
Po necelých dvaceti minutách stáli na kraji lesa. Neil hned vstoupil, ale malý Ian váhal. Byl už pozdní večer a takhle pozdě nikdy v lese nebyl. Vypadal děsivě a strašidelně. A určitě je plný strašidel, pomyslel si chlapec. Otec se otočil, usmál se a pokynul mu, ať jde za ním. Ian se tedy osmělil a následoval tátu. Pomalu za ním kráčel a při každém zvuku se otáčel. Věděl ale, že s otcem je v bezpečí, ten ho před vším ochrání. Neil se najednou zastavil a Ian do něj téměř narazil. Otec se k němu otočil a přiložil si ukazováček k puse, aby byl potichu. Uprostřed mýtiny, na jejímž okraji stáli, se pásl statný jelen – dvanácterák. Neil zlomil pušku a vložil do ní dva náboje. Opřel si pažbu o rameno a zamířil. Než však stačil zmáčknout spoušť, ozval se náhle ohlušující řev. Z druhého konce mýtiny vyskočil mohutný tvor. Neil žádné takové zvíře v životě neviděl. Na výšku měl určitě dobré dva, tři metry, i když se to nedalo přesně určit, protože stál na zadních končetinách a byl shrbený. Na zádech mu velmi výrazně vystupovala páteř. Tlapy měl mohutné s obřími drápy. Stále řvoucí rychle zamířil k jelenovi. Ačkoli měl paroháč dostatek času, aby se alespoň pokusil o útěk, stál na místě jako přimražený, jakoby ho nějaká tajemná síla prostě držela na místě. Netvor se na něj vrhnul a silně drápy zaťal do jelenova krku. Neil přidušeně vyjekl, protože úder byl tak mocně silný, že náhle jelenovi upadla celá hlava s parožím na zem. Z pahýlu stříkala a crčela krev. Na celé scenérii bylo nejpodivnější, že i když paroháč už neměl hlavu, zbytek jeho těla stál ještě chvíli na místě. O pár vteřin později se ale i tato část střetla se zemí.
Neilovi povolily nervy a vystřelil. Ačkoli mířil na místo, kde předpokládal, že má netvor srdce, vypadalo to, jakoby to stvůře vůbec nic neudělalo. Přestala se zaobírat jelenem a místo toho rychlými kroky zamířila ke dvojici, až se chůze změnila v běh.
„UTÍKEJ, IANE. BĚĚĚŽ!!!“ zaječel Neil na syna a dal se do pohybu.
Kluk utíkal jako nikdy v životě. V tom uslyšel otcův pronikavý jekot a tak se stále běžící otočil. Z toho, co v tu chvíli uviděl, se mu zvedl žaludek a slzy se nahrnuly do očí. Otci pronikly netvorovy pařáty skrz záda a vylezly na břiše. Poté stvůra zvedla Neila do vzduchu. Ianův otec chroptěl a z pusy mu vytékala krev. Netvor chvíli takhle držel muže nahoře a pak s ním vší silou mrštil proti silnému buku. Ozvalo se hlasité křupnutí a poslední mužův výkřik. Neil na strom vletěl nejdříve hlavou a následkem toho mu doslova praskla lebka, ze které začal okamžitě vytékat mozek. Po odrazu od širokého kmenu navíc spadl tak nešťastně, že si zlomil vaz. Tedy, ne že by na tom ještě vůbec záleželo…
Ian stále seděl opřený o starý dub. Nechápal, jak ještě před chvílí se spolu s tátou smáli a jedli dorty. Teď je táta pryč – navždy – a on, Ian, je sám v temném lese, kde se stále toulá ta příšera, co mu zabila otce. Chlapec nevědomky sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Při pohledu na něj se mu zase u očí začaly kupit slzy, ale náhle ho upoutalo jakési slabé světlo vycházející ze složené čepele. Otevřel tedy nůž a zatajil se mu dech – ostří světélkovalo ve světle modré barvě. Ian musel několikrát mrknout, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Kluk netušil, že ve skutečnosti v ruce třímá amulet proti démonům. Ani Neil sám nevěděl, jak je mocný. Vždy ho nosil jen pro štěstí. Nůž se předával z generace na generaci. Jenže postupně se prostě zapomínalo, jakou má vlastně moc. Kdo ho držel, na něj temné síly nemohly.
Ian ještě chvíli naslouchal. Bylo absolutní ticho. Proto se po pár minutách zvednul a pomalu vyrazil. Nevěděl kudy, ale nůž ho jakoby vedl. Jakmile byl správným směrem, zářil víc, jinak méně. Při každém zapraskání větve pod botami chlapec strnul a poslouchal. Nic se ale neozývalo. Šel stále dál, veden světélkující čepelí. Náhle si uvědomil, že slyší sovu a jiné ptáky. Zpočátku samozřejmě ztuhl, ale potom klidně pokračoval. Netrvalo dlouho a došel na kraj lesa – tam, kde tak před třičtvrtě hodinou vstoupil s otce dovnitř. Ian si naštěstí pak už pamatoval cestu do městečka. Přemýšlel, kam půjde, až ho napadlo, že jediný, kdo mu teď může nějak pomoci, je místní šerif. Otec se s ním znal, občas ho jen tak navštívil a někdy bral sebou i malého Iana, který si tam hrál s o něco staršími šerifovými dětmi. Chlapec se rozhlédl, aby se zorientoval a pak zamířil k nevelké šerifově kanceláři, kde také bydlel. Zaklepal na hlavní dveře. Z očí mu kanuly slzy a stále se celý třásl. Po chvíli se v místnosti rozsvítilo a šerif otevřel dveře…