Neposkvrněná [2024]

Film mi dal poměrně zabrat. Skoro celou dobu sledování se mi hodnocení v hlavě převažovalo na nadprůměrné, ale ve výsledku mi vyšel lepší průměr. Úvodní scénu s nepovedeným útěkem jsem moc nepochopil, i když tam asi patřila. Do záhadného otěhotnění hlavní hrdinky se film pomalu vleče a nic moc zajímavého se tam neděje. Ale zase druhá půlka snímku je dost povedená. Jen je škoda, že na konci mi v hlavě zůstalo několik otázek. Kdo vlastně byli ti tajemní kapucíni v červených maskách? Kdy přesně Cecilia byla uměle oplodněna? Kolik jeptišek před ní podstoupilo (byť nejspíš neúspěšně) stejný proces jako ona? Bylo vůbec zmíněno, ve kterém roce se celý film odehrává? Jinak je to celkově zajímavý nápad. Nikdy jsem neměl blízko k církvi a vím, že nikdy mít nebudu. Ale i tak nepochybuji, že to tam za branami nebylo pouze svaté. A určitě tu a tam probíhalo několik podobných experimentů jako v tomto filmu. Nunsploitation je hororový subžánr, který měl největší rozmach v sedmdesátých letech. Převážně vždy se odehrává někde v klášteře a všechny jeptišky nejsou tak nevinné, jak se mnohdy o nich říká…
Sydney Sweeney byla pro hlavní roli dobrá volba. Je sympatická a dočkáme se i pro oko příjemných scén ve sprše. Její Cecilia je po zachránění a vytažení zpod ledu plně oddaná Bohu a tak místo v italském klášteře bere jako takové poslání. Je zajímavé, že po záhadném početí je nejprve mnohými považována za prokletou, ale poté v podstatě za svatou. A když zjistí, co se ve skutečnosti uvnitř kláštera odehrává, rozhodne se vzepřít. Trošku mě překvapilo (a vlastně i trochu vadilo), že po zapálení experimentální laboratoře otec Sal Tedeschi neutrpěl zas tak „velké“ zranění. A přitom pomalu dostal přímý zásah. K odhalení Cecilie v katakombách chybí jen málo. Jenže v opačném případě by film trval ještě dlouho (pokud by po dopadení vzpouzející se jeptišky hned lišácky neskončil). Během porodu následuje uširvoucí jekot, který trvá opravdu dlouho a myslím, že měl být o něco zkrácen. Naopak zajímavé je překousnutí pupeční šňůry. Ale největší zklamání je z úplného závěru. Proč nebyl vůbec zobrazen detail toho netvora, kterého Cecilia vlastně porodila? Celou dobu jsem se těšil a čekal na to a nakonec k tomu vůbec nedojde. Jediné, co vidíme, je při odhalování kamery jakýsi rudý tvar. Dobře, některé takto narozené tvory je vidět předtím v laboratoři naložené ve formaldehydu. Ale proč ho po porodu „v přímém přenosu“ nevidíme? Z jakého důvodu? Vždyť je filmu je zobrazeno několik brutálních a krvavých scén. Vlastně mi vůbec nevadilo, že pak v tu chvíli horor končí. Ale mutant by tam dle mého měl být vidět. Škoda.
Jak jsem zmínil v úvodu, dlouho mně tento snímek kolísal mezi průměrem a nadprůměrem. Co se týká vizuální stránky, nemám vlastně co vytknout. A že se děj odehrává v podstatě jen na jednom místě nevadí. Obsazení je sympatické (a to nejen hlavní hrdinka). Jen je opravdu škoda toho „zjemnělého“ závěru. Diváci by to jako neustáli? Druhá půlka a především poslední půlhodina dost nabrala na tempu a je o dost zajímavější než první část. Celkově film není špatný. Ale dle mého by se tam dalo několik věcí ještě zlepšit.

Neviditelné zlo [2024]

Jakmile v programu kina vidím nějaký horor, vždycky ho chci vidět. U tohoto konkrétního jsem byl ze dvou stran dokonce varován, že je to pěkná blbost. Sto lidí, sto chutí, říká se. Nicméně o to víc mě to jaksi přinutilo, abych se na tento snímek vypravil. Občas se totiž stane, že film, který je většinou okolí kritizován, se mi nakonec velmi líbí. A právě mě baví ta různorodost. Říkal jsem si, že v tomto případě by to přesně tak mohlo fungovat. Uvedu to na příkladu loňského horůrku Pavučina, kdy se mé hodnocení diametrálně lišilo. Zatímco můj známý (který mi právě Imaginary nedoporučoval) tomu horůrku dal plné hodnocení, já dal prakticky nejnižší. Ale je právě super, že to každý vidí jinak.
Jenže v případě letošního Imaginary bohužel musím souhlasit s tím, že se o žádný zázrak nejedná. Chvíli jsem uvažoval i o průměru, ale nakonec jsem usoudil, že by to i tak bylo vysoké. Na druhou stranu to nebylo úplně nejhorší. Jen spíš takové nudné. Prakticky se mi nestává, že bych u hororu (a natož v kině) usnul. Přiznám se, že v tomto případě se mi to párkrát stalo. Nemám příliš v oblibě složité příběhy, kde vás režisér vede různými klikatými uličkami a cestami, aby se to pak ve finále krásně spojilo a vytvořila v nás ten pověstný „wow efekt“. Ale zase na druhou stranu to taky má co do sebe. V případě Imaginary je děj v podstatě jednoduchý a možná lehce předvídatelný. Musím se přiznat, že místy jsem tam spatřoval jakousi vzdálenou inspiraci fenomenálním snímkem Us Jordana Peelea. Tak taky jedna z hlavních postav zažila v dětství trauma. Imaginary má celkem povedenou první půlku, kdy se režisérovi snaží vytvářet nějakou atmosféru. Bohužel to nevydrží dlouho. A závěrečná dvacetiminutovka je strašně nudná. Tam jsem pochopil, že to celé je myšleno jako taková temnější komedie. Jumpscary prakticky nulové, nevidíme žádnou vraždu na kameře a při přehnaně velkých očích některých postav jsem si okamžitě vzpomněl na skvělý videoklip Svaz českých bohémů od Wohnoutů, kde se vlastně použil stejný efekt. To se jen sbíraly další body ke komedii. A co ten imaginativní svět? Tady se očividně někdo inspiroval Beetlejuicem nebo obecně stylem Tima Burtona. A když už jsme u té komedie – nejvíce mě pobavil úplný závěr. Když k hořícímu domu přijedou hasiči, nikdo vůbec nespěchá s hašením. To jako fakt?
Přiznám se, že se mi moc nelíbí, když mají v hororu hlavní roli děti. I když tady to bylo tak napůl. Celkově na mě působil film příliš dlouhý a klidně bych bral sestříhanější verzi. No dobře, spadá to minimálně částečně do hororového žánru, ale je to spíš pro děti nebo obecně pro ty, kteří se normálně na horory vůbec nedívají. Potom jsem se podíval na oficiální plakát a bylo mi to jasné. Tvůrci lákali, že se jedná o producenty filmu Five Nights at Freddy’s. Tam jsem absolutně nebyl cílovka a tak jsem si to vůbec neužil. Pokud bych mohl něco tvůrčímu týmu Imaginary poradit, zvýšil bych přístupnost a přidal víc krve. Horor trpí zbytečnou délkou a závěrečný imaginativní svět by se určitě dal zkrátit. Je to ten typ filmu, který druhý den po zhlédnutí rychle vymizí z paměti, o čem vlastně vůbec byl.
To, že ho tady haním pro svou jednoduchost a nezáživnost, samozřejmě neznamená, že by neměl své zastánce a skalní fanoušky. A tak to je v pořádku. Pokud by obecně všechny filmy byly dokonalé a všem by se líbily, byla by to nuda. V naprosté většině případů si dopředu nečtu synopsi jakéhokoliv hororu, na který se vypravím do kina. Trailer sice někdy vidím, ale dávno vím, že trailery slouží jen k nalákání pozornosti. A nejhorší je, když vás tou upoutávkou tvůrci navnadí a ve finále to v tom filmu nakonec ani nebude. V tomto konkrétním případě Imaginary řadím k ostatním podprůměrným snímkům. Při sledování jsem v kině usínal a celkově mě to moc nebavilo. Určitě to není úplný odpad, ale i tak dost pod průměrem.

Kukuřičné děti [1984]

Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009.
V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl.
Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih.
Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.

Hlasy mrtvých [2023]

Po víc jak měsíci jsem konečně vyrazil do kina na horor. A bohužel musím konstatovat, že letošek je zatím jeden průměr za druhým. Na rozdíl od Nočního koupání, na které jsem viděl několikrát trailer, o Baghead jsem nevěděl vůbec nic. Proto jsem netrpělivě čekal, až na nový horor vyrazím do kina. Asi nemůžu říct, že by to bylo vyloženě zklamání. Jenže na druhou stranu se ani o žádný zázrak taky nejednalo. Slyšel jsem o srovnání toho snímku s loňskou skvělou novinkou Mluv se mnou. Něco na tom asi bude, oba filmy mají podobné téma. Ačkoliv Hlasy mrtvých mají neotřelý způsob komunikace s mrtvými a v Talk to me k tomu sloužila „obyčejná“ porcelánová ruka, letošní novinka (tedy aspoň u nás) mě prostě tolik nezaujala. Proč? Tentokrát mě úvodní scéna vůbec nebavila. Jasně, že většinou z ní nic dopředu nevyčteme a něčím film prostě začít musí, ale kdyby po tomto úvodu film skončil, nějak by mě to ani nenalákalo na zbytek filmu. Měl jsem totiž po té počáteční sekvence v hlavě mnoho otázek. Jak se o tom místě dozvěděl Neil a proč ho Owen odmítl? Proč dále ve filmu nebylo podrobněji vysvětleno, z jakého důvodu se musela hlavní hrdinka Iris vystěhovat? Již léta nebyla s otcem v kontaktu, ale když ji náhle zavolá notář, že po něm něco zdědila, neváhá a hned se s úředníkem jde sejít? Musím uznat, že po (alespoň pro mě) zvláštním a nudném úvodu tempo snímku lehce zrychlí – netrvá dlouho a hlavní hrdinka již tráví noc úplně sama ve staré budově, jejíž menší část tvoří opuštěná hospoda. Překvapil mě poněkud nečekaný zvrat, kdy za Iris přijede její kamarádka Katie. V podobných případech totiž blízcí dorazí až skoro ke konci snímku a buďto hned zemřou nebo jsou to právě oni, kdo hlavní charaktery zachrání. Takže tady to hodnotím kladně. Další skvělou věcí byla samostatná podstata komunikace s mrtvými. Přemýšlel jsem, jestli jsem někde jinde v jiném snímku viděl něco takového. Ano, určitě to nebylo poprvé, co se musel přinést nějaký osobní předmět, který patřil dané zemřelé osobě, ale moc se mi líbilo, že to ta nestvůra „Baghead“ musela pozřít a teprve poté vytvořila dokonalou iluzi toho blízkého člověka.
Bohužel teď musím udělit zase nějaké ty minusové body. Když to Katie rozmlouvá Iris, aby toho nechaly, ona na to řekne, že by se tím dalo snadno a rychle vydělat. Proč se tedy ve snímku neobjevilo víc lidí, kromě Neila? Stačilo by jít jen o nějaké kratičké sekvence, ale rozhodně by to bylo zajímavější. Některé scény v domě (když nepočítám ty ve sklepě) se mi zdály zbytečně zdlouhavé a natahované a celkově by filmu asi neuškodilo nějaké to zkrácení. Ale zase závěr byl zajímavý v tom, že tvůrci nechali hlavní hrdinku Iris zemřít. I když to vlastně není úplně pravda. V jejím případě jsem to chápal jako jakési převtělení.

Ať počítám, jak počítám, vyšel mi z toho zase průměr. Ale musím říct, že aspoň o něco trochu lepší než Night Swim. Samozřejmě to mělo několik povedených věcí (mj. vzhled samotné „Baghead“), ale to bohužel nestačilo. Druhý letošní horor a podruhé průměr. Velmi doufám, že se to s dalšími snímky zlomí. Loňský rok koneckonců také nebyl vůbec špatný, i když nějaké ty průměry tam pochopitelně také byly. Tak jen se nechme překvapit, co nám letošek ještě připraví.

Christine [1983]

Jsem opravdu moc rád, že jsem se rozhodl znovu podívat na filmové adaptace pana Kinga. Kromě Osvícení jsem si nejvíce pamatoval právě z této aktuální Christine. Vím, že hned moje první seznámení s tímto filmem se mi hodně líbilo, ale musím říct, že kdyby to bylo možné, tak bych teď opětovně to své hodnocení klidně ještě zvednul. Je to opravdu dobře natočené a hlavně musím pochválit, že jsem tam prostě a jednoduše nenašel žádná hluchá místa. Je úžasně neskutečná proměna hlavního Arnieho. Kdyby si toho jednoho dne nevšiml prakticky-do-šrotu-vhodného Plymouthu Fury z roku 1958, nejspíš by stále byl šikanovaným outsiderem. Dokonce i jeho nejlepší kamarád Dennis nechápe Arnieho posedlost. Snaží se ho od toho odradit, ale když některým lidem něco vleze do hlavy, nic je před tím nezastaví. A sama Christine vycítí, jak je do ní Arnie blázen. Pro toho teenagera je to auto vším. Myslí si, že ho vlastní, ale je to přesně naopak.
Stejně to je úžasný nápad. Auto, které samo myslí a dokáže se regenerovat. Film obsahuje mnoho legendárních scén – hořící Christine; vejde se do úzké uličky i za cenu vlastního sebepoškození; jak probíhá její sebeoprava; poslední scéna, kde vyjde najevo, že ani po sešrotování tím její budoucí řádění neskončí. Je vidět, že John Carpenter jako režisér byl skvělá volba. Pouhý rok před tím šla do kin jeho legendární Věc. Sice jsem od něj viděl zatím jen pouze čtyři filmy, ale o jeho kvalitě svědčí to, že jsem těm všem snímkům vždy dal to nejvyšší hodnocení. A v případě Christine jsem opravdu vůbec neváhal. Film mě zaujal už od první scény z továrny na auta. obsazení je sympatické. Při samojízdě Christine jsem si s nostalgií vzpomněl na legendárního KITTa z Knight Ridera. Pokud bych ale přeci jen musel filmu vytknout aspoň jednu věc, tak by to asi bylo, že v českém znění autu říkají Kristýna. Vím, že to je možná pro někoho zajímavější, když se doslova překládají i názvy, ale dle mého by bylo mnohem lepší, kdyby se zachoval originální název, který by se ani nepotřeboval skloňovat. Ve výsledku to vlastně ani chyba není, protože to stejně zůstává jednou z nejlepších Kingových adaptací a klidně si to zařadím k mým TOP hororům vůbec. K ústřednímu tématu auta se Stephen King ještě později vrátil minimálně ve fenomenální knize Z Buicku 8 (i když pochopitelně v jiném smyslu), o jejíž filmovém zpracování se již delší dobu mluví.

Očekávám, že se ke Chritine ještě někdy v budoucnu znovu vrátím. Patří totiž k filmům, jejichž opětovné zhlédnutí nevadí, nenudí a není vůbec na škodu. Snímek obsahuje skvělé efekty a opravdu mě baví. Ačkoliv se o auta absolutně vůbec nezajímám, v tomto Plymouthu Fury bych se někdy chtěl aspoň na chvíli projet (samozřejmě ne s duší Christine hahaha). Myslím si, že se John Carpenter velmi dobře držel předlohy. Škoda, že jsem nemohl vidět přímo premiéru v kině. Film je opravdu povedený a moc si jeho každé zhlédnutí užívám. Kéž by takových snímků bylo stále víc a víc. Dokonalá super práce filmařského řemesla. Výborné. Skvělé!

Mrtvá zóna [1983]

Občas se stane, že se po opětovném zhlédnutí sníží hodnocení. A stejně to nastalo i v tomto případě. Původně to bylo z mé strany nadprůměrné, ale teď už se to dostalo i pod ten zlatý střed. Nepamatuji se, kdy jsem film viděl, ani kdy jsem četl knihu. Jediné, co tak nějak vím, bylo, že jsem se dlouho nemohl do románu začíst. Z Kingových předloh opravdu mám v hlavě jen takové spíše útržky. To je hlavní důvod, proč si ty všechny jeho knihy chci hezky od začátku opětovně přečíst.
Když jsem Mrtvou zónu viděl teď podruhé, největší negativum nyní spatřuji v celkové pomalosti. Děj se tak nějak táhne a nic moc se neděje. Christopher Walken je ovšem skvělý a výborně se na tu postavu hodí. Z knihy jsem si pamatoval, že jednou z nejhlavnějších částí je politická kampaň Grega Stillsona. Jenomže ve filmu mi přišlo, že dostala přeci jen málo prostoru. Jasně, první polovinu my jako diváci zjišťujeme, jakou schopnost vlastně Johnny získal a jak se s ní vyrovnává. Dle mého se to ale strašně dlouho protahuje. Nevím, ale myslím si, že takový pocit jsem při prvním zhlédnutí neměl. Možná to bylo tím, že jsem film tuším viděl krátce po přečtení předlohy. I když bylo ve filmu tak nějak vysvětleno, co vlastně znamená ta ona „mrtvá zóna„, stejně jsem to moc nepochopil. Je to tedy změna budoucích událostí? A proč někdy Johnny viděl budoucnost a jindy minulost?
Bohužel musím konstatovat, že při druhém zhlédnutí tohoto filmu jsem se často nudil. Herecké obsazení je ovšem dobré, to ale nezachrání z mého pohledu pomalé celkové tempo. Dřív jsem to možná viděl jinak, ale za mě to není bůhvíjak zapamatovatelný snímek. Navíc část je o politice, o kterou se absolutně nezajímám. Ale to samozřejmě není ten hlavní důvod, proč mě teď ten film tak nezaujal. Ale celkově mi to prostě přišlo takové nemastné neslané a bohužel se to ani v úrovni průměru neudrželo a spadlo to lehce pod něj. Další zhlédnutí rozhodně v plánu nemám a nechystám.

Cujo, vzteklý pes [1983]

Cuja považuju za takový „spíše jednodušší“ Kingův příběh. Nemůžete tam hledat nějaké příliš hluboké myšlenky. Ale vše působí velmi reálně a asi by se to i mohlo stát. Ale nevím. U každého tohoto „nového Kingova zamyšlení“ zdůrazňuji, že si pak postupně musím (znovu) přečíst všechny knižní předlohy. Občas si něco pamatuji víc, ale obecně spíše méně, protože ve většině případů zjišťuji, že tyto filmové adaptace nemůžu úplně srovnávat s romány a povídkami. Ukažte mi jakýkoliv jediný film, který byl natočen podle knižní předlohy a který by úplně věrně zachytil veškerý děj i s jeho vedlejšími odbočkami. Na jednu stranu, v tom je síla knih – můžeme si to představovat úplně jakkoliv (a každý pokaždé navíc zcela jinak). Jenomže pokud nemáte v úmyslu udělat pěti-hodinový film, jako filmař musíte vypíchnout jen ty nejdůležitější momenty. Pro běžného diváka, „nezkaženého“ a neovlivněného předlohou, je hodnocení takového filmu jako každý jiný. Kingovi čtenáři, ale mají přirozeně tendenci to okamžitě srovnávat a hledat nesrovnalosti a rozdíly. Na jednu stranu to je asi dobře, ale pro mě osobně film nemusí být úplně přesnou kopií knihy. Musí prostě zaujmout.

Cujo není vůbec špatný film. Ale stejně teď při druhém zhlédnutí se mé hodnocení trošičku zhoršilo. Půl filmu se totiž řeší nevěrná manželka a s tím související rodinné problémy. Při prvním filmovém setkáním s tímto nemocným bernardýnem mi to tolik nevadilo. Teď už ano, protože mi to přišlo poněkud zdlouhavé. Naštěstí se vše změní, když na scénu vlítne samotný Cujo. Útoky na auto uprostřed farmy patří vlastně k tomu nejlepšímu z celého filmu. Trenéři odvedli ze všemi psy (prý jich bylo dohromady asi čtyři) skvělou práci. A k tomu samozřejmě i maskéři. Jak postupně vzteklina na bernardýna působí, tím je jeho vzhled „strašnější“. Jen jsem moc nerozuměl kompletně změněnému závěru, kdy v knize malý Tad na konci zemře. Ve filmu ne a koná se happy end. Proč? Diváci by to neustáli? Vždyť o tom horor je. Nemusí to přeci vždy skončit dobře. Ale jinak je to celkově dobrý film. I když ve většině Kingových knihách jsou antihrdinové lidé, ale občas to jsou i zvířata. Ale ty sami za to mnohdy nemůžou. Pes Cujo by pravděpodobně nikdy nikomu neublížil, nebýt infikovaného netopýra. Ale potom by to nebyl horor.

Nejsem si jistý, zda se na Cuja ještě v budoucnu znovu podívám. Možné to je, ale s aktuálním hodnocením bych pak už asi nehýbal. Obecně řečeno, v opětovném zhlédnutí můžete objevit další nedostatky (ale zároveň i pozitiva). Něco jiného je zhlédnutí filmu po několika letech. Jinak si myslím, že by měly platit úplně první dojmy. A když si něčeho napoprvé nevšimnete, nedělal bych z toho tragédii. Důležité je, jak na vás ten daný film celkově zapůsobí. A každé další zhlédnutí to vše může ovlivnit. Cujo je dobře natočený film, i když pro mě ne zcela stoprocentně skvělý. Ale klidně ho můžu každému doporučit.

Creepshow [1982]

Stačilo málo a dostalo by se to pod průměr. Vím, že Stephen King napsal i několik scénářů. A Creepshow je jeden z nich. Přiznám se, že nejsem příliš velký fanoušek povídkových filmů. Vždy by to mělo mít jedno téma společné (tady v tomto případě byl pojítkem popelník, který se prý objevil ve všech pěti povídkách, ale já jsem si ho všiml jenom v té první). Bohužel musím říct, že jsem od Creepshow čekal víc a dostal jsem poněkud zklamání. První povídka byla vskutku dobrá (ač nefalšované béčko), ale zase druhá, kde se sám King objevil v titulní roli – to byla prostě jedna celá katastrofa. Vím, že Romero Kingovi řekl, ať to hraje podle sebe, ale to amatérské přehrávání bilo do očí a vůbec se mi to nelíbilo. Beztak vím, že právě tahle povídka bude pro někoho nejlepší. To ta moje best je určitě ta následující, třetí v pořadí. Leslie Nielsena znám pouze jen z parodií a komedií a nikdy bych si ho nedovedl představit v nějaké vážné roli. Tady byl opravdu skvělý a jen tím dokázal, že to byl pan Herec. Je slizký, brutální a s ničím se nemaže. Upřímně toto byla opravdu velmi hnusná smrt – když se nemůžete hýbat a jen čekáte, až vás navždy spláchne vlna. Zatímco všechny ostatní povídky měly vždy v sobě nějaký ten humorný a komediální prvek, v této konkrétní opravdu nic k smíchu nebylo. Ale líbila se mi asi úplně nejvíce. Čtvrtá s tajemnou bednou navazovala na stejnou notu jako první. Dle mého byla ale tato o něco slabší než ta úvodní. Ale nebyla špatná. Poslední povídka byla moc fajn a super. Zápletka velmi jednoduchá, ale přesto přesto vůbec nenudila. Moc se mi líbilo zpracování. Všechno bylo jen v jeho v hlavě, ale přesto na konci tomu tak úplně nebylo. Povídka působila zvláštně, ale to se mi na ní právě moc líbilo a užil jsem jsi ji.
Vím, že tímto filmem chtěli pánové King a Romero vzdát hold béčkovým a brakovým sešitovým komiksům a dost možná se jim to podařilo. Bohužel za mě byla nejvíc super jen jedna povídka (plus tedy ve velmi těsném závěsu ta poslední), ale musím snímek hodnotit jako celek. Líbilo se mi celkové propojení s otcem, který synkovi vyhodí ty brakové komiksy, ale pak sám na to doplatí. Jak jsem zmínil v úvodu, povídkové filmy obecně příliš nevyhledávám. Tím neříkám, že to bylo úplně špatné, ale některé věci bych prostě stejně upravil a vylepšil. Proto si myslím, že průměr je ode mě adekvátní hodnocení. Ale zase jsem na jednu stranu rád, že jsem to viděl a mohu si to odškrtnout jako splněné.

Osvícení [1980]

Jeden z nejlépe hodnocených hororů vůbec. Klasika žánru. Jasně, pan King jako autor má plné právo tento již kultovní snímek nenávidět. Mně nejvíc asi chyběla oživlá zvířata z živého plotu a taky svým způsobem posedlý kotel. Ale ani to při mém opětovném zhlédnutí nic nezměnilo. Stále to bude patřit k vůbec nejlepším. Stanley Kubrick si to udělal prostě po svém. Miluju Kinga, ale nesouhlasím s ním, že první adaptace jeho Osvícení byla špatná. V celém filmu prakticky nenajdeme jediný jumpscare. Navíc teď po letech to beru jako spíš více psycho než čistý horor. Teď jenom přemýšlím, jaký bych měl z filmu pocit, kdybych nejprve viděl Kingův na míru napsaný scénář k televizní verzi z roku 1997 a teprve pak ten s fenomenálním Jackem Nicholsonem. Mně tam vůbec nevadí. Ano, Nicholson je šílený v podstatě od začátku, ale jsem si jistý, že jiného herce by sám Kubrick nechtěl. Je to pro mě Herec s velkým H. Muž, který zahraje jakoukoliv grimasu. A zde se opravdu mohl naplno vyřádit. A když se mu pak do rukou dostane sekera, nemusí pak už říct ani slovo. Každému je jasné, že Overlook nad ním naplno převzal kontrolu. A Danny to věděl celou dobu, že tam vůbec nemají jezdit. A teď si vážně pokládám otázku – netrpěl Jackův syn náhodou také částečně schizofrenií? Nebo byl Tony prostě součástí jeho osvícení? Musím se přiznat, že po prvním zhlédnutí jsem moc nechápal, co to vlastně to ono osvícení znamená. Myslel jsem, že to je pro všechny takto obdařené stejné – jako měl kuchař Halloran, když si mohl telepaticky povídat. Jenže to vlastně uměl i Danny, když mu rozuměl. Jenže on měl ještě jako „hlavní specializaci“ to, že viděl, co se na daném místě stalo. Musím si knihu pochopitelně ještě přečíst (myslím si, že jsem ji kdysi četl, ale prakticky vůbec nic si z toho nepamatuju). Jako, že tam i to bude srozumitelněji popsáno, co to přesně to osvícení je. Ve filmové verzi totiž s tou schopností nevidím žádné praktické využití, jako by bylo například létání či změna minulosti či budoucnosti. Ale celkově stejně opětovně musím smeknout před dokonalou představivostí pana Kinga. Je opravdu fascinující, že lidská mysl dokáže vytvářet světy a věci, které se nikdy nestaly a neexistovaly. Ale samozřejmě při čtení si to můžeme různě představovat – vlastně každý čtenář to uvidí nějak jinak. A pak samozřejmě záleží na tom, zda to tvůrci ve filmu nějak dodrží. Když se adaptuje libovolné knižní dílo, vždy by měla být zachována základní myšlenka, hlavní postavy a z většiny i děj. Je prakticky nemožné přenést celou knihu do filmové podoby. Jasně, kniha se může rozložit například do minisérií. Ale i přesto taky tam nebude úplně vše obsaženo. A v tomto konkrétním případě se mi Kubrickova první adaptace Osvícení velmi líbila. Mělo to hlavu a patu i právě pro ty diváky, kteří románovou předlohu nečetli. A to, že tam nějaké menší či větší detaily chyběly nebo byly poněkud upravené, to mi vůbec nevadilo. Jak říkám, viděl jsem to teď opětovně, možná tak potřetí, ale nic to neztratilo ze své dokonalosti. Hlavně taky to je film, který je vhodný i pro ty, co se normálně na horory vůbec nedívají. Není tam žádné strašení, v podstatě vše je vsazeno na celkovou psychickou (či psychopatickou?) notu. Možná to má svoje mouchy, ale z této Kubrickovy verze se mezitím stal kultovní horor. Už teď jsem moc zvědavý na ten druhý, knize věrnější televizní snímek, který jsem dosud neviděl. Třeba budu mile překvapený, kdo ví. Ale vím, že přes to všechno se mi verze z roku 1980 nikdy neomrzí. Pan Kubrick odvedl skvělou práci.

Prokletí Salemu [1979]

Strašně dlouho jsem odkládal zhlédnutí tohoto snímku. Předlohu jsem četl již před před X lety, ale něco matně jsem si přeci jen z knihy pamatoval.Vůbec jsem netušil, že to natočil legendární hororový režisér Tobe Hooper. Tři filmy, které jsem od něj dosud viděl, získaly ode mě od průměrného po nejvyšší hodnocení (Poltergeist zatím zůstává průměrný, ale v budoucnu mu zároveň chci dát ještě jednu šanci). Salem’s Lot (zkrácený název pro Jerusalem Lot) je Kingův druhý román. Tentokrát se otevřeně inspiroval Drákulou. Tedy jen částečně, udělal si ho dost po svém. Upíři k hororu odjakživa patří. A Prokletí Salemu není příběhově vůbec špatná kniha. King si libuje v maloměstech, které vždy zaplní různorodými postavami. A když se do Salemu přestěhují dva cizinci, z nichž toho jednoho prakticky nikdo neviděl, vzbudí to ve starousedlících zájem. A když se po letech do městečka vrací bývalý rodák Ben Mears, přišlo mi, že pánové Barlow a Starker teprve až v tu chvíli začínají s únosy a vraždami. Jasně, Ben je hlavní postava, ale nějakým způsobem to je on, kdo to všechno odstartuje. Jenomže ve filmové adaptaci mi nějakou dobu trvalo, než mi začal být aspoň trochu sympatický. Nechci dopodrobna zde psát děj. Film celkem dobře utíká a má i několik skvělých scén (obzvláště legendární je škrábání na okno). Stejně jako v případě s Carrie si musím opět přečíst knižní předlohu. Ale i tak si myslím, že Tobe Hooper odvedl dobrou práci. Nebylo to úplně dokonalé a možná bych i zkrátil celkovou délku. U mě stejně celý film vedl elegantní Starker v podání Jamese Masona. Ten byl pro mě nejsympatičtější. Jak říkám, k plnému hodnocení mi pár věcí chybělo. Ale určitě to stojí za zhlédnutí.