Vůbec bych se nezlobil, kdybych premiérové čtvrtky trávil pravidelně v kině. Hororů bude celý rok spousta a tak by to mohlo vyjít. Na dnešní večer jsem měl naplánovanou očekávanou novinku, respektive pokračování úžasného snímku z roku 2019. Ačkoli v reálu jsem v žádné únikovce nebyl, i tak mě to celkem i láká. Sice nejsem úplně na rébusy a kódy, ale za pokus by to asi stálo. Dva roky starý film Úniková hra mě opravdu velmi zaujal. Pro mě to je ten typ filmu, co prostě miluju – stačí jen pár úvodních minut a vím, že mě to až do konce nepustí. Je to opravdu tak úžasné, že prostě při závěrečných titulcích jenom tak sedíte a mozek vám ještě v rychlosti přehrává celý film a hlavně ty nejlepší momenty. Ani jsem nečekal, že bude pokračování, protože občas si myslím, že skvělé filmy by z podstaty neměly mít pokračování. Samozřejmě jsem pak v průběhu roku zaregistroval, že se přece jen chystá druhý díl, ale nějak jsem to nevnímal a řekl bych, že jsem ani neviděl trailer. Ale jelikož jsem byl přesně i minulý týden na premiéře, o zhlédnutí Únikové hře jsem se dlouho nerozmýšlel. A navíc vzhledem k tomu, že za pokračování stojí stejný režisér Adam Robitel, mohl jsem jen očekávat stejné kvality a „mind-blowingové“ stavy i u druhého díly s podtitulem Turnaj šampiónů. Můžu konstatovat, že oba snímky si ode mě zcela oprávněně zasloužily plné hodnocení, ale přece jenom tento druhý se mi líbil ještě o kapánek více. Trochu mě zklamaly podle mě nepříliš reálné blesky v úvodu snímku (co se dneska už nedělá bez CGI?), ale poté to byla opět akce za akcí. Skvělé nápady na úkoly. Když o tom tak přemýšlím, celý koncept mi přijde na trochu podobné vlně jako SAW. Úkoly byly možná ještě více promyšlené a navíc všechno celkově působilo tak reálně a přirozeně, jako by to takhle probíhalo i v každé druhé skutečné únikové hře. Nejvíc se mi asi líbila scéna na pláži a během kyselinového deště. Tvůrci jistě předpokládají tučné tržby a tak si rovnou pro strejčka příhodu připravili základ pro třetí díl. Jestli u toho zůstane stejný režisér, už teď se těším. Jak jsem se již zmínil, tyhle filmy to je doslova slast je sledovat. Úplně v každé únikovce jde především o spolupráci a když doslova hrajete na život a na smrt, platí to dvojnásob. Vím, že na to pěji jen samou chválu, ale já si opravdu nemůžu pomoct jinak. Sympatická hlavní hrdinka Zoey to celé v podstatě táhne, ale musím říct, že každý tak či onak přispěl o trochu blíže k úspěšnému konci. Takže to zkrátím – naprostá dokonalost, vlastně nemám co vytknout. Jak jsem říkal, na další díl půjdu úplně bez rozmýšlení. A řekl bych, že je to začátek pěkné hororové série. A když to diváka chytne již od prvních úvodních minut, je to přece to nejlepší, co si tvůrci můžou přát, no ne? U mě to aspoň funguje zcela stoprocentně. Tak schválně, kdy bude trojka?
Je to sice jeho první vydaný román, ale myslím si, že to nebyla první kniha, kterou jsem od něj četl. Ale stejně to jedno prvenství má. Bylo to poprvé, kdy jsem četl nejdříve knihu a teprve až poté zhlédl film. I když v tomto případě je snímek (míněn od Briana De Palmy) velmi dobrou adaptací. Ani se nedivím, že Kingovi tato kniha započala úspěšnou spisovatelskou kariéru. Rozsah není moc dlouhý, ale i tak se King ukázal jako autor, který dovede perfektně popsat postavy a prostředí. Určitě ji řadím mezi jeho TOP díla.
Osvícení
Osvícení považuji za jeden z nejlepších filmových hororů vůbec. Myslím pochopitelně tu známější verzi s Jackem Nicholsonem. Proto jsem se nemohl dočkat Kingovy předlohy. Stále jsem (a stále budu) fascinován tím, jak dokáže postupně budovat napětí, vykreslit prostředí a v každém jeho díle se objevují perfektně popsané charaktery. Jedním typickým znakem Kingových děl je velký počet stran. Vůbec to ale není na škodu. Román Osvícení je opět jedním, které mě zachytí a nepustí. Podvědomě jsem si to sice spojoval a srovnával s filmem, ale brzo jsem toho nechal a jen si užíval další děsivou knihu mého nejoblíbenějšího spisovatele.
Svědectví
Zase žádná útlá knížečka. Tentokrát jsem se s Kingem vydal do postapokalypsového světa. Lidstvo je na pokraji vymření jakýmsi virem a je tu hrstka, která se ještě situaci pokusí zvrátit. Jsou tu výborně popsané postavy – Randall Flaag, Popeláč, matka Abbigail. Takové romány mám rád. A nemusí to být v nijak vzdálené budoucnosti. Člověka nesmí odradit délka. Přesto jsem tomu nedal plné hodnocení. Něco mi tam prostě chybělo nebo nesedělo. Musím se přiznat, že moc si na tento román nevzpomínám, tedy nijak zvlášť konkrétně. Některé zde uvedené knihy si budu muset osvěžit a přečíst znovu. Třeba potom své hodnocení pozměním.
Mrtvá zóna
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se začetl. Autonehodou mladý muž získá schopnost vidět budoucnost. Stačí, když někoho vezme za ruku. Pak se do toho zamotá i politika, resp. kampaň jednoho politika. To je snad hlavní motiv knihy. Tuto kingovku jsem si znovu připomněl dobrou filmovou adaptací od Davida Cronenberga. Nejsem si jistý, zda právě ona politika, která v díle hraje podstatnou roli, nakonec způsobila, že jsem pak nebyl tak úplně spokojený. Neříkám, že to bylo špatné, kniha bude patřit k těm lepším, ale poněkud se mi po přečtení vytratila z hlavy. Nakonec mě přesvědčil film, jak je krásně popsána psychologie postav.
Cujo
Už od přečtení Řbitovu zviřátek mám podivnou slabost pro zmutovaná či nějakým způsobem změněná zvířata. Zde se jedná o bernardýna, který se promění díky kousnutí infikovaného netopýra. Není tu nouze o napětí. Dá se říct, že se jedná o jednu z těch výjimek, kdy King nepotřebuje mnohasetstránkovou knihu a přesto v čtenářích probouzí strach. Kniha má dobrý spád a nebyla tam chvíle, kdy bych se nudil. Na filmové zpracování se teprve chystám.
Řbitov zviřátek
Podle mého jeden z nejlepších románů pana Kinga. Navíc kvalitu děsu jsem poznal také podle toho, že rodiče se odvážili knihu přečíst pouze do půlky. Po přestěhování rodina Creedových netuší, že blízko jejich nového domu je místo s děsivou historií. Sice řbitov domácích mazlíčků je jen o trochu méně děsivý než původní indiánské pohřebiště, ale stejně. Mrtví se někdy skutečně vracejí, ale nikdy už nebudou jako dřív. První film vznikl šest let po vydání knižní předlohy a ačkoliv na česko-slovenské filmové databázi má spíše průměrné hodnocení, já byl s výsledkem velmi spokojen. Ale o to víc se těším na zcela nové zpracování (v dubnu 2019).
TO
Každý spisovatel by měl mít nějaký svůj masterpiece. U Stephena Kinga to myslím bez problému je přes tisíc stran dlouhý super-román TO (plus také jeho fantastická série Temná věž, se kterou ale zatím nejsem vůbec obeznámen). Upřímně musím říct, že jsem zklamaný, že si už nepamatuju, jakou knihu jsem od Kinga četl jako úplně první. Vím ale, že právě TO bylo jedno z těch prvních. Dá se říct, že tímto fenomenálním dílem jsem si krále hororů (s příznačným jménem King) doslova zamiloval. Zpočátku jsem byl lehce zděšený ohledně tloušťky knihy (avšak dlouhé romány jsou vlastně Kingovou doménou). Ale byl jsem fascinovaný tím, jaký TO má příběhový dosah (či snad lépe přesah). Rozděleno na několik částí, každá část na jednotlivé kapitoly a ty ještě na jednotlivé části. Spletitý příběh, kde ono TO může být vším, čeho se bojíme. Čisté zlo, které tu bylo dřív než lidstvo samo. Tomu říkám skutečné mistrovské dílo!
Misery nechce zemřít
Moje velmi oblíbená kingovka, jedna z těch vskutku nejlepších. A Kathy Bates za svůj fenomenální výkon zaslouženě získala Oscara. Kniha není vůbec příjemná na čtení – myslím to samozřejmě v tom nejpozitivnějším smyslu. Dobrý spisovatel chce mít fanouškovskou základnu. Chce je poznávat při autogramiádách a jiných akcích, chce znát jejich názory na vydané knihy. Ale vše má samozřejmě své hranice. V tomto případě je to štěstí v neštěstí. Po autonehodě spisovatele zachrání jeho věrná fanynka, která je shodou okolností i (tuším) bývalá zdravotní sestra. Je fascinována hrdinkou Misery, se kterou se ztotožňuje. A proto je zcela nemyslitelné, aby ji někdo jen tak vymazal ze života. Král King nám zde názorně představil skutečnou noční můru, kterou by asi nikdo nechtěl zažít. Ale i dnes stále bude mnoho takovýchto „fanoušků“, kteří vám nedají pokoj, pokud se něco stane s jejich milovanými postavami.
Geraldova hra
Toto je první dílo, které jsem četl jako e-knihu, resp. ve formátu PDF na notebooku. Tentokrát to zpočátku bylo poněkud lechtivé téma. Různé hry se svazováním? Proč by ne. Jenže peklo nastává, pokud jste spoutaná pevně pouty a na klíče nemůžete dosáhnout. A navíc vám dojde, že v domě nejste tak úplně sami. Ale pud sebezáchovy je mocný. Když jste v ohrožení, objevíte skryté síly, o kterých ani netušíte, že v sobě máte. Věříte, musíte věřit, že to zvládnete. Tato kniha vás v klidu rozhodně nenechá.
Dolores Claiborneová
Bohužel pro mne jedna z nejslabších kingovek. Ano, je to především o psychologii. O vztahu Very a Dolores. Moc jsem se ale nemohl pořádně začíst a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem byl na konci. Vlastně se mi možná o něco víc líbilo filmové zpracování s Kathy Bates v hlavní roli. Já nevím, nepřišlo mi to moc strašidelné. Ale zase na druhou stranu vyzdvihuju hluboce popsané charaktery. Celkově to je ale jen takový průměr.
Nespavost
Nesmíte se nechat odradit délkou knihy. Je to velmi propracovaný román. Každý z nás někdy v noci nemohl usnout, převaloval se v posteli a čekal na ráno (přičemž většinou stejně pak ještě upadl do spánku). Hlavní hrdina Ralph každou noc nemůže spát. Navíc zjistí, že začne vidět jakési halucinace. Které jsou ovšem poněkud skutečnější. V tomto díle vyzvihuji opět Kingův um v popisu prostředí a propracovanosti postav. Začetl jsem se velmi rychle a nemohl jsem jen tak přestat. Už teď si to chci přečíst znovu.
Pytel kostí
Nemůžu srovnávat s dvoudílným filmovým zpracováním s Pierce Brosnanem, které jsem neviděl. Přiznám si, že si z románu moc nepamatuju. Vím ale, že mě moc neoslovil. Aby trošku ulehčil svému žalu po tragické smrti manželky, odjede spisovatel na odlehlou chatu v Maine. Jenže stále má spisovatelský blok. Není na místě zcela sám. Ale příliš děsivé mi to nepřišlo.
Colorado Kid
Opět výjimečně útlá Kingova knížka. A tentokrát se poněkud liší od ostatních jeho děl. Určitě se nedá říct, že by se jednalo o horor. Je to mysteriózní příběh o tajemné mrtvole, která skrývá mnoho tajemství. Mladá žena chce být úspěšnou novinářkou a tak je ráda, že získá praxi na malém ostrově. Zpočátku si musí najít vztah ke dvěma vysloužilým novinářům, který v ní objeví potenciál a chtějí, aby milovala práci jako reportérka. Jako je to zajímavě rozjetý příběh, možná mohl být ještě o něco delší. Přišlo mi to spíš jako povídka. Vůbec ne špatné, jen bych ocenil pár stránek navíc.
Dallas 63
Pokud bych měl jmenovat nejlepší knihy Stephena Kinga, určitě by mezi nimi byl právě i Dallas 63. Začal jsem sledovat i relativně nově vytvořený seriál s Jamesem Francem v hlavní roli učitele angličtiny. Zatím jsem viděl pouze pár dílů, ale už i tak vím, že to dostane plné hodnocení. Časové smyčky jsou vždycky zajímavé. A že se opakují? Vůbec nevadí, vždyť proto tam jsou. Jenže…co když můžete ovlivnit minulost a tak tedy živě přepsat historii? Nikdy jsem nic podobného nečetl, ale opět musím hluboce smeknout a vyzdvihnout spisovatelský talent krále Kinga. Takové knihy jsou jednoznačně nejlepší – když po pár stránkách prostě víte, že ji prostě jen tak nepustíte a stále si budete znovu a znovu připomínat, co jste právě předtím četli. Fenomenální popis prostředí a celková příběhová linie. Nakonec prostě uvěříte, že skutečně se to stalo tak, jak je to popsáno v tomto spektakulárním románu. Četl jsem jen jednou, ale brzy se k němu opět vrátím. A budu stále překvapený komplexností tohoto díla. Fenomenální, fantastické a jedinečné!
Doktor Spánek
Jakmile jsem se dozvěděl, že Stephen King chystá pokračování fenomenálního Osvícení, opravdu jsem se těšil a byl nedočkavý. Před samotným čtením jsem si četl i krátkou synopsi a byl jsem o to víc zvědavý. Tentokrát se vše točí okolo malého Dannyho, který mezitím dospěl a stal se z něj lékař. Jenže mi přišlo, že v ději chybí takový ten spád, který byl právě v předešlém díle. Ke konci bylo poněkud větší nadpřirozeno, ale v celkovém hodnocení mi vyšel jen o trochu lepší průměr.
Lunapark
Mladý Devin se rozhodne, že si přes léto trochu vydělá v zábavném parku a tím zapomene na nedávný rozchod. Potká se tam se dvěma dalšími brigádníky, se kterými se brzy velmi spřátelí. Nejvíc je láká strašidelný hrad, o kterém se tradují děsivé historky, které se prý skutečně staly. Kamarádi se rozhodnou zjistit pravdu… Nevím, chvíli jsem přemýšlel ohledně ohodnocení. Podle mě to byla jen taková jednohubka, která neurazí, ale příliš v hlavě nezůstane. O napětí se tu příliš mluvit nedá. Ale atmosféra kolotočáčů je stejně dobrá. Jedno přečtení mi myslím stačilo.
Pan Mercedes
Není to první nehororový žánr od Kinga, ale přesto jsem byl velmi mile překvapený. Je vidět, že tento pán dokáže napsat všechno. Tentokrát je to detektivka (dokonce rovnou trilogie). Vysloužilý detektiv Bill Hodges si chce začít užívat důchod, jenže klid dlouho netrvá. Objeví se totiž geniální vrah Brady Hartsfield. Zdá se, že vždy bude krok napřed. Jenže Hodges získá dva přátele a pomocníky – Jeromeho a Holly. Užíval jsem si každou stránku.
Právo nálezce
Všechny tři knihy s Billem Hodgesem se mi velmi líbí, každému dílu jsem dal nejvyšší hodnocení. Přesto Právo nálezce je i tak ještě o trochu lepší. Je to především tím, že je zde spisovatel a opět fanoušek, který normálním fanouškem vlastně není (podobně jako v Misery). Není tu nouze o napětí. Někdy se říká, že pokračování díla není už tak dobré jako původní, ale v tomto případě to rozhodně neplatí. Dobrá práce.
Konec hlídky
Završení trilogie. Zpočátku se mi to zdálo s méně napětím. Ale zároveň to byl geniální nápad zhypnotizování pomocí herní konzole. Povedené zakončení detektivní série. Bill je sympaťák a Brady, ač o dost mladší, je neuvěřitelně inteligentní a podlý. Stephen King by měl pokračovat v psaní sérií, protože je vidět, že to je taky jeho parketa. Seriál podle této skvělé trilogie je myslím povedený, ačkoli jsem zhlédl zatím jen pár dílů. Celkově z této detektivní série jsem velmi spokojený. Úžasné.
Mlha
Když jsem od bráchy jednou k Vánocům dostal Mlhu, nevěděl jsem, že se ve skutečnosti jedná o soubor povídek (v originálu nazvaný Skeleton Crew). Ale je pravda, že právě konkrétně povídka Mlha jen nejdelší. Všechny jsou ale velmi povedené. Některé více děsivé, jiné méně, ale všechny mají společné vzrůstající napětí, dobře popsané postavy a prostředí.
Srdce v Atlantidě
Další sbírka povídek. Tentokrát jich je míň, ale není to na škodu. Hned z té ústřední je znát, že King čerpal z vlastního života coby student. Je to v době jednoho z největších válečných konfliktů Ameriky – válce ve Vietnamu. Je vidět, že je chyba zařazovat Kinga pouze mezi krále hororu. Moje nejoblíbenější povídka asi byla Ničemní muži ve žlutých pláštích. To, že například povídková sbírka Mlha obsahuje mnohem více povídek, není vůbec na škodu. Čte se to dobře a u žádné jsem nenudil. Výborné.
Temná půle
V knihovně jsem tento konkrétní román měl vyhlédnutý dlouho. Ale prostě mi trvalo, než jsem otevřel první stránku. A opět jsem dělal chybu! Bude to zcela jistě patřit mezi ty nejoblíbenější. Líbí se mi, když v knize je hlavní hrdina spisovatel. Podobně to bylo i v Kingově díle Pytel kostí, které mě ale příliš neoslovilo. Tady to ale bylo perfektní. Zajímavý nápad na zhmotnění alterega. Tím mi to trochu připomnělo klasický přípěh doktora Jekylla a pana Hyda. Tady to bylo děsivější a finále bylo úplně fantastické. Až mi bylo líto,když jsem dočetl poslední větu. Ale opět musím vzdát hold Stephenu Kingovi, který opět dokázal napsat mistrovské díle. Jen tak dál!
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
Krátký příběh, který ukazuje, že když se nevzdáte, dokážete nemožné. A to i když jste devítiletá Trisha. Někdo to může brát jako pohádku. Upřímně se já sám sebe nedovedu v podobné situaci představit. Nejdřív je pochopitelně zoufalá a pomalu ztrácí naději, že to přežije. Naštěstí její matka ji naučila poznávat některé jedlé plody. Kniha se čte dobře, ale ani to není tím, že nemá tolik stránek. Je to pěkně napsané a Kingovi je jedno, koho si zvolí za hlavní postavu. Zdálivě jednoduchý příběh, kde bylo znát, že je to o něco jinak psané, když tam je ústřední hrdinka malá holčička. Miluje baseball, hlavně tedy jednoho konkrétního hráče a ten jí vlastně pomůže k záchraně. Je to i o překonání dětského strachu. Velmi jsem si to užil, skvěle napsáno.
Prokletí Salemu
Druhý vydaný román. A tentokrát zde ústřední motiv jsou upíři. Z těch pro mě ale zcela určitě vévodí nejklasičtější klasika Brama Stokera – Drácula. Tady to přece jenom bylo jiné. Prostředí i postavy jsou celkem zajímavé, ale jinak to nebude patřit mezi mé nejlepší knihy. Možná na mě příběh působil jako poněkud komplexnější a komplikovanější. Ačkoli je Stephen King můj nejoblíbenější spisovatel na světě, některá jeho díla jsou slabší. V hodnocení se ale nic nedostalo pod průměr. Nebylo to špatné, ale zároveň ani nejlepší.
Zelená míle
Frank Darabont je výborný režisér, jehož Kingovy adaptace jsou vynikající – ať už se jedná o Mlhu, Vykoupení z věznice Shawshank nebo právě Zelenou míli. Vůbec jsem netušil, že tento román byl původně vydán rozdělený do šesti částí. Možná je to tak i lepší. Postupně se tak vyvíjí děj a roste napětí. John, jehož příjmení se čte stejně jako kafe, jen se jinak píše, je v podstatě dítě v těle obra. I když jsem film viděl, při čtení jsem stále doufal, že nakonec nepůjde na elektrické křeslo. Celý děj se vlastně odehrává jen ve věznici, v části, kde se čeká na smrt. V knize je výborně popsán pocit, že i když tam jsou vězni, kteří si jen odpočítávají dny, než půjdou na jiskřáka, v celách jsou víceméně v pohodě. Ale i ti nejzarytější ztratí odvahu a znejistí, když kráčí po zelené podlaze, protože vědí, že na konci je pak čeká smrt. I na tak omezeném prostoru, jako je věznice, jsou krásně rozepsány postavy a na konci každého dílu je čtenář napnutý, jaký dějový zvrat na něj čeká v díle následujícím. Zelená míle se mi určitě vejde do Top desítky děl Stephena Kinga.
Puls
Myslím, že to je stále aktuální román. Život bez mobilu (nyní převážně smartphonu) si už nedovedeme představit. Jak by bylo snadné vytvořit nějaký virus, který by nás ovládal! Jedná se opět o komplexní román, který mě hned vtáhl do děje. Hned první stránky s prvním projevem viru jsou skvostné. Líbí se mi apokalyptický svět, kde je hrstka hrdinů, co nějakým způsobem přežili a nechtějí zahynout. Důležité je neztrácet naději a ,i když to třeba někdy není úplně snadné, vytrvat a jít dál. A to i v případě, kdy se konec zdá nevyhnutelný. Otázka zůstává – bude tento Kingův román brzo realitou?
Ostrov Duma Key
Někdy bych se chtěl objevit v mysli Stephena Kinga. I když by mi brouzdání po jeho mozku určitě zabralo spoustu času. Ale stejně stále nechápu, jak dokáže napsat román, který je propracovaný do hloubky a je tak komplexní. Možná byl pro mě trochu víc složitý. Možná díky tomu jsem nedal plné hodnocení, i když jsem o něm několikrát uvažoval. Tento román jsem četl poměrně dlouho, protože ze začátku jsem se nějak nemohl začíst. Slyšel jsem, že se snad chystá i filmové zpracování. Uvidím, zda to můj zážitek nějak změní.
Dlouhý pochod [jako Richard Bachman]
První román od Richarda Bachmana. A rovnou fenomenální! Četl jsem již dvakrát a určitě ne naposled. Je to jednoduchá, ale vlastně zvrácená myšlenka. Je vidět, že v Americe (a nejen tam) jsou populární různé soutěže a reality show, kde jde o velký balík. Jenže tady jde o víc – může vyhrát jen jeden, ten co přežije a nepadne únavou. Po prvním přečtením jsem zaklapl knihu a zůstal s otevřenou pusou dokořán. Limit rychlosti, pod kterým účastníci nesmí jít, je brutální. Nedokážu si to představit a určitě bych do toho nešel. Líbilo se mi, jak zpočátku jsou různé party, co si navzájem pomáhají (samozřejmě až na výjimky), ale poté pochopí, že chtějí vyhrát. Někteří to ani neberou vážně. Je to možná spíš psychologický než hororrový román. Ale naprosto fantastický. Paráda!
Běh o život [jako Richard Bachman]
Toto mi trochu připomnělo horor Očista: Anarchie. Tam také byli lovci, kteří šli po lidech. Román je sice krátký, ale tentokrát ho bohužel musím zařadit k těm méně zdařilým. Byl jsem rád, že existuje i filmové zpracování, ale to s knihou v podstatě nemělo nic společného. Zde se zase jedná o reality show. Možná lehce drsnější, ale rozhodně lepší mi přišel Bachmanův Dlouhý pochod. Tady po přečtení se mi to hned začalo vytrácet z hlavy. Čekal jsem to asi jiné.
Zhubni [jako Richard Bachman]
Zajímavá a poměrně jednoduchá zápletka. Při čtení jsem se určitě nenudil. Billy Haleck je proklet, ale protože trpí nadváhou, prvotní ztráta kilogramů mu ani tolik nevadí. Jenže velmi brzy pochopí, že mu půjde o život. Kniha má celkem rychlý dějový spád. Líbil se mi zajímavý závěr. Jsem zvědavý i na film. K úplné dokonalosti mi sice něco chybělo, ale čte se to dobře.
Dračí oči
Netradiční pohádkový příběh. Který ale ovšem znovu dokazuje, že King dokáže napsat naprosto cokoliv. Boj dobra a zla, soupeření mezi bratry, z nichž jednoho má otec o něco víc rád, zlý čaroděj, drak, vykonstruované uvěznění. Tím by se dala celá kniha jednoduše shrnout. Jelikož délka není dlouhá, nečetl jsem to dlouho. Byl jsem mile překvapen a líbilo se mi to. Nejsou zde potoky krve a mrtvol, ale to není na škodu. Je to především cílené formou pro děti, ale stejně to není úplně klasický pohádkový příběh. Spíš je to trochu historický román, který si užije i dospělý.
Noční směna
Jedná se o další výběr povídek. Tentokrát tam King vybral dvacet kousků. Možná jich je pár trošku slabších, ale jinak opět spokojenost. Je super, že každá jednotlivá povídka může mít zcela jiný nádech. Stejně při čtení kolekce povídek se lehce nemůžu zbavit pocitu, že přeci jen dohromady tvoří celek, který má něco společného. Pokud bych měl vybrat několik povídek, které mě naprosto ohromily, určitě by to byla Římsa, Bojiště, Já vím, co potřebuješ, Kostlivec, Muž, který miloval květiny, Na dobrou noc, Nekuřáci, a.s. či Poslední příčka žebříku.
Srovnáno se zemí
Nejsem vyloženým mistrem v poznávání zásadního rozdílu mezi „normální knihou“ a tou pod pseudonymem. Prostě další seznámení s Richardem Bachmanem. Útlá knížka, kde děj postupně graduje. Konec mi byl trochu jasný, ale upřímně jsem ho takový úplně nečekal. Asi se nedá říct, že bych celou dobu Bartu Dawesovi vyloženě fandil. Jako chápu, že občas se člověk úplně změní. Zdařilá kniha, ale prostě ne zcela nejlepší. Ale vůbec neurazí.
Christina
Tady mám pocit, že jsem opět dříve viděl film a až poté jsem to četl. Ale úplně jistý si tedy nejsem. Tohle je naprosto parádní zásek do Kingovy bibliografie. Musím říct, že zlehka mi to občas připomnělo seriál Knight Rider a tedy K.I.T.A. Nápad je super a Carpenter udělal skvělou filmovou adaptaci. Teď, když to píšu, mám chuť si to co nejdříve přečíst znovu. Naprostá spokojenost.
Nezbytné věci
Tady začnu krátkým srovnáním s filmovým zpracováním. Protože jsem knihu četl krátkou dobu před zhlédnutím, měl jsem to docela dost dobře uschované v hlavě a tak jsem mohl porovnávat. A musím říct, že pokud bych předtím nečetl předlohu, trochu bych se v příběhu ztrácel, protože dost věcí tam chybělo. Kniha sama o sobě je skvělá. A hlavní protagonista Leland Gaunt je skvěle vytvořená a promyšlená postava. Můžete mít všechno, jen na oplátku proveďte malý žertík. Kdo by se nenechal zlákat, že?
Beznaděj
Zajímavé čtení. Ale i tak trochu na mě složitější. Jak někdo (King!) může vůbec vymyslet něco tak komplexního? Román má průměrnou délku, ale v příběhu se toho dozvíme hodně. Kniha má spád a tak se čte dobře. Vím, že je filmová adaptace a určitě se na ni chci podívat co nejdříve. Už jen proto, že mi přijde bláznivé něco takového přenést na filmové plátno tak, aby byl dodržen skvělý nádech z knihy. Náboženství mi je zcela cizí a tady hraje poměrně důležitou roli. Není to dokonalé, ale i tak velmi zdařilé.
Z Buicku 8
Zpočátku jsem si trochu myslel, že se jedná a pokračování podobného příběhu jako v Christine. Mýlil jsem se. Ale stejně mě to totálně dostalo stejně jako zmíněná starší kniha. Tentokrát možná trochu s prvky sci-fi. Kde najdete takový průchod do jiné dimenze? Potěší kratší rozsah a protože příběh je tak skvěle rozložený, že to prostě přečtete jedním dechem. Mně se to super líbilo!
Všechno je definitivní
Tentokrát o kapku horší sbírka povídek, než ty předešlé. Ale samozřejmě se tam našly i skvosty (1408, Oběd v Gotham Café. Pitevní sál číslo čtyři nebo Silniční virus míří na sever). King ale prostě a jednoduše dokáže napsat úplně cokoliv, zpracovat libovolné téma. Největší doménou tohoto spisovatele sice stále zůstávají mnohastránkové, dlouhé romány, kde se velmi propracuje atmosféra, postavy a celkový děj. U několika povídek mi to tady trochu chybělo.
Povznesení
Velmi krátká kniha, ale suprově provedená. Něco podobného jsem od Kinga ještě nečetl a to je jedině dobře. Je vidět, že studnice nápadů a námětů Kingova mozku je vskutku nekonečně hluboká. někdo by mohl říct, že se jedná o prostý příběh, ale King tam dokázal nějaký způsobem propojit dvě menší dějové linie. Kniha přečtena opravdu za krátkou dobu, protože je dokonale sepsaná. Tak je to prosté, milý Watsone.
Rose Madder
Nemůžu dát plné hodnocení, protože knihu jsem nečetl jedním dechem a něco mi přišlo místy takové trochu jakoby otevřené. Ale je to opět jedna z knih, kde King dokazuje, že v hororu nemusíte mít vyloženě jenom strašidla, aby ve vás vyvolala strach a nepříjemný pocit. Ono mnohdy větší strašidla jsou samotní lidé. Hodně se mi líbil tradiční perfektní popis postav, především u Normana. King umí ve čtenáři vyvolat pocit, aby se vcítil přímo do hlavních postav. Možná ten svět za obrazem mohl dostat trochu více prostoru, ale jinak povedené.
Další horor, který mám letos na seznamu a rozhodně se už teď nemůžu dočkat, je pokračování filmu z roku 2016 Don’t Breathe (Smrt ve tmě). Jedná se opět o další horor, kde nečekejte žádné příšery a démony, ale realistický příběh, který se klidně může stát.
Nedávno nám tvůrci ukázali trailer a teď ve čtvrtek 8. 7. byl zveřejněný první oficiální poster:
O příběhu vím krátce jen tolik, že se má odehrávat po osmi letech po událostech prvního dílu a Norman Nordstrom (aka The Blind Man) vychovává jedenáctiletou Phoenix. Opět je ale vyruší zloději…
Do titulní role se vrací Stephen Lang, ale například postavu Rocky v podání herečky Jane Levy tvůrci vyškrtli. Jen připomenu, že Rocky na konci prvního filmu uteče se svou sestrou s ukradenými penězi The Blind Mana.
Na 25. 8. 2021 je na na americké televizi FX naplánovaná premiéra očekávané jubilejní desáté řady American Horror Story. Nedávno zveřejnění oficiální poster již naznačil, co asi můžeme v následující sérii očekávat. Tvůrce Ryan Murphy si ale schválně dává načas a nové informace zveřejňuje postupně. A konečně také víme, jak se bude jmenovat premiérový díl. Zveřejnila ho herečka Ryan Kiera Armstrong na svém Instagramu. Screenshot jejího postu zveřejňuji níže:
Po oznámení názvu se na sociálních sítích strhla lavina názorů, kde si většina pod tímto titulem vybavila stejnojmenný film Cape Fear (do češtiny překládaný jako Mys hrůzy). Původní verze tohoto snímku je sice z roku 1962, ale pravé fanoušky AHS více zaujal remake z roku 1991, kde jednu z hlavních rolí měla někdejší stálice American Horror Story Jessica Lange (mně osobně zůstala v paměti zejména jako Elsa Mars z Freak Show a sestra Jude Martin z druhé řady, Asylum). Začalo se tedy pochopitelně spekulovat o možném návratu této charismatické herečky zpět do AHS. Kromě prvních čtyř řad se totiž pak pouze objevila asi jen ve dvou dílech osmé řady s názvem Apocalypse. Osobně bych ji vřele uvítal, protože tam byla od začátku tohoto seriálu.
Ještě víc jak měsíc si ovšem musíme počkat. I tak se už teď na desátou řadu AHS moc těším.
Neuběhl ani týden a opět jsem se vydal do kina. Už jsem to měl naplánované dřív, protože tuto sérii mám rád. Ale musím říct, že obdobně jako u SAW to nebyla hned úplně láska na první pohled. I když zde to možná bylo o něco jednodušší, protože netrvá ani dlouho a člověku dojde, že něco takového docela i dává smysl. No, i když… Ale stejně přemýšlím, jestli by vůbec šlo, aby se Očista odehrávala někde jinde než v Americe. Ale zvláště u tohoto aktuálně posledního dílu hraje vcelku podstatnou roli migrace a zejména pochopitelně Mexiko. Trošku odbočím od filmu. O Americe se říká, že je to země neomezených možností. Nikdy jsem tam nebyl (a tak to nemůžu osobně posoudit), ale vím, že tam pohromadě žije mnoho a mnoho různých národností. Jasně, u nás taky nejsou jenom Češi, ale s USA se to prostě nedá srovnat. A poté, co tam Trump nechal postavit mezi Mexikem a USA zeď, si myslím, že se vztahy těchto dvou národností poměrně dost zhoršily. Můj názor. Abych se ale vrátil k filmu Forever Purge. Hned jako první mě napadlo, proč tvůrcům trvalo pět filmů, aby ukázali, že se najdou tací, kteří prostě nebudou respektovat sirény oznamující konec Očisty. To předtím jako jednoduše se všichni následující den tak uklidnili a nepáchali žádný trestný čin, zejména vraždy? To asi těžko. A stejně jako u předchozích filmů série se vždy trochu zamýšlím nad tím, jestli by to fungovalo i ve skutečnosti. A abych byl upřímný, chápu myšlenku, ale stejně zároveň si nějak nedokážu představit, jestli by ten jeden den v roce k něčemu skutečně byl. Co by to řešilo? Spíš mi to přijde jako úmyslné snížení populace. Z nejnovějšího snímku mi zejména utkvěla jedna věta, která by se mohla i zarámovat: Víš kdo vymyslel Očistu? Tlustí byznysmeni z Washingtonu D.C. a abys to udělal za ně jako jejich poskok. To je úplně přesné. Migranti jsou po celém světě. A když se kohokoliv zeptáte na nejčastější přistěhovalce v USA, určitě mezi nimi budou Mexičani. Takže to mělo vlastně i rasový podtext. Ale vůbec to vlastně nevadilo, spíš to prostě bylo takové oživení série. Jinak musím určitě pochválit práci s kamerou. Přestřelky ve středu města vypadají dost realisticky, jako byste tam přímo byli. Myslím si, že je podle mého obecně známý fakt, že dobrý film dělá pochopitelně i dobrý soundtrack (tady zejména pak při závěrečných titulcích – Esto no a termido (This isn’t over). A určitě se snímek vyplatí vidět v kině. Osobně toto pokračování zařadím na stejnou úroveň jako můj snad nejoblíbenější druhý díl – Očista: Anarchie. Opravdu jsem si užíval každou scénu a byl jsem vlastně zvědavý, kam to bude směřovat. Určitě jsem rád, že konečně tvůrce napadlo divákům představit jakýsi den poté. Za mě se tedy scénář rozhodně povedl. A z kina jsem odcházel zcela spokojený. Zároveň ale netuším, kam by se případná další Očista měla posunout. Jasně, že podle tržeb se pravděpodobně bude uvažovat o dalším pokračování, ale trošku mám obavy, aby to ještě mělo smysl. Ne každý díl je pětihvězdičkový, ale i tak se mi celá série hodně líbí. Takže celkově se jedná o solidní pokračování, které zase nabídlo trochu jiný pohled než předchozí díly. Když o tom teď tak přemýšlím, klidně bych snesl i další Očistu. Ale musel by být podobný či o něco lepší příběh. Forever Purge splnila svůj účel a rázem bude u mě patřit k té nejlepší části celé frančízy.
Na necelých šest let starý snímek Don’t Breathe (do češtiny překládáný jako Smrt ve tmě) jsem narazil vlastně náhodou. A rázem jsem ho zařadil mezi mé velmi oblíbené. Co zpočátku vypadá jen jednoduše, je celkově dost propracovaný příběh. Film je hezky zakončený a tak mě trochu překvapily první zmínky o chystaném druhém dílu. Ale musí říct, že mě ukázky dost zaujaly a už teď se těším.
Níže je tedy trailer na Don’t Breathe 2. Oficiální premiéra je stanovena na 13. 8. 2021 (v ČR dokonce o den dříve).
Jsem velmi rád, že jsem po covidové pauze mohl opět navštívit kino. Protože co si budeme povídat – na notebooku či televizi je film sice taky fajn, ale stejně se nic nevyrovná zážitku v kinosále. Jako úvodní horor jsem si zvolil třetí díl oblíbené série The Conjuring. Tentokrát s podtitulem The Devil Made Me Do It se vydáme do roku 1981. Jedná se vlastně o historickou událost, protože poprvé soud uznal jako příčinu vraždy posednutí démonem. Víc bližšího o obsahu psát nechci, ale rád bych naopak přidal několik obecnějších poznatků. Po prvních dvou dílech série její tvůrce James Wan usedl pouze do křesla producenta. To na jednu stranu uškodilo, ale zase to bylo takové trochu osvěžení. Michael Chaves se do světa hororu představil poprvé před dvěma lety ve snímku La Llorana. Ačkoli je hodnocen spíše průměrně, já jsem s ním byl spokojený a i když to úplně na plný počet v hodnocení nebylo, nebyl to vůbec špatný film. Proto jsem byl celkem zvědavý, jak se Chaves popasuje s pokračováním již rozjeté série. Hned zpočátku musím říct, že tento druhý horor zmíněného režiséra mě nenadchl natolik, že bych na něj musel hned jít znovu do kina. Ano, přiznám se, že mi trochu chybělo vedení Wana. Jedná se prostě o další případ manželů Warrenových, ale oproti třeba V zajetí démonů 2 mi nějak chyběla ta správná atmosféra. Neříkám, že film je špatný, to vůbec ne. Dokonce i úvodní scénu vymítání i třeba v márnici považuji za velmi povedenou. Zamrzely mě občas čekané jump scary. Další výtku bych měl, že tvůrci rozhodně mohli lépe využít a rozvést příběh hlavní záporačky. Tady mi to místy přišlo takové uspěchané. Od druhého dílu série uplynulo pět let. A zatímco první dva filmy jsou víceméně dokonalé ve všech směrech, ve třetím pokračování tomu tak již moc není. Opět opakuji, že to není zlý film. Sledování jsem si užil a vždycky jsem rád, když někdo vytáhne (možná ne tolik veřejnosti známý) další děsivý případ slavné manželské dvojice. Někdo by mohl říct, že hororů na téma démoni a jejich následné vymítání je mnoho a jsou si dost podobné. S tím souhlasím jen tak napůl. Základem je prostě nějaký zajímavý námět a příběh, který diváky od začátku chytí a nepustí. Třetí snímek série má ale také dobré efekty a triky a celkově hezky rozvíjí svět Conjuringu. Prostředí a lokace jsou dobře vybrány. Vera Farmiga a Patrick Willson táhnou celý film. Velmi mě ale zaujal začátek závěrečných titulků, kde byly v porovnání zobrazeny autentické fotky a opravdový záznam z vymítání Davida Glatzela. Je škoda, že už ani jeden z manželů Warrenových nežije. Zvláště Lorraine byla prý velkou fanynkou a odbornou konzultantkou celé série. Mohla pak tvůrcům přímo radit, jak to skutečně bylo. Sečteno a podtrženo – V zajetí démonů 3 dobře doplňuje rozjetou sérii, ale podle mého by mohl mít více propracovanější příběh a zejména atmosféru. I když mi jedno zhlédnutí určitě stačilo, stejně ho celkově nakonec hodnotím nadprůměrně 4/5. Duchařiny patří k mým velmi oblíbených hororovým žánrům a tak neodolám jakémukoli novému snímku. Jestli se do budoucna chystá další případ manželů Warrenových, který bude opět rozšířením The Conjuring univerza, určitě se na něj taky kouknu, ale zároveň bych si přál u něj jako režiséra vidět opět Jamese Wana. Dobrý snímek.
Už se to nezadržitelně blíží! Kvůli probíhající pandemii covidu bylo všechno odloženo a tak bohužel i desátá řada mého nejoblíbenějšího seriálu American Horror Story byla o rok posunutá. Vzhledem k tomu, že téma AHS na svém webu teprve podrobněji připravuji, rozhodl jsem se dát na jedno místo nejaktuálnější informace o připravované jubilejní desáté řadě z oficiálních zdrojů.
Stanice FX (resp. tvůrce AHS Ryan Murphy) na twitteru 20. 3. oficiálně uvedla název nadcházející řady – Double Feature. Jak již samotný název odpovídá, bude se jednat o dva příběhy v jedné sérii (které ale podle mého budou nějak napojené). Murphy k tomu dodal pouze, že část se bude odehrávat na pláži a druhá v moři.
Ještě předtím bylo teaserem oznámeno obsazení (minimálně jedné části příběhu). Mám radost, že se po odmlce opět spolu vrací Sarah Paulson a Evan Peters. Ale i další již známí potěší – Lily Rabe, Kathy Bates, Adina Porter či Billie Lourd. Určitě největší překvapení si Murphy pro fanoušky připravil obsazením u nás v Česku spíše známého jako malého Kevina z filmové série Sám doma. Ano už i Maucaulay Culkin bude součástí AHS: Double Feature! Zmíněný teaser si můžete prohlédnout zde:
Poslední novinku, kterou bych chtěl v tomto stručném příspěvku představit je oficiální plakát k desáté sérii, kterou ve čtvrtek 24. 6. zveřejnila FX na Twitteru. Myslím si, že víc k tomu nemusím dodávat, protože za mě to vypadá skvěle a ačkoli mimozemšťani již v pár předešlých sériích minimálně náznakem byli, o to víc se na to celé těším.
Ještě dodám, že AHS: Double Feature bude mít premiéru 25. 8. 2021 na americké stanici FX.
Theresa Foxxterová seděla na recepci hotelu Terrestrial. Byl to je jeden z nejstarších hotelů v celém Skotsku. A ačkoliv zde bylo pár moderních vychytávek, celkově majitel dbal na to, aby byl zachován původní styl. Žádná klimatizace, žádná WiFi, celkové vytápění v kotelně uhlím. I když majitel byl do morku kostí Skot, hotel byl bohatě zdobený v orientálním stylu. Na stěnách zlaté hieroglyfy a díky ornamentům na fasádě to z dálky opticky připomínalo pyramidu. Ozdoby byly provedeny do nejmenšího detailu. To bylo na tom vlastně to nejpozoruhodnější, protože majitel Gregory MacLloyd v životě v Egyptě nebyl. Jen o něm stále četl a byl jím úplně fascinován. Proto chtěl do svého rodného Skotska přinést kus té exotické země. Brzy po otevření se hotel stal velmi vyhlášeným. Sjížděli se sem hosté z celého světa. K nejbližšímu městu, jímž bylo Thurso, to bylo asi tak devět mil. Bylo to ideální místo pro toho, kdo se chtěl na nějaký čas zašít. Nutno říct, že převážně se tam sjížděla různá smetánka. A většina hostů se pyšnila šlechtickým titulem. V hotelu se rovněž konalo množství konferencí a odborných přednášek. Dá se v podstatě říct, že kdo jen trochu něco znamenal, strávil v hotelu aspoň noc. Nikdy tam nebylo prázdno. Hotel si utvářel svůj vlastní svět. Měl svou úroveň a to samé vyžadoval od hostů. Nikoho by ani nenapadlo vstoupit bez formálního oblečení. Recepční Theresa Foxxterová, které bylo čerstvě dvacet let, nosila – ostatně jako všichni zaměstnanci hotelu – tradiční orientální oděv. Ten její se skládal ze sněhobílé tuniky, přes kterou byl bohatě zdobený dlouhý kaftan. Ten byl v typické karmazínově červené barvě s motivy granátového jablka, které byly vyšité pravými zlatými nitěmi. Najednou uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Žena se pohodlně usadila a dychtivě vyhlížela, až se otevřou hlavní dveře.
Z nablýskaného stříbrného vozu značky Rolls-Royce vystoupil řidič – obtloustlý malý muž v komicky velkém obleku s velkým cylindrem. Nahrbeně došel k zadní klice a otevřel dveře. Z auta se vyvanul namodralý dým. Když se trošku rozplynul, objevila se drobná ruka v dlouhé černé rukavici s mohutným prstenem s velkým zeleným smaragdem. Skrček přicupital a jemně stiskl ručku svou bílou rukavicí. Objevila se malá nožka v luxusně zdobené punčoše s botami od Waltera Steigera s typicky vykrojeným podpatkem, které musely stát nejméně dvacet pět tisíc. Z auta konečně vystoupila enormně vysoká žena v temně rudé róbě, která byla zdobená nablýskanými brokáty. Na hlavě měla široký klobouk a obličej jí zakrývala sítka. V ruce měla elegantní psaníčko. Chvíli stála před autem a rozhlížela se. Pak pomalým krokem zamířila ke vstupním dveřím hotelu. Při chůzi elegantně pohupovala boky, vlastně až trochu vyzývavě. Pár metrů za ní vlekl skrček asi čtyři různě velké kufry. Bůhví, co v nich vlastně bylo, ale vzhledem k tomu, jak byl sluha ohnutý, se dalo soudit, že to nic lehkého nebude. Dáma mezitím vešla do lobby hotelu. Uvnitř měla budova také typickou vůni, která měla u hostů budit dojem, že se právě ocitli uprostřed klasického orientálního trhu. „Dobrý den, vítejte v hotelu Terrestrial,“ oslovila recepční novou příchozí, „máte rezervaci na jméno…?“ „Hraběnka DeLastoux, jaká čest!“ zvolal majitel hotelu Gregory MacLloyd, který právě vešel a ráznými kroky zamířil k dámě, aby jí políbil nastavenou ruku. „Už jste u nás dlouho nebyla.“ „Trochu jsem cestovala,“ odvětila hraběnka a při tom očima mírně sklouzla ke čtyřem zavazadlům, které nesl sluha. „Chápu. Doufám, že Vám daří dobře.“ „Nemůžu si stěžovat, vlastně se cítím lépe než kdykoliv předtím,“ odpověděla dáma a podivně se usmála. „Máte pro mě můj pokoj?“ „Pro Vás vždy, madam,“ odvětil a otočil se k Therese na recepci. „Číslo 18, prosím.“ Slečna Foxxterová se obrátila a během dvou vteřin už klíč spočíval v dlani majitele. „Následujte mě, prosím.“ Pomalým krokem zamířil ke zdobenému výtahu a přivolal ho. Počkal, až ho dáma dojde a pak vstoupili dovnitř. Sluha s kufry zamířil k nim. „Tento výtah je pouze pro hosty hotelu, pane. Použijte vedlejší za rohem,“ zarazil ho MacLloyd a čekal, až se dveře výtahu zavřou. „Máte vše připraveno?“ otázala se hraběnka. „Zajisté. Vše zůstalo od Vaší poslední návštěvy na svém místě.“ Odmlčel se. „Všiml jsem si, že máte opět něco nového, že?“ Dáma jenom přikývla. „Jen vyčkejte a večer uvidíte sám.“ „V obvyklý čas?“ „Samozřejmě. Ostatní tu již jsou?“ „Ano, čekali jsme pouze na Vás.“ Hraběnka se usmála. Věděla totiž, že bez ní nemohou začít. Ve výtahu to cinklo a dveře se pomalu otevřely. „Jsme tu, Vero.“ Rozprostřela se před nimi chodba, která byla osvícena zlatými svícny. Po stěnách se linuly orientální kresby prastarých národů z různých období. Ředitel si na to najal zručné řemeslníky, kteří s tak precizním přístupem zcela přesně napodobili původní styl. MacLloyd byl naprostý perfekcionista. Netoleroval nic než dokonalost. Byl to až poslední pokoj na konci. I když ve skutečnosti to byl dvoupokoj. Jenomže o tom druhém vědělo jen pár lidí. Dokonce ani personál hotelu o tom nevěděl. Nechal ho vybudovat sám ředitel, protože vedle starověkého Egypta se velmi zajímal o okultismus a seance. A právě ta byla na programu na dnešní noc. Těch lidí, kteří znali tajemství druhého skrytého pokoje, bylo celkem sedm. Kromě MacLloyda a hraběnky DeLastoux mezi ně patřil i Edward „Edouš“ Ketton, majitel zastavárny, John Murdroke, který vedl edinburskou knihovnu, Celleste Blanche – někdo by možná řekl až chorobně vášnivá sběratelka umění, peruánský obchodník s doutníky Leonardo Guerrero Diáz a lékař a přednosta chirurgické kliniky v Londýně Warwick Dwayne. Ti všichni tvořili jen část na správný průběh seance. Ale stejně hlavní byla hraběnka Veronique DeLastoux. Tato absolventka pařížské Sorbonny pocházela z bohatého šlechtického rodu s dlouhou historií. Její pradědeček bojoval po boku Napoleona. Už jako malá Vera ráda poslouchala vyprávění babičky Charlloty. Byla to vlastně ona, kdo ji zasvětil do tajemného hávu okultismu a mystiky. Netrvalo dlouho a už sama v sobě pocítila, že je jiná než ostatní. Přečetla mnoho knih o prastaré magii a rituálech. A pak začala hodně a pravidelně cestovat. Jejím cílem byly většinou malé vísky, kde se dočetla, že tam lidé převážně dodržují někdy i šamanské rituály. Bylo to prostě asi tím, že to byla místa, kde lidé nedůvěřovali (nebo spíše lépe neznali) moderním technologiím. A díky tomu byli svým způsobem čistí a nezkažení. A tím pádem dokonalí učitelé pro Veru. Z každé takové cesty si hraběnka něco přivezla. MacLloyd mezitím vytáhl z náprsní kapsy klíč se zlatým číslem 18 na kulatém přívěsku. Lehce ho vložil do zámku, pootočil s ním a opět ho vytáhl a schoval v kapse. Dlaní se opřel o dveře a mírně zatlačil. Objevil se před nimi luxusně zařízený pokoj s obrovskou manželskou postelí s načechraným tmavě zeleným baldachýnem. Tak jako po celém hotelu i tady se po stěnách linuly orientální ornamenty. Veškerý nábytek byl ozdobený pravým dvacetičtyřkarátovým zlatem. Ručně vyšívané závěsy byly napůl zatažené. „Udělejte si zatím pohodlí,“ řekl MacLloyd, zatímco jí pomáhal sundat róbu. „Večeře bude připravená na šestou a o půl jedenácté sem tedy s dovolením dorazíme spolu s ostatními. Mezitím relaxujte a odpočívejte.“ „Děkuji, Gregory. Jste laskav.“ MacLloyd se mírně uklonil a vytáhl opět klíč, aby ho položil na malou skříňku u dveří. Pak je otevřel a vyšel. Hraběnka se ještě chvíli dívala na zavírající dveře. Pak se sklonila, aby jistě zašátrala v jednom z kufrů a vytáhla z něj čisté krajkové oblečení a malou dózu. V ní byl ručně smíchaný pleťový krém. Hraběnka si velmi potrpěla na mladistvý vzhled. Proto by jí nikdo zdaleka nehádal její skutečný věk. Bylo jí úctyhodných osmdesát osm. Ale právě díky aplikacím různých mastiček a krémů dosáhla bezchybného těla bez vrásek či pih, které by mohla závidět kdejaká čtyřicítka. Svlékla se a chvíli si oběma rukama přejížděla po dokonalém těle. Nikdy nebyla vdaná. Celý život zkoumala různé horoskopy a vzhledem k její výjimečné povaze jí to prostě nedovolovalo svazovat se k někomu. Ale jí to vlastně ani nevadilo. Mohla tak naplno rozvíjet svůj talent. Spiritualismus, komunikace s mrtvými, reinkarnace. To všechny byly domény hraběnky DeLastoux. Avšak na dnešní seanci měla na programu něco, co ještě předtím nedělala. Hraběnka vešla do koupelny, otočila velkými zlatými kohouty s hrubě broušenými safíry uprostřed, sedla si na kraj vany a sledovala, jak se pomalu plní vodou. Po chvilce vstala a stále nahá odešla zpět do pokoje, aby se za minutku vrátila s několika aromatickými svíčkami v rukách. Rozmístila je různě do několika nik a poliček a dvě postavila přímo na okraj vany. Postupně je začala zapalovat. Když všechno bylo připraveno, pořád ještě pár minut stála uprostřed místnosti a z plna hrdla inhalovala směs různých vůní, které ale dohromady tvořily dokonalou harmonii. Cítila, jak se jí celé tělo naplňuje čerstvou energií. Pak už si jen do vany nasypala speciální sůl a konečně vlezla dovnitř. Pokud měla za celý den nějaké nervy či stres, koupel v kombinaci se svíčkami jí to vše z těla vyplavila. Potřebovala mít zcela naplněnou svěží a čerstvou energii pro dnešní seanci…
Bylo pět minut před půl jedenáctou. Hraběnka neustále přecházela od chodby ke dveřím koupelny, kam pokaždé zlehka nakoukla. Byla však naprosto klidná, protože vše bylo perfektně připraveno. Náhle uslyšela kroky a tlumené hlasy. O dvě vteřiny později se ozvalo jemné zaklepání. Hraběnka došla ke dveřím a dokořán je otevřela. Byli tam všichni, v čele usmívající se MacLloyd. „Konečně zase spolu. Ráda vás všechny vidím,“ usmála se hraběnka a pokynula jim, aby vstoupili. Každého se zlehka dotkla. Měla opravdu radost. Celý rok cestovala a s těmito šesti lidmi se prakticky viděla jeden den v roce. Aspoň za poslední dobu, dříve o něco častěji. Všichni postupně vešli do koupelny, kde se přes dokonale skryté dveře dostali do tajného pokoje. Tam se tak nějak automaticky postavili do nepravidelného kruhu uprostřed místnosti. Hraběnka došla k menšímu, zlatem zdobenému kabinetu z ebenového dřeva a otevřela ho. Měla tam již předem nalito sedm vysokých sklenic se šampaňským. Postupně je každému z nich rozdala. Chvíli tam stále v kruhu, v pozvednutých rukách třímali bublinky. Stáli tam tak necelou minutu a pak, aniž by se nějak domlouvali, všichni najednou postoupili s napřaženými pažemi o tři kroky dopředu, aby si uprostřed všichni ťukli. „Tak co je nového?“ zeptala se hraběnka poté, co se napila. „Ale tady Edouš do toho konečně praštil,“ odvětil s úsměvem Leonardo Diáz se silným jižanským přízvukem. „Opravdu? No to je skvělé!“ „No jo, už je to tak,“ řekl Edward Ketton a mírně se začervenal. „Jak jste se seznámili?“ optala se se zájmem Vera. „Jedna zákaznice, Nadine, prostě jednou přišla ke mně do krámu a pak ještě jednou a zas znovu. No a nějak jsme se do sebe zakoukali. Už jsou to skoro tři měsíce po svatbě.“ „To je ale seladon, že?“ zasmál se Diáz. „Tak to vám oběma gratuluji,“ usmála se Vera a odhalila tak perfektně bílé zuby. „Jo, děkuju.“ Konverzace plynula. S každým hraběnka prohodila pár slov. Byla to pro ni vskutku příjemná společnost. Ač každý byl trochu poněkud jiný, takhle pospolu tvořili dokonalou symbiózu. Hraběnka nechala ostatní, aby se volně bavili a sama zamířila opět k tomu kabinetu, odkud předtím vyndala šampusky. Tentokrát se musela ohnout úplně až dolů, aby odtamtud vytáhla menší truhlu. Lehce si k ní přičichla. I přes dubové dřevo ucítila omamnou vůni koření. Chvíli po truhlici přejížděla prsty a pak ji pozvolna otevřela. Kolem skupinky začala rozmisťovat různě vysoké aromatické svíčky. Pak si pomalu sedla doprostřed kruhu do tureckého sedu. Ruce si položila na kolena s dlaněmi otočenými nahoru. Konverzace pozvolna utichala, jak si jednotlivý lidé postupně sedali po vzoru Veronique DeLastoux na zem. Všichni seděli mlčky a zhluboka vdechovali a vydechovali. Tak začínala každá seance. Až na hraběnku ale nikdo z nich netušil, jak to bude potom probíhat. Vždy to bylo jiné, ale tím pádem o to zajímavější. Všichni stále inhalovali exotické koření. Důležité bylo, aby všichni byli naladěni na stejnou vlnu. Každá seance vyžadovala od každého plné soustředění, ale právě k tomu se museli naprosto uvolnit. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil. Ticho prolomila hraběnka. Hlas ale měla poněkud změněný, což bylo způsobené vyvolanou atmosférou. Nyní byl o dost hlubší. Vždy tomu tak bylo. „Myslím si, že můžeme začít. Cítím, že jsme všichni připraveni. Opakujte po mně: Sešli jsme se tu…“ „Sešli jsme se tu.“ „…abychom Tě uctili.“ „Abychom Tě uctili.“ „Věříme v Tvou moc. Jsi všemocný.“ „…VŠEMOCNÝ!“ „Nyní jsme Tví služebníci.“ „…JSME SLUŽEBNÍCI!!“ „Vždy Tě budeme ctít, vždy budeme věřit v Tebe.“ „…VĚŘIT V TEBE!!!“ „Na důkaz věrnosti Ti každý z nás věnuje část sebe.“ „…ČÁST SEBE!!“ Po těchto slovech se hraběnka zvedla a došla k jednomu menšímu kulatému kufru. Jistě v něm zašátrala a poté vytáhla vypouklý stříbrný kalich s vytlačenými kulatými vzory po stranách, v nichž byly vložené zelené smaragdy. Druhou rukou hraběnka vyndala malou dýku v ručně vyšívaném, bohatě zdrobeném koženém pouzdře. Chvíli obě věci jen tak třímala v rukou, jako by je potěžkávala, a stále hlavou otáčela postupně s pohledem na levou a pravou ruku. Skoro to až vypadalo, jako by se sama sebe uváděla do hypnózy. Po pár minutách si kalich přendala pod pravé podpaží, kde si ho velmi jemně podržela. Volnou rukou uchopila pouzdro a pomalu ho rozvázala. Krok za krokem vytahovala dýku, jejíž čepel začala okamžitě vydávat stříbřité odlesky. Pochvu poté položila zpět na kraj kufru. Pohledem se opět zaměřila na ruku třímající zbraň. Stále ji rozevírala a přivírala, čímž odhalovala rukojeť vykládanou různě broušenými diamanty. Poté hraběnka znovu uchopila kalich a přistoupila ke společníkům sedícím na zemi. Vešla do středu kruhu a po každém dokola přejížděla pohledem. Jako první zamířila k Leonardu Diázovi. Pár vteřin před ním stála a pak se hluboce sklonila, díky čemuž mu poskytla pohled do hlubokého výstřihu. Ačkoliv byl šťastně ženatý, nikdy neodolal kontrolovat ženská poprsí. Hraběnka měla vskutku co ukazovat. Svou dokonalou postavou prostě uhranula každého. Dneska si navíc zvolila kratší rudé šaty bez rukávů a silný parfém. Obzvlášť při této večerní seanci potřebovala upoutat pozornost všech. Skloněná hraběnka očima pokynula obchodníkovi, aby pozdvihl pravou ruku. Jakmile to udělal, hraběnka pod ni přistavila číši a jemně mu dýkou nařízla dlaň. Krev mu lehce začala po stroužcích vytékat. Hraběnka nemusela nic říkat, Diáz pootočil zápěstím a sevřel prsty v pěst. Do kalichu začala po kapkách stékat krev. Vera se usmála a po chvilce poodešla k dalšímu sedícímu účastníkovi seance, u kterého provedla stejný postup. A tak postupně obešla celý kruh. Nakonec se zlehka řízla sama. Malý kalich byl tak z půlky naplněný krví. Hraběnka prstem přejela po okraji číše a olízla si rty. Široce se usmála a položila kalich doprostřed kola. Poté opět přešla ke svému objemnému kufru a za okamžik vytáhla středně velký pytlík. Rozvázala pozlacenou stuhu a začala z něj v kruhu vysypávat popel. Zpočátku to vypadalo, že to nemá žádný smysl. Když se ale pak skloněná hraběnka narovnala a poodešla, na podlaze byl vyobrazen pentagram. Veronique DeLastoux se opět připojila k sedícím přátelům do tureckého sedu. Všichni zhluboka dýchali, nic neříkali, ani se nepohnuli. Hraběnka náhle prudce otevřela oči. „SLÁVA SATANOVI!“ vykřikla. „SLÁVA SATANOVI!!“ poslušně zopakovali ostatní, a právě v tu chvíli se náhle opět naplno vzňaly všechny svíčky a svíce, které předtím už jen tak skomíraly. Všichni až na hraběnku sebou nepatrně trhli. Místnost se ještě více naplnila aromatickými vůněmi. Každý co nejvíce roztáhl své plíce, aby je zcela naplnil směsicí nového vzduchu. Byla to tak neodolatelně nádherná až omamná vůně. Všem náhle připadalo, jako by jejich sedící těla byla jen prázdnými schránkami a oni se prostě vznášeli nad nimi. Bylo to, jako by byli pod vlivem hypnózy. A svým způsobem tomu tak bylo. Ticho opět prolomila Veronique DeLastoux. „Pro dnešní noc bych vás všechny ráda osobně seznámila s velkým uctívačem a obdivovatelem našeho Nejvyššího. Budete mít tu čest poznat samotného Night Stalkera.“ „Máte na mysli Richarda Ramireze?“ optal se MacLloyd. „Přesně tak. Máme se od něj co učit!“ Chvíli se rozhostilo ticho. Svíčky lehce plápolaly, i když nikde nebylo žádné okno ani sebemenší vánek. Hraběnka cítila, že konečně jsou všichni kompletně naladěni. Jednalo se o velmi důležitou součást každoročního rituálu, ale obzvláště dnes to bylo mnohem víc potřeba. Zhmotnění nebylo vůbec jednoduché, sama to ještě v podstatě osobně nedělala. Ale zúčastnila se jedné takové letos v nitru černé Afriky. Místní šaman jako by jen tak oživil Nelsona Mandelu. Hraběnka o tom předtím jen četla, ale teprve, když to zažila na vlastní kůži, bylo to až neskutečné. S oním šamanem strávila poté hodiny a hodiny. Měla milión otázek a dostala cenné rady. I když zadarmo to tedy nebylo. Na pravém boku měla jizvu. Ale byla si jistá, že to stálo za to a že se to právě dneska zúročí. Hraběnka náhle začala vydávat podivný hrdelní zvuk. Bylo to jakési zvláštní vrčení. Ostatní se na chvíli jenom dívali a potom se k ní samovolně přidali. Takhle to pak znělo, jako by několik sekaček předlo. Hučení nepřestávalo. A do toho hraběnka začala odříkávat, co ji naučil zmíněný šaman:
„O magnige Allerhoogste. Ek is u dienaar ek sal u vir ewig eer. Niemand is beter as jy nie. Niks is beter as jy nie. U kra gis ontsaglik groot. Daarom vra ek u en noem u u naam. Luister asseblief na my. Die dooies kom soms terug. Met u hulp. Ek vra u om die Night Stalker weer op te wek. Ek sal jou vir ewig eer. Dumballa Magna!“
Chvíli se absolutně nic nedělo. Podivný vánek, díky kterému lehce plápolaly svíčky, náhle ustal a všechny plameny doslova kolmo bez hnutí stály. Působilo to úplně nepřirozeně. V jeden moment se najednou všechny svíce sfoukly, aby se o pět vteřin později opět vzňaly. A právě přesně v tu chvíli se neznámo odkud začala celá místnost plnit tmavě modrým kouřem bez zápachu. Viditelnost se rapidně snížila. Dokonce i přímo vedle sebe sedící účastníci seance na sebe příliš dobře neviděli. Oči všech se náhle upřely do středu kruhu, protože z ničeho nic pentagram začal vydávat rudé světlo, které pulsovalo postupně sílící a slábnoucí září. Kouř začal ustávat. Pentagram opět úplně zmizel. Tmavě modrá mlha se přemístila čistě a pouze do středu kruhu a tam se vytvořil rotující sloup. Rychlost se stupňovala a tu a tam pableskovaly oslňující blesky. Náhle se na pět, šest vteřin rozlehla absolutní tma. Hned poté byla opět naplno vidět ona záhadná mlha. Byl tam i ten poblikávající sloup. Jenže něco se přece jenom změnilo. V kruhu se objevila silueta. Po chvilce bylo jasné, že se jedná o mužskou postavu o výšce přibližně 186 centimetrů. Mlha zcela opadla a uprostřed místnosti stál muž s kratšími, havranově černými kudrnatými vlasy, v džínové bundě s odtrhnutými rukávy s nápisy Black Sabbath, Ozzy, Metallica a Billy Idol. Kolem krku se mu vyjímal obrácený kříž s malým pentagramem v jeho středu. Všichni napjatě zírali na zhmotněného sériového vraha a násilníka, jehož nejznámější řádění probíhalo od 10. dubna 1984 do 24. srpna 1985. A který zemřel v padesáti třech letech, když si odpykával trest v cele smrti ve státní věznici San Quentin v Kalifornii! A teď stál v jednom tajném pokoji v pomalu nejstarším hotelu na severním cípu Skotska. „To tady máme pěknou společnost,“ prolomil ticho Ramirez. Jeho hlas byl trochu zastřený. No, však nebylo divu, když se zhmotnil po téměř osmi letech od smrti. „Vítáme tě, Ricardo, já jsem hraběnka Veronique DeLastoux a toto jsou mí přátelé. To já jsem tě povolala.“ „A čemu vděčím za své oživení?“ „Myslím, že se od tebe můžeme dost naučit.“ „Je pravda, že něco specifického umím,“ zasmál se Ramirez a podivně se mu zablýsklo v očích. „V to jsem trochu doufala, a proto jsem si něco připravila,“ pousmála se hraběnka. Zvedla se z tureckého sedu a zamířila k jednomu ze svých zavazadel. Vzala kufr a přisunula ho k násilníkovi. „Wow, to je teda parádní kolekce!“ zvolal nadšeně, jakmile kufr otevřel. V různých přihrádkách, kapsách a úchytech byly uložené nože a dýky různých tvarů a velikostí čepelí. Klasické, zahnuté, zubaté a všechny dokonale zabijácky ostré. Ramirez si vybral velký řeznický nůž s širokým ostřím. Usmál se a v jeho odlesku spatřil své zažloutlé zkažené zuby. Okamžitě se mu vybavilo, co cítil, když zabil tu devítiletou dívku Mei Leung. Samozřejmě ji předtím neopomenul brutálně zbít a znásilnit. A tak to začalo. Jeho zabijácká kariéra se pak naplno rozjelo. Jo, to byly časy… „Tak jo, vážení. Pojďte a vyberte si.“ Dvě, tři vteřiny se nikdo nepohnul. Pak se postupně začali zvedat a vybírat si zbraně. Ramirez je nechal, ať si každý vybere, co chce. Jen u hraběnky se pozastavil. „Ten si neber, lepší je tendle,“ řekl, usmál se a podal ji úzký, ale dlouhý vroubkový nůž. Ostatní stáli opět v kruhu se zbraněmi v rukách. Na některých bylo znát, že nůž často v ruce nedrželi, vypadali, že si nejsou moc jistí. „Tak jo, jste připraveni na Ricardovu lekci killing spree?“ „Ano!“ „Neslyším vás!“ „ANOO!!!“ „JO! To už je lepší. Pojďte za mnou. Nejdřív vám to trochu ukážu a pak to zkusí každý z vás sám!“ Otevřel dveře a vyšel z tajného pokoje. Počkal, až ho ostatní následují. Společně vyšli do chodby a zamířili k prvnímu vedlejšímu pokoji. Bylo už krátce po čtvrt na čtyři ráno, a tak se dalo předpokládat, že vše půjde hladce. A i kdyby ne, Night Stalker si s tím hravě poradí. „Takže,“ řekl ztišeným hlasem Ramirez, když začal otvírat dveře, „pro vás nejjednodušší bude nejdříve podříznout hrdlo a pak prostě bodat a bodat. Uvidíte, že na tom vlastně nic není.“ Jen to dořekl, jal se daný příklad názorně ukázat. Z ložnice bylo slyšet hlasité chrápání. Ramirez bez sebemenšího zavrzání otevřel dveře a v tmavém pokoji uviděl na posteli ležet asi tak osmdesátiletého boháče. Ostatně takových jako on bylo v celém hotelu Terrestrial plno. Ramirez přistoupil k posteli a zatřásl s dědkem. Sotva otevřel oči, spatřil nad sebou šklebícího se sériového vraha. Okamžitě otevřel pusu, ale přesně v ten moment Ramirez jedním mocným máchnutím přeťal muži krk. Oči boháče se otočily v sloup a z rány začala prýštit jasně červená krev. „Tak a teď jste na řadě vy. Pojďte a dokončete to!“ Ostatní bez váhání přišli k lůžku a každý několikrát zapíchl svůj nůž do starého těla. Boháč i přes první Ramirezovo podříznutí hrdla nebyl okamžitě mrtvý, a tak cítil každé bodnutí až do konce. „Dobře, dobře. Skvěle!“ usmál se Ramirez. „Zpočátku choďte po dvojicích. A nebojte, pokojů je tady jistě dost, a tak se bohatě dostane na každého. Já s dovolením začnu s toudle kráskou,“ řekl a přivinul si k sobě hraběnku a dlouze ji políbil. „Tak jo, do práce!“
Recepční hotelu Terrestrial Theresa Foxxterová neměla dobré spaní. Stále se převalovala a pořádně nemohla usnout. Náhle uslyšela bouchnout dveře. Vstala a otevřela dveře na chodbu. Tam na konci právě vycházel z jednoho pokoje ředitel MacLloyd s nějakým mužem. MacLloydovy oči se náhle střetly s recepční a zamířil se svým společníkem k ní. „Pane MacLloyde, je všechno v pořádku?“ „Jistě, jistě, nemějte strach.“ Při tom se otočil k Warwickovi Dwayneovi. „Teď jsi na řadě ty, Warwey!“ Ten jen přikývl a rozeběhl se chodbou. Theresa couvla a začala zavírat dveře, ale Dwayne byl rychlejší a stihl vsadit nohu mezi dveře. Prudce strčil recepční do hrudi a ta spadla na zem, kde se navíc praštila do hlavy. Oba muži k ní přišli a přikrčili se. Teprve teď si Theresa všimla blýskajících se čepelí a začalo jí to docházet. „Ne, ne, prosím přestaňte. Prosím!!“ Víc toho už neřekla. Podlaha se začala zbarvovat krví…
„Tak co?“ „Bylo skvělé se zase takhle vidět, Vero. Věřím, že příští rok to bude znovu výjimečné. Ostatně jako vždy,“ odvětil MacLloyd, když ostatní jejich společníci již odjeli a on s hraběnkou stáli v opuštěné hotelové lobby. „Tím si můžete být jist, Gregory.“ „A co teď máte v plánu?“ „No, musím se teď na nějaký čas vrátit na svůj zámek. Přece jsem tam už více jak půl roku nebyla. A pak se nejspíš opět vydám na další cesty pro další inspiraci.“ „Už teď se na Vás těšíme.“ „To já také.“
konec
Pozn.: Nevím, zda v povídce zmíněná kletba opravdu funguje. Použil jsem ale k ní ale Google Překladač do afrikánštiny. Zde tedy uvádím český překlad:
„Ó mocný Nejvyšší. Jsem tvůj služebník a navždy tě budu ctít. Nikdo není lepší než ty. Nic není lepší než ty. Tvá moc je nesmírná. Proto tě žádám a volám tvé jméno. Prosím vyslyš mě. Mrtví se někdy vrací. S tvou pomocí. Žádám tě o vzkříšení Night Stalkera. Budu tě navždy ctít. Dumballa Magna.“
To mu teda dělat neměla! Co si o sobě vlastně vůbec myslí?! Děvka!! Gordon Britt se výjimečně vrátil z práce dřív než obvykle a když odemkl dveře do bytu, uslyšel tlumené sténání. Ten zvuk poznal okamžitě. Zlostně rozrazil dveře do ložnice, i když v podstatě už věděl, co uvidí. Jen nevěděl s kým. Už pár týdnů měl takové tušení. „Počkej, vysvětlím ti to…“ začala zbytečně Connie, když Gordonův šéf byl v podstatě ještě v ní. Gordon práskl dveřmi, z šuplíku si vyndal klíče a nakvašeně vyšel z domu. Tělo měl plné vzteku. Děvka jedna! Zamířil k bledě modrému Jeepu Cherokee. Sedl si a prsty zlostně bubnoval po volantu. Ne, musel prostě pryč. Nastartoval, chvíli naslouchal pravidelnému vrčení motoru, pak zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Věděl přesně, kde si vyčistí hlavu.
Po asi dvaceti minutách jízdy, tak patnáct kilometrů za městem, vjel do oblasti Avion Dessert. Byla to vyprahlá část Ameriky, takřka bez života, ale Gordon se tam cítil naprosto uvolněně a fantasticky. Po chvíli sjel na menší prašnou cestu a po dvou minutách dorazil do cíle. Vypnul motor a pomalu šel k malému hangáru, přičemž si neustále pohazoval se svazkem klíčů.
Gordon byl letadly fascinován už od mala. Jeho děda byl pilotem v armádě a párkrát se s ním proletěl. Hodně si spolu rozuměli a malý Gordon strašně rád naslouchal vyprávění o různých akcích, co dědeček zažil. Proto ho velmi zasáhla jeho smrt. Nechápal, proč je život tak krutý…
Muž odemkl dveře hangáru a paprsky odpoledního slunce částečně osvítily jeho milovaný dvouplošník Stearman N2S-5 Kaydet v nachově zeleném provedení. Gordon se prsty lehce dotkl pravého křídla a láskyplně po něm přejížděl. Odemkl dveře a nastoupil do kabiny. Chvíli jen tak seděl a užíval si vůni milovaného stroje. Pak nastartoval. Motor se hlasitě rozvrčel a listy vrtule se nejdříve líně začaly otáčet, ale za okamžik již nabíraly na rychlosti. Letadlo se začalo rozjíždět po široké prašné ploše. Netrvalo dlouho a stroj se zvedl do výšky.
Gordon létal často. Ve vzduchu se cítil naprosto svobodný. Vždycky záviděl ptákům jejich volnost. Sice se jim nikdy nedokázal zcela vyrovnat, ale byl tomu blízko. Vrtule letadla lehce krájela vzduch. Gordon se usmíval a pomalu se mu z hlavy vytrácela scéna s nevěrnou Connie. Náhle motor začal lehce vynechávat. Muž tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, protože letadlo, ač udržované, mělo již svá léta. Po chvíli opět měl pravidelný rytmus. Gordon se už pomalu chtěl začít vracet, ale rozhodl se, že si dnešní vzdušný trip prodlouží, než normálně. Minul malý ostrov s majákem, kde se běžně otáčel na zpáteční cestu a letěl stále dál. Důvod, proč tak miloval létání, byl prostě a jednoduše ten rozhled na krajinu pod ním. Slunce se stále posunovalo níž a níž a na hladině tvořilo blýštivé obrazce. Ve značné dálce za dvouplošníkem byly už sotva patrné obrysy mrakodrapů na pobřeží. Vše tikalo, jak hodinky. Letadlo se začalo pomalu různě naklánět, protože tam byly mírné turbulence. Teprve pak si pilot uvědomil, že se nachází v čím dál hustší mlze, ale vůbec si právě neuvědomoval, kdy do ní vlétnul. Chvíli o tom přemýšlel, ale z myšlenek ho náhle probrala prudká rána na spodku letadla. Gordonovi se občas stávalo, že do něj někdy lehce narazil pták, jenže tohle bylo mnohem silnější. Muž se díval z kokpitu dolů, ale nic nezahlédl. Jen tu zpropadenou mlhu. Přesto s letadlem o něco klesl. Zdálo se mu, že kousek před sebou dole vidí vzdálené obrysy nějakého ostrova. Letěl stále dál, když v tu náhle čelním sklem prudce proletěla jakási tyč. Gordon zaječel a letadlo se zakymácelo, jak nad ním na chvíli ztratil kontrolu. „Co to kur…“ začal roztřeseným hlasem, ale v tom okamžiku znovu hlasitě vykřikl, protože si náhle uvědomil, že necelých deset centimetrů před obličejem má ostrý hrot té tyče. Jenže v tu chvíli se mu rozšířily oči a téměř přestal dýchat. Na druhém konci oštěpu byla skrz pusu nabodnutá lidská hlava! Až na jeden zub byly všechny ostatní vymlácené. Muž se bezděčně podíval na oči, jenže žádné tam nebyly – civěly na něj prázdné jamky, ze kterých stále odkapávala krev. Gordon vykřikl, když spatřil další letící oštěp, jak vlétl přímo do vrtule motoru. Rotor byl ale silnější a přelomil dlouhý klacek vedví. Jenže o okamžik později na kabinu letadla letěl nálet asi pěti oštěpů najednou. Dva z nich se zasekly přímo do motoru a tentokrát byly silnější než vrtule. Rotor se marně snažil otáčet, ale ozývalo se jen chrčení, které stále sláblo. Letadlo začalo velmi prudce klesat. Gordon se ho snažil nějak (jakkoliv) zvednout. Ručičky tachometrů a ukazatelů šíleně kmitaly nahoru a dolů jako pominuté. Stroj se stal naprosto neovladatelným. Gordon ječel. Snažil se odpoutat, aby se mohl nouzově katapultovat, ale pás byl prostě zaseklý. Muž zběsile cvakal ve snaze zbavit se bezpečnostního zajištění. Letadlo stále nabíralo na rychlosti a spirálovitě se střemhlav nemilosrdně blížilo k zemi. Celý svět se točil a Gordon si náhle uvědomil, že se za pár setin jistojistě roztříští. Třicet šest let není bůhvíjaký věk. Jistě, mohl toho ještě dost zažít. Ale i tak byl svým způsobem spokojený. Najednou zatoužil, aby s ním v kokpitu byla i Connie. Proud jeho myšlenek přerušila obrovská rána a náhle všude byla pouze naprostá tma…
Kolem byla cítit nasládlá vůně mokrého dřeva. Zem tvořila jemná kůra. Zmateně otevřel oči a zamžoural. Lekl se, když vše kolem viděl rozmazaně. Chtěl vykřiknout, ale zjistil, že prostě nemůže mluvit. Opřel se rukama, aby vstal, ale byl příliš slabý. Celé tělo měl úplně ztuhlé. Byl zcela vyčerpaný a bez energie. Náhle si uvědomil, že je nahý. Jen kolem pasu měl jakýsi velice jednoduchý kilt. Jenže za žádnou cenu si prostě nemohl vůbec vzpomenout, co se vlastně stalo. V tu chvíli se odhrnul rákosový závěs a mužovu tvář prudce osvítily ostré paprsky slunce. Gordon tlumeně vykřikl, protože ho začaly lehce pálit oči. Když se mu po chvíli povedlo zaostřit zrak, spatřil dva muže s podivně červeno-šedou kůží a s uhlově černými vlasy mikádového střihu. Nosy byly široké, až jaksi rozpláclé, ale jinak celkově měli tváře zcela bez výrazu. Chvíli tam jen tak stáli a posléze pomalým krokem vykročili k ležícímu muži. Jemně ho vzali pod rameny, každý z jedné strany, a zvedli ho. Chvíli počkali, až se stabilizuje, a pak s ním pomalu vyrazili ven z primitivního obydlí. Ostré slunce téměř nesnesitelně pálilo. Když si po chvíli Gordonovy oči navykly na okolní světlo, spatřil, že kolem dokola je asi tak dvacet žen a mužů. Všichni byli stejně prostě oděni jako Gordon. Dokonce i ženy měly zakrytý jen pas. Pilot neustále přemýšlel, co se přesně stalo, ale hlavu měl úplně prázdnou. Věděl, že byl v letadle a poté došlo k jakési nehodě. A teď stojí uprostřed pustiny mezi jakousi podivnou komunitou, takřka nahý, bez žádných osobních věcí. Oba muži, kteří Gordona podpírali, s ním mezitím došli doprostřed „náměstí“. Všichni se na muže upřeně dívali. Mlčeli. Gordon se znovu pokusil promluvit, ale opět bez úspěchu. Náhle se odkudsi ozvalo intenzivní bubnování na bonga, které se stále stupňovalo. Všichni kolem stáli zcela bez hnutí jako sochy. Gordon byl rád, že ho podpírají, protože se cítil úplně a zcela vyčerpaný. Neměl ponětí, co se vůbec děje. Vnímal jen bubny, které byly stále hlasitější. Náhle si všiml, že na jednom místě lidského řetězu se obyvatelé trochu odestoupili. Do kruhu vstoupilo nejdřív asi pět mužů, s prsty stále bubnující na bonga. Za nimi pomalým houpavým krokem šel vysoký muž. Spíš by se dalo říct přímo obr, protože oproti ostatním byl opravdu gigantický. Skrz mohutný nos mu trčela jakási namodralá, nahoru ohnutá kost. Kolem krku měl nějaký náhrdelník z pestrobarevných kamínků a kostí. Vlasy měl husté a uhlově černé. Svalnaté tělo zakrýval pouze barevný kilt a nepatrný šátek, zakrývající část mohutných ramen. Na hlavě měl čelenku s různě dlouhými ptačími pery. Císař. Císař Pustina, problesklo Gordonovi nesmyslně hlavou. Bubny náhle ustaly. Pilot zamžoural. Myšlenky měl rozlítané a vůbec se nemohl soustředit. Vůdce udělal dva kroky směrem ke Gordonovi. Pohlédl nejdřív na jednoho, pak na druhého muže, kteří pilota podpírali. Ti okamžitě beze slov zatlačili Gordonovi na ramena, aby si kleknul. Muž neměl sílu jim odporovat. Proč taky? Ani nezaregistroval, že dvojice mezitím odešla, aby se zařadila do lidského řetězu. Gordon se upřeně díval Císaři do očí. Byl jimi úplně fascinován. Byly velké a jasně hnědé, ale bylo v nich zároveň i něco tajemného, až nebezpečného. Přesto ho přímo fanaticky přitahovaly. Gordonovi začaly pálit oči. Přesto však nedokázal odvrátit zrak ani o milimetr. Pilotovi z očí začaly kanout slzy a pak dokonce i krev. Ničeho z toho si ale nevšímal. Byl úplně jako v transu. Císař se mírně skrčil a položil mu obě ruce na ramena. Gordon měl pocit, že se mu ty horké prsty prostě musí propálit skrz pokožku. Neměl sílu, ani vůli odporovat. Změnilo by to něco? A chtěl vůbec proti tomu bojovat? Vůdce náhle znovu zvedl ruce a pomalu si sundal ten zvláštně zdobený náhrdelník. Malou chvíli si ho prohlížel a potom ho zapnul kolem pilotova krku. Ačkoli Císař měl vskutku mohutný krk a Gordonovi byl volný, muž měl ale prostě pocit, že se přímo škrtí. Najednou cítil, jakoby mu všude po těle vyvstaly různé boláky. Opatrně zvednul trochu ruce a přidušeně s hrůzou v očích vykřikl, když zjistil, že to je strašná pravda. Pokožka se mu zbarvila do podivného modrofialového odstínu a všude měl mokvající boule a vředy. Cítil, že mu celý obličej nesnesitelně nabobtnul. Začalo se mu zatmívat před očima. Než úplně ztratil vědomí, zvedl hlavu. Spatřil Císaře, jak do něj doslova zapichuje zrak, ty jeho magické oči, a poprvé se zcela široce usmíval. Gordonovi spadla hlava na hruď.
Pilot otevřel oči. Tentokrát byl už úplně nahý. Ruce měl nad hlavou pevně svázané k silnému kůlu. Opět se ozvalo bubnování bong. A přišel Císař. Zase se pohyboval takovým tím houpavým způsobem. Došel až ke Gordonovi. Chvíli stál přímo před ním, tak necelých deset centimetrů od pilotova nosu. Muž se krátce podíval Císaři do očí, ale byl totálně vyčerpaný, takže mu hlava zase rychle klesla. Jenom zaregistroval jakýsi svistyvý zvuk. Císař totiž vytáhl zahnutou mačetu. I když toto byla spíš primitivní zbraň, jakoby podomácku vyrobená. Gordon náhle zaječel. Byl to až nelidský křik, který vůbec nepřestával. Prudce otevřel oči a s hrůzou si uvědomil, jak se v pase úplně zlomil a ohnul se až k připoutaným nohám. Nepřestával ale řvát. Cítil, jak mu z ramenou rychle tečou silné stroužky krve. Stále ze sebe vydával mohutný křik. Chtěl si ještě trošku jen tak (nesmyslně) protáhnout prsty. Vtom mu hlas začal prudce přeskakovat, až ochroptěl úplně. Žádné prsty ani ruce už neměl. Císař mu je nemilosrdně uťal a ty zůstaly stále spoutané viset nahoře na kůlu. Vůdce udělal jakýsi mlaskavý zvuk. Dva muži, kteří předtím podpírali Gordona, k Císaři okamžitě přišli. Ten znovu mlaskl a ukázal na pilota, který byl pořád bezděčně ohnutý k nohám, protože mezitím ještě navíc ztratil vědomí. Oba muži chytili Gordona za neustále krvácejí pahýly paží a narovnali ho. Stále ho drželi za ramena a pomalu obešli kůl, až stáli za ním. Císař opět zvedl mačetu. Slunce víc a víc pálilo a neúnavně se odráželo od čepele zbraně. Císař vítězoslavně zakřičel a jedním prudkým pohybem pilotovi amputoval obě nohy najednou. Oba muži tělo stále drželi ve stejné poloze na kůlu. Z dálky to skoro vlastně až vypadalo, jako by tělo bylo neporušené. Tedy až na krvácející nohy. A na chybějící ruce samozřejmě. Císař na muže kývl a ti pilotovo tělo okamžitě pustili. Torzo s hloupým zvukem dopadlo na udusanou zem. Gordonova hlava sebou náhle začala škubat. Císař se na to chvíli pobaveně díval. O pár okamžiků později se s mačetou rozmáchl a pilotovi ji uťal. Vzal hlavu za vlasy a s vítězným gestem ji zvedl do výšky. Dav propukl v jásot. Vůdce hlavu opět pustil. Dvakrát tleskl. Z kruhu vyběhli asi tři muži a začali připravovat ohniště. Již brzy bude hostina…
