www.hororovy-pavilon.cz

„Bože, Bille!! Dej pozor!!!“ zaječela Lucy.
„Kurvááá!!“
To už ale bylo pozdě. Po vydatném dvoudenním dešti bylo velmi snadné na kaluží plné silnici dostat smyk. A přesně to se stalo tmavě zelené Toyotě Prius rodiny Corndaleových. William Corndale za celý život neměl jedinou nehodu (pokud nepočítáme, když v v deseti letech na kole odřel tátův milovaný Buick Riviera z roku 1963). Kvůli práci ročně najel i padesát tisíc kilometrů. Jen teď doma u Corndaleových bylo dusno, protože Lucy minulý týden načapala Billa, jak s kolegyní z práce (velmi mladou kolegyní) spolu flirtujía koketují v jedné kavárně. Bill s ní i párkrát spal a i když to Lucy ještě neřekla naplno, on byl přesvědčený, že jeho žena o tom ví nebo to alespoň tuší. Takže nálada byla na bodu mrazu. Bill osobně to považoval jen za takový úlet (je pět vyspání bráno ještě jen jako úlet?), ale věděl, že to jednou musí prasknout.
Právě se teď vraceli od návštěvy Lucyiny matky. V autě bylo ticho. Na zadním sedadle spala šestiletá dvojčata Luna a Percy. Lucy se nepřítomně dívala z okna a Bill se zrovna chystal přeladit na jinou rádiovou stanici, protože v místě, kterým projížděli, nikdy nebyl signál, když v tom Lucy vykřikla. Bill přestal přemýšlet o nevěře a okamžitě zvedl oči k silnici, ale bylo už příliš pozdě. Auto dostalo hodiny a ačkoli se Bill snažil volantem a zvolna brzdou směr auta korigovat, za pár vteřin totálně ztratil nad vozidlem kontrolu. A aby toho nebylo málo, právě sjížděli poměrně prudký kopec a při posledním velkém smyku se zadní kola dostala na krajnici vozovky, kde byly různé ostré kamínky a větvičky. Ozvala se hlasitá rána, jak jedna pneumatika praskla. Z kotouče ráfku začaly prýštit jiskry. Auto ani daný smyk nedokončilo a kvůli defektu se otočilo opačným směrem. Přední část vozu narazila na kamenitý kraj, čímž se následně protrhl kus podvozku a na již mokrou silnici začala vytékat brzdící kapalina.
Bill věděl, že musí prostě něco udělat. Pevněji sevřel volant. Ještě chtěl zvolna sešlápnout brzdu, ale s úlekem zjistil, že auto na to ani sebemenší nereaguje. Jako poslední možnost ho napadla ruční brzda. Vozidlo se řítilo dolů z kopce a stále nabíralo na rychlosti. Bill věděl že je to riskantní, ale za pokus to stálo. Zatáhl za brzdu. Motor nesouhlasně zavyl, ale zdálo se, že auto přece jenom zpomaluje, i když na kluzkém povrchu to skoro ani nebylo znát. Billovi se na tváři mihl letmý úsměv. Jenže o půl vteřiny později nestihl včas zareagovat na nenápadnou díru v silnici, která tam očividně byla i dříve, ale následkem lijáku se ještě více prohloubila a zcela zaplnila vodou. Toyota svým pravým předním kolem vjela přímo do rigolu. Ozvala se hlasitá praskavá rána. Ojnice křupla a vyděšený Bill viděl, jak kolo ujíždí a mizí a mizí někde na krajnici v houští. Teď už auto nebylo vůbec možné ovládat. Bill totálně zpanikařil a chtěl vyskočit z auta, ale dveře byly zablokované.
„Ach néé!“ vykřikl ještě, ale přesně v tom momentě vozidlo plnou rychlostí vyrazilo do svodidla a prorazilo ho.
Malá Luna na zadní sedačce se předtím během jízdy nějakým způsobem odpoutala a teď následkem nárazu byla prudce vymrštěna dopředu. Narazila tak nešikovně do Billovy sedačky, že si rovnou zlomila vaz.
Lucy bezděčně chytla Billa za ruku a podívala se na něj. Bill v jejích očích viděl všechno – výčitky, lásku, nenávist, selhání, ale hlavně (co ho zahřálo u srdce) odpuštění. Stisk ji obětoval. Že zadního sedadla vřískal Percy. To vše se ale odehrálo ve dvou vteřinách. Poté již vůz prudce narazil na kamenný sráz. Airbag se sice aktivoval, ale nebylo to nic platné. Toyota se předkem zapíchla a přetočila se na střechu. Všechna okna se roztříštila. Chvilku jela takhle po střeše, aby se za kratičký okamžik otočila na bok a kutálela se dál dolů. Cestou se protrhla nádrž a začal vytékat benzín. Auto se konečně dostalo na dno srázu. I když popravdě to už Abu jako auto nevypadalo. Spíš jen zmačkané plechy, ze kterých stoupal dým. Z lesa vylétlo vyděšené hejno.

…

Byla tam tma a zima. Cítil něco chladného na kůži. Nemohl se vůbec ani pohnout. Neměl sebemenší tušení, kde by mohl být. Víc ho ale trápilo, že nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Nikdy netrpěl klaustrofobií, ale tady měl takový nepříjemný, svíjivý pocit. Nezbývalo než čekat. Náhle uslyšel vzdálené hlasy. Pomalu se blížily a on si byl jistý, že už jsou s ním v místnosti, ale ne tak docela. Hlasy slyšel zřetelnější, ale stejně jaksi vzdáleně. Neuměl si to vysvětlit. Ozval se skřípavým zvuk a náhle ho oslnilo prudké umělé světlo. Chtěl přivřít oči, ale zdálo se, že ani tyto sebemenší svaly nedokáže přimět, aby ho poslouchaly. Když si po chvilce přivykl na okolní záři, začal si prohlížet, kdo je s ním v místnosti.
Byli to dva muži, menší zavalitější a druhý velký jako hora. Oba měli bílé pláště, ochranné čiré brýle a latexové rukavice. Pomalu se k němu přiblížili, každý z jedné strany a uchopili ocelový plát, na kterém ležel. Zvedli ho a přenesli na mohutný stůl uprostřed místnosti.

Kde to jsem? Kdo jsou ti muži?

Oba muži si ho se zájmem prohlíželi.

Proč na mě tak zíráte? Hej??

„Tak se asi už můžeme podívat, co ukrývá, viď Johnny?“ řekl ten vysoký.
„Máš recht, sám jsem zvědavý.“

Počkat, to jsem jako mrtvý nebo co?! To je pěknej nesmysl. Vtip, že?

Tlustý muž se mezitím obrátil a on uslyšel další skřípavý zvuk. Koutkem oka zahlédl, jak tlusťoch tlačí menší stolek na kolečkách, na kterém byl velký ocelový kufr. Láskyplně ho pohladil.

Co se to sakra děje?!

Muž otevřel kufr a zasmál se. Kývl na kolegu, který se k němu připojia poplácal ho po rameni.

Co je jako v tom kufru? Kdyby ho aspoň otočili tak, abych do něj viděl.

„Tak, pane Wille, jste připravený odhalit nám své tajemství?“
Hromotluk rukama přejížděl po obsahu kufru. Úsměv se mu změnil ve škleb.
„Škoda, že většinu si v podstatě amputoval sám,“ řekl muž, kterého druhý oslovil Johnny.“
“ Škoda to je každopádně,“ odvětil ten vysoký, „ale i tak si ještě užijeme, co říkáš Johnny?“
„Máš pravdu, Time,“ odpověděl mu Johnny a zasmál se.
Tim se k němu připojil a vytáhl z kufru chirurgickou elektrickou pilku. Johnny si zvolil menší skalpel.

Bože ne!! Dost! Přestaňte!!! Copak nevidíte, že nejsem mrtvý?!

Tim zapnul pilku a mrkl na Johnnyho. Operace Post Mortem mohla začít.

„Dej mi tu zatracenou panenku!“ ječela osmiletá Claire.
„To by se ti líbilo, co? Naser si!“ smál se její o šest let starší bratr Leo.
„Dělej, řeknu to mámě,“ brečela už sestřička.
„Žeknu ťo mámě,“ chechtal se dál Leo.
„Přestaň!“ nepřestávala křičet Claire a bušila mu malými pěstičkami do vypracovaného hrudníku.
„Tak to stačí!“ rozkřičel se konečně kluk. Silně vzal holčičku za pečlivě upravený copánek a mrštil jí na druhý konec pokoje, až dívka tvrdě narazila na pelest postele.
„Auuu!“ zaúpěla hlasitě Claire a mnohem víc se rozbrečela.
„Nech toho!“ zakřičel na ni Leo. Už se nesmál. „A už se mě v životě ani nedotkni!“
Holčička těžce oddychovala. Z očí ji neustále vytékaly nové a nové slzy. Na plovoucí podlahu skanulo trochu krve.
„Stejně to řeknu,“ zamumlala si pro sebe Claire.
„Tak ty nepřestaneš?!“ zařval na ni bratr. „Já tě naučím poslouchat, děvko!“
Zamkl dveře od pokoje a klíč si strčil do kapsy. „Tak a teď se svlíkni.“
„Co?“ zeptala se zmateně s brekem holčička.
„Tys mě jako neslyšela nebo co?“ zvýšil hlas Leo. „Sundej si ty zkurvený šaty!“
Dívka stále seděla na zemi s rozšířenýma očima.
„DĚLEJ!!“
To v ní uvolnilo další proud slz. Pomalu vstala. Chvíli jen tak stála, ale pak si přece jenom začala zvolna rozepínat pestrobarevné květinové šaty. Velmi pomalu je položila na zem. Pokusila se rukama zakrýt intimní partie, protože okamžitě pocítila stud. Takhle ji totiž viděla jen mamka.
„Řekl jsem snad, aby ses svlíkla, ne? Donaha!“
„Nee!“ vykřikla Claire.
Leo k ní rychle přiskočil a prudce ji rukou udeřil do tváře. Dívenka opět tvrdě upadla. Okamžitě si přiložila ruku na obličej, kde se jí mezitím vytvořil zarudlý obtisk. Brečení nepřestávalo a znovu nabralo na intenzitě.
„Tak pohneš, ty děvko?!“ rozkřičel se bratr. Sklonil se k ní a surově ji zdvihl za dlouhé kaštanově hnědé vlasy. Holčička zaúpěla bolestí.
„Okamžitě to sundej, špíno! A nepřej si, abych to opakoval znova!“
Slzy dívce nepřestávaly téct a na obličej se jí přilepily pramínky vlasů. Pomalu si svlékla i spodní prádlo.
„To je poslušná čubka. Budeš na tom ale muset setsakra mnohem líp zapracovat,“ zasmál se Leo a začal si sundávat kalhoty. Penis se zvedl a rychle pulzoval. Malé Claire se při pohledu na něj hrůzou rozšířily oči.
„No a teď tě naučím, abys příště byla hodná!“
Vzal dívku pod krkem a hodil s ní na postel. Sundal si tričko a odhalil tak svalnaté tělo s vypracovanými bicepsy. Claire si oběma rukama objímala krk a přidušeně dýchala. Leo na nic nečekal a prudce do ní vnikl.
„Nee, přestaň… to bolí!!“ ječela dívka. „Auuu, nech toho! Přestáááň!“
To ale kluk neměl vůbec v úmyslu a stále rychleji a tvrději přirážel.
„Dost. To fakt bolí! Prosím!“ brečela holčička.
Lea to ale vůbec nezajímalo, naopak ještě víc přidal na tempu.
„Jo. Jo. JÓÓÓ!!“ vykřikl slastí, když ucítil, že dosáhl vyvrcholení. Chvíli ještě pokračoval a pak pomalu a vlastně i v podstatě neochotně vylezl.
„Tak a mě budeš ve všem poslouchat,“ vesele zvolal, když se začal oblékat. „A jestli o tomhle jenom slovem cekneš mámě, tak tě zabiju. Rozumíš? ROZUMÍŠ??!!“
Dívka křečovitě přikývla. Měla pocit, jako by se počůrala, protože cítila, jak z ní něco vytéká. Jenže tohle jí přišlo nějaké hustší. Nesnesitelná bolest neustupovala.
Leo mezitím došel ke dveřím, vytáhl z kapsy klíč a strčil ho do zámku. Než ale otevřel dveře, ještě se otočil.
„Jo a tady máš tu svoji debilní hračku,“ řekl a vytáhl z druhé kapsy panenku. Chvíli si ji jakoby prohlížel. Pak prudce škubl a utrhl panence hlavu. Obě části pak hodil ke Claire.
„Nééé!“ zavřeštěla dívka a rozběhla se k ní. Láskyplně ji zvedla. Panenka trochu zvlhla, jak na ni dopadaly dívčiny slzy. Ještě stále slyšela vzdalující se smích tyranského bratra.
Osmiletá dívenka se na posteli schoulila do klubíčka a stále brečela. Měla silné křeče v břiše a celé tělo ji bolelo. Hlavně tedy tam dole. Vůbec se necítila jako člověk; spíš jako zvíře, kterému bestiální lidé surově ublížili. Proč to udělal? ptala se stále dokola. Krev už jí tolik neprýštila, ale přeci jen něco málo ještě vytékalo. Na prostěradle byla rudá skvrna, která se stále zvětšovala. Vůbec se necítila jako lidská bytost. Pevně si k sobě tiskla panenku.
Po chvíli vstala a došla ke svému malému psacímu stolu. Klekla si a otevřela poslední šuplík, kde si schovávala různé poklady. Chvilku se v něm pohrabala, až vytáhla malou špulku s nití a jehlu. Opět si sedla na postel, vzala panenku a se slzami v očích jí začala přišívat hlavu zpátky k tělu.

Kéž by se mu něco stalo. Prosím, Panebože, vyslyš mě. Nikdy jsem v životě nikomu neublížila. Ale po tom, co mi dneska udělal? To bylo hrozné!! Cožpak jsi to neviděl? Nebo to tak prostě necháš být??

Když usínala, stále objímala svou milovanou panenku. Ještě trochu brečela.

…

Vzbudila se někdy před šestou. Panenka pokojně odpočívala vedle na polštáři. Něžně ji pohladila po vlasech. Chvíli jen tak seděla na kraji postele, až konečně spustila nohy dolů. Jakmile vstala, okamžitě ucítila, že na něco šlápla. Ustoupila a sehnula se, aby se na to blíž podívala. Byla to jakási ručně pletená panenka. Ale ne taková, která jí spočívala na posteli. Tahle vypadala úplně strašlivě a strašidelně. Byla totiž sešitá z různě barevných látek. Jednotlivé spoje byly klikatě přišité ebenově černou nití. Místo očí tam byly dva nestejně velké knoflíky. Jeden byl navíc poněkud zdeformovaný. Panenka měla opasek, za kterým byl zastrčený špendlík s velkou křišťálovou hlavičkou. Celkově působila velmi odpudivě.
Claire chvilku přemýšlela, jak se jí ta podivně hnusná panenka dostala do pokoje. Pak zvedla oči nahoru a usmála se. Děkuji, že jsi mě vyslyšel, špitla pro sebe. Nebyla si úplně jistá, co s tím má dělat. Opatrně vyndala špendlík a se zájmem si ho prohlížela. Lehce se hrotem dotkla prstu, jen aby zjistila, že je nebezpečně ostrý. Aniž by nad tím nějak přemýšlela, prudce vrazila špendlík do levé nohy panenky.
„Kurvááá, auu,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje, kde spal Leo.
Claire se pousmála a oblékla se. Došla do kuchyně, kde si do misky nasypala cornflaky a zalila mlékem. Sedla si ke stolu a začala chroupat.
Po chvíli vešel její starší bratr. Silně kulhal. Holčička opět sklopila zrak a pokračovala v jídle.
„Co tak čumíš, krávo? Tobě to včera nestačilo?!“ řekl nesmyslně Leo, ačkoli se na něj Claire vůbec nedívala.
Dál chroupala lupínky a zrovna ve chvíli, když si strčila naloženou lžíci do pusy, se k ní rychle dobelhal Leo a prudce jí zezadu dal pohlavek. Claire to prostě nečekala a tak jí lžíce zajela hluboko do krku, až začala dávit a kašlat. Rychle ji proto vyndala ven a okamžitě začala zvracet. Do misky se tak začaly vracet nestrávené, mazlavé kousky kukuřičných lupínků. Směs se navíc mísila s horkými slzami, které holčičce okamžitě začaly kanout z jasně modrých očí.
„To jen tak, aby ses probrala,“ chechtal se jako blázen Leo. „A už teď se zase těš na večer. Však víš, jak se ti to včera líbilo.“
S těmi slovy odešel.
Claire stále brečela a při pohledu na směsku v misce se jí pořád zvedal žaludek. Už ale nezvracela. Vzala misku a roztřesenýma rukama ji odnesla do dřezu. V puse stále cítila zbytky zvratků. Napustila si do sklenice studenou vodu a pomalu a srkavě ji vypila. Opatrně ji položila na linku a pomalu zase došla k sobě do pokoje. Zavřela dveře a lehla si do postele.
Sáhla pod polštář a vytáhla tu děsivou panenku. Chvíli si ji prostě jen tak prohlížela a pak zase uchopila špendlík. Hlavička byla tak mohutná, že měla pomalu velikost dívčina oka. Vzala špendlík a během několika sekund ho zapíchla do ramene panenky. Nechala ho zabodnutý a kroutila s ním. Z vedlejšího pokoje se ozval nesnesitelný řev. Claire se zachichotala. Vytáhla špendlík a tentokrát ho píchla do krku.
„Hej?!“ zachroptěl Leo a vyšel z pokoje.
Sestřička se smála víc a víc. Náhle se rozrazily dveře a tam stál její bratr. Byl mírně pokrčený a jednou rukou si objímal krk.
„Co tady kurva děláš a čemu se jako směješ??“
Vtom spatřil panenku, kterou měla Claire v ruce. „Hej, co to máš, ty malá děvko?! Dej mi to!“
Začal se kulhavě belhat k dívce. Ta se na chvíli pozastavila, ale potom jakoby zlomyslně Leovi ukázala špendlík, zamávala s ním a na tváři se jí objevil široký úsměv, za kterým se zračila čistá radost.
„Koukej,“ řekla jenom a probodla panence pravé koleno.
„Néé,“ zaječel Leo a prudce si klekl, jak se mu podlomila kolena. Rukama si objímal nohy.
„Cos to udělala, ty špinavá couro??“ zařval a začal pomalu vstávat. Claire se na chvilku přestala smát. Potom jí ale něco napadlo a zašklebila se tak zlomyslně, až se Leo na chvíli dokonce zastavil. To u dívky rozhodlo. Prudce špendlík vrazila panence hluboko mezi nohy a zakroutila s ním. Bratr nelidsky zaječel a okamžitě si přiložil obě ruce na přirození.
„Tak co, líbí se ti to, LÍBÍ, LÍÍBÍÍÍ?!“ smála se Claire hlasem, který ani nebyl její. Pořád rychle bodala na stejné místo. Leo vřeštěl. Nikdy v životě nezažil takovou bolest. Ve škole byl známý díky nejubožejší šikaně na mladších spolužácích. Měl za to, že vždycky bude ten, co bude mít navrch, co se pořád bude smát naposled. A teď to je jeho sestřička, kdo je ten king.
„Přestaň. PROSÍÍÍM!!“ brečel bezmozek. Mezi nohama mu crčela krev a ruce už měl velmi zakrvácené. Se slzami v očích se podíval na Claire. Jenže žádná tam už nebyla. Byl to prostě Ďábel! Z očí bylo vidět jen bělmo.
„Auu, dost!!“ vřeštěl dál Leo, když ho holčička prostřednictvím panenky píchala na různých částech těla.
„Prosím. Už ti nikdy neublížím. Slibuju. Slyšíš? Prosím..“
Claire na chvíli přestala. Zvedla hlavu, v ruce stále držíc špendlík, a podívala se bratrovi přímo do očí.
„Nevěřím ti!“ zařvala jen a proklála panence srdce.
Leo vydal poslední nelidský řev. Krev mu silným proudem tekla z pusy a očí. Zavrávoral a obličejem spadl přímo do temně rudé kaluže. Naposledy sebou škubl a pak se přestal hýbat. Navždy.
Holčička pustila panenku a rozbrečela se. Oči už měla opět normální. Její mozek to prostě nepobíral.

Vtom uslyšela, jak v zámku zarachotil klíč.
„Děti, jsem doma,“ zvolala maminka a vešla do bytu.