www.hororovy-pavilon.cz

„Vyrvi mu to srdce!“ ječela Herriet. „Dělej!!

Mladík zachroptěl. Teprve teď mu to začalo docházet.

Šel do hostince U Bílého grošáka na jednu pintu černého. Přestože věděl, že ho dnes čeká ještě hodně práce, nespěchal a jen si užíval ten příjemně chladivý mok. Jeho otec byl místní radní, ale on nechtěl být jako on. Šel se vyučit kovářem u mistra Willuma, se kterým se i brzy spřátelil. Tento týden musel mistr na pár dnů odcestovat a on, Josh, měl celou kovárnu na starost. Byl již chladivý podzim. Ach, jen ať ta nadcházející zima není tak krutá jako ta předešlá, pomyslel si Josh.
Joshovy myšlenky přerušil nový příchozí. Byla jím velmi mladá žena s krásnou tváří. Na sobě měla jednoduché, ale přitom skvostné tmavé šaty s černým páskem. Kolem krku měla pevně upnutou stuhu se zeleným smaragdem. Živůtek měl zdobený střih a každému zcela jistě upoutal pozornost. Josh nebyl jediný kdo na ni zíral – doslova na ni zírala celá knajpa. Dívka byla očividně zvyklá na pozornost a schválně si začala dráždivě hrát s vlasy. Podívala se doleva na Joshe, usmála se a řekla mu:
„Tak co, fešáku? Objednáš mi nějaké pití?“
„A-ale jistě,“ opověděl okamžitě Josh a poručil hrnek vína. Dívka se s ním dala do řeči a on z ní prostě nemohl spustit oči. Úplně zapomněl, kolik ho dnes ještě čeká práce, nevnímal nic, utápěl se v jejích jasně zelených očích, občas mu pohled sjel i o něco níž, byl dívkou úplně okouzlen. Čas plynul a oni si spolu stále povídali a upíjeli. Joshovi se už lehce začal zamlžovat zrak. Dívka mu najednou něco zašeptala do ucha a on přikývl. Pomohl dívce vstát a položil na bar čtyři zlaťáky.

Venku se dívka automaticky zaklesla do Joshe a pomalu šli na konec městečka. Josh se po požití množství alkoholu jen nechal dívkou vést. Mladá žena měla jistý krok a společně se vydali po úzké písčité cestě. Po krátkém době došli do lesa. I když byl té noci úplněk, měsíc neměl tolik síly, aby nenašel nic víc než pouze nepatrné skuliny skrz husté koruny stromů. Náhle se před nimi objevila malá chatrč. Dovnitř nebylo vidět, protože všechny okenice byly pečlivě zavřené. Kolem chaty byly rozházené větší i menší kusy hadrů a části oblečení, ve vyhaslém ohništi kousky kostí. Josh si ale ničeho z toho nevšímal. Vešli spolu do chatrče. Dívka nejprve zapálila lucernu a poté Joshe odvedla do skromně vybavené místnosti, kde byla modrá kachlová kamna, menší poloprázdná knihovna a postel. Právě na ni Joshe posadila. Vyhrnula si sukni a začala si před ním sundávat jemné punčochy. Pomalu si rozvázala šaty a pod ním měla pevně upnutý korzet s hlubokým dekoltem. Joshovi se zrychlil tep. Dívka si svůdně olízla rty. Pomalu se blížila k posteli a dráždivě přitom hýbala boky. Josh se chtěl na posteli posadit, ale žena ho rukou přinutila opět lehnout. Lehla si na něj obkročmo a zlehka ho začala líbat na krk. Mladík slastí zavřel oči. Najednou ucítil krátké bodnutí. Prudce otevřel oči a překvapením se mu zatajil dech. Nad ním seděla ošklivá babice, jednu velkou bradavici měla u kořenu nosu a několik dalších menších bylo rozseto po celém obličeji. Sice měla na sobě naprosto to stejné jako ta dívka z hostince, ale nebyla to ona. Nemohla to být. Také oči byly jiné – už nebyly jasně zelené, ale tmavě šedé s odstíny černi.
Zaskřípaly dveře a někdo vešel do místnosti. Po prkenné podlaze se rozléhalo pravidelné klapání bot. Josh  chtěl zvednout hlavu, ale v tu chvíli ho jakýsi tupý předmět prudce udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.

Když mladík opět přišel k sobě, byl celý nahý a připoutaný na kříži ve tvaru písmene X. Pokusil se pohnout, ale jednotlivá lana byla velmi pevně svázaná. Než stačil cokoliv říct, otočily se k němu dvě babice, které předtím byly obrácené zády. Obě měly jemně nazelenavý obličej, dlouhé černé šaty a bělavé vlasy. Na kamnech za nimi cosi v hrnci bublalo a Josh ucítil pach síry. Jedna z babic měla v ruce dlouhý nůž s velkou čepelí.
„Konečně!“ zvolala skřípavým hlasem jedna jaga. „Konečně můžeme začít!“
V tu chvíli babice, která měla v ruce nůž, začala postupovat směrem k Joshovi. Ten chtěl vykřiknout ale s hrůzou zjistil, že vydává jen slabé a dusivé zvuky. Ty čarodějnice mu vyřízly jazyk! Mladík viděl, jak nůž vydává stříbřité odlesky a spatřil v něm svůj vyděšený výraz. Jaga se před ním zastavila a jen obracela nástroj v ruce. Josh cítil její dech. Připomínal mu shnilá vejce. Čarodějnice se bez mrknutí upřeně dívala přímo do Joshových očí. Mladík náhle ucítil podivnou únavu. Víčka byla těžká, odolával otupělé ospalosti, ale i tak se mu oči pomalu začaly zavírat. Stačil ještě zaregistrovat úsměv jagy, ve kterém nebyla žádná radost, jen čisté zlo. V tu chvíli se z jeho hrdla navzdory chybějícímu jazyku ozval ohromný řev. Letmo otevřel oči a rozostřeně uviděl, jak babice drží v ruce něco malého a růžového. Trvalo mu pár vteřin než pochopil, co to vlastně vidí. Opět dušeně vykřikl. Ucho! Jeho ucho! Ta čubka mu nožem uřízla ucho! Stále z něho odkapávala krev. Mačkala ho v ruce a ždímala. Joshovi se zvedl žaludek a začal zvracet. Zvratky mu tekly po bradě a také po hrudi. Cítil, že znovu začíná ztrácet vědomí, když vtom se jaga pustila do odřezávání druhého ucha. Bolest to byla neskutečná, nikdy nic tak hrozného necítil. Připadalo mu, že to trvá celou věčnost. Navzdory bolesti si náhle uvědomil ten děsivý fakt. Vše se okamžitě ztlumilo. Cítil svůj zrychlený tep, ale vše ostatní bylo vzdálené. Babice stále držela a mačkala Joshovy uši, byla jimi úplně fascinovaná. Náhle se otočila k druhé čarodějnici, která jí něco říkala. Josh netušil o čem se baví a vlastně mu to bylo úplně jedno. Než se mu opět zavřely oči, stačil postřehnout, jak babice vhodila jeho uši do bublajícího hrnce. Josh otevřel oči právě ve chvíli, kdy se k němu blížila jaga a měla něco ukrytého v ruce. Najednou mladík ucítil ukrutnou bolest na hrudi. Jaga do něj vrazila rezavý hák a pomalu s ním táhla dolů až k břichu. Josh začal zvracet nazelenavý sliz, který se mu začal mísit s vyhřezlými vnitřnosti. Vylézavaly mu ven natržená střeva a části žaludku. Jaga se ještě jednou otočila ke své společnici a pak prudce vrazila  ruku do Joshova těla. Chvilku tam šmátrala a po pár sekundách začala něco trhat ven. Zaječela vzrušením a prudce škubla. Josh už měl hlavu zvrácenou a vypadal, že jen spí. Jenže to už byl spánek věčný. V ruce čarodějnice se lesklo stále ještě pulzující srdce. Jaga si ho chvíli fascinovaně prohlížela a  různě mačkala a poté ho vhodila do hrnce. Místnost zaplnil pach vnitřností a krve…

konec

(věnováno S. M.)

Frank Doyle nemohl spát. První noc je vždy ta nejhorší, pomyslel si. Dřevěné špryncle postele ho tlačily do žeber, na místech děravá deka kousala. Když si představil, že ještě včera spal ještě ve svém pokoji u mámy. Sakra, ten malej blbeček pod ním pořád chrápe. Převalil se na druhý bok.

Budíček byl v půl šesté. Frank se vůbec nevyspal, začal usínat asi tak před čtvrt hodinou. Najednou se ozvala siréna.
„No tak vstávat, zelenáči! Nebo si snad myslíte, že na vás bude někdo zvědavej v poledne? Pohyb, do minuty vás všechny do jednoho chci vidět před schlafenhause!“
Frank rychle seskočil z palandy. Chlápek, který s ním sdílel pokoj, se nepatrně pohnul a s velkou námahou otevřel oči. Byl o pár let starší než Frank a víc při těle. Jen se trochu narovnal, ale ještě zůstal ležet.
„No tak, dělej, chlape,“ křikl na něj Frank zatímco si obouval boty. „Říkali, že nesmíme přijít pozdě!“ Lehce jím zatřásl.
„Jo-o,“ řekl pomalu ten týpek.
Frank se na něj ještě chvíli díval a pak vyběhl ven. Většina nováčků už tam byla. Na každém byla znát únava a vypadali nervózně. Nevěděli, co je čeká. Pár vojáků se tiše bavilo. Celkem nás je tak padesát, odhadoval v duchu Frank. A všichni jsou tu, protože to naše země potřebuje. Jsme dost možná i jediná naděje. A musíme spojit všechny síly, protože musíme vyhrát. Od toho tu taky jsme.

Jeho filozofování přerušily dunivé kroky. Pod tíhou těžkých bot křupal písek. Všichni se za tím zvukem otočili. Šel tam muž. Do tváře mu nebylo moc vidět, protože hluboko do čela měl nasazenou čepici s černým, lesklým štítkem. Když promluvil, měl drsný, hluboký hlas.
„Naše země vás potřebuje,“ začal. Už i ta první slova zapůsobila. Každý zmlknul a upřeně ho sledoval. Byl to ten typ člověka, který si okamžitě získá pozornost, člověk s velkou autoritou. „Všichni jste vlastně dobrovolníci – víceméně. Víte, proč tu jste. Abyste vyhráli!“ Poslední slovo skoro vykřikl. Dál měl trochu zvýšený hlas. „Nezajímá mě, jaký to pro vás bude nebo jestli si budete stěžovat. To je mi úplně u prdele. To řikám na rovinu. Nezajímá mě váš osobní život, nejsme tady ve škole. Jste tu od toho, abyste tuhle zemi…očitili. Je pořádně zaneřáděná různýma parazitama, kterých se musíme neprodleně zbavit. Jsou to červi, hnis, hnus. Chtějí se rozšířit, ale to za žádnou cenu nesmíme dopustit! Slyšíte mě dobře?! Musíme je vymýtit. Všechny do jednoho! Totálně zničit!!“ Přestal křičet a začal se rozhlížet. Oči se mu leskly vzrušením. Frankovi se zdálo, že obloha náhle potemněla.
Ozvaly se další kroky. Od „schlafenhause“ se pomalým krokem blížila zavalitější postava. Nikdo nevěděl, kdo to je, až na Franka, který po chvíli poznal svého spolubydlícího. Šel pomalu, dalo by se říct, že se až vlekl, a vypadal velmi unaveně. Uniformu měl jen ledabyle zapnutou a jednu botu částečně rozvázanou. Pleť měl podivně olivově nazelenalou. Frankovi připadalo, že trochu kulhá.
„Kde si, kurva, myslíš, že seš?!“ rozkřikl se muž se štítkem. „Zajímalo by mě, kolik vás ještě z různejch děr vyleze!“ Odmlčel se a posunul si čepici víc do čela. „Zelenáči,“ letmo přejel pohledem po nastoupených nováčcích, „tohle se tady dělat nebude! Kdo se zpozdí třeba jen o půl minuty, bude potrestán.“ Otočil se k důstojníkovi: „Odveďte ho do hnízda!“
Frank sledoval svého spolubydlícího. Vypadal zmateně – pořád se rozhlížel jako by nevěděl, kde je a jen slepě šel za důstojníkem. Všiml si, že občas si prsty mne čelo. Nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlépe…

Po celodenním tvrdém výcviku šli vojáci s ešusy pro jídlo. V jídelně s trochu zašpiněnými stoly se postavili do fronty a čekali na svůj příděl. Když na Franka došla řada, přisunul svůj ešus do okýnka. Obdržel podivně šedě zbarvenou, neidentifikovatelnou šlichtu. Ale po náročném a neustálém běhání a cvičení měl takový hlad, že by snědl vše na co by přišel. Nikde ale neviděl svého spolubydlícího. Příliš nad tím ale nepřemýšlel.
Po jídle zamířil Frank do svého kamrlíku, který pro něj byl současný domov. Dost ho překvapila nepřítomnost spolubydlícího. Začal nad tím přemýšlet. Když přijel včera navečer poprvé do výcvikového tábora, ten chlápek už ležel na posteli, obličejem ke stěně. Na Frankův pozdrav vůbec nereagoval. Frank ho nechal být a šel si taky rovnou lehnout, protože ta cesta sem ho docela zmohla. Během dne ho viděl jen ráno a pak při tom nástupu. Připadalo mu to ale divné. Rozhodl se, že musí zjistit co se stalo, kde je to ono „hnízdo“, jak říkal ten chlápek s černým kšiltem.
Po večerce počkal ještě tak třičtvrtě hodiny, nechtěl riskovat, že ho někdo uvidí. Opatrně vykoukl na chodbu, ale byl tam klid. Nevěděl kudy jít, ale rozhodně musel ven ze schlafenhause. Měsíc se právě trochu schoval za mraky a tak měl větší šanci, že ho nikdo neuvidí. Tábor měl tři hlavní budovy – schlafenhause, jídelnu a velitelství. Tam Frank zamířil. Rozhodně si musím dávat pořád velkýho majzla, pomyslel si. Říkal si, že tam u vchodu bude nějaká hlídka, ale nikdo tam nebyl. Vzal za kliku a otevřel dveře. Uslyšel tlumené hlasy a smích. Instinktivně se přikrčil za jednu z beden. Opatrně vykoukl, ale nikoho neviděl. Šel tedy pomalu za hlasy a stále se obezřetně rozhlížel. Došel k napůl otevřeným dveřím a škvírou uviděl velkou zakouřenou místnost. U stolu hráli důstojníci karty, smáli se u toho a kouřili. Seděl mezi nimi i ten muž s černým štítkem. Náhle se muž zvednul a řekl něco jednomu důstojníkovi. Ten jen přikývl a vstal také a pomalu šli ke dveřím. Naštěstí byli úplně na konci stolu a tak měl Frank dost času na to, aby se schoval za bedny s municí. Pěst měl před pusou a  kousal si do ní, aby ztlumil dýchání a snažil se ani nepohnout. Muži si ho ale vůbec nevšimli, zabočili doprava a šli chodbou osvětlenou malými lampovými svítidly. Frank chvíli čekal a pak se opatrně vydal za nimi s určitým odstupem. Muži se náhle zastavili a Frank ztuhl. Ten s tím černým kšiltem vytáhl z kapsy svazek klíčů. Chvilku se v něm prohraboval až našel ten správný. Otevřel jím nenápadné dveře a spolu s tím druhým chlápkem do nich vešli. Když se dveře zavřely, Frank ještě chvíli čekal. Když ani po pár minutách nikdo nevyšel ven, rozhodl se, že půjde dovnitř.
Stál na vrcholku schodů. Pomalu po nich sešel, až se ocitl v poměrně úzké chodbě. Byla osvětlená trubicovými zářivkami, z nichž některé blikaly. Chodba se stáčela doleva a tam bylo několik dveří na každé straně. Frank nevěděl, kterými muži šli, když v tom uslyšel tlumený výkřik. Odhadoval, že vyšel z prvních dveří vpravo. Frank přemýšlel, zda tam má jít. Protože totiž jestli ho tam někdo chytí, bude to pořádný průser. Nakonec si řekl, že když už došel až sem, rovnou může jít i tady dovnitř. Vzal za kliku a už si rychle začal vymýšlet výmluvu, co tam dělá. Použít ji ale nemusel. Nikdo tam nebyl. Bylo to potemnělá místnost s šedě železnými dveřmi. Vedle dveří byl zasklený průzor ze kterého vycházelo světlo. Frank se přikrčil a zamířil k němu. Opatrně se jím podíval. Spolu s těmi dvěma muži, které Frank sledoval, tam byli další dva v bílých pláštích. Jako první si Frank všiml velké tabule, na které bylo několik poznámek, mnohé z nich přeškrtlé. Nejlépe se ale dal rozpoznat velký nápis:

C4H10FO2P

Frank přemýšlel, co to znamená. Je to nějaká šifra nebo snad vzorec? A kdo jsou ti muži v pláštích?
Náhle si všichni nasadili plynové masky. Ten jeden v bílém otevřel bezpečnostním kolem masivní ocelové dveře, kterých si Frank zprvu nevšiml. Vešel dovnitř a vyjel s mužem na pojízdných nosítkách. Frank si byl hned jistý, že to je ten chlápek z jeho pokoje. Vůbec se nehýbal. Je mrtvý, pomyslel si Frank. Zabili ho. Ale proč? Najednou se Frankovy oči setkaly s důstojníkovými. Ten se okamžitě za ním rozeběhl. Frank v šoku zakopl a svalil se na zem. Akorát se stačil zvednout, když se oteřely dveře. V nich stál důstojník a hlasitě dýchal. Než se Frank dostal ke dveřím, přiběhl k němu ten muž a srazil ho na zem. Frank narazil do železných dveřích a ošklivě se praštil do hlavy. Cítil, jak mu po čele stékají pramínky krve. Důstojník si sáhl dozadu na kalhoty a bleskurychle vytáhl pouta. Spoutal jimi Franka a odvedl ho do místnoti, do které se Frank díval. Frank se bránil ale důstojník byl silnější než on. Odvekl ho doprostřed a tam ho hodil na zem.
„Máme tu dalšího dobrovolníka, pane!“ řekl muži s černým štítkem.
Ten se na Franka jen letmo podíval a nařídil ho odvést do malé místnosti s ocelovými dveřmi. Důstojník Franka praštil obuškem do spánku a ten upadl do bezvědomí.
Když se probudil, byl úplně nahý. Šíleně ho bolela hlava. Zjistil, že má levou nohu připoutánu krátkým rezivým řetězem. Najednou se ocelové dveře otevřely a dovnitř vešli oba muži v bílých pláštích. Měli na sobě nasazené plynové masky. Jeden z nich došel k rohu, kde zatáhl za velkou páku. Vysunulo se několik trysek. Muž povolil kohout a tryskami se začal šířit plyn. Oba muži v bílém odešli a zavřeli dveře. Frank si snažil vyprostit spoutanou nohu, ale bez výsledku. Hlava ho začala ještě více bolet a dostal prudký záchvat kašle. Chtělo se mu zvracet. Začal vykašlávat nazelenalý hlen. Nemohl ovládat končetiny a ty mu nezávisle škubaly a dostával do nich křeče. Strašně ho pálily a bolely oči, jakoby mu je někdo zevnitř mačkal. Bezmocně padl na kolena. Matně si začal uvědomovat, že může stále hůř a hůř dýchat. Dýchací trubice se mu pomalu ucpávaly. Frank se svalil na bok a zůstal tak v prenatální poloze. Srdce mu přestalo bít a tep se zastavil. Už žádná bolest, žádné problémy, žádná matka…

konec

Devítiletý Jimmy Hoster se probudil ve tři hodiny v noci. Měl sice zatažené závěsy (byl na nich velký Medvídek Pú s tlapkou zabořenou do obřího džbánu s medem), ale přesto škvírou na okraji pronikalo naoranžovělé světlo z pouliční lampy. Jimmyho pohled zaujalo cosi drobného, co přerušovalo onu barevnou záři. Odhrnul přikrývku (a pečlivě s ní opět přikryl svého Teddyho) a šel k oknu. Roztáhl závěsy a oči se mu rozzářily. Obličej mu zalil široký úsměv odhalující jeho bílé zuby. Do dnešního dne ještě nesněžilo. A za dva dny jsou Vánoce! Jimmy si moc přál najít pod stromečkem kovboje Woodyho z Toy Story. Po ničem jiném vlastně neprahnul. Ale teď momentálně měl ohromnou radost z toho sněhu. Říkal si, že hned ráno po snídani vezme sáňky a půjde se projet. Třeba s ním půjde i Carrie, drobná a zrzavá osmiletá dívenka od sousedů, se kterou kamarádil.
Dostal žízeň a tak otevřel dvěře pokoje a vyšel na chodbu ke schodišti. Teď už neměl strach (však už nebyl mimino) jít po schodech v noci, protože tam nechávali svítit světlo. Před pár lety, když ještě měli kočku, takhle právě vyšel z pokoje a chtěl jít dolů, když vtom Mickey hlasitě zamňoukal a rozeběhl se s dunivými kroky z přízemí do patra. Jimmy si nechal v pokoji svítit světlo a tak uviděl jeho velké zářící oči, jak přímo k němu bleskurychle míří. Vypadaly nebezpečně, zvláště proto, že byly trochu podlité krví. Jimmy vykřikl a se slzami v očích vběhl do matčiny ložnice. Marry Hosterová ho musela dlouho utěšovat.
Došel tedy do kuchyně a natočil si do sklenice trochu vody. Dal nádobí do dřezu a šel zpátky nahoru do pokoje. Přikryl se a netrvalo dlouho a znovu usnul.

Probudil ho křik. Matčin křik. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdá, ale po pár vteřinách mu došlo, že je to ve skutečnosti. Oblékl si rychle župan a prudce otevřel. Vyrazil chodbou k matčině ložnici a vzal za kliku. Dveře však byly zamknuté. Uslyšel, jak matka pláče a prosí někoho, aby toho nechal. Zevnitř bylo slyšet vzdychání a jakési duté rány. Jimmy měl pocit, že slyší i nějaké čvachtání.
„Nee-e..! Prosím…,nee!!“ zaječela Marry Hosterová. Měla již slabý hlas a plakala.
„Mamii!!“ vykřikl s brekem Jimmy.
Opět se ozval ten mlaskavý zvuk následovaný matčiným přidušeným výkřikem. Vtom se otevřely dveře a stál tam starý zarostlý chlap se stále spuštěnými kalhotami. V ruce měl dlouhý kuchyňský nůž, ze kterého stále kapala krev. Jimmy koutkem oka uviděl, jak ten chlap olíznul jazykem čepel a začal se šíleně smát. Znělo to jako krákání vrány.
Na posteli ležela máma. Byla nahá a celá od krve. Z břicha, které bylo probodáno mnoha četnými ranami, jí tekla krev a lezla vyhřezlá střeva. Krční tepnu měla proříznutou a pusu dokořán.
„Chceš se přidat? Rád si užiju i s tebou!“ zvolal ten chlap chraplavým hlasem na Jimmyho. Jimmy na nic nečekal, otočil se a začal utíkat ke schodům.
„Kurva!“ uslyšel ještě a pak i zapínání poklopce. Mezitím už byl Jimmy v přízemí a hnal se k hlavním dveřím. Všiml si, že klíč je v zámku (matka ho tam tak ale nenechávala) a zkusil kliku. Bylo zamčeno. Uslyšel pískání a kroky na schodech. Snažil se otočit klíčem, ale ten byl zaseklý. Pískání přešlo v chechot. Jimmy brečel a vztekem (spíš strachem) bouchnul do dveří. Ozvalo se napatrné cvaknutí. Jimmy zkusil znovu otočit klíčem a nakonec se mu konečně podařilo dveře otevřít. Vyběhl na ulici a začal utíkat. Měl strach se zastavit a tak pořád bez přestávky pokračoval. Aniž by se rozhlédl, začal přecházet hlavní silnici, když vtom na něho hlasitě zatroubilo auto. Byla to policie. Po chvíli nedorozumění a vysvětlování zavolali policisté vysílačkou posily a vydali se k domu Jimmyho. Jimmy byl v šoku. Jeden policista s ním zůstal v autě a druhý šel pomalu s připravenou zbraní dovnitř. Brzy dorazila další policejní vozidla, ale v domě policisté kromě zavražděné matky nikoho nenašli.

Odvezli Jimmyho na stanici, kde po jeho mírném uklidnění sestavili spolu s portrétistou předběžnou podobu násilníka. Rozjelo se celostátní pátrání, ale pachatel nebyl nikdy dopaden.

konec

Annie Tornová se na dnešek velmi těšila. Rodiče se stále divili, že to jejich téměř plnoletou dceru pořád baví.
„Místo toho, abys konečně měla nějakého mládence, stále jen sama chodíš žebrat,“ říkala vždy s úsměvem její matka. Letošní Halloween vycházel na pátek.
Annie byla samotářka. Nikdy si nevytvořila účet na žádné sociální síti. Nevadilo jí to, že to má téměř každý. Připadalo jí to naprosto zbytečné. Nechápala, co na tom všichni tak vidí. Neměla vlastní počítač. Když něco potřebovala do školy, použila ten od rodičů. Stále si pokládala otázku, proč někdo na něm musí být prakticky pořád. Ji by to rozhodně nebavilo. Svůj volný čas nejčastěji trávila v místní knihovně. Tam mohla být neustále. Občas si vůbec nic nepůjčila, jen tak procházela regály plné knih. Pár si jich vždy vzala a sedla si s nimi. Milovala historii, nejvíc éru královny Victorie.

Dnes ale byla knihovna zavřená. Tak jako vždy na Halloween. Annie si už na to zvykla. Od doby, kdy s otcem jako pětiletá dívka poprvé šla koledovat, chodila pravidelně každý rok. A pokaždé měla jiný kostým. Vždy k tomu navštěvovala Legrační obchod pana Rippleyho. Neměla ráda masky, radši si vše chtěla nalíčit sama. A pak pár hodin trávila v koupelně, aby se patřičně nalíčila. Milovala to, přímo to zbožňovala. Připadalo jí, že pak je zcela někým jiným. Proto si na tom dávala tak záležet.
Byla už zvyklá, že chodí sama. Neměla takřka žádné přátele, ale jí to ani nevadilo. Zvláště ne na Halloween. Měla svůj vlastní svět. A vyhovovalo jí to.

Letos si vybrala zombie. Protože v tom chtěla být dokonalá, už byla v koupelně přes tři hodiny. Rodiče se jí to dřív pokoušeli již několikrát vymluvit, ale vždy s neúspěchem. Dá se říct, že se na tom stala závislou.
Nejdřív slabá vrstva make-upu, poté postupně přidávat další. Jemně a pomalu nanášet. Obtáhnout oční důlky. Překrýt obočí. Nezapomenout i na krk. Tento rok si koupila i pár balíčků falešné krve. Vždy chtěla vypadat co nejvěrohodněji. V tom byla perfekcionistka.

Byl čas vyrazit. Ještě si chvíli před zrcadlem zkoušela patřičnou šouravou chůzi. Otevřela dveře a vyšla do již chladné tmy. Všude kolem zářily šklebící se dýně, zahlédla skupinky koledníků. Zatím nevěděla, kam půjde jako první. Bylo to malé městečko a tak na tom zase tolik nezáleželo. Napadlo ji, že nejdřív půjde směrem k místnímu hřbitovu a rozhodne se tam. Od domu to měla asi tak čtvrt hodiny.

I ve dne vypadal hřbitov strašidelně. Teď pochopitelně ještě mnohem více. Vchod tvořila velká zdobená vrata, jedno křídlo stále otevřené. Na bocích brány byla dvě torza. Na každém betonovém sloupku oplocení byla umístěna socha havrana. Některé ale pomalu opadávaly. A městečko zrovna nemělo peníze na rozhazování. Asi před dvěma týdny zemřel starý hrobník a nový se o hřbitov pořádně nestaral. Proto se většina lidí o hroby svých milovaných starala sama. I tak jich dost bylo neudržovaných a pokrýval je mech a jiný plevel.
Nový hrobník se jmenoval Crayton. Nikdo nevěděl, jaké bylo jeho křestní jméno. Byl to prošedivělý stařec, bručoun, a když velmi zřídka promluvil, řval, protože byl na jedno ucho zcela hluchý a na druhé beztak málo slyšel. Nikdo ho ani jednou neviděl mimo hřbitov a to ani, aby si třeba koupil jídlo nebo jiné věci. Mnoho lidí ho považovalo za bláznivého podivína. Malé děti se ho bály a nic je nepřinutilo, aby se u hřbitova zastavily. Měl také svůj vlastní svět.

Annie se často po škole chodila jen tak projít a většinou se vždy zastavila u hřbitovní brány. Za celou dobu ale viděla Craytona snad jen jednou.
Dneska tam byl. Kopal nový hrob, protože ráno zemřela žena lékárníka Willise. Vždy dvakrát kopl, pak zapíchl lopatu a opřel se o ni, poté vytáhl z náprsní kapsy placatku a upil. Annie ho chvíli z dálky pozorovala, ani nevěděla proč. Najednou se stalo něco divného. Nechápala, co přesně se stalo. Kopal a pak zničehonic zmizel. Jen lopata zůstala zabořená do hlíny. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadlo nesmyslně Annie. Stále tam zírala, pusu dokořán a nemohla se pohnout. Chtěla zakřičet, ale hlasivky ji neposlouchaly.
„Pane Craytone!“ vykřikla po chvíli a rozeběhla se k čerstvému hrobu.
„Pane…“ slova jí uvízla v hrdle. Díra byla prázdná. Nechápala to. Vždyť před chvílí tam byl. Nemohl se jen tak vypařit. Pak ji napadlo, že možná šel na chvíli do svého malého chátrajícího domku. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Několikrát zaklepala a volala, ale bez odezvy. Podívala se do místnosti malým oknem. Uvnitř bylo šero. Ve středu místnosti byl malý stůl a židle s jednou kratší nohou. V rohu stála malá kredenc. Nikdo tam ale nebyl.

Ozvalo se cinknutí. To lopata spadla a narazila na vedlejší náhrobek. Annie se dost lekla. Ještě jednou zavolala Craytonovo jméno a pak šla pomalu ven. Napadlo ji, že by o tom měla někomu říct. I když ji nejspíš budou považovat za blázna. Normální to rozhodně nebylo. Šla právě kolem čerstvého hrobu, když ji něco chytilo za nohu. Prudce se otočila a to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Z vykopané díry ji pevně držela kostlivá ruka. Z hlíny se najednou vynořila druhá a obě je začaly pomalu stahovat do hrobu. Annie ječela, oči jí lezly z důlků, a zkoušela se vyprostit z pevného sevření. Vůbec nic proti tomu nemohla dělat. Z hrobu se postupně vynořila i jakási chapadla a začala ji omotávat. Spadla do díry. Stále tam ležela, z kostlivých rukou byla vidět jen zápěstí. Zvedla hlavu, ale v tom se objevilo další chapadlo a začalo ji škrtit. Annie lapala po dechu.
Najednou zaslechla odněkud shora pískání. Nic ale neviděla. Pak se tam najednou objevil Crayton, lopatu opřenou o rameno. Pobrukoval si nějakou starou odrhovačku. Jen tam tak stál a díval se na ni. Pak se usmál. Ne, nebyl to úsměv. Nic děsivějšího Annie nikdy neviděla. Připomnělo jí to jedno vyobrazení Satana, které jednou náhodou viděla v knihovně. Craytonovi žhnuly oči. Začal si opět pískat. Vzal lopatu do ruky a začal s ní nabírat hlínu. Annie chtěla vykřiknout, ale nemohla. Zkoušela se jakkoliv dostat ze sevření. Ucítila, jak na ní dopadla první sprška hlíny. Pokoušela se kopat a mlátit rukama. Druhá dávka ji padla na hruď. Už i cítila pach zeminy. Zatřásla obličejem, když na něj Crayton hodil další zeminu.

Za pár minut byl na hřbitově naprostý klid.

konec

Noc byla temná. Obloha byla pokrytá ocelově šedými mraky. Celý den zuřivě pršelo, avšak nyní se zdálo, že se počasí uklidnilo. Aspoň prozatím. Okolní ticho najednou prořízl zvuk. Z blízkého lesíku vyletělo malé hejno.
Motor vrčel a těžce oddychoval. Kamion měl celou dálnici jen a jen pro sebe. Přesto ale jel pomalu, protože po celodenním lijáku byl asfaltový povrch silnice velmi mokrý a kluzký. Vypadalo to, jako když vozidlo jede po zrcadle a jen tak s lehkostí se pohybuje dopředu.
Sam Leeds se podíval na vypnuté rádio. Hodiny na něm ukazovaly dvacet minut po půlnoci. Za chvíli si bude muset udělat přestávku. Lehce tedy zpomalil a začal se dívat po informačních cedulích. Najednou ho upoutala velká tabule. Stálo na ní:

Netrvalo dlouho a uviděl sjezd k motelu. Jelo se tam po klikaté temné cestě. A pak až za zatáčkou byla vidět poměrně velká budova, na které blikaly pestrobarevné svítící pásy.
Sam musel zaparkovat přes dvě místa. Vypnul motor, vyšel z kabiny a šel zkontrolovat, zda je náklad pečlivě a bezpečně zajištěn. Poté vyrazil ke vstupním dveřím.

Uvnitř se motel zdál větší než zvenku. Hned u dveří byl vycpaný medvěd a mnoho paroží. Stěny byly vylepeny velkým množstvím různých plakátů, filmových i hudebních. Někde v rohu vyhrával jukebox. Téměř polovinu místnosti zabíral bar ve tvaru písmene U. Obklad baru byl z průhledných panelů, které chaoticky měnily barvu; jinak pod horní deskou trvale svítil červený pásek. Sokl byl nasvícen zeleně.
Sam se rozhlédl kolem. Mohlo tam s ním být tak dvacet, dvacet pět lidí. A samozřejmě personál. Až na barmana to byly mladé ženy. Všechny nosily krátké fialové minisukně s bílými pruhy, vysoké černé boty na podpatku, bílé podkolenky a světle žluté topy bez rukávů. Barman, kterému mohlo být tak kolem padesátky, byl celý v černém – kalhoty a košile, jen motýlek byl bledě modrý se světlým okrajem.
Sam zamířil k baru a zeptal se, zda by mohl do termosky dostat čerstvou kávu. Barman jen přikývl a začal ji připravovat. Vedle Sama si přisedl bělovlasý stařík s mohutným plnovousem. Na tváři měl hluboké vrásky a na levé tváři malou, ale výraznou jizvu. Velmi tmavě černé oči měl již trochu zapadlé, pod nimi velké váčky. Na barovou desku položil notně opotřebovaný kožený klobouk se zlatou přezkou.
„Jako obvykle, Henry,“ zahulákal na barmana. Pak se otočil k Samovi.
„Já jsem nějakej Bill Carston, pro přátele a přátele přátel Billy.“
„Těší mě, Sam Leeds,“ podal mu ruku Sam.
„Vy asi nejste místní, co?“ zvolal Billy. Očividně už moc neslyšel a tak stále hulákal.
„To tedy nejsem,“ odpověděl mu Sam. „Čím jste mě odhalil?“
„No, prostě,“ Billy popadl svou whisky a obrátil jí do sebe, „prostě máte trošku jinej přízvuk, no.“
„Ach tak.“
„A čím se živíte, jestli se můžu voptat?“
„Jezdím s kamionem,“ řekl Sam. „Pracuju pro firmu McLoad.“
„Myslíte starýho McLoada,“ ožil Billy, „Freddyho McLoada?“
„Ano, akorát, že on už je v důchodu,“ vysvětlil Sam. „Firmu teď řídí spolu jeho dva synové – Carl a Joseph.“
„Tak on už je, parchant, v důchodě,“ pokýval hlavou Billy a na udivený Samův pohled pokračoval: „Je to můj starej kamarád z vojny, víte?“
„Myslel jsem si to.“
„Jste bystrej chlapík,“ řekl Billy a dal si další whisky. „Pardóón, nějak mi vylítlo vaše jméno?“
„Sam.“
„Jo, Sam,“ vykřikl Billy. „To víte, hlava mi už prostě neslouží a prostě dost zapomínám, no.“
„Nic se nestalo,“ usmál se Sam. „Vy tady někde bydlíte?“
„Jojo, celičkej život jsem strávil v takový prťavý vesnici asi tak, no kolik, Henry?“ obrátil se na barmana, ale pak si sám odpověděl: „tak půl hodiny vodsaď volnou chůzí.“ Upil. „Takže já to mám tak za hodinku, ale jen když se neflákám,“ zasmál se a znělo to jako kobyla.
Uklidnil se a sáhl po další sklenici.
Sam se podíval na hodiny nad barem. Čas vyrazit, pokud to chce v klidu stihnout do svítání.
„Díky, Bille, že jsem vás poznal,“ řekl mu, „ale už budu muset jet dál.“
„No jasně, to se musí,“ vyhrkl Billy. „No tak teda pěknou štreku..no, eehm..“
„S..“
„Same,“ usmál se Billy a odhalil tak svých šest zubů. Tři z nich byly zlaté.
„Opatrujte se.“
„Jojo, vy taky,“ křikl Billy a chopil se další sklenky.

Sam se zvedl, zaplatil za kávu a s termoskou vyšel z motelu. Otevřel kabinu a vlezl do ní. Chvíli tam jen tak seděl. Pak otočil klíčkem a nastartoval. Zařadil rychlost, ale sotva ujel pět metrů, motor mu chcípnul. Zkusil znovu nastartovat. Bez účinku, motor se vůbec nechytal.
Praštil do volantu a vystoupil. Otevřel motor a pár minut ho zkoumal. Vše se zdálo ale v pořádku. Ani nic nebylo poničené ani poškozené. Vytáhnul si mobil, ale zjistil, že ho má úplně vybitý. Nechápal to, protože před necelou hodinou volal své ženě Ireth a měl ho zcela nabitý. Hodil ho na sedadlo. Otočil se k motelu a vydal se k němu zpátky.

„Máte tu telefon, prosím?“ zeptal se barmana.
„Nahoře v patře,“ odpověděl barman jménem Henry. „Monico,“ zavolal na blízkou servírku, „zaveď tady pána k telefonu.“
„Samozřejmě,“ ozvala se vysokým hláskem. Došla až k Samovi a zvedla k němu své velké, temně zelené oči. Byl z ní cítit velmi silný parfém.
„Následujte mě, prosím,“ řekla a vyšla od baru.
Sam se vydal za ní. Byla velice drobná, podle jeho odhadu nemohla mít víc než 160 centimetrů. Dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly až po pás. Kráčela s naprostou lehkostí a elegancí. Chlapi z ní museli šílet, i když jí nemohlo být snad ani sedmnáct. Dráždivě kývala na její postavu poměrně velkými boky a vlasy se jí hezky vlnily.
Došli ke schodišti a začali stoupat nahoru. Samovi se párkrát naskytl pohled na Moniččiny růžové kalhotky. Sam se snažil vždy odvrátit zrak, ale stejně se tam po chvilce opět podíval. Kdyby dívku viděl zepředu, spatřil by, jak se usmívá. Očividně byla zvyklá, že na sebe láká pozornost a užívala si to. Občas si rukama prohrábla ohnivé vlasy.
Cesta se zdála téměř nekonečná. Konečně oba překročili poslední schod a vyšli do úzké chodby s prkennou podlahou. Na straně, kde končilo schodiště, byl okraj ohraničen zdobeným zábradlím. Sam se z něho podíval dolů. Byla vidět celá místnost s barem a hosty. Zvláštní ale bylo, že odtamtud nebyl slyšel žádný zvuk. Jako by v celém motelu najednou byl jen Sam s Monicou. Což byl samozřejmě nesmysl. Chvíli tak tam prostě stál, opřen o zábradlí, a přemýšlel o tom.
„Chtěl jste k telefonu?“ probudila ho z myšlenek Monica.
„Och, ano, jen jsem se nějak zamyslel,“ odvětil Sam a otočil se k ní. A zůstal tam jen tak stát. Teprve teď si uvědomil, jak je překrásná. Neobvykle přesně symetrický obličej, bez jediného kazu, zvýrazněný množstvím make-upu. Jasně rudá rtěnka zcela zviditelnila její plné rty, oční linky zase velmi velké oči. Bohyně. To bylo první slovo, které teď Sama napadlo. Bohyně existují a právě jedna sestoupila z nebes. Je dokonalá. Naprosto.
Sam tam stále stál jako přikovaný. Zapomněl na okolní svět, zapomněl na svou ženu Ireth, která byla přes šest set kilometrů daleko, nevnímal vůbec nic. Jen Monicu. Vypadalo to jako sen. Byla to ale realita, tím si byl jistý. Opravdu? Opravdu to tak bylo? Ano, ano, ujišťoval se. Tohle se skutečně děje.
Monica k němu došla a vzala ho za ruce. Znovu ucítil silný parfém, ucítil její teplo. Vedla ho do jednoho pokoje. Nechal se vést. Zamknula dveře. Posadila ho na postel a sedla si mu na klín. Začala mu laskat vlasy. Rukama mu zavřela oči. Pak ho políbila zlehka na čelo a pak na ústa. Objal ji. Vstala a začali si sundávat šaty. Během chvilky se už různě po zemi válelo veškeré oblečení.
Začali se milovat. Užívali si to, nespěchali. V jednu chvíli měl Sam pocit, že se Monice změnily oči. Byly o dost menší a úplně černé. Usoudil ale, že se mu to zdálo.
Najednou jí z očí začal vycházet narůžovělý obláček. Ozářil Samovi obličej.
„Dýchej,“ řekla Monica. Její hlas byl ale ale trošku hlubší. „Dýchej a připoj se.“ Pak tiše dodala: „Poznej náš svět.“
Sorrin působil rychle. Sam se cítil jako v rauši. Jako hypnotizovaný. Najednou pocítil zvláštní brnění po celém těle. Začal se třást. Monica se stále jen usmívala. Ztratil vědomí.

Když otevřel oči, vůbec nechápal co se děje, ani si nepamatoval, kde je. Vše najednou viděl v odstínech červené.
„Uklidni se, vše je v pořádku,“ řekl nějaký ženský hlas. Monica. Pamatoval si její jméno.
„Co se…“
„Ššš,“ utišila ho Monica. „Ničím se netrap, nic se neděje. Jsi už jedním z nás.“ Odmlčela se. „Brzy si na vše zvykneš.“
„Na co si mám zvykat?“
„Už nejsi člověk. Jsi démon.“
„Démon?“
Přikývla. „Uvidíš, že to je lepší.“
Mlčel a přemýšlel.
„Pojď,“ vyzvala ho Monica a pomohla mu vstát z postele. „Musím ti vše ukázat. Hlavně jak využívat metamorfózu.“
Zaklonila hlavu a roztáhla paže. Lehce se začala vznášet. Otočila se a Sam najednou spatřil, jak má na zádech křídla.
„Dokážeme se měnit do lidské podoby, když je třeba. Vše ti ale řekne náš vládce Osscarus Magni. Už tě očekává.“
Nechápal nic. Kdo vlastně je? Čím dřív byl? Na nic si nevzpomínal.
„Pojď,“ řekla Monica a podala mu ruku. „Zavedu tě k němu.“
Sam, ze všeho ještě omámený, se jí chytil a nechal se vést…

konec

„Vstávat, princezno. Jsme tady.“
Jane Green pomalu otevřela oči. Většina lidí už z vlaku vystoupila. Včera skončila škola a Jessica Courtney nabídla Jane, že by mohly kus prázdnin strávit spolu na chatě po její babičce. „Bude to super, uvidíš,“ lákala ji Jessica. „Budeme tam jenom samy dvě. Všude kolem jen příroda a hory. Klid, absolutně žádnej stres.“ Jane o Jessice věděla, že naprosto zbožňuje přírodu. Bydlela sice ve městě, ale jakmile měla možnost někam vyrazit, hned toho využila. Nikdy nechápala, proč se rodiče rozhodli zůstat v betonové džungli. Nejlépe se prostě cítila venku, milovala procházky lesem. To všechno Jane věděla. A bylo moc ráda za to, že jí Jessica nabídla společné prázniny. Nedávno se rozešla s jedním týpkem, protože dle jejích slov to byl naprostej egoistickej kretén a idiot. A tak ani nic na následující volno neplánovala. Strávit prázdniny na chatě po babičce Jessicy znělo dobře. A jak říkala Jessica – bude to vzrůšo.

Vystoupily a zamířily k malému krámku, aby si ještě něco dokoupily. Už to byly jen drobnosti, předtím ve městě nakoupily dost konzerv a dalšího jídla. Jessica pro jistotu vzala i malý hrnec a pánev, protože nevěděla v jakém stavu bude vybavení na chatě. Už tam dlouho nebyla. 

Za chvíli byly připravené. S plnými batohy vyrazily. Chata byla hluboko v lese u hor, asi tak 15 kilometrů od nádraží. Zcela izolovaná od okolního světa. Pro Jessicu naprosto ideální místo. Cestu si jakžtakž pamatovala i když je pravda, že tam už pár let nebyla. Prostě jít chvíli po takové široké pískové cestě a pak se vydat po malé, nepatrné stezce. To zvládne každý. Jane si ale pro jistotu koupila i mapu místní oblasti. Už slyšely jen vzdálené hlasy z nádraží. Po pár zatáčkách se rozhostilo ticho, přerušované jen křupáním písku pod jejich botami. Jessica byla ve svém živlu – stále se široce usmívala a z plna hrdla dýchala ten úžasně čistý vzduch, bez pachu města. Chvílemi chodila s rukama roztaženými nahoru, jakoby čerpala přírodní energii. Jane se u toho vždy pousmála, občas se zasmála i nahlas. Jessica byla fakt skvělá kamarádka, rozuměly si jako sestry. Hlavní rozdíl byl ve vzhledu. Jessica byla o hlavu a půl vyšší, velmi štíhlá s dlouhými zrzavými vlasy. Jane Green měla havraně černé, na krátko střižené vlasy. Ráda hrála volejbal, ale i tak byla plnějších tvarů a zavalitější. Stále sebou nosila nějakou tu knihu, čtení milovala nade vše.
 Naprosté ticho. Žádný zvuk, žádná zvířata. Nikde nic. Jen dvě postavy s velkými batohy. Povídaly si a tak napoprvé přešly nepatrnou, již mírně zarostlou odbočku. Lidé ji běžně ani nezaregistrovali. Jessica se najednou zastavila, aby se rozhlédla.
„Musíme se trochu vrátit, už jsme to musely minout,“ řekla. Přešly to asi jen o sto metrů, ale přesto si toho vůbec nevšimly. Jane řekla, že si potřebuje odskočit. „Hlavně ať ti to netrvá hodinu,“ zasmála se Jessica. Jane jen zakroutila hlavou a odešla.

„Co to máš?“
„Našla jsem to tadyhle na stromě,“ odpověděla Jane a přiblížila se s nějakou věcí v ruce. Byl to jakýsi talisman; trojúhelník se zubatými okraji, uvnitř byl vložený černý obdélníkový drahokam. Jedním cípem talismanu byl provlečen drobný zlatý řetízek.
„Ty taky vše, co najdeš, sebereš.“
„Dost možná,“ pousmála se Jane a dala si talisman na krk. Na malou chvíli, snad na setinu vteřiny, měla pocit, jakoby se přímo před jejíma očima zablesklo. Bylo to jen krátce a tak usoudila, že se jí to jen zdálo.

Stály před chatou. Byla malá, nenápadná, s oprýskanými okenicemi. Neuškodila by jí menší rekonstrukce.
„Tak tohle bude na nějaký čas naše království,“ řekla Jessica a začala hledat klíče. Velký starobylý klíč pomalu vložila do rezavého zámku. Chvíli s ním lehce otáčela, až uslyšela cvaknutí. Vzala za kliku a opřela se o dveře. Šly dost těžko otevřít a při otvírání se ozvalo nepříjemné zaskřípání. Uvnitř byla tma, protože všechna okna byla zakrytá okenicemi. Obě dívky pomalu vešly dovnitř. Byla tam lehce cítit zatuchlina. Jane si vůbec nevšimla, že jen co překročila práh, její talisman na hrudi se lehce rozsvítil.
„No, a zítra to tady trochu uklidíme. Nikdo už tu dlouho nebyl,“ řekla Jessica. „Pojď, Jane, trochu tě tu provedu.“
Nejdřív šly do kuchyně, která byla spojená s jídelnou, aby si tam zatím odložily batohy. Byla to největší místnost v chatě. Dominovaly jí velká kachlová kamna s modrým ozdobným vzorem. Uprostřed místnosti byl masivní dubový stůl se čtyřmi velkými židlemi. Jane hned uchvátilo, jak vše bylo nádherně zdobené. Na zadní části opěradla každé židle byly vyřezány čtyři různé obličeje. Podivně rozšklebené, zvláště jeden s hustým obočím. Dokonalá řezbářská práce. Vypadaly téměř jako živé, jako by chtěly z židlí vyskočit. Jane se na ně stále dívala jako by byla zhypnotizovaná.

„Jsem opravdu ráda, že jsi tohle navrhla, myslím tenhle výlet,“ řekla později Jane.
Jessica se jen široce usmála a odstavila hrnec z plotny.
„Však jsem ti to slibovala už dávno.“ Položila talíře na stůl. „Nech si chutnat, snad se neotrávíš.“
„Vtipná jako vždycky a to přesně mám na tobě moc ráda,“ zasmála se Jane.

„No myslím, že se asi už půjdu natáhnout,“ zívla Jessica. „Jsem po tý cestě nějaká mrtvá.“
„Jojo, to ti věřím. Já si ještě přečtu jednu kapitolu a půjdu tě následovat.
„Dobrou noc.“
„I tobě.“
Jane popadla knihu a začala v ní listovat. Nepoužívala záložku. To mnoho lidí překvapovalo, ona na to ale byla zvyklá. Vždycky tvrdila, že i když si někdy nepamatuje přesnou stránku, má ráda, když si třeba některou již dříve přečtenou větu přečte znovu. Byla to knihomolka a v oblibě četla i více knih najednou. Četla prakticky všechno, jen historické romány jí příliš nebavily.

Probudily ji podivné zvuky. Otevřela oči a zjistila, že usnula v houpacím křesle, ve kterém si včera četla. Zvedla se a začala pátrat po původu hluku. Nic ale neviděla a tak si pomyslela, že se jí to jen zdálo. Vstala z křesla, že si půjde dát pití. Sotva udělala tři kroky, uslyšela za sebou šoupavý zvuk. Zdálo se jí to nebo se opravdu se to křeslo pohnulo? Uklidni, to se ti jenom něco zdálo, říkala si pro sebe. Najednou se otevřely dveře se slabým zavrzáním.
Jane se nad tím už pozastavila, ale pak se poumála. „To se ti povedlo, Jess, dostalas mě.“
Nikdo se však neozval.
„No tak už vylez.“ Jane se už zamračila.
Šla ke dveřím. „Hele, už to fakt není vtipný.“
Byla sotva krok přede dveřmi, když ty se najednou prudce před ní zavřely. Vztekle do nich vrazila a vyšla do temné chodby. Rozhlédla se. Jessica tam ale nebyla. Jane došla k malým schůdkům do podkroví, ve kterém dívky měly spát. Dlouhými kroky je vyběhla a otevřela dveře. Byla to nevelká místnost s jedním menším oknem, starobylým prádelníkem a s postelí, na které se v klidu vyspí dva. Na jedné půkce postele ležela Jessica schoulená do klubíčka. Peřinu měla přikrytou půlku hlavy.
„Tak to se ti fakt opravdu nepovedlo!“ zakřičela na ni Jane.
Jessica sebou škubla. Vyděšeně se v posteli narovnala.
„O čem to mluvíš, prosím tě? Kolik vůbec je?“
„Jen se nedělej, víš to moc dobře,“ procedila Jane mezi zuby.
„Nechápu co se stalo, Jane.“
„Á, opět si hraješ na slečnu vtipnou nebo co? To si do tý postele zalezla pěkně rychle!“
Jessica vstala z postele. „Od té doby, co jsem si šla lehnout jsem nikam nešla. Jane, co se stalo?“
„Jak nikam nešla? Myslíš, že se ty dveře samy od sebe otevřely a pak zase zavřely? Asi těžko.“
„Jaký dveře?“ Položila jí ruce na ramena. „Pojď si sednout.“
Jane tam chvíli jen tak stála, ale nakonec si sedla na okraj postele.
„Tak,“ začala Jessica. „V klidu mi řekni, co se stalo.“
„Proč bych to říkala, když to víš?“ mrzutě se zeptala Jane.
„Nevím nic, však se ti snažím vysvětlit, že jsem nikam nešla. Dokud jsi mě neprobudila, byla jsem tady v posteli. Celou dobu.“
„To ale není možné. Kdo by to asi byl jiný?“
„Muselo se ti jenom něco zdát, Jane,“ konejšila ji Jessica. „Bude to v pořádku.“
Chytla ji za ruku a lehce stiskla. Jane se na ní podívala.
„Asi máš pravdu, Jess. Byl to asi jen sen.“
„Však jsem ti to říkala,“ jemně řekla Jessica a usmála se.
„Omlouvám se ti, že jsem tak najednou na tebe vyjela. Mrzí mě to.“
„To nic, nic se nestalo.“ Objala ji. „Mám nějakou žízeň, chceš se taky napít?“
„Tak dobře,“ konečně se usmála Jane.

Dívky sešly dolů do jizby. Jessica postavila na čaj. O deset minut už obě seděly u stolu a pomalu popíjely. Jane se schválně podívala na hodinky. Bylo něco po půl čtvrté. Zrovna to chtěla říct Jessice, když vtom zaslechla jakési kroky. Byli tiché, ale byly tam. Otočila se k Jessice, ale ta ji předběhla.
„Slyšíš to?“ zašeptala.
„Ano.“
„Asi jsi tedy měla pravdu, že tu někdo je,“ promluvila Jessica a tiše dodala: „nebo něco…“
„Ale to přeci není možné,“ řekla Jane a začala se rozhlížet po místnosti. „Vždyť tu nikdo není a přitom ty kroky se ozývaly odsud.“ Ještě jednou se podívala kolem a najednou jí něco zeleného padlo do oka. Zvedla se a došla k tomu.
„Jess, podívej se,“ a ukázala jí ten talisman, co našla cestou v lese. Drahokam uprostřed, dříve černý, nyní zářil jasně zelenou barvou.
Obě dívky se na to dívaly jako opařené. Nevěděly, co si o tom mají myslet. Zelené světlo ale najednou lehce pohaslo, stále ale pomalu blikalo.
„Co to jako je?“ zeptala se Jessica. Byla to spíš řečnická otázka.
Najednou se ozval jakýsi šoupavý zvuk. Obě dívky se tím směrem podívaly a uviděly, jak se konvice s čajem pohybuje. Jane k ní došla, s talismanem v ruce, který pak začal opět zářit silněji. Zároveň se jí zdálo, že slyší tiché hlasy.
„Slyšíš to?“ zavolala na Jessicu.
„Co bych měla slyšet? Je tu opět ticho.“
„No přece ty hlasy. Jako by tu někdo šeptal,“ řekla Jane a pokynula jí, ať přijde blíž.
„Já ale nic neslyším, Jane,“ řekla.
„To není možné, stoupni si na moje místo.“
„Počkej, něco mě napadlo,“ ozvla se Jessica. „Zkus mi podat tu věc.“
Jakmile talisman dostala do ruky, málem nadskočila. Slyšela to taky. Otočila se k Jane.
„Myslíš si to, co já?“
„Duchové?“ zeptala se Jane a Jessica přikývla.
„Jak můžou existovat? To přece není možné.“
„Nedokážu ti odpovědět, Jane.“
„Co ale dělají na chatě po tvé babičce?“
„Taky to nechápu, ale od mamky jsem slyšela, že babička vedla takový zvláštní život, jakoby poustevnický. Byla to samotářka, lidem se vyhýbala a proto začala žít tady. Neměla prakticky přátele. Nikdo o ní nic nevěděl. Je to už přes rok, co zemřela.“
Odmlčela se.
„A co když to je tady ona?“ tiše se zeptala Jane. „Myslím jako jestli se nějak nepřevtělila nebo co já vím.“
„Já-já ti nevím. Ale ten hlas její nebude. Zní jako nějaký mužský. Navíc mluví nějakým cizím jazykem.“
Najednou se talisman v Jessiině ruce pohnul. Obě dívky to jasně viděly. Začal rychle blikat a vibrovat. Jessica ho položila na stůl. Talisman se začal pomalu otáčet dokola. Stále rychleji a rychleji zářil.
„Co to—,“ začala Jane ale vzápětí se odmlčela.
Z talismanu začalo vyvěrat světlo a vytvořilo jakýsi pohár. Najednou do něj začala padat šedá hmota a naplnila vnitřek poháru. Opět se talisman dal do pohybu a pak začal pomalu zhasínat. Po chvíli vypadal stejně, jak ho Jane našla. Obyčejná ozdoba.
Nastalo dlouhé ticho.
„Páni!“ na víc se Jessica nezmohla.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se později Jane.
„Myslím, že to bylo znamení,“ odvětila Jessica a dala si talisman na krk. „Možná chtěla, abych ji našla.“
„A nemůže to být nebezpečné?“
„To nevím, ale řekla bych, že to tak je správné. Je součást naší rodiny.“ Podívala se na něj. Zvedla zrak a koukla se znovu na Jane. „Máš všechny věci?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Dobrá, můžeme vyrazit,“ řekla Jessica a zvedla si svůj batoh. Počkala na Jane a obě dívky spolu vyrazily na zpáteční cestu.

konec

Měsíc konečně vyšel z mraků a osvítil okolní prostor. Najednou ho před sebou spatřil – rozlehlý les. Jen ho stačí projít a pak bude prý skoro doma. Tak mu to aspoň řekli. Došel k okraji, kde ho zastavil poměrně široký potok. Na jeho hladině se poklidně třpytil měsíc. Samotná voda byla taková tmavší než je běžné. Možná to bylo jen tím, že už bylo něco po půlnoci. Šel stále podél hladiny, dokud nenašel pár kamenů, po kterých opatrně přešel. Ohlédl se. Nikde nikdo; přeci už musel nějaký ten kus ujít od chvíle, kdy míjel poslední dům. Otočil se zpět a vkročil do nitra lesa.
Chvíli tam jen tak stál na okraji. Poslouchal. Občas se ozvala nějaká ta sova, jinak bylo naprosté ticho. Pomalu se vydal na cestu. Někdy se musel prodírat hustými keři a stromy. Bylo znát, že světla dost ubylo. 
V jednu chvíli měl pocit, že za ním někdo jde. Když se ale otočil, nikoho neviděl. Nechal to tedy plavat. Vždyť je to tak celkem vždy, když jdete sami tmou. Otáčíte se za každým podivným zvukem.
Opravdu za ním někdo šel. Nebo spíš něco.
Došel k velké špičaté skále. Kolem bylo velké množství kamenů různé velikosti. Kdyby se na ně podíval z výšky, uviděl by, že jsou poskládány do tvaru lebky.
„STOP!“ křikl Jeremy Bowless. „Dáme si krátkou pauzu.“
Zvedl se ze své režisérské židle a protáhl se. Kolem se rozsvítily reflektory a osvítily prostor. Jeremy šel ke stolu a vzal si jeden sendvič.
Nebyl to úspěšný režisér. U těch pár filmů sklidil velmi hořkou kritiku. Někdo mu dokonce navrhl, ať začne radši dělat v jiném oboru. Jeremy byl ale pevně přesvědčený, že kdyby se ti všichni kritici na to podívali jeho očima, změnili by na něj názor. Jeremy jim chtěl dokázat, že umí natočit i dobré filmy, ač nízkorozpočtové. A konečně se dočká zaslouženého úspěchu. Určitě. O tom je přesvědčený.
Nutno říct, že celý život neměl štěstí. Ze střední ho téměř vyhodili. Celou dobu studia snil o filmu, o svém vlastním, který mu vydělá pár milionů. Možná za něj dostane i nějakého toho Oscara nebo tak něco. Sám se viděl, jak se o něm samotném natočí film, aby i ostatní viděli, co dokáže odhodlání splnit si svůj vlastní sen. Nakonec to celé byl jen a jen jeho sen. Ne že by nic nenatočil. Navíc dokonalé tři filmy. Bohužel dokonalé pouze pro Jeremyho. Ostatní to viděli naprosto jinak. Občas se mu začalo přezdívat druhý Ed Wood, Jr. Jeremy ale neměl v povaze vzdávat se svých snů. Nikdy v životě se nevzdal. Jedině tak dosáhnete svého cíle.
Další film měl tedy na cestě. Bude to jeho první horor. Jeremy ve filmech rád experimentoval. Jeho fantazie neměla konce. Někdy byla až absurdní.

Najednou reflektory několikrát krátce zablikaly. Zrovna když se na ně Jeremy chtěl podívat, zhasly úplně.
„Hej, co je sakra s tím krámem?!“ zařval.
Naprosté ticho. Byl tam úplně sám, což vůbec nechápal. Všiml si, že jedna kamera stále nahrávala. Kam ale všichni tak najednou zmizeli? Ještě měli natočit jednu scénu. Takový byl plán. Ten původní.
Vůbec nechápal, co se stalo. Došel ke kameře a chtěl ji vypnout. Než to ale udělal, všiml si, že před ní na zemi leží smetanově bílá bekovka Jacka O’Briana, jeho kameramana.
To už je sakra divné. Najednou se mu v hlavě objevila vzpomínka na jeho první setkání s Jackem – neobyčejně vysoký, šlachovitý člověk, přes dva metry, s dobráckýma očima. To, že je zcela holohlavý, vědělo jen pár lidí – neustále totiž měl nasazenou svoji bekovku. Jednou dokonce Jeremymu prozradil, že si už nedokáže představit vyjít někam bez ní.
Jacku, co se proboha stalo? Jeremymu se začaly třást ruce. Najednou mu to začalo docházet. Je sám uprostřed temného lesa, bez Jacka a ostatních kolegů, a přitom sám není. Někdo je musel unést. Jak by to ale kdokoliv mohl udělat bez sebemenšího hluku?
Začal se rozhlížet kolem sebe. Stále si ještě zcela nezvykl na okolní tmu. Celý prostor byl jen matně osvícen slabým svitem měsíce.
Zadržel dech a zaposlouchal se. Nikoho neviděl, nic neslyšel. Vůbec nic – žádná zvířata, dokonce ani vítr. Vypadalo to tam jako v mrtvé zóně. To přeci není normální. Když jste sami v lese, nikdy není úplně ticho. Až tady. Naprosté ticho. Nepřirozené. Děsuplné.
Věděl, co má dělat. Rychle opustit tohle zpropadené místo; dřív než se třeba ti únosci vrátí. Sebral ze země bekovku a vyrazil. Nebyl si zcela jist kudy. Natáčeli dost hluboko v lese. Po chvilce přemítání opustil areu s veškerým vybavením.
Každou chvíli se zastavoval, poslouchal a rozhlížel se, pak opět šel. Věděl, že brzy již bude z lesa venku, předtím to šli maximálně půl hodiny.
Když asi po čtyřiceti minutách stále neviděl konec lesa, řekl si, že jde nejspíš špatným směrem. Usoudil, že asi bude nejlepší vrátit se, kde natáčeli. Pak to nějak pozná. Otočil se tedy a šel stejnou cestou. Nebyla stejná – ani po hodině to místo neviděl. Nechápal to. Nikam předtím neodbočoval.
Najednou si něco uvědomil. Cítil slabý kouř. Opatrně pokračoval. Náhle šlápnul na něco podivně měkkého. Sehnul se a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Byla to lidská ruka, respektive její část. Dlaň s půlkou předloktí, ze kterého vyčnívala kost. Jeremymu se zvedl žaludek a začal zvracet. Zrovna když se narovnal, ucítil bodnutí na krku. Ztratil vědomí.

konec