Kukuřičné děti [1984]

Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009.
V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl.
Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih.
Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.

Hlasy mrtvých [2023]

Po víc jak měsíci jsem konečně vyrazil do kina na horor. A bohužel musím konstatovat, že letošek je zatím jeden průměr za druhým. Na rozdíl od Nočního koupání, na které jsem viděl několikrát trailer, o Baghead jsem nevěděl vůbec nic. Proto jsem netrpělivě čekal, až na nový horor vyrazím do kina. Asi nemůžu říct, že by to bylo vyloženě zklamání. Jenže na druhou stranu se ani o žádný zázrak taky nejednalo. Slyšel jsem o srovnání toho snímku s loňskou skvělou novinkou Mluv se mnou. Něco na tom asi bude, oba filmy mají podobné téma. Ačkoliv Hlasy mrtvých mají neotřelý způsob komunikace s mrtvými a v Talk to me k tomu sloužila „obyčejná“ porcelánová ruka, letošní novinka (tedy aspoň u nás) mě prostě tolik nezaujala. Proč? Tentokrát mě úvodní scéna vůbec nebavila. Jasně, že většinou z ní nic dopředu nevyčteme a něčím film prostě začít musí, ale kdyby po tomto úvodu film skončil, nějak by mě to ani nenalákalo na zbytek filmu. Měl jsem totiž po té počáteční sekvence v hlavě mnoho otázek. Jak se o tom místě dozvěděl Neil a proč ho Owen odmítl? Proč dále ve filmu nebylo podrobněji vysvětleno, z jakého důvodu se musela hlavní hrdinka Iris vystěhovat? Již léta nebyla s otcem v kontaktu, ale když ji náhle zavolá notář, že po něm něco zdědila, neváhá a hned se s úředníkem jde sejít? Musím uznat, že po (alespoň pro mě) zvláštním a nudném úvodu tempo snímku lehce zrychlí – netrvá dlouho a hlavní hrdinka již tráví noc úplně sama ve staré budově, jejíž menší část tvoří opuštěná hospoda. Překvapil mě poněkud nečekaný zvrat, kdy za Iris přijede její kamarádka Katie. V podobných případech totiž blízcí dorazí až skoro ke konci snímku a buďto hned zemřou nebo jsou to právě oni, kdo hlavní charaktery zachrání. Takže tady to hodnotím kladně. Další skvělou věcí byla samostatná podstata komunikace s mrtvými. Přemýšlel jsem, jestli jsem někde jinde v jiném snímku viděl něco takového. Ano, určitě to nebylo poprvé, co se musel přinést nějaký osobní předmět, který patřil dané zemřelé osobě, ale moc se mi líbilo, že to ta nestvůra „Baghead“ musela pozřít a teprve poté vytvořila dokonalou iluzi toho blízkého člověka.
Bohužel teď musím udělit zase nějaké ty minusové body. Když to Katie rozmlouvá Iris, aby toho nechaly, ona na to řekne, že by se tím dalo snadno a rychle vydělat. Proč se tedy ve snímku neobjevilo víc lidí, kromě Neila? Stačilo by jít jen o nějaké kratičké sekvence, ale rozhodně by to bylo zajímavější. Některé scény v domě (když nepočítám ty ve sklepě) se mi zdály zbytečně zdlouhavé a natahované a celkově by filmu asi neuškodilo nějaké to zkrácení. Ale zase závěr byl zajímavý v tom, že tvůrci nechali hlavní hrdinku Iris zemřít. I když to vlastně není úplně pravda. V jejím případě jsem to chápal jako jakési převtělení.

Ať počítám, jak počítám, vyšel mi z toho zase průměr. Ale musím říct, že aspoň o něco trochu lepší než Night Swim. Samozřejmě to mělo několik povedených věcí (mj. vzhled samotné „Baghead“), ale to bohužel nestačilo. Druhý letošní horor a podruhé průměr. Velmi doufám, že se to s dalšími snímky zlomí. Loňský rok koneckonců také nebyl vůbec špatný, i když nějaké ty průměry tam pochopitelně také byly. Tak jen se nechme překvapit, co nám letošek ještě připraví.

Christine [1983]

Jsem opravdu moc rád, že jsem se rozhodl znovu podívat na filmové adaptace pana Kinga. Kromě Osvícení jsem si nejvíce pamatoval právě z této aktuální Christine. Vím, že hned moje první seznámení s tímto filmem se mi hodně líbilo, ale musím říct, že kdyby to bylo možné, tak bych teď opětovně to své hodnocení klidně ještě zvednul. Je to opravdu dobře natočené a hlavně musím pochválit, že jsem tam prostě a jednoduše nenašel žádná hluchá místa. Je úžasně neskutečná proměna hlavního Arnieho. Kdyby si toho jednoho dne nevšiml prakticky-do-šrotu-vhodného Plymouthu Fury z roku 1958, nejspíš by stále byl šikanovaným outsiderem. Dokonce i jeho nejlepší kamarád Dennis nechápe Arnieho posedlost. Snaží se ho od toho odradit, ale když některým lidem něco vleze do hlavy, nic je před tím nezastaví. A sama Christine vycítí, jak je do ní Arnie blázen. Pro toho teenagera je to auto vším. Myslí si, že ho vlastní, ale je to přesně naopak.
Stejně to je úžasný nápad. Auto, které samo myslí a dokáže se regenerovat. Film obsahuje mnoho legendárních scén – hořící Christine; vejde se do úzké uličky i za cenu vlastního sebepoškození; jak probíhá její sebeoprava; poslední scéna, kde vyjde najevo, že ani po sešrotování tím její budoucí řádění neskončí. Je vidět, že John Carpenter jako režisér byl skvělá volba. Pouhý rok před tím šla do kin jeho legendární Věc. Sice jsem od něj viděl zatím jen pouze čtyři filmy, ale o jeho kvalitě svědčí to, že jsem těm všem snímkům vždy dal to nejvyšší hodnocení. A v případě Christine jsem opravdu vůbec neváhal. Film mě zaujal už od první scény z továrny na auta. obsazení je sympatické. Při samojízdě Christine jsem si s nostalgií vzpomněl na legendárního KITTa z Knight Ridera. Pokud bych ale přeci jen musel filmu vytknout aspoň jednu věc, tak by to asi bylo, že v českém znění autu říkají Kristýna. Vím, že to je možná pro někoho zajímavější, když se doslova překládají i názvy, ale dle mého by bylo mnohem lepší, kdyby se zachoval originální název, který by se ani nepotřeboval skloňovat. Ve výsledku to vlastně ani chyba není, protože to stejně zůstává jednou z nejlepších Kingových adaptací a klidně si to zařadím k mým TOP hororům vůbec. K ústřednímu tématu auta se Stephen King ještě později vrátil minimálně ve fenomenální knize Z Buicku 8 (i když pochopitelně v jiném smyslu), o jejíž filmovém zpracování se již delší dobu mluví.

Očekávám, že se ke Chritine ještě někdy v budoucnu znovu vrátím. Patří totiž k filmům, jejichž opětovné zhlédnutí nevadí, nenudí a není vůbec na škodu. Snímek obsahuje skvělé efekty a opravdu mě baví. Ačkoliv se o auta absolutně vůbec nezajímám, v tomto Plymouthu Fury bych se někdy chtěl aspoň na chvíli projet (samozřejmě ne s duší Christine hahaha). Myslím si, že se John Carpenter velmi dobře držel předlohy. Škoda, že jsem nemohl vidět přímo premiéru v kině. Film je opravdu povedený a moc si jeho každé zhlédnutí užívám. Kéž by takových snímků bylo stále víc a víc. Dokonalá super práce filmařského řemesla. Výborné. Skvělé!

Mrtvá zóna [1983]

Občas se stane, že se po opětovném zhlédnutí sníží hodnocení. A stejně to nastalo i v tomto případě. Původně to bylo z mé strany nadprůměrné, ale teď už se to dostalo i pod ten zlatý střed. Nepamatuji se, kdy jsem film viděl, ani kdy jsem četl knihu. Jediné, co tak nějak vím, bylo, že jsem se dlouho nemohl do románu začíst. Z Kingových předloh opravdu mám v hlavě jen takové spíše útržky. To je hlavní důvod, proč si ty všechny jeho knihy chci hezky od začátku opětovně přečíst.
Když jsem Mrtvou zónu viděl teď podruhé, největší negativum nyní spatřuji v celkové pomalosti. Děj se tak nějak táhne a nic moc se neděje. Christopher Walken je ovšem skvělý a výborně se na tu postavu hodí. Z knihy jsem si pamatoval, že jednou z nejhlavnějších částí je politická kampaň Grega Stillsona. Jenomže ve filmu mi přišlo, že dostala přeci jen málo prostoru. Jasně, první polovinu my jako diváci zjišťujeme, jakou schopnost vlastně Johnny získal a jak se s ní vyrovnává. Dle mého se to ale strašně dlouho protahuje. Nevím, ale myslím si, že takový pocit jsem při prvním zhlédnutí neměl. Možná to bylo tím, že jsem film tuším viděl krátce po přečtení předlohy. I když bylo ve filmu tak nějak vysvětleno, co vlastně znamená ta ona „mrtvá zóna„, stejně jsem to moc nepochopil. Je to tedy změna budoucích událostí? A proč někdy Johnny viděl budoucnost a jindy minulost?
Bohužel musím konstatovat, že při druhém zhlédnutí tohoto filmu jsem se často nudil. Herecké obsazení je ovšem dobré, to ale nezachrání z mého pohledu pomalé celkové tempo. Dřív jsem to možná viděl jinak, ale za mě to není bůhvíjak zapamatovatelný snímek. Navíc část je o politice, o kterou se absolutně nezajímám. Ale to samozřejmě není ten hlavní důvod, proč mě teď ten film tak nezaujal. Ale celkově mi to prostě přišlo takové nemastné neslané a bohužel se to ani v úrovni průměru neudrželo a spadlo to lehce pod něj. Další zhlédnutí rozhodně v plánu nemám a nechystám.

Cujo, vzteklý pes [1983]

Cuja považuju za takový „spíše jednodušší“ Kingův příběh. Nemůžete tam hledat nějaké příliš hluboké myšlenky. Ale vše působí velmi reálně a asi by se to i mohlo stát. Ale nevím. U každého tohoto „nového Kingova zamyšlení“ zdůrazňuji, že si pak postupně musím (znovu) přečíst všechny knižní předlohy. Občas si něco pamatuji víc, ale obecně spíše méně, protože ve většině případů zjišťuji, že tyto filmové adaptace nemůžu úplně srovnávat s romány a povídkami. Ukažte mi jakýkoliv jediný film, který byl natočen podle knižní předlohy a který by úplně věrně zachytil veškerý děj i s jeho vedlejšími odbočkami. Na jednu stranu, v tom je síla knih – můžeme si to představovat úplně jakkoliv (a každý pokaždé navíc zcela jinak). Jenomže pokud nemáte v úmyslu udělat pěti-hodinový film, jako filmař musíte vypíchnout jen ty nejdůležitější momenty. Pro běžného diváka, „nezkaženého“ a neovlivněného předlohou, je hodnocení takového filmu jako každý jiný. Kingovi čtenáři, ale mají přirozeně tendenci to okamžitě srovnávat a hledat nesrovnalosti a rozdíly. Na jednu stranu to je asi dobře, ale pro mě osobně film nemusí být úplně přesnou kopií knihy. Musí prostě zaujmout.

Cujo není vůbec špatný film. Ale stejně teď při druhém zhlédnutí se mé hodnocení trošičku zhoršilo. Půl filmu se totiž řeší nevěrná manželka a s tím související rodinné problémy. Při prvním filmovém setkáním s tímto nemocným bernardýnem mi to tolik nevadilo. Teď už ano, protože mi to přišlo poněkud zdlouhavé. Naštěstí se vše změní, když na scénu vlítne samotný Cujo. Útoky na auto uprostřed farmy patří vlastně k tomu nejlepšímu z celého filmu. Trenéři odvedli ze všemi psy (prý jich bylo dohromady asi čtyři) skvělou práci. A k tomu samozřejmě i maskéři. Jak postupně vzteklina na bernardýna působí, tím je jeho vzhled „strašnější“. Jen jsem moc nerozuměl kompletně změněnému závěru, kdy v knize malý Tad na konci zemře. Ve filmu ne a koná se happy end. Proč? Diváci by to neustáli? Vždyť o tom horor je. Nemusí to přeci vždy skončit dobře. Ale jinak je to celkově dobrý film. I když ve většině Kingových knihách jsou antihrdinové lidé, ale občas to jsou i zvířata. Ale ty sami za to mnohdy nemůžou. Pes Cujo by pravděpodobně nikdy nikomu neublížil, nebýt infikovaného netopýra. Ale potom by to nebyl horor.

Nejsem si jistý, zda se na Cuja ještě v budoucnu znovu podívám. Možné to je, ale s aktuálním hodnocením bych pak už asi nehýbal. Obecně řečeno, v opětovném zhlédnutí můžete objevit další nedostatky (ale zároveň i pozitiva). Něco jiného je zhlédnutí filmu po několika letech. Jinak si myslím, že by měly platit úplně první dojmy. A když si něčeho napoprvé nevšimnete, nedělal bych z toho tragédii. Důležité je, jak na vás ten daný film celkově zapůsobí. A každé další zhlédnutí to vše může ovlivnit. Cujo je dobře natočený film, i když pro mě ne zcela stoprocentně skvělý. Ale klidně ho můžu každému doporučit.

Creepshow [1982]

Stačilo málo a dostalo by se to pod průměr. Vím, že Stephen King napsal i několik scénářů. A Creepshow je jeden z nich. Přiznám se, že nejsem příliš velký fanoušek povídkových filmů. Vždy by to mělo mít jedno téma společné (tady v tomto případě byl pojítkem popelník, který se prý objevil ve všech pěti povídkách, ale já jsem si ho všiml jenom v té první). Bohužel musím říct, že jsem od Creepshow čekal víc a dostal jsem poněkud zklamání. První povídka byla vskutku dobrá (ač nefalšované béčko), ale zase druhá, kde se sám King objevil v titulní roli – to byla prostě jedna celá katastrofa. Vím, že Romero Kingovi řekl, ať to hraje podle sebe, ale to amatérské přehrávání bilo do očí a vůbec se mi to nelíbilo. Beztak vím, že právě tahle povídka bude pro někoho nejlepší. To ta moje best je určitě ta následující, třetí v pořadí. Leslie Nielsena znám pouze jen z parodií a komedií a nikdy bych si ho nedovedl představit v nějaké vážné roli. Tady byl opravdu skvělý a jen tím dokázal, že to byl pan Herec. Je slizký, brutální a s ničím se nemaže. Upřímně toto byla opravdu velmi hnusná smrt – když se nemůžete hýbat a jen čekáte, až vás navždy spláchne vlna. Zatímco všechny ostatní povídky měly vždy v sobě nějaký ten humorný a komediální prvek, v této konkrétní opravdu nic k smíchu nebylo. Ale líbila se mi asi úplně nejvíce. Čtvrtá s tajemnou bednou navazovala na stejnou notu jako první. Dle mého byla ale tato o něco slabší než ta úvodní. Ale nebyla špatná. Poslední povídka byla moc fajn a super. Zápletka velmi jednoduchá, ale přesto přesto vůbec nenudila. Moc se mi líbilo zpracování. Všechno bylo jen v jeho v hlavě, ale přesto na konci tomu tak úplně nebylo. Povídka působila zvláštně, ale to se mi na ní právě moc líbilo a užil jsem jsi ji.
Vím, že tímto filmem chtěli pánové King a Romero vzdát hold béčkovým a brakovým sešitovým komiksům a dost možná se jim to podařilo. Bohužel za mě byla nejvíc super jen jedna povídka (plus tedy ve velmi těsném závěsu ta poslední), ale musím snímek hodnotit jako celek. Líbilo se mi celkové propojení s otcem, který synkovi vyhodí ty brakové komiksy, ale pak sám na to doplatí. Jak jsem zmínil v úvodu, povídkové filmy obecně příliš nevyhledávám. Tím neříkám, že to bylo úplně špatné, ale některé věci bych prostě stejně upravil a vylepšil. Proto si myslím, že průměr je ode mě adekvátní hodnocení. Ale zase jsem na jednu stranu rád, že jsem to viděl a mohu si to odškrtnout jako splněné.

Osvícení [1980]

Jeden z nejlépe hodnocených hororů vůbec. Klasika žánru. Jasně, pan King jako autor má plné právo tento již kultovní snímek nenávidět. Mně nejvíc asi chyběla oživlá zvířata z živého plotu a taky svým způsobem posedlý kotel. Ale ani to při mém opětovném zhlédnutí nic nezměnilo. Stále to bude patřit k vůbec nejlepším. Stanley Kubrick si to udělal prostě po svém. Miluju Kinga, ale nesouhlasím s ním, že první adaptace jeho Osvícení byla špatná. V celém filmu prakticky nenajdeme jediný jumpscare. Navíc teď po letech to beru jako spíš více psycho než čistý horor. Teď jenom přemýšlím, jaký bych měl z filmu pocit, kdybych nejprve viděl Kingův na míru napsaný scénář k televizní verzi z roku 1997 a teprve pak ten s fenomenálním Jackem Nicholsonem. Mně tam vůbec nevadí. Ano, Nicholson je šílený v podstatě od začátku, ale jsem si jistý, že jiného herce by sám Kubrick nechtěl. Je to pro mě Herec s velkým H. Muž, který zahraje jakoukoliv grimasu. A zde se opravdu mohl naplno vyřádit. A když se mu pak do rukou dostane sekera, nemusí pak už říct ani slovo. Každému je jasné, že Overlook nad ním naplno převzal kontrolu. A Danny to věděl celou dobu, že tam vůbec nemají jezdit. A teď si vážně pokládám otázku – netrpěl Jackův syn náhodou také částečně schizofrenií? Nebo byl Tony prostě součástí jeho osvícení? Musím se přiznat, že po prvním zhlédnutí jsem moc nechápal, co to vlastně to ono osvícení znamená. Myslel jsem, že to je pro všechny takto obdařené stejné – jako měl kuchař Halloran, když si mohl telepaticky povídat. Jenže to vlastně uměl i Danny, když mu rozuměl. Jenže on měl ještě jako „hlavní specializaci“ to, že viděl, co se na daném místě stalo. Musím si knihu pochopitelně ještě přečíst (myslím si, že jsem ji kdysi četl, ale prakticky vůbec nic si z toho nepamatuju). Jako, že tam i to bude srozumitelněji popsáno, co to přesně to osvícení je. Ve filmové verzi totiž s tou schopností nevidím žádné praktické využití, jako by bylo například létání či změna minulosti či budoucnosti. Ale celkově stejně opětovně musím smeknout před dokonalou představivostí pana Kinga. Je opravdu fascinující, že lidská mysl dokáže vytvářet světy a věci, které se nikdy nestaly a neexistovaly. Ale samozřejmě při čtení si to můžeme různě představovat – vlastně každý čtenář to uvidí nějak jinak. A pak samozřejmě záleží na tom, zda to tvůrci ve filmu nějak dodrží. Když se adaptuje libovolné knižní dílo, vždy by měla být zachována základní myšlenka, hlavní postavy a z většiny i děj. Je prakticky nemožné přenést celou knihu do filmové podoby. Jasně, kniha se může rozložit například do minisérií. Ale i přesto taky tam nebude úplně vše obsaženo. A v tomto konkrétním případě se mi Kubrickova první adaptace Osvícení velmi líbila. Mělo to hlavu a patu i právě pro ty diváky, kteří románovou předlohu nečetli. A to, že tam nějaké menší či větší detaily chyběly nebo byly poněkud upravené, to mi vůbec nevadilo. Jak říkám, viděl jsem to teď opětovně, možná tak potřetí, ale nic to neztratilo ze své dokonalosti. Hlavně taky to je film, který je vhodný i pro ty, co se normálně na horory vůbec nedívají. Není tam žádné strašení, v podstatě vše je vsazeno na celkovou psychickou (či psychopatickou?) notu. Možná to má svoje mouchy, ale z této Kubrickovy verze se mezitím stal kultovní horor. Už teď jsem moc zvědavý na ten druhý, knize věrnější televizní snímek, který jsem dosud neviděl. Třeba budu mile překvapený, kdo ví. Ale vím, že přes to všechno se mi verze z roku 1980 nikdy neomrzí. Pan Kubrick odvedl skvělou práci.

Prokletí Salemu [1979]

Strašně dlouho jsem odkládal zhlédnutí tohoto snímku. Předlohu jsem četl již před před X lety, ale něco matně jsem si přeci jen z knihy pamatoval.Vůbec jsem netušil, že to natočil legendární hororový režisér Tobe Hooper. Tři filmy, které jsem od něj dosud viděl, získaly ode mě od průměrného po nejvyšší hodnocení (Poltergeist zatím zůstává průměrný, ale v budoucnu mu zároveň chci dát ještě jednu šanci). Salem’s Lot (zkrácený název pro Jerusalem Lot) je Kingův druhý román. Tentokrát se otevřeně inspiroval Drákulou. Tedy jen částečně, udělal si ho dost po svém. Upíři k hororu odjakživa patří. A Prokletí Salemu není příběhově vůbec špatná kniha. King si libuje v maloměstech, které vždy zaplní různorodými postavami. A když se do Salemu přestěhují dva cizinci, z nichž toho jednoho prakticky nikdo neviděl, vzbudí to ve starousedlících zájem. A když se po letech do městečka vrací bývalý rodák Ben Mears, přišlo mi, že pánové Barlow a Starker teprve až v tu chvíli začínají s únosy a vraždami. Jasně, Ben je hlavní postava, ale nějakým způsobem to je on, kdo to všechno odstartuje. Jenomže ve filmové adaptaci mi nějakou dobu trvalo, než mi začal být aspoň trochu sympatický. Nechci dopodrobna zde psát děj. Film celkem dobře utíká a má i několik skvělých scén (obzvláště legendární je škrábání na okno). Stejně jako v případě s Carrie si musím opět přečíst knižní předlohu. Ale i tak si myslím, že Tobe Hooper odvedl dobrou práci. Nebylo to úplně dokonalé a možná bych i zkrátil celkovou délku. U mě stejně celý film vedl elegantní Starker v podání Jamese Masona. Ten byl pro mě nejsympatičtější. Jak říkám, k plnému hodnocení mi pár věcí chybělo. Ale určitě to stojí za zhlédnutí.

Carrie [1976]

Stephen King je bez pochyby můj absolutně nejoblíbenější spisovatel vůbec. Opravdu musím smeknout před jeho aktivitou. Je to nevysychající pramen perfektně vykreslených postav, míst a příběhů. Než jsem začal s četbou jeho jednotlivých knih, nejdříve jsem viděl pár zfilmovaných adaptací. Stále ale mám za to, že kniha by v tomto případě měla mít vždy přednost. Ano, některá zpracování jsou skvělá, ale stejně nikdo nemůže dokonale napodobit celou knihu. Někdo si buďto vybere jen takové ty hlavní části a mnohé důležité momenty vynechá nebo to celé pojme prostě po svém. Chápu, že filmy jsou primárně dělané i pro ty diváky, co vůbec nečtou. Ti následně pak hodnotí film jako každý jiný a nezastavují se nad nesrovnalostmi. Ostatní, kdo knižní předlohu znají, pak mají možnost srovnání, jak moc se lišila podoba určité postavy, když četli knihu a posléze, když ve filmu viděli herce, který danou postavu nakonec ztvárnil. Na jednu stranu si myslím, že vidění adaptace před přečtením předlohy taky má co do sebe. Divák ví, jak postava ve filmu vypadala a lépe si ji v knize přiřadí. Já osobně to mám tak, že když čtu první knihu, mám o podobách hlavních hrdinů jen velmi hrubou představu. A od chvíle, kdy to uvidím zpracované na filmovém plátně, už pořád v hlavě budu mít určitého herce přiřazeného k té postavě. Pravda, filmy nám poněkud ubírají z fantazie. Ale zase někdy nám může přinést i jiný vizuální zážitek (mám na mysli různé speciální efekty), který si v knize jinak musíme pouze hrubě představit.

Po dlouhém úvodu se konečně dostávám k samotnému zamyšlení. Carrie má u mě tu zvláštnost, že to bylo vůbec poprvé, co jsem nejprve četl knihu a teprve poté viděl první filmovou verzi od Briana de Palmy. Naposledy jsem snímek viděl asi tak před deseti lety a teď jsem si to pouštěl znovu. A přesto na svém původním hodnocení nehodlám nic měnit. Je pravda, že teď si pochopitelně už knihu úplně nevybavím. Ale o to víc mě to momentálně přesvědčilo, abych si v nejbližší době tu knihu znovu přečetl – ten první Kingův román, který dopsal díky své manželce, která rukopis Carrie vytáhla z koše a „donutila“ svého manžela dílo dokončit. To ona, Tabitha Kingová, měla asi ten nejzásadnější vliv na to, že se z Kinga stal jeden z nejslavnějších spisovatelů v žánru. Teď při druhém zhlédnutí má poněkud nevýhodu oproti tomu prvnímu, protože tehdy jsem knihu četl opravdu velmi krátce před filmem. Takže nemůžu teď srovnávat. Ale můžu hodnotit, co jsem viděl. Carrie je beze sporu zásadním Kingovým dílem. A pouhé dva roky po vydání tohoto prvorománu světlo světa spatřila první z mnoha a mnoha filmových adaptací Stephena Kinga. Je zajímavé, že při úvodních titulcích je spisovatelovo jméno psáno špatně – Steven namísto Stephen. Netuším, zda to byl záměr nebo jen prostá chyba. Carrie představuje postavu, kterou, jakožto typ, King použil ve více dílech. Tedy utlačovaný hrdina, který v zásadě není zlý a nechce nikomu ublížit, ale okolnosti ho k tomu donutí. Opravdu velmi musím pochválit Sissy Spacek, která byla za svůj výkon zaslouženě nominována na Oscara, ale slavnou sošku nakonec nezískala. Což je opravdu škoda, protože by si ji naplno zasloužila. Stejně jako druhá nominovaná, tentokrát jen ve vedlejší roli, Piper Laurie, která úplně neskutečně hrála její nábožensky fanatickou matku (svým způsobem mi připomněla jednu z postav z Mlhy). Takovou matku by opravdu nikdo nechtěl. Její výkon byl tak přesvědčivý a myslím si, že ji potkal osud, o který si říkala a plně si ho zasloužila. Samozřejmě nejzásadnější částí celé Carrie je asi maturitní ples. Tam se to, co Carrie držela celou dobu v sobě, uvolní v celé své síle. Myslím si, že i ona sama byla překvapená, co se v ní skrývalo. Celý film je vlastně o pomstě. Ono pak je ve výsledku úplně jedno, když to „odnesou“ i nevinní. Ponížili Carrie a ta se konečně rozhodne, že si to nenechá líbit. Nikdy nezapomenu na vytřeštěné oči Sissy Spacek. A následné promítání několika úhlů kamery najednou. To určitě ovlivnilo celý filmový svět. Vím, že vzniklo několik adaptací tohoto Kingova románu a já sám jsem kromě tohoto viděl i remake z roku 2013. Ale určitě tuto verzi od Briana de Palmy považuji za zdaleka nejzdařilejší. V kvalitě adaptace Stephena Kinga to je považováno za asi nejlepší, spolu se Zelenou mílí a Vykoupení z věznice Shawshank od Franka Darabonta. Opravdu skvělá práce.

Noční koupání [2024]

První letošní horor v kině skončil průměrem – pravda o něco lepším, ale stále jen pouze průměrem. Tajně jsem doufal, že právě nový hororový rok 2024 začne úplně fenomenálně a bez chybičky. Nechci předbíhat, ale letošek opět bude na temné a strašidelnější snímky bohatý. Vše samozřejmě stejně vždycky záleží na daném zpracování a tak nechci předbíhat a nechám se překvapit (přesto stále skrytě doufám, že z větší poloviny to budou aspoň filmy nadprůměrné).

Těšil jsem se, že právě Night Swim bude tím prvním filmem, na který v roce 2024 půjdu do kna. Trailer jsem před koncem roku viděl několikrát a dost mě zaujal. A o to víc, když jsem se dozvěděl, že o produkci se postaraly má oblíbená studia Blumhouse a Atomic Monster, kterou založila žijící hororová legenda James Wan. Vždy po zhlédnutí ukázky jsem přemýšlel, o čem to celé vlastně bude.
Začnu nejprve jedním negativem. A tím je celková pomalost snímku, než se něco skutečně začne dít. Je tam klasický začátek – tedy naznačení, co se tehdy stalo v roce 1992. Pochopitelně vše je jen v náznacích. Pak se přesuneme do současnosti. Bývalému profesionálnímu baseballistovi je doporučena po vážném zranění (které ale není nějak blíže vysvětleno) vodoléčba. A ejhle, rodinka si zrovna shání nové bydlení a narazí na dům s obřím bazénem. Realitní makléřka jim ho nejprve vůbec nenabídla. Rodina teprve až později zjistí, že se tam před lety utopila jedna holka. Díky bazénu se otec začne uzdravovat. Jenže nikdy nic není zadarmo – to si pamatujte (milé děti :)).
Takhle by to mohl stále být super snímek. Jenomže zhruba v půlce se začne děj strašně vléct. Navíc když se poprvé v bazénu objeví to jakési monstrum, efekt leknutí vůbec nefunguje a je skoro až k smíchu. Bazén má ve filmu klíčovou roli, ale stejně by se tam mohlo odehrát více akčních (a děsivějších) scén. V tom bych ale hledal právě to hlavní takové negativum. Přeci jenom bazén nabízel více možností, jak naplno využít jeho potenciál.
Víte, jak se také pozná dobrý film (a nejen horor)? I pár dní po zhlédnutí pořád máte v hlavě ty nejlepší scény a postavy. Jenže než jsem já jsem v ten čtvrtek dorazil z kina domů, prakticky všechno mi z hlavy zmizelo. Neříkám, že to byl úplně špatný horor. Jen prostě ničím zásadně nenadchl, ani neurazil. Upřímně jsem si hororový začátek představoval trochu jinak (a poněkud lépe). Není to film, který bych někomu s klidným svědomím právě doporučil ke zhlédnutí. Netvrdím, že nebude mít snímek své zastánce a fanoušky. A tak to je dobře, tak to má být. Mně osobně jedno zhlédnutí stačilo. Tak uvidíme, jak se nám ten nový hororový rok bude dále rozvíjet. Prvnička skončila průměrem. Víc k tomu nemám co říct.