Šťastné a krvavé [2023]

Taková rodinná komedie s lehce hororovými prvky. Věděl jsem do čeho jdu, i když jsem tajně doufal, že by to místy mohlo být brutálnější a krvavější. Škoda nevyužitého potenciálu. Český název je schválně takový chytlavý, protože doslovný překlad – Něco je ve stodole – by upřímně třeba mě vůbec nezaujal. Názvy cizích děl se obecně musí přizpůsobit danému jazyku a publiku. Protože doslovný překlad ve velké většině případů prostě nefunguje.
Každoročně před Vánoci již několik let zveřejňuji několik tipů na horory, které se buďto odehrávají přímo o Vánocích nebo prostě jen v zimě. Tento snímek tam pochopitelně přidám taky a to hlavně z toho důvodu, že byl natočen letos. Synopse i trailer vypadaly skvěle a tak to přeci musela být paráda, že jo? No, ne tak docela. Místy jsem se v hlavě v hodnocení ubíral lehce nad průměr, ale nakonec to u toho čistého středu zůstalo. Nedávno jsem v nějakém zamyšlení zmiňoval přístupnost. Mnoho filmů tak trpí, protože se pak tvůrci musí krotit, omezovat a některé scény kompletně sestříhat a vyhodit. A to je fakt škoda. Ono taky záleží, jak k tomu ten daný režisér přistoupí. Když chce udělat fakt brutální řež a krvák (jako například letos Thanksgiving či Evil Dead: Rise), je jasné, že přístupnost musí omezit. Vím, že horory by neměly být pro děti. Ale na druhou stranu se mi nelíbí, když vidím skvělý trailer na horor a když se pak podívám na přístupnost, je tam od dvanácti let. Z mé zkušenosti, když už mám hororů doslova nakoukány stovky, vím, že to prostě bude ochuzené o detaily, mnoho krve se tam taky nedočkáme a všechny vraždy (nebo minimálně absolutní většina) se odehrají mimo kameru. Možná si tvůrci takovýchto mladších diváků přístupných filmů myslí, že tím vydělají více, protože na ten snímek půjde právě třeba celá rodina. Neříkám, že všechny takto nastavené a sestříhané horory jsou špatné. Však horor není jen o krvi a jumpscarech. Ale mnohdy je takového omezení prostě škoda.

Takže Šťastné a krvavé považuji za takovou rodinnou komedii lehce otřenou hororem. Hned úvodní scéna s losem napověděla, že z větší části to bude komedie. Samozřejmě potkat takové mohutné zvíře v reálu asi není nic příjemného, ale tady to bylo samozřejmě udělané s nadsázkou. Bylo zajímavé, jak si tvůrci udělali legraci ze stereotypů Američanů (naivní až hloupí, narážky na střílení a nošení zbraní) a Norů (chlastání alkoholu). Tady dávalo smysl, že mnoho (v podstatě všichni) obyvatelé ospalého norského městečka nově přistěhované rodince rozuměli. Všeobecně se ví, že právě severské národy se hodně učí anglicky už od mala a tak není pro ně větší problém domluvit se.
Líbil se mi vzhled jednotlivých „BarnElfů“. Všichni byli podobní a přeci jenom každý úplně jiný. Jen je škoda, že se na ně poměrně dlouho čeká (když nepočítám toho jednoho „zrádce“ ze začátku). Ke konci to tam slušně rozjedou, ale mohlo to být aspoň nějak trochu už i v první půlce filmu. Velké zklamání byla scéna s rampouchem, která mohla být úplně skvělá – je zajímavé, že padající rampouch by dvanáctiletým dětem vadil, ale když se pak v další scéně ukáže už zaražený skrz pusu, to už problém není. Ale o to víc mě pozitivně překvapilo přejetí místní šerifky skútrem. To byla v podstatě nejvíc krvavá scéna z celého snímku. Což je zatraceně škoda. A to jsem se právě divil, že konkrétně tato scéna tvůrcům prošla. Musím dát za pravdu několika komentářům na československé databázi, že jim řádění skřítků připomínalo legendární Gremliny. Jen si nejsem jistý jednou věcí. Když BarnElfové popíjejí alkohol, zdá se, že by poslouchali nahlas hudbu. Tím by ale samozřejmě porušili jedno ze svých pravidel. I když vlastně ne. Teprve teď, když jsem to napsal, ta hudba nahlas svým způsobem smysl dávala. Díky tomu se ještě více dokáží rozzuřit.
Víceméně celou dobu při sledování jsem byl přesvědčený, že snímku udělím nadprůměrné hodnocení. Samozřejmě to na TOPku nemělo, ale i tak jsem si myslel, že by se to nad ten průměr dostalo. Nakonec se tomu nestalo. Proč? Již jsem zmiňoval přístupnost. Dále na můj vkus hodně komediálních prvků a scén (možná tak při jedné, dvou jsem se lehce pousmál). Málo krve, málo brutality. A hlavně, že to všichni ti hlavní na konci přežili. Nojo, ale to by jinak nemohlo být přístupné dvanáctiletým. Takže, abych to shrnul. Tím, že si snímek nakonec vysloužil z mé strany úplně čistý průměr, to neznamená, že by se jednalo o špatný film. Některé scény jsou i povedené a skřítci se opravdu povedli. Jenomže pak jsem si vzpomněl na loňský rok, kdy byla takhle před vánoci v kině Šílená noc. Ta sice byla také dost říznutá komedií, ale tam aspoň bylo mnoho akcí a brutálnějších scén. A když jsem si ty dva snímky poté srovnal v hlavě, nebylo by fér, kdyby si oba snímky odnesly totožné hodnocení. Ani jeden ze zmíněných filmů nedosáhl toho nejvyššího ohodnocení, ale ani jsem to prostě nemohl srovnávat. Na letošním filmu s BarnElfy se mi nejvíc líbí český název, který určitě zaujme a je skvělý. Ale jak říkám, víceméně jsem tušil, do čeho jdu a tak úplně zklamaný nejsem. Rozhodně by to mohlo být lepší. Na jedno zhlédnutí to je ale úplně v pohodě.

Den Díkůvzdání [2023]

No teda! Přemýšlím, když jsem naposledy změnil hodnocení ve chvíli, když už přímo píšu zamyšlení. Ale v tomto případě to udělám. Plný počet si totiž ten film ale naprosto zaslouží. Nijak se netajím tím, že mám opravdu velkou slabost pro krváky a gore obecně. Problém některých hororů je, že buď vražda není přímo vidět anebo sice vidět je, ale žádné brutality se ve výsledku nedočkáme. Často to je kvůli přístupnosti. A velmi často to je opravdu škoda, protože „čistá“ scéna prostě tak dobře nepůsobí.
V případě Thanksgiving mě velmi nalákal samotný trailer. Jasně, to je účel teaseru, ale tady se to velmi povedlo. Vraždících maniaků v maskách jsme už viděli spoustu. Ale přeci jenom tento konkrétní look záporáka stojí za to. Pro Američany je Den Díkůvzdání spolecně se čtvrtým červencem nejspíš nejvýznamnějším svátkem. Slaví totiž, jak první osadníci začali osidlovat břehy Ameriky a vlastně jejich první setkání s Indiány. Jenomže doba od Columba velmi postoupila a podobně jako Vánoce jsou tyto svátky více a více jen o komerci a penězích. Zatímco u nás je Black Friday takřka celý rok, v Americe v podstatě jen na jeden den. A tam navíc mají opravdové extra slevy. Slyšel jsem, jak v ten den lidi šílí a stojí kilometrové fronty a že to skoro vypadá, jako by měl nastat konec světa. Vždy jsem o tom ale jenom četl, nikdy jsem to neviděl. A právě úvodní scéna davového šílenství je prostě…šílená! Toaster zdarma pro prvních sto lidí! V tu chvíli i ti nejslušnější lidé ztratí veškeré zábrany a stanou se z nich zvířata. Dav sice byl již divoký předtím, ale stejně za ten masakr určitou měrou může těch pět, šest hlavních postav, kteří šli bočním vchodem, aby následně uvnitř supermarketu dav ještě více dráždili a provokovali. Takže úvodní scéna musela být úplnou spásou pro všechny brutalitu-milujících diváků. A tak by to mělo být – že vás začátek snímku doslova nakopne. A hned z první vraždy bylo jasné, že o další bruality nebude nouze. Ani se mi nechce pomyslet, jak by snímek vypadal, kdyby prostě dostal nižší rating. Naštěstí si Eli Roth prosadil svou. A to je setsakramensky dobře! Bylo super, že všechny vraždy byly různorodé – dočkali jsme se rozpůlení těla a vyhřezlých střev, useknutí prstů na cirkulárce, rozdrcení hlavy palicí, uškrcení a přetočení hlavy o 180 stupňů… Už jsem zmínil dokonalý vzhled záporáka. Sice trochu lehce připomíná Guye Fawkese, ale mě bavil a to hodně. Stejně jsem svým způsobem vždycky obdivoval všechny vrahy v maskách, když mnohdy mají velmi omezené vidění. A ano, přiznám se, že i tady v tomto snímku jsem spíše fandil Johnu Carverovi. A musím uznat, že mám „naštěstí“ schopnost nepoznat identitu vraha dříve, než ji ke konci filmu odhalí. Nějaké nápady možná mám, ale vždy jsem tak nějak překvapený, když zjistím, kdo se ve skutečnosti pod tou maskou celou dobu skrýval. Při sledování jsem věnoval pozornost tvaru a velikosti postavy a některé „adepty“ jsem vyloučil. Ale dále jsem tomu nevěnoval pozornost.

Původně jsem tomuto snímku dal hodnocení 4/5. A to především z toho důvodu, že tam pro mě bylo několik rádoby vtipných scén a opět některé hororové klišé (nejlepší je útěk před vrahem na zemi po čtyřech). Vím, že ty „humorné“ scény jsou tam pro odlehčení. Mně ale vyloženě vadí. Pokud se někdo chce bavit, ať se koukne na komedii. Takže to byl důvod, proč po návštěvě kina horor Thanksgiving nedostal ode mě nejvyšší hodnocení. A jak jsem zmínil v úvodu, ke změně došlo opravdu, když jsem napsal první větu tohoto zamyšlení. Prostě a jednoduše mě velmi zaujaly jednotlivé vraždy a že se na násilí, krvi a brutalitě vůbec nešetřilo. Opět pro mě totálně neznámí herci. Ale je stejně zvláštní, že ve většině případů se ten daný herec na tu konkrétní postavu velmi dobře hodí. Je pravda, že scéna u slavností večeře v závěru mohla být ještě trošku brutálnější (mohla při ní zemřít minimálně ještě jedna postava). Ale celkově naprostá spokojenost. A ano, jednoznačně film zařadím mezi mé TOP. Ke konci roku mám v plánu zveřejnit přehled toho nejlepšího hororového, co nám přinesl rok 2023. A vím, že právě Thanksgiving bude jednoznačně mezi prvními pozicemi. V tomto případě se jasně ukázalo, že někdy se vyplatí o daném snímku zpětně popřemýšlet. Dělám to sice spíše minimálně, ale někdy si to změnu hodnocení zaslouží. Toto bylo opravdu super!

Kukačky [2023]

Konec roku se nám neúprosně blíží a já se ptám: Kolik hororů se ještě letos zařadí k mým TOP roku 2023? Sice absolutní dokonalosti dosáhly asi jen celkem čtyři filmy, ale u hodně ostatních k nejvyššímu hodnocení moc nechybělo. Většina mnou viděných pochází z USA, a proto jsem byl rád, že se tentokrát jednalo o kompletní španělskou produkci. Není to tak dávno, co jsem slyšel v hororu norštinu. Španělština je krásný jazyk a dobře zní. A musím říct, že je poněkud znát, pokud je film natočený v Americe nebo v Evropě.
Moc se mi líbí, když je ve filmech zobrazena velmi blízká technologická budoucnost (nebo možná spíš už přítomnost). A v tomto případě bylo fakt k neuvěření, že by postarší německý pár bydlel právě v takovém moderními vychytávkami nabitém domě. Když se poprvé ukázala jejich pravá tvář v novém bytě, trošku jsem se bál, že to bude říznuté komedií. To se naštěští nestalo. Je skvělé, když ve filmu není mnoho postav – čtyři hlavní úplně stačí, aby se dobře vykreslily jich charaktery. Němci jsou dokonale slizcí, mladý pár příjemný, i když hned zpočátku bylo vlastně naznačeno, že hlavní bude těhotná Anna. Když se nad tím tak zamýšlím, asi bych nechtěl, abych si s někým vyměnil byt. Přeci jenom bych si neustále kladl otázku, co tam právě v tu a tu chvíli ti dotyční doma dělají. I když upřímně – ten moderní německý byt bych bral hned. Navíc natočeno to je dobře. A to, že tam bylo dosaženo převtělení pomocí jakési temné magie mi vůbec nevadilo. Celkový nápad je opravdu povedený. Mnohdy je lepší, když se celý děj odehrává jen na jednom místě. Samozřejmě musí fungovat scénář. To je základní věc. A opravdu není potřeba, aby v hororu byla nějaká nadpřirozená monstra. Naopak, mohdy lépe působí, když je to čistá realita. Samozřejmě horor je postavený na tom, že by se to normálně asi nemělo stát. I když…
Zdá se, že zde píšu jen samá pozitiva. Ale je to opravdu tak. Jak jsem se již zmínil, hodně tomu pomohly moderní technologie a vychytávky zobrazené v domě. Ale musím říct, že to je celkově velmi povedený snímek, který mě opravdu bavil. A o to víc jsem si film užil, když jsem v kině byl úplně sám. Částečně to je i psychologické. A to je přesně ten typ hororů, který mě velmi baví. Přesto si myslím, že konkrétně tento snímek nebude vyloženě pro mainstreamové publikum (už jen, že je čistě španělská záležitost). Já jsem si opravdu užíval každou scénu. A v podstatě k tomu nemám absolutně co vytknout. Doufám tedy, že ještě do konce roku bude v kinech další horor, který zase přiřadím mezi mé TOP.

Před pikolou, za pikolou [2023]

Nečekal jsem nic, dostal jsem hodně. Svým názvem na první pohled možná úplně neupoutá pozornost a přiznám se, že jsem na ten film do kina šel hlavně z toho důvodu, že se prostě jedná o horor. A musím říct, že jsem vůbec nebyl zklamaný. Od kultovního Vymítače ďábla z roku 1973 mám prostě slabost pro posednutí. I přes to, že v tomto případě se nejedná o exorcismus, ale je tam posednutí předmětem. Pokud chcete zaujmout, zasaďte příběh do nějakého profláklého města s temnou historií (Salem) a máte takřka vyhráno. Když tak nad tím přemýšlím, nejsem vlastně velkým milovníkem, když film začíná závěrem a vy vlastně víte, jak to dopadne. I když v tomto případě to příliš mnoho neřekne, protože by se to v podstatě obešlo i bez toho. Vlastně to tam působilo trochu divně. Celý děj by se dal odvyprávět maximálně třemi větami. Je vždycky zajímavé využití dětských her v hororové realitě. Na hřišti se vám nic (pravděpodobně) nemůže nic stát. Když to pak ale hrají dospělí či dospívající, může se to lehce zvrhnout. Myslím si, že ve filmu byly použité celkem čtyři různé hry. Princip na schovávanou a oběšence netřeba vysvětlovat. Zaujala verze hry na babu s baterkami, i když popravdě nevím, jak se to přesně hraje. No a nakonec pro mě zcela neznámá Red Rover (do češtiny doslova přeložená jako Červený tulák). Trochu jsem pátral a zjistil jsem, že se u nás té hře říká Král vysílá své vojsko. U popisu se dočtete, že k tomu potřebujete aspoň deset hráčů. Proto teď dodatečně nechápu, jak to chtěli hrát jen ve dvou. Ale je možné, že v zahraničí se to prostě hraje trochu jinak.
Snad jediné, co mě trochu zarazilo, byl fakt, že bylo řečeno, že malému Danielovi byl vytrhávány postupně všechny zuby jeden po druhém, ale v následujícím záběru bylo jasně vidět, že má všechny zuby. To až později v démonické podobě. Ale to v celkovém hodnocení nehraje roli. A ačkoliv to u mě nedosáhlo na úplný TOP, vůbec to nebylo špatné. Pro mě to byla taková příjemná jednohubka, která i rychle utekla. Tohle bych klidně doporučil všem, i těm, kdo třeba ještě váhají, zda se začnou obecně dívat na horor. Myslím si, že to je úplně ideální jako první film a vůbec seznámení se s tímto velkým žánrem, kterému se říká horor. Pár lekaček tam je (malá část z nich i nepředvídatelná) a hlavně celkově to má dobrou atmosféru.
Jak jsem říkal na začátku – moc jsem nečekal a stejně mě to mile překvapilo. Tvůrci si možná nechali malá vrátka na případné pokračování, ale to by bylo podle mého zcela zbytečné, protože film sám o sobě působí dobře. Tohle se povedlo.

Pět nocí u Freddyho [2023]

Ptákovina pro děti. Na premiéře jsem byl v největším sále a nutno říct, že bylo docela plno. Ale kromě těch pár rodičů jsem byl bezpochyby jedním z nejstarších. Film přístupný od dvanácti let. Ale myslím si, že tam byli i mladší. Než se pustím do hodnocení, nemůžu si odpustit jednu perličku. Uběhlo asi tak deset minut od začátku filmu a bylo jasné, že je něco špatně. Chyběly titulky. Resp. ony tam byly, ale byly posunuté hodně pod plátno a tak se je nedalo přečíst. Dva tatínkové se úplně ve stejný čas najednou zvedli a šli vyhledat obsluhu kinosálu. Po chvíli se tedy v sále rozsvítilo a paní uvaděčka nám oznámila, ať chviličku vydržíme, že se jim nenačetly titulky. A že holt ten úvod uvidíme znovu. Tentokrát to už bylo v pohodě a tak jsem se mohl klidně věnovat a soustředit na příběh.

Věděl jsem, že se jedná o adaptaci počítačové hry. Ale ta už mě totálně minula a vůbec jsem ji nezaregistroval – přeci jen už těm pc hrám nevěnuji tolik času. Okamžitě jsem ale pochopil, že bude velmi populární, protože pár dětských diváků mělo na hlavě masky hlav animatronických plyšáků. Výjimečně jsem si k tomuto filmu četl i synopsi. A neznělo to vůbec špatně (ostatně i těch pár řádků obsahu by vždy mělo nalákat). Dobře, konkrétně u tohoto snímku se spíš předpokládá minimální znalost předlohy. Ale zase na druhou stranu by to mělo být srozumitelné i pro neznalce. Což o to, v příběhu se celkem dobře zorientujete. Ale to zpracování se tedy moc nepovedlo. Tak zaprvé – o horor se nejednalo. V podstatě bez jediné lekačky. A je škoda, že se stejně většina filmu neodehrává přímo v té zavřené pizzérii. Tvůrci se snažili rozvíjet do hloubky hlavní postavu, ale v tomto případě to myslím bylo zbytečné natahování. Očekával jsem, že tam bude víc akce. Já prostě miluju gore. Mohlo se toho tam krásně využít. Jenomže kvůli nízkému a přísnému ratingu to bylo zhola nemožné. Jako nevím, jak je na tom původní hra, ale tady mě nedostatek krve mrzel a štval. A to samé platilo i o neustálém opakování vzpomínky na únos mladšího sourozence. Čím dál víc mi to lezlo na nervy. Celkově je film strašně natahovaný. Nějaké té větší akce se dočkáme až úplně na konci, ale stejně to za moc nestálo. Což o to, animatroničtí plyšáci jsou vzhledově povedení. Ale to rozhodně nestačí. Ve výsledku si jich moc neužijeme. A nápad na převtělení dětských duší do nich? Poněkud bizardní, ale aspoň snaha o nějaký minimální hororový prvek. Ale po čase jsem se prostě začal nudit. Furt a pořád dokola opakování vzpomínky na únos. Ale právě tím víc to začalo být otravné. A hlavně nejvíc nelogická věc? Hned v úvodu, jak Mike nesmyslně napadl otce, který jen chvíli nechal svého syna samotného. A hned potom okamžitě nabídka nočního hlídače. Příliš logiky se v celkovém filmu hledat nedalo.

Škoda, prostě jsem nebyl vhodná cílovka. Já to osobně považuji za takový dětský horůrek. Možná, kdybych byl mladší, kdybych znal předlohu, nejspíš bych to celé vnímal jinak. A zařekl jsem se, že už si vlastně nechci číst synopse k novým hororům. Na mě má největší vliv trailer, který mě v tomto konkrétním případě navnadil. Ostatně to má být vždy cílem tvůrců. Ale přišlo mi, že příběh se dlouho zabývá něčím, co by tam ani nemuselo být. Například celá linka s tetou byla z mého pohledu absolutní ztráta času. Samozřejmě největší kámen úrazu byl ten nízký rating. A přitom bez něj se z toho dalo vytěžit daleko více. Mohlo to být brutálnější, více krve, více akce. Mohlo to být kratší. Nebyla to úplně nejhorší katastrofa – jedna hvězdička nad odpadem to trochu dokazuje. Ale za mě slabota. Holt jsem nebyl ta pravá cílová skupina. Škoda. Těšil jsem se, ale bohužel to tentokrát nedopadlo. Ale vzhledem k tomu, kolik po konci filmu před sálem čekalo lidí (tj. pubertálních dětí) na další projekci, bude nutné počítat i v našich končinách s velkými zisky. Komu se to líbí, ať na to samozřejmě jde. Bohužel musím konstatovat, že pro mě to byla absolutní ztráta času. Škoda.

Maškaráda

Zaznělo zvonění. Všichni se okamžitě zvedli a začali si co nejrychleji balit věci.
„Na příští hodinu si nastudujte kapitolu 12. Bude z toho test!“ křičela ještě profesorka Craftwardová do řvoucí třídy.
Pochopitelně ji už nikdo neposlouchal. Každý už totiž v hlavě měl mnohem lepší a důležitější věci než nějakou školu. Konec konců byl pátek.
Caroline Webstar mířila ke své skříňce.
„Čau, Carol,“ zvolala vesele Taissa Lincolnová, její spolužačka, která měla skříňku hned vedle ní.
„Hej, jak je?“
„Chystáš se dneska jít na tu Tomovu párty?“
„Spíš asi ne. Musím doma ještě něco dodělat.“
„Ale to je škoda. Bude to zábava“
„Jojo, Tom je děsnej vtipálek.“
„Přesně tak. Tak co, dorazíš možná třeba později?“
„Uvidím, možná.“
„Tak se uvidíme později.“
„Jasně. Měj se.“
Caroline se stále dívala za odcházející kamarádkou. Nějaká stupidní párty jí vůbec nezajímala. Musela totiž dneska ještě udělat dost věcí. Protože vždycky trvalo dlouho, než našla tu pravou, která dokonale padne, a tudíž si ji musela pečlivě vybírat. A dneska už byl ten nejvyšší čas.

***

Caroline Webstar neměla šťastné dětství. Původně byla z dvojčat, ale to jedno se zamotalo a uškrtilo na pupeční šnůře těsně před narozením. A ačkoli Caroline nikdy nepoznala svou sestru, občas měla pocit, jako by její část byla někde uvnitř ní. Ne, nebyla to vyloženě schizofrenie. Někdy prostě cítila, jako kdyby někdo v její hlavě činil a určoval rozhodnutí, o kterých z nějakého důvodu nemohla rozhodnout sama.
Když bylo Caroline osm, její rodiče měli tragickou autonehodu. Její matka byla v tu dobu těhotná s další Carolininou sestrou a otec ji vezl do nemocnice na běžnou pravidelnou prohlídku. Silnice byla stále lehce mokrá a kluzká, protože den předtím pršelo. Zkrátka – otec jednoduše ztratil kontrolu nad vozem a dostal smyk. V plné rychlosti rychlosti narazili do pouliční lampy. Klakson křičel jako šílený, výstražné blinkry hlasitě blikaly, stěrače stále stíraly jako splašené. Matka byla na místě mrtvá, otec měl jen několik zlomených žeber a menší pohmožděniny.
Aspoň to bylo ta oficiální verze. Ale Caroline věděla, co viděla. Viděla totiž, že zatímco byla její matka stále v koupelně, aby se převlékla, otec vytáhl z kuchyňské skříňky láhev brandy a dvakrát z ní krátce natáhl. A ačkoliv se Caroline později otce ptala a řekla mu o tom, on jednoduše všechno popřel. Od té doby ho nenáviděla. A co víc – teprve tři měsíce po matčině smrti si otec domů přivedl baculatou sestřičku, kterou potkal v nemocnici – s obříma silikinovýma kozama a velkými, botexem naplněnými rty. On vždycky měl slabost pro velmi vyvinuté ženy – ať už přírodní nebo chirurgicky upravené. Caroline je oba nenáviděla. Z toho důvodu se domů ze školy vracela až navečer, kdy pouze na moment otevřela ledničku, aby si odnesla jídlo nahoru do pokoje.
Jako malá holka, v době, kdy ještě všechno bylo v pořádku, chodívala prakticky každý víkend s otcem do lesa na procházku a výlety. Její otec Caroline naučil, jak milovat přírodu. A ta její láska a vášeň v ní stále zůstala. Existuje snad něco lepšího, jak si protáhnout plíce, než pěkná procházka na čerstvém vzduchu? Carolinin otec tu vášeň a touhu po přírodě ztratil před dlouho dobou – již roky ji vyměnil za pití Jacků.

Caroline to nebrala jako nějakou povinnost. Prostě jednoduše věděla, že pouze v lese mohla kompletně relaxovat a odhodit všechny starosti a strasti všedního života. Jednou, když se jen tak procházela, narazila v lese na malou jeskyni. I když ve skutečnosti to vlastně byla velká díra v zemi. Dívka tím z nějakého důvodu byla úplně fascinovaná. Caroline byla přirozeně manuálně zručná. Rozhodla se, že tu díru vylepší a zvětší a postaví si z toho takové doupě. Prostě místo, kam se bude moct schovat a jen tak relaxovat a odpočívat. A tak druhého dne šla do jejich garáže, kde úplně vzadu na policích otec ukládal různé nářadí. Dívka ho často sledovala vrtat se a spravovat menší přístroje a jiné věcičky na pracovním ponku. Nyní tedy Caroline otevřela její malý batůžek a dala do něj kladivo, provaz, hřebíky, pilu a panty na dveře. Provlékla si ruce popruhy a dala si batoh zpět na záda. Pod pracovním stolem byla pečlivě urovnána různě dlouhá prkna, a tak si dívka vybrala několik kratších a vzala si je do ruky. Už už málem vyšla ven z garáže, když v tom si na něco ještě vzpomněla a vrátila se pro malou roli látky, nůžky a taky malou skládací lopatku. Se vším tímto vybavením mířila do lesa. Zapomněla si vzít metr, ale čert to vem.
Jako první se rozhodla lopatou rozšířit jámu. Dívka málem okamžitě skočila do díry, ale náhle se zastavila. A jak se pak asi dostaneš ven, ty hloupá? zasmála se pro sebe. A tak se Caroline nejdříve rozhlédla po lese a sesbírala tlustší, delší a menší klády, aby z nich následně udělala lehce improvizovaný žebřík. Několik klád musela zkrátit pilou. Potom to všechno pevně svázala konopným lanem. Dívka opřela žebřík o strom a opatrně po něm vylezla nahoru. Dokonce na šprynclích párkrát skočila, aby zjistila, jestli je žebřík dostatečně silný a stabilní. Po úspěšném testu pomalu položila svůj výtvor do díry. Slezla dolů a začala kopat. Zpočátku si myslela, že to bude mít rychle hotové, ale ve výsledku tam první den strávila víc jak hodinu, protože ještě neměla gryf na správnou techniku. A aby toho nebylo málo, hlína se místy začala drolit i tam, kde to vůbec nechtěla. Dívka nesčetněkrát lezla po žebříku nahoru a dolů, aby do jámy nanosila silné dlouhé klády pro podporu stěn a improvizovaného stropu. Příště si s sebou musím vzít pytel cementu, abych zpevnila stěny, řekla si pro sebe. A také lepší a silnější baterku. Vždycky měla malou ledkovou v batohu, ale ta prostě nebyla dostatečná. Doma v garáži měli jednu obří, která polykala pět velkých baterií. Takže po další půlhodině musela dívka práce nechat, protože už na to neviděla.
V nejvzdálenějším koutě jeskyně Caroline nechala veškeré nářadí a vybavení. Na vrch jámy, která byla asi tak půldruhého metru široká, dala několik prken a celé to zakryla listím.
Ve výsledku jí celá práce na doupěti zabrala více než dva týdny. Byla překvapená, že dokázala vykopat místnost o rozměrech 3×3 metry – a to vše zcela sama bez cizí pomoci. Stěny byly obložené dřevem a vyztuženy betonem. Jako poslední udělala poklop z prken, látky a hřebíků, který připevnila na panty k mohutným kmenům, umístěným naproti žebříku. Celé padací dveře zajistila nahoře silným řetězem s velkým visacím zámkem a opět to celé vše zakryla listím.
Caroline byla na sebe neskutečně pyšná. Později si do svého doupěte přinesla židli, malý stolek a komodu. A tam v té jámě trávila veškerý volný čas, kde si kreslila, psala, poslouchala hudbu a mohla v klidu přemýšlet a relaxovat. Ve své noře se cítila naprosto bezpečně a volná, protože to bylo uprostřed lesa, uprostřed ničeho, úplně mimo civilizaci.

***

Asi před šesti měsíci zjistila, že má nějaké kožní problémy. Zpočátku to bylo jen akné, ale postupně se to zhoršovalo. Občas měla pocit, jako by celá její tvář byla jako v ohni. Proto si přes internet objednala nějaké speciální mastičky. Byly celkem dobré, ale působily jen dočasně. Musela je na tvář aplikovat alespoň třikrát denně.
Jednoho dne, když se jen tak dívala na různá videa na YouTube, narazila na jednoho youtubera, který mluvil o Dark webu a co všechno tam můžete najít. Caroline tím videem byla naprosto fascinovaná a věděla, že si o tom musí zjistit víc. Celý večer strávila v pokoji, aby se víc naučila, jak vlastně funguje Dark web. Obecně vzato nebyla moc technický typ a počítače ji nebavily, ale toto ji velmi chytlo. Předtím Caroline neměla ani tušení, co se všechno skrývá na temné části internetu.

(Chcete nové papíry, občanku či pas? Máme! Chcete prodávat drogy, ale nechcete chodit po ulici? Super! Máte otravného manžela, kterého se chcete zbavit? Zařídíme! Chcete si koupit první album Justina Biebera? OK!)

Nejprve byla Caroline úplně paf a šokovaná, protože Dark web byl a je stále záhadným místem. Ale také samozřejmě nebezpečným. Netrvalo dlouho a dívka narazila na detailní a propracovaný článek nebo spíše manuál, chcete-li. Tam se dozvěděla, jaké produkty by si měla koupit v drogérii, pokud by se chtěla zbavit mrtvoly uložené v garáži. Ani byste si nedokázali představit, jak jednoduše si můžete udělat účinnou a efektivní kyselinu, která vám pomůže zahladit stopy, ať už se jedná o kosti či nehty nebo vlasy. Bylo to současně hrozné a úžasné, protože to bylo psané formou i pro naprosté blbečky. A všechny potřebné věci jste si normálně legálně mohli koupit v místním obchodě ve vašem městě. A na Dark webu jste takovýchto podobných článků našli kvanta.
A právě na této černé straně internetu Caroline našla ten rituál. Článek byl možná až příliš jednoduše nazván „Face Time“. No není to k popukání? Dark web je skutečně neuvěřitelné místo se vším. Tento konkrétní článek byl velmi dlouhý a opravdu detailní. Celé to začínalo tímto:
Přemýšleli jste někdy o změně vizáže? A ne, teď nemyslím jednoduše si změnit oblečení, nabarvit vlasy nebo si přidat nějaký ten piercing. Ne. V tomto případě to je totiž totální výměna tváře – a to doslova. Pokračujte ve čtení a vše se dozvíte. Je to celkem jednoduché, ale za to vskutku velmi efektní…“
Caroline zírala na svůj laptop s pusou široce otevřenou. Vlastně nejtěžší na celém rituálu bylo, že jste si potřebovali najít, no, takového takzvaného dobrovolníka. Jednoduše někoho, s kým si tu tvář vyměníte. A to byl pro Caroline docela velký problém. Hlavně nevěděla, kde by takovou vhodnou osobu našla. Ona prakticky nikdy nechodila na párty či diskotéky. Byla prostě silný introvert. Zbytek rituálu byl celkem jednoduchý – potřebovali jste udělat jakousi směs z dvanácti různých bylin, které se většina nebo spíše všechny daly objednat online. Následný krok byla vzájemná inhalace a to proto, aby se tváře hezky a patřičně uvolnily…

***

Jakožto introvert nebyla Caroline zvyklá nosit make-up či nějaké vyzývavé oblečení. Nejlépe se prostě cítila ve vytahané mikině bez zipu a s volnými tepláky. Teď o tom přemýšlela. Pokud to chce udělat (a to ona opravdu chtěla, o tom už byla přesvědčená), tak musí kompletně změnit svůj vzhled a všechno, co k tomu náleží. Možná bude také muset nějak pozměnit své chování – je prakticky nemožné změnit svou pravou osobnost – ale dívka věděla, že bez toho to nebude fungovat. Další věcí, o které Caroline musela přemýšlet, bylo, kde najde takzvanou oběť. Pak si náhle vzpomněla na jeden místní klub, který byl zaměřený na gay komunitu. Protože to bylo přesně to jediné místo, kde se bude moct porozhlédnout po novém obličejovém designu.

Během čtení toho manuálu na Dark webu dívka okamžitě přemýšlela, že si bude muset objednat nové a vhodnější oblečení a jiné doplňky, tak aby proběhla i celková vizuální proměna. V duchu Caroline děkovala své milované matce, že ji před lety v bance založila účet. Tam ji matka pravidelně posílala peníze, a tak tam teď Caroline měla už dost našetřeno. Nikdy není lehké, když chcete odhodit svůj starý život, veškeré návyky a podobné věci, na které jste zvyklí, abyste si je vyměnili komplet za nové. To Caroline velmi dobře věděla, ale na druhou stranu ji ten článek na Dark webu opravdu zaujal a pevně chytil její pozornost, a proto byla ochotná všemu se přizpůsobit, ať už to stálo cokoliv.
Když dorazil balíček nového oblečení, dívka byla trošku nervózní. Přeci jenom to bude úplně jiný styl, než na který byla dosud zvyklá. Rozhodla se, že se zaměří na punkový/emo/metalový outfit. Proto si objednala extrémně krátkou černou minisukni, těsný kožený chocker s ostrými, dlouhými, ocelovými hroty, dále síťované podkolenky a kožený top bez rukávů s hlubokým výstřihem. Caroline neměla velká prsa. A tak musela trochu improvizovat s push-up podprsenkou a také korzetem, aby je aspoň naoko udělala větší. Dalším krokem ke změně vzhledu bylo nabarvení a styling vlasů. Dívka si zvolila kombinaci černých a fialových odstínů. Byla přírodní blondýna, ale již nějakou dobu koketovala s myšlenkou, že si je jednou nechá obarvit. Caroline obvykle nosila malé peckové náušnice. Tentokrát je nahradila opravdu obřími, kulatými. Původně uvažovala i o nějakém tom piercingu, ale nakonec nesebrala dostatek odvahy.
Tak jo. Carolinina totální životní přeměna byla hotová. Když si na sebe oblékla nové oblečení a nanesla make up, při pohledu do zrcadla byla poněkud šokovaná a nervózní. S pusou otevřenou zírala na svůj odraz. Protože dívka, kterou v zrcadle viděla, byla kompletně a úplně jiná než ta, kterou Caroline prakticky znala celý život. Ale na druhou stranu se v tom punkovém outfitu cítila naprosto uvolněně, jako by to k ní vždycky patřilo. Ano, byla jiná (minimálně ve vzhledu), ale po nasazení nového oblečení měla pocit, jako by s tím rovněž pozměnila i svoji osobnost. Ale to vše se jí zdálo naprosto přirozené. Carolinin věčně opilý otec si žádné změny vůbec nevšiml – velmi zásadní změny v jejím životě. Ale zato ve škole vzbudila hodně pozornosti – alespoň pro první dva tři dny. Nutno říct, že se Caroline cítila velmi šťastně a rychle si na to zvykla.

***

Konečně nastal ten velký den. Pátek večer. Tedy doba, kterou by Caroline normálně trávila ve svém doupěti uprostřed lesa. Nene – dneska mířila do gay klubu. Protože jinak by celá její životní proměna vešla v niveč.
Neonový růžový nápis „Flamingo“ zářil již z dálky. Naštěstí dneska už téměř nikdo neřešil, co vás přitahuje, jak se cítíte či identifikujete. Caroline si vlastně sama nebyla jistá, zda ji víc zajímají kluci nebo holky, protože jako introvert prakticky s nikým ven nechodila. A víceméně ji to vůbec nevadilo. Kluci můžou být debilové, ale stejně tak i holky. Caroline nicméně věděla, že beztak v tom klubu nesmí hledat lásku, ale oběť.
Když dívka otevřela dveře, přivítala ji ohlušující hudba. Ačkoliv by klub poměrně velký, i tak bylo takřka úplně plno. Chvíli trvalo, než si zvykla na hudbu. Caroline se stále trochu nervózně porozhlížela po místnosti. A pak se rozhodla, že zamíří k baru.
Barman byl třicátník se strništěm a dlouhými vlasy nagelovanými tužidlem do špičky, takže to trochu vypadalo, jako by měl na hlavě hvězdici.
„Tak co to bude, mladá dámo?“ zeptal se, zatímco stále myl sklenice.
„Hm…pomerančový džus,“ a když barman zdvihl oči, Caroline rychle dodala: „…s vodkou, prosím.“
„Hned to bude.“

Když obdržela své pití, znovu se začala rozhlížet po klubu. Mohli jste tam najít všechny druhy lidí – tedy ty, kteří milovali stejné pohlaví, abychom byli přesnější. Ale dneska, kdy pomalu nemůžete soudit jiné, každý mohl být homosexuál, i když se choval a vypadal „normálně“.
Najednou Caroline upoutala jedna holka. Byla velmi vysoká, téměř nejvyšší v celém klubu, ale stála sama na nejvzdálenějším rohu místnosti. Dívala se směrem na bar, a tak si ji Caroline mohla lépe prohlédnout. Co na ní bylo nejvýraznější? Vyjma ohnivě rudých vlasů to byl určitě velký úsměv, – stále se smála – který ale zároveň působil trochu nepřirozeně. Caroline si byla takřka stoprocentně jistá, že si určila vzala nějaký prášek, co jí někdo v klubu nabídl. Dokonce i její pohled byl takový nepřítomný. Caroline se krátce napila. Měla bych to zkusit? pomyslela si pro sebe. Zvažovala všechna pro a proti, a nakonec došla k závěru, že za pokus nic nedá.
Dopila vodku a vstala. Chvíli tam ještě postávala u baru a pak pomalu zamířila k té vysoké holce. Teprve až když byla přímo u ní si uvědomila, jak je vlastně obří a gigantická. Vůbec nebyla tlustá – naopak opravdu velmi hubená ale její výška byla doslova nesmírná. Dokonce když se Caroline dívala přímo rovně, viděla jen vršek její hrudi. Zdálo se, že Vysoká si Caroline dosud vůbec nevšimla, ačkoli ta už stála pouze dva metry od ní.
Caroline polkla a podívala se přímo do jasně zelených očí.
„Čau, bavíš se?“
„Nnaaazdaar, broooukuu!“ odvětila Vysoká a podle toho, jak se jí motal jazyk Caroline usoudila, že musí být sjetá jak kráva. Tak doufejme, že to s ní bude brnkančka, řekla si Caroline pro sebe.
„Viděla jsem tě támhle od baru. Jsi tu s někým?“
„Byylaa jsem, aaale ta čubkaa…“ a Vysoká někam neurčitě mávla rukou.
„Rozumím, jak se cítíš. Protože nedávno jsem zažila úplně to stejné.“
„Vážně?“
„Mhm.“
„Ó, chudinko.“
„To je v pořádku. Mimochodem, jsem Caroline.“
„Coo-ol jméno! A já Clara.“
„To je báječný! Takže můžeme být C-C jako ta moucha?“ zasmála se Caroline.
„To beru,“ odvětila Clara a přidala se k jejímu smíchu.
„Dáme si ještě něco k pití? Zvu tě!“
Clara se šíleně rozesmála. „To je ovšem nabídka, kterou nemouu odmítnout.
„Tak tedy pojďme!“ odvětila Caroline a chytla Vysokou za ruku.
Dívky přešly přes celý klub a sedli si k už poměrně plnému baru.
„Dvě vodky s džusem, prosím.“
„Ne-e, čisté!“ zasmála se Clara a zahýkala jako kobyla.

A tak čas plynul. Caroline nechtěla být úplně opilá, protože potřebovala fungovat, a tudíž předstírala, že pije své panáky, zatímco jejich obsahy nenápadně poté přelévala do Clařiny sklenice. Carolinina první oběť byla díky drogám už hezky dezorientovaná a omámená a teď ještě více s alkoholem.
Po hodině se Caroline rozhodla, že je čas. Nahnula se blízko ke své nové „kamarádce“ a takřka dotýkající se jejího ucha Vysoké zašeptala:
„C? Víš, hned jsem jsem tě předtím uviděla v tom rohu, tak jsi se mě strašně moc zalíbila. Znám nedaleko odsud jedno místo, takovou mojí schovku, kde bychom si mohli trochu zašpásovat. Co ty na to?“ a pak Claru políbila na tvář.
„Ó, to bylo tak super a sladké!“ řekla vášnivě Clara a blýskla očima. „Ano, prosím. S tebou půjdu klidně až na konec světa, C!“
„To se mi líbí, to je moje holka! Tak dopijme tuto poslední sklenku a můžeme jít.“
„Tak to mi vůbec nemusíš říkat dvakrát, krásko!“

***

Celou dobu v baru Caroline skutečně měla jen jednu vodku a pití těch ostatních prostě jen velmi přesvědčivě předstírala. Bála se, že to nebude fungovat, že si toho Clara všimne, ale naštěstí ta byla totálně mimo. Takže teď měla Caroline takřka čistou hlavu. Její kamarádka byl naprostý opak. Když dívky vyšly z klubu Flamingo, Clara se kývala ze strany na stranu a Caroline ji musela podpírat. Clara stále něco blábolila, ale nebylo jí rozumět a druhá dívka ji furt napomínala, aby nebyla tak hlasitá.

Po další půlhodině dívky konečně dívky dorazily ke Carolinině doupěti. Pro někoho, kdo o této schovce nevěděl (což byli všichni kromě Caroline), to bylo zcela skryté místo. Pro jistotu si Caroline v army shopu koupila kus maskáčové látky, kterou přibila na poklop, a navíc to vždy přikrývala listím. A kromě toho, ten večer byla úplná tma. Jakmile dívky opustily poslední zbytky světla z pouliční lampy a vkročily do lesa, okamžitě je pohltila temnota. Musely si vytáhnout mobily a zapnout svítilny, protože jinak by vůbec neviděly na cestu. No, vlastně to byla spíše jen Caroline, kdo svítil, protože zfetovaná a totálně grogy Clara prostě neudržela ruku nahoře, a tudíž mobil ozařoval pouze zem pod jejíma nohama. Obě dívky se stále držely pevně za ruce, když tu se náhle Caroline zastavila.
„Počkej tady, C a ani se nehni, prosím,“ řekla a klekla si. Očistila poklop od listí, odemkla zámek a otevřela padací dveře. Žebřík byl na svém místě, poslušně opřený o zeď. Caroline si dala mobil zpět do kapsy a opatrně vlezla na žebřík. Lezla po něm nahoru a dolů nejmíň milionkrát, ale určitě neprahla po tom, aby si zlomila nohu. Obzvlášť ne dneska, když se měla uskutečnit její životní změna (nebo spíše přeměna).
Když se dívka dotkla nohou podlahy, udělala tři kroky vlevo a jistě sáhla po krabičce zápalek, která ležela na poličce. Caroline jednu sirku vytáhla a zapálila. Chviličku se dívala přímo do právě narozeného plamene, aby jím následně zapálila velkou lucernu, která osvítila většinu místnosti. Na několika místech doupěte měla umístěny svíčky, které teď jednu po druhé začala zapalovat.
„OK, pomalu můžeš slézt ke mně dolů, C. Ale prosím tě buď opatrná!“ křikla nahoru na Claru.
„Jasně, jasně, už jdu.“
Jak Clara sestupovala po žebříku, minula předposlední příčku a začala padat. Naštěstí stála Caroline hned vedle žebříku, a tak se jí podařilo Claru obejmout a chytit kolem prsou a zpomalit její pád tím, že ji pomalu nechala dopadnout na sebe. Na chvíli se rozhostilo ticho.
Pak se ale Clara začala smát a Caroline se k ní posléze přidala.
„Díky, C. To bylo naprosto úžasný!“
„Myslíš tím, že je moje tělo perfektní plocha na přistání?“
„Přesně tak! Prostě jako polštář,“ odvětila Clara stále se smíchem.
„Dej mi chvilku, už začínáš být pěkně těžká,“ řekla Caroline lehce přidušeným hlasem, ale pořád se smějíce.
„Dobře, promiň. Ale jen abys věděla – mám ráda, když jsem nahoře.“
„Cool. Budu si to pamatovat.“

___

„Chceš něco k pití, myslím nealko, po tom všem, co jsme měly?“ zeptala se po chvíli Caroline, když byla osvobozena od kamarádčina těla.
„Ano, ráda.“
„Tak pojď a sedni si tady ke stolu.“
„Jasná páka.“
Clara následovala Caroline, která ukázala na kožené křeslo.
Caroline jí mezitím podala plechovku coly. Pak ze skříňky vytáhla láhev vody a malý vařič, na který umístila hrnec. Nalila vodu do hrnce a zapálila vařič.
„Co to děláš, princezno?“ zeptala se Clara.
„No, napadlo mě, že udělám pro nás čaj. Budeš taky chtít?“
„Možná jen trochu.“
„Super. Hned to bude.
Caroline se otočila zády ke Claře, aby ta nemohla vidět krabičku, kterou Caroline minulý týden objednala na Dark webu. Kromě těch dvanácti bylin zmíněných v tom manuálu, tak uvnitř krabičky bylo i speciální sérum, které jste jednoduše přidali do pití své oběti, se kterou si chcete vyměnit tvář. Další věcí v boxu byl malý skalpel. A jako poslední průhledná nádobka s jakousi zelenou tekutinou, která sloužila k tomu, aby nová tvář na tu původní perfektně sedla.
Když se voda začala vařit, Caroline vzala otvírací sítko na čaj, dala do něj byliny a vložila ho do hrnce. Nechala ho tam asi deset minut. Mezitím se podívala na svou oběť. Clara stále omámeně seděla v křesle, hlavu zvrácenou dozadu, v ruce pořád držíce plechovku. Bylo jasné, že toho už má za ten celý den dost. Chudinka! Ale již brzy z ní veškerá tíha spadne. Již velmi brzy…

Dívka nalila bylinný mix do dvou hrnků a do jednoho kápla sérum. Tekutina lehce zrudla.
„Tak tady to je, princezno,“ řekla Caroline a lehce zatřásla kamarádčiným ramene, aby ji probudila.
„Pojďme si dát čaj o páté!“
„Joo, přesně tak!“
Díky tomu článku na Dark webu Caroline věděla, že bylinná směs je naprosto bezpečná a zdravá. Přesto to zpočátku pila pomalu a opatrně. Nejdůležitější bylo nezaměnit to s tím, ve kterém je sérum. Protože jinak…
„COO-O SE TO DĚJE?“
Carolininy myšlenky byly přerušeny Clařiným pronikavým jekotem. Podívala se na svou oběť a málem vyprskla zbytek čaje, který ještě nespolkla. Clařina tvář se rapidně změnila. Byla celá rudá a hlava jí začala škubat v ticích.
„BOŽE, TO JE HROZNÝ. STRAŠNĚ TO PÁLÍ! MOJE TVÁŘ HOŘÍ. Prosím zastav to!“
Caroline zvedla obočí a široce otevřela oči. Absolutně nečekala, že sérum zareaguje tak rychle. Clara se začala potit a třást se. Najednou jí na obličeji vystouply žíly. Dívat se na ni byl úplný horor. Protože ty žíly začaly nepravidelně pulzovat.
„Arghhh..ne-nemůžu mlu…“
Zbytku věty už nebylo rozumět. Ano, to sérum způsobila paralýzu. Nemohla mluvit, nemohla vstát, nemohla se vůbec hýbat – no, mohla jenom hýbat očima. A ano, byla úplně vystrašená. Doslova vyděšená k smrti.

Caroline si všimla, jak se kůže na kraji obličeje začíná lehce loupat. Caroline byla stále v šoku, ale podařilo se jí vstát a dojít k objednanému boxu. Vytáhla skalpel. Čepel se blýskala ve svitu svíček. Dívka chvíli váhala, ale věděla, že už jednoduše nemůže udělat krok zpět, už to nešlo obejít ani zastavit. Teď už ne.
Musím to udělat rychle, nechci, aby trpěla víc, než je nezbytně nutné, řekla si pro sebe. Věděla, co podle manuálu nyní bude následovat. A nebude to příjemné.
Znovu se podívala na Claru. Okraje obličeje se ještě více oddělily. Ale ty oči! Naprosto plné strachu! Zdálo se, že se jí chce brečet, ale s tou paralýzou to jednoduše nebylo možné. Caroline přistoupila blíže k sedící dívce a zhluboka se nadechla. Vzala dívčinu hlavu do ruky a lehce ji natočila. Clařiny oči byly suché a jaksi matné. Ale stále v nich byl život! Po celou dobu.
Tak jo, jdeme na to! dodala si Caroline odvahu. Sevřela skalpel pevněji a začala opatrně řezat. To probudilo oči oběti, které začaly rychle těkat ze strany na stranu. Nejdůležitější bylo, aby celý obličej zůstal zcela neporušený. Caroline jemně oběma rukama uchopila překrásnou Clařinu tvář a opatrně ji začala strhávat z původní majitelky. Ještě dvakrát, třikrát si musela pomoct skalpelem, než tvář zcela oddělila.
Pohled na odhalenou „nahou“ tvář byl odporný. Rudé maso stále víc a víc pulzovalo, bylo plné krve a oči byly jediné, které oslnivě zářily jasně bílou barvou a ze strachu neustále těkaly ze strany na stranu. Pořád v nich byl život. Clara sice byla paralyzovaná, ale stejně veškerou bolest naplno cítila. Caroline musela odvrátit hlavu a podívat se jinam. Zamířila k malému zrcadlu a tentokrát bez zaváhání si položila Clařinu tvář na svoji. Byla stále teplá.

Caroline, stále držíce přiloženou tvář své první oběti, přešla k objednané krabičce a vytáhla z ní lahvičku se zelenou tekutinou. Otevřela ji a nakapala si trochu na tvář. Z manuálu na Dark webu věděla, že to musí nechat alespoň čtvrt hodiny působit. S tou speciální tekutinou v barvě Shrekovy kůže se odříznutá tvář přizpůsobila konturám a obrysům původní tváře. Splynula tedy dohromady, ale ta původní se „prosvítila“ skrz tu novou. V reálu to tedy vypadalo, jako by k žádné změně ani nedošlo. To bylo velmi důležité, jinak by to totiž v lidech mohlo vzbudit pozornost. Byla to její tvář – ale čistá a bez jakýchkoliv kosmetických nedostatků.

***

Někdo by možná mohl namítnout, že by Caroline nemusela přistoupit k tak drastickému kroku, ale mohla na svou tvář nadále aplikovat ty různé mastičky, které by zakryly to její zhoubné akné. Jenomže největší problém byl, že působily jen dočasně – po dobu několika hodin – a pak se musely aplikovat znovu. A to pro Caroline opravdu nebylo. A proto se rozhodla udělat jeden velký krok, který její dosavadní život změnil navždy. Nová tvář jí vždycky vydržela zhruba dva týdny a poté si Caroline musela najít novou oběť.

Maškaráda byla nyní kompletní.

konec

Démon ve mně [2023]

Na toto jsem byl velmi zvědavý. Zvláště proto, že výjimečně v USA byla premiéra o měsíc dříve než u nás. Obecně platí, že si k novým hororům dopředu nečtu synopse. To myslím platilo i o tomto snímku. Ale hlavně mě nejvíc zaujal samotný název. Počítal jsem, že to bude další vymítačský horor a tak jsem doufal, že by mohl být aspoň něčím obzvláštěn. Tentokrát jsme ochutnali Indii. Je fascinující, kolik různých kultur a lidí na Zemi žije. To, co je doma běžné a „normální“, to v cizině fascinuje a možná i udivuje. Indie je zvláštní země. Nikdy mě nelákalo a neláká ji navštívit. Působí totiž na mě strašně špinavě. Ale je i plná tajemství, zvláště co se jejich náboženství týče.

Nejdřív bych chtěl upozornit na několik hororových klišé, které mě už nebaví, jak se neustále opakují. Skoro každý film začíná krátkou scénou, kde uvidíme úhlavní monstrum – tedy, my ho neuvidíme, většinou to je jen v náznacích a ve stínech. To má pochopitelně nalákat na zbytek filmu. I když se často stává, že je to jediná akční scéna, protože pak strašně dlouho trvá, než se v příběhu skutečně něco začne dít. A navíc ten úvod mnohdy ani s celkovým filmem tolik nesouvisí. Pochopitelně jsou i výjimky. Další věc, která se opakuje a velmi mě irituje – jak nejlépe utéct monstru, které nás napadne a my spadneme na zem? No jedině stále se plazit po zemi a nejlépe ještě pozadu. Jojo, tak nejlépe a hlavně nejrychleji utečeme. Mnohdy mi to připomíná nejhorší a nejvíc přehnanou smrt v dějinách kinematografie (zasvěcení jistě vědí, co mám na mysli). Těch klišé je fakt hodně a tak nemá cenu je všechny zmiňovat – nejlepší je se rozdělit, jít do temných místností bez baterky a volat, zda tam někde někdo není… A opravdu nejhorší je, že se neustále tyto klišé recyklují a v každém filmu se opakují.

Prvotní nadšení z tohoto hororu (dané především zajímavým názvem), ale brzy pominulo, no a ve výsledku mi z toho prostě vyšel jen o trošku lepší průměr. Nemám moc rád, když se rozjede nějaká scéna, ale pak se nedokončí. Jako beru a chápu to tak, že tvůrci chtějí diváka nalákat a udržet v napětí. Jenže když jsou neustále jen naznačovány a nejsou dotaženy do konce, to moc nemusím. Kvalitní horor se pochopitelně obejde bez lekaček na každém rohu. Ale já si osobně myslím, že jen naznačování akce a následné nedokončení v divákovi je totožné jako v Cimrmanovi prvek očekávání následováný prvkem zklamání. A těchto nedokončených scén v tomto konrétním filmu It lives inside bylo na můj vkus až příliš. První větší akce se dočkáme na houpačce, která se celkem povedla. Dále musím velmi kladně ohodnotit samotný vzhled monstra, který je naprosto dokonalý. Je ale veliká škoda, že si ho naplno užijeme jen v několika posledních minutách snímku. Přitom by tam mohl být mnohem déle. Za nejlepší vymítání budu vždycky považovat to v klasickém Vymítači ďábla z roku 1973. Tady to vlastně vymítání v pravém smyslu asi vlastně ani nebylo. Ale až v závěru jsem si uvědomil, jak v podstatě zbytečný a nesmyslný byl celý název filmu. Když se to doslova stane až úplně na konci snímku. A ostatně celá závěrečná scéna mi příliš zajímavá nepřišla. Prostě ve výsledku je tento film průměr, ale ne úplně čistý, ale lehce nad. Jsem ale rád, že se „použila“ pro nás cizí indická kultura. To určitě bylo oživením snímků, které jsem viděl v poslední době.

V posledních zamyšleních si víc a víc uvědomuji, že než o snímcích samotných se v nich spíše věnuji hororovému žánru obecně. Ostatně, vím a již jsem to i dříve avizoval, že prostě a jednoduše neumím psát recenze. Mým úkolem není úplně napsat pro a proti. Vždycky to bylo jen o mých vlastních pocitech, ale právě většinou se o snímku začínám zmiňovat až v posledním odstavci a to jen zběžně a okrajově. Nemá smysl tu psát dopodrobna děj (ostatně si ho stejně příliš do detailů nepamatuju). Jsou to prostě jen mé osobní pocity a jak obecně vnímám horor. A právě při těchto „nedějových“ částí zamyšlení si víc a víc uvědomuji, proč tak miluju tento velký žánr zvaný horor. Tento web vlastně pro mě slouží jako takový deník, do kterého si zapisuji své myšlenky. A současně rád objevuji nové (nebo někdy jen pro mě nové) horory. Je parádní, jak je tento žánr zajímavý a komplexní. A už teď se těším na další film, který uvidím. Ať už mé celkové hodnocení dopadne jakkoliv.

Vymítač ďábla: Znamení víry [2023]

Bohužel totální zklamání. Dle mého to je film, který se znaží jen přilákat vytřískat co nejvíc z úspěšného snímku z roku 1973. Režisér David Gordon Green má na svém kontě především komedie. Když před časem oznámil, že chystá pokračování kultovního Halloweenu, nejprve jsem byl trošičku skeptický. Vím, že Michael Myers je kultovní hororová postava a v rámci různých anket a žebříčků se vždy umísťuje na předních pozicích, ale ke mě si cestu moc příliš nenašel. Přesto jsem Gordonově trilogii dal šanci. A musím říct, že oproti obecnému diváckému zklamání já byl naopak velmi spokojený. No dobře, je třeba si říct, že oživování úspěšných filmů a značek dělají producenti především kvůli ziskům a možná také proto, že to chtějí přiblížit mladší generaci, která původní snímek třeba ani nezná. Už jsem se k tomu asi dříve vyjadřoval a tak nechám na každém, aby si na remaky udělal názor podle sebe.

Vím, že Gordon již dříve avizoval, že stejně jako s Halloweenem hodlá z Vymítače udělat trilogii. Pravděpodobně tomu dám šanci, i když popravdě první mě dost zklamal. Respektive jsem asi čekal, že bude dost navazovat na původní kultovní snímek. Z traileru mě nejvíc nalákala typická píseň Mikea Oldsfielda Tubular Bells. Té jsme se bohužel ve výsledném snímku prakticky nedočkali. Podle mě je The Exorcist: Believer vhodný spíš pro ty, kteří původní film neviděli. Ti aspoň nemůžou mít tendenci srovnávat. A tím pádem si to více užijí. Mě osobně třeba také poněkud vadilo, že posedlá nebyla jedna, ale dvě holky. Na jednu stranu je to zajímavý nápad. Ale pak jsem se v tom tím pádem trochu ztrácel. A nejzbytečnější na celém filmu? Rozhodně cameo Ellen Burstyn a Lindy Blair. K čemu tam byly, když to s původním filmem nijak nesouviselo? Asi na to chtěli tvůrci prostě jen nalákat.
Opravdu mi to celé přišlo jen jako ždímání úspěšného filmu. Dobrá, když se oprostím od „přímého pokračování“ a budu to brát jako komplet samostatný film, bohužel mi to přijde jako průměrný horor o exorcismu. Jen tentokrát je posedlých najednou víc. Vizuálně je to povedené, ale to bohužel nestačí. A navíc je to strašně dlouhé. Bezmála dvouhodinový film by měl mít „zajištěný“ poutavý scénář, aby se diváci nenudili. Já nevím, celé mi to přišlo nemastné neslané a žádná z postav se mi nevryla pod kůži, že bych jí fandil. To pochopitelně nemusí nic znamenat. Další výtka je v tom, že po úvodu snímku strašně dlouho trvá, než se něco konečně začne dít. Neříkám, že je nutné mít lekačky hned na začátku, ale v tomto filmu těch pár, co tam bylo, se dalo dost předvídat.
Abych snímku nekřivdil, nedal jsem mu ve výsledném hodnocení odpad. Má to učitou atmosféru a i výběr herců není špatný. Ale jinak to je dost podprůměrné. Pravda, asi jsem čekal větší navázání na původní film. I když na druhou stranu je pravda, že ten jsem relativně nedávno znovu viděl a nějaké pokračování mi nepřišlo vůbec nutné. Já prostě nového Vymítače chápu tak, že slouží jako přilákání mladších diváků, příp. těch, kteří původní snímek neviděli. Vůbec nikomu neberu, že z tohoto nového zpracování bude nadšen. Svůj názor na to jsem řekl. Dle mého by to tedy mělo být určitě kratší a mělo by se víc zapracovat na scénáři. Opravdu ty dvě holky vyvolaly démona tím, že jedna z nich chtěla mluvit se svou zesnulou matkou? No dobře, to ještě tak nějak beru. Ale nějak jsem asi v kině zaspal nebo mi uteklo vysvětlení, jak se pak z ničeho nic dostaly na tu farmu. Ale jak je možné, že to byl zase démon Pazuzu, který pak znovu poznal Chris MacNeilovou a připomněl jí její dceru Regan? A jeden z největších nesmyslů? Když Chris řekne, že ona vymítat neumí a vlastně ani nemůže a vzápětí to stejně dělá? No a jak pak za to dopadla? Zkrátka – na konci filmu jsem měl v hlavě víc otázek než odpovědí. Ale zase na druhou stranu se mi líbilo, že na konci to přežila jen jedna z dívek. To byl zvrat, který jsem vůbec nečekal.

Takže ve výsledku mě tento první díl nové trilogie vyloženě zklamal. Protože jsem si říkal, že když předešlá Gordonova Halloweenská trilogie celkově obecně pro větší většinu diváků byla zklamáním a mně se naopak líbila, tak jsem si právě říkal, že něco podobného se může stát i s Vymítačem. Ale na druhou stranu je ještě brzo dělat předčasné závěry. Za dva roky by se měl v kinech objevit druhý díl. Je otázka, jak moc bude celá trilogie na sebe navazovat. Na další film do kina opět nejspíše zase půjdu a budu doufat, že tentokrát bude lepší. Tento tedy nic moc.

Saw X [2023]

Ohledně celé série Saw jsem se již dříve zmiňoval. Proto jen ve zkratce – poprvé se mi to vůbec nelíbilo, po nějakém čase jsem tomu dal druhou šanci a pak se to stalo mou oblíbenou hororovou sérií. A díky celosvětovému úspěchu se z Jamese Wana stala hvězda a žijící legenda žánru. Někomu možná může vadit to, že jednotlivé díly na sebe příliš chronologicky nenavazují. Mám na mysli to, že v dalším a dalším novém filmu jsme se zase trochu více dozvěděli o minulosti, médii zvaného Jigsawa. John Kramer. To je beze sporu jedna z nejzajímavějších hororových postav, která kdy byla vytvořena. A dle mého je jeho označení sériový vrah, či prostě jen vrah, zcela zcestné. Sám to několikrát zopakoval, že on sám nikdy nikoho nezabil. A to je pravda. Proto se mi mnohem více pro něj líbí, že je jakýsi (pravda, zvláštní) životní kouč. To je rozhodně lepší označení. Chce dát druhou šanci těm, kteří si dříve svého života nevážili. Ano, Jigsaw je sice vlastně psychopat, který ale (minimálně dle sebe) dělá dobré věci. Každý se může vykoupit, ale to vždycky znamená zaplatit určitou cenu. I tady platí, že nic není zadarmo. Je opravdu jen pár lidí, kteří prošli celou hrou. Protože původní Jigsawova myšlenka byla, že všechny pasti se dají přežít (bez zranění to ale stejně nepůjde). Jenomže po Kramerově smrti jeho následovník již únikovou cestu nenabízí. Tím ale zabíjí celou jeho myšlenku.

Dosud jsem žádný díl se série Saw neměl možnost vidět v kině. Jsem ale rád, že jsem toto „prokletí“ zlomil právě jubilejním desátým snímkem, nazvaným jednoduše Saw X (klidně by to ale třeba mohlo být i např. Saw Origins, když nad tím teď tak trochu přemýšlím). Zde se nám totiž dokonale a úplně propojí celý život Johna Kramera. Potěšil návrat Amandy i Hoffmana (i když ten se mihne jen na necelou minutu v potitulkové scéně). Mám opravdu radost, že tomuto dílu série nemám absolutně co vytknout. Nejvíc se mi asi líbilo, jak byl i sám Jigsaw donucen na vlastní kůži ochutnat jednu ze svých pastí. Ale pochopitelně mi bylo jasné, že bude mít nějaký záložní plán. Ale přesto jsem takový závěrečný zvrat nečekal. Sice doktorka Pedersonová na konci vyhraje svou hru, ale předpokládám, že stejně zemře. Protože z té zamknuté místnosti se nemá šanci dostat.
Mám opravdu radost, že jsem měl v kině možnost vidět právě konkrétně tento snímek, protože je zcela bezpochyby dle mého skromného názoru úplně perfektní a nejlepší z celé série. A je super, že tři režiséři natočili více než pouze jeden díl z celé frančízy. Tím je vlastně zachována jakási jednotlivost a pospolitost. Někde jsem četl, že by se mohlo jednat o poslední díl této skvělé série. Vlastně proč by ne. Příběh Jigsawa bych klidně tímto považoval za úplný a dokončený. Nejsem si jistý, co by nám případné další filmy mohly přinést nového, aby neopakovaly ty předešlé. Přece jen Tobinu Bellovi je již 81 a je otázkou, zda by se chtěl natáčení ještě zúčastnit. Je pravda, že ty prvních sedm dílů vždy vycházelo po roce. Já osobně bych to už považoval za zcela ukončené. Tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Ve víru ohně

Ta barva ho naplno pohltila. Nebyl to jeden odstín. Napočítal jich celkem tři, i když by klidně mohl odpřisáhnout i pět až šest. Mocný sluha, ale zlý pán, říká se. Samozřejmě to rčení dávno chápal, jen teď ho ještě hlouběji pochopil. A dávalo mu větší smysl. Dokud ho hlídáme, je to v pohodě. A když se pokusí o vzpouru, můžeme ho ještě zkrotit. Jenže čas od času využije naší chvilkové nepozornosti a zaútočí způsobem, který zná jen on. Opravdu stačí jen nepatrné zaváhání z naší strany a ze sluhy se rázem stane pán. Mocný pán. A pokud je nám štěstěna nakloněna a nám se ho přeci jenom podaří aspoň částečně zkrotit, stejně má nad námi navrch a vyhrává on. A cokoliv byť jen olízne jazykem, už nezůstane v původním stavu. To je jedna z jeho předností. – dokáže měnit stav a podstatu věcí. Prapůvodní účel je ztracen. Při naší rychlé reakci se nám to sice alespoň částečně podaří obnovit, ale stejně to dané věci ubere z původní vlastní síly a užitku.
Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlel. Ale teď, když hledí do jeho nejčistší nahé formy, se jeho pohled na něj rapidně změní. Náhle, jako by pochopil jeho pravý pravý úmysl a tvář. Možná si to přeci jen namlouvá. Možná on jen chce, aby si myslel, že to pochopil. Nechává se unášet jeho mocným tancem v rytmu transu. Zatím není schopen (či snad hoden) pochopit jeho skutečnou podstatu. Zírá do jeho nahého, odhaleného charakteru, ale jeho mozek zatím nedokáže uspokojit a ukojit jeho hlad po vědění. Touží o tom dozvědět se o něm více, ale prozatím toho není jednoduše schopen. Prozatím totiž může jen vnímat jeho barvu a cítit jeho žár. Samozřejmě by toho toužil poznat více, úplně po tom lační, ale on mu to nedovolí. Ne. Zatím ne. Musí totiž nejprve zjistit, zda-li je tím pravým. Někteří si totiž myslí, že již dosáhli toho pravého vědění, ale on ví své. A to, že právě teď to cítí nejsilněji, stále to neznamená, že si ho nakonec zvolí. To je nejdůležitější si uvědomit – oni si tu nevolí, to on si vybírá. To on jedině uzná, zda je daný individuál toho jednoduše hoden.
Dívá se přímo do plamenů. A nic z toho mu neprobíhá hlavou. Prozatím vnímá jen barvu
(v až šesti odstínech)
a víc nic. Má sice pocit, že by minimálně chtěl vnímat i něco víc,
(žár)
ale jednoduše to nedokáže. Ještě ne. Ještě není tím pravým vyvoleným.
Na čele se mu narodí první krůpěje potu. Ani je nevnímá, jak mu pomalu začínají stékat po špinavém čele. Stále jen hledí do plamenů. Zírá a ani nemrkne. Bojí se totiž, že jen jediná nepatrná chvilička nepozornosti by ho navždy připravila o spojení, po kterém tak prahne.
Teprve nyní začíná vnímat ten šepot. Zdá se, že se snad šíří ze všech směrů. Naslouchá ve snaze alespoň částečně porozumět. Slyší šepot, ale nedokáže blíže rozklíčovat jednotlivé věty a slova. Přijde mu to nespravedlivé. Kdyby ten šepot aspoň vůbec neslyšel! Najednou má pocit, že už to není jeden hlas; už to jsou jich tisíce a stovky. A jestliže již předtím nedokázal blíže identifikovat a rozklíčovat hlas jeden, nyní má za to, že je přeci jen slyší srozumitelněji. Naslouchá jim, byl by je snad dokázal pochopit, ale to by ty tisíce nemohly mluvit najednou v jeden okamžik.

Olízne si rty a jazykem ucítí pochuť benzínu. Zostří zrak a zjistí, že celou dobu zírá na svou hořící ruku. Od škrtnutí zapalovače uběhly necelé dvě vteřiny. Ale i během tohoto mikročasu mu bylo dovoleno poznat víc, než za celý svůj život. Plameny se šíří nekontrolovatelnou rychlostí. Už to není jen dlaň s prsty. Nyní mu už dlouhý jazyk
(v šesti odstínech)
olizuje celou paži, aby se na rameni svezl na druhou stranu. Teprve nyní ucítí tu vůni – smrad spáleného masa. Jeho vlastního masa. Zdá se, že mu krk slouží jako jakýsi izolant, kam (zatím) plameny nemůžou. Pochopitelně on pusu chce olíznout až úplně naposled. Chce ho totiž slyšet. Uplynuly čtyři vteřiny. Plameny se právě teď zaměřují na hrudník a břicho. Chlupy se škvaří. A nyní poprvé, jako by si všechno teprve začínal uvědomovat. A až teď se mu z úst dere ven nelidský jekot. Můžete být jakkoliv silní, ale přesto v jeho moci nikdy němí nebudete. Paradoxně a zcela nesmyslně mu blýskne hlavou, jaký byl důvtipný, že se před tím svlékl do naha. Tak se to totiž mnohem snáze šíří.
Začaly mu hořet genitálie. Nyní je v tom samém stavu, v jakém před pětadvaceti lety přišel na svět – bez chlupů, dokonale hladký, s chybějícími zuby.
I když zuby se vlastně jako jediné celistvé najdou. Najde je jeho čtyřletá dcera, když si hraje s kamarády na schovávanou a jako super skrýš najde ve sklepě, ve kterém se stále svítí. I přesto se jí podaří šlápnout do popela svého sebevražedného otce. Přitom špičkou bačkůrky kopne do tátových zubů, které se s křípotem přesunou na druhou stranu místnosti, kde ještě sebou vyzývavě blýsknou.

Sklepem se začne jako rakovina šířit neutišitelný holčičí jekot, křik a pláč.