Štítek: bloudění v kruhu

Exit 8 [2025]

Jsem rád a oceňuji, že se k nám do kin semtam dostanou i spíše artové filmy. Navíc konkrétně japonských je velmi málo (když pominu ty celovečerní anime, se kterými se teď doslova roztrhl pytel). A ono není vůbec od věci zhlédnout i nějakou nemainstreamovou záležitost. Ty kolikrát můžou i překvapit. S hrou Exit 8 jsem se poprvé setkal na YouTube. O to víc jsem byl překvapený, že se z toho chystá celovečerní film a ještě o to více, že ho budou dávat i v našich kinech. Výsledek? Naprosto skvělý. Ale opět to není snímek pro každého. S různými časovými smyčkami jsme se setkali již několikrát. Někdo holt na to nepřistoupí a a když podesáté vidí tutéž bílou chodbu japonského metra, může to pro něj být unavující. Jenže film není jen o tom procházení. Velmi jsem ocenil, že se tvůrci rozhodli původní „nudný“ příběh doplnit i o hloubku. Osobně jsem originální hru nehrál, ale u sledování hraní na YouTube mi toto trochu chybělo. Protože řekněme si upřímně – z původního námětu by nemohl vzniknout celovečerák, který nenudí. Trošku váhám konstatovat, zda je před zhlédnutím znát původní hru. Ve filmu princip pochopíte velmi rychle. Jenže za mě má celý snímek větší hloubku. Celé to vlastně může být jako jakási metafora. V životě se nám také může stát, že jakoby bloudíme v kruhu a dokud stále neuvidíme jakési „anomálie“, budeme v té smyčce chodit dále. Je to možná také o hledání sebe sama. Bylo fajn, že jsme se více dozvěděli příběh pána v bílé košili, což určitě ve hře nebylo. Samozřejmě je dobré podotknout, že ve filmu, kde je málo postav, je nutné každou jednotlivou nějakým způsobem rozvíjet.
Někdo by mohl podotknout, že na horor je tam málo hororových prvků. Tady to je více vsazeno na psychologii, pocit opuštěnosti a jsou tam fungující skryté odkazy, které především hlavní postavu více prohlubují a rozvíjí. Někdo by si mohl stěžovat na zbytečnou délku snímku. Já se ale ani na chvíli nenudil. Zpočátku samozřejmě dost času zabere, než je uvedeno, jak ústřední děj funguje. Hlavní hrdina neustálým opakováním se vlastně dostává hlouběji do sebe a objevuje se. Jde to celkově označit za plnohodnotný horor? Ano, proč by ne. Je to zase něco jiného, než na co je většina diváků hororových příběhů zvyklých. Je to ten typ snímku, který na různých světových festivalech posbírá ty hlavní ceny, ale ve finále u mainstreamové veřejnosti spíše propadne. Je to ale škoda. Dobře, uznávám, že ne každému se obdobné filmy líbí. A v tomto případě bych byl asi moc sebestředný, abych každému vykládal, že je to TOPový snímek, který rozhodně musí za každou cenu vidět. Když na něj ale narazíte, zkuste mu alespoň dát šanci. Je dost možné, že z toho nebude tak moc nadšení jako já, ale za pokus to určitě stojí. Teď už navíc neběží v kinech a tak ho kdyžtak můžete kdykoliv vypnout a opustit. Velmi ale doporučuji počkat si, protože za mě je poslední dejme tomu půlhodina opravdu skvostná. Tím si to ode mě zajistilo naprosté nadšení a spokojenost. Proč furt pozornost ubírat na mainstream, když přitom i klidně rozpočtově spíše chudší film dokáže velmi příjemně překvapit?

Vivárium [2019]

Jedná se o jeden z několika málo filmů, kdy jsem si opravdu dal s hodnocením hodně načas. Zpočátku chci uvést, že mě na tento snímek navnadila kolegyně Monča z práce, protože chtěla znát moji reakci. První, co mě v hodnocení napadne – zvláštní a poněkud bizarní film, který rozhodně není pro každého. Mám rád mysteriózní horory a pak zvláště ty, co jsou více psychologické a jdou více do hloubky. Tady jsme se dočkali obojího. Skoro celou dobu sledování filmu jsem se s dějem snažil spojit úvodní scénu s kukačkou. A upřímně si stále nejsem stoprocentně jistý. Úvod filmu byl ideálně krátký, abychom se jen narychlo seznámili s postavami (i když třeba doteď nevím, co za práci dělal Tom v podání Jesse Eisenberga). Ústřední dvojice Gemma a Tom působí velmi sympaticky a ladí jim to. Nic moc o nich nevíme, jen to, že hledají nový společný domov, kde by se mohli usadit. A třeba i později založit rodinu, i když to přímo ve filmu nezazní. Ohledně nově zbudované čtvrti Yonder jsou spíše skeptičtí, ale během prohlídky domu se jim to tam začíná i líbit. K tomu si dovolím menší poznámku. Osobně bych nechtěl bydlet ve čtvrti, kde desítky či snad stovky sousedních domů vypadá naprosto totožně. Ale velmi chápu autory scénáře.
Když se pár snaží z Yonderu odjet, trochu jsem si tím připomněl skvělý seriál From, který minimálně zpočátku byl na obdobném principu také založen. Tím, že veškeré domy (včetně zahrad) jsou naprosto perfektní, dokonalé, a hlavně úplně identické, tím se víc ukáže celková bizarnost snímku. Ale to mě právě bavilo. Znovu musím ocenit tvůrce, že úvod filmu vzali opravdu hopem a bez většího zdržování jsme se dostali do ideální čtvrti, kde by chtěl žít každý (podobně jako v Českých Budějovicích). Vždycky je fajn sledovat, když se nějaké postavy (nejideálněji v nějakém partnerském vztahu) dostanou do situace, ze které pomalu začnou bláznit. Tady se to děje poměrně brzo. Klíčem celého snímku je samozřejmě „obdržení dárku v podobně dítěte“. Že něco není v pořádku je jasné i podle toho, jak dítě rychle roste. Z nějakého důvodu si najde cestu v podstatě spíše pouze ke Gemmě. Tom se také poměrně rychle od své partnerky oddělí kopáním jámy, která by podle něj všechno vysvětlila. Gemma stojí před těžší volbou mezi Tomem a dítětem, které ale není její a často mu tento fakt připomíná. Trochu přeskočím k ději až na konec. Dá se říci, že není vůbec nelogické, že to skončilo, jak to skončilo. Vlastně to i pak dávalo smysl.

V celkovém hodnocení mi vyšel velmi dobrý průměr. Původně jsem chtěl mířit trochu výše, ale díky několika faktům k tomu nakonec nedošlo. Je to tím, že po zhlédnutí snímku máte víc otázek než odpovědí. Zkusím zde některé nejpalčivější uvést a někdo, když si to třeba bude chtít někdy náhodou přečíst, k tomu může dodat odpovědi a vysvětlení. První si dokonce zkusím zodpovědět sám. Co to vlastně bylo za místo? Dle mého jedna z možností je, že se celou dobu jedná o nějakou šílenou simulaci či prostě jednoduše jen sen. Bloudění a kroužení páru mnoho hodin dokola po čtvrti je celkem logické a na to odpověď nepotřebuji. Je zvláštní, že ale v ději je několik časových skoků. Mám konkrétně na mysli, že když se chce dítě nechat změřit, je tam na stěně uvedeno 93. den. To by znamenalo, že by tam ten ústřední pár strávil víc jak tři měsíce. Ale čas tam očividně plyne rychleji, dle růstu dítěte. To, že dítě samo je mimozemšťan z jiného světa, je očividné a evidentní. Jak jsem zmínil, Gemma neustále tvrdí, že není jeho matkou. Proč se ale později v jedné scéně v podstatě poněkud nelogicky projeví a probudí její mateřský cit? Že by si na něj opravdu začala zvykat? Tom to řeší tím, že je neustále fascinován kopáním díry. Další otázka – proč při tancování za doprovodu nahlas puštěného autorádia dítě očividně úmyslně shodí Toma na obrubník? Ano, již dříve bylo naznačeno, že se cítí blíž s ženskou polovinou páru. A možná, že to je i ta odpověď. Z čeho Tom vlastně vážně onemocněl? Co měla znamenat ta televize s podivnými obrazci a šiframi (pravděpodobně komunikace malého mimozemšťana s ostatními jeho kamarády?). Proč ani jednomu z páru očividně nepřišlo divné, že dítě tak rychle roste a stárne? Proč se ke konci nemohou dostat do domu, když tam je již „dospělé dítě“? Šel by ten obrubník nadzvednout i dříve? To ovšem nedává vůbec zásadní odpověď – co tam pod těmi domy vlastně bylo? U mysteriózních filmů je dobré, když některé věci nedávají smysl a dávají v podstatě volnost divákově fantazii. Na druhou stranu mnoho nezodpovězených otázek také není úplně ideální. Za celým filmem jsem zkoušel najít nějaký hlubší význam a smysl. Byla to prostě jen kritika společnosti, kde chce každý mít vše dokonalé podle svých představ?

Je možné, že při opětovném zhlédnutí bych si více všiml nějakých podrobnějších detailů a na některé výše zmíněné otázky bych našel odpověď. Ale na druhé zhlédnutí se nechystám. Určitě ne v nejbližší době. Toto zamyšlení píšu několik hodin poté, co jsem film viděl, ale snímek a jeho děj mi v hlavě stále stejně rezonuje. Jsem ale rád, že mi byl tento spíše psychologický horůrek doporučen, protože si v tomto žánru rád stále a neustále rozšiřuji obzory. Tím, že ve výsledku dávám Viváriu průměr (i když velmi dobrý a lepší, než „klasický), je zároveň i jakási pocta. Celkem mě to příjemně zasáhlo a ještě nějakou dobu o tom všem budu přemýšlet a v hlavě si znovu budu připomínat jednotlivé scény. Určitě mě to zaujalo a už teď se těším na podobně laděný další film. Velmi chválím vybrané herce (i když to dítě mi pochopitelně pěkně lezlo na nervy) a vlastně i celkové vizuální zpracování. Když vynecháme úvod, je to film o čtyřech hercích (když započítáme i makléře Martina). Málo postav není na škodu, ba právě někdy naopak. Stojím si za tím, že tento film určitě není pro každého, protože určitě v sobě skrývá víc, než se nám snaží říct. Pěkně bizarní záležitost. Ale jinak vcelku spokojenost. Je to ten typ filmu, kdy jsem po uběhnutí závěrečných titulků dál zíral na prázdnou obrazovku a několik minut přemýšlel, co jsem to sakra vůbec viděl.