Jakmile v programu kina vidím nějaký horor, vždycky ho chci vidět. U tohoto konkrétního jsem byl ze dvou stran dokonce varován, že je to pěkná blbost. Sto lidí, sto chutí, říká se. Nicméně o to víc mě to jaksi přinutilo, abych se na tento snímek vypravil. Občas se totiž stane, že film, který je většinou okolí kritizován, se mi nakonec velmi líbí. A právě mě baví ta různorodost. Říkal jsem si, že v tomto případě by to přesně tak mohlo fungovat. Uvedu to na příkladu loňského horůrku Pavučina, kdy se mé hodnocení diametrálně lišilo. Zatímco můj známý (který mi právě Imaginary nedoporučoval) tomu horůrku dal plné hodnocení, já dal prakticky nejnižší. Ale je právě super, že to každý vidí jinak.
Jenže v případě letošního Imaginary bohužel musím souhlasit s tím, že se o žádný zázrak nejedná. Chvíli jsem uvažoval i o průměru, ale nakonec jsem usoudil, že by to i tak bylo vysoké. Na druhou stranu to nebylo úplně nejhorší. Jen spíš takové nudné. Prakticky se mi nestává, že bych u hororu (a natož v kině) usnul. Přiznám se, že v tomto případě se mi to párkrát stalo. Nemám příliš v oblibě složité příběhy, kde vás režisér vede různými klikatými uličkami a cestami, aby se to pak ve finále krásně spojilo a vytvořila v nás ten pověstný „wow efekt“. Ale zase na druhou stranu to taky má co do sebe. V případě Imaginary je děj v podstatě jednoduchý a možná lehce předvídatelný. Musím se přiznat, že místy jsem tam spatřoval jakousi vzdálenou inspiraci fenomenálním snímkem Us Jordana Peelea. Tak taky jedna z hlavních postav zažila v dětství trauma. Imaginary má celkem povedenou první půlku, kdy se režisérovi snaží vytvářet nějakou atmosféru. Bohužel to nevydrží dlouho. A závěrečná dvacetiminutovka je strašně nudná. Tam jsem pochopil, že to celé je myšleno jako taková temnější komedie. Jumpscary prakticky nulové, nevidíme žádnou vraždu na kameře a při přehnaně velkých očích některých postav jsem si okamžitě vzpomněl na skvělý videoklip Svaz českých bohémů od Wohnoutů, kde se vlastně použil stejný efekt. To se jen sbíraly další body ke komedii. A co ten imaginativní svět? Tady se očividně někdo inspiroval Beetlejuicem nebo obecně stylem Tima Burtona. A když už jsme u té komedie – nejvíce mě pobavil úplný závěr. Když k hořícímu domu přijedou hasiči, nikdo vůbec nespěchá s hašením. To jako fakt?
Přiznám se, že se mi moc nelíbí, když mají v hororu hlavní roli děti. I když tady to bylo tak napůl. Celkově na mě působil film příliš dlouhý a klidně bych bral sestříhanější verzi. No dobře, spadá to minimálně částečně do hororového žánru, ale je to spíš pro děti nebo obecně pro ty, kteří se normálně na horory vůbec nedívají. Potom jsem se podíval na oficiální plakát a bylo mi to jasné. Tvůrci lákali, že se jedná o producenty filmu Five Nights at Freddy’s. Tam jsem absolutně nebyl cílovka a tak jsem si to vůbec neužil. Pokud bych mohl něco tvůrčímu týmu Imaginary poradit, zvýšil bych přístupnost a přidal víc krve. Horor trpí zbytečnou délkou a závěrečný imaginativní svět by se určitě dal zkrátit. Je to ten typ filmu, který druhý den po zhlédnutí rychle vymizí z paměti, o čem vlastně vůbec byl.
To, že ho tady haním pro svou jednoduchost a nezáživnost, samozřejmě neznamená, že by neměl své zastánce a skalní fanoušky. A tak to je v pořádku. Pokud by obecně všechny filmy byly dokonalé a všem by se líbily, byla by to nuda. V naprosté většině případů si dopředu nečtu synopsi jakéhokoliv hororu, na který se vypravím do kina. Trailer sice někdy vidím, ale dávno vím, že trailery slouží jen k nalákání pozornosti. A nejhorší je, když vás tou upoutávkou tvůrci navnadí a ve finále to v tom filmu nakonec ani nebude. V tomto konkrétním případě Imaginary řadím k ostatním podprůměrným snímkům. Při sledování jsem v kině usínal a celkově mě to moc nebavilo. Určitě to není úplný odpad, ale i tak dost pod průměrem.
