Cizinci: Kapitola 1 [2024]

Tak kdy se konečně dozvíme, kdo je ta Tamara, kterou v každém díle shánějí? Spolu s odšroubovanou žárovkou u hlavních dveří to začíná být ohraná písnička. Ale zase na druhou stranu, proč ne? Vždy jsou tři, vždy mají stejné masky a tak i ta otázka a žárovka k této sérii patří. Když jsem se dozvěděl, že do kin míří v podstatě prequel této série, byl jsem úplně nejprve lehce rozpolcený. Jednak jsem se těšil, že uvidím další horor v kině, ale na druhou stranu jsem věděl, že bych si naplno ten snímek neužil. Ty předchozí dva díly jsem nikdy předtím neviděl a tak jsem je oba zhlédl necelý týden před premiérou toho letošního. A vlastně jsem udělal dobře, protože jsem to měl čerstvě v hlavě a mohl tedy případně srovnávat. Oproti čistě průměrné jedničce se moje hodnocení druhého dílu velmi lehce přehouplo do nadprůměrné kategorie (byť ne úplně té nejlepší). Takže třetí snímek této hororové série měl v podstatě jen dvě možnosti – buď bude na podobné (nebo dokonce lepší) úrovni jako skvělá dvojka, anebo v hodnocení sklouzne k průměrnému originálu, či dokonce ještě níže. Tady naštěstí zvítězila ta první možnost – a to dokonce tak, že tento prequel ještě víc předčil povedený druhý díl. Přiznám se, že k tomu částečně (ale ne zároveň malou měrou) přispělo něco, vyjádřené dvěma slovy – síla kina. S tímto „fenoménem“ jsem se setkal již několikrát. On je opravdu mnohdy velký rozdíl, když se díváte v podstatě na jakýkoliv film doma nebo, když na něj vyrazíte do kinosálu. On ten samotný prostor kina – sál, větší a pohodlnější sedačky, ozvučení, vůně popcornu (který osobně vůbec nemusím), ostatní (mnohdy naprosto cizí) lidi a prostě celková ta potemnělá atmosféra – to vše z mého pohledu způsobuje to, že daný film vnímám jinak. Ale samozřejmě a pochopitelně – když je celkový film prostě špatný, prostředí ho nezachrání. Já už jsem si tu sílu kina mnohokrát osobně vyzkoušel a potvrdil. Když se mi totiž někdy z kina líbil nějaký film a později jsem si ho pustil doma, tak – byť kvalitně byl stejně dobrý – jsem si ho v tom kině prostě užil o něco více.
Nejprve mě ale zarazil samotný název filmu – samozřejmě míněn český překlad. V originále se ta celá série jmenuje The Strangers, čemuž odpovídá název tohoto letošního prequelu. Nevím, proč se distributoři rozhodli tentokrát pro doslovný překlad, když v předchozích dvou filmech se to v češtině jmenuje Oni a přitom to patří do stejné série. To na mě působilo prostě poněkud zmatečně. Ale to je vlastně skoro jediná vada na kráse. I když z předchozích dvou dílů víme, o čem to zhruba bude, i tak to dovede překvapit, s čím vším tvůrci ještě přijdou. Tento prequel se vlastně částečně vrací k originálu, protože obětí tří maskovaných agresorů se opět stanou dva mladí lidé. Líbilo se mi, že i v úplně malém městečku se můžete ubytovat v rámci Airbnb. Ale vlastně proč ne, tuto službu je možno dneska využít v podstatě kdekoliv. Opakuje se úplně stejný scénář, kdy mužská část páru zase na nějakou dobu odjede pryč. Zaklepání na dveře a dotaz, zda je Tamara doma. Je ale pravda, že podobně jako ve druhém dílu této série, tak i zde je přidáno více brutality a násilí, než v komornějším originálu. A ačkoli je to prequel, je zde pár možností, jak se tří agresorů úplně zbavit. Což pochopitelně nejde. Chata v lese je skvělá volba a jsem rád, že se jí vytěžilo ve filmu na maximum (tj. včetně prostoru pod základy a přilehlé kůlny). Film celkově příjemně utíká a moc nelogičností jsem na vlastně vůbec nenašel. Další pokračování (i když v tomto konkrétním případě to vyloženě pokračování nebylo) vždy může zlepšit či naopak uškodit předchozím dílům. Tady se mi nejvíc vlastně líbilo asi to celkové prostředí. Scény v mlhavém lese možná působily trochu fantasticky a uměle, ale jsem rád, že se celý film neodehrával jen v chatě, jako tomu bylo prakticky v případě originálu. Hlavní postavy jsou velmi sympatické. Jediné lehké negativum mám v úplném závěru, kdy jsem trochu čekal (a doufal), že nikdo z páru nepřežije. I když ono tomu pak ve skutečnosti tak vlastně skončilo, jak bylo vidět v potitulkové scéně.
Podobně jako povedenou dvojku jsem si tento prequel opravdu velmi užil, mnohem více, než ospalý originál. Přesto letošní přírůstek do této série hodnotím velmi kladně a ještě to lehce předčilo i tak povedený druhý díl. Je zajímavé, jak z mého pohledu mají jednotlivé ty filmy vzestupnou tendenci. Po třech dílech tvůrci ujistili, že se v podstatě můžou k této série kdykoliv v budoucnu vrátit. Jen se trochu bojím, aby se scénáristé nevyhnuli určitým opakováním. Přeci jenom v každém z dosavadních tří dílů se našlo něco společného. Na jednu stranu to je dobře, protože aby série působila i nadále jako celek, měly by tam být určitá pojítka (jako například v sériích Saw či Final Destination). Každé další hodnocení postupně jednotlivých snímků jsem zvyšoval. Pakliže jsem ale již teď dosáhl nejvyššího možného ohodnocení, může se poměrně lehce stát, že to s případnými přibývajícími díly mohlo postupně zase kvalitativně klesat. Ale třeba ne. Třeba se to bude postupně ještě více zlepšovat. Nicméně, nechme se tedy překvapit. Skoro bych totiž dal ruku do ohně za to, že již se v hlavách tvůrců rýsuje další přírůstek/přírůstky k této dobře rozjeté sérii.

Oni [2008]

Home invasion horory nepatří mezi mé nejoblíbenější. Osobně bych je asi spíše zařadil k thrillerům, protože jejich „princip“ je, že se to může odehrát i ve skutečnosti. A bohužel se to tak mnohokrát i děje. Tento typ hororů klade důraz na reálnost. To je docíleno tím, že tam nejsou vyloženě jumpscary – tíživé atmosféry je mj. dosažené tím, že se hlavní postavy pohybují v jejich známém prostředí. Nikdo prostě nepředpokládá, že by se nějaký psychopat mohl dostat do jejich domu. Doma jsou totiž naprosto v bezpečí a znají, kde co je a tak podobně. Tak co by se tak asi mohlo stát?
Ještě než se dostanu k samostatnému zamyšlení, rád bych předtím zmínil jeden home invasion horor, který se mi dost líbil. Jedná se o Hush, který v roce 2016 natočil Mike Flanagan (mj. podepsaný pod dvěma adaptacemi Stephena Kinga a letos chystá jeho další). Na snímku Hush je ale zajímavé také to, že hlavní hrdinka je hluchá. Ale i přes svůj handicap dokáže přežít. Mělo to skvělou atmosféru, napětí a celkově jsem si to užil. A to i přesto, že takové snímky moc nevyhledávám.

Jenže v případě The Strangers se o žádný zázrak nejedná. K tomu použiji parafrázi mého milovaného Cimrmana – byla to nuda, nuda, šeď, šeď. Vyšel mi z toho čistý průměr, i když místy jsem měl pocit, že bych hodnocení měl ještě snížit. V celém filmu je jen pět postav. Což mnohdy není na škodu. Jenže celé je to prostě zdlouhavé. Úplně bohatě by stačilo, kdyby to byl jen krátkometrážní snímek, maximálně tak na půl hodiny. Navíc tam nic moc nedávalo vlastně smysl. Přítel James (aka bývalý budoucí manžel) jede pro cigarety snad až do jiného státu. Jako chápu, že bylo kolem třetí hodiny ráno, ale ten dům (či chata) byla někde na konci civilizace? Určitě i v Americe jsou večerky, které jsou nonstop otevřené. Já u hororů většinou nedokážu přesně odhadnout, jak to celé skončí. Někdy ano, ale spíše obecně ne. Tady jsem v tom měl naprosto jasno, ale právě pro mě ten úplně nečekaný konec vlastně způsobil, že se mi celkové hodnocení zakotvilo na čistém průměru. Přiznám se totiž, že od půlky filmy jsem byl skoro přesvědčený, že to holt prostě nešťastně skončí podprůměrem. Je to opravdu nezáživné, i když je pravda, že po vpádu vetřelců je trošku nějaké té akce dočkáme. Ale to prostě nestačí. Přemýšlím, jestli můj celkový nezájem nemůže pramenit z toho faktu, že se o tento subžánr hororu nezajímám. Ale tak to určitě není. Protože obě následují pokračování (i když nejnovější letošní přírůstek se odehrává ještě před prvním dílem) měly ode mě stoupající hodnocení. Celou dobu jsem byl přesvědčený, že bývalý budoucí manžel James bude ten muž s pytlem přes hlavu. Musím ocenit masky těch tří vetřelců, které se možná mohou zdát jednoduché, ale skvěle to stačí (viz například maska mimina ve skvělém hororu Všechno nejhorší. Doufal jsem, že to aspoň ta Kristen přežije a bude dalží final girl. Samozřejmě bylo jasné co bude následovat, když si trojice sundala v závěru masky. To byl u mě právě ten zvrat, který způsobil, že se z podprůměrného horůrku stal průměrný. Což sice není moc dobrá vizitka, ale zase na druhou stranu jsou i horší filmy.
Toto zamyšlení je obecně v pesimistickém a negativním duchu. Dobře, nebyla to úplná katastrofa, některé momenty jsem si opravdu užil. Jen osobně bych poněkud upravil scénář. Dlouho se nic neděje a samotné vloupání a boj o přežití zas tak dlouhé není. Nebylo to zcela tak nejhorší, ale některé logické nesmysly přímo byly do očí. Celkově si myslím, že zlatá střední cesta v hodnocení není zas tak špatnou známkou. Nezaujme to a ani nenadchne.

Temná okna [2023]

Vím, že můj brácha by to za horor rozhodně nepovažoval. Ale home invasion ve skutečnosti je samotný podžánr hororu. Občas mám pocit, že kdybych nějaký konkrétní film viděl doma a ne v kině, asi bych to vnímal a hodnotil jinak. Já ale miluji čtvrteční premiéry. Ta samotná atmosféra v potemnělém sále má prostě co do sebe. Původně jsem chtěl úvod k tomuto zamyšlení napsat delší, ale už mě nějak nenapadá jak. Protože se toriž obávám, že tato moje „recenze“ nebude moc dlouhá.
Víme, že se stala nehoda. Sice se ke konci filmu dozvíme, co se asi stalo, nicméně úplně to vysvětleno není a my se můžeme jen domýšlet, jak to ve skutečnosti bylo a co tomu úplně předcházelo. Odjet do domu (tady to rozhodně chata není!), aby trojice kamarádů přišla na jiné myšlenky po tragédii, zní celkem jako fajn nápad. Jsem rád, že tam hlavní postavy jsou v podstatě jen tři (pokud nepočítám vraha), protože je samozřejmě mnohem jednoduší se v celém příběhu dobře orientovat. Celé by to mohlo být pojaté jako takové tragické drama s happy endem. Dům sám o sobě není absolutně vůbec strašidelný a aby se divák leknul, jen se v určitou chvíli zvýší hlasitost hudby. Líbilo se mi neustálé zhasínání a opětovné zapalování svíček u malého oltáře. Už jen pocit, že někdo byl v domě, aby to udělal, je velmi zneklidňující. Dle mého názoru dlouho trvalo, v podstatě až do třičtvrtě filmu, než se něco trochu začalo dít. Každý se se ztrátou kamarádky vyrovnává po svém. Líbilo se mi využití nahrávky jako důkazu. Ale přeci jen mi to přijde divné. Dobře, Ali volala svému tátovi a nechala to zvonit, protože to nebral. On si to pak celé nahrál. Jenomže háček je v tom, že během flashbacků v autě u Ali nikde není položen ten její mobil. Myslím si, že by bylo mnohem lepší, kdyby tam třeba jen kratičký záběr na něj byl. Ale stejně – kdo by si chtěl nahrávat nějaký hovor? A tím víc, aby ho pak použil jako důkaz? Proč by to někoho vůbec napadlo? Takhle to skoro vypadalo, jako by s tím táta Ali prostě počítal. Ale nejhorší kiks přišel v závěru, který jsem vůbec nepochopil. Proč ten táta na konci Tilly nezabil? Jen jí řekl, že jako trest s tím bude muset žít do konce života. A to jako proč? Vždyť tak to ona měla už předtím hned po té nehodě?! Celý film se z mého pohledu držel těsně nad průměrem a ke konci, kdy dojde ke konfrontaci s vrahem, jsem chvíli přemýšlel ještě o vyšším hodnocení. To bych dal, kdyby přeci jenom se Tilly na konci předávkovala. Jenže ona si vesele odjíždí v policejním autě. To mě vyloženě zklamalo.
Jak jsem zmínil, celkově snímek balancoval na hranici čistého průměru a lehkého nadprůměru. Možná přeci jenom o finálním lepším hodnocení rozhodla samotná atmosféra kina. Na další opětovné zhlédnutí mě to ale rozhodně nenalákalo.