Kruh [2002]

Dle hodnocení na ČSFD.cz jsem tento horor viděl poprvé před 14 lety. A když si teď na něj vzpomenu, určitě je to stále dobrý horor, který bych z celého srdce doporučil jako první film tomu, kdo s hororovým žánrem třeba teprve začíná. Neznám knihu a neznám ani originální snímek (obecně japonskou kinematografii vůbec nevyhledávám). Tady bych asi udělal výjimku a časem se na něj podíval a přečetl i předlohu. Protože vím, že novější (především americké) remaky přeci jen jsou trošku „uhlazenější“ než původní ze Země vycházejícího slunce.
Americký Kruh má vše, co by každý správný horor měl mít – napětí, skvělý příběh, nepříjemně mrazivá atmosféra, dobré herecké výkony (a obsazení), výborná kamera i hudba. Pár dobrých lekaček tam také je (tu úvodní ve skříni jsem si v hlavě přehrával dalších několik dní po zhlédnutí). A míval jsem také nepříjemný pocit s koněm na trajektu. Pochopitelně nejfantastičtější je samotný obsah prokleté kazety. Je stejně neskutečné, jaké divné výjevy tam tvůrci zakomponovali. O to víc mě tedy láká podívat se na původní snímek, v čem konkrétně se to bude v tomto ohledu lišit.
O mém nejvyšším hodnocení nemohlo být pochyb. Dokonce i několikáté opětovné zhlédnutí nic z kvality nesnižuje. A hlavně také vůbec nestárne. Myslím si, že je to jedna z opravdu povedených amerických předělávek. Čtyřiadvacet let starý horor a stejně vyvolává nepříjemně mrazivé pocity. Já se na Kruh jednou za čas kouknu prostě z nostalgie. A určitě z toho mám stále stejně dobrý pocit, jako když jsem to viděl poprvé. Režisér Gore Verbinski (který se mimo jiné hned poté více proslavil původní trilogií Pirátů z Karibiku) odvedl opravdu dobrou práci. Ten celkový vibe z filmu je opravdu skvělý.
The Ring bych určitě nechal zapsat do knihy základních hororů, které by prostě měl vidět každý. Napětí je postupně budováno hned od začátku a hlavně mě hodně bavil samostatný příběh. Po úplně prvním zhlédnutí to byl jeden z hororů, co ve mě dokázal vyvolat opravdu nepříjemné pocity, které ještě nějaký čas setrvávaly. Stejně vždycky mě nejvíc dostává scéna, kdy Rachel vzbudí charakteristický zvuk z nahrávky, rychle běží do pokoje, aby následně viděla svého syna Aidana, jak si pouští kazetu. Myslím, že jsem nikdy nepochopil, proč vlastně Aidan svou matku vždy oslovuje jako Rachel. Ale vím, že jejich vztah byl prostě komplikovaný. Rachel a Noah, otec Aidana, žili odděleně. Možná i to způsobilo, že se jejich syn po celý film chová divně a vidí prostě víc, než jeho matka.
Ano, film vám vyvolá otázky, na které ale nedá jednoznačné odpovědi. Některé jsou zodpovězeny v o dost horším pokračování, ale zbytek musíte interpretovat podle sebe. Nic z toho ovšem nemění na tom, že tento „původní“ americký Kruh je celkově velmi povedený a jeho zpracování se všemi filmovými aspekty je na špičkové úrovni.

Godzilla -1.0 [2023]

Co si jako první představíte, když se řekne Japonsko? Určitě sushi, různé čaje, vysoká životní úroveň, manga, anime, nejlidnatější město na světě (Tokio), všeobecný pořádek a preciznost. Co se týká filmů, má Japonsko také něco originálního. Už od třicátých let minulého století se začaly objevovat snímky, kde ústřední roli hrály tzv. kaiju. Zjednoduše se dá říct, že se jedná o monstra gigantických rozměrů a síly. Nejznámějšími zástupci jsou především King King, Gamera či právě Godzilla. Je jich samozřejmě ještě mnohem více a dohromady takovýchto specifických filmů opravdu vzniklo už velmi mnoho. Musím se přiznat, že japonskou filmografii (či asijskou obecně) vlastně vůbec nevyhledávám. Ale občas jsem nějaký film odtamtud viděl.
Jako Godzilly samotné jsem viděl pouze dvě – tuto a velmi průměrně hodnocenou americkou verzi od Rolanda Emmericha z roku 1998. Ale ta pravá japonská byla o dost lepší. Není to můj oblíbený žánr a tak to nedostalo hodnocení nejvyšší. Líbilo se mi celkové zapojení armádního pilota a že se to neodehrávalo v současnosti. Kaiju mají tu zvláštnost, že klasické (byť i nějak vylepšené) zbraně na ně takřka nemají žádný vliv a akorát to v těch gigamonstrech vyvolává větší a větší agresi. V tomto případě se mi moc líbila postupná regenerace. Tím se stala prakticky nezničitelnou. Ale to by nebyla Godzilla, aby nebyla nakonec nějakým způsobem poražena. I když tady to dávalo smysl. Postupným útokem totiž nebude mít dost času, aby si všechny rány a šrámy obnovila.
Film jsem si pustil již s určitou představou. Asi nikdy nebudu fanouškem takovýchto podobných snímků, ale jednou za čas to není úplně k zahození. Jasně, celé to je přehnané, ale to právě filmy s kaiju dělá takové jedinečné. Z mé strany to tady skončilo s lehkým nadprůměrem. Ještě před zhlédnutím jsem si říkal, co může Godzilla ještě přinést nového v dnešní době. Ale zase upřímně budu radši sledovat ji, než různá Sharkanada a podobné céčkové kýče.
Určitě takováto gigantická monstra k Japonsku patří. A určitě to má mnoho fanoušků a obdivovatelů. Kaiju filmy rozhodně vyhledávat nebudu, ale když už mi nějaký ten snímek přijde do cesty, určitě ho zkouknu. Byť ne cíleně.

Exit 8 [2025]

Jsem rád a oceňuji, že se k nám do kin semtam dostanou i spíše artové filmy. Navíc konkrétně japonských je velmi málo (když pominu ty celovečerní anime, se kterými se teď doslova roztrhl pytel). A ono není vůbec od věci zhlédnout i nějakou nemainstreamovou záležitost. Ty kolikrát můžou i překvapit. S hrou Exit 8 jsem se poprvé setkal na YouTube. O to víc jsem byl překvapený, že se z toho chystá celovečerní film a ještě o to více, že ho budou dávat i v našich kinech. Výsledek? Naprosto skvělý. Ale opět to není snímek pro každého. S různými časovými smyčkami jsme se setkali již několikrát. Někdo holt na to nepřistoupí a a když podesáté vidí tutéž bílou chodbu japonského metra, může to pro něj být unavující. Jenže film není jen o tom procházení. Velmi jsem ocenil, že se tvůrci rozhodli původní „nudný“ příběh doplnit i o hloubku. Osobně jsem originální hru nehrál, ale u sledování hraní na YouTube mi toto trochu chybělo. Protože řekněme si upřímně – z původního námětu by nemohl vzniknout celovečerák, který nenudí. Trošku váhám konstatovat, zda je před zhlédnutím znát původní hru. Ve filmu princip pochopíte velmi rychle. Jenže za mě má celý snímek větší hloubku. Celé to vlastně může být jako jakási metafora. V životě se nám také může stát, že jakoby bloudíme v kruhu a dokud stále neuvidíme jakési „anomálie“, budeme v té smyčce chodit dále. Je to možná také o hledání sebe sama. Bylo fajn, že jsme se více dozvěděli příběh pána v bílé košili, což určitě ve hře nebylo. Samozřejmě je dobré podotknout, že ve filmu, kde je málo postav, je nutné každou jednotlivou nějakým způsobem rozvíjet.
Někdo by mohl podotknout, že na horor je tam málo hororových prvků. Tady to je více vsazeno na psychologii, pocit opuštěnosti a jsou tam fungující skryté odkazy, které především hlavní postavu více prohlubují a rozvíjí. Někdo by si mohl stěžovat na zbytečnou délku snímku. Já se ale ani na chvíli nenudil. Zpočátku samozřejmě dost času zabere, než je uvedeno, jak ústřední děj funguje. Hlavní hrdina neustálým opakováním se vlastně dostává hlouběji do sebe a objevuje se. Jde to celkově označit za plnohodnotný horor? Ano, proč by ne. Je to zase něco jiného, než na co je většina diváků hororových příběhů zvyklých. Je to ten typ snímku, který na různých světových festivalech posbírá ty hlavní ceny, ale ve finále u mainstreamové veřejnosti spíše propadne. Je to ale škoda. Dobře, uznávám, že ne každému se obdobné filmy líbí. A v tomto případě bych byl asi moc sebestředný, abych každému vykládal, že je to TOPový snímek, který rozhodně musí za každou cenu vidět. Když na něj ale narazíte, zkuste mu alespoň dát šanci. Je dost možné, že z toho nebude tak moc nadšení jako já, ale za pokus to určitě stojí. Teď už navíc neběží v kinech a tak ho kdyžtak můžete kdykoliv vypnout a opustit. Velmi ale doporučuji počkat si, protože za mě je poslední dejme tomu půlhodina opravdu skvostná. Tím si to ode mě zajistilo naprosté nadšení a spokojenost. Proč furt pozornost ubírat na mainstream, když přitom i klidně rozpočtově spíše chudší film dokáže velmi příjemně překvapit?