Upřímně – nevím o čem to bylo. Ale problém je, že ani ne proto, že toto zamyšlení píšu prakticky přesně po roce po zhlédnutí. Na tom by nic nezměnilo, ani kdybych to psal ještě tentýž den. Miluji horor nade vše, ale musím se přiznat, že s tvorbou H. P. Lovecrafta nejsem vůbec obeznámen a nic jsem od něho nečetl. Co jsem se dozvěděl, v tomto případě se jedná o jednu z jeho povídek zasazenou do současnosti. Jenomže celé je to žalostné. Ubohý scénář, nekvalitní herecké výkony, laciné triky. Ano, některé amatérské filmy se povedou. A pochopitelně ne každý si zpočátku může dovolit milionové budgety. Jenže problém je, když to vypadá opravdu až moc amatérsky. Dá se říct, že od absolutního odpadu to zachránila pouze herečka v hlavní roli Portia Chellelynn (vlastním jménem Michelle Morris), která je dost sympatická. Pro asi větší atraktivitu filmu byl do děje zakomponován lesbický prvek. Celý snímek se snaží tvářit, že spolu s hlavní hrdinkou se unášíme na jakési psychedelické vlně. Už dlouho jsem neviděl tak špatný film, který mě navíc vůbec dějově nebavil. V tuto chvíli mi už doslova dochází slova a nevím co víc mám k tomuto zamyšlení ještě napsat. Tentokrát to bude velmi krátké. Problém je, že po pár hodinách od zhlédnutí se mi snímek úplně vypařil z hlavy. I u těch horších snímků je semtam nějaká scéna, která mi nějak alespoň trochu uvízne v paměti. V tomto konkrétním případě se mi nevybaví ale vůbec nic. Na druhou stranu si říkám, že kdyby se točily pouze nadprůměrné filmy, byla by to dost nuda. Musí to být právě proloženo i takovými „skvosty“, ovšem za mě zbytečnými. Ale jak se říká – každé zboží má svého kupce. A tak jsem přesvědčený, že někdo jiný může tento horůrek adorovat a vychvalovat do nebe.
Pan Osgood Perkins je opravdu zajímavá persóna. Poprvé jsem se s tímto pánem setkal s loňským TOPovým Longlegs (tehdy mi ani jeho jméno nic nepřipomínalo). Dle hodnocení uživatelů na ČSFD.cz jsou jeho snímky do jednoho průměrné. S tím rozhodně nesouhlasím. Perkins má svůj osobitý styl. A musíte se jednoduše naladit na jeho vlnu, která vás buď pohltí nebo se v ní nudou ztratíte. Zatím jsem od tohoto režiséra viděl jen tři filmy a až letošní Keeper ode mě dostal velmi podprůměrné hodnocení. Zbylé dva byl povedený nadprůměr (ačkoli pouze zmíněný Longlegs si odnesl známku nejvyšší). Opice je fajn. Ale…
…není to rozhodně pro každého. Těsně před premiérou jsem si přečetl původní předlohu. Kingova povídka není nikterak dlouhá. A sám Osgood se jí inspiroval jez zlehka a spíše si svůj film udělal po svém. Několikrát jsem zmiňoval, že ačkoliv je horor můj opravdu nejoblíbenější (a ne jen filmový) žánr na světě, jsou podkategorie, které tolik nemusím. Tím pochopitelně narážím na hororovou komedii – už jen takové slovní spojení ve mně budí směšný odpor. Paradoxně právě The Monkey v tomto kontextu patří k tomu lepšímu. Ačkoliv originální povídka je spíše kratšího rozsahu, King tam dokázal vměstnat dost temnoty. Naproti tomu Osgood atmosféru mnohdy zlehčuje, ale kupodivu to i celkem funguje. Jen to prostě nemůžete brát moc vážně. O to více, když znáte originální předlohu. Horor je samotnou povídkou spíše více či méně inspirován. Perkins částečně do svého snímku přenesl i podobný koncept jako v Nezvratném osudu. Je trochu škoda, že jednotlivé smrti jsou sice zajímavé, ale trvají vždy tak krátce. Bylo to z důvodu nižší věkové přístupnosti? Z toho jsem byl trošku zklamaný. Obecně řečeno byla Opice jedním z mých nejočekávanějších hororů roku 2025. A dostal jsem vlastně něco, o čem bych si ani nezdál. Rozhodně to není špatný film. A celkově mě dost bavil. Trošku zamrzela pozměněná podoba ústřední opičí hračky, kdy v původním Kingově díle má v ruce malé činely, kterými bouchá o sebe. Tady to bylo nahrazeno bubínkem. To ale ve výsledku ani nevadilo. Toto bych obecně asi nazval dost volnou adaptací literární předlohy. Možná jsem čekal více temnoty, která povídka vyloženě nabízela. Tady se upřímně trošku bojím případného druhého zhlédnutí. Při premiéře v kině jsem byl dost ohromen, protože jsem pochopitelně nic z toho absolutně nečekal. Jenže mám strach, že by tento „wow efekt“ napodruhé už prostě nefungoval. Osgood Perkins má prostě svůj vlastní osobitý styl. Buďto vás hned dostane nebo se na jeho filmy jednoduše nenaladíte. Můžu tedy Opici doporučit? Vlastně asi můžu. Rozhodně to ale není pro každého. Pokud hledáte hlubší (a temnější) příběh, asi to pro vás nebude to pravé ořechové. Jestliže ale máte náladu na dobrou popcornovku, při které se pobavíte, jděte do toho.
Netajím se svou láskou k Stephenu Kingovi. Vždy mu bude patřit můj největší obdiv a úžas za to, jak je (neustále) plodný. Občas mi přijde neskutečné, kolik toho za svůj dosavadní život napsal a vydal. Ať už jste milovníci jeho (převážně) delších románů či povídek, vždy si přijdete na své. A zvláště povídky má opravdu různorodé, některé temnější, jiné i zábavné, kratší i delší. Z každé povídkové sbírky, které jsem četl, mám více oblíbené kousky a ty méně. A jsem rád, že v tomto snímku se sešly dvě mé velmi oblíbené. I když mám taková dojem, že Muže na římse již před Kingem zpracoval Alfred Hitchcock. Ale Nekuřáci s.r.o. (pokud si vzpomínám, tak se to v češtině jmenuje takto) z mé strany patří k vůbec nejoblíbenějším povídkám. Možná paradoxně více, že jsem nekuřák a nikdy jsem cigaretu neměl v ruce. Ale určitě by to měli vidět všichni, kdo třeba jen přemýšlí o tom, že by s tímto zlozvykem chtěli skončit. Myslím si, že po zhlédnutí tohoto by se jejich rozmýšlení urychlilo.
Nebudu dopodrobna popisovat všechny tři povídky. Jen řeknu, že poslední povídka s podivným skřítkem byla rozhodně nejslabší a prostě taková dětská. Jsem rád, že se režisér Lewis Teague (mj. muž, který stál i u dva roky staršího Kingova zpracování románu Cujo) rozhodl, že do snímku zpracuje pouze tři povídky. To je úplně dostatečné. V úvodu velmi potěšily odkazy na Christine a Cuja. Průvodcem všech tří příběhů je – jak ostatně název filmu napovídá – kočka. Zároveň jistě potěší návrat malé Drew Barrymore, která se přesně rok zpátky blýskla v roli Charlie McGee v další Kingovce Ohnivé oči (s tímto českým názvem osobně nesouhlasím). Celkem Cat’s Eye hodnotím pozitivně a člověk se určitě nebude nudit. Sice to je taková jednohubka (ovšem rozdělená do tří samostatných příběhů) a na druhé zhlédnutí to nenaláká, ale i tak jsem byl se zpracováním těchto Kingových povídek spokojen.
Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009. V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl. Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih. Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.
Jakmile se dozvím, že se chystá adaptace nějakého díla Stephena Kinga, jsem v pozoru a nemůžu se dočkat. Obecně vzato se mi filmy založené na jeho románech či povídkách líbí. Ano, něco je třeba lepší a něco horší. Ale pana Kinga jsem si prostě zamiloval a dokonce se mi líbil jeho jediný, první a zároveň poslední režijní debut Maximum Overdrive, který on sám nenávidí. Jedním z dominant Kingových knih je jeho perfektní vykreslení postav a budování atmosféry. Především ho obdivuji za jeho mnohasetstránkové romány, které i přes svou délku čtenáře udržují v napětí a díky dobrému popisu si to všechno dokážeme skvěle představit. Trošku jinou kapitolou jsou povídky. Ano, přiznám se, že díky panu Kingovi jsem vlastně začal s psaním povídek i já, i když pochopitelně nikdy nebudu tak aktivní jako on, abych se tím mohl někdy živit… 🙂 Povídky jsou možná těžší v tom, že rozsah je samozřejmě mnohem kratší a nemůžete děj příliš do hloubky rozvinout. I když pan King je králem i v tomhle. Ano, musím se přiznat, že ne úplně všechny jeho povídky jsou TOP. Ale ty vynikající přesto převažují. Zdaleka jsem nečetl všechny sbírky povídek. Ale třeba konkrétně Noční směna je dost povedená.
A právě z této sbírky pochází povídka Kostlivec. Při čtení jsem tomu asi moc nevěnoval pozornost, ale teď když nad tím přemýšlím, nevím, proč se to do češtiny přeložilo právě takto. Myslím si, že lepší by bylo třeba Bubák či možná trochu obecněji Strašidlo. Ale třeba boogeyman je i přezdívka pro Michaela Myerse. Nicméně se musím přiznat, že z povídky jsem si absolutně nic nepamatoval. Do knihovny jsem to měl daleko, ale přece jen žijeme v elektronické době, kde na internetu najdeme vše. Proto nebyl problém si tu krátkou povídku vyhledat a znovu si ji přečíst, a to dokonce v originále. Obsahově je to jen asi tak na jedenáct stránek a i když se to zdá jakoby příliš jednoduché, zejména konec je opravdu mrazivý. Filmová adaptace se o povídku opírá jen okrajově a vlastně si tvoří svůj vlastní příběh. Bavilo mě, že boogeymana jsme si dlouhou dobu mohli jenom představovat. Je to prostě cosi, co žije v temnotě, ale vlastně to ani nemůžeme pojmenovat či popsat. Něco, co se pase na našem strachu. Něco, co vidí zejména jen malé děti. A zfilmovat něco takového, kde to něco do víc jak půlky filmu není vidět, to chtělo taky odvahu od režiséra. Původní povídkou to bylo opravdu spíše jenom lehce inspirováno. Ale co jsem někde četl, tak i samotnému Kingovi se film líbil. Ono to je taky takový marketingový tah na nalákání diváků, když na plakát uvedete, že je to „z mysli Stephena Kinga“. Někdo by řekl, že roztáhnout kratičkou povídku na hodinu a půl dlouhý film je úplný nesmysl a že tvůrci chtějí jen zužitkovat spisovatelovo slavné jméno. Možná to tak je, ale přesto jsem ze snímku cítil, že tak by to klidně mohl napsat i sám King, kdyby se rozhodl prodloužit povídku na novelu. A jak už jsem zmínil, byl dobrý tah od režiséra, že titulní monstrum jsme poprvé viděli dlouho po začátku snímku. Finální vzhled je totiž opravdu velmi působivý a my jsme si ho mohli jen porovnat s tím, co jsme si předtím jen představovali v hlavě. Filmu jsem nakonec nedal úplně plné hodnocení. Teď již nedokážu říct proč. Jedním z mým zlozvyků je psaní těchto zamyšlení týden a více později od zhlédnutí. Film měl dobrou atmosféru. A nejděsivější byl fakt, že boogeyman dokázal hlasově imitovat naše blízké, aby nás snadněji vylákal. Jen konec mě možná trošku zklamal, protože si tvůrci nechali zadní vrátka, pro případné pokračování (podle celosvětových výdělků). Ale podle mě by byl sequel zcela zbytečný a bylo by to jen natahování vcelku povedeného filmu. Určitě jsem z kina neodcházel zklamaný, i když v něčem by to mohlo i být lepší. O hercích nemůžu v podstatě říct nic negativního, když nepočítám, že jako takřka u všech nových hororů jsem nikoho z nich neznal. Každý se na svou roli hodil. A určitě musím pochválit CGI tým za dokonalé zpracování boogeymana. A do chvíle, než se ukáže v celé své kráse, je děj plný napětí. Takže ve výsledku mi vlastně ani nevadilo, že původní povídkou to je vlastně jen inspirováno a tvůrci si ji prodloužili po svém. Už teď se těším na další filmovou adaptaci nějakého dalšího Kingova díla.
