Štítek: Stephen King

Kukuřičné děti [1984]

Netušil jsem, že právě Children of the Corn jsou Kingovou v podstatě jedinou a zároveň nejdelší frančízou. I když nejvěrnější předloze je právě tento první díl z roku 1984. U těch ostatních producenti bezpáteřně použili Kingovo jméno na plakáty, aby na to nalákali víc lidí. A s původním kratičkým příběhem to nemá už nic moc společného. Já sám to nemůžu hodnotit, protože jsem dosud viděl jen tento původní snímek a pak ještě televizní remake z roku 2009.
V případě tohoto zamyšlení jsem měl tu výhodu, že se jedná a adaptaci povídky. Tím pádem jsem měl možnost si to v relativně krátké době přečíst (sama povídka je na asi tak na sedmnáct stránek). A stejně jako pozdějšímu remaku, i tomuto musím udělit nejvyšší hodnocení. Film se původní předlohy poměrně dobře drží, ale je pravda, že si to scénáristé museli poněkud upravit na celovečerní film. Protože co si budeme povídat – King je úžasný spisovatel a i v tomto případě si díky jeho popisu vše dokážeme perfektně představit – ale přeci jenom díky krátkému rozsahu (což je jednou z definicí povídky) se maineský autor nemohl příliš rozepsat. Samozřejmě by bylo nemožné nějak blíže třeba specifikovat Toho, který chodí za řádky, když se jedná o jejich boha. Ale celé rozuzlení se vlastně koná na posledních dvou stránkách povídky. A kdyby se slovo doslova dodrželo i ve filmové adaptaci, ta by netrvala déle než půl hodinu. Já jsem s mírným rozšířením předlohy vlastně neměl vůbec problém. Tvůrci dodrželi hlavní myšlenku, i když si možná zbytečně upravily závěr, kdy to celé manželský pár přežije. To je možná škoda a nejspíš si tím producenti rovnou přichystali zadní vrátka pro další díl.
Jak říkám, já s těmi drobnými úpravami vlastně nemám problém. Obecně si myslím, že ty první filmové adaptace Kingových románů a povídek se vesměs skvěle drží svých předloh. Stejně nikdy nedokážete úplně přesně knihu převést na plátno podle představ autora. V tom je ale právě to kouzlo knih.
Časem se na ostatní díly série Children of the Corn časem určitě kouknu, ale rozhodně to nemám v top prioritě. Kukuřičné děti jsem sice viděl již takřka před měsícem, ale povídku jsem si dočetl vlastně dneska před chvílí od tohoto zamyšlení a tak to mám čerstvě v hlavě. Svým způsobem mi film připomněl o osm let starší španělský horor ¿Quién puede matar a un niño? (Kdo by se odvážil zabít dítě?). Také tam ústřední roli mají děti. A ty ovšem umějí být velmi zákeřné a někdy i horší než leckteří dospělí.

Christine [1983]

Jsem opravdu moc rád, že jsem se rozhodl znovu podívat na filmové adaptace pana Kinga. Kromě Osvícení jsem si nejvíce pamatoval právě z této aktuální Christine. Vím, že hned moje první seznámení s tímto filmem se mi hodně líbilo, ale musím říct, že kdyby to bylo možné, tak bych teď opětovně to své hodnocení klidně ještě zvednul. Je to opravdu dobře natočené a hlavně musím pochválit, že jsem tam prostě a jednoduše nenašel žádná hluchá místa. Je úžasně neskutečná proměna hlavního Arnieho. Kdyby si toho jednoho dne nevšiml prakticky-do-šrotu-vhodného Plymouthu Fury z roku 1958, nejspíš by stále byl šikanovaným outsiderem. Dokonce i jeho nejlepší kamarád Dennis nechápe Arnieho posedlost. Snaží se ho od toho odradit, ale když některým lidem něco vleze do hlavy, nic je před tím nezastaví. A sama Christine vycítí, jak je do ní Arnie blázen. Pro toho teenagera je to auto vším. Myslí si, že ho vlastní, ale je to přesně naopak.
Stejně to je úžasný nápad. Auto, které samo myslí a dokáže se regenerovat. Film obsahuje mnoho legendárních scén – hořící Christine; vejde se do úzké uličky i za cenu vlastního sebepoškození; jak probíhá její sebeoprava; poslední scéna, kde vyjde najevo, že ani po sešrotování tím její budoucí řádění neskončí. Je vidět, že John Carpenter jako režisér byl skvělá volba. Pouhý rok před tím šla do kin jeho legendární Věc. Sice jsem od něj viděl zatím jen pouze čtyři filmy, ale o jeho kvalitě svědčí to, že jsem těm všem snímkům vždy dal to nejvyšší hodnocení. A v případě Christine jsem opravdu vůbec neváhal. Film mě zaujal už od první scény z továrny na auta. obsazení je sympatické. Při samojízdě Christine jsem si s nostalgií vzpomněl na legendárního KITTa z Knight Ridera. Pokud bych ale přeci jen musel filmu vytknout aspoň jednu věc, tak by to asi bylo, že v českém znění autu říkají Kristýna. Vím, že to je možná pro někoho zajímavější, když se doslova překládají i názvy, ale dle mého by bylo mnohem lepší, kdyby se zachoval originální název, který by se ani nepotřeboval skloňovat. Ve výsledku to vlastně ani chyba není, protože to stejně zůstává jednou z nejlepších Kingových adaptací a klidně si to zařadím k mým TOP hororům vůbec. K ústřednímu tématu auta se Stephen King ještě později vrátil minimálně ve fenomenální knize Z Buicku 8 (i když pochopitelně v jiném smyslu), o jejíž filmovém zpracování se již delší dobu mluví.

Očekávám, že se ke Chritine ještě někdy v budoucnu znovu vrátím. Patří totiž k filmům, jejichž opětovné zhlédnutí nevadí, nenudí a není vůbec na škodu. Snímek obsahuje skvělé efekty a opravdu mě baví. Ačkoliv se o auta absolutně vůbec nezajímám, v tomto Plymouthu Fury bych se někdy chtěl aspoň na chvíli projet (samozřejmě ne s duší Christine hahaha). Myslím si, že se John Carpenter velmi dobře držel předlohy. Škoda, že jsem nemohl vidět přímo premiéru v kině. Film je opravdu povedený a moc si jeho každé zhlédnutí užívám. Kéž by takových snímků bylo stále víc a víc. Dokonalá super práce filmařského řemesla. Výborné. Skvělé!

Mrtvá zóna [1983]

Občas se stane, že se po opětovném zhlédnutí sníží hodnocení. A stejně to nastalo i v tomto případě. Původně to bylo z mé strany nadprůměrné, ale teď už se to dostalo i pod ten zlatý střed. Nepamatuji se, kdy jsem film viděl, ani kdy jsem četl knihu. Jediné, co tak nějak vím, bylo, že jsem se dlouho nemohl do románu začíst. Z Kingových předloh opravdu mám v hlavě jen takové spíše útržky. To je hlavní důvod, proč si ty všechny jeho knihy chci hezky od začátku opětovně přečíst.
Když jsem Mrtvou zónu viděl teď podruhé, největší negativum nyní spatřuji v celkové pomalosti. Děj se tak nějak táhne a nic moc se neděje. Christopher Walken je ovšem skvělý a výborně se na tu postavu hodí. Z knihy jsem si pamatoval, že jednou z nejhlavnějších částí je politická kampaň Grega Stillsona. Jenomže ve filmu mi přišlo, že dostala přeci jen málo prostoru. Jasně, první polovinu my jako diváci zjišťujeme, jakou schopnost vlastně Johnny získal a jak se s ní vyrovnává. Dle mého se to ale strašně dlouho protahuje. Nevím, ale myslím si, že takový pocit jsem při prvním zhlédnutí neměl. Možná to bylo tím, že jsem film tuším viděl krátce po přečtení předlohy. I když bylo ve filmu tak nějak vysvětleno, co vlastně znamená ta ona „mrtvá zóna„, stejně jsem to moc nepochopil. Je to tedy změna budoucích událostí? A proč někdy Johnny viděl budoucnost a jindy minulost?
Bohužel musím konstatovat, že při druhém zhlédnutí tohoto filmu jsem se často nudil. Herecké obsazení je ovšem dobré, to ale nezachrání z mého pohledu pomalé celkové tempo. Dřív jsem to možná viděl jinak, ale za mě to není bůhvíjak zapamatovatelný snímek. Navíc část je o politice, o kterou se absolutně nezajímám. Ale to samozřejmě není ten hlavní důvod, proč mě teď ten film tak nezaujal. Ale celkově mi to prostě přišlo takové nemastné neslané a bohužel se to ani v úrovni průměru neudrželo a spadlo to lehce pod něj. Další zhlédnutí rozhodně v plánu nemám a nechystám.

Cujo, vzteklý pes [1983]

Cuja považuju za takový „spíše jednodušší“ Kingův příběh. Nemůžete tam hledat nějaké příliš hluboké myšlenky. Ale vše působí velmi reálně a asi by se to i mohlo stát. Ale nevím. U každého tohoto „nového Kingova zamyšlení“ zdůrazňuji, že si pak postupně musím (znovu) přečíst všechny knižní předlohy. Občas si něco pamatuji víc, ale obecně spíše méně, protože ve většině případů zjišťuji, že tyto filmové adaptace nemůžu úplně srovnávat s romány a povídkami. Ukažte mi jakýkoliv jediný film, který byl natočen podle knižní předlohy a který by úplně věrně zachytil veškerý děj i s jeho vedlejšími odbočkami. Na jednu stranu, v tom je síla knih – můžeme si to představovat úplně jakkoliv (a každý pokaždé navíc zcela jinak). Jenomže pokud nemáte v úmyslu udělat pěti-hodinový film, jako filmař musíte vypíchnout jen ty nejdůležitější momenty. Pro běžného diváka, „nezkaženého“ a neovlivněného předlohou, je hodnocení takového filmu jako každý jiný. Kingovi čtenáři, ale mají přirozeně tendenci to okamžitě srovnávat a hledat nesrovnalosti a rozdíly. Na jednu stranu to je asi dobře, ale pro mě osobně film nemusí být úplně přesnou kopií knihy. Musí prostě zaujmout.

Cujo není vůbec špatný film. Ale stejně teď při druhém zhlédnutí se mé hodnocení trošičku zhoršilo. Půl filmu se totiž řeší nevěrná manželka a s tím související rodinné problémy. Při prvním filmovém setkáním s tímto nemocným bernardýnem mi to tolik nevadilo. Teď už ano, protože mi to přišlo poněkud zdlouhavé. Naštěstí se vše změní, když na scénu vlítne samotný Cujo. Útoky na auto uprostřed farmy patří vlastně k tomu nejlepšímu z celého filmu. Trenéři odvedli ze všemi psy (prý jich bylo dohromady asi čtyři) skvělou práci. A k tomu samozřejmě i maskéři. Jak postupně vzteklina na bernardýna působí, tím je jeho vzhled „strašnější“. Jen jsem moc nerozuměl kompletně změněnému závěru, kdy v knize malý Tad na konci zemře. Ve filmu ne a koná se happy end. Proč? Diváci by to neustáli? Vždyť o tom horor je. Nemusí to přeci vždy skončit dobře. Ale jinak je to celkově dobrý film. I když ve většině Kingových knihách jsou antihrdinové lidé, ale občas to jsou i zvířata. Ale ty sami za to mnohdy nemůžou. Pes Cujo by pravděpodobně nikdy nikomu neublížil, nebýt infikovaného netopýra. Ale potom by to nebyl horor.

Nejsem si jistý, zda se na Cuja ještě v budoucnu znovu podívám. Možné to je, ale s aktuálním hodnocením bych pak už asi nehýbal. Obecně řečeno, v opětovném zhlédnutí můžete objevit další nedostatky (ale zároveň i pozitiva). Něco jiného je zhlédnutí filmu po několika letech. Jinak si myslím, že by měly platit úplně první dojmy. A když si něčeho napoprvé nevšimnete, nedělal bych z toho tragédii. Důležité je, jak na vás ten daný film celkově zapůsobí. A každé další zhlédnutí to vše může ovlivnit. Cujo je dobře natočený film, i když pro mě ne zcela stoprocentně skvělý. Ale klidně ho můžu každému doporučit.

Creepshow [1982]

Stačilo málo a dostalo by se to pod průměr. Vím, že Stephen King napsal i několik scénářů. A Creepshow je jeden z nich. Přiznám se, že nejsem příliš velký fanoušek povídkových filmů. Vždy by to mělo mít jedno téma společné (tady v tomto případě byl pojítkem popelník, který se prý objevil ve všech pěti povídkách, ale já jsem si ho všiml jenom v té první). Bohužel musím říct, že jsem od Creepshow čekal víc a dostal jsem poněkud zklamání. První povídka byla vskutku dobrá (ač nefalšované béčko), ale zase druhá, kde se sám King objevil v titulní roli – to byla prostě jedna celá katastrofa. Vím, že Romero Kingovi řekl, ať to hraje podle sebe, ale to amatérské přehrávání bilo do očí a vůbec se mi to nelíbilo. Beztak vím, že právě tahle povídka bude pro někoho nejlepší. To ta moje best je určitě ta následující, třetí v pořadí. Leslie Nielsena znám pouze jen z parodií a komedií a nikdy bych si ho nedovedl představit v nějaké vážné roli. Tady byl opravdu skvělý a jen tím dokázal, že to byl pan Herec. Je slizký, brutální a s ničím se nemaže. Upřímně toto byla opravdu velmi hnusná smrt – když se nemůžete hýbat a jen čekáte, až vás navždy spláchne vlna. Zatímco všechny ostatní povídky měly vždy v sobě nějaký ten humorný a komediální prvek, v této konkrétní opravdu nic k smíchu nebylo. Ale líbila se mi asi úplně nejvíce. Čtvrtá s tajemnou bednou navazovala na stejnou notu jako první. Dle mého byla ale tato o něco slabší než ta úvodní. Ale nebyla špatná. Poslední povídka byla moc fajn a super. Zápletka velmi jednoduchá, ale přesto přesto vůbec nenudila. Moc se mi líbilo zpracování. Všechno bylo jen v jeho v hlavě, ale přesto na konci tomu tak úplně nebylo. Povídka působila zvláštně, ale to se mi na ní právě moc líbilo a užil jsem jsi ji.
Vím, že tímto filmem chtěli pánové King a Romero vzdát hold béčkovým a brakovým sešitovým komiksům a dost možná se jim to podařilo. Bohužel za mě byla nejvíc super jen jedna povídka (plus tedy ve velmi těsném závěsu ta poslední), ale musím snímek hodnotit jako celek. Líbilo se mi celkové propojení s otcem, který synkovi vyhodí ty brakové komiksy, ale pak sám na to doplatí. Jak jsem zmínil v úvodu, povídkové filmy obecně příliš nevyhledávám. Tím neříkám, že to bylo úplně špatné, ale některé věci bych prostě stejně upravil a vylepšil. Proto si myslím, že průměr je ode mě adekvátní hodnocení. Ale zase jsem na jednu stranu rád, že jsem to viděl a mohu si to odškrtnout jako splněné.

Prokletí Salemu [1979]

Strašně dlouho jsem odkládal zhlédnutí tohoto snímku. Předlohu jsem četl již před před X lety, ale něco matně jsem si přeci jen z knihy pamatoval.Vůbec jsem netušil, že to natočil legendární hororový režisér Tobe Hooper. Tři filmy, které jsem od něj dosud viděl, získaly ode mě od průměrného po nejvyšší hodnocení (Poltergeist zatím zůstává průměrný, ale v budoucnu mu zároveň chci dát ještě jednu šanci). Salem’s Lot (zkrácený název pro Jerusalem Lot) je Kingův druhý román. Tentokrát se otevřeně inspiroval Drákulou. Tedy jen částečně, udělal si ho dost po svém. Upíři k hororu odjakživa patří. A Prokletí Salemu není příběhově vůbec špatná kniha. King si libuje v maloměstech, které vždy zaplní různorodými postavami. A když se do Salemu přestěhují dva cizinci, z nichž toho jednoho prakticky nikdo neviděl, vzbudí to ve starousedlících zájem. A když se po letech do městečka vrací bývalý rodák Ben Mears, přišlo mi, že pánové Barlow a Starker teprve až v tu chvíli začínají s únosy a vraždami. Jasně, Ben je hlavní postava, ale nějakým způsobem to je on, kdo to všechno odstartuje. Jenomže ve filmové adaptaci mi nějakou dobu trvalo, než mi začal být aspoň trochu sympatický. Nechci dopodrobna zde psát děj. Film celkem dobře utíká a má i několik skvělých scén (obzvláště legendární je škrábání na okno). Stejně jako v případě s Carrie si musím opět přečíst knižní předlohu. Ale i tak si myslím, že Tobe Hooper odvedl dobrou práci. Nebylo to úplně dokonalé a možná bych i zkrátil celkovou délku. U mě stejně celý film vedl elegantní Starker v podání Jamese Masona. Ten byl pro mě nejsympatičtější. Jak říkám, k plnému hodnocení mi pár věcí chybělo. Ale určitě to stojí za zhlédnutí.

Carrie [1976]

Stephen King je bez pochyby můj absolutně nejoblíbenější spisovatel vůbec. Opravdu musím smeknout před jeho aktivitou. Je to nevysychající pramen perfektně vykreslených postav, míst a příběhů. Než jsem začal s četbou jeho jednotlivých knih, nejdříve jsem viděl pár zfilmovaných adaptací. Stále ale mám za to, že kniha by v tomto případě měla mít vždy přednost. Ano, některá zpracování jsou skvělá, ale stejně nikdo nemůže dokonale napodobit celou knihu. Někdo si buďto vybere jen takové ty hlavní části a mnohé důležité momenty vynechá nebo to celé pojme prostě po svém. Chápu, že filmy jsou primárně dělané i pro ty diváky, co vůbec nečtou. Ti následně pak hodnotí film jako každý jiný a nezastavují se nad nesrovnalostmi. Ostatní, kdo knižní předlohu znají, pak mají možnost srovnání, jak moc se lišila podoba určité postavy, když četli knihu a posléze, když ve filmu viděli herce, který danou postavu nakonec ztvárnil. Na jednu stranu si myslím, že vidění adaptace před přečtením předlohy taky má co do sebe. Divák ví, jak postava ve filmu vypadala a lépe si ji v knize přiřadí. Já osobně to mám tak, že když čtu první knihu, mám o podobách hlavních hrdinů jen velmi hrubou představu. A od chvíle, kdy to uvidím zpracované na filmovém plátně, už pořád v hlavě budu mít určitého herce přiřazeného k té postavě. Pravda, filmy nám poněkud ubírají z fantazie. Ale zase někdy nám může přinést i jiný vizuální zážitek (mám na mysli různé speciální efekty), který si v knize jinak musíme pouze hrubě představit.

Po dlouhém úvodu se konečně dostávám k samotnému zamyšlení. Carrie má u mě tu zvláštnost, že to bylo vůbec poprvé, co jsem nejprve četl knihu a teprve poté viděl první filmovou verzi od Briana de Palmy. Naposledy jsem snímek viděl asi tak před deseti lety a teď jsem si to pouštěl znovu. A přesto na svém původním hodnocení nehodlám nic měnit. Je pravda, že teď si pochopitelně už knihu úplně nevybavím. Ale o to víc mě to momentálně přesvědčilo, abych si v nejbližší době tu knihu znovu přečetl – ten první Kingův román, který dopsal díky své manželce, která rukopis Carrie vytáhla z koše a „donutila“ svého manžela dílo dokončit. To ona, Tabitha Kingová, měla asi ten nejzásadnější vliv na to, že se z Kinga stal jeden z nejslavnějších spisovatelů v žánru. Teď při druhém zhlédnutí má poněkud nevýhodu oproti tomu prvnímu, protože tehdy jsem knihu četl opravdu velmi krátce před filmem. Takže nemůžu teď srovnávat. Ale můžu hodnotit, co jsem viděl. Carrie je beze sporu zásadním Kingovým dílem. A pouhé dva roky po vydání tohoto prvorománu světlo světa spatřila první z mnoha a mnoha filmových adaptací Stephena Kinga. Je zajímavé, že při úvodních titulcích je spisovatelovo jméno psáno špatně – Steven namísto Stephen. Netuším, zda to byl záměr nebo jen prostá chyba. Carrie představuje postavu, kterou, jakožto typ, King použil ve více dílech. Tedy utlačovaný hrdina, který v zásadě není zlý a nechce nikomu ublížit, ale okolnosti ho k tomu donutí. Opravdu velmi musím pochválit Sissy Spacek, která byla za svůj výkon zaslouženě nominována na Oscara, ale slavnou sošku nakonec nezískala. Což je opravdu škoda, protože by si ji naplno zasloužila. Stejně jako druhá nominovaná, tentokrát jen ve vedlejší roli, Piper Laurie, která úplně neskutečně hrála její nábožensky fanatickou matku (svým způsobem mi připomněla jednu z postav z Mlhy). Takovou matku by opravdu nikdo nechtěl. Její výkon byl tak přesvědčivý a myslím si, že ji potkal osud, o který si říkala a plně si ho zasloužila. Samozřejmě nejzásadnější částí celé Carrie je asi maturitní ples. Tam se to, co Carrie držela celou dobu v sobě, uvolní v celé své síle. Myslím si, že i ona sama byla překvapená, co se v ní skrývalo. Celý film je vlastně o pomstě. Ono pak je ve výsledku úplně jedno, když to „odnesou“ i nevinní. Ponížili Carrie a ta se konečně rozhodne, že si to nenechá líbit. Nikdy nezapomenu na vytřeštěné oči Sissy Spacek. A následné promítání několika úhlů kamery najednou. To určitě ovlivnilo celý filmový svět. Vím, že vzniklo několik adaptací tohoto Kingova románu a já sám jsem kromě tohoto viděl i remake z roku 2013. Ale určitě tuto verzi od Briana de Palmy považuji za zdaleka nejzdařilejší. V kvalitě adaptace Stephena Kinga to je považováno za asi nejlepší, spolu se Zelenou mílí a Vykoupení z věznice Shawshank od Franka Darabonta. Opravdu skvělá práce.

Kostlivec [2023]

Jakmile se dozvím, že se chystá adaptace nějakého díla Stephena Kinga, jsem v pozoru a nemůžu se dočkat. Obecně vzato se mi filmy založené na jeho románech či povídkách líbí. Ano, něco je třeba lepší a něco horší. Ale pana Kinga jsem si prostě zamiloval a dokonce se mi líbil jeho jediný, první a zároveň poslední režijní debut Maximum Overdrive, který on sám nenávidí. Jedním z dominant Kingových knih je jeho perfektní vykreslení postav a budování atmosféry. Především ho obdivuji za jeho mnohasetstránkové romány, které i přes svou délku čtenáře udržují v napětí a díky dobrému popisu si to všechno dokážeme skvěle představit. Trošku jinou kapitolou jsou povídky. Ano, přiznám se, že díky panu Kingovi jsem vlastně začal s psaním povídek i já, i když pochopitelně nikdy nebudu tak aktivní jako on, abych se tím mohl někdy živit… 🙂 Povídky jsou možná těžší v tom, že rozsah je samozřejmě mnohem kratší a nemůžete děj příliš do hloubky rozvinout. I když pan King je králem i v tomhle. Ano, musím se přiznat, že ne úplně všechny jeho povídky jsou TOP. Ale ty vynikající přesto převažují. Zdaleka jsem nečetl všechny sbírky povídek. Ale třeba konkrétně Noční směna je dost povedená.

A právě z této sbírky pochází povídka Kostlivec. Při čtení jsem tomu asi moc nevěnoval pozornost, ale teď když nad tím přemýšlím, nevím, proč se to do češtiny přeložilo právě takto. Myslím si, že lepší by bylo třeba Bubák či možná trochu obecněji Strašidlo. Ale třeba boogeyman je i přezdívka pro Michaela Myerse. Nicméně se musím přiznat, že z povídky jsem si absolutně nic nepamatoval. Do knihovny jsem to měl daleko, ale přece jen žijeme v elektronické době, kde na internetu najdeme vše. Proto nebyl problém si tu krátkou povídku vyhledat a znovu si ji přečíst, a to dokonce v originále. Obsahově je to jen asi tak na jedenáct stránek a i když se to zdá jakoby příliš jednoduché, zejména konec je opravdu mrazivý. Filmová adaptace se o povídku opírá jen okrajově a vlastně si tvoří svůj vlastní příběh. Bavilo mě, že boogeymana jsme si dlouhou dobu mohli jenom představovat. Je to prostě cosi, co žije v temnotě, ale vlastně to ani nemůžeme pojmenovat či popsat. Něco, co se pase na našem strachu. Něco, co vidí zejména jen malé děti. A zfilmovat něco takového, kde to něco do víc jak půlky filmu není vidět, to chtělo taky odvahu od režiséra. Původní povídkou to bylo opravdu spíše jenom lehce inspirováno. Ale co jsem někde četl, tak i samotnému Kingovi se film líbil. Ono to je taky takový marketingový tah na nalákání diváků, když na plakát uvedete, že je to „z mysli Stephena Kinga“. Někdo by řekl, že roztáhnout kratičkou povídku na hodinu a půl dlouhý film je úplný nesmysl a že tvůrci chtějí jen zužitkovat spisovatelovo slavné jméno. Možná to tak je, ale přesto jsem ze snímku cítil, že tak by to klidně mohl napsat i sám King, kdyby se rozhodl prodloužit povídku na novelu. A jak už jsem zmínil, byl dobrý tah od režiséra, že titulní monstrum jsme poprvé viděli dlouho po začátku snímku. Finální vzhled je totiž opravdu velmi působivý a my jsme si ho mohli jen porovnat s tím, co jsme si předtím jen představovali v hlavě. Filmu jsem nakonec nedal úplně plné hodnocení. Teď již nedokážu říct proč. Jedním z mým zlozvyků je psaní těchto zamyšlení týden a více později od zhlédnutí. Film měl dobrou atmosféru. A nejděsivější byl fakt, že boogeyman dokázal hlasově imitovat naše blízké, aby nás snadněji vylákal. Jen konec mě možná trošku zklamal, protože si tvůrci nechali zadní vrátka, pro případné pokračování (podle celosvětových výdělků). Ale podle mě by byl sequel zcela zbytečný a bylo by to jen natahování vcelku povedeného filmu. Určitě jsem z kina neodcházel zklamaný, i když v něčem by to mohlo i být lepší. O hercích nemůžu v podstatě říct nic negativního, když nepočítám, že jako takřka u všech nových hororů jsem nikoho z nich neznal. Každý se na svou roli hodil. A určitě musím pochválit CGI tým za dokonalé zpracování boogeymana. A do chvíle, než se ukáže v celé své kráse, je děj plný napětí. Takže ve výsledku mi vlastně ani nevadilo, že původní povídkou to je vlastně jen inspirováno a tvůrci si ji prodloužili po svém. Už teď se těším na další filmovou adaptaci nějakého dalšího Kingova díla.