Kolik jsem vlastně dosud viděl švédských hororů? Dle mého účtu na Československé filmové databázi jsem celovečerní horor čistě ze Švédska ještě neviděl žádný, jen pár krátkometrážních. Mám tam ohodnoceno pár snímků, ale ty vždy vznikly v kooperaci jiných zemí. Asi bych se na tuto severskou tvorbu měl také zaměřit, protože věřím, že jak jsou zpracovány různé detektivky (o které se víceméně nezajímám), můžou být tyto severské země skvělé i horory. Ta celková jedinečná atmosféra si o to přímo žádá.
Neptejte se mě, jak jsem zrovna na snímek Låt den rätte komma in (jak se v originále jmenuje) přišel. Prostě jsem se rozhodl, že si udělám pořádek v mobilu v prohlížeči v záložkách a tento horor tam už byl opravdu dlouho uložený. Samotný název, který je dobře přeložený, toho opravdu příliš o ději nepoví. V traileru se už toho dozvíme o trochu více, i když u (aspoň pro mě) nových filmů si sice většinou upoutávku pustím, ale stejně tomu nevěnuji příliš pozornost, abych hned nebyl příliš ovlivněný obsahem. V tomto případě jsem se dozvěděl poměrně důležitou věc, která mě na chvíli ne přímo odradila, ale spíš lehce zarazila. Miluju veškerý horor, ale stejně jsou určité aspekty, které cílově vyloženě nevyhledávám. Nevím proč, ale třeba upíry jsem nikdy neměl rád. Ano, patří mezi klasická hororová monstra, ale pro mě osobně se nacházejí na konci mého seznamu oblíbenosti. Určitě bych byl nespravedlivý, kdybych tvrdil, že se mi žádné upírské horory nelíbily. Moc jich sice asi nebylo, ale nějaké by se našly určitě – okamžitě se mi hned vybaví minimálně Drákula (ať už zpracování s Gary Oldmanem či starší s Belou Lugosim).
Tento snímek byl ale v něčem trošku jiný. Předtím jsem asi nikdy neviděl, aby ústřední upírka byla pouze dvanáctiletá dívka. V tomto případě jménem Eli. Převážná většina filmu se odehrává na jednom švédském sídlišti. Oskar má rád samotu, nemá kamarády a nejvíc si přeje, aby jednoho dne dal co proto bastardům, co ho ve škole šikanují. Svou útěchu spatří právě v Eli, do které se okamžitě zamiluje. Kromě hororu to je tedy především drama se špetkou romantiky. Sice upírskou tématiku moc neznám, ale i tak jsem dosud nevěděl o jednom faktu. Vždy, když jde Eli navštívit Oskara, se ho dívka nejdřív zeptá, zda může jít dál. Zpočátku mi to nepřišlo nijak zvláštní. Ale poté to nakonec bylo vysvětleno (odkud také pochází název snímku). Upír nemůže vstoupit do domu bez pozvání. Jinak začne krvácet ze z očí, uší a dalších otvorů. O takových těch známých věcech, jako, že se upír neodráží v zrcadle nebo, že se nejbezpečněji zabije probodnutím kůlem do srdce a odřezáním hlavy, do které se vloží česnek do úst, o tom jsem věděl. Ale s tím pozváním to byla pro mě novinka.
Téměř celou dobu sledování jsem si pro sebe říkal, že se jedná jen o takový průměr. V mém finálním hodnocení film nakonec obdržel lehce nadprůměrnou známku. Líbilo se mi to celkové „podivné“ švédské prostředí, možná také, že to nebylo o dospělých, ale o starších dětech, co poprvé poznávají lásku. Pro toho, kdo vyhledává akční a krvavé scény, tento snímek asi nebude. Tempo je spíš pomalejší, ale právě dostatečné, abychom více poznali hlavní postavy. Vlastně nebýt té upírky, bylo by to takové drama o dospívání na drsném severu. Určitě to ale bude patřit k těm lepším filmům, kde se objevuje vampyrismus.
