Horory z osmdesátek jsou prostě fajn. Mám teď ovšem na mysli béčkovou kategorii. Jasně, některé jsou fakt hrozné a člověk se baví jednoduchými (a levnými) efekty. Mnohdy je to spojené s komediálními prvky, i když ne vždy to tak tvůrci původně plánovali. Pak jsou tu na druhou stranu takové filmy, které by si zasloužily lepší hodnocení. Důležitý je příběh, herci, kteří se charakterově i vzhledově k dané postavě hodí, a celkové prostředí. Pokud to vše snímek (ač béčkový) splňuje, bude myslím i tak poměrně úspěšný. To jenom tak k úvodu.
Proč tu tedy mám film, který není z osmdesátých let, ale z poloviny devadesátých? Po zhlédnutí to totiž evokuje právě předešlá léta béčkového hororu. A není to na škodu. Zde převládá především humorná stránka, i když tu samozřejmě hororové prvky jsou (rozemletý pes, oko a švábi ve zmrzlině, uřízlé hlavy). Myslím, že jsem se již zmiňoval, že nejsem milovníkem hororových komedií, protože je osobně považuji za jakési znesvěcení samotného žánru. Jenže občas existují výjimky. Ještě musím říct, že na film jsem narazil čistě náhodou a prakticky jsem si o něm žádné podrobnější informace nezjišťoval. A hned dialog z úvodu filmu je naprosto geniální. Matka se po vraždě zmrzlináře ptá syna, jestli se mu nic nestalo a on odpoví: „A kdo nám teď bude vozit zmrzlinu?“ Výše jsem psal, že k dobrému filmu patří vhodní herci. Clinta Howarda, který zde má hlavní roli, jsem předtím neznal. Role Gregoryho Tudora mu ovšem sedla dokonale. Dlouho jsem již neviděl tak „slizkého“ herce. A to myslím v tom nejlepším smyslu slova. Někdy prostě mám, že když je ústřední postava čistě záporná, fandím jí a přeju, ať dosáhne svého. Nejlepší jsou snímky, u kterých již od prvních minut vím, že to bude skvělé. Ice Cream Man má takovou atmosféru, že mě okamžitě chytnul. Hlavní děsivá část pro mě byla psychiatrická léčebna. Z takového prostředí se často necítím úplně dobře. Jistě měla v příběhu své odůvodnění (i několik jejích krátkých útržků v průběhu celého filmu), nicméně teď, pár dnů po zhlédnutí, mi přijde, že samotná část s léčebnou a policajty možná byla zbytečně dlouhá. Trochu jsem taky nepochopil, proč Tunak byl vždy tak pomalý. Ale to vůbec nemění můj celkový dojem z filmu. Stále bude zcela určitě patřit mezi mé nejoblíbenější. Myslím, že se mi nijak nezmění chuť na zmrzlinu (i když si ji osobně příliš často nedávám), ale možná si při konzumaci přeci jen vzpomenu na tento skvost.
