Autor: admin

To mu teda dělat neměla! Co si o sobě vlastně vůbec myslí?! Děvka!!
Gordon Britt se výjimečně vrátil z práce dřív než obvykle a když odemkl dveře do bytu, uslyšel tlumené sténání. Ten zvuk poznal okamžitě. Zlostně rozrazil dveře do ložnice, i když v podstatě už věděl, co uvidí. Jen nevěděl s kým. Už pár týdnů měl takové tušení.
„Počkej, vysvětlím ti to…“ začala zbytečně Connie, když Gordonův šéf byl v podstatě ještě v ní.
Gordon práskl dveřmi, z šuplíku si vyndal klíče a nakvašeně vyšel z domu. Tělo měl plné vzteku. Děvka jedna! Zamířil k bledě modrému Jeepu Cherokee. Sedl si a prsty zlostně bubnoval po volantu. Ne, musel prostě pryč. Nastartoval, chvíli naslouchal pravidelnému vrčení motoru, pak zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Věděl přesně, kde si vyčistí hlavu.

Po asi dvaceti minutách jízdy, tak patnáct kilometrů za městem, vjel do oblasti Avion Dessert. Byla to vyprahlá část Ameriky, takřka bez života, ale Gordon se tam cítil naprosto uvolněně a fantasticky. Po chvíli sjel na menší prašnou cestu a po dvou minutách dorazil do cíle. Vypnul motor a pomalu šel k malému hangáru, přičemž si neustále pohazoval se svazkem klíčů.

Gordon byl letadly fascinován už od mala. Jeho děda byl pilotem v armádě a párkrát se s ním proletěl. Hodně si spolu rozuměli a malý Gordon strašně rád naslouchal vyprávění o různých akcích, co dědeček zažil. Proto ho velmi zasáhla jeho smrt. Nechápal, proč je život tak krutý…

Muž odemkl dveře hangáru a paprsky odpoledního slunce částečně osvítily jeho milovaný dvouplošník Stearman N2S-5 Kaydet v nachově zeleném provedení. Gordon se prsty lehce dotkl pravého křídla a láskyplně po něm přejížděl. Odemkl dveře a nastoupil do kabiny. Chvíli jen tak seděl a užíval si vůni milovaného stroje. Pak nastartoval. Motor se hlasitě rozvrčel a listy vrtule se nejdříve líně začaly otáčet, ale za okamžik již nabíraly na rychlosti. Letadlo se začalo rozjíždět po široké prašné ploše. Netrvalo dlouho a stroj se zvedl do výšky.

Gordon létal často. Ve vzduchu se cítil naprosto svobodný. Vždycky záviděl ptákům jejich volnost. Sice se jim nikdy nedokázal zcela vyrovnat, ale byl tomu blízko. Vrtule letadla lehce krájela vzduch. Gordon se usmíval a pomalu se mu z hlavy vytrácela scéna s nevěrnou Connie. Náhle motor začal lehce vynechávat. Muž tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, protože letadlo, ač udržované, mělo již svá léta. Po chvíli opět měl pravidelný rytmus. Gordon se už pomalu chtěl začít vracet, ale rozhodl se, že si dnešní vzdušný trip prodlouží, než normálně. Minul malý ostrov s majákem, kde se běžně otáčel na zpáteční cestu a letěl stále dál. Důvod, proč tak miloval létání, byl prostě a jednoduše ten rozhled na krajinu pod ním. Slunce se stále posunovalo níž a níž a na hladině tvořilo blýštivé obrazce. Ve značné dálce za dvouplošníkem byly už sotva patrné obrysy mrakodrapů na pobřeží.
Vše tikalo, jak hodinky. Letadlo se začalo pomalu různě naklánět, protože tam byly mírné turbulence. Teprve pak si pilot uvědomil, že se nachází v čím dál hustší mlze, ale vůbec si právě neuvědomoval, kdy do ní vlétnul. Chvíli o tom přemýšlel, ale z myšlenek ho náhle probrala prudká rána na spodku letadla. Gordonovi se občas stávalo, že do něj někdy lehce narazil pták, jenže tohle bylo mnohem silnější. Muž se díval z kokpitu dolů, ale nic nezahlédl. Jen tu zpropadenou mlhu. Přesto s letadlem o něco klesl. Zdálo se mu, že kousek před sebou dole vidí vzdálené obrysy nějakého ostrova. Letěl stále dál, když v tu náhle čelním sklem prudce proletěla jakási tyč. Gordon zaječel a letadlo se zakymácelo, jak nad ním na chvíli ztratil kontrolu.
„Co to kur…“ začal roztřeseným hlasem, ale v tom okamžiku znovu hlasitě vykřikl, protože si náhle uvědomil, že necelých deset centimetrů před obličejem má ostrý hrot té tyče. Jenže v tu chvíli se mu rozšířily oči a téměř přestal dýchat. Na druhém konci oštěpu byla skrz pusu nabodnutá lidská hlava! Až na jeden zub byly všechny ostatní vymlácené. Muž se bezděčně podíval na oči, jenže žádné tam nebyly – civěly na něj prázdné jamky, ze kterých stále odkapávala krev. Gordon vykřikl, když spatřil další letící oštěp, jak vlétl přímo do vrtule motoru. Rotor byl ale silnější a přelomil dlouhý klacek vedví. Jenže o okamžik později na kabinu letadla letěl nálet asi pěti oštěpů najednou. Dva z nich se zasekly přímo do motoru a tentokrát byly silnější než vrtule. Rotor se marně snažil otáčet, ale ozývalo se jen chrčení, které stále sláblo. Letadlo začalo velmi prudce klesat. Gordon se ho snažil nějak (jakkoliv) zvednout. Ručičky tachometrů a ukazatelů šíleně kmitaly nahoru a dolů jako pominuté. Stroj se stal naprosto neovladatelným. Gordon ječel. Snažil se odpoutat, aby se mohl nouzově katapultovat, ale pás byl prostě zaseklý. Muž zběsile cvakal ve snaze zbavit se bezpečnostního zajištění. Letadlo stále nabíralo na rychlosti a spirálovitě se střemhlav nemilosrdně blížilo k zemi. Celý svět se točil a Gordon si náhle uvědomil, že se za pár setin jistojistě roztříští. Třicet šest let není bůhvíjaký věk. Jistě, mohl toho ještě dost zažít. Ale i tak byl svým způsobem spokojený. Najednou zatoužil, aby s ním v kokpitu byla i Connie.
Proud jeho myšlenek přerušila obrovská rána a náhle všude byla pouze naprostá tma…

Kolem byla cítit nasládlá vůně mokrého dřeva. Zem tvořila jemná kůra. Zmateně otevřel oči a zamžoural. Lekl se, když vše kolem viděl rozmazaně. Chtěl vykřiknout, ale zjistil, že prostě nemůže mluvit. Opřel se rukama, aby vstal, ale byl příliš slabý. Celé tělo měl úplně ztuhlé. Byl zcela vyčerpaný a bez energie. Náhle si uvědomil, že je nahý. Jen kolem pasu měl jakýsi velice jednoduchý kilt. Jenže za žádnou cenu si prostě nemohl vůbec vzpomenout, co se vlastně stalo. V tu chvíli se odhrnul rákosový závěs a mužovu tvář prudce osvítily ostré paprsky slunce. Gordon tlumeně vykřikl, protože ho začaly lehce pálit oči. Když se mu po chvíli povedlo zaostřit zrak, spatřil dva muže s podivně červeno-šedou kůží a s uhlově černými vlasy mikádového střihu. Nosy byly široké, až jaksi rozpláclé, ale jinak celkově měli tváře zcela bez výrazu. Chvíli tam jen tak stáli a posléze pomalým krokem vykročili k ležícímu muži. Jemně ho vzali pod rameny, každý z jedné strany, a zvedli ho. Chvíli počkali, až se stabilizuje, a pak s ním pomalu vyrazili ven z primitivního obydlí. Ostré slunce téměř nesnesitelně pálilo. Když si po chvíli Gordonovy oči navykly na okolní světlo, spatřil, že kolem dokola je asi tak dvacet žen a mužů. Všichni byli stejně prostě oděni jako Gordon. Dokonce i ženy měly zakrytý jen pas.
Pilot neustále přemýšlel, co se přesně stalo, ale hlavu měl úplně prázdnou. Věděl, že byl v letadle a poté došlo k jakési nehodě. A teď stojí uprostřed pustiny mezi jakousi podivnou komunitou, takřka nahý, bez žádných osobních věcí.
Oba muži, kteří Gordona podpírali, s ním mezitím došli doprostřed „náměstí“. Všichni se na muže upřeně dívali. Mlčeli. Gordon se znovu pokusil promluvit, ale opět bez úspěchu. Náhle se odkudsi ozvalo intenzivní bubnování na bonga, které se stále stupňovalo. Všichni kolem stáli zcela bez hnutí jako sochy. Gordon byl rád, že ho podpírají, protože se cítil úplně a zcela vyčerpaný. Neměl ponětí, co se vůbec děje. Vnímal jen bubny, které byly stále hlasitější. Náhle si všiml, že na jednom místě lidského řetězu se obyvatelé trochu odestoupili. Do kruhu vstoupilo nejdřív asi pět mužů, s prsty stále bubnující na bonga. Za nimi pomalým houpavým krokem šel vysoký muž. Spíš by se dalo říct přímo obr, protože oproti ostatním byl opravdu gigantický. Skrz mohutný nos mu trčela jakási namodralá, nahoru ohnutá kost. Kolem krku měl nějaký náhrdelník z pestrobarevných kamínků a kostí. Vlasy měl husté a uhlově černé. Svalnaté tělo zakrýval pouze barevný kilt a nepatrný šátek, zakrývající část mohutných ramen. Na hlavě měl čelenku s různě dlouhými ptačími pery.
Císař. Císař Pustina, problesklo Gordonovi nesmyslně hlavou.
Bubny náhle ustaly. Pilot zamžoural. Myšlenky měl rozlítané a vůbec se nemohl soustředit. Vůdce udělal dva kroky směrem ke Gordonovi. Pohlédl nejdřív na jednoho, pak na druhého muže, kteří pilota podpírali. Ti okamžitě beze slov zatlačili Gordonovi na ramena, aby si kleknul. Muž neměl sílu jim odporovat. Proč taky? Ani nezaregistroval, že dvojice mezitím odešla, aby se zařadila do lidského řetězu.
Gordon se upřeně díval Císaři do očí. Byl jimi úplně fascinován. Byly velké a jasně hnědé, ale bylo v nich zároveň i něco tajemného, až nebezpečného. Přesto ho přímo fanaticky přitahovaly.
Gordonovi začaly pálit oči. Přesto však nedokázal odvrátit zrak ani o milimetr. Pilotovi z očí začaly kanout slzy a pak dokonce i krev. Ničeho z toho si ale nevšímal. Byl úplně jako v transu.
Císař se mírně skrčil a položil mu obě ruce na ramena. Gordon měl pocit, že se mu ty horké prsty prostě musí propálit skrz pokožku. Neměl sílu, ani vůli odporovat. Změnilo by to něco? A chtěl vůbec proti tomu bojovat?
Vůdce náhle znovu zvedl ruce a pomalu si sundal ten zvláštně zdobený náhrdelník. Malou chvíli si ho prohlížel a potom ho zapnul kolem pilotova krku. Ačkoli Císař měl vskutku mohutný krk a Gordonovi byl volný, muž měl ale prostě pocit, že se přímo škrtí. Najednou cítil, jakoby mu všude po těle vyvstaly různé boláky. Opatrně zvednul trochu ruce a přidušeně s hrůzou v očích vykřikl, když zjistil, že to je strašná pravda. Pokožka se mu zbarvila do podivného modrofialového odstínu a všude měl mokvající boule a vředy. Cítil, že mu celý obličej nesnesitelně nabobtnul. Začalo se mu zatmívat před očima. Než úplně ztratil vědomí, zvedl hlavu. Spatřil Císaře, jak do něj doslova zapichuje zrak, ty jeho magické oči, a poprvé se zcela široce usmíval. Gordonovi spadla hlava na hruď.

Pilot otevřel oči. Tentokrát byl už úplně nahý. Ruce měl nad hlavou pevně svázané k silnému kůlu. Opět se ozvalo bubnování bong.
A přišel Císař. Zase se pohyboval takovým tím houpavým způsobem. Došel až ke Gordonovi. Chvíli stál přímo před ním, tak necelých deset centimetrů od pilotova nosu. Muž se krátce podíval Císaři do očí, ale byl totálně vyčerpaný, takže mu hlava zase rychle klesla. Jenom zaregistroval jakýsi svistyvý zvuk.
Císař totiž vytáhl zahnutou mačetu. I když toto byla spíš primitivní zbraň, jakoby podomácku vyrobená.
Gordon náhle zaječel. Byl to až nelidský křik, který vůbec nepřestával. Prudce otevřel oči a s hrůzou si uvědomil, jak se v pase úplně zlomil a ohnul se až k připoutaným nohám. Nepřestával ale řvát. Cítil, jak mu z ramenou rychle tečou silné stroužky krve. Stále ze sebe vydával mohutný křik. Chtěl si ještě trošku jen tak (nesmyslně) protáhnout prsty. Vtom mu hlas začal prudce přeskakovat, až ochroptěl úplně. Žádné prsty ani ruce už neměl. Císař mu je nemilosrdně uťal a ty zůstaly stále spoutané viset nahoře na kůlu.
Vůdce udělal jakýsi mlaskavý zvuk. Dva muži, kteří předtím podpírali Gordona, k Císaři okamžitě přišli. Ten znovu mlaskl a ukázal na pilota, který byl pořád bezděčně ohnutý k nohám, protože mezitím ještě navíc ztratil vědomí.
Oba muži chytili Gordona za neustále krvácejí pahýly paží a narovnali ho. Stále ho drželi za ramena a pomalu obešli kůl, až stáli za ním.
Císař opět zvedl mačetu.
Slunce víc a víc pálilo a neúnavně se odráželo od čepele zbraně.
Císař vítězoslavně zakřičel a jedním prudkým pohybem pilotovi amputoval obě nohy najednou. Oba muži tělo stále drželi ve stejné poloze na kůlu. Z dálky to skoro vlastně až vypadalo, jako by tělo bylo neporušené. Tedy až na krvácející nohy. A na chybějící ruce samozřejmě.
Císař na muže kývl a ti pilotovo tělo okamžitě pustili. Torzo s hloupým zvukem dopadlo na udusanou zem. Gordonova hlava sebou náhle začala škubat. Císař se na to chvíli pobaveně díval. O pár okamžiků později se s mačetou rozmáchl a pilotovi ji uťal. Vzal hlavu za vlasy a s vítězným gestem ji zvedl do výšky. Dav propukl v jásot. Vůdce hlavu opět pustil.
Dvakrát tleskl. Z kruhu vyběhli asi tři muži a začali připravovat ohniště. Již brzy bude hostina…

konec

Všechna okna kancelářského komplexu Union Centre byla zhasnutá. Tedy kromě jednoho dvoukřídla v předposledním sedmnáctém patře. Bianca Stephensová měla rozdělaný nový projekt. Tak to obvykle dělávala, když měla nápad a Múzu. V ateliéru měla jemně růžové tapety, které byly na pár místech doplněné kresbami trávy. Na poličce se blýštilo mnoho cen a pohárů z různých soutěží. Na to, že Biance bylo teprve devětadvacet, měla již velmi dobře rozjetou kariéru.
Ale dětství neměla šťastné. Její otec byl opilec a často bil matku. A několikrát bezdůvodně seřezal i Biancu obnošeným koženým páskem. Otec si prostě našel jakýkoliv důvod. Jednoho dne to už dívka ale nevydržela. Po dalším výprasku se zamkla u sebe v pokoji. V rychlosti si sbalila pár věcí do batohu, z šuplíku vyndala třicet dolarů, které si strčila do zadní kapsy kalhot, a vyčkávala. Okolo půl druhé v noci otevřela dveře, opatrně vykoukla a zaposlouchala se. Po celém domě bylo ticho. Jen zespodu se ozývalo otcovo pronikavé chrápání. Byl čas. Potichu seběhla po schodech dolů a otevřela dveře.
Vyrostla na ulici, vystřídala několik prací – tedy v podstatě jen brigád. Vždy ale u sebe měla poznámkový blok a tužku. Každou volnou chvílí si něco kreslila. Pak ji jednoho dne napadlo, že zkusí vybrat své nejlepší obrázky a bude je vystavovat různě po městě. Zjistila totiž, že se její doménou stávají hyperrealistické kresby. Vlastně ani sama nevěděla, proč by to měla ukazovat, jen ji to prostě jen tak napadlo. Později ji objevil jeden agent a nabídl jí, že by mohla mít vlastní výstavu. To byl první krok. Nyní už měla vlastní designové studio. Kromě obrazů vytvářela i různé modely. Velmi realistické.

Bianca si vždycky namlouvala, že svůj talent tak nějak odjakživa měla v sobě. Nebyla to ale tak docela pravda. Chtěla na to zapomenout, ale on ji právě dneska opět navštívil a tím jí to celé připomněl. Ten slib, co mu před těmi lety dala…

Stalo se to tu noc, co jako čtrnáctiletá utekla z domu. Vůbec netušila, kam jít. Neměla moc kamarádů a tak se jen tak toulala po městě. Nakonec zamířila do opuštěných uliček i tak špinavého města. Opřela se o cihlovou zeď vedle kontejneru u zadního vchodu do jednoho místního baru a pomalu se po stěně svezla na zem. Dnešek stráví prozatím takhle a zítra se uvidí. Náhle uslyšela jakýsi řinčivý zvuk, jako by někdo kopl do prázdné plechovky. No super, jen chvíli po mém úžasném dobrodružství mě tady podřízne nějakej feťák, pomyslela si Bianca. Instinktivně se víc přikrčila, i když věděla, že jí to nebude nic platné. Slyšela kroky, letmo vykoukla zpoza kontejneru, ale nikoho neviděla. Ale přitom tam zněl klapot podrážek.
„Neměj strach, mladá dámo,“ ozval se nad ní temný sametový hlas.
Bianca vzhlédla a před ní stál vysoký muž v dlouhém černém kabátu a s vysokým kloboukem s červenou stuhou, který byl v módě asi tak v polovině devatenáctého století. Do tváře mu neviděla, ale nebylo to tím, že by byla úplná tma (bylo tu pár pouličních světel); ten muž prostě vypadal, jako by měl oči zcela černé, bez bělma.
Usmál se na dívku, čímž odhalil ty nejbělejší zuby, co Bianca kdy viděla, i když se jí zdálo, že jsou spíše přímo průsvitné s diamantovými odlesky. Ale z těch očí, které vlastně ani očima nebyly měla jakýsi neurčitý, svíjivý pocit.
„Vím, jak se cítíš,“ pokračoval klidně. „Také já jsem byl donucen odejít ze své domoviny.“ Opět se na chvilku odmlčel a zvolna si dívku od hlavy k patě prohlížel.
„Líbíš se mi. Pomůžu ti. Ale nebude to úplně zadarmo.“
„Co chcete?“ ozvala se tiše dívka.
„Nic moc,“ odvětil muž a zazubil se. „Vím, že ráda kreslíš. A máš skutečný talent. Zařídím ti vlastní studio. To zní skvěle, ne?“
„To ano,“ řekla dívka a usmála se.
„Budeš mít hodně nápadů a zakázek,“ pokračoval cizinec. „Já tě jednou za čtrnáct dní navštívím a přinesu ti fotografii muže nebo ženy. Tvým jediným úkolem bude věrně je překreslit a – co je nejdůležitější – po dokončení obrysy obtáhneš touhle červenou tužkou.“ Sáhl do vnitřní kapsy a ve skutečnosti vytáhl zdobené plnící kaligrafické pero.
Bianca se na muže tázavě podívala, ale jakmile spatřila široký úsměv, bělostné zuby a ty nejzvláštnější oči, které kdy v životě viděla, pero si bez ptaní automaticky vzala. Obdivně si ho prohlížela. Vypadalo, že je hodně staré, ale zároveň také jako nové, jak bylo celou dobu pečlivě uschováno. Tělo bylo imitací dřeva se zlatavými ornamenty.
Dívka opět upřela pohled do mužovy tváře a na malý okamžik se jí zastavilo srdce, protože v těch jeho očích náhle spatřila čisté zlo. Později sama sebe přesvědčovala, že se jí to pouze zdálo, protože o vteřinu později v cizincových očích nic zlověstného nebylo. Opět zůstaly normální – tedy stále ty nejtajemnější.
Muž se otočil a pomalu začal odcházet.
„Počkejte,“ zvolala za ním dívka. „Kdo vůbec jste?“.
Cizinec se zastavil a jen trochu natočil hlavu.
„Na jménu nezáleží,“ řekl tichým hlasem. „Hlavně stále kresli, nepřestávej. Brzy tě někdo osloví. Ale nezapomeň na náš slib.“
Bianca chtěla ještě něco dodat, jenže muž mezitím zmizel v mlze, která se záhadně v uličce objevila.
Dívka se opět pomalu svezla po zdi na zem a pokrčila si nohy. Přehodila si přes hlavu kapuci a během několika minut usnula.
Probudila se někdy kolem půl šesté, když už začali první lidé chodit do práce po hlavní ulici. Bianca se divila, ale kupodivu nebyla moc rozlámaná. Zprvu si pomyslela, že včera to byl jen sen. Co by to taky mohlo být jiného? Jenže na to to bylo příliš reálné. Pamatovala si na jakýsi slib. Spojený s jejím milovaným kreslením. Usmála se, protože si vzpomněla, co jí ten tajemný muž slíbil. Biance bylo tehdy čtrnáct. Neuvědomila si, že to vypadá poněkud jednoduše a podezřele.

Šla si koupit lehkou snídani a pak se rozhodla, že půjde do nedalekého parku. Seděla na lavičce a vytáhla z papírového sáčku její oblíbený ořechový croissant. Pomalu ukusovala sousto po soustu a sledovala dění v parku. Bylo něco po sedmé a na lavičkách nikdo neseděl. Přišli tam jenom asi tak tři lidé, aby vyvenčili své psí miláčky. U fontánky pár maličkých sýkorek provádělo ranní hygienu a do toho jim dva kosové dělali hudební doprovod. V jednu chvíli dokonce z větve vysokého platanu vykoukla ven malá veverka, aby poté následně přeskočila na vedlejší ruku stromu. Bianca to vše se zájmem pozorovala a byla šťastná. Byla ráda, že jen kousek od ruchu velkoměsta se nachází takový hezký kus přírody. Aniž by si to uvědomila, sáhla do batohu a vytáhla svůj skicák a tužku. Nalistovala prázdnou stránku a s očima stále upřenýma na celý park začala kreslit. Kdyby tam někdo před ní stál, jistě by byl překvapený – to minimálně. Její oči vypadaly, jako by byly vzdálené a bez života. Bianca se dostala do jakéhosi tranzu. Její ruka rychle klouzala po papíře a pohled jí zůstával skelný. Po pár minutách se vrátila do normálního světa, bez triků a iluzí. Pohlédla na svůj výtvor na klíně a na chvilku strnula a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Vždycky ráda kreslila, už od mala. Ale byly to spíš takové čmáranice a jednoduché obrázky. Jenže teď měla před sebou něco, co vypadalo úplně jako fotka. Ano; jen v černobílém provedení. Kůra stromů byla vyvedena do nejmenšího detailu. Bylo to prostě, jako by někdo v parku natáčel film, v jednu chvíli ho pozastavil a danou scénu následně hned vytisknul.
Během dne si takhle Bianca sedla několikrát a kreslila. Penězi šetřila, protože zatím nevěděla, jak si vydělat nové. Den pomalu plynul. Bianca ho trávila částečně toulkami po městě a kreslením. K večeři si koupila malý sendvič s tuňákem. Když si pak později večer lehala na okraji parku, vtom ji napadlo, že by svůj objevený talent na kreslení mohla využít. A tak hned následující den zrána s tím začala. Kreslila všechno možné – stromy, budovy, ptáky, poštovní schránky, dokonce i postavy. Na levém dolním rohu vždy nechávala pseudonym Busta. V papírnictví si koupila krabičku připínáčků, lepící pásku, tvrdé desky a nový arch skicáků. Původně si dívka myslela, že se z ní stane pouliční umělkyně, která bude na počkání dělat portréty. Jenže záhy zjistila, že k tomu, aby mohla tvořit své hyperrealistické kresby, musí být zcela sama.
A tak se po městě začaly objevovat různé obrázky. Bianca náhodou našla inzerát na roznos letáků a čištění bot. Nebylo to sice nic extra, ale pro začátek jí to stačilo. Peníze dostávala hned na ruku, což jí vyhovovalo.
Uplynul přesně týden od chvíle, co opustila rodný dům. Právě dověšovala svou denní várku kreseb (většinou jich měla tak deset) a otočila se, že si půjde koupit nějakou večeři, když vtom jí někdo lehce poklepal na rameno. Bianca nadskočila a zdušeně vykřikla. Za sebou spatřila muže v elegantním tvídovém obleku s nagelovanými, uhlově černými vlasy, která měl pečlivě zčesané na stranu. Kolem krku mu visela hedvábná vázanka.
„Vy budete jistě Busta, že?“ oslovil dívku hlubším hlasem.
„Jojo, to asi budu,“ odvětila zmateně.
„Jmenuji se Malcolm Leathers a jsem agentem pana Xaviéra. A tohle je pro vás.“ Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl na kroužku tři klíče s přívěškem, na kterém byl zlatým písmem nápis ‚U.C.‘
Bianca na svazek hleděla a nebyla schopná slova. Došlo jí, kdo asi je ten pan Xaviér, i když si pomyslela, že to není jeho skutečné jméno. Kdoví, jestli je vůbec z tohoto světa…
„Slečno?“
Dívka se vrátila zpět do reality. Pohlédla muži do tváře a ten se na ni jen usmál a přiblížil klíče blíž k Biance. Ta tak nějak automaticky natáhla ruku s nastavenou dlaní a Malcolm Leathers jí tam lehce vhodil svazek. Dívka si ho chvíli prohlížela a pak sevřela ruku v pěst.
„Vaše studio se nachází na Main Street 1947 v komplexu Union Centre. Pan Xaviér vám zařídil i kompletní sevis. Jinými slovy tam budete mít zajištěné stravování a ubytování.“
Muž jí ještě řekl několik věcí, ale dívka už moc nevnímala. Stále nemohla pochopit, že to není sen; že se to skutečně děje.
A tak to, až pohádkově, začalo.

Bianca skutečně měla hodně hodně zakázek, které jí nepochybně zajišťoval onen tajemný pan Xaviér. Ten ji také dle dohody jednou za čtrnáct dní přinesl fotku. Dívka, ze které se již pomalu stávala žena, to brala jako hru. Bavilo jí to a s každou další kresbou to vypadalo ještě lépe, než fotografická předloha. Prostě jen překreslit a obtáhnout červeným perem. Jenže brzo měla zjistit, že to zas tak nevinné není.
Obvykle se Bianca na zprávy v televizi nedívala. Ale toho dne si je zapnula. V Iráku atentátníci při výbuchu těžce zranili deset lidí. Thajsko pustoší povodně. Vědci objevili novou planetu. Za záhadných okolností zemřel doktor William Carter. Teprve při této zprávě Bianca zpozorněla. Ne, že by jí to jméno něco říkalo, ale jakmile na obrazovce uviděla fotografii toho muže, rozšířily se jí oči a zakryla si rukou ústa. Nevědomky si kousala pěst. Byl to totiž ten samý chlap, kterého kreslila minulý týden! Ale co, může to být prostě jen náhoda. To se přece stává, ne? Ale něco uvnitř jí tomu nevěřilo. A brzy se měla přesvědčit, že za tím je skutečně i něco víc. Je ale zvláštní, že si toho dřív prostě nevšimla!
A tak, když k ní opět přišel veletajemný pan Xaviér, už to nevydržela:
„Co je s těmi kresbami?! A proč ti lidé tak najednou umírají?!!“
Xaviér se pohodlně posadil do velkého koženého křesla, propletl prsty a nasadil ten nejoslnější úsměv, kterým před těmi několika lety učaroval Biancu. V očích mu svítily plamínky, ale bylo v nich zároveň i cosi skrytého, cosi děsivého. Muž stále nic neříkal.
„No tak?!“ zvýšila hlas mladá žena.
„Jsi štastná, Busto?“ odvětil jí otázkou, čímž ji trochu zmátl. „Máš všechno, co jsi chtěla. Vlastní studio, pryč od tyranského otce. Tak sis to vždycky přála, ne?“
Dívka mlčela.
„Lidé mají rádi, když se jim plní sny. Vše má ale svou cenu. I když ta tvoje není nijak vysoká, není-liž pravda? Děláš to, co jsi vždycky měla ráda. To je super, ne? Ostatní už je vedlejší.“
„Už mi konečně řeknete, kdo doopravdy jste?“
„Rád plním lidem jejich sny. Žiju už dost dlouho na to, abych věděl, co přesně chtějí. Takže je jedno, kdo jsem. Jsem prostě jejich spása! I ta tvoje!! Uvědomuješ si vůbec, že vděčíš MNĚ za to, kde jsi?!“
Opět trochu ztišil hlas a vypadalo to, jako by mluvil spíš sám pro sebe:
„Lidstvo je úžasné. Stačí tak málo, jen nějaký jejich ubohý a pitomý sen, a pak jsou tak snadno manipulativní.“ Pohlédl ženě přímo do očí.
Bianca chtěla od toho pohledu odvrátit zrak, ale cosi jí to nedovolovalo. Teprve teď jí konečně skutečně došlo, jak jsou ty oči vlastně nelidské.
„Už to nebude dlouho trvat a budeš celá moje!“ Odmlčel se.
„Nebo jsi tak naivní, že sis myslela, že je něco zadarmo?!“ rozesmál se Xaviér. „Někdo touží po penězích, mně bohatě stačí to, co mají lidé uvnitř. Díky jejich chtíči, touze a zaslepenosti tu jsem tak dlouho. Občas jsem nazýván ‚pojídač duší‚. Jsem tu už od pradávna. A vždycky budu!“
Bianca zjistila, že nemůže mluvit ani se hýbat; jakoby byla celá paralizovaná. Teprve jí to to všechno začalo pomalu docházet. Bože, jak mohla být tak hloupá? Došlo jí, že nebude dlouho trvat a už nebude jako dřív. Co se vlastně stane s tělem, když nebude mít duši? Už nepochybovala, že něco takového skutečně existuje. A když pak duše prostě není? Potom z těla zbyde jen prázdná schránka. Žádné city, emoce či vůle. Veškerá lidskost se ztratí. Zůstane jen zombie tělo. A přesně takový osud jistě čeká Biancu…

Žena vydala z hrdla krátký ječivý zvuk a svalila se na laminátovou podlahu. Tělo jí lehce škubalo v nepravidelných intervalech.
Xaviér se pohodlně opřel v křesle, propnul prsty a usmál se. Tentokrát to šlo lépe, než jindy.

konec

Vzala sis prášky?

Joan Loanová nasucho polkla a olízla si rty. Pevněji sevřela volant svého starého volva. Náhle si prudce přiložila ruku na čelo a trochu zkřivila tvář. Cítila, že se jí zase začíná zmocňovat migréna. Poslední dobou ji mívala často. Blížil se její sjezd a tak hodila blinkr. Sjela dolů a pokračovala dál do centra. Chvíli jela po hlavní silnici a pak odbočila do jedné z postranních ulic.
Joan pracovala jako účetní u jedné malé právnické firmy. Nikdy nebyla vdaná. V mládí měla dva chlapce, ale vždy to vydrželo jen krátce. Otec jí zemřel, když jí byly dva. Matka po jeho smrti začala pít a postupně se od ní začali odvracet její přátelé. Joan dětství převážně prožila sama – matka s věčnými kocovinami se o ni nestarala a navíc ji začalo šplouchat na maják. Z domu prakticky nevycházela; nákupy obstarávala Joan. Matka opouštěla dům jen ve chvíli, kdy jí došla zásoba alkoholu. Obchod s lihovinami byl jen půl bloku daleko.

Joan zaparkovala své volvo a vytáhla klíček. Chvíli jen tak seděla, jako by ani nechtěla vystoupit. Sáhla po kabelce na sedadle spolujezdce, trochu se v ní pohrabala, než našla oranžovou lahvičku Flurbiprofenu. Bylo zvláštní, že třeba aspirin jí tolik nepomáhal. Začínala být na něm lehce závislá. Joan stále seděla a pozorovala dění na ulici. V dálce viděla babičku s pestrobarevným šátkem na hlavě a s holí v ruce, na druhé straně se líbal mladý pár a o kousek dál šla matka s dítětem. V malé kaluži na kraji chodníku se koupali dva vrabčáci. Před několika minutami krásně svítilo slunce; teď se chabě snažilo prorazit skrz mraky. Joan to vše pozorovala a usmívala se. Vtom se najednou prudce na její levé straně ozvala velká rána a v okně se objevila hlava muže, který měl jedno oko skleněné, v obličeji několik jizev a byl zcela plešatý. Joan zaječela. Koutkem oka zahlédla pohyb a už už chtěla sáhnout do kabelky pro mobil a zavolat pomoc, když vtom se hlava plešatce oddálila a někdo ho přisunul k sobě. V okénku se objevil druhý muž.
„Promiňte,“ řekl jenom a odváděl kumpána pryč. Očividně včera něco slavili a protáhlo se to až do rána. Joanin výraz se zkřivil do znechucení. Opilci ji totálně odpuzovali. Tuto averzi k alkoholu vlastně získala díky své matce. V patnácti zkusila ochutnat pivo, ale hned po prvním loku se jí zvednul žaludek. Od té doby na alkohol nesáhla.
Konečně Joan popadla kabelku a otevřela dvěře. Zamkla auto a pomalým krokem se vydala do kanceláře. S recepčním vždy prohodila pár slov. Byl to milý chapík, vdovec, který pokaždé dovedl zvednout náladu. Pan Slowney byl v práci nejstarší, táhlo mu už na osmdesátku, ale byl plný elánu a vitality. Dokonce i úplnému cizímu člověku dovedl zlepšit den. To se nedalo říct o sexistickém řediteli Patricku McHershellovi. Vždy když šel kolem Joan, nikdy ji neopomenul plácnout přes zadek. Zpočátku si stěžovala, ale když jí pohrozil, že by ji mohl vyhodit a k tomu zajistit, aby už další práci nezískala, tak zatnula zuby. Opravdu tu práci potřebovala.

Usedla za stůl a při pohledu na stoh faktur a daňových přiznání tušila, že dnes bude muset zůstat v práci déle. Ani jí to moc nevadilo, stejně na večer neměla žádné plány. Náhle jí do očí uhodila faktura, která jí vůbec nic neříkala. Byla na jméno Dr. Jonathan Pier. Vedle jména bylo umístěné malé logo – jakýsi strom s houpačkou. Pod tím Isle au Haut. Joan to místo něco říkalo, ale nemohla to hned někam zařadit. Zvedla se ze židle, jistě zašmátrala v polici s šanony a vytáhla ohmataný atlas Států. Nalistovala si rejstřík a jela pomalu prstem dolů. Konečně to našla. Otevřela si patřičnou stránku, rychle se zorientovala v souřadnicích a několikrát poklepala na malý ostrůvek. Isle au Haut. Joan si znovu prohlédla mapu. Zkontrolovala měřítko, v duchu si to propočítala a zjistila, z Montpelieru, kde pracovala, je to na ostrov vzdušnou čarou cca 330 kilometrů. Isle au Haut. Ten název se jí v hlavě omílal znovu a znovu, stále dokola. Začala být tím místem úplně fascinovaná a posedlá. Netušila proč. Musela o tom zjistit víc. Možná ho i jednoho dne navštíví…

Dny pomalu plynuly. Joan měla stále hodně práce, ale v části mozku měla pořád zafixovaný ostrůvek Isle au Haut. Náhle prudce zvedla oči. Byly čtyři odpoledne. Ještě tu bude hodinu a pak ji čeká již pouze pátek. Už byla rozhodnutá. V sobotu podnikne cestu na Isle au Haut.
Následující den dopoledne měla napilno. Koukla se na hodinky. Za devět minut dvanáct, takže za chvilku oběd, pomyslela si. Neměla moc hlad a tak si dala jen lehký zeleninový salát. Frank Bolt právě vyprávěl nějakou vtipnou historku. Moc ho neposlouchala a když se ostatní kolegové začali smát, zasmála se taky i když jen podvědomě a jaksi nepřítomně. Nabrala vidličkou poslední sousto, zvedla se a odnesla tác. V kantýně si ještě na odpoledne koupila jablko. Poté se vrátila do své kanceláře a zavřela dveře. Sedla si a popadla rozečtenou smlouvu. Četla a dělala si poznámky. Po dvaceti minutách byla hotová. Vzpomněla si, že musí napsat jeden důležitý e-mail, který stále odkládala. Otevřela si novou zprávu a chvíli jen pozorovala blikající kurzor. Pak si položila prsty na klávesnici a začala psát všemi deseti. Chvílemi se zastavila, aby si promyslela větu, a pak opět pokračovala. Netrvalo dlouho a měla zprávu napsanou. Ještě si to celé přečetla a následně odeslala. Protáhla si krk a propnula prsty. Luplo to, jako by někdo vystřelil z malé pistole.

Vzala sis prášky?

Joan si opřela lokty o stůl a oběma rukama si začala masírovat čelo a spánky. Už zase, pomyslela si. Nějakou dobu tak setrvala v této předkloněné poloze. Když ani po několika minutách bolest neodezněla, vstala a ze skleněného džbánku si do sklenice nalila vodu s citrónem. Došla k věšáku k pověšené kabelce a, aniž by ji sundala, jistě do ní hrábla a vyndala Flurbiprofen. Otevřela bílé víčko a nasypala si do dlaně rovnou dvě pilulky. Hm, zásoby mi už dochází, příští týden si budu muset pořídit novou lahvičku, řekla si pro sebe.
Migréna pomalu začala ustupovat. Joan si ještě jednou promnula spánky. Protáhla se a opět usedla k počítači. Rozložila si prsty na klávesnici a tak nějak automaticky do vyhledávače napsala „Isle au Haut“. Hned první odkaz ji dovedl na oficiální web ostrova. Joan natáhla ruku, vzala jablko a kousla do něj. Pak okamžitě vrátila zrak na obrazovku. Isle au Haut. Malý ostrov u Maine, na který se dalo dostat jedině přívozem ze Stoningtonu. Mimo sezónu tam trvale žilo 72 obyvatel, v sezóně až dvě stě. Hlavní příjem tvořil lov krabů. Na jihovýchodní části ostrova se rozkládal Acadia National Park. Svou rozlohou zaujímal takřka polovinu území Isle au Haut. Několik lidí pracovalo v místní elektrárně. Dále tu byla škola, kostel, obchod, kde jste si mohli koupit všechno, pošta, radnice a malá hasičárna. Samozřejmě nemohla chybět hospůdka, Lighthouse Inn. Zájemci o přestěhování na ostrov museli vyplnit malý formulář, ale dle oficiálních stránek jsou všichni vítáni, protože místní jsou velmi vstřícní a milí. Na webu byla i fotogalerie, kterou si Joan se zájmem rozklikla. Jablko, na které mezitím úplně zapomněla, již začínalo být v místě nakousnutí okoralé. Světlé, takřka bílé jádro bylo po krajích již nahnědlé a postupně po celé ploše začalo tmavnout, jako když za jasného dne zastíní slunce mrak.
V pravém rohu obrazovky bliklo oznámení, že přišel nový e-mail. To Joan opět vrátilo do reality. Mrkla na hodiny a zjistila, že jí do konce zbývá něco přes půl hodiny. Naplno se opět začala věnovat práci. Ještě musela poslat pár mailů.
Už bylo deset minut po páté. Teprve teď si srovnala složky do regálů a vypnula počítač. Vzala si z věšáku lehký kabát a vyšla z kanceláře. Byl před ní poslední zářijový víkend. Portland byl už poměrně na severu a tak se zde léto jenom rychle prožene a brzy začne vládnout chladivý podzim. Joan si klíčkem otevřela dveře od auta a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. Rozhodla se, že si ještě zajede do obchodu pro zásoby na víkend.

V sobotu na ostrov Isle au Haut jezdil pouze jeden přívoz o půl sedmé. Joan na místo dorazila už před šestou s menší cestovní taškou přes rameno. Měla na sobě tmavou koženou bundu a denimové kalhoty. Dle předpovědi počasí mělo být lehce pod mrakem. Joan na molu stála sama a nikdo se k ní nepřipojil, ani když dorazila menší loď. Převozník byl postarší muž s ostře řezanými rysy v obličeji. Něco zamručel na pozdrav a řekl částku za cestu. Joan zaplatila a nastoupila. Během plavby se několikrát snažila s mužem zapříst rozhovor, ale když vždy od něj dostala pouze strohou odpověď, brzy toho nechala. Plavba trvala asi čtyřicet minut. Moře bylo klidné. Dosud lehce svítilo slunce, ale místy se už začaly kupit menší mraky. Joan byla ráda, že si vzala lehkou kostkovanou šálu; teď se do ní trochu víc zavrtala. Náhle se před ní začaly objevovat první obrysy ostrova Isle au Haut. Byl celý zahalený do krémové mlhy, ačkoli – což Joan připadalo zvláštní – nikde jinde kromě ostrova nebyla. Převozník mezitím s lodí bezpečně zajel do přístaviště k širšímu molu. Joan vstala, zvedla si tašku a vystoupila z lodi. Ještě se ale otočila a zeptala se muže, kdy se bude vracet na pevninu.
„Ve tři.“ Nic víc neřekl.
Joan jen lehce pokývla hlavou a vyrazila po molu. Na jeho konci stála menší budova s širokou střechou. Vepředu byla dřevěná veranda, na rozích podpírána zdobenými sloupy. Lehce vybledlý vývěsní štít již z dálky hlásal: „Hayley Connor’s General Store“. Joan se rozhodla, že svou výpravu na ostrov začne právě tady. Okna byla potemnělá. No co, v sobotu se asi otevírá později, pomyslela si žena. Přesto zkusmo vzala za kliku. Bylo otevřeno. I jen mírné otevření dveří probudilo zvonek na futrech, který upozorňoval na nové příchozí. Krámek byl malý, ale našli byste tam snad vše – od potravin a galoší, po rybářské pruty a kanystry s benzínem. Joan opatrně vešla a chtěla zavřít dveře, ale vzápětí si uvědomila, že by tak přišla o v podstatě jediný zdroj světla. Skrz různou špínu a prach nebylo moc vidět z oken ven.
„Haló?“ zkusila zavolat Joan. Místnost jí však odpověděla tichem. Náhle se ozval dětský smích. Joan se instinktivně otočila k pootevřeným dveřím a spatřila tam od nich utíkat malou holčičku.
„Počkej!“ křikla Joan a vydala se za ní. Dívka běžela po molu a poté doprava. Joan zamířila stejným směrem. Vůbec si přitom nevšimla, že u mola už není loďka, kterou ji převozník na ostrov převezl.
Žena vběhla do lesa, kde naposledy viděla tu malou, ale nikdo tam nebyl. Joan se rozhlížela stále dokola. Najednou uslyšela praskot větviček. Bez váhání tam zamířila. Vyšla z lesa a s údivem zjistila, že se venku mezitím dost setmělo. Ženě to přišlo divné, ale než nad tím mohla víc přemýšlet, náhle spatřila tu holčičku, jak necelých sto metrů před ní otevřela ozdobně kovanou bránu a zmizela za ní. Joan na nic nečekala a rozeběhla se k bráně. Z ramena jí vypadla taška, ale nechala ji ležet. Asi metr před oplocením se zastavila a zůstala stát s otevřenou pusou, kterou  si pomalu zakryla rukou. Oči se jí rozšířily. Po stranách brány totiž byly dva znaky, ve kterých ihned poznala logo z faktury, která ji na ostrov Isle au Haut vlastně přivedla – ten strom s houpačkou. Jenomže teprve až teď zjistila, to není houpačka, ale oběšenec…
Joan chtěla vykřiknout, ale v hrdle měla vyprahlo. Místo toho se nyní zaměřila na sídlo za bránou. Byl to obrovský dům z tmavě červených cihel, který spíše připomínal zámek. V přízemí měl několik velkých oválných oken a u vstupních dveří byly dva mramorové sloupy se sochami lvů. Součástí sídla byl i menší park s fontánou a sestříhanými keři do tvaru zvířat. Při pohledu zepředu dům díky rozmístění oken evokoval rozšklebený obličej. Ve dne to mohlo být hezké, ale v noci, zvláště pouze za lehkého svitu měsíce, to byl vskutku děsivý pohled. Joan stále stála na místě, ale přesto měla pocit, jako by se k ní dům postupně sám posunoval. Najednou se prudce se zaskřípěním otevřely vchodové dveře. Nikdo tam ale nestál. Joan se chtěla otočit a utéct pryč, ale nohy jí neposlouchaly, jako by nebyly její. Jakási neviditelná síla ji donutila otevřít bránu a jít rychlým krokem ke vchodu. Tam se na chvilku zastavila, ale posléze vešla do potemnělého domu.

Když se trochu rozkoukala, zjistila, že se nachází ve velké místnosti s mnoha dveřmi, která byla vybavená starobylým nábytkem. Přímo před vchodem bylo obrovské schodiště s temně rudým kobercem. Zhruba uprostřed místnosti ze stropu visel zdobený lustr, osazený deseti nezapálenými svícemi. Po stěnách bylo umístěno několik svícnů a pochodní. Joan pomalu zrakem zkoumala místnost z jednoho rohu do druhého. A vtom náhle se  nečekaně vzňaly všechny svíce, až žena zaječela. Celá místnost se tak rozzářila mohutným plápolavým světlem. Na stěnách se tím zobrazily různé obrazy s děsivě rozšklebenými obličeji. Další šok byl při pohledu na nábytek. Byl podivně zdeformovaný – šikmý stůl se dvěma nestejně uříznutýma nohama, kostra křesla bez potahu, šatní skříň s rozbitým zrcadlem, roztrhané závěsy. Žena měla pocit, že se na ni dívá tisíc očí. V tu chvíli se ozvaly otřesy a začaly praskat stěny. Z nich postupně vylézaly šedivé, shrbené nestvůry s mohutnými drápy a rozšklebenými obrazy místo hlav. Začaly se blížit k Joan. Ta s křikem vytrhla ze stojanu na stěně jednu pochodeň, se kterou se zběsile oháněla kolem sebe. Skřeti byli stále blíž a blíž. Jeden už byl téměř u ní, ale žena plná adrenalinu instinktivně máchla a zasáhla bytost přímo do hrudi. Ozval se uširvoucí jekot a nestvůra se svalila na zem. Tam si začala drápy sápat břicho, dokud ji plameny zcela nestrávily. Místnost naplnil smrad spáleného masa a vzduch byl podivně nakyslý. To probudilo u ostatních agresi a s hlasitým chrčením a chroptěním se rozeběhli k Joan. Žena několik z nich odrazila a usmrtila, ale nevšimla si dvou skřetů, kteří se jí dostali za záda. Obrazy na jejich ramenou se rozpadly a místo nich se objevila hlava bez očí s tlamou plnou stovkami ostrých zubů. Ihned se jí zakously do levé paže a nohy. Joan zavyla bolestí, protože to bylo, jako by ji někdo obmotal končetiny ostnatým drátem a utáhl. Podívala se doleva a spatřila, jak na zem tryská zčernalá krev. Náhle ucítila, jak ji maso začíná zaživa na těle hnít. Joan vykřikla, upustila pochodeň a s křikem upadla na zem, kde se silně udeřila do hlavy. Asi jen tak pět vteřin byla v bezvědomí, protože louč spadla hned u její hlavy a trvalo to právě jenom těch pár mikrosekund, než jí začaly hořet vlasy. Žena ze sebe vydala nelidský jekot. Cítila, jak se jí škvaří mozek. A ten puch spálené kůže! Vlasy už neměla zhola žádné a plameny jí začaly olizovat obličej.
„A DOST!!!“ zahřměl odněkud hluboký hlas a přesně v tu chvíli se uhasily všechny svíce a plameny. Místnost se opět ponořila do tmy. Joan sebrala poslední kousky síly a zvedla hlavu. Po schodech šla vysoká postava v dlouhém plášti s kapucí. Vlastně nešla, vznášela se. Joan zase klesla hlava. Celé její tělo se nekontrolovatelně třáslo, jako by dostávalo elektrické šoky. Zavřela oči. Náhle u sebe ucítila pohyb. Naposledy otevřela oči a s hrůzou spatřila, jak se k jejímu krku přibližují dva ostré bělavé tesáky. Pak už vše pohltila absolutní tma.

Vzala sis prášky?

konec

Pozn.:
Ostrov Isle au Haut skutečně existuje, nevymyslel jsem si ho. Spadá pod okres Knox County státu Maine a konkrétně ho najdete v zátoce Penobscot Bay. Zde je oficiální web ostrova: www.isleauhaut.org

Sandra Marksová si prsty proplétala pramínky vlasů. To dělala pokaždé, když byla nervózní. Dnes večer měla jít se svým manželem Peterem na večeři.
Peter pracoval na Wall Street jako investiční makléř. Právě dnes byl pozván do prestižní restaurace Le Bernardin, kde bude jeho šéf a několik důležitých lidí, se kterými bylo vhodné se seznámit. V New Yorku, a o to víc na Manhattanu, byly kontakty základ. Takže účast na večeři byla vlastně takřka povinná. Poslednímu Peterovu projektu pár lidí nevěřilo, že bude úspěšný, protože jeden partner měl menší výhrady k investiční smlouvě. V té době burza stagnovala a hodnota dolaru pomalu klesala. Podobná situace byla i před šesti lety, kdy Peter začal u investiční společnosti Value Garrant pracovat. Pro čerstvého absolventa z Harvardu to byly krušné chvilky, ale i cenná zkušenost. Spřátelil se s Lukem Handersenem, který mu pomohl, jak se ve světě burzy burzy orientovat. Peterovi se podařilo získat pár nových klientů a pomohl víceméně Value Garrant zachránit před krachem. V očích kolegů si polepšil a taky hlavně u svého šéfa Marcuse Leonarda, který ho považoval za zelenáče a příliš nevěřil, že vydrží víc jak pár týdnů. Všechny tedy překvapil a dostal se na vyšší pozici. Zmíněný poslední Peterův projekt nakonec proběhl bez obtíží a to i s pomocí Handersenových kontaktů. Pozvání na večeři se šéfem prakticky tradičně znamenalo kariérní postup. Kdyby na ni nešel, klidně by si Peter Marks mohl následující den začít skládat věci z kanceláře do krabice.

Sandra věděla, jak je pro Petera ta večeře důležitá. Příliš se jí tam ale nechtělo. Před necelými čtyřmi lety se jim narodila krásná dcera Wendy. Oba ji velmi milovali, ale i tak nějak Sandra cítila, že Wendyn vztah k ní byl o trošku silnější než k Peterovi. Bylo to nejspíš možná tím, že s dcerkou trávila nejvíc času ona, protože Peter byl do večera v práci a občas i přes víkend. Wendy byla hodná a milá holčička, ale někdy i pěkný generál. Takovou občasnou paličatost zdědila po otci. Když ale na někoho upřela své nádherné, jasně modré oči, a k tomu přidala i odzbrojující úsměv, každý byl ztracen a víceméně vždy dosáhla svého.
Důvod, proč se Sandře moc nechtělo jít, byl ohledně malé Wendy. Velmi se o ni bála a nikdy by si neodpustila, kdyby se jí něco stalo. Dnes to tedy znamenalo, že nutně potřebuje chůvu na hlídání. Za ty čtyři roky byla Wendy večer bez rodičů jen jednou. Tehdy šli Sandra a Peter do divadla. Shodou náhod byla ten den odpoledne u Sandry na návštěvě její kamarádka Bella. Ta jí poradila jednu agenturu a konkrétně doporučila paní Smithersovou. Byla to už dáma v důchodu, ale nade vše milovala děti. Vždy se k nim chovala velmi mile. Trochu paradoxem bylo, že ona sama děti neměla. Nemohla je mít. Sandra se s paní Smithersovou rychle spřátelila. Na svůj věk byla velmi čilá. Kromě dětí nade vše milovala čaj. Pokud si každý den ráno a přesně ve tři odpoledne nedala svůj oblíbený šálek, byla rozmrzelá. Kdykoliv ale měla kolem sebe děti, úplně se celá rozzářila. Milovala děti a ony zase ji. Ať už jakékoliv dítě brečelo, po chvilce v její přítomnosti plakat přestalo a z místnosti se poté ozýval jenom smích.
Paní Smithersová sice byla menšího vzrůstu, ale o to větší měla svůj dar. Když se někdo podíval do jejích tmavě zelených očí, spatřil tam inteligenci a čistou radost. Bílé vlasy měla vždy pečlivě stažené do mohutného drdolu. A třebaže svého manžela ztratila už před mnoha lety, byla šťastná. Její muž měl nevyléčitelnou chorobu a později trpěl demencí. Ke konci života už svou ženu nepoznával. Paní Smithersová si neustále říkala, že teď se má lépe, teď už netrpí. Každý den, za každého počasí, chodila na hřbitov zapálit svíčku a vyměnit vodu ve váze.

Sandra zvedla sluchátko a vytočila číslo zmíněné agentury. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Sandře to připadalo divné. Už už chtěla sluchátko položit a zkusit zavolat jinam, když vtom to někdo na druhé straně nakonec vzal. Byla to žena asi ve středních letech s lehce nakřáplým hlasem.
„Agentura Dellavere, přejete si?“
„Dobrý den, tady Sandra Marksová. Potřebovala bych na dnešní večer někoho na hlídání. Měla by paní Smithersová čas? Maggie Smithersová?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Nikdo takový u nás nepracuje, madam.“
Tentokrát se zarazila Sandra. Jak je to možné? Že by Maggie už přece jen odešla do plnohodnotné penze?
„Haló, paní, jste tam?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ano, jsem tady,“ odvětila Sandra.
„Chtěla jste tedy hlídání?“
„Ó, ano. Můžete někoho poslat dnes na šestou hodinu?“
„Od toho jsme tady, paní…mmh…“
„Marksová.“
„Marksová. Můžete mi říct jaká je vaše adresa?“
Sandra jí to nadiktovala a ještě pro jistotu jednou zopakovala čas, kdy by potřebovala hlídání. 
„Spolehněte se. Postaráme se o vaše děťátko.“
„Děkuji,“ řekla Sandra a než stačila cokoliv dodat, na druhé straně to cvaklo a rozhostilo se ticho.

Bylo už pět minut po šesté. Sandra nervózně přecházela z jednoho konce místnosti na druhý a co chvíli se koukla z okna na ulici před domem. 
„Jen klid, San,“ utěšoval ji Peter. „Máme ještě pár  minut čas a určitě tu každou chvíli bude.“
Jen to dořekl, Sandra uslyšela, jak přijíždí nějaké auto a brzdí u jejich domu. Sandra popoběhla k oknu a uviděla tam tmavě červený Cadillac s bílým pruhem uprostřed. Po chvilce z něj ladně vystoupila mladá žena v puntíkatých šatech. Měla menší vínovou kabelku, kterou si elegantně přehodila přes rameno. Její krok byl jistý a rychlý. Když uviděla v okně Sandru, usmála se a zamávala jí. Sanda jí pozdrav opětovala. Vypadá celkem mile, pomyslela si. Při večeři budu na Wendy sice stejně pořád myslet, ale nová chůva se o mojí holčičku jistě dobře postará. 
Ozval se zvonek. Sanda lehce seběhla ze schodů a otevřela dveře. Předtím si ani nevšimla, jak je ta mladá žena krásná. Měla velmi jemně narůžovělou pleť a výraznou rudou rtěnku. Mladá žena se usmála a přitom obnažila pečlivě udržované bílé zuby. 
„Zdravím,“ řekla vesela a podala Sandře ruku. „Jsem Jane Stokerová. Dnes večer budu dělat vaší dceři společnost.“ 
„Sandra Marksová, těší mě. A toto je můj manžel Peter,“ odvětila Sandra. „Jste naše záchrana.“ 
„Však já vám ji ráda pohlídám a postarám se jakoby to byla moje vlastní.“ Jane se přitom nepatrně zablýslko v očích. „Jak se vůbec jmenuje?“
„Wendy. Je to to nejcennější, co máme,“ řekla Sandra.
„Nerad vás vyrušuju, dámy,“ ozval se Peter, „ale pomalu bychom měli vyrazit, San.“
„Jistě, drahý,“ odvětila Sandra. „Jen to tu rychle Jane ukážu, ať ví, kde co je.“
„Dobře, ještě máme chvíli čas.“

Za deset minut již manželé Marksovi seděli v autě. Malá Wendy spala, ale když jí při odchodu Sandra dala pusu na tvář, Wendy se přitom pousmála. Jane Stokerová stála u hlavních dveří, usmívala se a dívala se za odjíždějícím autem. Její úsměv byl ale mrazivý. Čekala až jí auto zmizí z dohledu. Věřila, že vše půjde hladce. Konečně zavřela dveře a zajistila je řetízkem. Přejela si jazykem po tmavě červených rtech. Už měla hlad. 
Upravila si šaty a zamířila ke schodům. Zábradlí bylo krásně zdobené, schody pokrýval bledě modrý koberec se vzory. Jane šla pomalu, nespěchala. Ruka jí lehce klouzala po hladkém zábradlí. Mířila přímo k Wendy do pokoje. 

Wendy, poté co její rodiče odjeli, opět začala usínat. Náhle prudce otevřela oči. Zračil se v nich čistý strach a zděšení. Bylo to přesně ve chvíli, kdy Jane Stokerová vzala za kliku. Wendy začala brečet a zrychlil se jí dech. Cítila, jak se celý její pokoj naplňuje jakousi temnotou. Civěla na kliku, jak se pomalu pohybuje. Nevěděla, kdo za dveřmi je, ale přesto nějakým způsobem cítila, že ten někdo je zlý člověk. Nebo něco jiného, než člověk? 
Dveře se neslyšně otevřely. Na chodbě stála tmavá postava. Do pokoje svítily jen její velké rudé oči. Wendy chtěla prudce vstát, ale byla strachem celá paralizovaná.
„Ahoj, Wendy,“ řekla ta postava temným hlasem. „Budeme si spolu hrát?“
Wendy se stále nemohla pohnout. Připadalo jí, jakoby ji nějaká neviditelná síla tlačila do postele. Bytost vkročila do pokoje. Dívku najednou popadl chlad, až se začala třást a drkotat zuby.
„Přece tam jen tak nebudeš ležet a ani mě nepůjdeš přivítat, viď, že ne? Takové chování opravdu nemám RÁDA!!“ Poslední slovo skoro vyštěkla a začala se rychle blížit s napřaženýma rukama k Wendy. Té se strachem rozšířily zorničky. Postava byla už téměř u ní, když tu si dívka uvědomila, že už ji žádná síla nedrží a může se normálně hýbat. Svalila se z postele právě ve chvíli, když ji postava chtěla chytnout kolem krku. Wendy se rychle zvedla a s brekem se rozeběhla z pokoje. Bytost zasyčela a vydala se za ní. Zvolnila, protože věděla, že jí dívka neuteče. Nikdo jí neutekl.
Wendy seběhla po schodech a okamžitě zamířila k hlavním dveřím. Vzala za kliku, ale dveře se neotevřely. Několikrát to zkoušela, ale bez výsledku. Z hrdla se jí vydral zoufalý výkřik. Musela si rukama utřít vlhké oči. Vtom uslyšela kroky na schodech a proto se rychle vydala přes jídelnu do kuchyně, kde se schovala do komory na potraviny. Všechno jídlo jí náhle začalo připadat zkažené a podivně zapáchalo. Zaposlouchala se, ale nic neslyšela. Nekontrolovaně se třásla po celém těle.
Jen, ať je to celé jenom sen, říkala si pro sebe, příšerný živý sen. Panebože, prosím, panebože, pane –
„MÁM TĚ!!!“ zaječela nestvůra a prudce otevřela dveře od komory. Wendy se choulila v rohu a rukama si objímala kolena.
Bytost vešla dovnitř a zamířila rychlým a jistým krokem k dívce. Popadla ji za vlasy a začala ji vláčet ven. Wendy vřískala bolestí. Snažila se prsty něčeho zachytit, ale cizí ruka byla silnější. Před komorou jí nestvůra smýkla po laminátové podlaze a Wendy se při tom tvrdě praštila o něco do hlavy. Hned si přiložila ruku na bolavé místo a z očí se jí spustila nová várku slz.
„Tak už tě mám, holčičko,“ zvolala nestvůra.
„Však já tebe taky!“ ozval se nějaký hlas a v tu chvíli Wendy rozmazaně spatřila, jak se v horní části těla příšery objevil tlustý hrot. O vteřinu později druhý. Nestvůra zaječela a z huby jí začala vytékat podivná černá tekutina. Z hrdla se jí ozývalo děsivé chroptění. Dala obě ruce za záda ve snaze vytáhnout z těla zaražené čepele. Než to ale stihla udělat, ucítila náhle prudkou bolest na krku. Následovala další rána, tentokrát s větší razancí. Zaječela, ale hlas měla sípavý. Wendy zvedla oči a uviděla, jak hlava příšery je nakloněná v nepřirozeném úhlu na stranu. Z rány jí prýštila stejně temná tekutina jako z chřtánu. Většinu vazů měla zpřetrhaných a visely tak z krku jako tenké provazy.
Jakási ruka uchopila hlavu nestvůry a prudce jí zatáhla na stranu. Další dva tři vazy hlasitě praskly. Ze zbytků hrdla se ozýval dušený řev. Náhle se objevila druhá ruka, která držela velký sekáček zakrvácený černou krví. Volná ruka natáhla uvolněnou hlavu a druhá vší silou udeřila. Tělo příšery se zvrátilo a spadlo na zem. Wendy začala ječet. Až teď začala pomalu zkoumat, komu ty ruce patří. Údivem otevřela pusu a rozšířily se jí oči, protože tam před ní stála stará paní s bílými vlasy staženými do velkého drdolu. Vteřinu se na sebe dívaly a poté babička rychle otevřela připravenou kabelu a dala do ní useknutou hlavu.
„Omlouvám se za ten nepořádek, Wendy. Už se nemusíš bát, Je to pryč.“
Dívka stále seděla na podlaze, neschopna vůbec promluvit.
„Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem Maggie Smithersová a už jsem tady u vás byla, abych tě hlídala.“
Konečně se Wendy vrátil hlas. „Va-vážně to už skončilo?“
„Ano, Wendy. Neboj se. Opravdu to skončilo.“
„Ale, co to vlastně bylo? A jak jste se sem tak rychle dostala?“
„Co to bylo, je teď vedlejší. Něco ti řeknu, Wendy – jsi výjimečná. A máš obrovskou vnitřní sílu. Však díky tomu jsem tu byla tak brzo. Já vím, že máš před sebou velkou budoucnost.“
„Stejně to nechápu,“ řekla zamyšleně Wendy. „Proč ta…věc šla po mně?“
„Ta nestvůra pase po dětech. A také pouze děti ji můžou vidět.“
„Ale jak to…“
„Že jsem ji viděla já?“ pousmála se Maggie. „Taky jsem obdarovaná. Mým posláním je chránit děti, jako jsi ty, a starat se o to, aby těchto příšer ubylo. A to zajistím tímto způsobem,“ poklepala si na kabelu. Wendy při tom nasucho polkla.
„Nemáš hlad, Wendy?“ zeptala se Maggie. „Uvařím pudink, jestli chceš.“
„Ráda si dám,“ odvětila dívka a poprvé se od chvíle, co její rodiče odešli, usmála.
Maggie jí úsměv opětovala. „Tak dohodnuto. A pak tu budu stále s tebou, dokud se ti rodiče nevrátí.“

konec

„Vyrvi mu to srdce!“ ječela Herriet. „Dělej!!

Mladík zachroptěl. Teprve teď mu to začalo docházet.

Šel do hostince U Bílého grošáka na jednu pintu černého. Přestože věděl, že ho dnes čeká ještě hodně práce, nespěchal a jen si užíval ten příjemně chladivý mok. Jeho otec byl místní radní, ale on nechtěl být jako on. Šel se vyučit kovářem u mistra Willuma, se kterým se i brzy spřátelil. Tento týden musel mistr na pár dnů odcestovat a on, Josh, měl celou kovárnu na starost. Byl již chladivý podzim. Ach, jen ať ta nadcházející zima není tak krutá jako ta předešlá, pomyslel si Josh.
Joshovy myšlenky přerušil nový příchozí. Byla jím velmi mladá žena s krásnou tváří. Na sobě měla jednoduché, ale přitom skvostné tmavé šaty s černým páskem. Kolem krku měla pevně upnutou stuhu se zeleným smaragdem. Živůtek měl zdobený střih a každému zcela jistě upoutal pozornost. Josh nebyl jediný kdo na ni zíral – doslova na ni zírala celá knajpa. Dívka byla očividně zvyklá na pozornost a schválně si začala dráždivě hrát s vlasy. Podívala se doleva na Joshe, usmála se a řekla mu:
„Tak co, fešáku? Objednáš mi nějaké pití?“
„A-ale jistě,“ opověděl okamžitě Josh a poručil hrnek vína. Dívka se s ním dala do řeči a on z ní prostě nemohl spustit oči. Úplně zapomněl, kolik ho dnes ještě čeká práce, nevnímal nic, utápěl se v jejích jasně zelených očích, občas mu pohled sjel i o něco níž, byl dívkou úplně okouzlen. Čas plynul a oni si spolu stále povídali a upíjeli. Joshovi se už lehce začal zamlžovat zrak. Dívka mu najednou něco zašeptala do ucha a on přikývl. Pomohl dívce vstát a položil na bar čtyři zlaťáky.

Venku se dívka automaticky zaklesla do Joshe a pomalu šli na konec městečka. Josh se po požití množství alkoholu jen nechal dívkou vést. Mladá žena měla jistý krok a společně se vydali po úzké písčité cestě. Po krátkém době došli do lesa. I když byl té noci úplněk, měsíc neměl tolik síly, aby nenašel nic víc než pouze nepatrné skuliny skrz husté koruny stromů. Náhle se před nimi objevila malá chatrč. Dovnitř nebylo vidět, protože všechny okenice byly pečlivě zavřené. Kolem chaty byly rozházené větší i menší kusy hadrů a části oblečení, ve vyhaslém ohništi kousky kostí. Josh si ale ničeho z toho nevšímal. Vešli spolu do chatrče. Dívka nejprve zapálila lucernu a poté Joshe odvedla do skromně vybavené místnosti, kde byla modrá kachlová kamna, menší poloprázdná knihovna a postel. Právě na ni Joshe posadila. Vyhrnula si sukni a začala si před ním sundávat jemné punčochy. Pomalu si rozvázala šaty a pod ním měla pevně upnutý korzet s hlubokým dekoltem. Joshovi se zrychlil tep. Dívka si svůdně olízla rty. Pomalu se blížila k posteli a dráždivě přitom hýbala boky. Josh se chtěl na posteli posadit, ale žena ho rukou přinutila opět lehnout. Lehla si na něj obkročmo a zlehka ho začala líbat na krk. Mladík slastí zavřel oči. Najednou ucítil krátké bodnutí. Prudce otevřel oči a překvapením se mu zatajil dech. Nad ním seděla ošklivá babice, jednu velkou bradavici měla u kořenu nosu a několik dalších menších bylo rozseto po celém obličeji. Sice měla na sobě naprosto to stejné jako ta dívka z hostince, ale nebyla to ona. Nemohla to být. Také oči byly jiné – už nebyly jasně zelené, ale tmavě šedé s odstíny černi.
Zaskřípaly dveře a někdo vešel do místnosti. Po prkenné podlaze se rozléhalo pravidelné klapání bot. Josh  chtěl zvednout hlavu, ale v tu chvíli ho jakýsi tupý předmět prudce udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.

Když mladík opět přišel k sobě, byl celý nahý a připoutaný na kříži ve tvaru písmene X. Pokusil se pohnout, ale jednotlivá lana byla velmi pevně svázaná. Než stačil cokoliv říct, otočily se k němu dvě babice, které předtím byly obrácené zády. Obě měly jemně nazelenavý obličej, dlouhé černé šaty a bělavé vlasy. Na kamnech za nimi cosi v hrnci bublalo a Josh ucítil pach síry. Jedna z babic měla v ruce dlouhý nůž s velkou čepelí.
„Konečně!“ zvolala skřípavým hlasem jedna jaga. „Konečně můžeme začít!“
V tu chvíli babice, která měla v ruce nůž, začala postupovat směrem k Joshovi. Ten chtěl vykřiknout ale s hrůzou zjistil, že vydává jen slabé a dusivé zvuky. Ty čarodějnice mu vyřízly jazyk! Mladík viděl, jak nůž vydává stříbřité odlesky a spatřil v něm svůj vyděšený výraz. Jaga se před ním zastavila a jen obracela nástroj v ruce. Josh cítil její dech. Připomínal mu shnilá vejce. Čarodějnice se bez mrknutí upřeně dívala přímo do Joshových očí. Mladík náhle ucítil podivnou únavu. Víčka byla těžká, odolával otupělé ospalosti, ale i tak se mu oči pomalu začaly zavírat. Stačil ještě zaregistrovat úsměv jagy, ve kterém nebyla žádná radost, jen čisté zlo. V tu chvíli se z jeho hrdla navzdory chybějícímu jazyku ozval ohromný řev. Letmo otevřel oči a rozostřeně uviděl, jak babice drží v ruce něco malého a růžového. Trvalo mu pár vteřin než pochopil, co to vlastně vidí. Opět dušeně vykřikl. Ucho! Jeho ucho! Ta čubka mu nožem uřízla ucho! Stále z něho odkapávala krev. Mačkala ho v ruce a ždímala. Joshovi se zvedl žaludek a začal zvracet. Zvratky mu tekly po bradě a také po hrudi. Cítil, že znovu začíná ztrácet vědomí, když vtom se jaga pustila do odřezávání druhého ucha. Bolest to byla neskutečná, nikdy nic tak hrozného necítil. Připadalo mu, že to trvá celou věčnost. Navzdory bolesti si náhle uvědomil ten děsivý fakt. Vše se okamžitě ztlumilo. Cítil svůj zrychlený tep, ale vše ostatní bylo vzdálené. Babice stále držela a mačkala Joshovy uši, byla jimi úplně fascinovaná. Náhle se otočila k druhé čarodějnici, která jí něco říkala. Josh netušil o čem se baví a vlastně mu to bylo úplně jedno. Než se mu opět zavřely oči, stačil postřehnout, jak babice vhodila jeho uši do bublajícího hrnce. Josh otevřel oči právě ve chvíli, kdy se k němu blížila jaga a měla něco ukrytého v ruce. Najednou mladík ucítil ukrutnou bolest na hrudi. Jaga do něj vrazila rezavý hák a pomalu s ním táhla dolů až k břichu. Josh začal zvracet nazelenavý sliz, který se mu začal mísit s vyhřezlými vnitřnosti. Vylézavaly mu ven natržená střeva a části žaludku. Jaga se ještě jednou otočila ke své společnici a pak prudce vrazila  ruku do Joshova těla. Chvilku tam šmátrala a po pár sekundách začala něco trhat ven. Zaječela vzrušením a prudce škubla. Josh už měl hlavu zvrácenou a vypadal, že jen spí. Jenže to už byl spánek věčný. V ruce čarodějnice se lesklo stále ještě pulzující srdce. Jaga si ho chvíli fascinovaně prohlížela a  různě mačkala a poté ho vhodila do hrnce. Místnost zaplnil pach vnitřností a krve…

konec

(věnováno S. M.)

Frank Doyle nemohl spát. První noc je vždy ta nejhorší, pomyslel si. Dřevěné špryncle postele ho tlačily do žeber, na místech děravá deka kousala. Když si představil, že ještě včera spal ještě ve svém pokoji u mámy. Sakra, ten malej blbeček pod ním pořád chrápe. Převalil se na druhý bok.

Budíček byl v půl šesté. Frank se vůbec nevyspal, začal usínat asi tak před čtvrt hodinou. Najednou se ozvala siréna.
„No tak vstávat, zelenáči! Nebo si snad myslíte, že na vás bude někdo zvědavej v poledne? Pohyb, do minuty vás všechny do jednoho chci vidět před schlafenhause!“
Frank rychle seskočil z palandy. Chlápek, který s ním sdílel pokoj, se nepatrně pohnul a s velkou námahou otevřel oči. Byl o pár let starší než Frank a víc při těle. Jen se trochu narovnal, ale ještě zůstal ležet.
„No tak, dělej, chlape,“ křikl na něj Frank zatímco si obouval boty. „Říkali, že nesmíme přijít pozdě!“ Lehce jím zatřásl.
„Jo-o,“ řekl pomalu ten týpek.
Frank se na něj ještě chvíli díval a pak vyběhl ven. Většina nováčků už tam byla. Na každém byla znát únava a vypadali nervózně. Nevěděli, co je čeká. Pár vojáků se tiše bavilo. Celkem nás je tak padesát, odhadoval v duchu Frank. A všichni jsou tu, protože to naše země potřebuje. Jsme dost možná i jediná naděje. A musíme spojit všechny síly, protože musíme vyhrát. Od toho tu taky jsme.

Jeho filozofování přerušily dunivé kroky. Pod tíhou těžkých bot křupal písek. Všichni se za tím zvukem otočili. Šel tam muž. Do tváře mu nebylo moc vidět, protože hluboko do čela měl nasazenou čepici s černým, lesklým štítkem. Když promluvil, měl drsný, hluboký hlas.
„Naše země vás potřebuje,“ začal. Už i ta první slova zapůsobila. Každý zmlknul a upřeně ho sledoval. Byl to ten typ člověka, který si okamžitě získá pozornost, člověk s velkou autoritou. „Všichni jste vlastně dobrovolníci – víceméně. Víte, proč tu jste. Abyste vyhráli!“ Poslední slovo skoro vykřikl. Dál měl trochu zvýšený hlas. „Nezajímá mě, jaký to pro vás bude nebo jestli si budete stěžovat. To je mi úplně u prdele. To řikám na rovinu. Nezajímá mě váš osobní život, nejsme tady ve škole. Jste tu od toho, abyste tuhle zemi…očitili. Je pořádně zaneřáděná různýma parazitama, kterých se musíme neprodleně zbavit. Jsou to červi, hnis, hnus. Chtějí se rozšířit, ale to za žádnou cenu nesmíme dopustit! Slyšíte mě dobře?! Musíme je vymýtit. Všechny do jednoho! Totálně zničit!!“ Přestal křičet a začal se rozhlížet. Oči se mu leskly vzrušením. Frankovi se zdálo, že obloha náhle potemněla.
Ozvaly se další kroky. Od „schlafenhause“ se pomalým krokem blížila zavalitější postava. Nikdo nevěděl, kdo to je, až na Franka, který po chvíli poznal svého spolubydlícího. Šel pomalu, dalo by se říct, že se až vlekl, a vypadal velmi unaveně. Uniformu měl jen ledabyle zapnutou a jednu botu částečně rozvázanou. Pleť měl podivně olivově nazelenalou. Frankovi připadalo, že trochu kulhá.
„Kde si, kurva, myslíš, že seš?!“ rozkřikl se muž se štítkem. „Zajímalo by mě, kolik vás ještě z různejch děr vyleze!“ Odmlčel se a posunul si čepici víc do čela. „Zelenáči,“ letmo přejel pohledem po nastoupených nováčcích, „tohle se tady dělat nebude! Kdo se zpozdí třeba jen o půl minuty, bude potrestán.“ Otočil se k důstojníkovi: „Odveďte ho do hnízda!“
Frank sledoval svého spolubydlícího. Vypadal zmateně – pořád se rozhlížel jako by nevěděl, kde je a jen slepě šel za důstojníkem. Všiml si, že občas si prsty mne čelo. Nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlépe…

Po celodenním tvrdém výcviku šli vojáci s ešusy pro jídlo. V jídelně s trochu zašpiněnými stoly se postavili do fronty a čekali na svůj příděl. Když na Franka došla řada, přisunul svůj ešus do okýnka. Obdržel podivně šedě zbarvenou, neidentifikovatelnou šlichtu. Ale po náročném a neustálém běhání a cvičení měl takový hlad, že by snědl vše na co by přišel. Nikde ale neviděl svého spolubydlícího. Příliš nad tím ale nepřemýšlel.
Po jídle zamířil Frank do svého kamrlíku, který pro něj byl současný domov. Dost ho překvapila nepřítomnost spolubydlícího. Začal nad tím přemýšlet. Když přijel včera navečer poprvé do výcvikového tábora, ten chlápek už ležel na posteli, obličejem ke stěně. Na Frankův pozdrav vůbec nereagoval. Frank ho nechal být a šel si taky rovnou lehnout, protože ta cesta sem ho docela zmohla. Během dne ho viděl jen ráno a pak při tom nástupu. Připadalo mu to ale divné. Rozhodl se, že musí zjistit co se stalo, kde je to ono „hnízdo“, jak říkal ten chlápek s černým kšiltem.
Po večerce počkal ještě tak třičtvrtě hodiny, nechtěl riskovat, že ho někdo uvidí. Opatrně vykoukl na chodbu, ale byl tam klid. Nevěděl kudy jít, ale rozhodně musel ven ze schlafenhause. Měsíc se právě trochu schoval za mraky a tak měl větší šanci, že ho nikdo neuvidí. Tábor měl tři hlavní budovy – schlafenhause, jídelnu a velitelství. Tam Frank zamířil. Rozhodně si musím dávat pořád velkýho majzla, pomyslel si. Říkal si, že tam u vchodu bude nějaká hlídka, ale nikdo tam nebyl. Vzal za kliku a otevřel dveře. Uslyšel tlumené hlasy a smích. Instinktivně se přikrčil za jednu z beden. Opatrně vykoukl, ale nikoho neviděl. Šel tedy pomalu za hlasy a stále se obezřetně rozhlížel. Došel k napůl otevřeným dveřím a škvírou uviděl velkou zakouřenou místnost. U stolu hráli důstojníci karty, smáli se u toho a kouřili. Seděl mezi nimi i ten muž s černým štítkem. Náhle se muž zvednul a řekl něco jednomu důstojníkovi. Ten jen přikývl a vstal také a pomalu šli ke dveřím. Naštěstí byli úplně na konci stolu a tak měl Frank dost času na to, aby se schoval za bedny s municí. Pěst měl před pusou a  kousal si do ní, aby ztlumil dýchání a snažil se ani nepohnout. Muži si ho ale vůbec nevšimli, zabočili doprava a šli chodbou osvětlenou malými lampovými svítidly. Frank chvíli čekal a pak se opatrně vydal za nimi s určitým odstupem. Muži se náhle zastavili a Frank ztuhl. Ten s tím černým kšiltem vytáhl z kapsy svazek klíčů. Chvilku se v něm prohraboval až našel ten správný. Otevřel jím nenápadné dveře a spolu s tím druhým chlápkem do nich vešli. Když se dveře zavřely, Frank ještě chvíli čekal. Když ani po pár minutách nikdo nevyšel ven, rozhodl se, že půjde dovnitř.
Stál na vrcholku schodů. Pomalu po nich sešel, až se ocitl v poměrně úzké chodbě. Byla osvětlená trubicovými zářivkami, z nichž některé blikaly. Chodba se stáčela doleva a tam bylo několik dveří na každé straně. Frank nevěděl, kterými muži šli, když v tom uslyšel tlumený výkřik. Odhadoval, že vyšel z prvních dveří vpravo. Frank přemýšlel, zda tam má jít. Protože totiž jestli ho tam někdo chytí, bude to pořádný průser. Nakonec si řekl, že když už došel až sem, rovnou může jít i tady dovnitř. Vzal za kliku a už si rychle začal vymýšlet výmluvu, co tam dělá. Použít ji ale nemusel. Nikdo tam nebyl. Bylo to potemnělá místnost s šedě železnými dveřmi. Vedle dveří byl zasklený průzor ze kterého vycházelo světlo. Frank se přikrčil a zamířil k němu. Opatrně se jím podíval. Spolu s těmi dvěma muži, které Frank sledoval, tam byli další dva v bílých pláštích. Jako první si Frank všiml velké tabule, na které bylo několik poznámek, mnohé z nich přeškrtlé. Nejlépe se ale dal rozpoznat velký nápis:

C4H10FO2P

Frank přemýšlel, co to znamená. Je to nějaká šifra nebo snad vzorec? A kdo jsou ti muži v pláštích?
Náhle si všichni nasadili plynové masky. Ten jeden v bílém otevřel bezpečnostním kolem masivní ocelové dveře, kterých si Frank zprvu nevšiml. Vešel dovnitř a vyjel s mužem na pojízdných nosítkách. Frank si byl hned jistý, že to je ten chlápek z jeho pokoje. Vůbec se nehýbal. Je mrtvý, pomyslel si Frank. Zabili ho. Ale proč? Najednou se Frankovy oči setkaly s důstojníkovými. Ten se okamžitě za ním rozeběhl. Frank v šoku zakopl a svalil se na zem. Akorát se stačil zvednout, když se oteřely dveře. V nich stál důstojník a hlasitě dýchal. Než se Frank dostal ke dveřím, přiběhl k němu ten muž a srazil ho na zem. Frank narazil do železných dveřích a ošklivě se praštil do hlavy. Cítil, jak mu po čele stékají pramínky krve. Důstojník si sáhl dozadu na kalhoty a bleskurychle vytáhl pouta. Spoutal jimi Franka a odvedl ho do místnoti, do které se Frank díval. Frank se bránil ale důstojník byl silnější než on. Odvekl ho doprostřed a tam ho hodil na zem.
„Máme tu dalšího dobrovolníka, pane!“ řekl muži s černým štítkem.
Ten se na Franka jen letmo podíval a nařídil ho odvést do malé místnosti s ocelovými dveřmi. Důstojník Franka praštil obuškem do spánku a ten upadl do bezvědomí.
Když se probudil, byl úplně nahý. Šíleně ho bolela hlava. Zjistil, že má levou nohu připoutánu krátkým rezivým řetězem. Najednou se ocelové dveře otevřely a dovnitř vešli oba muži v bílých pláštích. Měli na sobě nasazené plynové masky. Jeden z nich došel k rohu, kde zatáhl za velkou páku. Vysunulo se několik trysek. Muž povolil kohout a tryskami se začal šířit plyn. Oba muži v bílém odešli a zavřeli dveře. Frank si snažil vyprostit spoutanou nohu, ale bez výsledku. Hlava ho začala ještě více bolet a dostal prudký záchvat kašle. Chtělo se mu zvracet. Začal vykašlávat nazelenalý hlen. Nemohl ovládat končetiny a ty mu nezávisle škubaly a dostával do nich křeče. Strašně ho pálily a bolely oči, jakoby mu je někdo zevnitř mačkal. Bezmocně padl na kolena. Matně si začal uvědomovat, že může stále hůř a hůř dýchat. Dýchací trubice se mu pomalu ucpávaly. Frank se svalil na bok a zůstal tak v prenatální poloze. Srdce mu přestalo bít a tep se zastavil. Už žádná bolest, žádné problémy, žádná matka…

konec

Devítiletý Jimmy Hoster se probudil ve tři hodiny v noci. Měl sice zatažené závěsy (byl na nich velký Medvídek Pú s tlapkou zabořenou do obřího džbánu s medem), ale přesto škvírou na okraji pronikalo naoranžovělé světlo z pouliční lampy. Jimmyho pohled zaujalo cosi drobného, co přerušovalo onu barevnou záři. Odhrnul přikrývku (a pečlivě s ní opět přikryl svého Teddyho) a šel k oknu. Roztáhl závěsy a oči se mu rozzářily. Obličej mu zalil široký úsměv odhalující jeho bílé zuby. Do dnešního dne ještě nesněžilo. A za dva dny jsou Vánoce! Jimmy si moc přál najít pod stromečkem kovboje Woodyho z Toy Story. Po ničem jiném vlastně neprahnul. Ale teď momentálně měl ohromnou radost z toho sněhu. Říkal si, že hned ráno po snídani vezme sáňky a půjde se projet. Třeba s ním půjde i Carrie, drobná a zrzavá osmiletá dívenka od sousedů, se kterou kamarádil.
Dostal žízeň a tak otevřel dvěře pokoje a vyšel na chodbu ke schodišti. Teď už neměl strach (však už nebyl mimino) jít po schodech v noci, protože tam nechávali svítit světlo. Před pár lety, když ještě měli kočku, takhle právě vyšel z pokoje a chtěl jít dolů, když vtom Mickey hlasitě zamňoukal a rozeběhl se s dunivými kroky z přízemí do patra. Jimmy si nechal v pokoji svítit světlo a tak uviděl jeho velké zářící oči, jak přímo k němu bleskurychle míří. Vypadaly nebezpečně, zvláště proto, že byly trochu podlité krví. Jimmy vykřikl a se slzami v očích vběhl do matčiny ložnice. Marry Hosterová ho musela dlouho utěšovat.
Došel tedy do kuchyně a natočil si do sklenice trochu vody. Dal nádobí do dřezu a šel zpátky nahoru do pokoje. Přikryl se a netrvalo dlouho a znovu usnul.

Probudil ho křik. Matčin křik. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdá, ale po pár vteřinách mu došlo, že je to ve skutečnosti. Oblékl si rychle župan a prudce otevřel. Vyrazil chodbou k matčině ložnici a vzal za kliku. Dveře však byly zamknuté. Uslyšel, jak matka pláče a prosí někoho, aby toho nechal. Zevnitř bylo slyšet vzdychání a jakési duté rány. Jimmy měl pocit, že slyší i nějaké čvachtání.
„Nee-e..! Prosím…,nee!!“ zaječela Marry Hosterová. Měla již slabý hlas a plakala.
„Mamii!!“ vykřikl s brekem Jimmy.
Opět se ozval ten mlaskavý zvuk následovaný matčiným přidušeným výkřikem. Vtom se otevřely dveře a stál tam starý zarostlý chlap se stále spuštěnými kalhotami. V ruce měl dlouhý kuchyňský nůž, ze kterého stále kapala krev. Jimmy koutkem oka uviděl, jak ten chlap olíznul jazykem čepel a začal se šíleně smát. Znělo to jako krákání vrány.
Na posteli ležela máma. Byla nahá a celá od krve. Z břicha, které bylo probodáno mnoha četnými ranami, jí tekla krev a lezla vyhřezlá střeva. Krční tepnu měla proříznutou a pusu dokořán.
„Chceš se přidat? Rád si užiju i s tebou!“ zvolal ten chlap chraplavým hlasem na Jimmyho. Jimmy na nic nečekal, otočil se a začal utíkat ke schodům.
„Kurva!“ uslyšel ještě a pak i zapínání poklopce. Mezitím už byl Jimmy v přízemí a hnal se k hlavním dveřím. Všiml si, že klíč je v zámku (matka ho tam tak ale nenechávala) a zkusil kliku. Bylo zamčeno. Uslyšel pískání a kroky na schodech. Snažil se otočit klíčem, ale ten byl zaseklý. Pískání přešlo v chechot. Jimmy brečel a vztekem (spíš strachem) bouchnul do dveří. Ozvalo se napatrné cvaknutí. Jimmy zkusil znovu otočit klíčem a nakonec se mu konečně podařilo dveře otevřít. Vyběhl na ulici a začal utíkat. Měl strach se zastavit a tak pořád bez přestávky pokračoval. Aniž by se rozhlédl, začal přecházet hlavní silnici, když vtom na něho hlasitě zatroubilo auto. Byla to policie. Po chvíli nedorozumění a vysvětlování zavolali policisté vysílačkou posily a vydali se k domu Jimmyho. Jimmy byl v šoku. Jeden policista s ním zůstal v autě a druhý šel pomalu s připravenou zbraní dovnitř. Brzy dorazila další policejní vozidla, ale v domě policisté kromě zavražděné matky nikoho nenašli.

Odvezli Jimmyho na stanici, kde po jeho mírném uklidnění sestavili spolu s portrétistou předběžnou podobu násilníka. Rozjelo se celostátní pátrání, ale pachatel nebyl nikdy dopaden.

konec