Rubrika: Povídky

Annie Tornová se na dnešek velmi těšila. Rodiče se stále divili, že to jejich téměř plnoletou dceru pořád baví.
„Místo toho, abys konečně měla nějakého mládence, stále jen sama chodíš žebrat,“ říkala vždy s úsměvem její matka. Letošní Halloween vycházel na pátek.
Annie byla samotářka. Nikdy si nevytvořila účet na žádné sociální síti. Nevadilo jí to, že to má téměř každý. Připadalo jí to naprosto zbytečné. Nechápala, co na tom všichni tak vidí. Neměla vlastní počítač. Když něco potřebovala do školy, použila ten od rodičů. Stále si pokládala otázku, proč někdo na něm musí být prakticky pořád. Ji by to rozhodně nebavilo. Svůj volný čas nejčastěji trávila v místní knihovně. Tam mohla být neustále. Občas si vůbec nic nepůjčila, jen tak procházela regály plné knih. Pár si jich vždy vzala a sedla si s nimi. Milovala historii, nejvíc éru královny Victorie.

Dnes ale byla knihovna zavřená. Tak jako vždy na Halloween. Annie si už na to zvykla. Od doby, kdy s otcem jako pětiletá dívka poprvé šla koledovat, chodila pravidelně každý rok. A pokaždé měla jiný kostým. Vždy k tomu navštěvovala Legrační obchod pana Rippleyho. Neměla ráda masky, radši si vše chtěla nalíčit sama. A pak pár hodin trávila v koupelně, aby se patřičně nalíčila. Milovala to, přímo to zbožňovala. Připadalo jí, že pak je zcela někým jiným. Proto si na tom dávala tak záležet.
Byla už zvyklá, že chodí sama. Neměla takřka žádné přátele, ale jí to ani nevadilo. Zvláště ne na Halloween. Měla svůj vlastní svět. A vyhovovalo jí to.

Letos si vybrala zombie. Protože v tom chtěla být dokonalá, už byla v koupelně přes tři hodiny. Rodiče se jí to dřív pokoušeli již několikrát vymluvit, ale vždy s neúspěchem. Dá se říct, že se na tom stala závislou.
Nejdřív slabá vrstva make-upu, poté postupně přidávat další. Jemně a pomalu nanášet. Obtáhnout oční důlky. Překrýt obočí. Nezapomenout i na krk. Tento rok si koupila i pár balíčků falešné krve. Vždy chtěla vypadat co nejvěrohodněji. V tom byla perfekcionistka.

Byl čas vyrazit. Ještě si chvíli před zrcadlem zkoušela patřičnou šouravou chůzi. Otevřela dveře a vyšla do již chladné tmy. Všude kolem zářily šklebící se dýně, zahlédla skupinky koledníků. Zatím nevěděla, kam půjde jako první. Bylo to malé městečko a tak na tom zase tolik nezáleželo. Napadlo ji, že nejdřív půjde směrem k místnímu hřbitovu a rozhodne se tam. Od domu to měla asi tak čtvrt hodiny.

I ve dne vypadal hřbitov strašidelně. Teď pochopitelně ještě mnohem více. Vchod tvořila velká zdobená vrata, jedno křídlo stále otevřené. Na bocích brány byla dvě torza. Na každém betonovém sloupku oplocení byla umístěna socha havrana. Některé ale pomalu opadávaly. A městečko zrovna nemělo peníze na rozhazování. Asi před dvěma týdny zemřel starý hrobník a nový se o hřbitov pořádně nestaral. Proto se většina lidí o hroby svých milovaných starala sama. I tak jich dost bylo neudržovaných a pokrýval je mech a jiný plevel.
Nový hrobník se jmenoval Crayton. Nikdo nevěděl, jaké bylo jeho křestní jméno. Byl to prošedivělý stařec, bručoun, a když velmi zřídka promluvil, řval, protože byl na jedno ucho zcela hluchý a na druhé beztak málo slyšel. Nikdo ho ani jednou neviděl mimo hřbitov a to ani, aby si třeba koupil jídlo nebo jiné věci. Mnoho lidí ho považovalo za bláznivého podivína. Malé děti se ho bály a nic je nepřinutilo, aby se u hřbitova zastavily. Měl také svůj vlastní svět.

Annie se často po škole chodila jen tak projít a většinou se vždy zastavila u hřbitovní brány. Za celou dobu ale viděla Craytona snad jen jednou.
Dneska tam byl. Kopal nový hrob, protože ráno zemřela žena lékárníka Willise. Vždy dvakrát kopl, pak zapíchl lopatu a opřel se o ni, poté vytáhl z náprsní kapsy placatku a upil. Annie ho chvíli z dálky pozorovala, ani nevěděla proč. Najednou se stalo něco divného. Nechápala, co přesně se stalo. Kopal a pak zničehonic zmizel. Jen lopata zůstala zabořená do hlíny. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadlo nesmyslně Annie. Stále tam zírala, pusu dokořán a nemohla se pohnout. Chtěla zakřičet, ale hlasivky ji neposlouchaly.
„Pane Craytone!“ vykřikla po chvíli a rozeběhla se k čerstvému hrobu.
„Pane…“ slova jí uvízla v hrdle. Díra byla prázdná. Nechápala to. Vždyť před chvílí tam byl. Nemohl se jen tak vypařit. Pak ji napadlo, že možná šel na chvíli do svého malého chátrajícího domku. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Několikrát zaklepala a volala, ale bez odezvy. Podívala se do místnosti malým oknem. Uvnitř bylo šero. Ve středu místnosti byl malý stůl a židle s jednou kratší nohou. V rohu stála malá kredenc. Nikdo tam ale nebyl.

Ozvalo se cinknutí. To lopata spadla a narazila na vedlejší náhrobek. Annie se dost lekla. Ještě jednou zavolala Craytonovo jméno a pak šla pomalu ven. Napadlo ji, že by o tom měla někomu říct. I když ji nejspíš budou považovat za blázna. Normální to rozhodně nebylo. Šla právě kolem čerstvého hrobu, když ji něco chytilo za nohu. Prudce se otočila a to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Z vykopané díry ji pevně držela kostlivá ruka. Z hlíny se najednou vynořila druhá a obě je začaly pomalu stahovat do hrobu. Annie ječela, oči jí lezly z důlků, a zkoušela se vyprostit z pevného sevření. Vůbec nic proti tomu nemohla dělat. Z hrobu se postupně vynořila i jakási chapadla a začala ji omotávat. Spadla do díry. Stále tam ležela, z kostlivých rukou byla vidět jen zápěstí. Zvedla hlavu, ale v tom se objevilo další chapadlo a začalo ji škrtit. Annie lapala po dechu.
Najednou zaslechla odněkud shora pískání. Nic ale neviděla. Pak se tam najednou objevil Crayton, lopatu opřenou o rameno. Pobrukoval si nějakou starou odrhovačku. Jen tam tak stál a díval se na ni. Pak se usmál. Ne, nebyl to úsměv. Nic děsivějšího Annie nikdy neviděla. Připomnělo jí to jedno vyobrazení Satana, které jednou náhodou viděla v knihovně. Craytonovi žhnuly oči. Začal si opět pískat. Vzal lopatu do ruky a začal s ní nabírat hlínu. Annie chtěla vykřiknout, ale nemohla. Zkoušela se jakkoliv dostat ze sevření. Ucítila, jak na ní dopadla první sprška hlíny. Pokoušela se kopat a mlátit rukama. Druhá dávka ji padla na hruď. Už i cítila pach zeminy. Zatřásla obličejem, když na něj Crayton hodil další zeminu.

Za pár minut byl na hřbitově naprostý klid.

konec

Noc byla temná. Obloha byla pokrytá ocelově šedými mraky. Celý den zuřivě pršelo, avšak nyní se zdálo, že se počasí uklidnilo. Aspoň prozatím. Okolní ticho najednou prořízl zvuk. Z blízkého lesíku vyletělo malé hejno.
Motor vrčel a těžce oddychoval. Kamion měl celou dálnici jen a jen pro sebe. Přesto ale jel pomalu, protože po celodenním lijáku byl asfaltový povrch silnice velmi mokrý a kluzký. Vypadalo to, jako když vozidlo jede po zrcadle a jen tak s lehkostí se pohybuje dopředu.
Sam Leeds se podíval na vypnuté rádio. Hodiny na něm ukazovaly dvacet minut po půlnoci. Za chvíli si bude muset udělat přestávku. Lehce tedy zpomalil a začal se dívat po informačních cedulích. Najednou ho upoutala velká tabule. Stálo na ní:

Netrvalo dlouho a uviděl sjezd k motelu. Jelo se tam po klikaté temné cestě. A pak až za zatáčkou byla vidět poměrně velká budova, na které blikaly pestrobarevné svítící pásy.
Sam musel zaparkovat přes dvě místa. Vypnul motor, vyšel z kabiny a šel zkontrolovat, zda je náklad pečlivě a bezpečně zajištěn. Poté vyrazil ke vstupním dveřím.

Uvnitř se motel zdál větší než zvenku. Hned u dveří byl vycpaný medvěd a mnoho paroží. Stěny byly vylepeny velkým množstvím různých plakátů, filmových i hudebních. Někde v rohu vyhrával jukebox. Téměř polovinu místnosti zabíral bar ve tvaru písmene U. Obklad baru byl z průhledných panelů, které chaoticky měnily barvu; jinak pod horní deskou trvale svítil červený pásek. Sokl byl nasvícen zeleně.
Sam se rozhlédl kolem. Mohlo tam s ním být tak dvacet, dvacet pět lidí. A samozřejmě personál. Až na barmana to byly mladé ženy. Všechny nosily krátké fialové minisukně s bílými pruhy, vysoké černé boty na podpatku, bílé podkolenky a světle žluté topy bez rukávů. Barman, kterému mohlo být tak kolem padesátky, byl celý v černém – kalhoty a košile, jen motýlek byl bledě modrý se světlým okrajem.
Sam zamířil k baru a zeptal se, zda by mohl do termosky dostat čerstvou kávu. Barman jen přikývl a začal ji připravovat. Vedle Sama si přisedl bělovlasý stařík s mohutným plnovousem. Na tváři měl hluboké vrásky a na levé tváři malou, ale výraznou jizvu. Velmi tmavě černé oči měl již trochu zapadlé, pod nimi velké váčky. Na barovou desku položil notně opotřebovaný kožený klobouk se zlatou přezkou.
„Jako obvykle, Henry,“ zahulákal na barmana. Pak se otočil k Samovi.
„Já jsem nějakej Bill Carston, pro přátele a přátele přátel Billy.“
„Těší mě, Sam Leeds,“ podal mu ruku Sam.
„Vy asi nejste místní, co?“ zvolal Billy. Očividně už moc neslyšel a tak stále hulákal.
„To tedy nejsem,“ odpověděl mu Sam. „Čím jste mě odhalil?“
„No, prostě,“ Billy popadl svou whisky a obrátil jí do sebe, „prostě máte trošku jinej přízvuk, no.“
„Ach tak.“
„A čím se živíte, jestli se můžu voptat?“
„Jezdím s kamionem,“ řekl Sam. „Pracuju pro firmu McLoad.“
„Myslíte starýho McLoada,“ ožil Billy, „Freddyho McLoada?“
„Ano, akorát, že on už je v důchodu,“ vysvětlil Sam. „Firmu teď řídí spolu jeho dva synové – Carl a Joseph.“
„Tak on už je, parchant, v důchodě,“ pokýval hlavou Billy a na udivený Samův pohled pokračoval: „Je to můj starej kamarád z vojny, víte?“
„Myslel jsem si to.“
„Jste bystrej chlapík,“ řekl Billy a dal si další whisky. „Pardóón, nějak mi vylítlo vaše jméno?“
„Sam.“
„Jo, Sam,“ vykřikl Billy. „To víte, hlava mi už prostě neslouží a prostě dost zapomínám, no.“
„Nic se nestalo,“ usmál se Sam. „Vy tady někde bydlíte?“
„Jojo, celičkej život jsem strávil v takový prťavý vesnici asi tak, no kolik, Henry?“ obrátil se na barmana, ale pak si sám odpověděl: „tak půl hodiny vodsaď volnou chůzí.“ Upil. „Takže já to mám tak za hodinku, ale jen když se neflákám,“ zasmál se a znělo to jako kobyla.
Uklidnil se a sáhl po další sklenici.
Sam se podíval na hodiny nad barem. Čas vyrazit, pokud to chce v klidu stihnout do svítání.
„Díky, Bille, že jsem vás poznal,“ řekl mu, „ale už budu muset jet dál.“
„No jasně, to se musí,“ vyhrkl Billy. „No tak teda pěknou štreku..no, eehm..“
„S..“
„Same,“ usmál se Billy a odhalil tak svých šest zubů. Tři z nich byly zlaté.
„Opatrujte se.“
„Jojo, vy taky,“ křikl Billy a chopil se další sklenky.

Sam se zvedl, zaplatil za kávu a s termoskou vyšel z motelu. Otevřel kabinu a vlezl do ní. Chvíli tam jen tak seděl. Pak otočil klíčkem a nastartoval. Zařadil rychlost, ale sotva ujel pět metrů, motor mu chcípnul. Zkusil znovu nastartovat. Bez účinku, motor se vůbec nechytal.
Praštil do volantu a vystoupil. Otevřel motor a pár minut ho zkoumal. Vše se zdálo ale v pořádku. Ani nic nebylo poničené ani poškozené. Vytáhnul si mobil, ale zjistil, že ho má úplně vybitý. Nechápal to, protože před necelou hodinou volal své ženě Ireth a měl ho zcela nabitý. Hodil ho na sedadlo. Otočil se k motelu a vydal se k němu zpátky.

„Máte tu telefon, prosím?“ zeptal se barmana.
„Nahoře v patře,“ odpověděl barman jménem Henry. „Monico,“ zavolal na blízkou servírku, „zaveď tady pána k telefonu.“
„Samozřejmě,“ ozvala se vysokým hláskem. Došla až k Samovi a zvedla k němu své velké, temně zelené oči. Byl z ní cítit velmi silný parfém.
„Následujte mě, prosím,“ řekla a vyšla od baru.
Sam se vydal za ní. Byla velice drobná, podle jeho odhadu nemohla mít víc než 160 centimetrů. Dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly až po pás. Kráčela s naprostou lehkostí a elegancí. Chlapi z ní museli šílet, i když jí nemohlo být snad ani sedmnáct. Dráždivě kývala na její postavu poměrně velkými boky a vlasy se jí hezky vlnily.
Došli ke schodišti a začali stoupat nahoru. Samovi se párkrát naskytl pohled na Moniččiny růžové kalhotky. Sam se snažil vždy odvrátit zrak, ale stejně se tam po chvilce opět podíval. Kdyby dívku viděl zepředu, spatřil by, jak se usmívá. Očividně byla zvyklá, že na sebe láká pozornost a užívala si to. Občas si rukama prohrábla ohnivé vlasy.
Cesta se zdála téměř nekonečná. Konečně oba překročili poslední schod a vyšli do úzké chodby s prkennou podlahou. Na straně, kde končilo schodiště, byl okraj ohraničen zdobeným zábradlím. Sam se z něho podíval dolů. Byla vidět celá místnost s barem a hosty. Zvláštní ale bylo, že odtamtud nebyl slyšel žádný zvuk. Jako by v celém motelu najednou byl jen Sam s Monicou. Což byl samozřejmě nesmysl. Chvíli tak tam prostě stál, opřen o zábradlí, a přemýšlel o tom.
„Chtěl jste k telefonu?“ probudila ho z myšlenek Monica.
„Och, ano, jen jsem se nějak zamyslel,“ odvětil Sam a otočil se k ní. A zůstal tam jen tak stát. Teprve teď si uvědomil, jak je překrásná. Neobvykle přesně symetrický obličej, bez jediného kazu, zvýrazněný množstvím make-upu. Jasně rudá rtěnka zcela zviditelnila její plné rty, oční linky zase velmi velké oči. Bohyně. To bylo první slovo, které teď Sama napadlo. Bohyně existují a právě jedna sestoupila z nebes. Je dokonalá. Naprosto.
Sam tam stále stál jako přikovaný. Zapomněl na okolní svět, zapomněl na svou ženu Ireth, která byla přes šest set kilometrů daleko, nevnímal vůbec nic. Jen Monicu. Vypadalo to jako sen. Byla to ale realita, tím si byl jistý. Opravdu? Opravdu to tak bylo? Ano, ano, ujišťoval se. Tohle se skutečně děje.
Monica k němu došla a vzala ho za ruce. Znovu ucítil silný parfém, ucítil její teplo. Vedla ho do jednoho pokoje. Nechal se vést. Zamknula dveře. Posadila ho na postel a sedla si mu na klín. Začala mu laskat vlasy. Rukama mu zavřela oči. Pak ho políbila zlehka na čelo a pak na ústa. Objal ji. Vstala a začali si sundávat šaty. Během chvilky se už různě po zemi válelo veškeré oblečení.
Začali se milovat. Užívali si to, nespěchali. V jednu chvíli měl Sam pocit, že se Monice změnily oči. Byly o dost menší a úplně černé. Usoudil ale, že se mu to zdálo.
Najednou jí z očí začal vycházet narůžovělý obláček. Ozářil Samovi obličej.
„Dýchej,“ řekla Monica. Její hlas byl ale ale trošku hlubší. „Dýchej a připoj se.“ Pak tiše dodala: „Poznej náš svět.“
Sorrin působil rychle. Sam se cítil jako v rauši. Jako hypnotizovaný. Najednou pocítil zvláštní brnění po celém těle. Začal se třást. Monica se stále jen usmívala. Ztratil vědomí.

Když otevřel oči, vůbec nechápal co se děje, ani si nepamatoval, kde je. Vše najednou viděl v odstínech červené.
„Uklidni se, vše je v pořádku,“ řekl nějaký ženský hlas. Monica. Pamatoval si její jméno.
„Co se…“
„Ššš,“ utišila ho Monica. „Ničím se netrap, nic se neděje. Jsi už jedním z nás.“ Odmlčela se. „Brzy si na vše zvykneš.“
„Na co si mám zvykat?“
„Už nejsi člověk. Jsi démon.“
„Démon?“
Přikývla. „Uvidíš, že to je lepší.“
Mlčel a přemýšlel.
„Pojď,“ vyzvala ho Monica a pomohla mu vstát z postele. „Musím ti vše ukázat. Hlavně jak využívat metamorfózu.“
Zaklonila hlavu a roztáhla paže. Lehce se začala vznášet. Otočila se a Sam najednou spatřil, jak má na zádech křídla.
„Dokážeme se měnit do lidské podoby, když je třeba. Vše ti ale řekne náš vládce Osscarus Magni. Už tě očekává.“
Nechápal nic. Kdo vlastně je? Čím dřív byl? Na nic si nevzpomínal.
„Pojď,“ řekla Monica a podala mu ruku. „Zavedu tě k němu.“
Sam, ze všeho ještě omámený, se jí chytil a nechal se vést…

konec

„Vstávat, princezno. Jsme tady.“
Jane Green pomalu otevřela oči. Většina lidí už z vlaku vystoupila. Včera skončila škola a Jessica Courtney nabídla Jane, že by mohly kus prázdnin strávit spolu na chatě po její babičce. „Bude to super, uvidíš,“ lákala ji Jessica. „Budeme tam jenom samy dvě. Všude kolem jen příroda a hory. Klid, absolutně žádnej stres.“ Jane o Jessice věděla, že naprosto zbožňuje přírodu. Bydlela sice ve městě, ale jakmile měla možnost někam vyrazit, hned toho využila. Nikdy nechápala, proč se rodiče rozhodli zůstat v betonové džungli. Nejlépe se prostě cítila venku, milovala procházky lesem. To všechno Jane věděla. A bylo moc ráda za to, že jí Jessica nabídla společné prázniny. Nedávno se rozešla s jedním týpkem, protože dle jejích slov to byl naprostej egoistickej kretén a idiot. A tak ani nic na následující volno neplánovala. Strávit prázdniny na chatě po babičce Jessicy znělo dobře. A jak říkala Jessica – bude to vzrůšo.

Vystoupily a zamířily k malému krámku, aby si ještě něco dokoupily. Už to byly jen drobnosti, předtím ve městě nakoupily dost konzerv a dalšího jídla. Jessica pro jistotu vzala i malý hrnec a pánev, protože nevěděla v jakém stavu bude vybavení na chatě. Už tam dlouho nebyla. 

Za chvíli byly připravené. S plnými batohy vyrazily. Chata byla hluboko v lese u hor, asi tak 15 kilometrů od nádraží. Zcela izolovaná od okolního světa. Pro Jessicu naprosto ideální místo. Cestu si jakžtakž pamatovala i když je pravda, že tam už pár let nebyla. Prostě jít chvíli po takové široké pískové cestě a pak se vydat po malé, nepatrné stezce. To zvládne každý. Jane si ale pro jistotu koupila i mapu místní oblasti. Už slyšely jen vzdálené hlasy z nádraží. Po pár zatáčkách se rozhostilo ticho, přerušované jen křupáním písku pod jejich botami. Jessica byla ve svém živlu – stále se široce usmívala a z plna hrdla dýchala ten úžasně čistý vzduch, bez pachu města. Chvílemi chodila s rukama roztaženými nahoru, jakoby čerpala přírodní energii. Jane se u toho vždy pousmála, občas se zasmála i nahlas. Jessica byla fakt skvělá kamarádka, rozuměly si jako sestry. Hlavní rozdíl byl ve vzhledu. Jessica byla o hlavu a půl vyšší, velmi štíhlá s dlouhými zrzavými vlasy. Jane Green měla havraně černé, na krátko střižené vlasy. Ráda hrála volejbal, ale i tak byla plnějších tvarů a zavalitější. Stále sebou nosila nějakou tu knihu, čtení milovala nade vše.
 Naprosté ticho. Žádný zvuk, žádná zvířata. Nikde nic. Jen dvě postavy s velkými batohy. Povídaly si a tak napoprvé přešly nepatrnou, již mírně zarostlou odbočku. Lidé ji běžně ani nezaregistrovali. Jessica se najednou zastavila, aby se rozhlédla.
„Musíme se trochu vrátit, už jsme to musely minout,“ řekla. Přešly to asi jen o sto metrů, ale přesto si toho vůbec nevšimly. Jane řekla, že si potřebuje odskočit. „Hlavně ať ti to netrvá hodinu,“ zasmála se Jessica. Jane jen zakroutila hlavou a odešla.

„Co to máš?“
„Našla jsem to tadyhle na stromě,“ odpověděla Jane a přiblížila se s nějakou věcí v ruce. Byl to jakýsi talisman; trojúhelník se zubatými okraji, uvnitř byl vložený černý obdélníkový drahokam. Jedním cípem talismanu byl provlečen drobný zlatý řetízek.
„Ty taky vše, co najdeš, sebereš.“
„Dost možná,“ pousmála se Jane a dala si talisman na krk. Na malou chvíli, snad na setinu vteřiny, měla pocit, jakoby se přímo před jejíma očima zablesklo. Bylo to jen krátce a tak usoudila, že se jí to jen zdálo.

Stály před chatou. Byla malá, nenápadná, s oprýskanými okenicemi. Neuškodila by jí menší rekonstrukce.
„Tak tohle bude na nějaký čas naše království,“ řekla Jessica a začala hledat klíče. Velký starobylý klíč pomalu vložila do rezavého zámku. Chvíli s ním lehce otáčela, až uslyšela cvaknutí. Vzala za kliku a opřela se o dveře. Šly dost těžko otevřít a při otvírání se ozvalo nepříjemné zaskřípání. Uvnitř byla tma, protože všechna okna byla zakrytá okenicemi. Obě dívky pomalu vešly dovnitř. Byla tam lehce cítit zatuchlina. Jane si vůbec nevšimla, že jen co překročila práh, její talisman na hrudi se lehce rozsvítil.
„No, a zítra to tady trochu uklidíme. Nikdo už tu dlouho nebyl,“ řekla Jessica. „Pojď, Jane, trochu tě tu provedu.“
Nejdřív šly do kuchyně, která byla spojená s jídelnou, aby si tam zatím odložily batohy. Byla to největší místnost v chatě. Dominovaly jí velká kachlová kamna s modrým ozdobným vzorem. Uprostřed místnosti byl masivní dubový stůl se čtyřmi velkými židlemi. Jane hned uchvátilo, jak vše bylo nádherně zdobené. Na zadní části opěradla každé židle byly vyřezány čtyři různé obličeje. Podivně rozšklebené, zvláště jeden s hustým obočím. Dokonalá řezbářská práce. Vypadaly téměř jako živé, jako by chtěly z židlí vyskočit. Jane se na ně stále dívala jako by byla zhypnotizovaná.

„Jsem opravdu ráda, že jsi tohle navrhla, myslím tenhle výlet,“ řekla později Jane.
Jessica se jen široce usmála a odstavila hrnec z plotny.
„Však jsem ti to slibovala už dávno.“ Položila talíře na stůl. „Nech si chutnat, snad se neotrávíš.“
„Vtipná jako vždycky a to přesně mám na tobě moc ráda,“ zasmála se Jane.

„No myslím, že se asi už půjdu natáhnout,“ zívla Jessica. „Jsem po tý cestě nějaká mrtvá.“
„Jojo, to ti věřím. Já si ještě přečtu jednu kapitolu a půjdu tě následovat.
„Dobrou noc.“
„I tobě.“
Jane popadla knihu a začala v ní listovat. Nepoužívala záložku. To mnoho lidí překvapovalo, ona na to ale byla zvyklá. Vždycky tvrdila, že i když si někdy nepamatuje přesnou stránku, má ráda, když si třeba některou již dříve přečtenou větu přečte znovu. Byla to knihomolka a v oblibě četla i více knih najednou. Četla prakticky všechno, jen historické romány jí příliš nebavily.

Probudily ji podivné zvuky. Otevřela oči a zjistila, že usnula v houpacím křesle, ve kterém si včera četla. Zvedla se a začala pátrat po původu hluku. Nic ale neviděla a tak si pomyslela, že se jí to jen zdálo. Vstala z křesla, že si půjde dát pití. Sotva udělala tři kroky, uslyšela za sebou šoupavý zvuk. Zdálo se jí to nebo se opravdu se to křeslo pohnulo? Uklidni, to se ti jenom něco zdálo, říkala si pro sebe. Najednou se otevřely dveře se slabým zavrzáním.
Jane se nad tím už pozastavila, ale pak se poumála. „To se ti povedlo, Jess, dostalas mě.“
Nikdo se však neozval.
„No tak už vylez.“ Jane se už zamračila.
Šla ke dveřím. „Hele, už to fakt není vtipný.“
Byla sotva krok přede dveřmi, když ty se najednou prudce před ní zavřely. Vztekle do nich vrazila a vyšla do temné chodby. Rozhlédla se. Jessica tam ale nebyla. Jane došla k malým schůdkům do podkroví, ve kterém dívky měly spát. Dlouhými kroky je vyběhla a otevřela dveře. Byla to nevelká místnost s jedním menším oknem, starobylým prádelníkem a s postelí, na které se v klidu vyspí dva. Na jedné půkce postele ležela Jessica schoulená do klubíčka. Peřinu měla přikrytou půlku hlavy.
„Tak to se ti fakt opravdu nepovedlo!“ zakřičela na ni Jane.
Jessica sebou škubla. Vyděšeně se v posteli narovnala.
„O čem to mluvíš, prosím tě? Kolik vůbec je?“
„Jen se nedělej, víš to moc dobře,“ procedila Jane mezi zuby.
„Nechápu co se stalo, Jane.“
„Á, opět si hraješ na slečnu vtipnou nebo co? To si do tý postele zalezla pěkně rychle!“
Jessica vstala z postele. „Od té doby, co jsem si šla lehnout jsem nikam nešla. Jane, co se stalo?“
„Jak nikam nešla? Myslíš, že se ty dveře samy od sebe otevřely a pak zase zavřely? Asi těžko.“
„Jaký dveře?“ Položila jí ruce na ramena. „Pojď si sednout.“
Jane tam chvíli jen tak stála, ale nakonec si sedla na okraj postele.
„Tak,“ začala Jessica. „V klidu mi řekni, co se stalo.“
„Proč bych to říkala, když to víš?“ mrzutě se zeptala Jane.
„Nevím nic, však se ti snažím vysvětlit, že jsem nikam nešla. Dokud jsi mě neprobudila, byla jsem tady v posteli. Celou dobu.“
„To ale není možné. Kdo by to asi byl jiný?“
„Muselo se ti jenom něco zdát, Jane,“ konejšila ji Jessica. „Bude to v pořádku.“
Chytla ji za ruku a lehce stiskla. Jane se na ní podívala.
„Asi máš pravdu, Jess. Byl to asi jen sen.“
„Však jsem ti to říkala,“ jemně řekla Jessica a usmála se.
„Omlouvám se ti, že jsem tak najednou na tebe vyjela. Mrzí mě to.“
„To nic, nic se nestalo.“ Objala ji. „Mám nějakou žízeň, chceš se taky napít?“
„Tak dobře,“ konečně se usmála Jane.

Dívky sešly dolů do jizby. Jessica postavila na čaj. O deset minut už obě seděly u stolu a pomalu popíjely. Jane se schválně podívala na hodinky. Bylo něco po půl čtvrté. Zrovna to chtěla říct Jessice, když vtom zaslechla jakési kroky. Byli tiché, ale byly tam. Otočila se k Jessice, ale ta ji předběhla.
„Slyšíš to?“ zašeptala.
„Ano.“
„Asi jsi tedy měla pravdu, že tu někdo je,“ promluvila Jessica a tiše dodala: „nebo něco…“
„Ale to přeci není možné,“ řekla Jane a začala se rozhlížet po místnosti. „Vždyť tu nikdo není a přitom ty kroky se ozývaly odsud.“ Ještě jednou se podívala kolem a najednou jí něco zeleného padlo do oka. Zvedla se a došla k tomu.
„Jess, podívej se,“ a ukázala jí ten talisman, co našla cestou v lese. Drahokam uprostřed, dříve černý, nyní zářil jasně zelenou barvou.
Obě dívky se na to dívaly jako opařené. Nevěděly, co si o tom mají myslet. Zelené světlo ale najednou lehce pohaslo, stále ale pomalu blikalo.
„Co to jako je?“ zeptala se Jessica. Byla to spíš řečnická otázka.
Najednou se ozval jakýsi šoupavý zvuk. Obě dívky se tím směrem podívaly a uviděly, jak se konvice s čajem pohybuje. Jane k ní došla, s talismanem v ruce, který pak začal opět zářit silněji. Zároveň se jí zdálo, že slyší tiché hlasy.
„Slyšíš to?“ zavolala na Jessicu.
„Co bych měla slyšet? Je tu opět ticho.“
„No přece ty hlasy. Jako by tu někdo šeptal,“ řekla Jane a pokynula jí, ať přijde blíž.
„Já ale nic neslyším, Jane,“ řekla.
„To není možné, stoupni si na moje místo.“
„Počkej, něco mě napadlo,“ ozvla se Jessica. „Zkus mi podat tu věc.“
Jakmile talisman dostala do ruky, málem nadskočila. Slyšela to taky. Otočila se k Jane.
„Myslíš si to, co já?“
„Duchové?“ zeptala se Jane a Jessica přikývla.
„Jak můžou existovat? To přece není možné.“
„Nedokážu ti odpovědět, Jane.“
„Co ale dělají na chatě po tvé babičce?“
„Taky to nechápu, ale od mamky jsem slyšela, že babička vedla takový zvláštní život, jakoby poustevnický. Byla to samotářka, lidem se vyhýbala a proto začala žít tady. Neměla prakticky přátele. Nikdo o ní nic nevěděl. Je to už přes rok, co zemřela.“
Odmlčela se.
„A co když to je tady ona?“ tiše se zeptala Jane. „Myslím jako jestli se nějak nepřevtělila nebo co já vím.“
„Já-já ti nevím. Ale ten hlas její nebude. Zní jako nějaký mužský. Navíc mluví nějakým cizím jazykem.“
Najednou se talisman v Jessiině ruce pohnul. Obě dívky to jasně viděly. Začal rychle blikat a vibrovat. Jessica ho položila na stůl. Talisman se začal pomalu otáčet dokola. Stále rychleji a rychleji zářil.
„Co to—,“ začala Jane ale vzápětí se odmlčela.
Z talismanu začalo vyvěrat světlo a vytvořilo jakýsi pohár. Najednou do něj začala padat šedá hmota a naplnila vnitřek poháru. Opět se talisman dal do pohybu a pak začal pomalu zhasínat. Po chvíli vypadal stejně, jak ho Jane našla. Obyčejná ozdoba.
Nastalo dlouhé ticho.
„Páni!“ na víc se Jessica nezmohla.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se později Jane.
„Myslím, že to bylo znamení,“ odvětila Jessica a dala si talisman na krk. „Možná chtěla, abych ji našla.“
„A nemůže to být nebezpečné?“
„To nevím, ale řekla bych, že to tak je správné. Je součást naší rodiny.“ Podívala se na něj. Zvedla zrak a koukla se znovu na Jane. „Máš všechny věci?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Dobrá, můžeme vyrazit,“ řekla Jessica a zvedla si svůj batoh. Počkala na Jane a obě dívky spolu vyrazily na zpáteční cestu.

konec

Měsíc konečně vyšel z mraků a osvítil okolní prostor. Najednou ho před sebou spatřil – rozlehlý les. Jen ho stačí projít a pak bude prý skoro doma. Tak mu to aspoň řekli. Došel k okraji, kde ho zastavil poměrně široký potok. Na jeho hladině se poklidně třpytil měsíc. Samotná voda byla taková tmavší než je běžné. Možná to bylo jen tím, že už bylo něco po půlnoci. Šel stále podél hladiny, dokud nenašel pár kamenů, po kterých opatrně přešel. Ohlédl se. Nikde nikdo; přeci už musel nějaký ten kus ujít od chvíle, kdy míjel poslední dům. Otočil se zpět a vkročil do nitra lesa.
Chvíli tam jen tak stál na okraji. Poslouchal. Občas se ozvala nějaká ta sova, jinak bylo naprosté ticho. Pomalu se vydal na cestu. Někdy se musel prodírat hustými keři a stromy. Bylo znát, že světla dost ubylo. 
V jednu chvíli měl pocit, že za ním někdo jde. Když se ale otočil, nikoho neviděl. Nechal to tedy plavat. Vždyť je to tak celkem vždy, když jdete sami tmou. Otáčíte se za každým podivným zvukem.
Opravdu za ním někdo šel. Nebo spíš něco.
Došel k velké špičaté skále. Kolem bylo velké množství kamenů různé velikosti. Kdyby se na ně podíval z výšky, uviděl by, že jsou poskládány do tvaru lebky.
„STOP!“ křikl Jeremy Bowless. „Dáme si krátkou pauzu.“
Zvedl se ze své režisérské židle a protáhl se. Kolem se rozsvítily reflektory a osvítily prostor. Jeremy šel ke stolu a vzal si jeden sendvič.
Nebyl to úspěšný režisér. U těch pár filmů sklidil velmi hořkou kritiku. Někdo mu dokonce navrhl, ať začne radši dělat v jiném oboru. Jeremy byl ale pevně přesvědčený, že kdyby se ti všichni kritici na to podívali jeho očima, změnili by na něj názor. Jeremy jim chtěl dokázat, že umí natočit i dobré filmy, ač nízkorozpočtové. A konečně se dočká zaslouženého úspěchu. Určitě. O tom je přesvědčený.
Nutno říct, že celý život neměl štěstí. Ze střední ho téměř vyhodili. Celou dobu studia snil o filmu, o svém vlastním, který mu vydělá pár milionů. Možná za něj dostane i nějakého toho Oscara nebo tak něco. Sám se viděl, jak se o něm samotném natočí film, aby i ostatní viděli, co dokáže odhodlání splnit si svůj vlastní sen. Nakonec to celé byl jen a jen jeho sen. Ne že by nic nenatočil. Navíc dokonalé tři filmy. Bohužel dokonalé pouze pro Jeremyho. Ostatní to viděli naprosto jinak. Občas se mu začalo přezdívat druhý Ed Wood, Jr. Jeremy ale neměl v povaze vzdávat se svých snů. Nikdy v životě se nevzdal. Jedině tak dosáhnete svého cíle.
Další film měl tedy na cestě. Bude to jeho první horor. Jeremy ve filmech rád experimentoval. Jeho fantazie neměla konce. Někdy byla až absurdní.

Najednou reflektory několikrát krátce zablikaly. Zrovna když se na ně Jeremy chtěl podívat, zhasly úplně.
„Hej, co je sakra s tím krámem?!“ zařval.
Naprosté ticho. Byl tam úplně sám, což vůbec nechápal. Všiml si, že jedna kamera stále nahrávala. Kam ale všichni tak najednou zmizeli? Ještě měli natočit jednu scénu. Takový byl plán. Ten původní.
Vůbec nechápal, co se stalo. Došel ke kameře a chtěl ji vypnout. Než to ale udělal, všiml si, že před ní na zemi leží smetanově bílá bekovka Jacka O’Briana, jeho kameramana.
To už je sakra divné. Najednou se mu v hlavě objevila vzpomínka na jeho první setkání s Jackem – neobyčejně vysoký, šlachovitý člověk, přes dva metry, s dobráckýma očima. To, že je zcela holohlavý, vědělo jen pár lidí – neustále totiž měl nasazenou svoji bekovku. Jednou dokonce Jeremymu prozradil, že si už nedokáže představit vyjít někam bez ní.
Jacku, co se proboha stalo? Jeremymu se začaly třást ruce. Najednou mu to začalo docházet. Je sám uprostřed temného lesa, bez Jacka a ostatních kolegů, a přitom sám není. Někdo je musel unést. Jak by to ale kdokoliv mohl udělat bez sebemenšího hluku?
Začal se rozhlížet kolem sebe. Stále si ještě zcela nezvykl na okolní tmu. Celý prostor byl jen matně osvícen slabým svitem měsíce.
Zadržel dech a zaposlouchal se. Nikoho neviděl, nic neslyšel. Vůbec nic – žádná zvířata, dokonce ani vítr. Vypadalo to tam jako v mrtvé zóně. To přeci není normální. Když jste sami v lese, nikdy není úplně ticho. Až tady. Naprosté ticho. Nepřirozené. Děsuplné.
Věděl, co má dělat. Rychle opustit tohle zpropadené místo; dřív než se třeba ti únosci vrátí. Sebral ze země bekovku a vyrazil. Nebyl si zcela jist kudy. Natáčeli dost hluboko v lese. Po chvilce přemítání opustil areu s veškerým vybavením.
Každou chvíli se zastavoval, poslouchal a rozhlížel se, pak opět šel. Věděl, že brzy již bude z lesa venku, předtím to šli maximálně půl hodiny.
Když asi po čtyřiceti minutách stále neviděl konec lesa, řekl si, že jde nejspíš špatným směrem. Usoudil, že asi bude nejlepší vrátit se, kde natáčeli. Pak to nějak pozná. Otočil se tedy a šel stejnou cestou. Nebyla stejná – ani po hodině to místo neviděl. Nechápal to. Nikam předtím neodbočoval.
Najednou si něco uvědomil. Cítil slabý kouř. Opatrně pokračoval. Náhle šlápnul na něco podivně měkkého. Sehnul se a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Byla to lidská ruka, respektive její část. Dlaň s půlkou předloktí, ze kterého vyčnívala kost. Jeremymu se zvedl žaludek a začal zvracet. Zrovna když se narovnal, ucítil bodnutí na krku. Ztratil vědomí.

konec

„Tak už věříš, že jsem skutečný?“
Ticho.
„Upřímně na to moc nevypadáš.“
Žádná reakce.
„Nikde jsem nezaslechl, že by jsi oněměl. Nebo se snad mýlím?“
„Ee..“
„Už jsem si vážně začínal dělat obavy. Opravdu. Pro začátek ale dobré. Vskutku.“
„Co-co tady chceš?“
„Ty nevíš? Vskutku podivuhodné. Sám jsi to přeci chtěl. Jen si vzpomeň, co jsem ti slíbil. A já sliby plním. Když o tom tak přemýšlím, je to jediná věc, se kterou se na mě můžeš vždy spolehnout. A já nikdy nezapomínám. Nikdy. To si pamatuj. Vždycky jsem takový byl. Od pradávna. A nehodlám se změnit. Proč taky, takhle mi to zcela vyhovuje. Víš proč? Mám tak vždy jistotu, že dosáhnu svého. Jako takovou pojistku. Už jsem potkal tisíce lidí jako jsi ty. A každý z nich se zachoval naprosto stejně. Do puntíku. Jako podle šablony. Totéž. Stále je to totéž. Asi takoví už prostě jste. Každý je holt nějaký. Proto chápu, proč takoví jste. A proto vím, že takoví už budete napořád. A proto vždy zvítězím.“ Pauza. „A proto jsem tady – abych nenarušil koloběh. Navíc vy nejste zvyklí na velké změny. Neomlouvej se, prosím. Tak je to dané už od počátku. Vím to. Vždyť jsem byl u toho. Vlastně se dá říct, že je to tak kvůli mně. To já to zařídil. Nikdo mi nevěřil, že to bude důležité. Dobrá, přiznám se, že jsem to chtěl především pro sebe. Sobecké, vím, ale takový jsem prostě já. Takže se nemám z čeho vinit. Proč bych to také dělal, není-liž pravda?“ Pauza. „Vy stejně nechápete podstatu toho všeho. A nikdy zcela nebudete. A to na vás mám opravdu rád. Díky tomu budu vždy ten lepší. Když o tom tak přemýšlím, vlastně se to nemůže takhle brát. No ano. To je vlastně vaše zásluha. Já s tím už nic nenadělám. Jak to říkáte? Nikdy neříkej nikdy? Ano, to je ono. Ale já nemám žádný důvod měnit něco, co je dáno. Vy jste si na to již zcela jistě zvykli. A máte pravdu, že jsem ten lepší. Vždy budu. Důvodů je opravdu mnoho, ale bude stačit jediný. JÁ JSEM VĚČNÝ!“ Opět jsem se odmlčel.
„Kdo vlastně jsi?“
Podíval jsem se na něj a musel jsem se usmát. Ach, jak je oproti mně malý a drobný. A slabý.
„Kdo jsem? Proč tak často zapomínáte moje jméno?! Dobrá, řeknu ho tedy znovu. Jsem Morthynuss. Občas se mi také přezdívá Anděl z Pekla.“
V tu chvíli jsem roztáhl obrovská tmavě modrá křídla s jasně červeným okrajem a vznesl jsem se pár metrů nad zem. Na místě očí zelený paprsek, který může zabíjet. A také to často dělá. Protože jsem z Pekla, přirozeně ovládám oheň. Ten dovedu seslat z rukou. Pokud mi někdo chce utéct, snadno ho zastavím dlouhým uhlově černým jazykem. S ním krátce můžu paralyzovat části, kterých se dotkne. Na to jsou ale vhodnější dva obrovští stříbrní červi, kteří ze mně vyskočí. U nich je ten efekt mnohonásobně větší a účinnější. Pokud k tomu dojde, protivník nemá žádnou šanci. Pak si s ním můžu dělat, co se mi zlíbí. Prakticky cokoliv.
Opět jsem se snesl na zem a podíval se na něj.
„Dost bylo řečí, nyní nějaká ta zábava. Víš proč tady jsem? Tvoje srdce to ví zcela přesně,“ zasmál jsem se temným hlubokým smíchem, doprovázeným druhým stejným hlasem. Je to jako bych mluvil dvěma hlasy současně, jen jeden je o pár setin pomalejší.
„Tak co, otevřeš mi své srdce?“ Pauza. „Dobrovolně?“
Udělal přesně to, co jsem čekal. Proč si vždycky myslí, že mi můžou utéct? Vskutku k popukání.
Roztáhl jsem široko ruce a v tu chvíli mi na hrudi začalo zářit bílé oslepující světlo. Z něj vylezli dva Sabbalové – velcí červi bez očí, jen s velkou tlamou a malými ostny na hřbetě. Jeden se mu okamžitě zakousl do nohy. Stalo se to tak ani ne za půl vteřiny. Druhý se před ním zastavil a jen se začal těkavě pohupovat ze strany na stranu.
Pomalým krokem jsem k němu došel. Jedním rychlým pohybem jsem ho chytil pod krkem a vynesl ho do vzduchu. Volnou rukou jsem se přiblížil k jeho hrudi. Z dlaně mi vyšlehl plamen a ponořil jsem se s ním do jeho těla. Poté bylo slyšet krátké křupnutí a v ruce se mi najednou objevilo ještě pulzující srdce. Teplá krev pomalu odkapávala. Pak jsem jeho tělo pustil. Než dopadlo na zem, zachvátil jsem ho plamenem. Zbylo z něj jen pár kostí.

Bylo na čase vydat se na cestu. Můj Pán už na mě netrpělivě čeká.

konec

„Jdu si pro pivo. Chce někdo taky?“
„Jo vem mně taky, Timmy,“ ozvala se Lori.
Párty byla v plném proudu. Právě skončil letní semestr na Queenslandské univerzitě a Timothy Pollet pořádal velkolepou rozlučku. Nutno říct, že nikdy nebyl premiant, prokousával se jak to šlo. Když mu bylo deset let, oba jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Timothy se poté uzavřel do sebe a kdyby se ho neujala matčina sestra, dopadl by asi špatně. Časem se ale pomalu s tím začal vyrovnávat. Bylo to možná tím, že po svém otci zdědil vlastnost nevzdávat se a bojovat stále dál. 

Jako první zamířili do malého obchodního centra. Byla to možná jen náhoda, že si vybrali právě toto místo. Po chvíli však všem byl jasný jejich účel, i když vůbec nevěděli proč a co jsou vůbec zač.

Všichni se skvěle bavili. Večírky, které pořádal Timothy Pollet, byly vždy velkolepé. Zvláště během studia na univerzitě. Timothy vždycky prohlašoval, že šel studovat, aby nemusel hned pracovat. Vždy působil jako člověk, který je pro každou srandu, ale jenom jeho dva nejlepší a nejbližší kamarádi věděli, čím si v mládí prošel. Byla to Lori Hooverová, se kterou Timothy chodill už i na střední školu, a Fred Cohen. Fred byl syn velmi bohatého bankéře, ale nikdy se tím nechlubil ani toho vlastně nevyužil. Netoužil po slávě. Tím si Timothyho naprosto získal. Co na tom, že byl Fred černoch. Nikdy s tím neměl problém. Jeho nejlepší vlastností bylo to, že vždycky všem dokázal vylepšit den, vždy měl pozitivní náladu a jen tak něco ho nerozházelo. Lori byla oproti němu jiná. Někdy stačilo jen málo a doslova vyletěla z kůže. Zvláště, když někdo řekl něco hnusného o jejich přátelích. Díky tomu, že byla cholerická, neměla hodně přátel, opravdových přátel. Pro ni nejlepší byli právě Timothy a Fred, které považovala za vlastní bratry. I když byla horkokrevná, na druhou stranu byla spolehlivá. Snad drobnou vadou bylo, že se do všeho pouštěla po hlavě a to někdy neslo následky. Často dřív cokoli udělala, aniž nad tím nějak přemýšlela.

Pohled to byl přímo strašný. Desítky znetvořených těl. Kdokoli by tam v tu chvíli vešel, nedokázal by rozeznat, kdo co býval. Uklízečka? Novomanželé? Ten s tou rozdrcenou lebkou podle obleku nejspíš právník. Z některých stále vytékala krev a mísila se s různými vnitřnostmi, čímž tvořila podivnou směsku ještě podivnější barvy. Dost jich mělo v břiše velkou díru, ze které se drala ven střeva. Byla tam i různě rozstříkaná mozková hmota. Není rozdíl mezi hlupákem a učitelem; vše vypadá zcela stejně a totožně. Na pokladním pultu ležela mladá žena s půlkou hlavy, ze které vytékal mozek. Nemohlo jí být ani dvacet let. Tolik toho mohla dokázat. Jediné, na co se její mozek zmohl, bylo pořádně zaneřádit červenobílou desku a začít na ní vytvářet na jednu stranu zajímavé obrazce. Dva velké ventilátory se stále otáčely a roznášely pach mrtvol.

Staré kyvadlové hodiny právě odbíjely půlnoc. Na nikom ale nebyla vidět únava. Co na tom, že už párty začala někdy kolem půl osmé. Celkem tu bylo asi deset lidí, většinou z univerzity. Timothy měl rád všechny, ale prostě nejbližší mu byli Lori a Fred. Už toho spolu dost zažili a věděli, co od každého čekat, jaký je. 

Timothy Pollet miloval Brisbane. Narodil se sice v Irsku, ale když mu byly tři, tak se jeho rodina přestěhovala sem do Austrálie. Timothy byl v podstatě srdcem i duší Australan, vždy se za něj považoval. Brzy se dokonale naučil australský přízvuk – kdo by ho potkal poprvé, neurčil by jeho původ.  Když se malý Timothy, tehdy už v Austrálii, ptal rodičů proč odjeli z domova, říkali mu, že se rozhodli udělat delší prázdniny. Nebyla to tak docela pravda. V podstatě byli nuceni odjet. V Irsku byla tehdy velká krize, nepokoje a dost lidí přišlo o život. Snad v každé ulici, na každém rohu, bylo několik chlápků z IRA. Vždy měli takový vážný výraz a v ruce připravenou M4. Polletovi věděli, že musí zmizet ze země, musí za každou cenu ochránit svého jediného syna. Pryč, co nejdál od toho zvěrstva. Timothy to vůbec nechápal; myslel si, že jde jen o nějakou hru. Když uviděl nějakou hlídku, tak jim hned salutoval. Vždy ale z dálky, přece jenom cítil takový podivný strach, i když vlastně nevěděl proč. Jednou v noci se rodině podařilo dostat k přístavu jejich přítele. Cestou kdesi v dálce slyšeli krátké štěkání zbraní a narazili na několik zraněných. Nebyl ale čas se zastavovat, Maria Polletová jen přitiskla svého synka víc v náručí. Timothy to však na krátký okamžik viděl – pár lidí tam jen tak leželo, asi spali, a vedle nich byla vylitá nějaká barva nebo co. Brzo ale usnul.
I když o tom pak už v Austrálii nemluvili, Timothy to stále měl uložené kdesi v mozku, ačkoli o tom možná ani nevěděl. Od té doby ale měl skrytý odpor ke zbraním a násilí.

Tady něco nebylo v pořádku. Ethan Pauls měl ten den první noční službu v menším nonstop fast foodu. Právě v kuchyni chystal pár hamburgerů pro dva pozdní hosty. Nedávno ho vyhodili ze střední a on už prostě neměl chuť jít znovu studovat. Ale musel si aspoň něco najít, protože žil teď sám v takový malý garsonce. Někdy před rokem si nabrnknul jednu holku a chtěli spolu utýct a žít společně. Ještě víc se to potvrdilo, když se Ethan drsně pohádal se svým fotrem, který byl alkoholik a již několik let vdovcem. Následujícího rána teda Ethan zmizel. Věděl, že teď mu začne zcela nový život, lepší než kdy dřív. Netrvalo však dlouho a mezi ním a tou holkou to začalo skřípat. Stále víc se mezi sebou hádali. Ethan měl navíc dojem, že mu chodí za jiným frajerem. A tak se jednoho dne rozhodl, že jí to pěkně vytmaví. Po drsné hádce, při níž jí párkrát natáhl, ji nakonec poslal ke všem čertům. Od té doby nikoho neměl. Možná to bylo tím, že si prostě vsugeroval, že všechny holky jsou stejný jako tahle fuchtle. On, Ethan, nikoho nepotřebuje. To radši bude sám.
No to všechno teď myslel, když umýval salát. Když vypnul vodu, zarazilo ho takové podivné ticho. Vždyť ještě před chvilkou se ten mladej páreček tak živě bavil, zvláště ta holka měla takovej vysokej a jasnej smích. Malé útržky rozhovoru slyšel i do kuchyně, i když měl lehce puštěné rádio. Teď tam ale bylo ticho. Že by se pohádali? Určitě to byla vina tý holky, pomyslel si Ethan. Nakonec ale usoudil, že host je host a tak prostě dodělá ty hamburgery, aby pak mohl shrábnout svoje zasloužený prachy. Přestal o tom přemýšlet a v rychlosti dosmažil plátky masa. Vytáhl tác, položil na něj jídlo a ještě natočil dvě dietní coly. Otevřel dveře a vyšel z kuchyně. Znovu se trochu pozastavil nad tím, když se z jídelny neozýval žádný zvuk. Ale co, pomyslel si, někteří lidi jsou prostě divní. Pomalu s tácem došel ke stolu, kde seděli noční hosti. No, seděli není to správné slovo. Spíš to vypadalo, že na tom stole usnuli – oba opření čelem k desce stolu. Ethan ještě ani nedošel úplně k nim a zvolal: „Tak tady to je, panstvo.“ Žádná reakce. „Haló, budíček,“ řekl s úsměvem. Lehce poklepal mladíkovi po rameni. Nic. „Co je to s váma?“ V jedné ruce stále držel tác a druhou se rozhodl, že ho zvedne. To, co potom spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Oči se mu strachem rozšířily. Nemohl se pořádně nadechnout. Tác mu sám vypadl z ruky. Zamotala se mu hlava. Ani si nevšiml, že jeden nápoj dopadl, aniž by se převrátil nebo vylil. Hamburgery se rozprskly na podlaze. Cítil, že se mu najednou zvedá žaludek a asi to dlouho nevydrží. Jediná otázka mu stále proudila v hlavě – jak? Hnus a zvrácenost. Už jen jak se ten mladík svalil na opěradlo židle. Hlava dozadu na stranu, ruce se zlehka rozhoupaly. Ethanův další pohled spočinul na jeho břicho. Tedy tam, kde normálně lidí břicho mají. Místo toho tam byl velký, rozpáraný otvor. Vnitřnosti se pak asi rozhodly, že už se tam vevnitř nebudou tlačit a hezky vylezou na světlo. Některé však úplně ven nevyšly. Část roztřepených střev vypadala jako klubko hadů. Vše zkrvavené a ještě potřísněné jakousi tmavě zelenou tekutinou. Neustále odtamtud vytékal sliz. Otázka byla, proč Ethan předtím neslyšel žádný zvuk. To by přece řval i němý. Ethan se celý třásl a nemohl se hnout z místa. Vše se mu v těle rozhoupalo a hned vyprázdnil žaludek. Byl tam stále v předklonu jako přikovaný. Najednou kdesi uslyšel podivný zvuk. Znělo to něco jako když se vymačkává zbytek pasty nebo krému. Otočil se tím směrem, ale neviděl nic. Přece tam něco muselo být. Najednou se ozval sípavý jekot a u východu uviděl několik párů tmavě rudých očí, které se jakoby neustále pootáčely. A pak se to stalo. Trvalo to jen pár vteřin. Ethan se nemohl ani pohnout, jak byl vystrašený. Rychle se k němu blížily čtyři podivné kreatury. Byly malé, jen něco málo přes metr. Tělo měly pokryté hladkou, ostře fialovou kůží. Hlava vzdáleně připomínala hlavu koaly, byla ale poněkud zdeformovaná. Čeho si ještě Ethan stačil všimnout, byl silný ocas. Na víc ale neměl čas. Nestvůry k němu přiskočily. Stále natáčeli hlavy ze strany na stranu, jako by měli nějaký trvalý tik. Jedna zmutovaná koala se podívala přímo na něj a pak pokrčila horní ret. Byly tam nějaké malé žlábky. Zaklonila hlavu a pak z nich vystříkla tmavě zelenou tekutinu a zasáhla Ethana do břicha. Ten spadl, jakoby byl paralyzovaný. Kyselina ho začala pomalu rozežírat. Poslední co Ethan koutkem oka zahlédl bylo, jak se k němu nestvůry přiblížily s velkými drápy na tlapách.

Fred Cohen seděl u okna a díval se ven na prázdnou ulici. Venku byl naprostý klid. Najednou na kratičkou chvíli měl pocit, že se něco rychle mihlo přes ulici. Ale ať se díval jak se díval, vůbec nic tam neviděl. Došel k závěru, že se mu to jen zdálo – vždyť toho už dost vypil. Ještě tam chvíli jen tak seděl, ale pak se mu začaly zavírat oči.

Byli tam. Byli a vyčkávali.

Lori se živě bavila s Timothym. Měla toho už v sobě víc, víc než normálně. Vždycky si stanovala jakýsi limit, ale rozhodla se, že ho dneska nebude dodržovat. Měla náročný a únavný den a tak se rozhodla, že se teď pořádně odváže. Seděla s Timothym na velkém gauči, oba měli v ruce pivo. Lori právě svoje dopila. Malou láhev měla v ruce a pomalu s ní natáčela, aby se přesvědčila, že tam opravdu už nic není.  Otočila se k Timothymu a vrhla na něj takový smutný pohled, že to Timothy nevydržel a začal se smát.

A nyní se pomalu přiblížili k domu.

„Co to bylo?“ vykřikla Lori. V tom tam přiběhl Fred Cohen. Obě ruce se mu velmi třásly. Byl zpocený.
„Dělejte, musíme vypadnout,“ vykřikl jen co popadl dech. „Ale ryche!“
„Hej, co je?“
„Na to teď není čas, prostě pojďte!“
Fred na nic nečekal a hned vyrazil. Lori s Timothym se na sebe jenom krátce podívali a vydali se za ním. Prošli chodbou kolem kuchyně. To, co tam ale uviděli, je úplně znehybnělo. Lori se otočila a hned začala zvracet. Bylo to příšerné. Rozpáraná těla. Spousta krve. Rozmazané vnitřnosti. Všude podivný sliz. Jsou mrtví? Překvapivé? Kdo by tohle asi tak mohl přežít! Jatka. Masakr. Hnus. Zhnusení. Nelidskost.
„Na co tam k čertu čekáte? Hněte sebou!“ zařval Fred. Najednou za sebou zaslechli podivné sýpání. Byli tam, lehce přikrčení. Neustále natáčeli hlavy. Krvavě rudé oči vypadaly velmi děsivě. Ozval se velmi nepříjemný hlasitý jekot a v tom se na ně vrhli. Trojici kamarádů nedali žádnou šanci. Jako první se najednou vrhli na Timothyho. Útok to byl ale naprosto nečekaný a hlavně velmi rychlý. Tentokrát nepoužili ten podivný zelený sliz. Prostě na něj všichni skočili a začali ho drásat a kuchat svými velkými drápy.
„Nechte ho na pokoji, bastardi!“ zaječela Lori a chtěla se na ně vrhnout. Jedna nestvůra se k ní ihned otočila a zaklonila hlavu. Kyselina Lori zasáhla do brady a na hruď. Byla rozežírána zaživa. Stále se dívala na Freda. Ten měl vytřeštěné oči a nevěděl, co dělat. Věděl ale , že už svým kamarádům nemůže pomoct. Rozhodl se, že se musí pokusit utéct. Otočil se a začal běžet. Nestvůry to zpozorovaly a vydaly se za ním. Jedna skočila na Fredova záda a zakousla se mu do krku. Fred zařval bolestí, ale snažil se pokračovat dál. Ostatní zaútočili na jeho nohy a Fred se svalil na zem. Nemohl nic dělat. Absolutně nic. Najednou se mu zatemnělo před očima a on ztratil vědomí. Navždy.

Koalogani opustili párty. Nikdo nevěděl, odkud se vzali nebo co vlastně jsou. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo, kam právě zamířili. Rozhodli se, že navštíví místní Královskou nemocnici…

konec

Mickey Hall vztekle praštil zaťatou pěstí do masivního stolu.
„Děláš si snad ze mě prdel?!“
„Počkej, Mi…“
„Ne, ty počkej!“ rychle přerušil vysokého černocha Hall. „Měls snad jasnej úkol a takhle se to podělalo. Ježišikriste! Vždycky jsem tě považoval za jednoho z nejlepších, ale je vidět, že jsem se setsakra mýlil!! I ten pitomej Joe by tuhle práci zvládl mnohem líp a mohli sme to mít konečně z krku!“
Hall vstal a opřel se dlaněmi o stůl. Těžce dýchal a v obličeji byl celý rudý. Podíval se černochovi přímo do očí:
„Chceš snad  k tomu něco dodat, Terry?“
„Podívej se, Mickey,“ začal pomalu Terry. „Celá tahle akce byla hned od začátku v pohodě. Pár mých chlápků vyčmuchalo jeho doupě a začali jsme ho sledovat. Zjistili jsme, že pravidelně chodí každý den do nedalekýho baru. Kdo moh’ sakra tušit, že si toho dne k sobě pozve toho svýho všiváckýho bráchu? Vyšel první a tak jsem ho sejmul. A navíc sám jsi přece chtěl, aby to bylo rychlý. Nebyl prostě čas zjišťovat, jestli to je nebo není on.“
„Takže tím chceš říct, že je to jako moje vina?!“ zvýšil hlas Hall.
„To ne, Mickey, ale..“
„Teď mě hezky poslouchej, Terry!“ přerušil ho prudce Hall a opět usedl do křesla. „Dokud nebudu mít jeho hlavu na stole, nelez mi na voči! Rozumíme si?“
„Ano, Mickey.“
„A teď vypadni!“
Hall počkal, až černoch za sebou zavřel dveře a nalil si pořádnou dávku skotské.

Když si Mickey Hall šel někdy v půl druhé lehnout, netušil, že je sledován. Dva páry rudých očí ho za oknem pozorovaly. Byl to Charuban, posel démona Arghula. S Arghulem se Hall již kdysi setkal. Arghul na něj jednou narazil, když Hall ležel v kaluži krve po drsné přestřelce. Možná by se nad ním nezastavil, kdyby si nevšiml blyštivé věci, kterou měl Hall na řetízku kolem krku. Byl to Meskill, jeden z mocných prastarých medailonů. Věděl, že Hall vůbec netuší, jakou má moc. Nemohl, ubožák, když byl jen člověk. Ti k temné magii nikdy neměli přístup. Arghul po Meskillu pátral již téměř 200 let a už si začínal myslet, že ho nikdy nenajde. A přitom ho tolik potřeboval. Spolu s ostatními deseti medailony, které spolu tvoří mocný Oracus, se mu  pak podařilo porazit svého odvěkého nepřítele Khasdúla. Je to trochu paradox, že ze začátku byli spojenci. Oba se navzájem podporovali. Pak se ale jednoho dne jejich cesty rozdělily. Khasdúl jednou pomohl Satanovi doslova vyhladit jeden prastarý národ a Satan ho poté vzal pod svou ochranu. Dal mu dokonce i jednu zemi v podsvětí, kde se Khasdúl stal vládcem. Arghul to ale považoval za zradu. Proč si vybral jeho a ne mě? ptal se neustále. Zároveň ale věděl, že teď na Khasdúla tak jednoduše nemůže. Ne dokud mu pomáhá Satan. Jediná věc, která mu mohla pomoct, byl Oracus. Šlo o prastarou, velmi mocnou magii. Spolu s Khasdúlem se o ni dříve zajímali a chtěli ji vyzkoušet. Časem na ní zapomněli a asi po dvou letech se Khasdúl přidal k Satanovi. Arghul si však na Oracus dokázal vzpomenout. Tím chtěl Khasdúla zničit. Horší bylo, že k tomu potřeboval jedenáct speciálních medailonů, které měly být umístěny různě po světě. Největší problém měl právě s Meskillem, ten byl ze všech nejdůležitější. Arghul věděl, že ho někdy prostě musí najít. Nakonec to byl Hall, kdo měl Meskill u sebe. Arghul sice netušil, jak k němu přišel, ale to už nebylo podstatné. Získal tedy všechny medailony. Oracus byl tak mocný, že před Satanem zakryl Khasdúlův zánik. Arghul se rozhodl, že trochu Hallovi pomůže. Díky němu se Mickey Hall stal jedním z největších mafiánským bossů. Občas ale i sám Aghul potřeboval pomoct.
Tak tomu bylo i tuto noc. Vyslal Charubana, svého věrného posla, aby Halla přivedl. Charuban byl obrovský pavouk, patřil mezi prastarý rod a byl jeden z posledních svého druhu. Arghul si ho vybral, protože se vždy mohl spolehnout, že on zadaný úkol vždy splní. Charuban nyní vyčkával na vhodný okamžik, až Hall usne. Úkol byl pro pavouka celkem snadný – přivést mafiána na bezpečné místo k Arghulovi. S tím neměl žádný problém, často něco podobného dělal. Dotyčného zabalil do velmi pevné sítě a pak si ho položil na záda. Pohyboval se velmi rychle a přitom tiše, takže byl vždy na místě celkem brzo a přitom prakticky neviděn. Pro lepší manipulaci s obětí do ní stříknul trochu jedu pro znehybnění. Bez sebemenšího zádrhelu učinil stejný postup i u Halla.

Když Hall otevřel oči, byl zmatený. Vůbec netušil, kde je. Není divu, naposledy tu byl asi před osmi lety a dost se toho změnilo. Seděl v mohutném křesle a před sebou měl připravenou hostinu. Než však stačil cokoli udělat, otevřely se dveře a nějaký hluboký hlas promluvil:
„Vítej, Mickey. Už jsme se dlouho neviděli, viď?“
Hall si v tu chvíli nemohl ten hlas spojit s nikým určitým, ale asi ho musel znát. Otočil se tedy a spatřil Arghula. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak mohl vlastně zapomenout na svého zachránce?
Aniž by Arghul čekal na reakci, pokračoval: „Ano, uplynulo již mnoho let. Ale nyní potřebuju tvou pomoc.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal: „Škodný z toho určitě nebudeš, to mi věř.“
Teprve teď Hall promluvil: „A co bys potřeboval? Víš, že já rád pomůžu, když ti vděčím za život.“
„Tak to rád slyším, Mickey,“ odvětil Arghul a usmál se. Hall si všiml zvláštního lesku v jeho očích.
„Zkouším teď novou magii a k tomu potřebuju tvoji pomoc. Jsi tedy ochoten jít do toho se mnou?“
„Jak jsem řekl. Moje slovo platí.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Arghul. „Zatím se v klidu najez, určitě máš hlad. Já hned příjdu a dořešíme to spolu, ano?“
„Jasně, mám hlad jako vlk,“ řekl Hall a podíval se na stůl plný jídla. Chtěl ještě něco dodat Arghulovi, ale když se k němu otočil, již tam nebyl. Hall jen pokrčil rameny a pustil se do jídla. Bylo tam toho opravdu dost na výběr. Hall jídlo do sebe házel jako by týden nejedl. Po chvíli ale začal cítit takový zvláštní pocit v břichu. Zatím si s tím nedělal velkou hlavu, určitě je to tím, že jí moc rychle. Bolest však neustupovala, naopak byla stále horší. Najednou spatřil Arghula. Bylo dost možné, že byl po celou dobu někde v místnosti schován a sledoval Halla. Teď k němu přišel, aby ho lépe viděl.
„Tak jak ti chutná, Mickey?“ zasmál se Arghul. „Slyšel jsem o tobě, že jsi velký labužník a tak jsem ti trošku vylepšil jídlo. Mimochodem – bojíš se smrti?“ Na chvíli se odmlčel. „To je důvod, proč jsem tě sem pozval. Potřebuju jednu lidskou oběť a ty jsi vhodný kandidát.“ Znovu se zasmál, byl to příšerný a dost nepříjemný zvuk. „Abych se lépe vyjádřil – potřebuji doslova prázdné lidské tělo“
„Hej, ty hajzle,“ ozval se trošku přiškrceným hlasem Hall. „Zabiju tě.“
„Být tebou, moc nemluvím. I když na druhou stranu máš jednu z posledních možností, kdy můžeš promluvit. Víš proč? To jídlo, jak jsem říkal, není obyčejné. Za chvilku se už u tebe začnou projevovat jeho účinky. Doslova ti to rozeřere střeva a všechny orgány. Budou to strašná muka a takovou bolest jsi ještě v životě nezažil!“
Hall už ho vůbec nevnímal. To co právě zažíval se s ničím nedalo srovnat. Jediné co chtěl bylo, aby to co nejdřív skončilo. Najednou si začal uvědomovat, že spolupracovat s démony se nevyplácí. Měl sice velmi dobré společenské postavení, respekt mezi politiky, ale k čemu mu to teď bylo? Sice Arghulovi vděčil za svůj život, ale ani v nejmenším ho nenapadlo, že by mu jednoho dne mohl takhle vrazit dýku do zad. Že ho nakonec zneužije. Zvláště takhle brutálním způsobem.

Mickey Hall byl zabit. Způsobil na světu nespočet násilí a různých podvodů, že si to vlastně zasloužil. Hodně lidem se teď bude žít klidněji.

konec

„Volal jsi mě, Stanley?“
Drobný mužík zdvihl hlavu od jakéhosi rozepsaného listu. Měl malou vrásčitou tvář; byl téměř holohlavý, a tak bylo vidět jeho vysoké čelo. Na nose se mu leskl cvikr se zlatými obroučky.
„Ano,“ odvětil. „Mám dobrou zprávu. Našel jsem ho, doktore.“
„Opravdu? Tak to mě těší,“ řekl Wenlott a vešel do místnosti. Byla to malá pracovna. Stejně jako v ostatních místnostech ani tady nebyla okna. Přibližně uprostřed byl stůl s několika zásuvkami. Ačkoli zde byly dvě knihovny, po zemi se povalovalo mnoho knih. V malém krbu plápolal oheň.
„Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout,“ usmál se Wenlott.
„No, bylo to docela obtížné, doktore,“ řekl Stanley. „Byl neustále v pohybu, ale zdá se, že se konečně usadil. Je na jednom malém ostrově v Pacifiku.“
„Výborně. Brzy ho navštívím.“

Když Wenlott odešel k Stanleymu, obě dívky, co zůstaly s Jaredem, si sundaly kápě a mladík si je tak mohl lépe prohlédnout. Vyšší měla světlé blonďaté vlasy a tmavě modré oči. Pod mírně rozevřeným červeným pláštěm měla pevně upnutý zelený korzet. Plášť jí sahal až k černým vysokým botám se zlatou přezkou.
Druhá dívka byla menší a zavalitější. Měla velké, výrazné zelené oči a zrzavé vlasy po ramena. Na koženém provázku kolem krku měla malý medailónek. Kolem pasu byl nenápadný hnědý pásek.
Ticho prolomila ta vyšší z nich: „Já jsem Silth a toto je Callion.“ Obě dívky se mírně uklonily. „Máme za úkol naučit vás, abyste ovládal stav khappo.“
„Co to je?“ zeptal se Jared.
„Podrobněji vám to může vysvětlit doktor,“ řekla Silth. „Velmi jednoduše lze říct, že pomocí tohoto stavu můžete s lidmi libovolně manipulovat.“
Nato promluvila Callion. Měla jasný, vysoký hlas. „Pojďte s námi, prosím. Něco vám musíme ukázat“
Poté se obě dívky zaklesly do Jareda a opustily s ním místnost. Šli po dlouhé, poměrně vysoké chodbě, až došli k velkému schodišti. Po něm začali sestupovat dolů. Když došli na konec schodiště, zatočili doleva. Cestou míjeli několik dveří, malých i velkých, až se zastavili před menšími dřevěnými dveřmi, které byly natřeny červeným nátěrem. Silth vytáhla z kapsy malý klíč a otevřela dveře. Byla to prostorná obdélníková místnost s cihlovými zdmi. Malá knihovna nebyla ani z poloviny plná. Uprostřed bylo bílé lehátko s otevřeným krytem.
Jared se stále porozhlížel po místnosti. Silth proto pokračovala:
„Lůžko, které vidíte, slouží k dočasnému uspání. Když si tam lehnete, zavřeme víko a pustíme vám tam zdraví neškodnou látku, která vás uspí. Ukážeme vám to.“
„Počkat, počkat!“ promluvil konečně Jared. „Rozumím vám ani ne třetinu toho, co říkáte. V něčem bych ale chtěl mít jasno. Proč to vůbec děláte? Tvrdíte, že jsem mrtvý. To, že teď s vámi mluvím, je samo o sobě padlé na hlavu, ale já se znovu ptám proč? Dejme tomu, že vám všechno věřím. K čemu ale mám ovládat lidi? Proč?! Vždyť to už nemá význam! Horší ale je, že o sobě kromě jména vůbec nic nevím. Je to šílený!“
Silth se krátce podívala na Callion, jakoby nevěděla, co říct. Nakonec promluvila Callion: „Doktor nám přísně zakázal o tom s vámi mluvit, o tom, co se stalo. Wenlott věří, že každý máme před sebou nějaký úděl.“
„Přesně tak,“ řekla rychle Silth. Z jejího hlasu byla cítit úleva. „Teď je načase přistoupit k tréninku. Lehněte si, prosím, na lůžko, pane Jarede. A ničeho se nebojte.“
Callion, aby mu dodala odvahu, ho lehce vzala za ruku a odvedla ho k podivné posteli. Tam k němu promluvila: „Lehněte si a vůbec na nic nemyslete. Uvolněte se.“
Jared, stále ještě napůl ze všeho ohromený, si pomalu vlezl na lůžko.
„Až budete připraven, řekněte.“
Mladík se ještě jednou podíval na obě dívky, jakoby to mělo být naposled, a řekl jen: „Budiž.“
Silth stiskla tlačítko a víko na lůžku se začalo pomalu zavírat.
Chvíli se nedělo nic. Přes víko pak Jared uslyšel tlumený Silthin hlas: „Uvolněte se, pouštím vám uspávadlo.“
Nato se malými trubičkami začala v lůžku vytvářet podivná bílá mlha. Jared instinktivně zavřel oči. Pocítil najednou strašnou únavu. Vše jakoby se ztmavilo a vzdalovalo. Jaredovi připadalo, že se vznáší, vůbec nic ho netížilo. Chvíli se pokoušel se spánkem bojovat, ani vlastně nevěděl proč to dělá.

Když se vzbudil, byl v pekle. Vše kolem něho jen žhnulo a v dálce slyšel nějaké výbuchy. Ozýval se také křik a pláč. Zjistil, že leží na nějaké dřevěné desce a je pevně spoután tlustými koženými řemeny. Vůbec netušil, co se děje. Odněkud se ozval bláznivý smích. V jeho zorném poli se objevily dvě postavy. Zatím nemohl s jistotou určit, kdo to je, ale měl takové divné tušení.
„Tak, doktore, jak vidíte klient je připraven.“
„Výborně, ihned zahájíme operaci.“
Wenlott přistoupil k Jaredovi.
„Překvapení, není-liž pravda?“ řekl a pousmál se. „Vsadím se, že jste čekal cokoli, jen ne toto. Lhal jsem vám. Nic není tak, jak to vypadá. To si pamatujte.“
Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Za vaše hříchy jste byl shledán vinným a čeká vás ten nejhorší možný trest.“
„Co jste to, sakra za lidi?“ zařval Jared a snažil se vyprostit z pout.
„Lidi? Těmi už po mnoha staletí nejsme. My jsme spravedlnost! A vy, Winstone Jarede, si žádné slitování nezasloužíte.“
Wenlott pokynul svému společníkovi, že můžou začít. Peklo zaplnilo nový zvuk – Jaredovy zoufalé výkřiky…

konec

Když otevřel oči, probudil se v jakési kamenné místnosti. Překvapilo ho, že zde nejsou žádná okna. Místnost byla osvětlena několika pochodněmi, které byly zasazeny do kovových držáků na zdech. Vstal a snažil se rozvzpomenout, co se vlastně stalo a kde je. Připadalo mu, že hlavu má úplně prázdnou. Začal se pomalu rozhlížet po místnosti. Byla to celkem prostorná kruhová místnost. Vzduch byl cítit jakousi zatuchlinou. U jedné stěny byla malá komoda, uzamčená velkým zámkem. Vedle ní byl malý stůl, na kterém byl štos zažloutlých papírů a nějaké zaprášené knihy. Vedle papírů bylo malé pouzdro, po krajích pozlacené. Po otevření spatřil nádherně zdobené plnící pero. Obdivně si ho prohlížel.
Vtom uslyšel nějaké hlasy. Byly však tiché, jako by byly hodně daleko. I když se snažil sebevíc, nebyl schopen nic z toho rozeznat. Pojednou se otevřely dveře, kterých si předtím vůbec nevšiml. Nikdo tam ale nestál. Hlasy se stále více přibližovaly a teprve teď mladík rozpoznal, že to jsou asi dvě ženy a jeden muž. Položil pero zpět na stůl a čekal, co se bude dít. Chodba přede dveřmi byla tmavá a asi po deseti metrech se stáčela doleva. A najednou se tam objevily tři postavy. Šly pomalým krokem vedle sebe. Postavy na kraji měly v ruce lucerny. Do tváří jim nebylo vidět, protože měly na sobě dlouhé pláště s kápěmi. Mladík si nebyl jistý, jestli se mu to zdálo, ale připadalo mu, že se postavy mírně vznášejí nad zemí. Skupinka konečně vešla do místnosti. Teď si je mohl lépe prohlédnout. Muž uprostřed měl tmavě hnědý plášť, lemovaný zlatou stuhou. Jinak byl celý v černém. Kolem krku měl na zlatém řetízku malý modrý sáček. Byl podstatně vyšší než jeho dvě společnice. Ty na sobě měly jasně červený hábit se stříbrným páskem. Na nohou měly vysoké boty se zlatou přezkou, jedna je měla černé a druhá v zelené barvě. Muž si sundal kápi a odhalil tak kudrnaté bílé vlasy. Když promluvil, měl podivně hluboký hlas:
„Tak jak se cítíte, pane Jarede?“ Než však mladík stačil cokoli říct, muž pokračoval:
„Promiňte mi mou neomalenost. Nepředstavil jsem se. Jsem doktor Wenlott. Všichni mi ale říkají prostě doktore.“
Konečně byl schopen mluvit: „Kde to sakra jsem? Co jste mi to udělali? Kdo vůbec jste?“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ promluvil tichým hlasem Wenlott. „Nebojte se, teď už je všechno v pořádku. Všechno vám povím. Spal jste jako zabitý.“
Mladík si všiml, že při téhle poznámce se obě dívky pousmály.
Doktor pokračoval: „Pojďte, prosím, se mnou. Jistě máte hlad. Mám pro vás přichystané malé pohoštění.“
Mladík chtěl ještě něco namítnout, ale ten pohled, kterým se na něj ten muž podíval, ho úplně umlčel.
„No tak, pane Jarede. Následujte mne a vše se dozvíte.“

Mladík neměl vůbec představu o čase. Po několika zatáčkách už začal ztrácet orientaci. Nakonec došli do velkého sálu, ve kterém bylo několik velkých dubových stolů s jídlem. Celá místnost byla osvětlena pochodněmi a loučemi. Doktor mladíkovi pokynul, ať si nabídne. Ani neměl moc hlad, ale aby ho neurazil, vzal si kousek pečeného masa.
„Už můžete začít. Doktore,“ vyzval Wenlotta.
„No dobře,“ odvětil doktor. „Předpokládám, že si na nic nevzpomínáte, že pane Jarede?“
Aniž by čekal na jakoukoli reakci, pokračoval: „Vím, že to bude pro vás znít zvláštně, ale opravdu se to tak stalo. Včera vás zastřelili. Ano, pro ostatní lidi jste mrtvý.“ A pak ještě dodal: „Teď patříte k nám.“
To už mladík nevydržel. „Hele, jestli si jako ze mě děláte legraci, je nejvyšší čas přestat!“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ řekl klidným hlasem Wenlott. „Myslel jsem si, že nebudete věřit. Teď už ale nepatříte mezi živé, i když si myslíte opak.“
„To jsem něco jako nemrtvý?“
„Něco na ten způsob,“ pousmál se Wenlott. „Není to zcela přesné, ale vám to takhle zatím bude stačit.“
Mladík měl v hlavě mnoho otázek, na které by rád znal odpovědi. Než však stačil něco říct, promluvil Wenlott:
„Obávám se, že vás teď budu muset opustit, pane Jarede,“ řekl. „Mám ještě něco na práci. Zatím se v klidu najezte. Dámy vám to tady pak ukážou.“
Doktor se otočil a odešel. Opět mladíka uchvátil způsob, jak se pohyboval. Šel s naprostou lehkostí a vůbec to nevypadalo, že by se nějak dotýkal země. Posadil se na mohotnou židli a pustil se do jídla.

konec 1. části