Na mobilu mi píplo oznámení nové zprávy z Messengeru. Odložil jsem nůž od zpola nakrájené cibule, otřel si ruce a se zájmem uchopil mobil. Psal mi můj bývalý spolužák a kamarád David, se kterým jsem seděl celou základku.
>>Čau, tak jak jde život?<<
Potěšilo mě to a zároveň i trochu překvapilo, protože, co jsme opustili lavice základní školy, jsme se každý rozutekli jiným směrem. A v kontaktu jsme v podstatě nebyli.
Konverzace plynula. A pak David napsal něco, o čem jsme kdysi přemýšleli, ale nikdy k tomu nedošlo.
>>Hele a co kdybychom udělali takovej menší sraz ze základky? Co ty na to? :-)<<
>To zní skvěle, jsem pro. Zkusím napsat Liuovi. Nevíš co dělá dělá Honza?<
>>Má teď autodílnu. Nedávno jsem si s ním psal, ale prý bohužel toho teď má hodně. Takže s ním asi nepočítejme. Ale nesmíme zapomenout na Jardu. Ten určitě bude chtít.<<
>JJ, Jarda byl vždycky pro každou špatnost.<
>>Přesně.<<
Začaly se mi vybavovat vzpomínky na základku. Bylo to takové bezstarostné období, kdy jsme neřešili bydlení, finance nebo čím se budeme živit. Nic nás netížilo. Teď už jsme všichni dospělí, s problémy a starostmi, které k této životní fázi prostě patří. Časy se mění, vzpomínky zůstávají.
Tak nakonec jsme se domluvili na termínu po třech týdnech od návrhu srazu. Místem setkání byla Davidova chalupa nedaleko Kolína. Plán byl následující – jelikož měl David velký gril, jako první jsme zamířili do místního supermarketu pro maso, klobásy a další pochoutky. A protože je nutné dodržovat pitný režim a všichni jsme věděli, že nás čeká dlouhá noc, velmi jsme se zásobili spirity a dalšími nápoji ve skle (po nějaké době otupující mysl), ale také pár minerálkami na probuzení. Chipsy, krekry, dipy. Prostě vše, co patří na správné setkání bývalých spolužáků po letech. Ono ve své podstatě nejde jen o žranici a alkohol, ale o to zase se vidět. Myslím, že na to jsme se těšili všichni. Nic neplánovat, jen to tak vše nechat volně plynout.
Netrvalo dlouho a zábava začala. Při pojídání steaků a chleba jsme pak tak nezávisle na sobě každý postupně začali vyprávět, co jsme dělali po škole a kolik prací jsme vystřídali. Každý měl co říct, každý byl vyslechnut. Nastala taková příjemná atmosféra. Vůbec jsme nevnímali čas. Největší radost jsem měl asi z toho, že jsme se dokázali vůbec domluvit. Co jsme opustili základku, párkrát tu byl pokus o třídní sraz, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. Nejdřív nemohl jeden, pak další, no a pak i ti nejzarputilejší příznivci srazu to vzdali. Netušil jsem, co dělali ostatní bývalí spolužáci, kolik měli pracovních úspěchů (a neúspěchů), zhrzených lásek a dětí, mnozí z nich teď jistě jsou úspěšnými manažery, návrhářkami oblečení a designu, taxikáři, operátory výroby v montovnách, někteří se nejspíš vydali hledat štěstí za hranice (a zůstali tam), ale zároveň jsem nepochyboval o tom, že pár z nich pravděpodobně propadlo hazardu, alkoholu a drogám.
Ale upřímně mě ostatní moc nezajímali, hlavní bylo, že naše čtyřka byla zase pohromadě. Párty byla v plném proudu. Nemám ponětí, kolik lahví jsme už vypili, ale stále nám hodně zbývalo a noc byla ještě mladá. David měl na chatě Xbox a protože Jarda dle dohody přivezl i další ovladač, rozhodli jsme se uspořádat turnaj – konkrétně šlo o herní tituly Mortal Combat a FIFA.
Velké ručičce na hodinách stačilo již jen dvakrát oběhnout ciferník, aby nastal nový den. My jsme čas ale absolutně nevnímali. Ta nastalá atmosféra a rozehrané hry udělaly své. Tak jsme se prostě a jednoduše do toho všeho tak ponořili, že nic jiného nebylo důležité.
Právě jsem vyhrál jeden z již několika zápasů a tak jsem měl zhruba čtvrthodinu volného času. Zvedl jsem se, abych si došel na záchod. Můj močový měchýř to už potřeboval. Dokonce i při této činnosti jsem se stále pousmíval. Jednak jsem byl již lehce otupělý požitým alkoholem, ale hlavně tím celkovým setkáním spolužáků po letech.
Pomalu jsem spláchl a šel si umýt ruce. A jako obvykle si vodou lehce omyl obličej a rukou upravil účes. Utřel jsem se do pruhovaného ručníku a když jsem se o vteřinu později znovu podíval do zrcadla, najednou se mi zdálo, že jsem tam zahlédl něco blýskavého. Okamžitě jsem se otočil k malému oknu, které bylo umístěné přímo naproti zrcadlu. Nic tam ale nebylo. Šel jsem blíž, abych okno otevřel a vyklonil se z něj. Díky půlměsíci jako na turecké vlajce nebyla úplná tma, ale ať jsem se rozhlížel jak chtěl, nic tam prostě nebylo. Jen potemnělá zahrada, malý altán a přístřešek na dřevo a zahradnické vybavení.
Zavřel jsem tedy okno a vrátil se ke klukům do obývacího pokoje, či spíše velké jizby, kde se akorát dokončoval poslední fotbalový zápas.
„Ondro, jdeš akorát včas!“ houkl na mě Jarda, kterému se už také pěkně motal jazyk. „Nás dva teď čeká finálový mač o zlato.“
„Super, ale bez tvého potu a slz ten triumf nechci!“
„To se ještě uvidí, kdo tady bude brečet,“ smál se Jarda, usrkl si piva a chopil se svého ovladače. Usmál jsem se a pohodlně se usadil do křesla. Liu s Davidem mezitím šli rychle udělat pár jednohubek. Párty jak má být, pomyslel jsem si.
„Však jsem ti to říkal!“ zvolal vesele Jarda, když mě v penaltách porazil o jeden gól.
„Jojo, gratuluju, ale stříbrná medaile je pořád medaile.“
„To máš pravdu,“ odvětil s úsměvem a přiťukli jsme si Napoleonem.
Podíval jsem se na hodinky, promnul si oči a musel se podívat ještě jednou, abych se přesvědčil, zda je to pravda. Digitální ciferník ukazoval 2:45. Skutečně jsme se tak ponořili do her, že jsme totálně přestali registrovat čas?
Opět jsem cítil potřebu vymočit se. Dopil jsem zbytek brandy a zamířil na toaletu. Už už jsem sahal na kliku, když v tom se ozvalo tiché zaklepání. Zarazil jsem se a zaposlouchal, jestli to nebylo jen nějaké klamání mé již otupělé mysli. Mé podezření se ukázalo jako nepravdivé, protože se vzápětí daný zvuk ozval znovu. Ťuk, ťuk, ťuk. Otočil jsem se od vstupu na záchod a snažil se určit, odkud bylo klepání slyšet. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Upřel jsem zrak na hlavní dveře. Byl jsem si jistý, že právě to byl zdroj a proto jsem tím směrem vykročil. A jakoby původce toho zvuku vytušil můj záměr, už se dále nic neozvalo. Byl jsem si ale jistý, že za těmi dveřmi stále někdo je. Dvě, tři vteřiny jsem jen tak před nimi stál. Nádech, výdech. A otevřel jsem dveře.
Byla tam mladá žena nebo spíš dívka, kterou jsem věkově odhadl maximálně na jednadvacet či dvaadvacet. Na sobě měla těsně upnutý hnědý kožený kabát s velkými zdobenými obsidiánovými knoflíky, které blýskavě odrážely světlo ze stojaté lampy v předsíni. Dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly až k pasu; několik pramínků bylo propleteno pestrobarevnými korálky. Velké světlemodré oči byly ještě více zvýrazněny uhlově černými linkami. Jiného významnějšího make-upu jsem si nevšiml. Postavou byla spíše malá a zároveň silnější, soudě tedy podle poněkud vypouklého břicha. Stačil mi po ní přejet letmým pohledem od nohou k hlavě, abych se ujistil, že je dobře a řádně vyvinutá a vyspělá.
„Ano?“ řekl jsem, když si musel nejprve odkašlat.
Upřela na mě své obří oči, které vypadaly jako studny.
„Promiň, promiň, že otravuju. Měla jsem se tady s někým sejít, ale on prostě nedorazil. A teď nemám kam jít. Přijela jsem busem a nejbližší mi jede až v půl sedmý.“
„A to jsi nemohla někomu zavolat, aby tě vyzvedl? Mimochodem, já jsem Ondra.“
„Maki. Ráda bych, ale mám totálně vybitý mobil. Šla jsem nějakou dobou městečkem a teprve až teď tady jsem uviděla, že se tu svítí v oknech.“
„Maki. Dost zajímavý jméno. Jak jsi k němu přišla?“
„No to by ses spíš měl zeptat rodičů,“ zasmála se.
„To je vlastně fakt. Ale líbí se mi.“
„Díky.“
Na chvíli jsme se oba odmlčeli a já jsem tak měl možnost si dívku znovu prohlédnout. A náhle, jako by se všechny barvy zvýraznily – vlasy měla zrzavější, oblečení barevnější, oči jasnější. Byla opravdu krásná.
„No,“ začala trochu váhavě, „já vím, že to to bude znít drze, ale myslíš, že bych u tebe mohla přečkat do rána, než mi pojede autobus?“
„No, tak zaprvé to není moje chata, ale mýho kámoše Davida. Máme tu takový menší sraz ze základky.“
„Aha. Tak to nebudu rušit.“
„Ne, to je nesmysl. Místo tady je, neboj. Klukům to vysvětlím.“
„Fakt? Dobře tedy. Jsi hodnej.“
„Tak pojď dál, Maki,“ pokynul jsem jí a uhnul jsem ze dveří, aby mohla vejít. Dívka si začala rozepínat kabát a já jsem jí z něj ochotně pomohl. Při tom jsem ucítil příjemně sladkou vůni parfému. Svrchník jsem pověsil na věšák a znovu si mladou ženu prohlédl. Měla pletený červeno-zelený svetr. A ano, opět jsem si nemohl nevšimnout jejích příjemně kyprých tvarů.
Z obývacího pokoje se ozýval smích a ťukání skleniček. Byla slyšet televize a podle častého výbuchu smíchu jsem usoudil, že se tam nejspíš dívají na různé faily z YouTube.
První si mě všimnul David.
„To je dost, že jdeš,“ řekl. „Pojď si sednout, je to děsná prdel!“
„Pánové, rád bych vám představil Maki. Pojď dál a neboj se. Pokud vím, tak tady nikdo nekouše.“
„Fakt nerada ruším,“ řekla dívka, nervózně se usmála a vešla do místnosti.
„Dovol mi, abych ti představil své bývalé spolužáky a tvé dočasné společníky. Tohle je Liu, David a Jarda.“
V rychlosti jsem ostatním osvětlil situaci.
„Ráda vás všechny poznávám,“ navázala Maki. „Opravdu vám nebude vadit moje společnost?“
„Absolutně ne,“ usmál se David. „Člověk by vždycky měl počítat s hostem navíc.“
„Tak děkuju.“
„No a co si dáš k pití? Máme, myslím, slušný výběr,“ optal se Jarda.
„To je úplně jedno, Járo,“ odvětila. „Já piju všechno, co teče!“
„Tak to jsi moje holka!“ zasmál se.
Pokud na nás předtím již útočila únava, s novou příchozí jakoby rázem zmizela. Maki se se všemi velmi živě bavila a Jarda skoro nestíhal dolévat skleničku za skleničkou, aby sní udržel krok. Bylo to příjemné zpestření našeho srazu a už předtím skvělou atmosféru Maki ještě o stupeň vylepšila, až to vypadalo, jako bychom ji znali již odjakživa, a ne teprve pár hodin.
Nakonec jsme to oficiálně zabalili krátce před čtvrt na šest. Už předtím mi bylo jasné, že tak jako tak by Maki tím prvním autobusem beztak nejela. Někdy kolem půl sedmé mě vzbudila potřeba vyprázdnit močák. Opět. Vstal jsem, protáhl si krk, dokud jsem si ho řádně neprokřupnul, a vyrazil směr toaleta. Sedl jsem si na prkýnko a začal si prsty mnít spánky a čelo. Do rána budu mít pěknou kocovinu. Nejsem zvyklý moc pít, ale při takové skvělé společnosti a nastalé velmi příjemné atmosféře se prostě nedalo odolat. Zavřel jsem oči a těšil se, až se zase vrátím do vyhřáté postele. A pak jako obvykle jsem si v koupelně opláchl vodou obličej.
Najednou se ozvaly tiché kroky na schodech z patra, kde jsme spali. Tedy kromě Jardy, který si zabral gauč dole v obýváku. Otočil jsem se ke dveřím a lehce je otevřel. Za nimi stála Maki. Měla na sobě jen pruhovanou košili, která ji sahala sotva do půlky stehen.
„Ahoj,“ řekla plaše.
„Ahoj.“
„Promiň, nemohla jsem spát,“ začala a vešla ke mně do koupelny. „Víš, chtěla bych ti poděkovat.“
„Za co?“
„No, že jsi mě nevypakoval pryč, když jsi mi včera otevřel.“
„Prosím tě, to by udělal každý,“ odvětil jsem s úsměvem.
„Ne, fakt jsi hodnej,“ řekla dívka a začala si prsty proplétat pramínky zrzavých vlasů. Dost vyzývavě.
„Vážně ti jsem strašně vděčná.“
Přistoupila blíž, až byla jen krok ode mě, a aby toho nebylo málo, rozepnula si horní dva knoflíky u košile. A ano, nemohl jsem se ubránit pohledu na její pořádně vyvinutá prsa.
Opřela se mi rukama o ramena a stoupla si na špičky.
„Počkej, mám přítelkyni!“
„Já vím,“ řekla tajemně. „Však já jí to neřeknu.“
A začala mě líbat. A jako bych byl něčím očarovaný, neodstrčil jsem ji, aby toho nechala. V hlavě jsem sice stále měl přítelkyni, ale zároveň se mi zdálo, že mi ji Maki snad i jen pouhou svou přítomností vytěsňuje ven. Bylo evidentní, že si je své krásy plně vědoma a dokáže ji využít. V tomto případě se jednalo o dokonalé svádění. Aniž bych to nějak zaregistroval, mezitím si dívka zcela rozepnula košili a přitiskla se víc ke mně. Tak nějak automaticky jsem jí, stále jako omámený, rukama zajel u pasu pod košili, abych je mohl propnout na zádech. Ucítil jsem, jak se Maki se svým větším bříškem tře o mé. Přivřel jsem oči a připadal si jako v ráji, jako by se vůbec nejednalo o realitu, ale o pouhý, ač nádherný, sen. Dívka se párkrát ode mě odtáhla, aby se následně zase přitiskla. Díky způsobenému vzrušení jsem si vůbec nevšiml, že naposledy se kráska přitiskla poněkud více.
Lehce jsem se ohnul a uchopil ji za prsa, abych jí je trochu promasíroval. Následně jsem ji začal na hrudi líbat a laskat jazykem. Poklekl jsem, abych mohl pokračovat níže. Náhle jsem se ale zarazil, protože jsem jazykem narazil na něco hrubého. Prudce jsem otevřel oči a trochu se odtáhl.
„Bože! Co se ti stalo?“ vykřikl jsem.
Kousek pod prsy se jí na břiše táhla klikatá jizva ve tvaru nepravidelného oválu, jehož vnitřek byl poněkud tmavší, než zbytek těla. A i letmým pohledem jsem si nemohl nevšimnout několika malých kruhových skvrn, které až moc připomínaly…jako by byly způsobené jakýmisi přísavkami.
„To nic,“ řekla Maki, „to je v pořádku.“
„Opravdu?!“
Vytřeštil jsem oči, protože když se dívka trochu pootočila bokem, bylo jasně vidět, že je značně hubenější a má o poznání mnohem menší břicho.
„Co jsi vlastně zač?!“
Než jsem dostal odpověď na svou otázku, ozval se z patra jekot. Netušil jsem, jestli to byl Liu nebo David, ale na tom absolutně nezáleželo.. Prosmýkl jsem se kolem dívky a vyrazil nahoru. Schody jsem bral rovnou po dvou, po třech. Rozrazil jsem dveře a zcela ztuhl.
David tam ležel v tratolišti krve. Rukou si stále držel krk, ze kterého mu pořád crčela a stříkala na podlahu z dubového dřeva tmavě rudá krev. Hrdlo mu vydávalo pořád slabší a slabší chroptivý zvuk. Ač jsem byl stále ještě v šoku, vytáhl jsem z kapsy mobil, abych zavolal záchranku. Žádný signál. Jak je to, kurva, možný?! Narychlo jsem nakoukl do vedlejšího pokoje. Liu ale nejevil vůbec žádné známky života. Bože!!
Ve dveřích na chodbu se objevila Maki. Opírala se o futra, košili stále rozepnutou s krvavým oválem na břiše. Stála tam a smála se. Vysokým a jasným hlasem. Pohlédl jsem jí do očí a spatřil jsem tam čisté, černočerné zlo. A ona se dál smála tím svým šíleným smíchem. Z očí jí jakoby náhle vyprchalo veškeré bělmo a měla tam jen dvě obrovské temné panenky.
„No tak, Molly, pojď sem,“ zvolala stále se smíchem, který ve skutečnosti připomínal krákání vrány.
Chvíli se nic nedělo. A já jsem na ni pořád zíral v šoku jako opařený. Když tu náhle jsem za sebou uslyšel jakýsi mlaskavý dusot, který se stále blížil a zesiloval. Otočil jsem se a to, co jsem o vteřinu a půl později spatřil, mi doslova vyrazilo dech. Po podlaze, jen pár metrů ode mě, se plazil mutant. Jiným slovem jsem ho popsat nedokázal. Vzhledem vzdáleně připomínal temně rudý, stále nevyvinutý lidský plod. Na délku mohl mít maximálně čtyřicet centimetrů. Největší část těla (či spíše jen torza) tvořila velká hlava bez očí s malými otvory po stranách, které pravděpodobně byly zárodky uší, a obří tlama s dvojitou řadou ostrých velkých zubů na každém patře. Neměl žádné nohy – koncovou část těla měl spojenou jakousi tenkou blánou – jen na stranách byly malé tříprsté ruce s drápy. Ty používal k pohybu, zadek mu sloužil prostě jako kormidlo. Jak jsem si stačil všimnout, pohyboval se velmi rychle a za sebou zanechával stopu ze slizu.
Sotva jsem se nadál, prosmýkl se mi mezi nohama a jedním mocným skokem vyskočil Maki na břicho, přímo do krvavého oválu. Jemně se jí zakousl do těla a o chviličku později téměř dokonale splynul s postavou dívky. Jediné, co se nedalo přehlédnout, byl prostě tmavý vyplněný ovál na břiše.
„Jen si hezky doplň energii a živiny, zlato,“ zvolala vesele Maki.
Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem z místnosti kolem dívky dolů po schodech. Nevypadalo to, že by mi v tom chtěla zabránit.
„Co se tady děje?“ zeptal se zmateně Jarda, kterého až teprve teď vzbudil ten hluk.
Uslyšel jsem ten šílený mlaskavý zvuk, jak se to monstrum žene po schodech do přízemí.
„BĚĚŽŽ!!!“ zaječel jsem ještě na Jardu. „Prostě utíkej pry… ááágh.“
A přesně v tu chvíli mi mutant skočil na záda a zakousl se do krku. Jeho mocné čelisti jednoduše zpřetrhaly všechny vazy, šlachy a žíly a monstrum bylo pokryto čerstvou krví. Mojí krví.
Než jsem úplně ztratil vědomí, stačil jsem ještě zaregistrovat, jak bouchly hlavni dveře…
konec
