www.hororovy-pavilon.cz

„Tak už věříš, že jsem skutečný?“
Ticho.
„Upřímně na to moc nevypadáš.“
Žádná reakce.
„Nikde jsem nezaslechl, že by jsi oněměl. Nebo se snad mýlím?“
„Ee..“
„Už jsem si vážně začínal dělat obavy. Opravdu. Pro začátek ale dobré. Vskutku.“
„Co-co tady chceš?“
„Ty nevíš? Vskutku podivuhodné. Sám jsi to přeci chtěl. Jen si vzpomeň, co jsem ti slíbil. A já sliby plním. Když o tom tak přemýšlím, je to jediná věc, se kterou se na mě můžeš vždy spolehnout. A já nikdy nezapomínám. Nikdy. To si pamatuj. Vždycky jsem takový byl. Od pradávna. A nehodlám se změnit. Proč taky, takhle mi to zcela vyhovuje. Víš proč? Mám tak vždy jistotu, že dosáhnu svého. Jako takovou pojistku. Už jsem potkal tisíce lidí jako jsi ty. A každý z nich se zachoval naprosto stejně. Do puntíku. Jako podle šablony. Totéž. Stále je to totéž. Asi takoví už prostě jste. Každý je holt nějaký. Proto chápu, proč takoví jste. A proto vím, že takoví už budete napořád. A proto vždy zvítězím.“ Pauza. „A proto jsem tady – abych nenarušil koloběh. Navíc vy nejste zvyklí na velké změny. Neomlouvej se, prosím. Tak je to dané už od počátku. Vím to. Vždyť jsem byl u toho. Vlastně se dá říct, že je to tak kvůli mně. To já to zařídil. Nikdo mi nevěřil, že to bude důležité. Dobrá, přiznám se, že jsem to chtěl především pro sebe. Sobecké, vím, ale takový jsem prostě já. Takže se nemám z čeho vinit. Proč bych to také dělal, není-liž pravda?“ Pauza. „Vy stejně nechápete podstatu toho všeho. A nikdy zcela nebudete. A to na vás mám opravdu rád. Díky tomu budu vždy ten lepší. Když o tom tak přemýšlím, vlastně se to nemůže takhle brát. No ano. To je vlastně vaše zásluha. Já s tím už nic nenadělám. Jak to říkáte? Nikdy neříkej nikdy? Ano, to je ono. Ale já nemám žádný důvod měnit něco, co je dáno. Vy jste si na to již zcela jistě zvykli. A máte pravdu, že jsem ten lepší. Vždy budu. Důvodů je opravdu mnoho, ale bude stačit jediný. JÁ JSEM VĚČNÝ!“ Opět jsem se odmlčel.
„Kdo vlastně jsi?“
Podíval jsem se na něj a musel jsem se usmát. Ach, jak je oproti mně malý a drobný. A slabý.
„Kdo jsem? Proč tak často zapomínáte moje jméno?! Dobrá, řeknu ho tedy znovu. Jsem Morthynuss. Občas se mi také přezdívá Anděl z Pekla.“
V tu chvíli jsem roztáhl obrovská tmavě modrá křídla s jasně červeným okrajem a vznesl jsem se pár metrů nad zem. Na místě očí zelený paprsek, který může zabíjet. A také to často dělá. Protože jsem z Pekla, přirozeně ovládám oheň. Ten dovedu seslat z rukou. Pokud mi někdo chce utéct, snadno ho zastavím dlouhým uhlově černým jazykem. S ním krátce můžu paralyzovat části, kterých se dotkne. Na to jsou ale vhodnější dva obrovští stříbrní červi, kteří ze mně vyskočí. U nich je ten efekt mnohonásobně větší a účinnější. Pokud k tomu dojde, protivník nemá žádnou šanci. Pak si s ním můžu dělat, co se mi zlíbí. Prakticky cokoliv.
Opět jsem se snesl na zem a podíval se na něj.
„Dost bylo řečí, nyní nějaká ta zábava. Víš proč tady jsem? Tvoje srdce to ví zcela přesně,“ zasmál jsem se temným hlubokým smíchem, doprovázeným druhým stejným hlasem. Je to jako bych mluvil dvěma hlasy současně, jen jeden je o pár setin pomalejší.
„Tak co, otevřeš mi své srdce?“ Pauza. „Dobrovolně?“
Udělal přesně to, co jsem čekal. Proč si vždycky myslí, že mi můžou utéct? Vskutku k popukání.
Roztáhl jsem široko ruce a v tu chvíli mi na hrudi začalo zářit bílé oslepující světlo. Z něj vylezli dva Sabbalové – velcí červi bez očí, jen s velkou tlamou a malými ostny na hřbetě. Jeden se mu okamžitě zakousl do nohy. Stalo se to tak ani ne za půl vteřiny. Druhý se před ním zastavil a jen se začal těkavě pohupovat ze strany na stranu.
Pomalým krokem jsem k němu došel. Jedním rychlým pohybem jsem ho chytil pod krkem a vynesl ho do vzduchu. Volnou rukou jsem se přiblížil k jeho hrudi. Z dlaně mi vyšlehl plamen a ponořil jsem se s ním do jeho těla. Poté bylo slyšet krátké křupnutí a v ruce se mi najednou objevilo ještě pulzující srdce. Teplá krev pomalu odkapávala. Pak jsem jeho tělo pustil. Než dopadlo na zem, zachvátil jsem ho plamenem. Zbylo z něj jen pár kostí.

Bylo na čase vydat se na cestu. Můj Pán už na mě netrpělivě čeká.

konec

„Jdu si pro pivo. Chce někdo taky?“
„Jo vem mně taky, Timmy,“ ozvala se Lori.
Párty byla v plném proudu. Právě skončil letní semestr na Queenslandské univerzitě a Timothy Pollet pořádal velkolepou rozlučku. Nutno říct, že nikdy nebyl premiant, prokousával se jak to šlo. Když mu bylo deset let, oba jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Timothy se poté uzavřel do sebe a kdyby se ho neujala matčina sestra, dopadl by asi špatně. Časem se ale pomalu s tím začal vyrovnávat. Bylo to možná tím, že po svém otci zdědil vlastnost nevzdávat se a bojovat stále dál. 

Jako první zamířili do malého obchodního centra. Byla to možná jen náhoda, že si vybrali právě toto místo. Po chvíli však všem byl jasný jejich účel, i když vůbec nevěděli proč a co jsou vůbec zač.

Všichni se skvěle bavili. Večírky, které pořádal Timothy Pollet, byly vždy velkolepé. Zvláště během studia na univerzitě. Timothy vždycky prohlašoval, že šel studovat, aby nemusel hned pracovat. Vždy působil jako člověk, který je pro každou srandu, ale jenom jeho dva nejlepší a nejbližší kamarádi věděli, čím si v mládí prošel. Byla to Lori Hooverová, se kterou Timothy chodill už i na střední školu, a Fred Cohen. Fred byl syn velmi bohatého bankéře, ale nikdy se tím nechlubil ani toho vlastně nevyužil. Netoužil po slávě. Tím si Timothyho naprosto získal. Co na tom, že byl Fred černoch. Nikdy s tím neměl problém. Jeho nejlepší vlastností bylo to, že vždycky všem dokázal vylepšit den, vždy měl pozitivní náladu a jen tak něco ho nerozházelo. Lori byla oproti němu jiná. Někdy stačilo jen málo a doslova vyletěla z kůže. Zvláště, když někdo řekl něco hnusného o jejich přátelích. Díky tomu, že byla cholerická, neměla hodně přátel, opravdových přátel. Pro ni nejlepší byli právě Timothy a Fred, které považovala za vlastní bratry. I když byla horkokrevná, na druhou stranu byla spolehlivá. Snad drobnou vadou bylo, že se do všeho pouštěla po hlavě a to někdy neslo následky. Často dřív cokoli udělala, aniž nad tím nějak přemýšlela.

Pohled to byl přímo strašný. Desítky znetvořených těl. Kdokoli by tam v tu chvíli vešel, nedokázal by rozeznat, kdo co býval. Uklízečka? Novomanželé? Ten s tou rozdrcenou lebkou podle obleku nejspíš právník. Z některých stále vytékala krev a mísila se s různými vnitřnostmi, čímž tvořila podivnou směsku ještě podivnější barvy. Dost jich mělo v břiše velkou díru, ze které se drala ven střeva. Byla tam i různě rozstříkaná mozková hmota. Není rozdíl mezi hlupákem a učitelem; vše vypadá zcela stejně a totožně. Na pokladním pultu ležela mladá žena s půlkou hlavy, ze které vytékal mozek. Nemohlo jí být ani dvacet let. Tolik toho mohla dokázat. Jediné, na co se její mozek zmohl, bylo pořádně zaneřádit červenobílou desku a začít na ní vytvářet na jednu stranu zajímavé obrazce. Dva velké ventilátory se stále otáčely a roznášely pach mrtvol.

Staré kyvadlové hodiny právě odbíjely půlnoc. Na nikom ale nebyla vidět únava. Co na tom, že už párty začala někdy kolem půl osmé. Celkem tu bylo asi deset lidí, většinou z univerzity. Timothy měl rád všechny, ale prostě nejbližší mu byli Lori a Fred. Už toho spolu dost zažili a věděli, co od každého čekat, jaký je. 

Timothy Pollet miloval Brisbane. Narodil se sice v Irsku, ale když mu byly tři, tak se jeho rodina přestěhovala sem do Austrálie. Timothy byl v podstatě srdcem i duší Australan, vždy se za něj považoval. Brzy se dokonale naučil australský přízvuk – kdo by ho potkal poprvé, neurčil by jeho původ.  Když se malý Timothy, tehdy už v Austrálii, ptal rodičů proč odjeli z domova, říkali mu, že se rozhodli udělat delší prázdniny. Nebyla to tak docela pravda. V podstatě byli nuceni odjet. V Irsku byla tehdy velká krize, nepokoje a dost lidí přišlo o život. Snad v každé ulici, na každém rohu, bylo několik chlápků z IRA. Vždy měli takový vážný výraz a v ruce připravenou M4. Polletovi věděli, že musí zmizet ze země, musí za každou cenu ochránit svého jediného syna. Pryč, co nejdál od toho zvěrstva. Timothy to vůbec nechápal; myslel si, že jde jen o nějakou hru. Když uviděl nějakou hlídku, tak jim hned salutoval. Vždy ale z dálky, přece jenom cítil takový podivný strach, i když vlastně nevěděl proč. Jednou v noci se rodině podařilo dostat k přístavu jejich přítele. Cestou kdesi v dálce slyšeli krátké štěkání zbraní a narazili na několik zraněných. Nebyl ale čas se zastavovat, Maria Polletová jen přitiskla svého synka víc v náručí. Timothy to však na krátký okamžik viděl – pár lidí tam jen tak leželo, asi spali, a vedle nich byla vylitá nějaká barva nebo co. Brzo ale usnul.
I když o tom pak už v Austrálii nemluvili, Timothy to stále měl uložené kdesi v mozku, ačkoli o tom možná ani nevěděl. Od té doby ale měl skrytý odpor ke zbraním a násilí.

Tady něco nebylo v pořádku. Ethan Pauls měl ten den první noční službu v menším nonstop fast foodu. Právě v kuchyni chystal pár hamburgerů pro dva pozdní hosty. Nedávno ho vyhodili ze střední a on už prostě neměl chuť jít znovu studovat. Ale musel si aspoň něco najít, protože žil teď sám v takový malý garsonce. Někdy před rokem si nabrnknul jednu holku a chtěli spolu utýct a žít společně. Ještě víc se to potvrdilo, když se Ethan drsně pohádal se svým fotrem, který byl alkoholik a již několik let vdovcem. Následujícího rána teda Ethan zmizel. Věděl, že teď mu začne zcela nový život, lepší než kdy dřív. Netrvalo však dlouho a mezi ním a tou holkou to začalo skřípat. Stále víc se mezi sebou hádali. Ethan měl navíc dojem, že mu chodí za jiným frajerem. A tak se jednoho dne rozhodl, že jí to pěkně vytmaví. Po drsné hádce, při níž jí párkrát natáhl, ji nakonec poslal ke všem čertům. Od té doby nikoho neměl. Možná to bylo tím, že si prostě vsugeroval, že všechny holky jsou stejný jako tahle fuchtle. On, Ethan, nikoho nepotřebuje. To radši bude sám.
No to všechno teď myslel, když umýval salát. Když vypnul vodu, zarazilo ho takové podivné ticho. Vždyť ještě před chvilkou se ten mladej páreček tak živě bavil, zvláště ta holka měla takovej vysokej a jasnej smích. Malé útržky rozhovoru slyšel i do kuchyně, i když měl lehce puštěné rádio. Teď tam ale bylo ticho. Že by se pohádali? Určitě to byla vina tý holky, pomyslel si Ethan. Nakonec ale usoudil, že host je host a tak prostě dodělá ty hamburgery, aby pak mohl shrábnout svoje zasloužený prachy. Přestal o tom přemýšlet a v rychlosti dosmažil plátky masa. Vytáhl tác, položil na něj jídlo a ještě natočil dvě dietní coly. Otevřel dveře a vyšel z kuchyně. Znovu se trochu pozastavil nad tím, když se z jídelny neozýval žádný zvuk. Ale co, pomyslel si, někteří lidi jsou prostě divní. Pomalu s tácem došel ke stolu, kde seděli noční hosti. No, seděli není to správné slovo. Spíš to vypadalo, že na tom stole usnuli – oba opření čelem k desce stolu. Ethan ještě ani nedošel úplně k nim a zvolal: „Tak tady to je, panstvo.“ Žádná reakce. „Haló, budíček,“ řekl s úsměvem. Lehce poklepal mladíkovi po rameni. Nic. „Co je to s váma?“ V jedné ruce stále držel tác a druhou se rozhodl, že ho zvedne. To, co potom spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Oči se mu strachem rozšířily. Nemohl se pořádně nadechnout. Tác mu sám vypadl z ruky. Zamotala se mu hlava. Ani si nevšiml, že jeden nápoj dopadl, aniž by se převrátil nebo vylil. Hamburgery se rozprskly na podlaze. Cítil, že se mu najednou zvedá žaludek a asi to dlouho nevydrží. Jediná otázka mu stále proudila v hlavě – jak? Hnus a zvrácenost. Už jen jak se ten mladík svalil na opěradlo židle. Hlava dozadu na stranu, ruce se zlehka rozhoupaly. Ethanův další pohled spočinul na jeho břicho. Tedy tam, kde normálně lidí břicho mají. Místo toho tam byl velký, rozpáraný otvor. Vnitřnosti se pak asi rozhodly, že už se tam vevnitř nebudou tlačit a hezky vylezou na světlo. Některé však úplně ven nevyšly. Část roztřepených střev vypadala jako klubko hadů. Vše zkrvavené a ještě potřísněné jakousi tmavě zelenou tekutinou. Neustále odtamtud vytékal sliz. Otázka byla, proč Ethan předtím neslyšel žádný zvuk. To by přece řval i němý. Ethan se celý třásl a nemohl se hnout z místa. Vše se mu v těle rozhoupalo a hned vyprázdnil žaludek. Byl tam stále v předklonu jako přikovaný. Najednou kdesi uslyšel podivný zvuk. Znělo to něco jako když se vymačkává zbytek pasty nebo krému. Otočil se tím směrem, ale neviděl nic. Přece tam něco muselo být. Najednou se ozval sípavý jekot a u východu uviděl několik párů tmavě rudých očí, které se jakoby neustále pootáčely. A pak se to stalo. Trvalo to jen pár vteřin. Ethan se nemohl ani pohnout, jak byl vystrašený. Rychle se k němu blížily čtyři podivné kreatury. Byly malé, jen něco málo přes metr. Tělo měly pokryté hladkou, ostře fialovou kůží. Hlava vzdáleně připomínala hlavu koaly, byla ale poněkud zdeformovaná. Čeho si ještě Ethan stačil všimnout, byl silný ocas. Na víc ale neměl čas. Nestvůry k němu přiskočily. Stále natáčeli hlavy ze strany na stranu, jako by měli nějaký trvalý tik. Jedna zmutovaná koala se podívala přímo na něj a pak pokrčila horní ret. Byly tam nějaké malé žlábky. Zaklonila hlavu a pak z nich vystříkla tmavě zelenou tekutinu a zasáhla Ethana do břicha. Ten spadl, jakoby byl paralyzovaný. Kyselina ho začala pomalu rozežírat. Poslední co Ethan koutkem oka zahlédl bylo, jak se k němu nestvůry přiblížily s velkými drápy na tlapách.

Fred Cohen seděl u okna a díval se ven na prázdnou ulici. Venku byl naprostý klid. Najednou na kratičkou chvíli měl pocit, že se něco rychle mihlo přes ulici. Ale ať se díval jak se díval, vůbec nic tam neviděl. Došel k závěru, že se mu to jen zdálo – vždyť toho už dost vypil. Ještě tam chvíli jen tak seděl, ale pak se mu začaly zavírat oči.

Byli tam. Byli a vyčkávali.

Lori se živě bavila s Timothym. Měla toho už v sobě víc, víc než normálně. Vždycky si stanovala jakýsi limit, ale rozhodla se, že ho dneska nebude dodržovat. Měla náročný a únavný den a tak se rozhodla, že se teď pořádně odváže. Seděla s Timothym na velkém gauči, oba měli v ruce pivo. Lori právě svoje dopila. Malou láhev měla v ruce a pomalu s ní natáčela, aby se přesvědčila, že tam opravdu už nic není.  Otočila se k Timothymu a vrhla na něj takový smutný pohled, že to Timothy nevydržel a začal se smát.

A nyní se pomalu přiblížili k domu.

„Co to bylo?“ vykřikla Lori. V tom tam přiběhl Fred Cohen. Obě ruce se mu velmi třásly. Byl zpocený.
„Dělejte, musíme vypadnout,“ vykřikl jen co popadl dech. „Ale ryche!“
„Hej, co je?“
„Na to teď není čas, prostě pojďte!“
Fred na nic nečekal a hned vyrazil. Lori s Timothym se na sebe jenom krátce podívali a vydali se za ním. Prošli chodbou kolem kuchyně. To, co tam ale uviděli, je úplně znehybnělo. Lori se otočila a hned začala zvracet. Bylo to příšerné. Rozpáraná těla. Spousta krve. Rozmazané vnitřnosti. Všude podivný sliz. Jsou mrtví? Překvapivé? Kdo by tohle asi tak mohl přežít! Jatka. Masakr. Hnus. Zhnusení. Nelidskost.
„Na co tam k čertu čekáte? Hněte sebou!“ zařval Fred. Najednou za sebou zaslechli podivné sýpání. Byli tam, lehce přikrčení. Neustále natáčeli hlavy. Krvavě rudé oči vypadaly velmi děsivě. Ozval se velmi nepříjemný hlasitý jekot a v tom se na ně vrhli. Trojici kamarádů nedali žádnou šanci. Jako první se najednou vrhli na Timothyho. Útok to byl ale naprosto nečekaný a hlavně velmi rychlý. Tentokrát nepoužili ten podivný zelený sliz. Prostě na něj všichni skočili a začali ho drásat a kuchat svými velkými drápy.
„Nechte ho na pokoji, bastardi!“ zaječela Lori a chtěla se na ně vrhnout. Jedna nestvůra se k ní ihned otočila a zaklonila hlavu. Kyselina Lori zasáhla do brady a na hruď. Byla rozežírána zaživa. Stále se dívala na Freda. Ten měl vytřeštěné oči a nevěděl, co dělat. Věděl ale , že už svým kamarádům nemůže pomoct. Rozhodl se, že se musí pokusit utéct. Otočil se a začal běžet. Nestvůry to zpozorovaly a vydaly se za ním. Jedna skočila na Fredova záda a zakousla se mu do krku. Fred zařval bolestí, ale snažil se pokračovat dál. Ostatní zaútočili na jeho nohy a Fred se svalil na zem. Nemohl nic dělat. Absolutně nic. Najednou se mu zatemnělo před očima a on ztratil vědomí. Navždy.

Koalogani opustili párty. Nikdo nevěděl, odkud se vzali nebo co vlastně jsou. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo, kam právě zamířili. Rozhodli se, že navštíví místní Královskou nemocnici…

konec

Mickey Hall vztekle praštil zaťatou pěstí do masivního stolu.
„Děláš si snad ze mě prdel?!“
„Počkej, Mi…“
„Ne, ty počkej!“ rychle přerušil vysokého černocha Hall. „Měls snad jasnej úkol a takhle se to podělalo. Ježišikriste! Vždycky jsem tě považoval za jednoho z nejlepších, ale je vidět, že jsem se setsakra mýlil!! I ten pitomej Joe by tuhle práci zvládl mnohem líp a mohli sme to mít konečně z krku!“
Hall vstal a opřel se dlaněmi o stůl. Těžce dýchal a v obličeji byl celý rudý. Podíval se černochovi přímo do očí:
„Chceš snad  k tomu něco dodat, Terry?“
„Podívej se, Mickey,“ začal pomalu Terry. „Celá tahle akce byla hned od začátku v pohodě. Pár mých chlápků vyčmuchalo jeho doupě a začali jsme ho sledovat. Zjistili jsme, že pravidelně chodí každý den do nedalekýho baru. Kdo moh’ sakra tušit, že si toho dne k sobě pozve toho svýho všiváckýho bráchu? Vyšel první a tak jsem ho sejmul. A navíc sám jsi přece chtěl, aby to bylo rychlý. Nebyl prostě čas zjišťovat, jestli to je nebo není on.“
„Takže tím chceš říct, že je to jako moje vina?!“ zvýšil hlas Hall.
„To ne, Mickey, ale..“
„Teď mě hezky poslouchej, Terry!“ přerušil ho prudce Hall a opět usedl do křesla. „Dokud nebudu mít jeho hlavu na stole, nelez mi na voči! Rozumíme si?“
„Ano, Mickey.“
„A teď vypadni!“
Hall počkal, až černoch za sebou zavřel dveře a nalil si pořádnou dávku skotské.

Když si Mickey Hall šel někdy v půl druhé lehnout, netušil, že je sledován. Dva páry rudých očí ho za oknem pozorovaly. Byl to Charuban, posel démona Arghula. S Arghulem se Hall již kdysi setkal. Arghul na něj jednou narazil, když Hall ležel v kaluži krve po drsné přestřelce. Možná by se nad ním nezastavil, kdyby si nevšiml blyštivé věci, kterou měl Hall na řetízku kolem krku. Byl to Meskill, jeden z mocných prastarých medailonů. Věděl, že Hall vůbec netuší, jakou má moc. Nemohl, ubožák, když byl jen člověk. Ti k temné magii nikdy neměli přístup. Arghul po Meskillu pátral již téměř 200 let a už si začínal myslet, že ho nikdy nenajde. A přitom ho tolik potřeboval. Spolu s ostatními deseti medailony, které spolu tvoří mocný Oracus, se mu  pak podařilo porazit svého odvěkého nepřítele Khasdúla. Je to trochu paradox, že ze začátku byli spojenci. Oba se navzájem podporovali. Pak se ale jednoho dne jejich cesty rozdělily. Khasdúl jednou pomohl Satanovi doslova vyhladit jeden prastarý národ a Satan ho poté vzal pod svou ochranu. Dal mu dokonce i jednu zemi v podsvětí, kde se Khasdúl stal vládcem. Arghul to ale považoval za zradu. Proč si vybral jeho a ne mě? ptal se neustále. Zároveň ale věděl, že teď na Khasdúla tak jednoduše nemůže. Ne dokud mu pomáhá Satan. Jediná věc, která mu mohla pomoct, byl Oracus. Šlo o prastarou, velmi mocnou magii. Spolu s Khasdúlem se o ni dříve zajímali a chtěli ji vyzkoušet. Časem na ní zapomněli a asi po dvou letech se Khasdúl přidal k Satanovi. Arghul si však na Oracus dokázal vzpomenout. Tím chtěl Khasdúla zničit. Horší bylo, že k tomu potřeboval jedenáct speciálních medailonů, které měly být umístěny různě po světě. Největší problém měl právě s Meskillem, ten byl ze všech nejdůležitější. Arghul věděl, že ho někdy prostě musí najít. Nakonec to byl Hall, kdo měl Meskill u sebe. Arghul sice netušil, jak k němu přišel, ale to už nebylo podstatné. Získal tedy všechny medailony. Oracus byl tak mocný, že před Satanem zakryl Khasdúlův zánik. Arghul se rozhodl, že trochu Hallovi pomůže. Díky němu se Mickey Hall stal jedním z největších mafiánským bossů. Občas ale i sám Aghul potřeboval pomoct.
Tak tomu bylo i tuto noc. Vyslal Charubana, svého věrného posla, aby Halla přivedl. Charuban byl obrovský pavouk, patřil mezi prastarý rod a byl jeden z posledních svého druhu. Arghul si ho vybral, protože se vždy mohl spolehnout, že on zadaný úkol vždy splní. Charuban nyní vyčkával na vhodný okamžik, až Hall usne. Úkol byl pro pavouka celkem snadný – přivést mafiána na bezpečné místo k Arghulovi. S tím neměl žádný problém, často něco podobného dělal. Dotyčného zabalil do velmi pevné sítě a pak si ho položil na záda. Pohyboval se velmi rychle a přitom tiše, takže byl vždy na místě celkem brzo a přitom prakticky neviděn. Pro lepší manipulaci s obětí do ní stříknul trochu jedu pro znehybnění. Bez sebemenšího zádrhelu učinil stejný postup i u Halla.

Když Hall otevřel oči, byl zmatený. Vůbec netušil, kde je. Není divu, naposledy tu byl asi před osmi lety a dost se toho změnilo. Seděl v mohutném křesle a před sebou měl připravenou hostinu. Než však stačil cokoli udělat, otevřely se dveře a nějaký hluboký hlas promluvil:
„Vítej, Mickey. Už jsme se dlouho neviděli, viď?“
Hall si v tu chvíli nemohl ten hlas spojit s nikým určitým, ale asi ho musel znát. Otočil se tedy a spatřil Arghula. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak mohl vlastně zapomenout na svého zachránce?
Aniž by Arghul čekal na reakci, pokračoval: „Ano, uplynulo již mnoho let. Ale nyní potřebuju tvou pomoc.“ Chvíli se odmlčel a pak dodal: „Škodný z toho určitě nebudeš, to mi věř.“
Teprve teď Hall promluvil: „A co bys potřeboval? Víš, že já rád pomůžu, když ti vděčím za život.“
„Tak to rád slyším, Mickey,“ odvětil Arghul a usmál se. Hall si všiml zvláštního lesku v jeho očích.
„Zkouším teď novou magii a k tomu potřebuju tvoji pomoc. Jsi tedy ochoten jít do toho se mnou?“
„Jak jsem řekl. Moje slovo platí.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Arghul. „Zatím se v klidu najez, určitě máš hlad. Já hned příjdu a dořešíme to spolu, ano?“
„Jasně, mám hlad jako vlk,“ řekl Hall a podíval se na stůl plný jídla. Chtěl ještě něco dodat Arghulovi, ale když se k němu otočil, již tam nebyl. Hall jen pokrčil rameny a pustil se do jídla. Bylo tam toho opravdu dost na výběr. Hall jídlo do sebe házel jako by týden nejedl. Po chvíli ale začal cítit takový zvláštní pocit v břichu. Zatím si s tím nedělal velkou hlavu, určitě je to tím, že jí moc rychle. Bolest však neustupovala, naopak byla stále horší. Najednou spatřil Arghula. Bylo dost možné, že byl po celou dobu někde v místnosti schován a sledoval Halla. Teď k němu přišel, aby ho lépe viděl.
„Tak jak ti chutná, Mickey?“ zasmál se Arghul. „Slyšel jsem o tobě, že jsi velký labužník a tak jsem ti trošku vylepšil jídlo. Mimochodem – bojíš se smrti?“ Na chvíli se odmlčel. „To je důvod, proč jsem tě sem pozval. Potřebuju jednu lidskou oběť a ty jsi vhodný kandidát.“ Znovu se zasmál, byl to příšerný a dost nepříjemný zvuk. „Abych se lépe vyjádřil – potřebuji doslova prázdné lidské tělo“
„Hej, ty hajzle,“ ozval se trošku přiškrceným hlasem Hall. „Zabiju tě.“
„Být tebou, moc nemluvím. I když na druhou stranu máš jednu z posledních možností, kdy můžeš promluvit. Víš proč? To jídlo, jak jsem říkal, není obyčejné. Za chvilku se už u tebe začnou projevovat jeho účinky. Doslova ti to rozeřere střeva a všechny orgány. Budou to strašná muka a takovou bolest jsi ještě v životě nezažil!“
Hall už ho vůbec nevnímal. To co právě zažíval se s ničím nedalo srovnat. Jediné co chtěl bylo, aby to co nejdřív skončilo. Najednou si začal uvědomovat, že spolupracovat s démony se nevyplácí. Měl sice velmi dobré společenské postavení, respekt mezi politiky, ale k čemu mu to teď bylo? Sice Arghulovi vděčil za svůj život, ale ani v nejmenším ho nenapadlo, že by mu jednoho dne mohl takhle vrazit dýku do zad. Že ho nakonec zneužije. Zvláště takhle brutálním způsobem.

Mickey Hall byl zabit. Způsobil na světu nespočet násilí a různých podvodů, že si to vlastně zasloužil. Hodně lidem se teď bude žít klidněji.

konec

„Volal jsi mě, Stanley?“
Drobný mužík zdvihl hlavu od jakéhosi rozepsaného listu. Měl malou vrásčitou tvář; byl téměř holohlavý, a tak bylo vidět jeho vysoké čelo. Na nose se mu leskl cvikr se zlatými obroučky.
„Ano,“ odvětil. „Mám dobrou zprávu. Našel jsem ho, doktore.“
„Opravdu? Tak to mě těší,“ řekl Wenlott a vešel do místnosti. Byla to malá pracovna. Stejně jako v ostatních místnostech ani tady nebyla okna. Přibližně uprostřed byl stůl s několika zásuvkami. Ačkoli zde byly dvě knihovny, po zemi se povalovalo mnoho knih. V malém krbu plápolal oheň.
„Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout,“ usmál se Wenlott.
„No, bylo to docela obtížné, doktore,“ řekl Stanley. „Byl neustále v pohybu, ale zdá se, že se konečně usadil. Je na jednom malém ostrově v Pacifiku.“
„Výborně. Brzy ho navštívím.“

Když Wenlott odešel k Stanleymu, obě dívky, co zůstaly s Jaredem, si sundaly kápě a mladík si je tak mohl lépe prohlédnout. Vyšší měla světlé blonďaté vlasy a tmavě modré oči. Pod mírně rozevřeným červeným pláštěm měla pevně upnutý zelený korzet. Plášť jí sahal až k černým vysokým botám se zlatou přezkou.
Druhá dívka byla menší a zavalitější. Měla velké, výrazné zelené oči a zrzavé vlasy po ramena. Na koženém provázku kolem krku měla malý medailónek. Kolem pasu byl nenápadný hnědý pásek.
Ticho prolomila ta vyšší z nich: „Já jsem Silth a toto je Callion.“ Obě dívky se mírně uklonily. „Máme za úkol naučit vás, abyste ovládal stav khappo.“
„Co to je?“ zeptal se Jared.
„Podrobněji vám to může vysvětlit doktor,“ řekla Silth. „Velmi jednoduše lze říct, že pomocí tohoto stavu můžete s lidmi libovolně manipulovat.“
Nato promluvila Callion. Měla jasný, vysoký hlas. „Pojďte s námi, prosím. Něco vám musíme ukázat“
Poté se obě dívky zaklesly do Jareda a opustily s ním místnost. Šli po dlouhé, poměrně vysoké chodbě, až došli k velkému schodišti. Po něm začali sestupovat dolů. Když došli na konec schodiště, zatočili doleva. Cestou míjeli několik dveří, malých i velkých, až se zastavili před menšími dřevěnými dveřmi, které byly natřeny červeným nátěrem. Silth vytáhla z kapsy malý klíč a otevřela dveře. Byla to prostorná obdélníková místnost s cihlovými zdmi. Malá knihovna nebyla ani z poloviny plná. Uprostřed bylo bílé lehátko s otevřeným krytem.
Jared se stále porozhlížel po místnosti. Silth proto pokračovala:
„Lůžko, které vidíte, slouží k dočasnému uspání. Když si tam lehnete, zavřeme víko a pustíme vám tam zdraví neškodnou látku, která vás uspí. Ukážeme vám to.“
„Počkat, počkat!“ promluvil konečně Jared. „Rozumím vám ani ne třetinu toho, co říkáte. V něčem bych ale chtěl mít jasno. Proč to vůbec děláte? Tvrdíte, že jsem mrtvý. To, že teď s vámi mluvím, je samo o sobě padlé na hlavu, ale já se znovu ptám proč? Dejme tomu, že vám všechno věřím. K čemu ale mám ovládat lidi? Proč?! Vždyť to už nemá význam! Horší ale je, že o sobě kromě jména vůbec nic nevím. Je to šílený!“
Silth se krátce podívala na Callion, jakoby nevěděla, co říct. Nakonec promluvila Callion: „Doktor nám přísně zakázal o tom s vámi mluvit, o tom, co se stalo. Wenlott věří, že každý máme před sebou nějaký úděl.“
„Přesně tak,“ řekla rychle Silth. Z jejího hlasu byla cítit úleva. „Teď je načase přistoupit k tréninku. Lehněte si, prosím, na lůžko, pane Jarede. A ničeho se nebojte.“
Callion, aby mu dodala odvahu, ho lehce vzala za ruku a odvedla ho k podivné posteli. Tam k němu promluvila: „Lehněte si a vůbec na nic nemyslete. Uvolněte se.“
Jared, stále ještě napůl ze všeho ohromený, si pomalu vlezl na lůžko.
„Až budete připraven, řekněte.“
Mladík se ještě jednou podíval na obě dívky, jakoby to mělo být naposled, a řekl jen: „Budiž.“
Silth stiskla tlačítko a víko na lůžku se začalo pomalu zavírat.
Chvíli se nedělo nic. Přes víko pak Jared uslyšel tlumený Silthin hlas: „Uvolněte se, pouštím vám uspávadlo.“
Nato se malými trubičkami začala v lůžku vytvářet podivná bílá mlha. Jared instinktivně zavřel oči. Pocítil najednou strašnou únavu. Vše jakoby se ztmavilo a vzdalovalo. Jaredovi připadalo, že se vznáší, vůbec nic ho netížilo. Chvíli se pokoušel se spánkem bojovat, ani vlastně nevěděl proč to dělá.

Když se vzbudil, byl v pekle. Vše kolem něho jen žhnulo a v dálce slyšel nějaké výbuchy. Ozýval se také křik a pláč. Zjistil, že leží na nějaké dřevěné desce a je pevně spoután tlustými koženými řemeny. Vůbec netušil, co se děje. Odněkud se ozval bláznivý smích. V jeho zorném poli se objevily dvě postavy. Zatím nemohl s jistotou určit, kdo to je, ale měl takové divné tušení.
„Tak, doktore, jak vidíte klient je připraven.“
„Výborně, ihned zahájíme operaci.“
Wenlott přistoupil k Jaredovi.
„Překvapení, není-liž pravda?“ řekl a pousmál se. „Vsadím se, že jste čekal cokoli, jen ne toto. Lhal jsem vám. Nic není tak, jak to vypadá. To si pamatujte.“
Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Za vaše hříchy jste byl shledán vinným a čeká vás ten nejhorší možný trest.“
„Co jste to, sakra za lidi?“ zařval Jared a snažil se vyprostit z pout.
„Lidi? Těmi už po mnoha staletí nejsme. My jsme spravedlnost! A vy, Winstone Jarede, si žádné slitování nezasloužíte.“
Wenlott pokynul svému společníkovi, že můžou začít. Peklo zaplnilo nový zvuk – Jaredovy zoufalé výkřiky…

konec

Když otevřel oči, probudil se v jakési kamenné místnosti. Překvapilo ho, že zde nejsou žádná okna. Místnost byla osvětlena několika pochodněmi, které byly zasazeny do kovových držáků na zdech. Vstal a snažil se rozvzpomenout, co se vlastně stalo a kde je. Připadalo mu, že hlavu má úplně prázdnou. Začal se pomalu rozhlížet po místnosti. Byla to celkem prostorná kruhová místnost. Vzduch byl cítit jakousi zatuchlinou. U jedné stěny byla malá komoda, uzamčená velkým zámkem. Vedle ní byl malý stůl, na kterém byl štos zažloutlých papírů a nějaké zaprášené knihy. Vedle papírů bylo malé pouzdro, po krajích pozlacené. Po otevření spatřil nádherně zdobené plnící pero. Obdivně si ho prohlížel.
Vtom uslyšel nějaké hlasy. Byly však tiché, jako by byly hodně daleko. I když se snažil sebevíc, nebyl schopen nic z toho rozeznat. Pojednou se otevřely dveře, kterých si předtím vůbec nevšiml. Nikdo tam ale nestál. Hlasy se stále více přibližovaly a teprve teď mladík rozpoznal, že to jsou asi dvě ženy a jeden muž. Položil pero zpět na stůl a čekal, co se bude dít. Chodba přede dveřmi byla tmavá a asi po deseti metrech se stáčela doleva. A najednou se tam objevily tři postavy. Šly pomalým krokem vedle sebe. Postavy na kraji měly v ruce lucerny. Do tváří jim nebylo vidět, protože měly na sobě dlouhé pláště s kápěmi. Mladík si nebyl jistý, jestli se mu to zdálo, ale připadalo mu, že se postavy mírně vznášejí nad zemí. Skupinka konečně vešla do místnosti. Teď si je mohl lépe prohlédnout. Muž uprostřed měl tmavě hnědý plášť, lemovaný zlatou stuhou. Jinak byl celý v černém. Kolem krku měl na zlatém řetízku malý modrý sáček. Byl podstatně vyšší než jeho dvě společnice. Ty na sobě měly jasně červený hábit se stříbrným páskem. Na nohou měly vysoké boty se zlatou přezkou, jedna je měla černé a druhá v zelené barvě. Muž si sundal kápi a odhalil tak kudrnaté bílé vlasy. Když promluvil, měl podivně hluboký hlas:
„Tak jak se cítíte, pane Jarede?“ Než však mladík stačil cokoli říct, muž pokračoval:
„Promiňte mi mou neomalenost. Nepředstavil jsem se. Jsem doktor Wenlott. Všichni mi ale říkají prostě doktore.“
Konečně byl schopen mluvit: „Kde to sakra jsem? Co jste mi to udělali? Kdo vůbec jste?“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ promluvil tichým hlasem Wenlott. „Nebojte se, teď už je všechno v pořádku. Všechno vám povím. Spal jste jako zabitý.“
Mladík si všiml, že při téhle poznámce se obě dívky pousmály.
Doktor pokračoval: „Pojďte, prosím, se mnou. Jistě máte hlad. Mám pro vás přichystané malé pohoštění.“
Mladík chtěl ještě něco namítnout, ale ten pohled, kterým se na něj ten muž podíval, ho úplně umlčel.
„No tak, pane Jarede. Následujte mne a vše se dozvíte.“

Mladík neměl vůbec představu o čase. Po několika zatáčkách už začal ztrácet orientaci. Nakonec došli do velkého sálu, ve kterém bylo několik velkých dubových stolů s jídlem. Celá místnost byla osvětlena pochodněmi a loučemi. Doktor mladíkovi pokynul, ať si nabídne. Ani neměl moc hlad, ale aby ho neurazil, vzal si kousek pečeného masa.
„Už můžete začít. Doktore,“ vyzval Wenlotta.
„No dobře,“ odvětil doktor. „Předpokládám, že si na nic nevzpomínáte, že pane Jarede?“
Aniž by čekal na jakoukoli reakci, pokračoval: „Vím, že to bude pro vás znít zvláštně, ale opravdu se to tak stalo. Včera vás zastřelili. Ano, pro ostatní lidi jste mrtvý.“ A pak ještě dodal: „Teď patříte k nám.“
To už mladík nevydržel. „Hele, jestli si jako ze mě děláte legraci, je nejvyšší čas přestat!“
„Uklidněte se, pane Jarede,“ řekl klidným hlasem Wenlott. „Myslel jsem si, že nebudete věřit. Teď už ale nepatříte mezi živé, i když si myslíte opak.“
„To jsem něco jako nemrtvý?“
„Něco na ten způsob,“ pousmál se Wenlott. „Není to zcela přesné, ale vám to takhle zatím bude stačit.“
Mladík měl v hlavě mnoho otázek, na které by rád znal odpovědi. Než však stačil něco říct, promluvil Wenlott:
„Obávám se, že vás teď budu muset opustit, pane Jarede,“ řekl. „Mám ještě něco na práci. Zatím se v klidu najezte. Dámy vám to tady pak ukážou.“
Doktor se otočil a odešel. Opět mladíka uchvátil způsob, jak se pohyboval. Šel s naprostou lehkostí a vůbec to nevypadalo, že by se nějak dotýkal země. Posadil se na mohotnou židli a pustil se do jídla.

konec 1. části