Annie Tornová se na dnešek velmi těšila. Rodiče se stále divili, že to jejich téměř plnoletou dceru pořád baví.
„Místo toho, abys konečně měla nějakého mládence, stále jen sama chodíš žebrat,“ říkala vždy s úsměvem její matka. Letošní Halloween vycházel na pátek.
Annie byla samotářka. Nikdy si nevytvořila účet na žádné sociální síti. Nevadilo jí to, že to má téměř každý. Připadalo jí to naprosto zbytečné. Nechápala, co na tom všichni tak vidí. Neměla vlastní počítač. Když něco potřebovala do školy, použila ten od rodičů. Stále si pokládala otázku, proč někdo na něm musí být prakticky pořád. Ji by to rozhodně nebavilo. Svůj volný čas nejčastěji trávila v místní knihovně. Tam mohla být neustále. Občas si vůbec nic nepůjčila, jen tak procházela regály plné knih. Pár si jich vždy vzala a sedla si s nimi. Milovala historii, nejvíc éru královny Victorie.
Dnes ale byla knihovna zavřená. Tak jako vždy na Halloween. Annie si už na to zvykla. Od doby, kdy s otcem jako pětiletá dívka poprvé šla koledovat, chodila pravidelně každý rok. A pokaždé měla jiný kostým. Vždy k tomu navštěvovala Legrační obchod pana Rippleyho. Neměla ráda masky, radši si vše chtěla nalíčit sama. A pak pár hodin trávila v koupelně, aby se patřičně nalíčila. Milovala to, přímo to zbožňovala. Připadalo jí, že pak je zcela někým jiným. Proto si na tom dávala tak záležet.
Byla už zvyklá, že chodí sama. Neměla takřka žádné přátele, ale jí to ani nevadilo. Zvláště ne na Halloween. Měla svůj vlastní svět. A vyhovovalo jí to.
Letos si vybrala zombie. Protože v tom chtěla být dokonalá, už byla v koupelně přes tři hodiny. Rodiče se jí to dřív pokoušeli již několikrát vymluvit, ale vždy s neúspěchem. Dá se říct, že se na tom stala závislou.
Nejdřív slabá vrstva make-upu, poté postupně přidávat další. Jemně a pomalu nanášet. Obtáhnout oční důlky. Překrýt obočí. Nezapomenout i na krk. Tento rok si koupila i pár balíčků falešné krve. Vždy chtěla vypadat co nejvěrohodněji. V tom byla perfekcionistka.
Byl čas vyrazit. Ještě si chvíli před zrcadlem zkoušela patřičnou šouravou chůzi. Otevřela dveře a vyšla do již chladné tmy. Všude kolem zářily šklebící se dýně, zahlédla skupinky koledníků. Zatím nevěděla, kam půjde jako první. Bylo to malé městečko a tak na tom zase tolik nezáleželo. Napadlo ji, že nejdřív půjde směrem k místnímu hřbitovu a rozhodne se tam. Od domu to měla asi tak čtvrt hodiny.
I ve dne vypadal hřbitov strašidelně. Teď pochopitelně ještě mnohem více. Vchod tvořila velká zdobená vrata, jedno křídlo stále otevřené. Na bocích brány byla dvě torza. Na každém betonovém sloupku oplocení byla umístěna socha havrana. Některé ale pomalu opadávaly. A městečko zrovna nemělo peníze na rozhazování. Asi před dvěma týdny zemřel starý hrobník a nový se o hřbitov pořádně nestaral. Proto se většina lidí o hroby svých milovaných starala sama. I tak jich dost bylo neudržovaných a pokrýval je mech a jiný plevel.
Nový hrobník se jmenoval Crayton. Nikdo nevěděl, jaké bylo jeho křestní jméno. Byl to prošedivělý stařec, bručoun, a když velmi zřídka promluvil, řval, protože byl na jedno ucho zcela hluchý a na druhé beztak málo slyšel. Nikdo ho ani jednou neviděl mimo hřbitov a to ani, aby si třeba koupil jídlo nebo jiné věci. Mnoho lidí ho považovalo za bláznivého podivína. Malé děti se ho bály a nic je nepřinutilo, aby se u hřbitova zastavily. Měl také svůj vlastní svět.
Annie se často po škole chodila jen tak projít a většinou se vždy zastavila u hřbitovní brány. Za celou dobu ale viděla Craytona snad jen jednou.
Dneska tam byl. Kopal nový hrob, protože ráno zemřela žena lékárníka Willise. Vždy dvakrát kopl, pak zapíchl lopatu a opřel se o ni, poté vytáhl z náprsní kapsy placatku a upil. Annie ho chvíli z dálky pozorovala, ani nevěděla proč. Najednou se stalo něco divného. Nechápala, co přesně se stalo. Kopal a pak zničehonic zmizel. Jen lopata zůstala zabořená do hlíny. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, napadlo nesmyslně Annie. Stále tam zírala, pusu dokořán a nemohla se pohnout. Chtěla zakřičet, ale hlasivky ji neposlouchaly.
„Pane Craytone!“ vykřikla po chvíli a rozeběhla se k čerstvému hrobu.
„Pane…“ slova jí uvízla v hrdle. Díra byla prázdná. Nechápala to. Vždyť před chvílí tam byl. Nemohl se jen tak vypařit. Pak ji napadlo, že možná šel na chvíli do svého malého chátrajícího domku. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Několikrát zaklepala a volala, ale bez odezvy. Podívala se do místnosti malým oknem. Uvnitř bylo šero. Ve středu místnosti byl malý stůl a židle s jednou kratší nohou. V rohu stála malá kredenc. Nikdo tam ale nebyl.
Ozvalo se cinknutí. To lopata spadla a narazila na vedlejší náhrobek. Annie se dost lekla. Ještě jednou zavolala Craytonovo jméno a pak šla pomalu ven. Napadlo ji, že by o tom měla někomu říct. I když ji nejspíš budou považovat za blázna. Normální to rozhodně nebylo. Šla právě kolem čerstvého hrobu, když ji něco chytilo za nohu. Prudce se otočila a to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Z vykopané díry ji pevně držela kostlivá ruka. Z hlíny se najednou vynořila druhá a obě je začaly pomalu stahovat do hrobu. Annie ječela, oči jí lezly z důlků, a zkoušela se vyprostit z pevného sevření. Vůbec nic proti tomu nemohla dělat. Z hrobu se postupně vynořila i jakási chapadla a začala ji omotávat. Spadla do díry. Stále tam ležela, z kostlivých rukou byla vidět jen zápěstí. Zvedla hlavu, ale v tom se objevilo další chapadlo a začalo ji škrtit. Annie lapala po dechu.
Najednou zaslechla odněkud shora pískání. Nic ale neviděla. Pak se tam najednou objevil Crayton, lopatu opřenou o rameno. Pobrukoval si nějakou starou odrhovačku. Jen tam tak stál a díval se na ni. Pak se usmál. Ne, nebyl to úsměv. Nic děsivějšího Annie nikdy neviděla. Připomnělo jí to jedno vyobrazení Satana, které jednou náhodou viděla v knihovně. Craytonovi žhnuly oči. Začal si opět pískat. Vzal lopatu do ruky a začal s ní nabírat hlínu. Annie chtěla vykřiknout, ale nemohla. Zkoušela se jakkoliv dostat ze sevření. Ucítila, jak na ní dopadla první sprška hlíny. Pokoušela se kopat a mlátit rukama. Druhá dávka ji padla na hruď. Už i cítila pach zeminy. Zatřásla obličejem, když na něj Crayton hodil další zeminu.
Za pár minut byl na hřbitově naprostý klid.
konec