Párty

„Jdu si pro pivo. Chce někdo taky?“
„Jo vem mně taky, Timmy,“ ozvala se Lori.
Párty byla v plném proudu. Právě skončil letní semestr na Queenslandské univerzitě a Timothy Pollet pořádal velkolepou rozlučku. Nutno říct, že nikdy nebyl premiant, prokousával se jak to šlo. Když mu bylo deset let, oba jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Timothy se poté uzavřel do sebe a kdyby se ho neujala matčina sestra, dopadl by asi špatně. Časem se ale pomalu s tím začal vyrovnávat. Bylo to možná tím, že po svém otci zdědil vlastnost nevzdávat se a bojovat stále dál. 

Jako první zamířili do malého obchodního centra. Byla to možná jen náhoda, že si vybrali právě toto místo. Po chvíli však všem byl jasný jejich účel, i když vůbec nevěděli proč a co jsou vůbec zač.

Všichni se skvěle bavili. Večírky, které pořádal Timothy Pollet, byly vždy velkolepé. Zvláště během studia na univerzitě. Timothy vždycky prohlašoval, že šel studovat, aby nemusel hned pracovat. Vždy působil jako člověk, který je pro každou srandu, ale jenom jeho dva nejlepší a nejbližší kamarádi věděli, čím si v mládí prošel. Byla to Lori Hooverová, se kterou Timothy chodill už i na střední školu, a Fred Cohen. Fred byl syn velmi bohatého bankéře, ale nikdy se tím nechlubil ani toho vlastně nevyužil. Netoužil po slávě. Tím si Timothyho naprosto získal. Co na tom, že byl Fred černoch. Nikdy s tím neměl problém. Jeho nejlepší vlastností bylo to, že vždycky všem dokázal vylepšit den, vždy měl pozitivní náladu a jen tak něco ho nerozházelo. Lori byla oproti němu jiná. Někdy stačilo jen málo a doslova vyletěla z kůže. Zvláště, když někdo řekl něco hnusného o jejich přátelích. Díky tomu, že byla cholerická, neměla hodně přátel, opravdových přátel. Pro ni nejlepší byli právě Timothy a Fred, které považovala za vlastní bratry. I když byla horkokrevná, na druhou stranu byla spolehlivá. Snad drobnou vadou bylo, že se do všeho pouštěla po hlavě a to někdy neslo následky. Často dřív cokoli udělala, aniž nad tím nějak přemýšlela.

Pohled to byl přímo strašný. Desítky znetvořených těl. Kdokoli by tam v tu chvíli vešel, nedokázal by rozeznat, kdo co býval. Uklízečka? Novomanželé? Ten s tou rozdrcenou lebkou podle obleku nejspíš právník. Z některých stále vytékala krev a mísila se s různými vnitřnostmi, čímž tvořila podivnou směsku ještě podivnější barvy. Dost jich mělo v břiše velkou díru, ze které se drala ven střeva. Byla tam i různě rozstříkaná mozková hmota. Není rozdíl mezi hlupákem a učitelem; vše vypadá zcela stejně a totožně. Na pokladním pultu ležela mladá žena s půlkou hlavy, ze které vytékal mozek. Nemohlo jí být ani dvacet let. Tolik toho mohla dokázat. Jediné, na co se její mozek zmohl, bylo pořádně zaneřádit červenobílou desku a začít na ní vytvářet na jednu stranu zajímavé obrazce. Dva velké ventilátory se stále otáčely a roznášely pach mrtvol.

Staré kyvadlové hodiny právě odbíjely půlnoc. Na nikom ale nebyla vidět únava. Co na tom, že už párty začala někdy kolem půl osmé. Celkem tu bylo asi deset lidí, většinou z univerzity. Timothy měl rád všechny, ale prostě nejbližší mu byli Lori a Fred. Už toho spolu dost zažili a věděli, co od každého čekat, jaký je. 

Timothy Pollet miloval Brisbane. Narodil se sice v Irsku, ale když mu byly tři, tak se jeho rodina přestěhovala sem do Austrálie. Timothy byl v podstatě srdcem i duší Australan, vždy se za něj považoval. Brzy se dokonale naučil australský přízvuk – kdo by ho potkal poprvé, neurčil by jeho původ.  Když se malý Timothy, tehdy už v Austrálii, ptal rodičů proč odjeli z domova, říkali mu, že se rozhodli udělat delší prázdniny. Nebyla to tak docela pravda. V podstatě byli nuceni odjet. V Irsku byla tehdy velká krize, nepokoje a dost lidí přišlo o život. Snad v každé ulici, na každém rohu, bylo několik chlápků z IRA. Vždy měli takový vážný výraz a v ruce připravenou M4. Polletovi věděli, že musí zmizet ze země, musí za každou cenu ochránit svého jediného syna. Pryč, co nejdál od toho zvěrstva. Timothy to vůbec nechápal; myslel si, že jde jen o nějakou hru. Když uviděl nějakou hlídku, tak jim hned salutoval. Vždy ale z dálky, přece jenom cítil takový podivný strach, i když vlastně nevěděl proč. Jednou v noci se rodině podařilo dostat k přístavu jejich přítele. Cestou kdesi v dálce slyšeli krátké štěkání zbraní a narazili na několik zraněných. Nebyl ale čas se zastavovat, Maria Polletová jen přitiskla svého synka víc v náručí. Timothy to však na krátký okamžik viděl – pár lidí tam jen tak leželo, asi spali, a vedle nich byla vylitá nějaká barva nebo co. Brzo ale usnul.
I když o tom pak už v Austrálii nemluvili, Timothy to stále měl uložené kdesi v mozku, ačkoli o tom možná ani nevěděl. Od té doby ale měl skrytý odpor ke zbraním a násilí.

Tady něco nebylo v pořádku. Ethan Pauls měl ten den první noční službu v menším nonstop fast foodu. Právě v kuchyni chystal pár hamburgerů pro dva pozdní hosty. Nedávno ho vyhodili ze střední a on už prostě neměl chuť jít znovu studovat. Ale musel si aspoň něco najít, protože žil teď sám v takový malý garsonce. Někdy před rokem si nabrnknul jednu holku a chtěli spolu utýct a žít společně. Ještě víc se to potvrdilo, když se Ethan drsně pohádal se svým fotrem, který byl alkoholik a již několik let vdovcem. Následujícího rána teda Ethan zmizel. Věděl, že teď mu začne zcela nový život, lepší než kdy dřív. Netrvalo však dlouho a mezi ním a tou holkou to začalo skřípat. Stále víc se mezi sebou hádali. Ethan měl navíc dojem, že mu chodí za jiným frajerem. A tak se jednoho dne rozhodl, že jí to pěkně vytmaví. Po drsné hádce, při níž jí párkrát natáhl, ji nakonec poslal ke všem čertům. Od té doby nikoho neměl. Možná to bylo tím, že si prostě vsugeroval, že všechny holky jsou stejný jako tahle fuchtle. On, Ethan, nikoho nepotřebuje. To radši bude sám.
No to všechno teď myslel, když umýval salát. Když vypnul vodu, zarazilo ho takové podivné ticho. Vždyť ještě před chvilkou se ten mladej páreček tak živě bavil, zvláště ta holka měla takovej vysokej a jasnej smích. Malé útržky rozhovoru slyšel i do kuchyně, i když měl lehce puštěné rádio. Teď tam ale bylo ticho. Že by se pohádali? Určitě to byla vina tý holky, pomyslel si Ethan. Nakonec ale usoudil, že host je host a tak prostě dodělá ty hamburgery, aby pak mohl shrábnout svoje zasloužený prachy. Přestal o tom přemýšlet a v rychlosti dosmažil plátky masa. Vytáhl tác, položil na něj jídlo a ještě natočil dvě dietní coly. Otevřel dveře a vyšel z kuchyně. Znovu se trochu pozastavil nad tím, když se z jídelny neozýval žádný zvuk. Ale co, pomyslel si, někteří lidi jsou prostě divní. Pomalu s tácem došel ke stolu, kde seděli noční hosti. No, seděli není to správné slovo. Spíš to vypadalo, že na tom stole usnuli – oba opření čelem k desce stolu. Ethan ještě ani nedošel úplně k nim a zvolal: „Tak tady to je, panstvo.“ Žádná reakce. „Haló, budíček,“ řekl s úsměvem. Lehce poklepal mladíkovi po rameni. Nic. „Co je to s váma?“ V jedné ruce stále držel tác a druhou se rozhodl, že ho zvedne. To, co potom spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Oči se mu strachem rozšířily. Nemohl se pořádně nadechnout. Tác mu sám vypadl z ruky. Zamotala se mu hlava. Ani si nevšiml, že jeden nápoj dopadl, aniž by se převrátil nebo vylil. Hamburgery se rozprskly na podlaze. Cítil, že se mu najednou zvedá žaludek a asi to dlouho nevydrží. Jediná otázka mu stále proudila v hlavě – jak? Hnus a zvrácenost. Už jen jak se ten mladík svalil na opěradlo židle. Hlava dozadu na stranu, ruce se zlehka rozhoupaly. Ethanův další pohled spočinul na jeho břicho. Tedy tam, kde normálně lidí břicho mají. Místo toho tam byl velký, rozpáraný otvor. Vnitřnosti se pak asi rozhodly, že už se tam vevnitř nebudou tlačit a hezky vylezou na světlo. Některé však úplně ven nevyšly. Část roztřepených střev vypadala jako klubko hadů. Vše zkrvavené a ještě potřísněné jakousi tmavě zelenou tekutinou. Neustále odtamtud vytékal sliz. Otázka byla, proč Ethan předtím neslyšel žádný zvuk. To by přece řval i němý. Ethan se celý třásl a nemohl se hnout z místa. Vše se mu v těle rozhoupalo a hned vyprázdnil žaludek. Byl tam stále v předklonu jako přikovaný. Najednou kdesi uslyšel podivný zvuk. Znělo to něco jako když se vymačkává zbytek pasty nebo krému. Otočil se tím směrem, ale neviděl nic. Přece tam něco muselo být. Najednou se ozval sípavý jekot a u východu uviděl několik párů tmavě rudých očí, které se jakoby neustále pootáčely. A pak se to stalo. Trvalo to jen pár vteřin. Ethan se nemohl ani pohnout, jak byl vystrašený. Rychle se k němu blížily čtyři podivné kreatury. Byly malé, jen něco málo přes metr. Tělo měly pokryté hladkou, ostře fialovou kůží. Hlava vzdáleně připomínala hlavu koaly, byla ale poněkud zdeformovaná. Čeho si ještě Ethan stačil všimnout, byl silný ocas. Na víc ale neměl čas. Nestvůry k němu přiskočily. Stále natáčeli hlavy ze strany na stranu, jako by měli nějaký trvalý tik. Jedna zmutovaná koala se podívala přímo na něj a pak pokrčila horní ret. Byly tam nějaké malé žlábky. Zaklonila hlavu a pak z nich vystříkla tmavě zelenou tekutinu a zasáhla Ethana do břicha. Ten spadl, jakoby byl paralyzovaný. Kyselina ho začala pomalu rozežírat. Poslední co Ethan koutkem oka zahlédl bylo, jak se k němu nestvůry přiblížily s velkými drápy na tlapách.

Fred Cohen seděl u okna a díval se ven na prázdnou ulici. Venku byl naprostý klid. Najednou na kratičkou chvíli měl pocit, že se něco rychle mihlo přes ulici. Ale ať se díval jak se díval, vůbec nic tam neviděl. Došel k závěru, že se mu to jen zdálo – vždyť toho už dost vypil. Ještě tam chvíli jen tak seděl, ale pak se mu začaly zavírat oči.

Byli tam. Byli a vyčkávali.

Lori se živě bavila s Timothym. Měla toho už v sobě víc, víc než normálně. Vždycky si stanovala jakýsi limit, ale rozhodla se, že ho dneska nebude dodržovat. Měla náročný a únavný den a tak se rozhodla, že se teď pořádně odváže. Seděla s Timothym na velkém gauči, oba měli v ruce pivo. Lori právě svoje dopila. Malou láhev měla v ruce a pomalu s ní natáčela, aby se přesvědčila, že tam opravdu už nic není.  Otočila se k Timothymu a vrhla na něj takový smutný pohled, že to Timothy nevydržel a začal se smát.

A nyní se pomalu přiblížili k domu.

„Co to bylo?“ vykřikla Lori. V tom tam přiběhl Fred Cohen. Obě ruce se mu velmi třásly. Byl zpocený.
„Dělejte, musíme vypadnout,“ vykřikl jen co popadl dech. „Ale ryche!“
„Hej, co je?“
„Na to teď není čas, prostě pojďte!“
Fred na nic nečekal a hned vyrazil. Lori s Timothym se na sebe jenom krátce podívali a vydali se za ním. Prošli chodbou kolem kuchyně. To, co tam ale uviděli, je úplně znehybnělo. Lori se otočila a hned začala zvracet. Bylo to příšerné. Rozpáraná těla. Spousta krve. Rozmazané vnitřnosti. Všude podivný sliz. Jsou mrtví? Překvapivé? Kdo by tohle asi tak mohl přežít! Jatka. Masakr. Hnus. Zhnusení. Nelidskost.
„Na co tam k čertu čekáte? Hněte sebou!“ zařval Fred. Najednou za sebou zaslechli podivné sýpání. Byli tam, lehce přikrčení. Neustále natáčeli hlavy. Krvavě rudé oči vypadaly velmi děsivě. Ozval se velmi nepříjemný hlasitý jekot a v tom se na ně vrhli. Trojici kamarádů nedali žádnou šanci. Jako první se najednou vrhli na Timothyho. Útok to byl ale naprosto nečekaný a hlavně velmi rychlý. Tentokrát nepoužili ten podivný zelený sliz. Prostě na něj všichni skočili a začali ho drásat a kuchat svými velkými drápy.
„Nechte ho na pokoji, bastardi!“ zaječela Lori a chtěla se na ně vrhnout. Jedna nestvůra se k ní ihned otočila a zaklonila hlavu. Kyselina Lori zasáhla do brady a na hruď. Byla rozežírána zaživa. Stále se dívala na Freda. Ten měl vytřeštěné oči a nevěděl, co dělat. Věděl ale , že už svým kamarádům nemůže pomoct. Rozhodl se, že se musí pokusit utéct. Otočil se a začal běžet. Nestvůry to zpozorovaly a vydaly se za ním. Jedna skočila na Fredova záda a zakousla se mu do krku. Fred zařval bolestí, ale snažil se pokračovat dál. Ostatní zaútočili na jeho nohy a Fred se svalil na zem. Nemohl nic dělat. Absolutně nic. Najednou se mu zatemnělo před očima a on ztratil vědomí. Navždy.

Koalogani opustili párty. Nikdo nevěděl, odkud se vzali nebo co vlastně jsou. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo, kam právě zamířili. Rozhodli se, že navštíví místní Královskou nemocnici…

konec