Jihokorejský horor, v anglicky mluvících zemí znám jako The Wailing. Kdysi jsem se už určitě zmiňoval, že kromě hororových komedií a upírů také vůbec nemám v oblibě korejské snímky (nebo prostě obecně z Asie). Pravděpodobně to je tím, že pro mě jako Evropana, je to prostředí celkově cizí. Jeden z mála jihokorejských hororů byl Vlak do Pusanu se zombíkama, který patří mezi mé vele oblíbené.
Tady to byl takový mix od všeho trochu – (pokus o) humor, vymítání, kletba, duchové, satan. Nejvíce si cením právě toho vymítání, protože podobné jsem nikdy neviděl. Nebylo to, jak jsme zvyklí, ale možná právě v Asii to takhle běžné je. Hned ze začátku musím říct, že film má opravdu strašně dlouhou stopáž. Proto jsem se ke konci už tolik nesoustředil na celkový příběh. I když musím říct, že finále je docela povedené. Jen mi něco předtím nedávalo tolik smysl. A určitě mi taky vadila právě ta místy komediální atmosféra. Není to horor, u kterého se budete bát. Tady je to spíš částečně o psychice. Rozhodně netvrdím, že je lepší když je jumpscare za jumpscarem. To podle mě také není dobře. Ale tady jsem se pořádně nemohl naladit na danou atmosféru. Hlavní hrdina policajt je docela sympatický, i když jsem si nebyl docela jist, jestli přeci jen není hlavnější ten šaman.
Celkově mi v hodnocení vyšel slabší průměr. Pro mě osobně by bylo lepší celý film více sestříhat, protože se mi opravdu zdál velmi dlouhý. V příběhu jsem se trošku ztrácel a ani tak mi nepřišel nějak výrazně zajímavý. Toto zamyšlení píšu poněkud s odstupem od zhlédnutí, ale i tak si myslím, že bych nic víc moc nenapsal, ani kdybych ho psal bezprostředně po zhlédnutí. Rozhodně mě to nenadchlo.
